Párečci
Jan a já jsme spolu už relativně dlouho. Vlastně tak dlouho ne, sotva čtyři roky, ale pocitově je to celá věčnost. Snad proto, že náš vztah od začátku byl a je hodně intenzivní: rychle jsme se poznali, zamilovali, sestěhovali a do dvou let už jsme byli ve třech. Ne, nebojte, neukradli jsme nikde mimino ani si nepořídili milence do trojky. Vzali jsme si z útulku psa. A právě pes – jmenuje se Bert – je v posledních měsících tím, kdo nás dostává mimo naše sociální bubliny a přivádí nás do kontaktu s lidmi, o něž bychom asi jinak přišli.
Abych to vysvětlil: před časem jsme založili – trochu z nudy, trochu z přetlaku příběhů, o které se chceme podělit – našemu Bertovi facebookovou stránku. A světe div se, ona měla úspěch. Náš pes se stal populární a souběžně s tím si začaly tisíce lidí všímat i toho, že Bert má dva páníčky. Mnozí přitom zjevně poprvé nepřímo nahlédli do tenat domácnosti, kterou vedou a obývají dva kluci.
Musím říct, že jsme se dosud nesetkali s negativní reakcí. Občas se někdo podiví, kam se poděla Bertova panička, ale to je asi tak všechno. V zásadě nás lidi buď podporují nebo – to je ještě lepší – je jim úplně šumák, jestli má Bert dva páníčky, dvě paničky nebo jinou domácí kombinaci. Jde jim o příběhy, o fotky, o humor. Pokud bychom to vzali sociologickou zkratkou, dalo by se snad dospět k závěru, že milovníci (resp. s ohledem na Bertovu fanouškovskou základnu spíše milovnice) psů jsou velmi otevřenou skupinou obyvatel.
Nedávno nám třeba napsala paní Iveta a sdělila o sobě celou řadu informací. Sice jsme se na ně neptali, ale když se to vezme kolem a kolem, člověk se rád dozví něco nového, že? Tak my teď už třeba víme, že paní Iveta pochází z Třince. Je jí 48 let, vychovává dvě děti (to jí prý jde) a manžela (to jí moc nejde). Pracuje ve zpracovatelském průmyslu a brzy očekává přírůstek do rodiny: malé černé štěňátko čehosi, podle rodokmenu prý psa. Pokud se ptáte, proč se s námi, cizími lidmi, paní Iveta o takovéto i poměrně osobní informace dělí, je odpověď nasnadě: paní Iveta si nás díky psímu profilu oblíbila a nechce, abychom si zůstali cizí.
Když jsem pročetl litanie z osobního života třinecké matky a manželky, zastyděl jsem se, neboť na konci následovala věta. „A prosím vás, s kým mám tu čest já?“ Otázka, kterou měla samozřejmě plné právo položit, neboť na naší facebookové stránce nenajdete jména jejích autorů. A tak jsem opustil bezpečí anonymního psího profilu a milé dámě napsal, že se jmenujeme Tomáš a Jan a že jsme rádi, že nás, tedy našeho psa, na facebooku sleduje. „Jéé, vy jste páreček?“ odpověděla a dokonale mě vyvedla z míry. Pokud to bylo vykání, musel bych přiznat, že páreček nejsem. Pokud se tím ptala, zda s Janem patříme k sobě, tak ano – představil jsem si ovšem, jak moc by se asi Jan oklepal hnusem, kdybych mu oznámil, že je polovinou párečku. Pod mnohasmyslnou zdrobnělinou „páreček“ si totiž každý představíme něco jiného; zatímco mně vytanou na mysli barvami hýřící papoušsci, kteří nezavřou zobák, Janovi se vybaví levné české párky, které vám chlístnou to obličeje vodu, když do nich po uvaření píchnete vidličkou. A pokud vás ve spojitosti s tím slovem napadlo ještě něco jiného: sexuální konotace ke slovu „páreček“ se nám nevyjeví ani jednomu – já jsem na to moc slušný (nebo starý) a Jan je Němec, což implikuje jistou jazykovou zdrženlivost k dvojysmyslům.
Zatímco jsem si tak filozofoval nad párkem a přemýšlel, jak do Třince kulantně odpovědět bez toho, aniž bych klesl na úroveň zdrobnělin, ukázalo se, že moje reakce vlastně není nutná. Paní Iveta už měla jasno. Napsala nám, jak je skvělé, že i dva teplí kluci můžou mít psa a nechala se slyšet, že ona své dva syny vychovala k toleranci a že je vůbec otevřená všemu zvláštnímu, takže nám moc drží palce. Co na to říct? Nikdy mi nepřišlo, že bychom byli něco zvláštního, čemu je třeba fandit a už vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, proč by dva kluci nemohli mít psa (nebo třeba želvu). Ale však to většina z nás, bez ohledu na sexuální orientaci, jistě zná: občas prostě přijde takový nějaký dobře myšlený kompliment, který člověku místo pohlazení duše vrazí facku rovnou na nos. Náš barevný život s černým psem probíhá, abych tak řekl, vcelku normálně. Měli jsme štěstí na rodiny, na přátele a konec konců i na pracovní prostředí – všichni vědí, že k sobě patříme a nikomu, tím méně nám dvěma, to nepřijde zvláštní nebo nějak „jiné“. A tak teprve v momentech, kdy nám někdo třeba i v dobré víře řekne, že na dvou klucích se psem (nebo si bez psa) něco neobvyklého je, uvědomíme si, jak velké štěstí v životě máme.
Takovými a podobnými úvahami jsem se začal rozněžňovat sám nad sebou, když tu modrý chat bliknul ještě jednou a paní Iveta napsala, že její tchýně, trpící stařeckou demencí, se právě probudila a je třeba jí vyměnit plenky, „Takže čau kluci, musím jít, ale moc ráda jsem vás poznala.“ Dostalo mě to zpátky na zem – skutečné starosti vypadají jinak. Můžu se ošklíbat nad slovem „páreček“ i se rozhorlovat nad neobratně složeným komplimentem, který snad prozrazuje ne úplně vyřešené předsudky, ale dokud nemusím řešit plenky pro tchýni, mohu se považovat za šťastného. A to se počítá :-)