© 2015 Minorities, z.s.

Tato webová stránka používá cookies, které můžete kdykoliv vypnout prostřednictvím nastavení svého prohlížeče.

  • Facebook App Icon
  • Twitter App Icon
  • YouTube App Icon

Jak jsem si uvědomila, kdo jsem

 

Jako malá holka jsem byla takový ten člověk, který stojí na kraji. Vždycky jsem měla jednoho kamaráda, ale jinak se se mnou nikdo nebavil. Byla jsem neoblíbená. Ze začátku mi to hodně vadilo. Snažila jsem se bavit se všemi, ale nikdy mi to nevydrželo. Vyčítala jsem si to a ptala se sama sebe, proč taková jsem. Proč nemohu být stejná jako ostatní.
Postupem času jsem se začala brát a přijímat takovou, jaká jsem. Nikdy jsem nebyla spokojená, ale můj vztah ke mně se zlepšoval. Nemohl být dokonalý, ale zkoušela jsem to překonat. V tu dobu jsem měla malinko více kamarádů. Když toto píšu a zpětně nad tím přemýšlím, byla jsem povrchní a hloupá. Záleželo mi na počtu, ne na upřímnosti.
Moji rodiče nikdy nebyli nějak bohatí lidé. Žili jsme si dobře, prostě jsme byli taková ta normální rodina. Můj otec byl architekt a moje maminka byla sekretářka ředitele. Pak jednou přišel můj tatínek domů a byl moc šťastný. Ptala jsem se, co se stalo a proč má tak dobrou náladu. Odpověděl mi, že bude dělat návrh na jednu z velmi důležitých budov v Praze a že ho povýšili. S tím samozřejmě souviselo i to, že budeme mít více peněz.
Tatínek zakázku splnil a v práci se mu začalo dařit a měl spoustu pracovních příležitostí. Byli jsme bohatší, takže jsem začala nosit značkové oblečení, věci z poslední módy, měla jsem v podstatě vše, co jsem potřebovala a chtěla.
Moji spolužáci si začali všímat. Viděli moje nové věci a ptali se mne, jak jsem k nim přišla. Nic jsem neříkala, protože jsem nechtěla, aby se se mnou bavili pouze kvůli penězům. Ano, nebyla jsem oblíbená a chtěla jsem kamarády, ale zatím ne ty falešné. Přesně tak. Napsala jsem zatím, protože brzy se mělo všechno změnit. Na svou obhajobu musím říct, že to pro mne bylo těžké období.
Spolužáci a lidé okolo mě se stále ptali, zvali mě na různé návštěvy a večírky. V podstatě jsem byla oblíbená, i přesto, že jsem se s nimi nebavila. Ovšem postupně jsem začala podléhat lákadlu oblíbenosti a jednou jsem zmínila otcovu práci. Drby se šíří jako lavina, dokážete si tedy představit, jakou rychlostí o tom věděla celá škola. A teď už jsem byla oficiálně oblíbená. Byla jsem zaslepená tím falešným přátelstvím a nevnímala mé blízké lidi.
Bavili se se mnou všichni studenti. Chtěli se mnou fotku, chtěli být přáteli. Před touto érou mé oblíbenosti jsem měla jednu kamarádku. Jmenovala se Veronika. Začala jsem na ní postupně zapomínat, protože jsem přece měla lepší kamarády, než byla ona. Lituji toho, že jsem to udělala. Jednou za mnou přišla se slzami v očích a ptala se, co se se mnou stalo, zda už mi není dost dobrá. Nic jsem neodpověděla, jen jsem se otočila a šla z svými „pravými přáteli“.
Byla jsem arogantní a namyšlená holka, která by pro oblíbenost udělala vše. Ale začala mi chybět Veronika. Ta kamarádka, které jsem mohla věřit a stála za mnou, když jsem jí nejvíce potřebovala. Jistě, měla jsem své obdivovatele, ale těm jsem nemohla věřit. Byla jsem její jediná kamarádka a ona moje. Teď, když jsem jí vídala na školních chodbách, chodila pouze se skloněnou hlavou a s nikým se nebavila.
Chyběla mi. Víc, než jsem si kdy dokázala připustit. Vzpomínala jsem na tu kupu těch zážitků a krásných okamžiků strávených s ní. Pomalu jsem si uvědomila, co jsem vyměnila za to nejkrásnější přátelství na světě. Chtěla jsem jí zpět. Ale nevěděla jsem, jestli ona se se mnou ještě bude chtít bavit. Zkazila jsem to. Teď už jsem si tím byla naprosto jistá.
Chtěla jsem vrátit čas. Rozhodla bych se jinak. Neudělala bych ty blbosti, co jsem udělala. Nenechala bych jí odejít. Nezpůsobila bych jí takový smutek. Řekla jsem si, že se potřebuju změnit a stát se tím člověkem, jakým doopravdy jsem. Byla jsem rozhodnutá udělat pro to cokoliv.
Všem svým „kamarádům“ jsem řekla, že pokud se se mnou bavili kvůli penězům, jsou to chudáci, kteří neznají pravý význam přátelství. Všichni odešli, ale už mi to bylo vážně jedno. Jediná věc, kterou jsem teď potřebovala, byla opravdu Veronika. Nevěřila jsem ale, že ona je ochotná mi po tom všem odpustit. Pouze jsem v to doufala.
Přišla jsem k ní domů a zazvonila na zvonek. Přišla mi otevřít Verči mamka a poslala mě do jejího pokoje. Seděla na zemi a dívala se do prázdna. Přiběhla jsem k ní, pevně jí obejmula a řekla jí, že už jí nechci nikdy ztratit. Poté jsem jí vyprávěla celý svůj příběh, a když mi odpustila, byla jsem velmi šťastná.
Od té doby jsem spokojená sama se sebou, dokáži se přijmout taková, jaká jsem a jsem šťastná, že mám svou opravdovou nejlepší kamarádku zpět. Nejsem hrdá na to, co se stalo, ale alespoň jsem se poučila a už nikdy takovou hloupost neudělám. Protože pravé přátelství je lepší než všechny peníze a falešná popularita..