I.

Zvedl jsem oči od žaloby rozepsané na počítači. V kanclu bylo skoro úplný ticho, což mi připadalo možná trochu divný, i když vlastně nemělo proč. Byl pátek devátýho května a vlastně všichni si vzali volno. Kromě šéfa, kterýho jsem slyšel psát z vedlejší místnosti, a mě. Šéf tady byl proto, že ta advokátní kancelář byla jeho a že „v práci“ byl vlastně pořád, a já jsem nikam nevypadl, protože jsem neměl s kým ani za kým. Nikoho jsem momentálně neměl, kdybych měl jet domů, bylo by to spíš za trest, a vypadnout někam sám na prodlouženej víkend se mi prostě nechtělo.

Podíval jsem se z okna a došlo mi, že zase myslím na něj. Na toho krásnýho věčně rozcuchanýho a veselýho kluka z první řady, kterýho jsem jednou za týden učil jako doktorskej student na semináři z obchodu. Zbláznil jsem se do něj hned na první hodině a pamatoval jsem si do posledního, co jsem ho kdy viděl dělat. Mimo jiný i to, jak si minule na semináři sundával přes hlavu mikinu, protože mu začalo bejt vedro. Byla černá a bylo na ní napsaný Clash, což byla i má oblíbená kapela. Tričko se mu v ten moment vytáhlo až nahoru a... A já jsem měl co dělat, aby si někdo nevšiml, jak na něj civím. Ten kluk byl totiž zázrak. Chytrej jako snad nikdo z těch ostatních týpků kolem, co už teď chodili v kravatách a jen si na něco hráli. Hodnoty měl srovnaný tak, že by podle něj Kant mohl předělat svůj kategorickej imperativ. Neuvěřitelně bezprostřední, upřímnej, sebejistej a ještě ke všemu...  Taky krásnej.

Jenže, jak se dalo s pravděpodobností zhruba 90% čekat, neměl jsem šanci. Johan chodil se stvořením, u kterýho se to možná na první pohled nepoznalo, ale zcela jistě to byla holka. Štíhlá, s načerno obarveným ježkem, v černých otrhaných riflích, ověšená spoustou placek a v mikině Clash. Hodili se k sobě tak, že to vypadalo, jako kdyby se spolu narodili. A dělat si naděje, že by třeba „byl taky“ a jenom se to zatím bál řešit, byly u takhle svobodnýho člověka naprosto mimo, takovej blázen, aby mi tohle nebylo jasný, jsem přece jen nebyl.

Takže mi asi nezbývalo nic jinýho, než bejt rád, že ho vůbec můžu občas aspoň vidět a děsit se toho, co bude, až skončí semestr. Čas jsem si pomalu mohl odpočítávat a po večerech jsem často pěkně dlouho hloubal nad tím, jak najít něco, co by nás do budoucna mohlo aspoň v nějaké věci propojit. Jasně, kdybych měl vlastní kancelář, mohl bych mu nabídnout, aby přišel na praxi. Kdybych byl na katedře docent a ne trapnej doktorand, mohl mu říct, jestli by u mě nechtěl psát diplomku. Nebo pokud bych hrál dobře fotbal, mohl bych ho přesvědčit, aby šel třeba hrát farskou ligu, jenže... Nic z toho jsem nemohl. Sice to se mnou nebylo tak špatný, žádná příšera jsem rozhodně nebyl a našlo se hodně kluků, kteří mi leccos naznačovali, ale... To mi bylo fuk, aspoň teď.

Najednou jsem si uvědomil, že nic neslyším. Teda ani šéfovu klávesnici a hned mi došlo i to, že stejně neslyší on mě. Rychle jsem zase sklonilo hlavu, kdyby se náhodou přišel podívat, ale lekl jsem se zbytečně, protože jsem z vedlejší kanceláře pootevřenými dveřmi uslyšel úplně něco jinýho.

„Ahoj, Roberte... Jak to dopadlo? Myslel jsem, že mi dáš vědět...“ Znělo to vcelku přísně a odměřeně, ale moc jsem se tomu nedivil. Robert byl totiž šéfův syn a jestli by se podle mě měl najít nějakej protipól k Johanovi, byl by to on. Ne že by nebyl pěknej, aspoň teda do doby, než poprvé promluvil. Nevěděl o ničem nic, což mu přišlo strašně „cool“, byl namyšlenej a rozmazlenej až hrůza, a jediná věc, co mu šla dobře, bylo chodit na párty a rozhazovat otcovy peníze. Taky dělal práva, jenže se po třech a půl letech se zvládl dohrabat do druhýho ročníku placenýho studia.

Vedle bylo sotva pár vteřin ticho a pak se šéf znovu ozval.

„To myslíš vážně? A řekneš mi to jen tak? Po tom, co jsem za tebe na té škole zaplatil stodvacet tisíc? Ale tentokrát ses spletl, chlapečku! Nedám ti už ani korunu a nemysli si, že to zase nějak zařídí tvá matka! Jediný, co umíš, je chlastat, chodit na párty, vozit se v drahým autě po městě a kupovat si čtvery boty měsíčně na e-shopu! Takže teď si klidně můžeš v některé z těch hospod nebo klubů, kam tak rád chodíš, dojednat práci a umývat tam nádobí. Protože nic jinýho neumíš!“

Najednou bylo znovu ticho a pak se ozvala ráda, jak šéf něco hodil na stůl. Zavrtěl jsem hlavou sám pro sebe. Takovej chytrej chlap, jak může mít doma takový budižkničemu? Slyšel jsem, jak chodí chvíli po místnosti sem a tam, pak se kroky přiblížily a najednou stál ve dveřích. Náladu neměl nic moc, takže jsem si dal pozor, aby to vypadalo, že fakt něco dělám.

„Podívejte se prosím, kdy nám přišla výzva na soudní poplatek u firmy Novotný...  Zdá se mi, že by ten termín měl být někdy teď...“

Když jsem to slyšel, pořádně jsem se lekl a dokonce se mi zdálo, že jsem ztuhnul tak, že si toho prostě musel všimnout. A ještě ke všemu stál dál v místnosti, nezadal mi to a neodešel, ale čekal, co mu řeknu. Cítil jsem, že mi vyschlo v puse. Najednou jsem věděl, že jsem si před pár dny říkal, že na to nesmím zapomenout, jenže to se mi podle všeho stalo. 

Otevřel jsem si složku pošty, ruce se mi sice třásly, ale pořád jsem mohl doufat, že je ten termín dneska. Jenže moc dlouho mi to nevydrželo. V té chvíli, jak se ten soubor otevřel, jsem věděl, že je pozdě, že ten termín byl včera, a i když jsem to pro jistotu přepočítal, bylo mi to jasný hned.

Ještě moment jsem zůstal koukat do počítače a sbíral jsem odvahu mu to říct.

„Stalo se něco?“ Zeptal se a mně nezbylo než zvednout hlavu.

„Já... Nevím, jak bych vám to vysvětlil, ale... Ta lhůta byla včera...“ Vypravil jsem ze sebe. Chvíli byl zticha, ale pak se nadechl.

„Kristepane! Víte, o kolik tam šlo a že se nám už nepodaří do toho procesu dostat? Že ta částka byla víc než milion a že bychom měli velmi slušnou šanci ten spor vyhrát! Můžete mi říct, co tomu klientovi řekneme? Jak mu vysvětlíme, že ty peníze nedostane? To byla čistě naše nedbalost a víte, jak vypadá advokát, který kašle na termíny, že? Řekněte mi, na co je, když napíšete brilantní argumentaci a pak se vám stane tohle! A ke všemu to není poprvé.“

To všechno jsem věděl. A taky jsem věděl, že by bylo zbytečný mu cokoliv vysvětlovat nebo se mu omlouvat. Bohužel měl vlastně pravdu. Zvoral jsem to a mohl jsem jen čekat, co bude dál. Moc dlouho to netrvalo.

„Takže si sbalte všechny svoje věci a vypadněte. To je všechno.“ Pořád se vcelku ovládal, i když měl určitě vztek.  V podstatě na mě ani nezvýšil hlas: Když domluvil, otočil se a jen trochu hlasitěji zavřel dveře.

​

II.

Zůstal jsem sedět a jen jsem zíral před sebe. Zatraceně. Zatraceně! Jak se mi to mohlo stát? A fakt ne poprvý? Jo, podle všeho mi ta práce šla, možná líp, než ostatním, míval jsem dobrý nápady a myslím, že to šéf věděl. Jenže nějaký termíny a pořádek, to mi nikdy nešlo. A s čímsi, čemu šéf říkal německá preciznost, jsem se míjel úplně. Překlepy v podáních jsem dělal tak často, až mi na ty papíry zakázali radši sahat.  A o tom, jak vypadaly moje spisy, bych vůbec nemluvil.

Jenže, napadlo mě, co teď budu dělat? Do zkoušek mi zbejval víc než rok, pokud je teda zvládnu na poprvý. Situace v oboru zas tak růžová nebyla, jak rychle asi seženu v advokacii místo, kde by mě trochu solidně platili? Nežil jsem si nad poměry, jenže jsem musel sám utáhnout nájem pokoje ve sdíleným bytě, jídlo většinou ve městě, nějaký oblečení a vůbec všechno, co je sice jednotlivě málo, ale v součtu docela dost. Že by mi stačilo těch pár korun stipendia z fakulty, kde jsem byl na doktorským studiu a pár hodin učil, jsem si iluze nedělal. Z myšlenky, že bych si našel nějaký místo ve státní správě, seděl tam nad papírama a čekal na kariérní postup, se mi dělalo špatně, jenže... Co teda? Domů, do tý strašný vesnice na jihu Moravy nebo do stejně otřesnýho okresního města vedle, jsem se vrátit nemohl ani omylem.  Moje jediný štěstí bylo, že jsem odtud před nějakýma osmi rokama vypadl, to bych radši fakt někde tady umejval nádobí a po večerech dělal nočního recepčního.

Ke všemu, šéf a ta práce u něj nebyla tak špatná, taky jsem tady vydržel rok a půl.  Vlastně nebyla vůbec špatná, i když jsem si občas stěžoval, že dělám spoustu hodin a těch peněz za to zas tak moc není. Taky, pouštěli mě učit, kdy jsem potřeboval, a i na svoje studijní povinnosti mi dali občas volno. S tím by taky klidně mohl bejt konec.

Přinutil jsem se vstát a začal jsem si sbírat věci. Cítil jsem, že se mi stahuje něco v hrudníku a začal jsem vidět trochu zamlženě. Musel jsem si přiznat, že se mi strašně chce brečet, ale to jsem zrovna teď nemohl. Zhluboka jsem se párkrát nadechl a vydechl a pokusil jsem se uvolnit ten tlak.

Trochu to pomohlo a pro změnu jsem na sebe začal dostávat zlost. Krucinál, muselo se mi to stát? Nemohl jsem si to někam napsat a červeně to podtrhnout? Nebo si dát upozornění na mobil? Nebo... Nevím co, v každým případě bylo pozdě. Sbalil jsem si hrnek na kafe, pár tužek a diář, sebral jsem z věšáku bundu a chystal jsem se vypadnout. Za šéfem jsem už jít neplánoval, proč ho ještě rozčilovat.

Když už jsem byl u recepce, najednou se otevřely dveře.

„A to si myslíte, že se jen tak seberete a zmizíte?“ Srdce se mi zastavilo a pak mi začalo pořádně mlátit. Bylo by možný, že by po mně chtěl nahradit tu škodu? To by byl teprve průšvih, nic jsem neměl a tohle bych mohl splácet taky pěknejch pár let.

„Ale... Pane doktore, já.... Přece víte, že nic nemám, abych vám to mohl nahradit, a... Sám jste říkal, ať jdu.... Myslel jsem, že mě už nechcete vidět...“ Na moment se na mě díval.

„Rozhodl jsem se, že vám dám poslední šanci. V tom případě, když odjedete s tím lemplem, tedy s mým synem, na měsíc do Londýna na jazykový kurs. Podmínky by byly následující. Já vám zaplatím cestu a pobyt tam, ale žádný luxus nečekejte. Vy budete odpovědný za to, že on bude chodit do školy, napíše závěrečný test a nezačne tam ještě brát drogy. Práci, u které to půjde, vám budu posílat mailem. Termín nástupu je za čtrnáct dní, takže konec semestru na fakultě stihnete. Samotného ho tam poslat nemůžu, protože buď by to nepřežil, což bych si nezodpověděl před svou ženou, nebo by se do dvou dnů nějak vrátil domů, a to zase nechci já. Na rozhodnutí máte minutu.“ Podíval se na hodinky a já jsem si říkal, že tohle se mi snad zdá. Ale vteřiny letěly a já jsem musel něco říct.

„Já... Přijímám tu nabídku...“ Vypravil jsem ze sebe.

„Dobře... Tak se vraťte ke stolu a radil bych vám, abyste co nejlépe dopsal tu žalobu...

Sedl jsem si na židli, znovu jsem si otevřel notebook a chvíli jsem jen zíral před sebe. Měl jsem pocit, že se mi ještě pořád nepodařilo dostat z bubnu automatické pračky, do kterýho jsem před nějakou půl hodinou spadl. Dobře, zatím jsem teda nepřišel o místo. Zatím, protože jsem vůbec nevěřil tomu, že by se mi mělo podařit, co po mně šéf chtěl. A k tomu mě čekal měsíc s tím pitomcem Robertem, kterýho mám hlídat někde na kursu v Londýně. Ale nakonec mi nezbylo nic jinýho, než si na tu představu pomalu začít zvykat.

​

III.

A za těch 14 dní jsem fakt stál s pořádným kufrem před letištěm v Tuřanech a čekal, až dorazí Robert.

Sám jsem v těch dvou týdnech stačil doučit dva semináře, co zbývaly do konce semestru, smířit se s tím, že Johana minimálně dva a půl měsíce ani nezahlídnu, nakoupit pár věcí, který bych asi mohl v Anglii potřebovat a sbalit si kufr.

Co mezitím dělal šéf a jak se mu podařilo donutit Roberta, že s tím plánem souhlasil, jsem nevěděl, a ni jsem neměl chuť to nějak zjišťovat. Vůbec jsem neměl chuť o tom měsíci přemýšlet, neměl jsem chuť nikam odjet a hlavně jsem neměl chuť dívat se takovou dobu na Roberta.

Nicméně asi hodinu a půl před odletem zastavilo kousek od haly šéfovou auto, z něj vystoupil doktor a pak i Robert. Tvářil se příšerně, chvílemi to vypadalo, že se v příští hodině chystá umřít, pak zase že by nejradši do toho letadla strčil bombu.

„Tati, fakt tam musím? Vždyť... Stejně to k ničemu nebude... A na stejnej kurs bych mohl chodit i tady, máma říkala, že něco takovýho našla... A víš, že jsem letěl jen jednou a že mi v tom letadle bylo špatně...“ Zaslechl jsem zbytek hovoru, jak ke mně docházeli a zvedl jsem oči k nebi. Panebože, znělo to stejně, jako když tříletý dítě prosí matku, aby nemuselo do školky. To bude teda trip!

„O ničem takovém nechci slyšet. Podmínky jsi přijal.“ Slyšel jsem ještě doktora a pak už byli u mě.

„Dobrý den... Ahoj“ Pozdravil jsem šéfa a pak Roberta. Ten mi snad ani neodpověděl, i když jsme se samozřejmě aspoň trochu znali. Chodil občas za otcem do kanceláře a co se týkalo jeho studijních výsledků a víkendových výstřelků, mluvili o nich kolegové vcelku často, pochopitelně za zády doktora.

„Dobrý den...“, odpověděl mi. „Odbavení už bude otevřené, takže... Půjdeme...“

Robert na mě celou dobu na letišti vlastně nepromluvil. Když jsme po odbavení a kontrole prošli do předletové haly, sedl si sice vedle mě, ale spíš se ke mně otočil zády. To samý udělal i v letadle.

Jenže jak jsme se odlepili od země, bylo po tichu.

„Au... Mně hrozně zalíhá ucho, mám dojem, že mi praskne hlava... Au...“ Začal si nahlas stěžovat a tiskl si ruce na uši. Vytáhl jsem z tašky pytlík cucavejch bonbónů.

„Na... Vem si tohle... Většinou to pak povolí...“ Strčil jsem mu to pod nos.

„Ne... To mi určitě nepomůže... Už jsem to kdysi zkoušel, když jsme jednou letěli do Řecka... A otec to věděl a stejně mě do toho letadla strčil...Au...“ Začal zase bědovat. A tentokrát tak nahlas, že k nám přiběhla mladičká stevardka, mohlo jí bejt možná dvacet.

„Pánovi je špatně?“ Ptala se a já jsem si říkal, že mu není trapný takhle vyvádět aspoň před lidma.

„Ne... To nic není... Kolega má jen trochu přetlak v uchu, ale... My to nějak zvládnem, nemusíte mít obavy...“ Zkusil jsem jí to vysvětlit, ale za moment byla stejně zpět a nesla minerálku.

„Zkuste mu dát tohle... A kdyby něco, zavolejte na mě...“ Strčila mi do ruky malou láhev a odešla. Robert seděl na sedadle se sklopenou hlavou a dál se držel za uši. Strčil jsem do něj.

„Napij se a zkus se laskavě trochu uklidnit... Za třičtvrtě hodiny jsme tam... Taky bys tady nemusel dělat takový divadlo... Domů jedem autobusem, buď si jistej, že do letadla s tebou už nevlezu... Jen jsem zvědavej, jak budeš snášet ten tunel...“ Zasyčel jsem na něj a vrazil jsem mu do ruky tu minerálku. Podíval se na mě a pak se přece jen napil. Už si kupodivu nestěžoval, ani jsem nevěděl, jestli ho to fakt přešlo nebo mu došlo, že je to zbytečný.  

Zbytek letu se naštěstí obešel bez další scény, ale byl jsem zvědavej, co bude dál.

Přistáli jsme na Stanstedu a protože jsem se chtěl vyhnout problémům s dopravou do Londýna, koupil jsem pro jistotu lístky na autobus předem na netu. Chvíli jsme museli počkat na kufry a pak jsme vypadli ven. Rozhlídl jsem se, abych se zorientoval podle fotek, který jsem si taky nahledal a za moment jsem tu zastávku uviděl.

„Pojď... Támhle to stojí...“ Obrátil jsem se k Robertovi.

„Počkej... To nemyslíš vážně... To jako mám jet busem? A ještě takovým? To mě ani nenapadne! Chci si pronajmout nějaký auto, snad je tady někde půjčovna!“ Začal se rozčilovat. 

„Poslyš a kolik si myslíš, že by to stálo? A nezdá se ti, že se to musí objednat předem? Já prostě jedu támhletím busem a ty si dělej, jak myslíš. Doufám, že se s nima v tý půjčovně dobře domluvíš.“ Dodal jsem ironicky a trochu jsem zrychlil. Robert se ještě chvíli rozhlížel, ale nakonec se za mnou musel skoro rozběhnout, pokud mě chtěl chytit. U autobusu skoro nemohl popadnout dech a já jsem se tomu ani moc nedivil. Při jeho životosprávě a všech těch cigaretách to nemohlo vypadat jinak.

Nakonec samozřejmě nastoupil, ale celou cestu na mě nepromluvil ani slovo. Když jsme pak zhruba po dvou hodinách byli v centru Londýna na Viktorce a museli jsme ještě do metra, radši jsem šel nějaký dva kroky před ním, aby zase o něčem nechtěl diskutovat.

​

IV.

Adresu, kde jsme si vyzvedli klíče, jsem našel vcelku jednoduše, a ten poslední kousek jsme došli pěšky.

Bylo kolem pátý odpoledne, když jsme stáli pod dost velkým červeným barákem o třech patrech. Klíč od hlavních dveří fungoval, takže jsme mohli dovnitř. Výtah nebyl daleko, do druhýho patra jsme se i kvůli kufrům radši vyvezli a hned druhý dveře na chodbě měly správný číslo. Otevřel jsem a jako první jsem vešel dovnitř.

Byt, nebo spíš studio, protože to byl v podstatě jeden prostor, byl jednoduše zařízenej, ale pěknej. Kousek za dveřmi jsem viděl vybavenej kuchyňskej kout, kde byl navíc jídelní stůl a dvě moderní židle. Dál v obývacím prostoru byly dvě postele, který sloužily jako sedačka, pokud zrovna nebyly rozložený, konferenční stolek, psací stůl s židlí a televize. Pak jsem viděl ještě velkou skříň až ke stropu a křeslo. Na zemi byl koberec a na oknech závěsy, ale jinak tady bylo dost volnýho prostoru. Když jsem to tak porovnával, bylo to tady rozhodně lepší, než jak jsem bydlel já. Minimálně v tom, že tam jsem se o kuchyň a koupelnu musel dělit se třema lidma, kteří se občas chovali taky jako čuňata.

Šel jsem o pár kroků dál do bytu a tak se za dveře dostal i Robert.

„Ježíšmarjá, takovej kutloch! A tady bych měl měsíc bydlet, jo? To ani náhodou, prostě jdu do hotelu! Nebo do nějakýho B&B penziónu, jak bych se tady dostal třeba ke snídani?“ Začal se znovu rozčilovat.

„Mám dojem, že to nemáme v rozpočtu. Tvůj otec zaplatil tohle a víš moc dobře, kolik je na kartě.“ Odpověděl jsem mu studeně.

„No ale já nějaký peníze mám, dala mi je matka, aby to otec neviděl!“ Trval dál na svým.
„Jak myslíš...“ Pokrčil jsem rameny. „Klidně běž. Ale já zůstanu tady. Já na takový rozhazování nemám. Tak dobře mě tvůj otec zase neplatí.“ A začal jsem si vybalovat věci.

Robert sebral kufr, otočil se a vypadl. A ještě za sebou práskl dveřma. Zavrtěl jsem hlavou a zkusil jsem odhadnout, co bude dál.

Jenže než jsem se mohl pořádně začít starat o to, jak a kdy toho troubu najdu, než něco vyvede, začal mi zvonit mobil. Robert, samozřejmě, kdo jinej.

„Já... Jsem tady dole a... Nevzal jsem si s sebou klíče...“ Povzdechl jsem si. Pak jsem našel telefon s bzučákem a pustil jsem ho dovnitř. Po pár minutách zaklepal na dveře.

„Ty sis něco zapomněl?“ Nemohl jsem si odpustit, abych mu to trochu osladil.

„Ne... Já... Něco jsem tady kousek našel, ale... Nemohl jsem se s nima vůbec domluvit, takže... Tu jednu noc do zítřka tady nějak vydržím...“ Nenapadlo mě, co bych mu na to měl říct a ani se mi nechtělo, takže jsem si šel uložit věci do jedný půlky skříně a jeho jsem nechal bejt.

Pak mi něco došlo. Podíval jsem se na hodinky. Bylo skoro půl sedmý a pokud jsme nechtěli večer lítat po Londýně a shánět něco k jídlu, muselo se jít nakoupit skoro hned. Ještě než jsme odjeli, prošel jsem si na internetu mapu, kde tady co je a obchod byl naštěstí jen o nějaký dva bloky dál.

„Pojď... Vybalíš si pak... Musíme jít koupit něco k jídlu, jinak jsme bez večeře a bez snídaně...“ Zůstal na mě koukat s otevřenou pusou.

„Co? To si jako budem vařit sami? To už se ani nemůžem jít někam najíst? To snad nemyslíš vážně... V životě jsem si neuvařil ani čaj, neumím si pořádně ani ukrojit chleba! Tohle mi otec udělal určitě schválně!“ Hlas se mu třásl a na moment jsem uvažoval o tom, jestli bude následovat hysterická scéna nebo jestli se rozbrečí. Po pravdě řečeno jsem neměl náladu ani na jedno.

„Prosím tě, copak v Brně chodíš někam na jídlo ven dvakrát denně? Snad jíš něco i doma, ne?“ 

„No jo, ale to vaří matka, víš?“ Zdálo se mi, že ho to fakt docela rozhodilo.

„Hele, neříkám, že nebudem vůbec jíst venku... Tak špatně na tom zas nejsme... Ale buď oběd nebo pak nějakou večeři dřív, ale... Dneska se mi už nechce něco někde hledat, pak čekat na jídlo a vůbec... Stejně si musíme nachystat i snídani...“ Zkusil jsem ho radši trochu uklidnit, než abych mu zase něco vysvětloval.

Sedl si na svou postel, otočil se ke mně zády a díval se do okna.

„Tak jdeš?“ Jen zavrtěl hlavou.„Jak chceš... Ale až donesu něco, co nebudeš chtít, moje vina to nebude...“ Pokrčil jsem rameny. „A na ty snídaně se budem střídat, zítra ji nachystám já a pozítří ty... Ale jestli to tak nechceš, budu si vařit jen pro sebe a ty se zařiď podle svýho, nutit tě nebudu...“ Ozřejmil jsem mu organizaci, sbalil tašku a vypadl jsem.

​

V.

V obchodě jsem byl za chvíli. Byl docela dobře zásobenej, takže nebyl problém nakoupit všechno, abych mohl nachystat jídlo zhruba tak, jak jsem jedl v Brně. Dokonce měli houstičky na rozpečení, jak slaný tak sladký... Do koše jsem hodil párky, šunku, sýr, vajíčka, polívky a máslo, pak kafe a čaj, dokonce jsem našel marmeládu a nakonec jsem vybral i nějakou zeleninu a ovoce. Pro mladýho pána jsem objevil čokoládový sušenky, aby se uklidnil, a pár plechovek coly a nějakýho nealka. Byla toho pořádná hromada, ale nezdálo se mi, že bych zas utratil tolik.

Do bytu jsem se vrátil něco po sedmý. Robert seděl dál na posteli a koukal z okna, ale všiml jsem si, že si přece jen kufr vybalil.

Ani se na mě neotočil, tak jsem se na něj vykašlal a radši jsem začal chystat to jídlo. Ohřál jsem polívku, dal vařit vajíčka a párky, pečivo jsem vrazil do trouby. Za moment to všechno začalo pěkně vonět. Vytáhl jsem z linky talíře.

„Tak co, budeš něco jíst?“ Obrátil jsem se k Robertovi s příborem v ruce. Chvíli to ještě vydržel, ale pak se přece jen otočil. Chvíli na mě koukal, ale pak přikývl.

Nachystal jsem sám talíře na stůl, protože než bych ho k tomu donutil, už bych asi umřel hlady, a začal jsem nalívat polívku. Robert seděl dál na posteli, ale když viděl, že ten talíř stojí na stole a že mu ho prostě nedonesu, zvedl se a těch pár kroků udělal. Vzal si lžičku a pustil se do polívky.

„Dobrou chuť...“ Nic. Dojedl polívku, ale seděl dál a koukal do talíře. To už mě fakt vcelku nadzvedlo.

„Hele... Buď tak laskav a vraž ten talíř aspoň do myčky... Když tady naštěstí je... Mám ti tady pomoct, abys to nějak přežil, ale nejsem tvůj babysitter nebo služka, jasný?“ Zas nic neřekl, ale talíř odnesl. A stejně to vypadalo se zbytkem večeře. Když vstal od stolu, všiml jsem si, že se začal hrabat v příruční tašce a vytáhl si cigarety a zapalovač.

„No počkej, co to chceš dělat?“ Zarazil jsem ho.

„Snad si můžu aspoň zapálit, když už to tady vypadá takhle!“ Odsekl.

„Tobě otec neřekl, že v bytě je přísnej zákaz kouření?“ Pustil jsem se do něj.

„No řekl, ale... Kdo na to přijde? Majitel nás přece kontrolovat nebude a když pak vyvětrám...“ Skočil jsem mu do řeči.

„To ať tě ani nenapadne! Okamžitě, jak někde hulíš, načichnou záclony a závěsy a prostě se to pozná, ne že ne! Víš, kolik tady byla kauce? A já jsem zodpovědnej, že se tady nic nestane! Prostě buď s tím půjdeš ven, ne na chodbu, ale před barák,“ dodal jsem pro jistotu, „nebo nebudeš hulit vůbec! A basta.“

Sebral cigára a vypadl. Slyšel jsem ho, že odjel výtahem, ale do pěti minut byl zpátky a vypadal jak zmoklá slepice. Venku totiž mezitím začalo pršet a já jsem měl co dělat, abych se nezačal smát.

Večer jsem se konečně dostal k tomu, abych si otevřel notebook. Na facebooku jsem měl pár zpráv od kamarádů a na mailu přidělenou práci na zítra od šéfa. Teď už se mi do toho nechtělo a spíš jsem si po tom všem říkal, že bych šel raději spát. Ve skříni jsem našel připravený čistý povlečení a začal jsem si chystat postel. Robert celou dobu seděl na sedačce a nic neříkal, až tohle ho probralo.

„A kde budu spát já? Nebo mě otec za trest chtěl nechat spát na podlaze? Stejně, je to tady jako v base!“

„No... Když si rozděláš tu sedačku a povlíkneš si peřiny, tak klidně můžeš spát v posteli.“ Odpověděl jsem mu úplně v klidu. „A jak v base to tady rozhodně není, tam to vypadá zatraceně jinak, hochu!“ To jsem si prostě nemohl odpustit.

Začal se prát s tou postelí a podařilo se mu vytáhnout přikrývku.

„Ještě že to není manželská postel...“ Slyšel jsem ho a pořádně mě to nadzvedlo.

„Cože?! Jaks to myslel, tohle? Jako že bych tě obtěžoval, jo? Tak to teda určitě, i kdybys byl teplej jak babiččiny kamna, o tebe bych ani nezavadil! Jednak nejseš můj typ a jednak...“, přeměřil jsem si ho. „Mezi klukama by ses absolutně neuplatnil, chlapečku, někdo jako ty to má dneska pěkně těžký, aby si vůbec někoho našel! Ani by sis nevrznul!“ Zůstal na mě koukat, ale mně se docela ulevilo a dál jsem se s ním nebavil. Nachystal jsem si peřiny, šel jsem se do koupelny osprchovat a chystal jsem se, že zapadnu hned do postele. Ale když jsem se z tý koupelny vrátil, neudržel jsem se a vyprskl jsem. Robert totiž ještě pořád bojoval s povlíkáním peřiny a zrovna se mu podařilo zamotat se do povlečení i s hlavou.

„Toto snad není možný...“ Zavrtěl jsem hlavou a chystal jsem se vlézt do postele. Jenže, jak jsem to tak viděl, Robert fakt nebyl schopen tu věc dokončit. Nakonec si sedl a jen koukal na tu změť na zemi, kterou právě vyrobil. Bylo mi jasný, že takhle bych se nevyspal ani já. Vstal jsem.

„Ty seš nemehlo, to je strašný...“ Odstrčil jsem ho a ve dvou minutách jsem to měl. „Plachtu snad zvládneš, když je napínací...“ Hodil jsem po něm přikrývku a pak jsem si konečně lehl. Robert mi zase neřekl ani slovo, ale celkem brzo zhasnul a měl jsem konečně klid.

​

VI.

V noci se mi zdálo o Johanovi. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním občas aspoň takhle mohl „bejt“, ale zároveň tu smůlu, jak vypadala realita, když jsem se probudil.

Tentokrát mě vzbudilo pípnutí budíku na mobilu, kterej jsem si nastavil na čtvrt na osm. Na moment jsem uvažoval o tom, jestli by nebylo rozumnější zůstat ležet, ale pak mi došlo, že si nepomůžu a z tý postele jsem vylezl. Robert spal, jako by se nic nedělo, a mě čekala příprava snídaně. Před otevřenou kuchyňskou linkou jsem chvíli bojoval sám se sebou, ale nakonec jsem ty talíře a hrnky nachystal dva a stejně tak jsem strčil do trouby pečivo pro dva lidi. Voda na čaj hned vařila, tak jsem ji slil a obrátil jsem se k posteli, kde pořád vyspával Robert.

„Roberte... Vstávej... Je skoro půl osmý, za hodinu a něco máš nástup ve škole...“ Zavolal jsem na něj, ale nic se nedělo. Zavrtěl jsem hlavou a zkusil jsem to znovu. Zase nic. Došel jsem k posteli.

„Zatraceně, Roberte, vstávej... Kolikrát tě mám budit, k čertu?“ Zatřásl jsem s ním a on konečně otevřel oči. Ale neřekl mi ani dobrý ráno, jen se vyhrabal z postele a sedl si za stůl, když zrovna cinkl časovač na troubě. Vytáhl jsem to pečivo, dal na stůl i marmeládu a podíval jsem se na něj.

„Tady máš snídani, jestli to teda pro tebe bude dost dobrý, veličenstvo... Čaj si vem na lince...“ Něco si pro sebe bručel, ale kašlal jsem na to. Už mě to pěkně štvalo a řekl jsem si, že čím míň si ho budu všímat, tím líp.

Z domu se nám kupodivu podařilo vypadnout včas, i když Robert byl v koupelně snad dvacet minut. K budově, kde byly učebny, jsme přišli ještě před třičtvrtě na devět.

„Hele... Tady to je. Zápis máš v prvním patře, všechny papíry jsou tady... Dovnitř s tebou nejdu, to bys vypadal úplně jak idiot. Oběd tam dostaneš v přestávce a končíte v půl pátý, to je ti jasný, že jo? Zpátky snad trefíš, je to dvě zastávky metrem, tady máš lístek. No a kdyby ses ztratil...“, Na moment jsem měl pokušení říct tak se nic nestane, ale ovládl jsem se, „tak máš mobil...“

Neřekl mi ani slovo, otočil se a zapadl do budovy. Znovu jsem zavrtěl hlavou, ale pak jsem se na něj vykašlal, sbalil jsem se a jel jsem zpátky. Práci, kterou mi zadal šéf, jsem měl hotovou už ve 12, ale ještě jsem ji neodeslal, neměl jsem zájem, aby mi hned přilítlo něco dalšího. Radši jsem si vzal doklady, peníze a mobil a vyrazil jsem do města.

V Londýně jsem sice párkrát byl, ale moc dobře jsem ho neznal, takže jsem si už před odjezdem aspoň trochu rozmyslel, jakej si tady udělám program. Dnes jsem si koupil fish & chips do kornoutu, největší anglickou pouliční klasiku, a vyrazil jsem na ty nejvíc provařený turistický atrakce. Vynechal jsem jen Oko Londýna, to mi zbylo na některej další den. Asi hodinu jsem seděl v pěkným parčíku blízko Buckinghamskýho paláce u jezírka a přemýšlel jsem o tom, jestli to tady bude tak strašný, že bych si měl namalovat třicet čárek a každej den jednu mazat, nebo jestli by se to nakonec nedalo k něčemu využít.

Zpátky doma jsem byl před čtvrtou, odeslal jsem tu práci a pak jsem začal přemýšlet o tom, jestli Robert najde cestu zpátky. Bylo pět a pak půl šestý. Začal jsem být lehce nervózní, nechtělo by se mi ho hledat po celým Londýně, a přece jen, v podmínkách doktora bylo, že na něj dohlídnu... V šest se konečně ozval klíč v zámku.

„Ahoj...“ Zamumlal a hodil tašku na zem.

„Ahoj... Jdeš dost pozdě, stalo se něco?“ Nemohl jsem si pomoct, abych se nezeptal.

„Já... Vlezl jsem do blbýho vchodu metra a jel jsem na druhou stranu... Pak jsem na to asi po pěti zastávkách přišel, ale... Zase jsem musel hledat, kde si koupím lístek...“ Vysvětloval mi otráveně.

Spolkl jsem to, co jsem mu chtěl říct a radši jsem začal s něčím jiným.

„Co bylo ve škole?“

„Já nevím... Oni tam mluví jen anglicky a já tomu prostě nerozumím, tak co mám dělat?... Ale dali nám nějaký papíry a sešit...“ Zůstal jsem na něj zírat a pak mi to došlo. Jasně, ten kurs je internacionální, takže v angličtině je tam prostě všechno. Slyšel jsem něco o tom, že je to super cesta, aby se lidi rozmluvili, ale nebyl jsem si jistej, jestli i pro Roberta.

„Hm...Tak... Já se na to pak podívám...“, zkusil jsem to oddálit, protože teď se mi do toho rozhodně nechtělo. „Mimochodem, jdeš nakoupit, ne?“

„Ježíšmarjá... A kam? A co? Vždyť se tady nevyznám, nepoznám ani ty jejich peníze...“ Vymlouval se zase tím otráveným tónem. V duchu jsem si rozmýšlel pro a proti dvou cest. Jestli na něj mám začít hulákat, jak si to představuje, nebo s ním napoprvý jít. Nakonec jsem si vybral to druhý, protože jsem pomalu začínal mít hlad. Nákup jsem mu pak osladil a choval jsem se k němu, jako když matka učí nakupovat šestiletý dítě.

​

VII.

Druhej den ráno to vypadalo podobně. Proběhla sice menší tahanice, protože Robert snídani chystat nechtěl, ale nakonec jsem ho k tomu donutil s tím, že mu pro začátek budu radit. Do školy jel tentokrát sám, lítat s ním tam každý ráno mi připadalo fakt už za čárou.

Práci jsem zase zvládnul za dopoledne a odpoledne jsem měl pro sebe.

Za to ve čtvrtek, to už bych si mohl odmazat třetí čárku, přišel Robert vcelku brzo, vlastně hned po pátý, a hned se začal shánět po něčem k jídlu. Dokonce šel tak daleko, že si vyrobil jakejsi pokus o sendvič se šunkou a hned se do něj pustil.

„Co bylo ve škole, Roberte? Neměl by ses pak na to podívat? Nebo nepotřebuješ, abych ti s tím pomohl?“ Zeptal jsem se a snažil jsem se, aby to neznělo moc podezřívavě. Moment neříkal nic.

„Já... Prostě jsem tam nešel... Ničemu nerozumím, vypadám před všema jako ten největší idiot a... Včera mě pořád nutili mluvit a já jsem vůbec nevěděl o co jde...“ Chytil jsem se za hlavu.

„Roberte, ježíšmarjá.... Proč ty ses na tu fakultu vůbec přihlásil?“ Zeptal jsem se ho rezignovaně.

„No, otec to chtěl...“ Pokrčil rameny.

„Otec to chtěl, jo? A odkdy ty děláš to, co on chce? Že jsem si toho ještě nevšiml. Pročs prosím tě nešel na nějakou švindl školu, takovou jako tvůj bejvalej gympl? Na nějakou psychologii řízení nebo na ty soukromý práva? Tam by ses k tomu magistrovi snad nakonec dohrabal a měli bysme všichni pokoj...“

„Pch... Ty víš moc dobře, že z toho bych advokáta nikdy nemohl dělat. A já jsem si říkal, že by asi nebylo špatný po otci tu kancelář jednou převzít... Podívej se, kolik má klientů a kolik má peněz, a celkem za nic... Já... Nechtěl bych skončit jako ty...“ Nevěřil jsem vlastním uším.

„Co jako já? Jak to myslíš?“ Pustil jsem se do něj.

„No... Musíš tam chodit každý ráno, psát spoustu věcí, do kterejch se nikomu nechce a.... Kolik za to máš, prosím tě? Nebo jak chodíš na tu fakultu, to by mi teda mohlo...“ Díval jsem se na něj a i když jsem byl vždycky proti fyzickým trestům, teď mě napadlo to, co by asi řekl můj otec – buran. Málo ho řezali, fakana.

„Poslyš, ty asi nevíš, že tvůj otec denně dělá minimálně osm hodin, ale většinou víc, co? Že když se něco semele, čeká se vždycky na něj, aby řekl, co dál? Že na ty nejdůležitější a nejsložitější věci chodí vždycky on? Hele, mohl bych vůči němu mít všelijaký výhrady, ale  právník je to excelentní. Co bys těm lidem chtěl nabídnout ty, co?“ Nic na to neřekl a jen na mě koukal.

„No nic,“ pokrčil jsem rameny. „Tak s tebou prostě do tý školy budu ráno chodit, co se dá dělat... Koneckonců, je mi to vcelku fuk...“

Takže v pátek ráno jsem dohlídl na to, aby za ním zapadly hlavní dveře školy, zašel jsem za roh a chvíli jsem hlídal, aby hned neutekl. Podle všeho tam zůstal, jestli se teda neschoval na záchod a nechtěl tam počkat, než začne hodina, aby mohl zahnout pak.

Ale nakonec snad fakt v tý škole byl, aspoň podle natištěnejch papírů, který nemohl dostat nikde jinde, než tam, a který mně uraženě ukazoval, když se vrátil.

Kolem osmé se začal někam chystat.

„Jdeš někam?“ Zeptal jsem se, když už skoro bral za kliku.

„Jo... Jdu někam do klubu, když je pátek...Už toho tady mám všeho dost... A ty mi to těžko můžeš zakázat, je mi víc než dvacet...  A jestli to chceš napsat otci, je mi to jedno...“ Dodal vzdorovitě.

„Hele, mně je to úplně jedno, dělej si, co chceš, ke stolu tě přivazovat rozhodně nebudu. Ale pokud možno, ať tě někdo nebo něco nezabije, mám dojem, že tvou matku by to mrzelo...“ Nic mi na to neřekl a vypadl ven.

​

VIII.

Zůstal jsem sám a začal jsem přemýšlet, jestli bych neměl taky někam vyrazit. Aspoň jednou bych se měl vypravit do Village, to by byl pěknej trapas, abych byl měsíc v Londýně a ani se tam nepodíval. Ale na dnešek mi to nepřipadalo, dneska bych narychlo vymyslel leda nějakej drink. Nakonec jsem se přece jen vypravil, ale spíš jsem se byl jen projít po centru, abych viděl, jaká je tady večer atmosféra, a v jednom pubu jsem si dal na cestu Guinness.

Nevrátil jsem se ani moc pozdě, snad kolem jedenáctý, a jak za mnou zapadly dveře, najednou mě napadlo, jestli se ten trouba zvládne vrátit, jestli se mu nic nestane. Už proto, že jsem slíbil doktorovi, že dám pozor, aby tady ještě do něčeho nespadl. Ale zase.... Držet násilím jsem ho tady nemohl a jít s ním, když mě s sebou nechtěl, to bych si vůbec připadal jako úplnej idiot.

Tak jsem si udělal něco k jídlu, na chvíli jsem si sedl k počítači a kolem jedný jsem šel do postele. Tak trochu jsem přemýšlel, kdy by se asi mohl vrátit. Ve dvě, ve tři? Ale když jsem se vzbudil po čtvrtý a Robert nikde, začal jsem z toho bejt přece jen nervózní. Zatraceně, vždyť ten blbec se tady vůbec nevyzná, skoro nerozumí, neměl jsem fakt udělat něco jinýho? Říct mu, že Londýn není to venkovský předměstí Brna, kde bydlel. Půl pátý... Nic. Pět... Nic. Zatraceně. Už jsem samozřejmě neusnul a když jsem v půl šestý konečně uslyšel v zámku klíče, pořádně jsem si oddechl. Začal jsem být zvědavej, v jakým stavu dorazí, ale nechtěl jsem, aby si všiml, že nespím, a ještě kvůli němu.

Dveře otevřel napoprvé, nezdálo se, že byl úplně mimo. Naštěstí ho nenapadlo rozsvítit, ale v kuchyni si natočil sklenici vody a pak se s tím sesunul na židli, kde zůstal sedět. A seděl tam a seděl, až jsem to nevydržel. Otočil jsem se.

„Už seš zpátky? Kolik je?“ Zeptal jsem se, jako kdybych se zrovna probudil.

„Půl šestý...“ Ozval se úplně potichu a mně došlo, že se něco stalo.

„Co je? Stalo se ti něco?“ Chvíli bylo ticho.

„Jo... Já … Přišel jsem o všechny ty peníze, co jsem měl od matky navíc... Dvěstěpadesát liber to bylo...“ Vysoukal ze sebe.

„Prosím tě, tys hrál automaty nebo co?“ Nepřipadalo mi, že by to všechno propil, na to nevypadal.

„Ne... Já jsem zapadl na nějakou diskotéku, nebo co to bylo... Dal jsem si pár koktejlů a... Moc toho nebylo, ale... Pak se mi začalo nějak chtít spát, tak jsem radši vypadl a... Venku jsem se trochu probral, tak.... Našel jsem nějaký metro.... Měl jsem naštěstí lístek a snažil jsem se dostat se sem, jenže jak jsem si sedl, tak jsem fakt usnul. A probudil mě až nějakej chlap, co mě nakonec vyhodil ven a pak jsem si všiml, že mi někdo po tý cestě ukradl ty peníze... A protože jsem neměl ani drobný, musel jsem jít strašně daleko pěšky, šel jsem asi tři hodiny a... Ani nevím, jak jsem se vrátil. Nějakejch lidí jsem se ptal, řekl jsem jim adresu a asi dva mě poslali dobře... Naštěstí, protože mi byla taky děsná zima., jak se udělala ta mlha.  Jenže... Jsem teď fakt bez peněz a nevím, jak to bude dlouho trvat, než mi matka něco pošle...“ Znovu jsem se chytil za hlavu.

„Roberte... Já se z tebe zblázním.... Zatraceně, víš, co se ti mohlo stát? Do toho koktejlu ti určitě někdo něco nasypal, naštěstí toho asi nebylo tak moc, abys úplně odpadl, ale mohly se ti stát fakt hnusný věci. A kde máš pas, mobil a platební kartu?“ Lekl se a začal hledat po kapsách.

„Jo... Je to tady.... A proč myslíš, že by mi tam něco sypali?“ Zeptal se.

„No, abys usnul.... To se tady ve špatnejch klubech občas dělá. Tys to nečet'?“ Zavrtěl hlavou.

„No nic.“ Uzavřel jsem to. „Já bych se rád ještě vyspal a tobě bych to radil taky, vypadáš hrozně,“ Znovu jsem si lehl a kupodivu jsem skoro hned usnul.

​

IX.

Vzbudil jsem se po půl dvanáctý, což mi vzhledem k tomu, co bylo v noci, ani nepřišlo divný. Vstal jsem z postele, nachystal jsem si snídani a posadil jsem se ke stolu i s počítačem, abych zjistil, co bych mohl dělat večer. Brzo jsem tam v jednom alterňáckým klubu našel nějakej rockovej koncert dvou kapel, kterej se mi zdál podle mýho vkusu.

Robert se vzbudil před dvanáctou a po snídani se moc nesháněl. Když se vyhrabal z postele a vrátil se z koupelny, kde byl jako obvykle snad půl hodiny, obrátil se ke mně.

„Hele... Jak to bude s obědem? Jestli budeme mít něco společně nebo mám někam vypadnout?“ Na moment jsem se zamyslel.

„Neměl bys chuť na pizzu? Tady kousek je docela dobrá italská restaurace.... Můžem si tam pro nějakou skočit...“ Pokrčil rameny.

„Tak třeba jo... Myslíš, že to zvládnu objednat?“ Zeptal se nakonec.

„No... Já tam zajdu... Vím přesně, kde to je...“ Venku bylo pěkně a já jsem se stejně chtěl projít. Moc dlouho jsem ale venku nebyl, objednávku mi připravili rychle, a po cestě jsem k tomu koupil i dvě plechovky piva.

Robert se naštěstí nad jídlem moc neošklíbal a dokonce mi snad i řekl dobrou chuť. Po obědě jsme si oba rozdělali notebooky. Za chvíli mi na facebook jeden z kluků z fakulty, se kterým jsem si občas psal a hrál buď korespondenčně nebo napřímo šachy, poslal nějaký zadání, ke kterýmu se kdesi dostal a chtěl vědět, jestli si s tím poradím. Abych měl lepší přehled, vytáhl jsem si z kufru cestovní šachovnici a tu situaci jsem si tam rovnou rozestavil. 

Koukal jsem na to asi pět minut a pořád jsem v tom nic neviděl. Pak jsem se do toho tak zabral, že jsem si ani nevšiml, že Robert přišel až ke mně a skoro jsem se lekl, když na mě promluvil.

„Seš černej, že jo? Nechci ti do toho mluvit, ale... Není řešení, když půjde věž na f8?“ Trhl jsem sebou a zvedl jsem hlavu.

„Cože?“ Zeptal jsem se trochu nelogicky, protože jsem ho samozřejmě slyšel dobře. Pak jsem se znovu podíval na šachovnici, konečně zhodnotil ten tah a málem mi vypadly oči. Zatraceně, on má pravdu.

„Jo... To je...“, musel jsem mu to přiznat. „Ty hraješ šachy?“ Když jsem se slyšel, znělo to tak udiveně, jako kdybych se ho ptal, jestli byl někdy na severním pólu. Pokrčil rameny.

„Jo... Trochu.... Otec mě to naučil, když jsem byl malej kluk a pak jsme spolu občas hráli...“ Musel jsem se držet, abych nezačal vrtět hlavou. Sakra, takovej trouba a on hraje šachy? Večer jsem vypadl někdy kolem osmý do toho klubu. Koncert byl skvělej, dlouho jsem nezažil takovou atmosféru. Dokonce jsem se tam seznámil s nějakejma místníma klukama, co byli fanoušci jedné z vystupujících kapel. Po koncertě jsme si ještě dali pivo, zajímalo je, odkud jsem, jakou muziku poslouchám a co dělám v Londýně. Samozřejmě jsem jim neříkal, že musím za trest dělat gardedámu jednomu budižkničemu, ale úplně jim stačilo, když jsem jim řekl, že jsem tady kvůli angličtině. Nakonec jsme si vyměnili kontakty a já jsem jel domů. Po cestě jsem si říkal, že by to tady koneckonců nemuselo bejt tak špatný, že se tady můžu seznámit s príma lidma a dozvědět se spoustu novejch věcí.

Dveře jsem si odmykal někdy kolem jedný a překvapilo mě, že Robert sedí na posteli s notebookem na klíně.

„Ahoj... Tys nikam nešel?“ Zavrtěl hlavou.

„Nechtělo se mi... Po tom včerejšku...“

Jen jsem přikývl, zapadl jsem do koupelny a když jsem se vrátil, Robert už byl zalezlej pod peřinou.

Neděle mě už dopředu trochu děsila. Robert měl bejt už druhej den v jednom kuse doma, já jsem žádnou práci neměl a zatím jsem to tady neznal tak, abych si bez problémů vymyslel nějakej program. Tak jsem aspoň Roberta vytáhl na oběd do města, protože jsem mu to stejně hned na začátku slíbil a po cestě zpět jsme to vzali kolem Buckinghamskýho paláce.

Odpoledne jsem vzal igelitku a naházel jsem do ní použitý prádlo.

„Co to děláš?“ Ptal se Robert nechápavě.

„Jdu si vyprat pár věcí... Tady kousek za rohem je veřejná prádelna...“ zatvářil se, jako by mi nevěřil.

„Co? A jak to budu s prádlem dělat já? Myslel jsem, že bych to mohl dát do balíku a poslat to domů, že by mi to matka poslala čistý...“

Zvedl jsem oči.

„Prosím tě, víš kolik by to stálo? A jak dlouho by to trvalo? Uděláš mnohem líp, když půjdeš do prádelny, jako já...“ Řekl jsem mu ještě a vypadl jsem.

Když jsem se pak vrátil, Robert doma nebyl. Na stole ale ležel jakejsi lístek, kterej tam předtím nebyl. Šel jsem se projít do města...  No aspoň že mi to napsal, pomyslel jsem si. Taky bych si mohl myslet, že ho unesli marťani. Jenže... I ti by ho určitě bleskem vrátili. Ušklíbl jsem se v duchu a šel jsem si nachystat večeři. Po jídle jsem si pustil snad podruhý za celou tu dobu televizi, abych si fakt tu angličtinu poslechl a před půl dvanáctou jsem se chystal jít spát.

​

X.

Robert přišel, když už jsem ležel. Nic už ale nejedl, jen zmizel na chvíli v koupelně a já jsem mezitím podle všeho usnul.

Pak mě zničehonic probudilo nějaký dávení. Moc dlouho mi netrvalo, než jsem si uvědomil, co to je. Podíval jsem se na hodinky, bylo něco po jedný. Zatracenej pitomec, zase se kvůli němu nevyspím, říkal jsem si a zkusil jsem si tý koupelny vůbec nevšímat. Jenže... To dávení prostě nekončilo. Za chvíli mi to začalo připadat divný, takže jsem nakonec přece jen vstal.

„Sakra, Roberte, musels zas chlastat?“ Pustil jsem se do něj ještě ve dveřích, ale pak mi došlo, že tady žádnej alkohol necítím.

Robert klečel u mísy a zvracel. Strašně. Rychle jsem se k němu sklonil a podržel jsem mu hlavu, aby to s ním tak neházelo.

„Já... Nic jsem nepil...“ Vypravil ze sebe, když ho to na moment přešlo.

„Jo, já vím... Ale, cos teda jedl? Z oběda to není, to by mi muselo taky něco bejt...“ Rozsvítil jsem světlo a všiml jsem si, že je úplně zelenej.

„Měl jsem nějakej salát... Myslím kachní nebo co... Mně... Mně je strašně blbě... Doma mi bejvá líp, když to ze sebe dostanu, ale... Teď je mi zle dál...“ A znovu začal zvracet. Chytil jsem mu hlavu a rychle jsem začal přemýšlet.

Zatraceně, v kachnách je přece salmonelóza, dokonce víc salmonelózy, než třeba v kuřatech. A pokud by to Robert chytil, měli bysme se na co těšit, sakra. Podíval jsem se na něj znovu a lekl jsem se, protože takovou barvu jsem předtím na nikom neviděl.  Napadlo mě, že bych se měl co nejdřív podívat na internet, jaký jsou u salmonelózy příznaky.

Robert se na chvíli uklidnil, takže jsem rychle namočil ručník do studený vody a otřel jsem mu obličej.

„Roberte, vydrž moment... Jdu se podívat na net, co by se s tím dalo dělat... Jsem hned zpátky...“ Letěl jsem do pokoje a rychle jsem zapnul notebook. Internet tady byl rychlej a salmonelózu jsem na googlu našel hned. Tak, jaký jsou ty příznaky, honem. Horečka, bolest hlavy, zvracení a průjem, inkubační doba šest až 48 hodin. Ani jsem to nedočetl, když Robert znovu začal zvracet. Okamžitě jsem byl u něj a jak to trochu šlo, sáhl jsem mu na čelo. Teplotu rozhodně neměl, spíš byl úplně ledovej.

„Bolí tě hlava, Roberte? Nebo břicho?“ Znovu jsem mu otřel celej obličej mokrým ručníkem, To by mi tak scházelo, aby se mi tady složil.  Zavrtěl hlavou.

„Ne, je mi jen zle...“ Dostal ze sebe.  To bude otrava z jídla, napadlo mě. Něco v tom salátu bylo špatně a tělo se teď snaží, aby se toho zbavilo.

„Honzo...“, zašeptal Robert za chvíli, „mně už je trochu líp, ale... Já asi sám ani nevstanu...“

„Pojď... Já ti pomůžu...“ Sehnul jsem se k němu, vzal jsem ho kolem pasu a hlavou mi prolítlo, že je dobrý, že jsem o kus větší než on. Chytil se mě za rameno a vstali jsme.

„Pojď, lehneš si do postele a hned to bude lepší, ale nejdřív si vypláchni pusu...“ Směřoval jsem ho k umyvadlu a rovnou jsem mu pustil studenou vodu. Za moment jsem ho už ukládal do postele.

„Lehni si na bok, prosím tě, kdyby něco...“ Pro jistotu jsem mu ještě donesl k posteli kýbl z koupelny, zhasl velký světlo a šel jsem dál hledat na internetu, co bych měl dělat.

Ledovou kolu, o které se tam psalo, že to pomáhá, jsem neměl, ale černej čaj tady byl. Jen jsem ho měl udělat silnej a nechat hodně vychladit. To jsem samozřejmě zvládnul i při malým světle a když už jsem to měl a napustil jsem do dřezu studenou vodu, abych čaj vychladil, šel jsem se podívat na Roberta. Na hodinách bylo něco po půl druhý, takže jsem si lehce spočítal, že celá ta „epizoda“ trvala snad víc než dvacet minut, což bylo na něco takovýho zatraceně moc.

Ležel pořád na boku a nevypadal ještě moc dobře.

„Ukaž...“ Sáhl jsem mu na tvář a naštěstí se mi zdálo, že už není tak ledovej. Taky když jsem se podíval blíž, bylo vidět, že už nemá tu popelavou barvu, ale je jen jednoduše bledej.

„Není to už trochu lepší? Máš už jinou barvu...“

„Snad jo...“ Zašeptal. „Ale vstát bych asi zatím nemoh', motá se mi hlava, i když ji jen zvednu...“

„Neblázni, kam bys chodil. Za moment ti donesu čaj a vezmeš si pár lžiček, to pomáhá na žaludek a trochu to doplní tekutiny...“

Za pár minut jsem zkusmo sáhl na hrnek a vypadalo to, že už by se to dalo z toho dřezu vytáhnout. Donesl jsem mu to k posteli a sedl jsem si na kraj.

„Zkusíš to?“ Podsunul jsem pod něj ruku a pomohl jsem mu trochu se zvednout. „Na...“ podal jsem mu lžičku. Ruka se mu ještě pořádně třásla. „Nehltej to, jo? Aby to ten žaludek snesl...“ Poslechl tentokrát bez problémů a nakonec jsem do něj dostal nějakejch pět šest lžiček. Chvíli jsem u něj seděl, ale žádná katastrofa nenastala.

„Tak... Já zhasnu a zkus usnout, jo? Kdyby něco, jsem vedle, vzbudil bych se, nemusíš mít strach...“

Jen přikývl. Taky jsem si zalezl do postele a i když mi to chvíli trvalo, nakonec jsem usnul.

​

XI.

Budík mě vzbudil ve čtvrt na osm a já jsem se skoro lekl, protože Roberta jsem neslyšel. Vylítl jsem z postele a šel jsem se na něj hned podívat. Naštěstí se ale zrovna vzbudil.

„Tak co, noc jsme přežili a už je to dost hodin, myslím, že už se to nevrátí...“ Posadil se.

„Jo, je to vcelku dobrý, jen jsem unavenej a strašně mě bolí břišáky...“ Dal nohy dolů z postele a zkusil vstát.

„Tomu se nemůžeš divit, po takovým výkonu...“ Usmál jsem se.

„Prosím tě, Honzo, nemohl bys mi nachystat čaj? Já... Zkusím to trochu rozejít a šel bych do školy, ale nic jinýho do sebe asi nedostanu...“ Zůstal jsem na něj koukat.

„Ty chceš jít do školy?“ Zeptal jsem se nevěřícně.

„Jo... Oni tam ty neúčasti nějak počítají a... Já už jsem jednou chyběl...“ Nemohl jsem věřit tomu, co slyším. Ale nakonec jsem mu to nerozmlouval. Vypil trochu čaje, oblíkl se a vypadli jsme. Po pravdě řečeno, dnes jsem s ním šel hlavně proto, abych si byl jistej, že někde po cestě nespadne a ještě jsem po něm chtěl, aby mi napsal v poledne esemesku, jak mu je.

Přes den jsem měl tentokrát víc práce a do města jsem se ani nedostal. Ale jít nakoupit jsem stihnul a do koše jsem pro jistotu přihodil rýži, nějakej kompot, banány a dietní suchary.

Robert přijel v půl šestý a vypadal, že toho má dost.

„Jedl's něco?“ Ptal jsem se, když si sedl vyčerpaně na postel. Zavrtěl hlavou.

„Jen jsem něco pil... Ten oběd bych fakt nezvládl... Vůbec nevím, co v tom jídle mohlo bejt, tak špatně mi snad ještě nikdy nebylo...“ Pokrčil jsem rameny.

„Stačí kousek zkaženýho masa... Podle toho, co jsem četl, nějak se v tom namnoží toxiny a máš něco jako otravu. Buď rád, že's to dostal ven už ze žaludku, kdyby to prošlo do střeva, mohlo to bejt horší... Poslyš,“ otočil jsem se ke kuchyni. „Mám tady rejži, uvařím ti to a vezmeš si k tomu trochu kompotu a pak třeba banán...To bys měl snést a bude ti pak líp...“ Podíval se na mě.

„Díky... Já... Chtěl bych se ti za tu noc omluvit, určitě to bylo hnusný...“ Mávl jsem rukou.

„Za to nemůžeš, to se stane... Naštěstí se nemuselo nic uklízet, tak co...“

Nakonec snědl všechno, co jsem mu dal na talíř, a pak si vytáhl věci do školy. Většinou do toho koukal sám a vždycky jsem si myslel, že stejně myslí na něco jinýho, ale teď se ke mně obrátil.

„Honzo, prosím tě... Můžeš mi pár věcí vysvětlit? Já tomu fakt pořád nerozumím a za ten tejden se to o moc nezlepšilo...“ Znovu jsem na něj zůstal hledět. Že byl zkrotlej, to mohlo být i tou nocí, ale najednou mi připadal fakt jinej. A nebylo to jen v to pondělí, ale stejně to vypadalo až do čtvrtka. A v úterý se mě dokonce zeptal, jestli bysme si mohli po tý angličtině zahrát i šachy. Takže u toho jsme pak trávili skoro každej večer. A musel jsem si přiznat, že ten kluk nehraje úplně špatně. Zhruba ve čtvrtině případů byl schopen mě dokonce porazit.

Ve čtvrtek se ale stalo něco nečekanýho. Po opakování angličtiny se na mě Robert podíval celkem nejistě.

„Honzo... Můžu se tě na něco zeptat? Teda na něco osobního?“ Trochu jsem zbystřil, ale přikývl jsem.

„Jasně. Co to bude?“ Ještě chvíli se ošíval, ale pak s tím začal.

„Prosím tě, jak to vypadalo, když...“, zarazil se a podle všeho hledal nějaký slova. „Když's to všem řekl... Že... No, jak seš na tom?“ Nejdřív jsem na něj vytřeštil oči a pak jsem se rozesmál.

„Proboha, proč to chceš vědět?“ Pokrčil rameny.

„No... Já jsem ještě nikdy s nikým nemluvil, kdo by si s tím nedělal žádnej problém... Tak chtěl jsem vědět, jak to bylo.“ Znovu jsem se rozesmál.

„Ale... Jestli myslíš můj coming out doma, tak to tě zklamu, to bylo celý jinak...“ Na vteřinu jsem se ještě zarazil, ale pak jsem začal od začátku.

​

XII.

„Víš, já jsem z malý vesnice na jihu Moravy, kousek od Hradiště...“, slyšel jsem se, jak to říkám zhnuseně a jen tak nějak mimochodem mě napadlo, že jsem se s tím podle všeho ještě pořád nesrovnal. „No a tam to vypadá strašně, jak někdy v devatenáctým století, všichni se snaží, hlavně aby nevyčnívali, proto se asi taky jmenuju Jan Novák, a za zády pomlouvají ty ostatní,“ ušklíbl jsem se, „na teplýho kluka tam narazíš určitě taky, ale nikdo se k tomu radši nepřizná, protože by byl odpískanej... Takže... Když jsem v devátý třídě zjistil, že je se mnou něco „špatně“, věděl jsem, že je to velkej malér... Ono taky, před těma dvanácti letama vypadalo všechno jinak“, mávl jsem rukou, ale hned jsem pokračoval, „No a pak jsem šel na gympl do Hradiště, jenže tam to vypadalo skoro stejně, pár kluků, co byli jako já, jsem odhadnul, ale... Nikdo tam žádný vztahy nezakládal, takže... Byl jsem vlastně pořád sám. A pak jsem se seznámil s jedním týpkem z Brna a protože už mi bylo čerstvě osmnáct, celkem se mi dařilo najít nějaký možnosti, že jsme spolu mohli občas bejt... Jenže... Jednou jsem přijel domů a otec na mě začal řvát, že by si nikdy nemyslel, že bude mít doma buzeranta. Někdo mě totiž v Brně s tím klukem viděl a letěl to honem vyklopit našim. Pak se k tomu přidala i matka, že jsem zostudil celou rodinu, že si na ně lidi budou prstem ukazovat...“ Všiml jsem si, jak na mě kouká a pokrčil jsem rameny. „Jo, já... Nemám ty nejlepší rodiče, ale... To jsem věděl už i předtím, protože takovou faleš a pokrytectví, jako u nás, to's možná nikdy neviděl... No a dali mi na výběr, buď toho hříchu hned nechám, fakt to matka řekla takhle, a do Brna už ani nepáchnu, nebo mám vypadnout... Bylo to pro mě tehdy hrozný, měl jsem tři měsíce do maturity a tu jsem potřeboval udělat, tak... Tak jsem se s tím na těch pár týdnů smířil... A o toho kluka jsem samozřejmě přišel... A hned ten den, co jsem odmaturoval, jsem utekl. Zdrhnul jsem do Brna a měl jsem velký štěstí, že se mi předtím podařilo najít jednu postel ve sdíleným pokoji za pár stovek a k tomu práci v hospodě... Celý prázdniny jsem dělal, co to šlo... Většinou dvanáctky sedm dnů v týdnu, abych si něco našetřil, až bude semestr, protože mezitím jsem se dostal na fakultu, víš? A... Pak jsem měl velký štěstí, protože jsem si tam našel super kluka, co měl shodou okolností bohatý rodiče, no a... Jeho otec věděl, v jakým jsem srabu, takže mi třeba kupoval nejnutnější učebnice a pak si to odepsal z daní, a... Po pravdě řečeno, moc mi pomohli, abych to v tom Brně sám přežil, sice... V kavárnách jsem dělal pořád, ale už to bylo nějakou normální dobu, dlouhej týden krátkej týden, jako všichni ostatní... Byli to super lidi, ještě teď jsem jim vděčnej a když potřebujou nějaký právní věci, co nemusí dělat advokát, chystám to pro ně samozřejmě zadarmo...“ Koukal na mě pořád tak vyjeveně a přerušil mě až teď.

„A... Co se mezi váma stalo? Pohádali jste se? Vždyť... Asi s ním už nejseš, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„On... Ve čtvrťáku mu nabídli stáž ve Státech a já jsem nikam jet nemohl. Neměl jsem na cestu, stipendium nestačilo na všechny náklady a taky jsem strašně spěchal, abych tu fakultu už měl. Tak jsme to nějakou dobu zkoušeli tak nějak na dálku, ale za nějaký dva měsíce to dopadlo tak, že si v tý Americe někoho našel, ale já... Ani jsem se na něj nezlobil, tušil jsem, že to tak skončí, a představ si, že tam nakonec zůstal. Ale protože jsme se nepohádali, tak jsme dál kámoši, mám ho na facebooku a dost často si píšem. No a ten jeho otec byl takovej formát, že mi ty knížky kupoval až do páťáku. Takže vidíš, že to s tím coming outem nebylo tak jasný, jen jsem pak byl rád, že už se s tím nemusím schovávat a taky jsem to nikdy nedělal... Jenže... Jak jsem to musel celý zvládat sám, nikdy se mi nepodařilo udělat si nějakou větší finanční rezervu, takže... To místo u tvýho otce je pro mě strašně důležitý...“

Chvíli koukal a neřekl ani slovo. Jenže pak z něho vypadlo něco, co jsem ani omylem nečekal.

„Prosím tě, můžeš mi ty kecy z minulýho tejdne prominout, Honzo? Fakt... Nic jsem o ničem nevěděl a řekl jsem ti hrozný pitomosti. Divím se, že ses se mnou ještě vůbec bavil.“ Zavrtěl hlavou. „Víš co, udělám nám kafe, chceš?“

Prostě jsem měl všechny důvody, abych nevycházel z údivu, ale to hlavní mě pořád ještě čekalo.

​