© 2015 Minorities, z.s.

Tato webová stránka používá cookies, které můžete kdykoliv vypnout prostřednictvím nastavení svého prohlížeče.

  • Facebook App Icon
  • Twitter App Icon
  • YouTube App Icon

Duha přijde po dešti

 

Hlavní postavou knihy je čerstvě osmnáctiletý student gymnázia Marek, který se potýká s celou řadou problémů typických pro toto období pozdního dospívání. Stačí však jedna náhodná návštěva  divadla, aby mu obrátila život naruby a způsobila, že místo běžných potíží se svým otcem či spolužáky bude muset řešit mnohem komplikovanější otázky své vlastní identity.

Kniha popisuje období jednoho kalendářního roku, ve kterém se Markův život změní tak, jak by on sám nikdy nepředpokládal, a skládá se ze dvou přímo navazujících dílů Nikdy nevěř Albertovi a Sejdeme se v Linci.

 

Usnout jsem ale stejně nemohl. Ani náhodou! A možná jsem ani nechtěl… Páni, bylo to… Ježíšmarjá, byl to rozhodně nejlepší večer v mým životě! Ještě nikdy jsem nic takovýho nezažil! Ještě teď jsem měl pocit, že lítám, a nechtěl jsem, aby mě to přešlo! Najednou mi došlo, že teď už je fakt jasné, že… Že to tak doopravdy bude… Že už s tím asi vážně nepohnu… Věřil jsem tomu vlastně vůbec někdy? Chtěl jsem s tím vlastně doopravdy něco dělat? Každopádně jsem věděl, že už to ani zkoušet nebudu. Že vlastně ani nechci nic jiného! Že na celým světě chci akorát tohohle kluka!

Páni, skoro se mi nechtělo tomu věřit! Byl prostě dokonalý, byl tak úžasný! Čím jsem si to zasloužil? Jak to, že měl zájem zrovna o mě? Jak to, že jsem měl takové štěstí? Vážně, nemohlo se mi stát nic lepšího, to jsem nepřeháněl, když jsem mu to říkal… Ježíšikriste, byl jsem do něho fakt zamilovaný… Vlastně asi úplně poprvé v životě… Došlo mi, že jsem mu to neřekl. A asi ani neřeknu… Do háje, měl bych strach! Bůhví, co by mi na to řekl, ještě… Ne, ne, to mě ani nenapadne! Ale… Najednou mě něco napadlo. Kruci, mám, nebo ne… Chvíli jsem o tom přemýšlel. Ale… Snad tím nic nezkazím… Sebral jsem ze stolu mobil. Tentokrát mi ta zpráva šla úplně lehce, a strašně jsem se tomu divil!

„Jsem hrozně rád, žes to byl zrovna Ty! Díky a dobrou noc!“ Jak jsem tu esemesku odeslal, trochu jsem se toho lekl. Páni, nepřehnal jsem to? Radši jsem ten mobil honem vypnul. Jestli mi něco odpoví, radši si to přečtu až ráno! Páni, ale taky už bylo tolik hodin, že bych se divil, kdyby už nespal! Abych ho ještě nevzbudil… Najednou mě napadlo, kdy se asi vrátí táta. Sice včera říkal, že někdy v noci, ale spíš možná až ráno… Taky dobře, byl jsem docela rád, že jsem doma sám…

Do háje, znovu mi po nějaké době došlo, co by se asi dělo, kdyby na to táta přišel. Ježíšmarjá, zabil by mě, nebo minimálně vyhodil z domu a nechtěl mě už v životě vidět… A ve škole, to bych si teprve dal… Ne, to se prostě stát nesmí, nesmí se to dozvědět nikdo, ani za nic… Ale uvědomil jsem si, že mi to náladu moc nezkazilo. Páni, stál mi za to! A když jsem věděl, že ho zase brzo uvidím, nemohl jsem se bát ničeho!