Kapitola 11
„Tak jo, to snad půjde...“ Kývla jsem. „Jenom... Já se ten den i stěhuju, tak... Buď bych potřebovala přijít o něco později nebo odejít dřív, aby mi mohli předat klíče...“
„Jistě... To nebude problém... Stejně, ten první den si hlavně převezmete věci a řekneme vám, co by bylo potřeba... A víte co? Když už jsme se domluvili, půjdu s vámi rovnou na personální. Dáte jim tam osobní data, aby vám mohli připravit smlouvu a nachystat všechna hlášení na sociální a zdravotní...“ Otočil se ke dveřím.
Vypochodovala jsem za ním a hlava mi z toho celýho šla kolem. Mluvil o věcech, kterejm jsem vůbec nerozuměla, ale radši jsem se na nic neptala, abych nevypadala jako úplnej idiot. Zdálo se mi totiž, že každej jinej by s tím žádnej problém neměl.
Personální bylo o patro níž. V kanclu tam seděla paní středního věku, která mi připadala podobná jako úřednice, co jsem viděla u soudu.
„Dobrý den, paní Skoupá...“, pozdravil ji ředitel a hned pokračoval. „Vedu vám tady novou posilu a potřebujeme, aby u nás byla už od patnáctého. Mohla byste jí připravit papíry, prosím?“
„Jistě, pane řediteli... Pojďte si prosím sednout, chvíli nám to zabere...“ Ukázala mi na židli naproti sobě u stolu. Čekala bych, že mě tam inženýr nechá a půjde si po svým, ale sedl si na další židli a zůstal tam. Paní Skoupá, která mi víc, než co jinýho připadla spíš kožená, začala psát něco na klávesnici a pak se na mě obrátila.
„Budete mi to diktovat, nebo mi radši půjčíte občanku? Stejně si ji budeme muset oskenovat...“
„Radši si to přepište z tohodle... Já... Neumím nějak svoje rodný číslo a tak...“ Vytáhla jsem z batůžku plastovou kartičku. Vzala si ji ode mě a začala si cosi přepisovat do těch svejch formulářů. Trvalo to možná pět šest minut, když znovu zvedla hlavu.
„Můžete mi prosím dát ještě číslo účtu? Abychom vám mohli poslat výplatu?“ Trhla jsem sebou. Nic takovýho by mě ani omylem nenapadlo a nikdy jsem si nemyslela, že nějakej účet budu potřebovat.
„Ale... Já žádnej nemám...“ Pokrčila jsem rameny. Podívala se na mě.
„Aha... Vy asi budete mít nějakou exekuci, že?“ Zeptala se pak. Zůstala jsem na ni koukat. O exekucích jsem už něco slyšela. Že je to něco hnusnýho a stane se to tak, že lidi něco nezaplatí a pak přijde nějakej příšernej chlap a všechno jim sebere. Ale to bylo všechno, jinak jsem neměla potuchy, o co jde a ani jsem nevěděla, jak by se mi to mohlo stát.
„Ne...“, zavrtěla jsem hlavou nakonec , „myslím, že nic takovýho nemám...“ Vypadalo to, že ji to překvapilo. Pár vteřin bylo ticho.
„Ale... I kdybyste ji měla, to ještě neznamená, že vás nemůžeme zaměstnat...“ Řekla po chvíli.
„No jo... Ale já fakt nevím, že by se mi něco takovýho stalo...“ Pokrčila jsem rameny.
„Paní Skoupá,“ ozval se najednou ředitel. „Slečna Novotná je náš další výtvarník a opravdu je možné, že má to štěstí a neví, o co se jedná... Víte co... Uděláme to takhle. Zkusíte si ten účet založit, však je na to čas a kdyby se vám to hned nepovedlo, dáme vám tu první výplytu v hotovosti, co říkáte?“ Usmál se na mě a mně se ulevilo. Vypadalo to, že pokud je někdo výtvarník, může bejt i trochu mimo a občas mu to projde.
Za chvíli paní Skoupá zapnula tiskárnu, ze které vylezlo nějakejch osm devět papírů. Přisunula mi je přes stůl.
„Tady je vaše pracovní smlouva... Budete si to chtít odnést k přečtení nebo ji chcete podepsat hned?“ Na moment jsem se zamyslela. Číst se mi to nechtělo, ale nevěděla jsem, jak bude vypadat, když to podepíšu a ani se na to nepodívám.
„Jen si to prolítnu...“ Zkusila jsem nakonec něco mezitím, chvíli jsem těma papírama listovala a dělala jsem, že si to fakt čtu.
„Tak jo... Já... Myslím, že to podepíšu rovnou...“ Natáhla jsem se po tužce.
„No a po těch třech měsících zkušební doby se vám to automaticky přemění na smlouvu na dobu neurčitou... Tam už nic podepisovat nebudete muset...“ Ozval se znovu ředitel a zase jsem chvíli nevěděla, o čem mluví. Podle všeho tam bylo napsaný něco o tom, že jsou nějaký tři měsíce, ve kterejch se ukáže, jestli tady mám co dělat nebo ne, čehož jsem si samozřejmě ani náhodou nevšimla. Ale tím jsem si teď hlavu lámat nechtěla. Podepsala jsem třikrát ty papíry, jedny jsem si schovala do batůžku, rozloučila jsem se a za nějakejch dalších pár minut jsem byla venku před barákem.
K zastávce to nebylo daleko, takže když jsem zahlídla, že se po silnici blíží trolejbus, rozběhla jsem se a stačila jsem ještě nastoupit do posledních dveří. Pak jsem se složila na nejbližší sedadlo a konečně jsem měla chvíli, abych si mohla uvědomit, co se kolem mě děje. Sakra, je to vůbec možný? Před dvěma týdnama to vypadalo, že ze mě Hrubý udělá sekanou a zase skončím u soudu, i když kvůli úplné blbině. A teď mám v batohu podepsaný papíry na to, že si můžu sednout do čistý místnosti, ve který je obrovskej stůl, židle jen pro mě, spousta barevnejch pastelek, o jakejch se mi nikdy ani nezdálo, a hromada bílejch papírů, na který můžu malovat od rána do večera. A pokud nakreslím něco dobrýho, ještě mi za to dají hromadu peněz. Za něco, co bylo možná to jediný, z čeho jsem kdy měla radost. Jen tak pro sebe jsem si zavrtěla hlavou. Je možný, že bych jednou mohla mít takový štěstí?
„Příští zastávka hlavní nádraží...“ Ozvalo se z reproduktoru a já jsem se skoro lekla. Jak jsem si to v jednom kuse převracela v hlavě, skoro jsem si nevšimla, že jsem zpátky na konečný. Vypadla jsem ven a najednou mě napadlo, že musím ještě teď udělat jednu věc. Zajít do banky, i když jsem tam v životě nebyla, a pořídit si účet, o kterým mluvila personalistka. Hlavně, abych jí ukázala, že fakt žádnou exekuci nebo kdovíco nemám.
Kapitola 10
Správnou zastávku jsem naštěstí trefila napoprvý a už nějakejch pět minut před desátou jsem stála ve vestibulu jednoho z těch obrovskejch baráků v technologickým parku.
„Dobrý den... Za kým jdete?“ Ozval se od recepce starší týpek a trochu divně si mě měřil. Na moment jsem se zamyslela. Krucinál, jak se ten týpek jmenuje?
„Za panem Šimkem...“ Konečně jsem si vzpomněla. Zavrtěl hlavou.
„Pan Šimek? To mi nic neříká...“ Koukal na mě dál podezřívavě.
„Ale jo...“ Udělala jsem pár kroků k němu a strčila jsem mu pod nos vizitku. „Podívejte se, adresa je správně...“
„Aha... Pan inženýr Šimek, ředitel Plasticonu... A on ví, že přijdete?“ Divil se dál a mně začala docházet trpělivost.
„Jasně... Mám tam být v deset...“ Ukázala jsem na hodiny, kde svítilo 9:58.
„Tak dobře... Zavolám vám sekretářku...“ Konečně vzal sluchátko a mačkal nějaký tlačítka na telefonu.
„Přijdou si pro vás...“ Ozval se za chvíli a skoro to vypadalo, že by nad tím vrtěl hlavou, ale bylo mi to fuk. Tím spíš, že možná za nějaký dvě minutky dole zastavil výtah, vyběhla z něj mladá holka a rozhlídla se kolem.
„Dobrý den... Vy jdete k nám, že?“ Zamávala na mě a naznačila mi, že mám projít turniketem. Vrátnýmu nezbylo, než mě pustit dovnitř.
„Pojďte...“, zavedla mě do výtahu a vyjely jsme do třetího patra, kde si kódem otevřela vstupní dveře.
„Pane inženýre...“, zavolala někam směrem do kanceláře. „Máte tady tu slečnu...“
„Děkuju vám, Jano... Už jsem tam...“ Za moment se objevil ve dveřích a usmíval se.
„Tak vás tady vítám...“ Podával mi ruku. „Nezlobte se, ale...“ Mrknul na mě. „Já vlastně vím, že krásně kreslíte, ale... Nevím, jak se jmenujete...“ Rozesmála jsem se.
„Promiňte... Já... Zapomněla jsem se představit. Jsem Anna Novotná...“
„Super... Tak když už se známe, tak vám rovnou ukážu, jak to u nás vypadá, co říkáte?“
„Jo...“ Přikývla jsem a musela jsem uznat, že zatím se mi tady docela líbí.
Šel asi dva kroky přede mnou a pak otevřel asi čtvrtý dveře v řadě. Udělala jsem dva kroky za ním a zůstala jsem stát skoro s otevřenou pusou. Viděla jsem krásnou velkou místnost s pořádným oknem, kde byl jeden obrovskej stůl, pohodlný kancelářský křeslo a pak ještě jedna věc, na kterou jsem zůstala zírat. Bylo tam totiž moderní kreslící prkno se všema těma pravítkama, co se dají všelijak nastavovat, a ve stojánku vedle byla narovnaná hromada nádhernejch barevnejch tužek, pastelek a per.
„To by byla vaše kancelář...“ Obrátil se ke mně ředitel a já jsem zalapala po dechu.
„Já... Je to tady moc pěkný... A to bych fakt mohla rovnou kreslit? Nemusela bych to dělat na počítači?“ Zeptala jsem se podle všeho úplně pitomě. Rozesmál se.
„Jistě... Potřebujeme někoho kreativního, kdo má nápady a umí je i namalovat... O počítač se pak postará grafik...“
„Aha...“ Udělala jsem pár kroků ke tomu stolu. Všimla jsem si, že na něm leží stoh bílých čtvrtek.
„Můžu?“ Nedalo mi to, sedla jsem si do toho křesla, popadla jsem papír, ze stojánku jsem vytáhla tři tužky a pak už jsem to nevydržela. Ten zázrak jsem si musela prostě vyzkoušet a nenapadlo mě nic lepšího, než namalovat punkovýho kačera Donalda, s čírem a vypláznutým jazykem. Šlo to s těma tužkama výborně a už jsem to chtěla sbalit, když se za mnou najednou ozval ředitel, na kterýho jsem skoro zapomněla.
„Můžu se podívat?“ Podala jsem mu ten papír.
„To je neskutečný.“ Obrátil se k nějakýmu dalšímu týpkovi, kterej se tam nějak podle všeho objevil a já jsem si ho vůbec nevšimla. „Podívej se na to...“ Podával mu papír a pak se otočil zase ke mně.
„To jste zvládla za těch pět minut, jo?“ Kroutil hlavou. „Ale... Neřeknete mi teď, že k nám nechcete, že ne?“
„No...“, pokrčila jsem rameny. „To by záleželo na tom, co všechno ode mě budete potřebovat.“
„Ano... Samozřejmě...“ Přikývl inženýr. „Ještě jsem vám vlastně nic neřekl. Chtěli bychom od vás původní návrhy obrázků, třeba na kryty na mobily. Takové, které vás napadnou a budou se líbit lidem. Invenci a fantazii z počítače nedostanete, to musí přinést někdo, kdo má talent. Pracovní dobu byste měla pružnou, pokud budete chtít, můžete chodit klidně na devět. A když se budete potřebovat rozhlídnout venku, abyste měla z čeho čerpat, klidně si můžete udělat delší pauzu. Jeden den byste měla volný pro práci z domu. Jako benefit máme stravenky, slevu na sportovní aktivity a sick days...“ Říkala jsem si, o čem to přesně mluví, ale pak se dostal k něčemu, čemu jsem rozuměla.
„No a ta nejdůležitější věc...“, na chvíli se zarazil, „kolik jsme vám schopni zaplatit. Takže...“, poškrábal se na hlavě a nějak se mi zdálo, že se mu moc nechce mi to říct. „Pro ty první tři měsíce jsme si říkali, že bychom vám dali dvacetpět tisíc... Vím, že to není nic moc, ale...“
Málem to se mnou švihlo. Neměla jsem vůbec přehled, jaký peníze kdo bere a ceny mi byly jasný jen u základních věcí. Ale pětadvacet tisíc mi přišlo jako strašnej balík. I kvůli tomu, že ta postel měla být jen za nějaký tři.
„Pětadvacet tisíc!?“ Vylítlo mi z pusy, než jsem si stačila uvědomit, co vlastně říkám.
„Dobře dobře... Tak sedmadvacet... Vzdávám se...“, pochopil to asi úplně jinak, než jsem myslela. „A plácneme si, Aničko, ne? Můžu vám tak říkat?“ Usmál se a podal mi fakt ruku.
„Určitě...“, přikývla jsem vlastně na všechno najednou.
„Tak platí... A jak to uděláme s nástupem? Budete chtít asi přijít až od prvního června, že?“
„Počkej, Martine...“, přerušil ho ten druhej, co zatím nic neříkal. „Dead line na tu zakázku je dvacátýho června, to bychom nestihli...“
„Hm...“, ředitel se podíval na něj a zase zpátky na mě. „Já vím, že jsou to jen čtyři dny, ale... Nedalo by se zařídit, abyste tady byla už od patnáctého?“ Bleskově jsem se zamyslela. Patnáctýho se stěhuju a nastoupím teda i do práce. Patnáctýho mi začne novej život.
Kapitola 9
Na Cejl jsem to vzala pěšky a před čtvrtou jsem stála pod barákem. Za pár minut cvakla klika a ven vykoukla mladá holka.
„Ahoj... Ty budeš Anna, že jo?“ Zeptala se a pustila mě před sebou domu. „Nelekni se... Schody jsem děsný, ale nahoře to není taková hrůza...“ Varovala mě, i když by mě ani nenapadlo něčeho se děsit. Každej, kdo bydlel pár měsíců ve vagóně, měl v otázkách bydlení vcelku jasno.
Byt byl ve třetím patře bez výtahu, ale když mi otevřela dveře a já jsem vešla do předsíně, přepadl mě z ničeho nic a vlastně úplně nesmyslně pocit bezpečí. Ze dveří, kde bych čekala kuchyň, něco pěkně vonělo a v koupelně jsem slyšela pračku. Zatraceně, jak dlouho jsem tohle neviděla, prolítlo mi hlavou.
„Hele,“, vrátila mě Petra do reality, „tady je koupelna a záchod... Támhle kuchyň a ta volná postel je tady...“ Zavedla mě do pokoje. Postele tady byly dvě, stejně tak dvě poličky, jedna skříň, dvě židle, starý křeslo a stolek. Rozhlídla jsem se.
„Holka, co tady bydlí, je Ukrajinka, jinak jsem tady tři Kazašky a já. Všechny chodíme do práce, ale kromě mě tady všechny zůstávají i na víkend.“ Chvíli jsem nic neříkala.
„Tak co? Asi si to musíš rozmyslet, že jo? Ono teda... Není to nic moc, ale...“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne... Já to beru. Od patnáctýho říkala's, že jo?“ Zůstala na mě koukat.
„Aha... Myslela jsem, že ti to bude trvat dýl, ale... Tím líp, ne?“ Usmála se. „Je tady sice vratná kauce tři tisíce, ale... Zase neplatíš nic realitce, protože tu postel si jen přebíráš...“ Přikývla jsem. Bylo to jednodušší, než bych čekala. Za deset minut a jak to tak vypadalo, budu mít konečně po nějakejch třech letech zase postel. Teda, když si odmyslím tu v base.
„Tak... Já ti vytisknu smlouvu, tu podepíšeš a patnáctýho se můžeš nastěhovat. Holka, která tady byla před tebou, jede čtrnáctýho zpátky do Gruzie, takže všechno akorát dobře vyjde...“
„Super...“ Přikývla jsem. Už jsem chtěla vypadnout, ale pak jsem si na něco vzpomněla a plácla jsem se do čela. „Jo... Zatraceně. Jak je to tady s peřinama? Musím mít vlastní?“ Rozesmála se.
„Jako že by sis je přinesla v ranci na zádech, jo? Neboj, peřiny v ceně, potřebuješ jen povlečení... Nějak nám zapomněli přidělit pokojskou.“ Začala jsem se taky smát.
„Tak to je smůla. Na tu jsem se těšila nejvíc...“ Zničeho nic mi začalo připadat, že mi tady nebude tak zle. Dokonce mi prolítlo hlavou, kolik nocí mě ještě čeká ve vagóně a kdy se konečně budu moct osprchovat v normální koupelně.
Zpátky do centra jsem jsem se dostala ještě před pátou. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli mám jít hledat lidi z vagónu, ale nakonec jsem to neudělala. Říkat někomu o drobáky a mít šedesát litrů u sebe, mi připadalo pitomý. Nebylo to o tom, že bych najednou zpanštěla a taky mi bylo jasný, že je klidně možný, že se zase všechno podělá a budu zpátky na ulici. Ale pokud jsem drobáky z lidí dneska lámat nemusela, protože jsem zrovna měla dost, nechtělo se mi do toho. Takže jsem zůstala jen tak venku a na hlavák jsem se vrátila až po osmý.
„Ježíšmarjá... Andulo, co se ti stalo?“ Chosé se mě evidentně skoro lekl, když jsme se srazili na chodbičce. „Kams dala ten kus dredů? A co to máš na sobě?“ Vyptával se a dělal takovej randál, že z kupé vylezli všichni ostatní.
„No... Já... Mám nějakou nabídku na práci, takže se jdu zejtra představit do jedný firmy,
víš? Tak abych je hned nevyděsila...“ Nechtělo se mi vymýšlet nějakou blbinu. Zůstali na mě zírat.
„Ty půjdeš do práce? Fakt? To si vůbec neumím představil...“ Kroutila hlavou Julka. „Vstávat někam na sedmou nebo tak...“ Pokrčila jsem rameny.
„To ještě nevím, jdu se tam zatím jen podívat... Tak... Kdoví, jak to celý dopadne...“
„No jo... Ale kdy myslíš, že se začíná u nějakýho úklidu, doplňování zboží nebo na pásu?“ Začal tak trochu protestovat Kenny. Věděla jsem, co tím myslí. Že nic jinýho by mi nikdo nikdy nenabídl.
„Hele...“, mávla jsem rukou. „To je fakt předčasný... Stejně... Nikdo mě nemůže k ničemu nutit, uvidím zejtra...“ Asi viděli, že je zbytečný mi něco rozmlouvat, tak jsme si radši udělali menší večeři z toho, co našli v kontejneru za Tescem a pak jsem zalezla do svýho kupé.
Ráno jsem se vzbudila už v půl osmý. Oblíkla jsem se do novejch kalhot a trička a ještě před osmou jsem vypadla z vagónu. Zuby jsem si vyčistila u kohoutku venku jako normálně, ale ostatní jsem si nechala až na veřejný toalety na hlaváku. Jakž takž jsem si svázala dredy, na obličej jsem si plácla krém a na očích jsem si udělala linky. To mi zabralo o něco víc času, moc jsem to s tou tužkou neuměla a lehce se mi mohlo stát, že bych vypadala jako panda, co zdrhla odněkud ze ZOO. Nakonec se mi podařilo rozetřít si na pusu lesk, jen tak akorát, a když jsem pak udělala pár kroků od zrcadla, abych se viděla celá, výsledek mě docela příjemně překvapil. V malým bistru v obchodním centru nad podchodem jsem si dala kafe a koblihu a po devátý už jsem stála na zastávce trolejbusu do Slatiny.
Kapitola 8
Když jsem otevírala dveře pošty na hlaváku, docela se mi třásly ruce. Co když se mě budou ptát kde jsem ten los koupila? Co když jsem ho měla někde vrátit, přijde se na to a zase budu mít malér? Co když je třeba falešnej? Ale to už jsem stála u přepážky.
„Dobrý den... Já... Poprvý v životě jsem měla štěstí... Podívejte se...“ Strčila jsem ten los za přepážku holce, která mohla bejt jen o něco starší, než já.
„Je to možný? Tak velkou částku jsem ještě nevyplácela...“ Usmála se. „Tak se podíváme, jestli je všechno v pořádku...“ Začala čistit ještě nějaký další kontrolní pole a pak načetla kód. Srdce mi mlátilo jako blázen.
„Super... Všechno v pořádku...“ Usmála se za pár vteřin. „Jen vás musím požádat o občanský průkaz a podpis, je to větší částka...“ Dodala nakonec. Vytáhla jsem občanku, ona vyplnila nějakej papír, kterej mi nechala podepsat, otevřela pokladnu a začala odpočítávat peníze.
Když jsem vyšla z pošty a cítila jsem ty peníze v kapse, říkala jsem si znovu, jestli se mi to nezdá. Ale co budu dělat dál, to jsem rozmyšlený měla a namířila jsem si to rovnou do knihovny. Teda, ne do knihovny, ale do takové té studovny dole pod knihovnou, kde se lidi jako já mohli dostat na chvíli k internetu. Jedno místo u stolečku s počítačem bylo naštěstí volný, takže jsem se tam usadila, otevřela prohlížeč a začala psát. Postel ve sdíleným pokoji...
Za pár minut jsem zjistila, že to teď asi nebude s tím bydlením nic moc, obsazený vypadalo úplně všechno, ale nakonec jsem na cosi narazila. Hledali sice pracující ženu a za tu postel chtěli tři a půl tisíce, ale pracující už přece budu, ne? A volný to mělo bejt už od patnáctýho května a to bylo za nějaký čtyři dny, to by se mi zrovna hodilo. Nic dalšího jsem už nehledala, zvedla jsem se od stolku a vypadla ven. Číslo jsem si napsala na kus papíru, do kterýho mi včera zabalili gothaj v obchodě, a odklidila jsem se do vedlejší ulice, abych měla trochu klidu.
„Dobrý den...“, pozdravila jsem slušně, když se mi na druhým konci ozvala nějaká Petra. „Já... Našla jsem váš inzerát na tu postel, je to ještě volný, prosím?“ Říkala jsem si, že je asi dobře, že to není žádnej videohovor. Kdoví, jestli by se se mnou vůbec bavila, kdyby mě viděla.
„Dobrý den... Jo, ještě jsme nikoho nenašli... Vy byste to chtěla?“ Podle tónu se mi zdálo, že se skoro diví.
„Jo... Jasně, já... Měním totiž práci a potřebuju něco přímo v Brně... Je tam nějakej problém?“
„No... Je to na Cejlu a byt je pro šest holek s jednou kuchyní a koupelnou...“ Na Cejlu. Už mi to bylo jasný, pro většinu lidí to nebyla zrovna adresa, o kterou by se někdo rval. Někteří tomu dokonce říkali brněnský ghetto nebo bronx. Ale pokud se to srovnalo s vagónem, byl to pořád pokrok.
„To by mi nevadilo... Mohla bych se tam podívat, třeba už dnes nebo zítra? Já totiž... Hodilo by se mi nastěhovat co nejdřív...“ Najednou mi došlo, že je něco úplně jinak. Že už v tom zatraceným vagóně prostě bejt nechci, ale neměla jsem moc času se tomu divit.
„Dobře... Tak dneska třeba ve čtyři? Adresu vám pošlu, jestli chcete, na tohle číslo...“ Sice jsem v tom pořád ještě slyšela trochu pochyby, ale bylo mi to fuk.
„Tak jsme domluvený... Nashledanou...“ Rozloučila jsem se a vypravila jsem se na další štaci, kterou jsem měla v plánu. Nějakej obchod, žádná charita a výdej použitýho oblečení mezi druhou a čtvrtou hodinou v úterý a čtvrtek.
Do obchodní galerie pod nádražím se mi nechtělo, tak jsem to vzala na Českou, kde pár obchodů s oblečením, který by mě nezruinovaly při prvním nákupu, taky bylo. Zašla jsem hned do prvního a rozhlíla jsem se. Ochranka na mě sice koukala trochu podezřívavě, ale s tím jsem počítala už dopředu. Byla jsem na to zvyklá i z potravin, i když jsem v životě nic nešlohla.
Prošla jsem se kolem stojanů a došlo mi, že nakupování hader asi nebude to, čím bych chtěla trávit většinu času. Nakonec se mi za čtvrt hodiny podařilo vybrat lehčí kalhoty, tričko a svetřík, který jsem zaplatila jako každej jinej u pokladny, a vypadla jsem ven. Super, vešlo se to celý do tisícovky, říkala jsem si. Tak a teď ještě do drogérie pro nějakou jednoduchou kosmetiku, abych neměla zejtra ksicht jako podrážku.
Něco po druhý jsem se usadila se čtvrtkou pizzy na lavičku a přepočítala jsem si, kolik mě to celý stálo. Nebyla to žádná hrůza a ani jsem zatím nemusela sáhnout na tu výhru, všechno ještě šlo z tý nešťastný trávy. Potom jsem začala uvažovat, co mě čeká na Cejlu. Napadlo mě, že když se půjdu podívat na ten byt, nemusela bych vypadat, jako kdyby mě vytáhli z popelnice. Co kdybych se do těch novejch věcí převlíkla už teď? Možná to není tak blbej nápad, říkala jsem si. Veřejný toalety nebyly daleko a když jsem se tam pak podívala do zrcadla, bylo to určitě lepší, než v těch zoufalejch džínách. Ale něco by to ještě chtělo, sakra. Prohlížela jsem se ze všech starn a pak jsem se rozhodla. Z batohu jsem vytáhla nůžky, který jsem u sebe nosila vždycky a pustila jsem se do dredů. Všechny jsem zkrátila o nějakejch třicet cenťáků a to, co z nich zbylo, jsem si na vršku hlavy zavázala mašlí, kterou byl původně převázanej ten novej svetr. Vznikl z toho jakejsi delší vršek ananasu, ale kupodivu to vypadalo fakt dobře.
Kapitola 7
Pak jsem koupila ty dvě flašky a podívala jsem se na hodiny na věži. Bylo po desátý, to už budou lidi z vagónu venku, prolítlo mi hlavou a nabrala jsem směr na hlavák.
Na schodech u Tesca ale nebyli a nenašla jsem je ani v podchodu. Tak kde můžou bejt, sakra, říkala jsem si. Nakonec jsem prošla halou hlaváku a vypadla ven. Ani jsem se nemusela rozhlídnout, to, že někde poblíž huláká Kenny, se nedalo neslyšet. Otočila jsem se tím směrem a uviděla jsem je všechny posedávat na schodech u jednoho z východů podchodu.
„Ahój!“ Mávala na mě Julka. „Jak to, že už seš tady? To tě tam moc dlouho nedrželi!“
„Ani nemohli...“, zakřenila jsem se. „Nic na mě neměli, vypadá to, že si mě s někým nejspíš spletli... Hele, co jsem koupila na oslavu!“ Vytáhla jsem dvě flašky bublin a napadlo mě, že na takový pití asi nejsou moc zvyklí.
„No ty vole...“, šel se na to Kenny podívat zblízka. „Tak tohle jsem asi nikdy neměl, a to je u mě co říct. To ses teda rozšoupla...“
„Tak.. Dobrý věci je potřeba zapít něčím lepším, než je pivo, ne? Hele, pojďte kousek někam, kde si budem moct pořádně sednout, ne?“ Navrhla jsem jim.
Nakonec jsme skončili na Římským náměstí., kde jsme se rozložili na schůdky u vstupu do pasáže. Vína zas na každýho tolik nevyšlo, ale bylo dobrý. Seděli jsme tam pak celý dopoledne a teprve až kolem druhý jsme se přesunuli do podchodu. Do večera nám lidi do čepice naházeli drobnejch snad za čtyři kila. Prostě, byl to dneska šťastnej den.
Když jsem večer kolem jedenáctý chtěla už zalézt do spacáku a sundávala jsem si džíny, našla jsem v kapse los, na kterej už jsem skoro zapomněla. Z jiný kapsy jsem vylovila korunu, začala jsem stírat výherní pole a pak jsem na to zůstala zírat. Šedesát tisíc?!!! Na chvíli mě dokonce napadlo, jestli už třeba nespím a celý se mi to nezdá. Zatřepala jsem hlavou a rozhlídla se. Žádná změna, los byl pořád tady a šedesát táců taky. Chvíli jsem jen seděla a koukala z okna do tmy. Zatraceně, co se to děje? Ten dnešek nebyl normální, vůbec nebyl normální. Měla jsem pocit, jako kdybych se ocitla v nějakým divným filmu, ze kterýho nechápu nic. Ale na druhý straně... Všechno to byly věci, který mi neuvěřitelně hrály do ruky. Pak jsem si vzpomněla ještě na jednu věc. Na toho sympatickýho týpka, kterej se se mnou na policajtech bavil, jako kdybych byla úplně normální holka a ne takovej ztroskotanec, jako jsem já. Vytáhla jsem z kapsy jeho vizitku.
A hele, majitel firmy, inženýr. Krucinál, co kdybych... Prolítlo mi najednou hlavou něco neskutečnýho. Co kdybych to fakt zkusila? Kreslila jsem od malička strašně ráda a dokud jsem byla ve škole a měla jsem po ruce aspoň čistej papír a pořádnou tužku, byly to jedny z mála momentů, kdy jsem byla spokojená. Jenže, to asi nebude tak úplně jednoduchý. I když se tvářil, že jsem v pohodě, přece bych nemohla chodit někam mezi lidi, jak jsem teď. Mám jedny orvaný džíny, jedny sandály, jedny glády a tři trička. Když se chci osprchovat, musím zaplatit nějakejch pár korun a jít do veřejnejch sprch na nádr. O tom, jak vypadají mý vlasy a nehty bych radši nemluvila. A bydliště mám psaný na úřadě a přespávám v odstaveným vagóně. To je zaručeně splněnej sen každýho úřady, kterej se stará o přijímání lidí ve firmách. Ale zase, kdybych mu přišla tak odporná, proč by se mnou začal řeč? Co když je pro něj nejdůležitější, že umím kreslit a hotovo?
Spát se mi už vůbec nechtělo a začala jsem přemýšlet. Sakra, pokud mi tu výhru dají a nebude v tom ještě nějakej háček, mohla bych si zkusit někde najít nějakou postel ve sdíleným pokoji, ale ne na ubytovně. To by bylo podle všeho to hlavní. Koupit bych si mohla jen nějaký slušnější kalhoty a letní košili. Tak už bych se tam snad mohla ukázat. A třeba bych si bydlení mohla i udržet, nějaký peníze by mi za tu práci přece dali, ne? Neměla jsem sice žádnej přehled, kolik by mi nabídli, ale na jednu postel by to třeba stačilo. Všichni to tak dělají a taky někde bydlí, říkala jsem si.
Pak jsem se zarazila. Já si tady plánuju kdoví co a možná mě nakonec ani nevezmou. Podívala jsem se na vizitku. Majitel firmy tam bylo napsaný, tak... Snad by ty jeho úřady, který přijímají nový lidi, nějak přesvědčil. Nakonec mi došlo, že vlastně o tom, jak to chodí s nějakým zaměstnáním nebo bydlením vím úplný houby. A že jediná možnost, jak to zjistit, bude, když mu zejtra zavolám. Los jsem si vzala rovnou do spacáku a za chvíli jsem usnula.
Další ráno jsem si dala bacha, abych vstala o něco dřív. Oblíkla jsem se, snědla zbytek koláče ze včera a zapila jsem to kofolou z plechovky. Zuby jsem si vyčistila až po cestě na veřejným záchodě na nádraží a vypadla jsem kousek dál do města. Pak jsem vytáhla starej tlačítkovej mobil a vytáhla vizitku. Mám nebo nemám, přemýšlela jsem jen pár vteřin a pak jsem tam zavolala. Zazvonilo to snad jen čtyřikrát.
„Šimek, dobrý den...“ Ozvalo se a byl to zaručeně on.
„Dobrý den, já... Já jsem ta, jak jsme se nedávno seznámili, u těch policajtů...“ Začala jsem koktat
„Ano, pamatuju si vás přesně...“ Rozesmál se. „Vy jste to ohrožení veřejného pořádku, co mělo prodat trávu, že?“
„Jo...“, oddechla jsem si, že mu nemusím dál nic vysvětlovat. „Oni totiž... Jen si mě s někým spletli a celý se to vysvětlilo, takže...“ Nenechal mě domluvit.
„Takže jste si řekla, že by bylo škoda nevyužít tu nabídku a nepracovat pro tak skvělou firmu, jako je ta naše, že je to tak?“ Na moment mi došla řeč.
„Jo... Tak nějak to je, ale... Jak to víte?“ Zeptala jsem za pár vteřin. Znovu se zasmál.
„Víte, mám odhad na lidi... Proto si neplatím ani žádnou agenturu. Tak kdy se u nás zastavíte? Co zítra? To nikam nejedu a budu vám moct v klidu vysvětlit, jak to u nás chodí a co bychom od vás potřebovali.“ Šlo to všechno tak rychle, že jsem nad tím ani nestihla moc přemýšlet.
„No... Zítra by to asi šlo...“
„Dobře... Víte, jak se k nám dostanete? Na vizitce je adresa, jsme sice až ve Slatině, ale autobusem z nádraží jste u nás za dvacet minut. Takže v deset?“ Zeptal se rovnou.
„Jo... To... To mi určitě vyhovuje a... Já to najdu, to není problém...“ Potvrdila jsem mu to taky bez nějakých řečí a pak jsme se už jen rozloučili.
Když jsem to položila, sedla jsem si na lavičku a přemýšlela jsem, co se to vůbec stalo. Netrvalo to ani pět minut, žádný řeči a zejtra se mám přijít podívat do práce. Zatraceně, je to vůbec možný? Co se to v těch pár dnech v jednom kuse děje? Říkala jsem si. Ale pak jsem se vzpamatovala. Pokud je to tak a mám nějakou šanci, musím začít něco dělat. Asi nejdřív zajít s tím losem na poštu.
Kapitola 6
Když jsme došli do kanceláře v patře, seděl tam už nějakej úplně mladej kluk, taky v uniformě.
„Posaďte se...“, ukázal mi na židli a rovnou přede mě položil papír s poučením. To už jsem znala.
„Mám vám to přečíst nebo to zvládnete sama?“ Zeptal se jedovatě.
„Vím o čem to je...“ Snažila jsem se vypadat, že je mi to vlastně jedno.
Úvodní formality o výslechu jsme zvládli za pár minut a pak do mě zapíchl oči.
„Víte, kvůli čemu tady jste?“ Rozhodla jsem se, že tak lehký to mít nebude.
„Ne...“ Zavrtěla jsem hlavou a začala jsem se dívat z okna. Rozčílilo ho to a možná by mi nejraději rovnou jednu vrazil, ale nemohl.
„Prostě vy jste s tím nepřestala. Dál prodáváte drogy a jste jedna z těch, kteří můžou za to, kolik lidí je tady závislých... Trávou to jen začíná!“ Dokonce trochu zvýšil hlas. Jasně, jen já můžu za celej drogovej byznys. Dožralo mě to a najednou jsem se přestala bát.
„Tak mi to dokažte... Já o ničem takovým nevím... A to předtím jsem si celý odseděla...“ Když jsem se slyšela, skoro jsem se divila, jak se mi podařil tak drzej tón. Nadzvedlo ho to ze židle.
„Tak to si buďte jistá, že vám to dokážeme! A soudce už nebude tak shovívaný, protože to bude recidiva! Nechcete si to rozmyslet a radši mi říct, kdo vám tu marihuanu dodává?“ Vypadalo to, že jsem ho řádně vytočila. Neříkala jsem nic a tak se obrátil k tomu klukovi, kterej byl zatím úplně potichu.
„Podejte mi její spis, strážmistře. Je v trezoru hned nahoře...“ Ukázal za sebe.
Kluk se poslušně zvedl, otevřel dveře a vytáhl složku. Jenže i z mý židle bylo vidět, že je prázdná. Položil ji před něj a Hrubý ztuhl.
„Co to je? Kde je spisový materiál?“ Asi ho to tak překvapilo, že z něj vypadlo něco, co možná ani nechtěl. „Podívejte se tam znovu, možná povolila vazba.“
Mladej se zanořil do skříně a chvíli v ní hrabal. Pak se podíval i do spodní police.
„Ne... Nic tady není...“ Pokrčil pak rameny.
„To nemyslíte vážně... Kde by papíry byly? Bylo tam víc, než třicet stránek...“ Vypadalo to, že Hrubý začíná zuřit.
„Nevím... Já... Ten spis jsem nikdy předtím neměl v ruce a byl vždycky u vás v trezoru...“ Začal se týpek trochu bránit a Hrubý se zvedl.
„Pojďte na moment za mnou...“ Vypadli z kanceláře a já jsem si říkala, co se to děje.
„To není možný... Ty papíry tady musí být... Kdo by to bral, kvůli takové... Nemá ani korunu, aby někoho podlatila a podívejte se, jak vypadá. Kdo by pro ni něco takovýho dělal?“ Slyšela jsem policajta z chodby. Evidentně mě tak nenáviděl, že se pomalu přestával ovládat. Pak se podle všeho začali shánět v dalších kancelářích po někom, kdo by o mým spisu mohl něco vědět. Vrátili se možná až za nějaký čtvrt hodiny, ale nenesli nic.
„To nevadí...“, zavrčel Hrubý, když si sedl k počítači. „Vůbec se neradujte... Ten spis rekonstruujeme a vy se z toho rozhodně nevyvlečete...“ Díval se na mě, jako kdybych ty stránky snad sama sežrala. „Začneme tím, že vám ukážu kamerové záznamy od řeky...“ Chvíli mlátil do klávesnice a pak zrudnul.
„Pojďte sem...“, nařídil klukovi. „Podívejte se... Všechny záznamy někdo vymazal...“ Teď byl skoro nepříčetnej a nějak zapomněl na to, že tohle bych v žádným případě neměla slyšet. „Budeme muset znova předvolat ty svědky... Zmizely i záznamy i jejich podání vysvětlení...“
„To nepůjde...“, pípl mlaďoch. „Byli z Kazachstánu a Gruzie a... Jsou už všichni pryč...“
Hleděla jsem z jednoho na druhýho a zničehonic mi došlo, že jsem na koni. Nevěděla jsem sice ani náhodou, co se stalo, ale cítila jsem to úplně jasně. Nemají nic, všechno se ztratilo. Chybělo málo a rozesmála bych nahlas.
„Tak... Já bych asi šla... Říkala jsem vám, že nebudu vypovídat a... Vy sám mi asi dnes nic neukážete, ne?“ Vypadalo to, že mu praskne cévka.
„Nemyslete si, že máte vyhráno...“ Ovládl se nakonec. „My ty věci dohledáme a pak si vás předvoláme znovu. Běžte s ní na vrátnici...“ Houkl na kluka a vypadl z kanceláře.
Když za mnou zapadly ty tmavý těžký dveře a stála jsem zase na ulici, začala jsem se smát jako cvok. Pak jsem se rozběhla a zastavila jsme se až u lavičky v parku za divadlem, na kterou jsem spadla. To snad není možný, takový štěstí, krucinál! Ale co se to zatraceně stalo? Vždyť, kdyby se ztratil celej spis, znamenalo by to, že ho třeba někdo někam založil a že se za pár dní najde. Jenže, tak to přece nebylo. Spis tam zůstal, jen se z něj ztratily všechny papíry. A navíc, jak se mohly samy vymazat všechny záznamy z počítače Hrubýho, kterej je určitě měl kdovíjak zaheslovaný? Kdo by něco takovýho pro mě mohl chtít udělat? Peníze jsem neměla, to měl ten chlap pravdu, a nikoho, kdo by měl chránil, taky ne. A určitě jsem nikomu o nic ani neříkala. Napadlo mě, jestli to fakt nějak nemůže souviset s tím chlápkem, pro kterýho jsem kdysi pár deka prodala, než mně zašili. Ale to byla úplná blbost, nemohl vědět, že mi ještě něco zbylo a když jsem ho nenaprášila poprvý, proč by se angažoval zrovna teď? Prostě to bylo celý pořádně divný, ale nakonec jsem si řekla, že nemusím všemu rozumět. Že mám bejt ráda, že je to pryč a hotovo. Protože tím, že už se nic nestane, jsem si byla jistá. Kamerový záznamy i záznamy výslechů zmizely, ti lidi, kteří proti mně vypovídali, dávno odjeli z Evropy a kvůli třem dekům trávy je sem nikdo nepotáhne. Ať bude Hrubý zuřit, jak chce. Tak hloupá, aby mi tohle nedošlo, jsem nebyla.
Podívala jsem se nad sebe. Nebe bylo krásně modrý, sluníčko svítilo a tráva byla pořád ještě jarně svěží. Pak mě napadlo, že bych mohla koupit nějaký lepší víno, abysme to s lidma z vagónu trochu oslavili. Koukla jsem se, kolik mi zbylo peněz a měla jsem pořád víc, než pět litrů. Poslední rezervu, co mi zbyla z prodeje trávy, jsem se snažila radši šetřit, abych měla aspoň nějakejch pár tejdnů jistotu, že nebudu hladem, kdyby se nedařilo. Ale za dvě flašky nějakýho levnějšího prosecca zas tolik nedám a ostatní budou mít radost, říkala jsem si. Zvedla jsem se z lavičky a zamířila do nedalekýho Tesca. Když jsem procházela kolem Domu umění, najednou jsem si všimla stíracího losu, kterej ležel na chodníku. Nejdřív jsem se ani nechtěla sehnout, protože lidi házejí po zemi většinou jen ty losy, o kterejch už ví, že jsou k ničemu, ale pak mi na něm připadlo něco divnýho. Podívala jsem se pořádně a opravdu, všechny pole byly ještě zakrytý. Rozhlídla jsem se kolem, kdo by ho mohl vytrousit, ale nikoho jsem neviděla. Tak jsem los sebrala, strčila do kapsy a říkala jsem si, že si ho večer setřu, co kdyby tam byla stovka nebo i dvě, co když mám třeba dneska svůj šťastnej den?
Kapitola 5
Zbytek dne jsem měla mizernou náladu. Sice jsem se snažila, aby to nebylo moc vidět, ale nejspíš asi bylo. A večer, když jsem si konečně vlezla do spacáku, se mi to začalo znovu a pořádně honit hlavou. Jasně, kvůli takovejm pár gramům mě nezašijou na kdovíjak dlouho. Ale stejně, už to bude recidiva a taky budu muset k soudu. A hlavně, zase budu muset mluvit s tím hnusným policajtem, co už se minule tvářil, jako kdybych mu snad zabila celou rodinu. Bral to vyloženě osobně a celou dobu mi dával jasně najevo, jakej jsem odpad. Jak lidi jako já nemají v žádný společnosti co dělat. Ach jo, proč musím mít zrovna já takovouhle smůlu? Jasně, nejsem žádnej anděl, ale v životě bych někomu schválně neublížila. A ti lidi, co si ode mě tu trávu kupovali, to teda nebyli žádní začátečníci, abych z nich já těma pár gramama udělala nějaký feťáky. Přemýšlela jsem nad tím ze všech stran, ale nic moc chytrýho mě nenapadlo. Snad jen, že by bylo daleko lepší, kdybych si mohla pořídit nějakýho advokáta. Viděla jsem párkrát, že to lidem pomohlo, ale ani to nepřipadalo v úvahu. Na to, abych mohla někoho takovýho dostat zadarmo, jsem nic tak strašnýho neudělala, to mi bylo jasný. A na to, abych si našla někoho sama, jsem zase neměla peníze. A kdybych přišla do nějaký neziskovky, aby mi s tím pomohli, beztak by mě vyhodili. A řekli by mi, že když jsem byla tak chytrá, abych něco prodávala, mám být dost chytrá, abych si poradila sama. Že dealerce radit nebudou.
Převalovala jsem se ve spacáku snad do tří do rána a pak podle všeho usnula. Ve čtvrtek jsem se na to snažila moc nemyslet, ale když jsem si večer nastavovala budík na svým starým tlačítkovým mobilu, abych nezaspala, zase se mi to celý vrátilo.
V pátek ráno jsem musela vstát v sedm, abych se dala trochu do pořádku a v osm byla na obvodě. Neměla jsem chuť, aby mě ještě ke všemu někde sebrali na ulici. Když jsem pak těsně před osmou otevírala ty těžký hnědý dveře, moc veselo mi nebylo.
„Dobrý den...“, pozdravila jsem slušně holku na recepci. „Jsem Anna Novotná a měla jsem dnes přijít na výslech...“ Podala jsem jí ten zatracenej papír.
„Dobře...“, netvářila se na mě vlastně nijak. Asi takovejch jako já už viděla hodně. „Zavolám kolegu... Přijde si pro vás...“ Hm. To mi bylo jasný, že si pro mě přijde. Chvíli jsem stála před recepcí, ani jsem moc neposlouchala, co se děje kolem.
„Poslyšte...“, trhla jsem sebou. „Pan praporčík Hrubý byl urgentně odvolán mimo pracoviště, budete muset tak hodinku počkat. Zatím si můžete sednout támhle...“ Holka od recepce mi ukázala na židli u stolku, u kterýho na druhý straně už seděl nějakej docela dobře oblečenej týpek. Protočila jsem oči a sesula se na sedák. Tak tady teď ještě ke všemu musím trčet. A kdoví, co bude pak. Pak jsem si všimla, že na stole leží tužka. Vzala jsem ji do ruky a vlastně bezmyšlenkovitě jsem začala na zadní stranu toho předvolání kreslit. To mi pomáhalo, když jsem byla ještě malá. Za chvíli jsem měla recepci, holku za stolem a pak jsem ještě do rohu udělala karikaturu toho policajta, s tím jeho děsným frňákem a odstátýma ušima.
„Můžu vás na chvíli vyrušit?“ Znovu jsem sebou trhla. Tak jsem se do toho zabrala, že jsem si vůbec nevšimla, že na mě přes stůl někdo kouká. „Nechci být vlezlej, ale... Jde vám to skvěle. Dovolíte, abych se podíval blíž?“ Pokračoval zdvořile dál.
„Jo... Jasně...“ Docela mě překvapil. Nebyla jsem zvyklá, aby se se mnou někdo bavil tak slušně. Otočila jsem k němu obrázek. Chvíli si to prohlížel a pak se nahlas rozesmál.
„Skvělý... Někoho jako vy zrovna hledáme ve firmě... Ale vy asi máte hodně zakázek, že?“ Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a říkala jsem si, jestli jsem mu vůbec dobře rozuměla.
„Totiž...“, pokračoval dál jako by nic. „Mám firmu, která vyrábí kryty na mobil. Ale lepší, než ty z Číny. A potřebujeme výtvarníka, co by pro nás pracoval. Jenže všichni to chtějí jen na živnosťák a ne do pracovního poměru. A pak je s nima strašná práce, nedodržují termíny, nemůžu je často ani sehnat, víte, jací jsou výtvarníci, že jo... Každej je bohém a má času dost, a já pak nemám co zadat do výroby...“ Přemýšlela jsem, jestli to vůbec může myslet vážně. Pak jsem zavrtěla hlavou.
„Můžete se vsadit, že mě byste nechtěli... Ani by mě u vás nepustili přes vrátnici..“
„Proč? Kvůli tomu, že máte dredy? Nebo že jsme se potkali tady? Nevypadáte na to, že byste přepadla banku se samopalem. A taky...“ Mrknul na mě. „Jsme tady pořád jen na obvodě, tady se zas tak strašný věci neřeší...“
„No...“, poposedla jsem na židli a ztišila jsem hlas. „Jenže oni si myslí, že jsem prodala nějakou trávu...“ Ani jsem nevěděla proč mu to říkám, ale byl mi celkem sympatickej a na donašeče nevypadal.
„No nazdar. Tak to máte štěstí, že už zrušili trest smrti, takže snad to bude jen doživotí...“ Rozesmál se. „A nechystá se nějaká legalizace, náhodou?“ Zeptal se tónem, ze kterýho mi bylo jasný, že pokud jde o trávu, má celkem jasno.
Jak tak o tom mluvil, začala jsem se uklidňovat, ale pak se otevřely dveře a v nich stál ten otřesnej policajt. Trhla jsem sebou a pohoda byla pryč. Kráčel k nám a já jsem taktak stihla otočit předvolání tou karikaturou dolů. Koutkem oka jsem si všimla, že týpek, se kterým jsme se bavili, se podíval na něj, pak na mě a asi měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas.
„Ten se vám teda fakt poved'“, pošeptal mi rychle, ale to už byl Hrubý u nás.
„To jsem se dlouho neviděli, slečno Novotná...“ Začal ironicky a mně začalo mlátit srdce. „Přivedla jste si konečně advokáta?“
„Ne ne... Já jsem tady kvůli vykradené sklepní kóji... Jen jsme si tady se slečnou krátili to čekání...“ Přerušil ho ten týpek úplně samozřejmě a jako by nic se obrátil ke mně.
„Pro jistotu vám dám vizitku, kdybyste se rozhodla posílit náš tým...“ Znovu na mě mrkl a já jsem radši vstala. Neměla jsem chuť, aby mě praporčík začal znemožňovat rovnou před ním.
„Díky a... Nashledanou...“, pozdravila jsem ho a vydala jsem se za policajtem, kterej už byl dva kroky přede mnou.
Kapitola 4
Sedli jsme si s tím vším za obchoďák a rozdělili se tak, aby na každýho něco vyšlo. Pak se Kenny otřásl.
„Nějaká kosa, nezdá se vám? Nejdem domů, abysme to stihli do večera trochu vytopit?“ Obrátil se k ostatním.
„Jo... Mohli bysme ohřát i trochu vody, ne? Nechce se mi zase ráchat se v tý ledový z kohoutku...“ Přikyvovala Julka a vyskočila ze země. Kohoutek, to byl venkovní vývod na jedné z budov blízko u vagónu, kterej asi na něco potřebovali železničáři. Voda z něj byla podle všeho pitná, aspoň se nám z ní nikdy nic nestalo, ale studená jako led.
„Tak dem...“ Začali se balit. Najednou mě něco napadlo. Nebylo by špatný se zbavit aspoň části obsahu toho pytlíku a utržit přitom ještě nějakou korunu.
„Já musím ještě do města... Slíbila jsem něco vyřídit někomu venku...“ Ukázala jsem rukou směrem k centru. „Přijdu za váma, tak to zatím nepodpalte... Ahoj...“
Jak to tak vypadalo, ničemu se nedivili. Stejně jsme se nikdy mezi sebou nehlídali.
Před hlavákem jsem nasedla na osmičku a jela pár zastávek směrem k řece. Bylo tam několik míst, kde jsem dřív vždycky něco prodala a jak se zdálo, zrovna tady kamery nebyly.
A bylo to tak i dneska. Na nábřeží, vlastně pár metrů od silnice jsem natrefila na partičku, ze který jsem už některý lidi rozhodně viděla. Seděli na zbytku dřevěnejch laviček a jak to tak vypadalo, asi se nestihli dost nazásobit. Vzali si ode mě matroš rovnou na pět jointů, já jsem sbalila tisícovku a obrátila jsem to zpátky k nádraží.
Že se ve vagónu fakt topí, jsem poznala podle trochu kouře, která šla ze dvou pootevřených oken, kudy byly prostrčený zrezivělý trubky od dvou kamínek. Moc přehánět jsme to nemohli, aby si někdo nemyslel, že tady hoří a ještě nezavolal hasiče. Když jsem vlezla dovnizř, byla tam docela příjemně teplo.
Večer jsme si otevřeli ještě krabici s vínem, kterou jsem koupila po cestě na oslavu propuštění a pak jsme až do nějakých dvou do rána řešili světový problémy jako vždycky předtím.
A tak to šlo dál celej měsíc. Pomalu začínalo teplo, takže jsme mohli přestat večer přitápět kamínkama a i to sezení na zemi se dalo vydržet daleko dýl. Zbytek trávy jsem prodala nadvakrát zase u řeky, nějaký peníze mi z toho ještě zbyly, ale na další „zvyšování životní úrovně“ už to nevypadalo. Jednak mi tráva už došla a jednak by se mi to dál už dělat ani nechtělo. Nikdy jsem nebyla žádnej dealer a stejně, minule z toho nakonec byly jen problémy. Znovu k soudu by se mi moc nechtělo, i když navenek jsem se samozřejmě tvářila, že je mi úplně fuk. Z Německa se neozval nikdo, jak se dalo čekat, ani ta divná ženská se už neukázala. Pomalu jsem na to celý zapomněla a starala jsem se spíš o to, jak přes den sehnat pár peněz a opatřit nějaký jídlo. Lidi ve vagónu kupodivu zůstávali pořád stejní, vypadalo to, že zařídit se nějak jinak se jim moc nechce a pravda taky byla, že takhle ve skupině se nm přežívalo líp. Navíc jsem asi měla štěstí, že to sice byli většinou docela zoufalci, ale nikdo z nich nebyl vyloženej cvok. Z ostatních takovejch skupin jsem moc dobře věděla, jaký problémy můžou dělat lidi, kteří to fakt nemají v hlavě v pořádku. Kolem a kolem, vzhledem k mý obvyklý situaci, neměla jsem si vlastně na co stěžovat. Až do jedné středy dopoledne na začátku dubna. Seděli jsme zrovna jako obvykle v podchodu u hlaváku a dohadovali jsme se, co budeme hrát. Když jsem si všimla dvou policajtů, kteří mířili k nám. Co můžou asi chtít, když jsou to normální policajti a ne měšťáci, kteří nás občas z podchodu vypakovali, prolítlo mi hlavou, ale to už byli u nás. A jak to tak vypadalo, šli přímo za mnou.
„Jste Anna Novotná?“ Ptal se ten starší a moc se na mě netvářil.
„Jo... To jsem...“, přikývla jsem a přece jen mi začalo rychleji být srdce. Co asi můžou chtít, sakra? „Stalo se něco?“
„Nepřebíráte poštu a hledáme vás už pár dní...“ Přidal se ten druhej.
„A jak mám vědět, že mi něco přišlo, když mám adresu na úřadě? Každej přece nemusí někde bydlet...“ Zvedla jsem se ze země a začala jsem se s něma aspoň trochu dohadovat, aby si ostatní třeba nemysleli, že z nich mám kdovíjakej strach.
„Pokud se vám nedá doručit, mohli bychom vás rovnou předvést na oddělení, víte o tom, že?“ Pokračoval ten první a pak mávl rukou.
„Ale máte štěstí... Bylo by kolem toho jen další papírování, takže... Tady si to převezmete, podepíšete nám dodejku a koukejte se v termínu dostavit.“ Strčil mi do ruky obálku, dodejku a tužku. „Pokud byste nepřišla, přijdeme si vás rovnou vyzvednout...“ Dodal ještě výhružně, otočili se a odešli.
Sedla jsem si zpátky na zem a chvíli jsem koukala na dopis s razítkem.
„Co to bylo, prosím tě?“ Zeptal se jako první Honza. „Vykradlas trafiku nebo co?“
„Nevím...“, pokrčila jsem rameny a roztrhla jsem obálku. Jenže nic moc jsem se nedozvěděla ani z textu. Jen to, že se mám za tři dny dostavit k podání vysvětlení na obvod. A přesně k tomu policajtovi, ke kterýmu jsem chodila už poprvý kvůli trávě. Jinak tam nebylo nic. Zatraceně, to může být jen jediná věc, takovejch pár gramů. Ostatní dealujou pořád, skoro nikomu se nic nestane, jen já budu mít zase malér. Krucinál. Ale zrovna tohle se mi před ostatníma řešit nechtělo. O těch posledních zásobách jsem jim neřekla a neměla jsem zájem, aby si mysleli, že toho byly nějaký kila.
Kapitola 3
Koukala jsem na ni dál a nenapadalo mě nic, co bych na to mohla odpovědět. Po pár vteřinách ticha, když bylo jasný, že ze mě nic rozumnýho nevypadne, se nakonec usmála.
„Dobře... Vidím, že jsi tu informaci zatím nebyla schopná zpracovat, zeptám se tě tedy rovnou. Chtěla bys s tím, jak teď žiješ, něco udělat? Nebo je ti to jedno a chceš všechno nechat, tak jak to je?“
Bylo to zvláštní. Normálně bych řekla něco o tom, že je to moje věc a ať mě všichni nechají na pokoji. Že si život zařídím sama a nic od nikoho nepotřebuju. Ale najednou to nešlo.
„Já...“, pokrčila jsem rameny, „nevím. Chtěla bych možná něco jinýho, abych nemusela každej den přemejšlet nad tím, kde vezmu na jídlo nebo kde budu spát... Ale... Co s tím můžu dělat? Nic neumím, mám sotva základní školu, teď záznam, kde by mě vůbec vzali do práce? A kde mám jinak vzít peníze, abych mohla třeba někde bydlet a na to všechno ostatní? Fakt, nevím, co s tím a... Nevěřím tomu, že bych to uměla zařídit...“ V tom momentě jsem se zastavila a z ničeho nic mi došlo, že jsem právě poprvý řekla, co mi celý ty tři roky leželo v hlavě, ale nikdy bych si to nepřiznala. Ani teď jsem nevěděla, co stalo. Slyšela jsem se tak nějak zvenku, připadala jsem si zmatená víc, než při nejhorší kocovině a hlavně jsem vůbec netušila, čím to může bejt.
Dáma stála pořád přede mnou a chvíli neříkala nic, jen se na mě dívala. Pak přikývla.
„Dobře... Předám ty informace tvému strýci a bude na něm, jestli tě bude chtít vidět. Teď půjdu, ale jednu radu ti přece jen dám, uvažuj trochu předtím, než něco uděláš. Nashledanou...“ Otočila se a nesla se chodbičkou pryč stejně elegantně, jako přišla.
Ještě chvíli jsem stála na místě a tupě koukala před sebe. Pak jsem zatřepala hlavou, abych se probrala. Zatraceně, co to bylo? Nezdálo se mi to celý?
Pak jsem se začala pomalu probírat a vrátilo se mi moje pověstný sebevědomí. Tak já mám i fotra, jo? Navíc podle všeho pěkně pochybnýho, když o mně věděl a byla jsem mu úplně fuk. A dokonce nějakýho strejce, kterej by chtěl vědět, co jsem zač, ale napřed si na to najde nějakej spolek, abych mu náhodou něco nešlohla, kdyby rovnou přijel sám. To mám tak určitě chuť se s takovým týpkem potkávat, aby mi ještě nařizoval, jak si mám zařídit život, pch. Nakonec jsem si řekla, že je asi zbytečný to dál řešit. Ta zvláštní ženská je pryč a bůhví, jestli z toho ještě někdy něco bude. Mávla jsem rukou, vzala ze sedačky sáček s trávou a vypadla jsem ven. Ještě jsem se rozhlídla, jestli ji ještě neuvidím, ale kromě nějakýho posunovače v oranžové vestě jsem neviděla nikoho.
Před hlavákem jsem se zastavila. Přemýšlela jsem o tom, kde by tak lidi z vagónu mohli asi bejt. Pokud se někam úplně nevypařili, a na to to podle věcí ve vagónu nevypadalo, připadalo v úvahu jen pár míst. Jako nejpravděpodobnější se mi zdály schody za nádražím nebo podchod, takže jsem vyrazila rovnou tím směrem. Moc dlouho jsem je hledat nemusela. Povědomý postavy, který posedávaly na schodišti u východu z podchodu, jsem viděla už z dálky. Bylo jich všech pět, těch nejstálejších, co ve vagónu bydleli už na podzim. První si mě všiml Chosé a hned začal samozřejmě hulákat.
„Ahój... Hele, Andula, támhle...“ Trochu jsem zrychlila a za moment jsem byla u nich. Zvedli se ze schodů a začali se se mnou vítat.
„Tak co... Už tě pustili?“ Zajímal se Honza, kterej bydlel ve vagóně i se svou holkou Julkou, a jak to tak vypadalo, byli pořád ještě spolu.
„Zdarec... Jo, za dobrý chování...“ Zašklebila jsem se na ně.
„Hele, a... Jaký to tam bylo?“ Ptal se Kenny.
„Ále... Normální... Třikrát denně jídlo, dokonce teplá sprcha dvakrát v tejdnu... Akorát to vstávání ráno v šest mě málem zabilo...“ Mávla jsem rukou, ale pak jsem se lekla.
„Kde máš Báru, nepřejelo ji něco?“ Bára byla Kennyho dvouletá pitbulka, bez který nedal ani ránu a teď jsem ji neviděla.
„Sebrali mu ji policajti, jednou se nám tady zaběhla a vyděsila nějakou ženskou, která zavolala měšťáky, a pak skončila v nějakým spolku na obranu zvířat nebo co... Prej jim připadala podvyživená...“ Místo Kennyho mi odpověděl jeho kámoš Venca, kterej s ním bydlel, ale podle všeho spolu nic neměli.
„Aha...“, dál jsem se radši neptala, protože to vypadalo, že to Kenny ještě nestrávil. Pak jsem se na moment zarazila, ale nakonec jsem to nevydržela. Musela jsem to vědět.
„Hele... Kdy vypadla Adéla?“
„No... Už někdy v půlce ledna... Prej tady na ni bylo moc zima...“ Podle toho, jak se po sobě podívali a jak se tvářili, mi bylo všechno jasný.
„Našla si jinou ženskou, co?“ Rozhodla jsem se to neprodlužovat.
„No... Jo...“, potvrdil mi to nakonec Honza. „Asi spolu vypadly do nějakýho toho známýho squatu ve Španělsku nebo co...“
„Ále... Co už s tím...“ Mávla jsem nakonec rukou, nějaký patetický scény bylo to poslední, o co jsem stála.
„Chvíli byla a je pryč. Ať si táhne, kam se jí chce. A co vy... Všechno jde jak dřív? Budem zase hrát?“ Ukázala jsem na kytaru, která byla opřená o zábradlí.
„Jasně... Jestli se ti chce...“, přikývla Julka. „Ale máme taky něco novýho... Tesco má teď támle vzadu kontyše, kam házej věci, který se už nedají prodávat... Hele, co se tam dá všechno najít... Půjdem tam zas odpoledne...“ Ukazovala na z půlky ohryzanou štangli uheráku, kterou měl Kenny v ruce.
„Jo...“, nadšeně přikyvoval Honza, „představ si, že občas tam najdeš i vyhozený plechovky s pivem...“
„Super... Tak aspoň něco, ne? Dáš mi napít?“ Natáhla jsem se po plechovce s pivem, co měl Venca v ruce. „To mi tam celkem chybělo...“
„Jasan...“ Nic proti tomu neměl, nějaký bacily se tady nikdy neřešily.
„Hele... Tak jdem hrát, ne?“ Zeptala se Julka. „Asi si nejlíp sednem na začátku podchodu... Tam chodí víc lidí... Vem krabice na sednutí, zem je ještě studená...“ Obrátila se k Honzovi.
Nakonec jsme tam seděli snad až do čtyř. Vybrali jsme nějaký tři čtyři stovky, což nebyl tak špatnej výsledek a pak jsme si šli vyhrabat nějaký to zabalený jídlo, co vyhodili z Tesca, protože mělo prošlý datum.
„Hele... Budeme zdraví... Našel jsem nějaký papriky, jen trochu naražený a tři jabka...“ Ukazoval mi Honza na úlovek, kterej ležel skoro hned shora.
„Jo... Já mám taveňák a pakl jogurtů... Mohli bysme si k tomu koupit nějakej rohlík, pečivo tady nikde není...“ Rozhlížela jsem se, jestli bych třeba nenašla balenej chleba.
„Pečivo ani nehledej... Dnešní se bude vyhazovat až po desátý večer...“ Zavrtěl hlavou Venca. Jak bylo vidět, situaci na místě znali už dokonale.
Kapitola 2
No jo, tak co už, říkala jsem si. Adéla je pryč a je zbytečný ji hledat. Kdyby se mnou chtěla bejt, určitě mi mohla nechat vzkaz. Budu to muset nějak přežít, jako vždycky předtím.
Zvedla jsem se, sebrala baťůžek a začala se v něm přehrabovat. Moc tam toho nebylo, oblečení, ve kterým mě sebrali, jsem měla na sobě a ten zbytek hygienickejch potřeb skoro nic nevážil. Do boční kapsy jsem strčila zbytek kapesnýho, co mi dali za poslední měsíc. Už to byly jen mince a když jsem je přepočítala, vyšlo mi o něco víc, než nějakejch šedesát korun. To teda nebylo nic moc. Pak jsem si na něco vzpomněla. Kromě igelitovýho pytle, kterej byl nahoře na polici a kde bylo pár triček, nějaký spodní prádlo v žalostným stavu, letní džíska a sandály, by tady měl zůstat ještě daleko menší sáček. Pytlík s trávou, kterou jsem tehdy nestihla prodat. Strčila jsem ho ze spodní strany pod čalounění a nevěděl o něm nikdo. Sklonila jsem se pod sedadlo a zašátrala jsem rukou někde v těch místech. Nahmátla jsem ho skoro hned. Nikdo tady asi nic takovýho nehledal, protože jinak by si jeho obsahem osazenstvo vagónu už dávno zpříjemnilo některej večer. Tak, kolik toho může tak bejt, říkala jsem si a koukala do pytlíku. Odhadem víc, než dvě nebo dvě a půl deka, takže nějakejch sedmadvacet gramů. Po dvou stovkách a pokud z toho sama nic nevyhulím, bych to mohla prodat za necelejch pět a půl tisíce. To už by bylo lepší. Na chvíli jsem se zamyslela, co teď budu dělat. Kam a za kým jít jsem neměla, takže mi jako nejlepší vycházelo vypadnout do města a zkusit najít ty lidi, se kterýma jsme ve vagónu dřív bydlely a zjistit, co se tady mezitím stalo.
Už jsem se pomalu chystala vypadnout z kupé, když jsem najednou uslyšela tupej úder, asi jako když se odbíjí balón ve volejbale, a zaklení. Znělo to jako „shit“ a měla jsem dojem, že to přicházelo ze střechy, i když mi nebylo jasný, jak by se tam někdo mohl dostat. Zatraceně, říkala jsem si, co to mohlo bejt? Z okna kupé jsem neviděla nic, ale právě když jsem se chystala vyjít na chodbičku a podívat se na druhou stranu kolejí, ozvalo se skřípnutí dveří a bylo jasný, že někdo leze dovnitř. No nazdar, jestli mě tady teď načapají a všechny nás vyrazí, budu mít o další důvod k radosti postaraný, říkala jsem si. Jenže pak jsem uviděla něco, co mi připadlo přinejmenším jako halucinace. V chodbičce se objevila vyšší štíhlá žena, což by se snad dalo ještě pochopit, jenže ne už to, jak vypadala. Nedalo se to popsat jinak, než jako dokonalá dáma. Učesaná a nalíčená jako kdyby zrovna odešla z nějakýho salónu, v elegantním kostýmu, přes kterej měla jarní světlezelenou pelerínu. Na rameni jí visela kabelka na dlouhým řetízku, na který svítilo velký zlatý B místo zapínání a obutá byla ve vyšších botách na elegantní platformě. Černý rukavice snad musely být ušitý na míru a voněla něčím tak pěkně, že to přerazilo i zakouřenej vzduch ve vagóně. Sice jsem neměla žádnej přehled o módě ani o tom, co kolik stojí, ale bylo mi jasný, že jsou to přesně takový věci, jako jsem viděla v těch strašně drahejch kšeftech v centru, kam bych si nikdy netroufla ani strčit nohu. Koukala jsem na ni jako na zjevení.
„Dobrý den...“, pozdravila, ani nečekala na odpověď a hned pokračovala. „Jsi Anna Novotná, že?“
Na moment mě napadlo, že jsem asi pořád ještě v base a tohle se mi zdá. Zkusila jsem nenápadně zatřepat hlavou, jestli to celý nezmizí. Nezmizelo. Ta osoba tady byla pořád a šla dál vagónem, přímo ke mně.
„Do... Dobrý den... Jo, to budu já...“ Dostala jsem za sebe. Udělala jsem mimoděk dva kroky zpátky, takže se jí otevřel pohled do „mýho“ kupé.
„Hm... A to bydlíš tady?“ Zeptala se ironicky. Jak jsem se začala pomalu vzpamatovávat, vrátil se mi vzdor.
„Jo... A co má bejt? V Intru bylo všecko obsazený...“ Moc to na ni nezapůsobilo. Vešla do kupé a dlouhým deštníkem, který se jí houpal na předloktí, píchla do propadlé sedačky.
„No... To je přímo první třída... O toaletách ani nemluvě...“ Pokračovala stejným tónem a pak se obrátila znovu ke mně.
„Poslyš, kolik ti je?“
„Devatenáct... “ Nějak jsem si nedovedla představit, že bych jí řekla nějakej nesmysl.
„A v tomhle chceš žít jak dlouho, dalších dvacet let? Nebo máš v plánu stěhování rovnou pod most?“ Pokrčila jsem rameny.
„A kam bych podle vás měla jít? Jsem ráda, že mi neprší na hlavu...“ Pak jsem se zarazila. Konečně mi došlo, že je to přece strašně divný. Jak to, že mě znala? A proč proboha za mnou šla až sem? Že by byla z probačky? Z toho, jak mluvila, jsem nepoznala nic. Používala dokonalou češtinu, ani stopy po nějakým přízvuku.
„A vůbec... Vy... Vy jste z probačního? A... Proč bych se vám měla z něčeho zodpovídat? Ty hodiny jsem si celý odseděla, takže nevím...“ Zvedla ruku, aby mě zarazila.
„Tady u vás vypadají referenti z probační služby jako já?“ Znělo to vcelku pobaveně. „Ale... Asi bude lepší, když se ti představím... Jsem ze spolku pro obnovu rovnováhy a jmenuji se Viola Bílá.“
Spolek pro obnovu rovnováhy? Co to zatraceně může bejt, v životě jsem nic takovýho neslyšela. Že by to byla nějaká organizace, co se stará o mladý, co pustili z basy? Přece jen mě to začalo zajímat, i když na žádný začleňování do „slušný společnosti“ jsem neměla náladu ani omylem.
„O takovým spolku jsem v životě neslyšela. Ale... Jak to, že víte, kde mě máte najít a proč jste za mnou vůbec přišla?“
„Kontaktoval nás tvůj strýc z otcovy strany, co žije v Německu. Chtěl vědět, jak na tom jsi a možná uvažoval i o tom, že by se s tebou někdy v budoucnu setkal... Zas tolik práce to nedalo, abychom tě našli...“ Zůstala jsem na ni koukat doslova s otevřenou pusou.
„Jak to, z otcovy strany? Já... Já žádnýho otce nemám...“
„Ale ne!“ Rozesmála se. „Tvoje matka mi nepřipadá jako osoba, která by byla kandidát na neposkvrněné početí. To spíš naopak.“ Zírala jsem na ni a nějak jsem nebyla schopná slova. Copak byla i za mou matkou? Ale než jsem stihla něco říct, pokračovala dál. „Samozřejmě, že máš otce. Dokonce nežije moc daleko a ví, že má dceru. Jenže,...“ Na moment se odmlčela. „Není to zrovna člověk, se kterým by stálo za to trávit moc času. Proto se nám také ozval jeho bratr. Sám by tě těžko našel, takže bylo rozumné obrátit se na naši organizaci...“
Kapitola 1
Brněnský poledne začalo na Petrově zvonit zrovna v ten moment, když jsem došla pod železniční násep kousek od hlaváku. Zbývalo mi pár kroků nahoru štěrkem, abych mohla zjistit, kde budu dneska v noci spát. Jestli třeba ne fakt pod mostem. Trochu jsem přece jen zrychlila, i když to vlastně bylo jedno. Stejně jsem nevěděla, co bych asi tak měla dělat, kdybych nahoře uviděla jen prázdnou kolej.
Vyškrábala jsem se pár metrů do prudkýho kopce a když jsem se dostala hlavou na úroveň pražců, uviděla jsem ho. Vagón. Sláva, i po třech měsících stál na svým místě. Pro začátek to byla docela dobrá zpráva, byl sice pomalu konec března, ale noci byly ještě studený a muset přespávat někde na lavičce by se mi moc nechtělo.
Vylezla jsem na trať, rozhlídla se, aby mě něco nepřejelo a přeběhla až k němu. Kolem bylo ticho, ale to nemuselo nic znamenat. Těch pár lidí, kteří v něm se mnou bydleli, většinou vždycky na den vypadlo a vraceli se, taky podle počasí, až večer. Vždycky bylo potřeba sehnat pár drobnejch na jídlo, na cigára a na něco na zahřátí a kvůli tomu museli dojít do města. Taky jsem to tak dělala. Než mě v lednu zavřeli, protože řešit nějaký opépéčka bylo pod mou úroveň a když mě nakonec sebrali na ulici, protože obsílky k soudu mi ani neměly kam chodit, už se se mnou nikdo moc nemazal. Koneckonců, bůhví, kdo tady vůbec zůstal, říkala jsem si. Osazenstvo se tady občas taky měnilo po pár týdnech, běžnej squot byl proti vagónu ještě ukázka stability.
Vylezla jsem na spodní schůdek, trhla klikou dveří, který se s děsným skřípáním otevřely, a vlezla jsem dovnitř. Ulička byla úplně stejně špinavá, jako v prosinci, kdo by tady taky dělal vánoční úklid. Prošla jsem kolem prvních třech kupé, ve kterejch sice teď nikdo nebyl, ale podle spacáků na sedadlech bylo jasný, že v nich někdo bydlí. To čtvrtý bylo naše. Zatáhla jsem za madlo, udělala dva kroky dovnitř a rozhlídla jsem se. Sakra. Zbytky mých věcí tady byly, naházený na horních policích pro kufry, ale... Všechno, co bylo Adély, zmizelo. Možná jsem to mohla čekat, když se za mnou „na kopci“ ani jednou nestavila a telefon mi vzala jen dvakrát ještě někdy v lednu. Pak už ani to ne. Zatraceně. Mohla jsem to čekat, ale stejně mi bylo hnusně. Adéla, se kterou jsem byla posledního půl roku, než mě zašili, byla to jediný, kvůli čemu bych se snažila dát si život aspoň trochu do pořádku.
Batůžek jsem hodila na sedadlo na „svý“ straně kupé a svezla jsem se na místo k oknu. Začala jsem tupě zírat ven a zase po nějaký době mi došlo, že zmatlaný jsem to všechno měla vlastně už od začátku. Matce jsem se narodila hodně brzo a celejch těch šestnáct let, co jsem byla s ní, jsem si byla jistá, že mě nechtěla a že jí vadím. Nikdy mě nemlátila, ale musela jsem jí být absolutně fuk. A když mě těsně po mejch šestnáctinách vyrazila na ulici v momentě, kdy mě načapala s holkou a já jsem ani nechtěla zatloukat, že jsem lesba, věděla jsem, že to byla jen záminka. Že stejně jen čekala na něco, aby se mě mohla zbavit. Co se otce týkalo, nikdy jsem se jí nezeptala, kdo to byl. A asi hlavně proto, že jsem si nebyla jistá, jestli to ona sama ví. Z toho, co jsem zaslechla bokem, bych tipovala, že na tuhle pozici byli možná nějací tři čtyři kandidáti, se kterejma v tý době spala, ale to bylo tak všechno. Takže, když jsem stála s batohem před barákem, absolutně jsem neměla, kam bych šla. Věděla jsem, že se musím pokusit vyhnout sociálce, protože ti by mě vrazili v nejlepším do děcáku, což bych asi nepřežila. Povinnou školu jsem naštěstí zrovna dochodila, takže bylo vcelku málo pravděpodobný, že by mě hned vyhmátli, a začínalo léto. Tak jsem se chytla první party mladejch lidí, který jsem potkala u hlaváku. Bylo nás střídavě tak pět šest, většinou jsme se potloukali a posedávali po ulicích v centru města a pytlík drobnejch jsme pokaždý přes den sehnali. Na rohlíky, konzervu, cigára a nějaký to pití bylo skoro vždycky. Hlavní ale bylo, že jsem s nima mohla bydlet v polorozpadlech garážích na předměstí a když měla přijít zima, věděla jsem, že ji nějak přežiju. A taky že jo, do starejch kamínek, který stály hned u vrat, aby z nich mohl čouhat komín, jsme házeli kde co, ale nezmrzli jsme. Další rok v létě se kolem nás začal motat jeden týpek, možná mu mohlo bejt skoro čtyřicet. Většinou přinesl nějaký pití a nakonec se nás zeptal, jestli si nechceme něco přivydělat. Že by potřeboval občas roznýst pár pytlíků s trávou, že si vyděláme určitě víc, než tím „kámo, nemáš pár drobáků“ a trávy že můžeme mít, kolik chceme. Ani jsme se moc nerozmýšleli a nějakou dobu, co jsme pro něj dělali, jsme si mohli dovolit i lepší jídlo. Jenže, co se mě týkalo, v porovnání s ostatníma jsem v tom moc neuměla chodit, párkrát mě chytli a nakonec jsem už jako čerstvě dospělá skončila před soudem. Nedopadlo to tehdy vůbec špatně, protože se to celý stalo ještě před mýma osmnáctinama, a dostala jsem jen nějakejch stopadesát hodin obecně prospěšnejch prací. Ale pak jsem potkala Adélu a celej svět kromě ní pro mě přestal existovat. Trhly jsme se od skupiny, našly si místo pod střechou v odstaveným vagónu, kde už pár lidí taky bylo a kašlaly jsme na všechno. Ovšem jak se dalo čekat, probační po nějaký době došla trpělivost, za ty propadlý opépéčka mě strčili na tři měsíce do Bohunic a Adéla neměla podle všeho chuť na mě čekat. Proč by taky jo. Nebyla jsme žádnej fotomodel, jen černovlasá vyčouhlá hubená holka v otrhanejch džínách, se čtyřicítkama gládama na nohách a s dredama na půlce hlavy. Fakt jen na půlce, tu druhou jsem měla oholenou a nehty bych si v životě nenechala udělat.
Kapitola 28
Vypadli jsme celkem brzo a na domluveným místě kousek od hlaváku jsme byli nějakých deset minut předem. Auto, který u nás přibrzdilo, přijelo přesně na čas, a byl v něm jen Jelínek.
„Dobrý den... Tohle je Alexandr Ivanov,“ představil jsem Sašku, když jsme si oba sedli na zadní sedadla. Jelínek se podíval do zrcátka.
„Dobrý den... Jsme rádi, že jsme vás našli, ztratil jste se všem dokonale. Nemusíte mít z ničeho obavy, nesu vám mobil s předplacenou anonymní kartou a vybrali jsme místo, podle kterého nikdo nezjistí, kde jste. Není to daleko... Říkal vám doktor Adler, co bychom potřebovali, že?“ Saška přikývl.
„Jo... Zavolal bych matce. Číslo znám z hlavy. Nemusí to být přímo otec, ne? Nechci se s ním nakonec ještě dohadovat...“
„Jistě,“ souhlasil s tím Jelínek už po cestě. Podle toho, kterým směrem to vzal, jsem poznal, že až za město nepojedeme. Vyjeli jsme na jeden z kopců, na kterým stál gympl a po úbočí dolů se táhl les, kam se chodilo o víkendu na vycházky. Za chvíli odstavil auto na cestě a všichni jsme vystoupili. Jelínek se rozhlídl.
„Pojďte... Půjdem kousek mezi ty stromy a já najdu místo, kde už nebude vidět žádná zástavba...“
Šli jsme po cestičce dolů a Jelínek pak ukázal na místo ve svahu tak dva metry od cesty.
„Třeba tady...“, ještě to sám zkontroloval, vytáhl z kapsy mobil a podal ho Saškovi. „Myslíte, že by to mohl být videohovor? Aby nás nepodezřívali, že jsme vás někam zavřeli a držíme vám u hlavy pistoli...“ Usmál se.
„Jo... Já to zkusím...“ Bylo to divný, ale ani se mu netřásly ruce, když si ten mobil bral.
„Pojďte... Půjdem stranou, ať nás není vidět ani slyšet...“ Obrátil se Jelínek ke mně a posunuli jsme se o pár metrů. Po pravdě řečeno, měl jsem pocit, že vypadám víc ve stresu než Saška. Co když mu to nevezme? Co když se ten kluk sesype, až uvidí matku? Co když... Ale než jsem to domyslel, uslyšel jsem ruštinu. Saška mluvil vcelku potichu, já sám jsem nerozuměl ani slovo, ale všiml jsem si, že se Jelínek otočil tak, aby aspoň něco slyšel. Pak byl najednou hovor hlasitější a zahlídl jsem, že Jelínek udiveně zvedl obočí.
„Proboha...“, zakroutil hlavou. „On jí řekl, že je gay...“ Nic víc ale nestihl, protože Saška už byl u nás a podával mobil Jelínkovi.
„Tak už to vědí...“ To bylo jediný, co řekl, pak se otočil a vzal to rovnou po cestě směrem, kde bylo zaparkovaný auto. Jelínek to nijak nekomentoval a celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Teprve, až jsme zastavili zase kousek od nádraží, na moment mě zadržel.
„Díky za pomoc. V pondělí můžete zajít na policii kvůli tomu azylu. Oni vám tam řeknou, co dál, ale domluvili jsme to tak, že Alexandr nebude muset zůstat v přijímacím zařízení. Jen tam s ním provedou úkony, které požaduje zákon a vždycky si ho budete moct odvézt domů. Jo a pokud pro nás něco máte... Hodil by se vám pro předání třeba příští pátek? A nebude to muset být už u doktora Nováka, ne?“ Usmál se nakonec.
„V pátek můžu... A když vyberete nějaký místo v centru, žádnej problém s tím nemám...“
Sašku jsem samozřejmě domů samotnýho jet nenechal. Po cestě tramvají ještě nemluvil, ale až jsme vystoupili, přece jen začal.
„Víš, co jsem udělal? Já... Nejdřív jsem jen řekl, že se nechci vrátit do Ruska, že chci bejt tady... Jenže máma... Začala mě přesvědčovat, že se mi tam nic nestane, že přece vím, že nikdy nebudu muset do armády a že si najdu nový kamarády... Tak jsem jí to řekl. Že jsem teplej, že by mě to v Rusku zabilo, že tam nejsou žádný lidský práva. A jestli jí na mně trochu záleží, tak ať mi sbalí pár mých věcí a nechá to u nějakýho spolužáka. Stejně znala skoro všechny ostatní rodiče. A pak jsem jí řek', že jestli chce, tak až to celý skončí, může za mnou na pár dní někam přijet, ale že já už se do Ruska v životě nechci vrátit...“ Tak o takovým coming outu jsem v životě neslyšel, prolítlo mi hlavou, ale to jsem mu neříkal.
„Ty máš teda odvahu...“, vzal jsem ho na moment kolem ramen. „Hele a pojď, já letím do práce a tebe čeká plot...“ Zkusil jsem to celý odlehčit, protože jsem měl najednou všeho dost a říkal jsem si, že všichni hlavně potřebujem čas. Čas na nastavení takové situace, ve které se budeme cítit aspoň trochu normálně.
Odpoledne jsem na chvíli zaskočil k Robertovi a Honzovi do kanceláře.
„Jak to proběhlo?“ Vítal mě Honza už ve dveřích. Pokrčil jsem rameny.
„Já bych řek', že dobře. Volat ho nechali z lesa, kde nebylo poznat absolutně nic, on pak matce odtajnil, jak to s ním je a za deset minut bylo po všem... No a nakonec mi Jelínek řekl, že domluvil na policajtech, že přijdeme v pondělí požádat o ten azyl. A že na další úkony můžeme kluka vždycky přivézt a pak zase odvézt domů. To není tak špatný, ne?“
„Naopak, to je přímo výborný... A taky, myslím si, že máme docela dobrou pozici pro azylový řízení. Když jim takhle pomohl, tak ho přece nepošlou zpátky, ne?“ Mrkl na mě Robert. „Jo a poslyš,“ pokračoval pak. „Říkal jsem si, že bych to s ním klidně zařídil já sám. Ty autem moc nejezdíš, musel bys kolikrát utíkat z práce a já mám příští týden vcelku volno. Navíc, u pohovoru může být jen advokát nebo zástupce spolku, takže bys tam akorát zbytečně seděl dvě hodiny na chodbě. Bude se mě mladej bát, co myslíš?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Když se mu zaručím, že ho neprodáš do porno filmu, tak asi ne...“ Zasmál se.
„No, je dospělej, to by trestnej čin nebyl... Možná leda nějaký obchodování s lidma... Ale, že seš to ty, budu zachovávat advokátní etiku...“
Kapitola 27
Znovu se po sobě podívali.
„A co by to mělo být? Na peníze z fondu to moc netipuju...“ Ozval se konečně ten druhej.
„Máte pravdu. O peníze mi nejde vůbec, ale... Půjdeme se Sašou v pondělí požádat o azyl, s tím jsme chtěli počkat jen do té doby, dokud jeho otec neodjede. A on má pochopitelně strach z toho zůstat v lágru, nebo pardon...Vlastně v tom přijímacím zařízení nebo jak se to jmenuje. Vím, že by to bylo ani ne na týden, ale chápu ho, je mu sotva osmnáct a navíc přitom, kdo je jeho otec... No a předpokládám, že vy jako tajná služba určitě budete mít možnost se přimluvit, aby se to udělalo řekněme ambulantně. Zákon takovou cestu připouští, pokud žadatel přijde dobrovolně, našel jsem si to na internetu...“ Na netu jsem si to samozřejmě nenašel, ale Honzu jsem do toho tahat nechtěl, nevěděl jsem ani, co jim sám řekl. Chvíli bylo ticho, ale jen na pár vteřin.
„V pořádku... Sice to nemůžeme udělat oficiálně, ale jak jste řekl, určité možnosti máme.“ Přikývl nakonec Jelínek. „A co bude to překvapení, o kterém jste mluvil? To nám můžete říct už teď? Nebo až to zařídíme?“ Zajímal se Klimeš a já jsem si říkal, jestli v tom neslyším náhodou přece jen stopu ironie.
„Řeknu vám to hned, ale papíry dostanete až pak...“ Nedal jsem se tím rozhodit. „Pokud jste tajná služba, tak možná víte i to, s kým jsem žil...“ Znovu na mě zůstali zírat.
„Můj partner pracoval na úřadě pro kybernetickou bezpečnost, jenže v lednu bohužel náhle zemřel...“ Jelínek sebou vyloženě trhnul.
„To snad ne...Vy myslíte inženýra Petra? Martina? Mívali jsme s ním pravidelně konzultace, byl to vynikající odborník a ještě teď si často říkáme, jak nám chybí... Ale jeho osobní život jsme nikdy neřešili, ani jsme nevěděli, že...“
„Jo, byl gay, jestli myslíte tohle...“, skočil jsem mu do řeči. „Ale to je asi jedno, jenom... Když jsem uklízel jeho papíry, našel jsem doma něco, co by vás mohlo zajímat, hodně zajímat... Takže, pokud je chcete, předám vám je hned, jak tu žádost podáme a všechno proběhne dobře. Jsem si jistej, že ten případ nebyl nikdy oficiálně otevřenej, takže...“ Chtěl jsem to dopovědět, že je mi fuk, jestli to skartuju nebo ne, což tak samozřejmě nebylo, ale skočili mi na to.
„Ne, ne... Určitě o to máme zájem... Nebojte se, všechno zařídíme...“ Začal mě ujišťovat Jelínek. „A zítra můžete být celou dobu u toho, až bude ten chlapec volat, vyzvedneme vás oba ráno autem, kde si řeknete a celé to nezabere víc, než půl hodiny, on sám s nimi moc dlouho chtít mluvit nebude, ne?“
„Dobře, zařídím si to v práci. A sejdeme se někde v centru, bude vám to vyhovovat?“
Moc dlouho se pak už nezdrželi. Když jsem se nakonec loučil s klukama, kterým jsem jen stručně vysvětlil, o co šlo, ještě jsem se otočil ve dveřích.
„Jo... A vykšeftoval jsem pro Sašku ten lágr, aby tam nemusel. Takže snad už není potřeba nic dalšího dělat...“ Robert se rozesmál.
„Zatraceně, nejseš ty nakonec Žid?“
„Jen poloviční, ale zato po matce, to platí víc...“ Mrknul jsem na něj a konečně jsem vypadl.
Domů jsem se dostal s tím vším až před sedmou a celou cestu jsem přemýšlel, jak to udělám, aby se Saška nevyděsil. Našel jsem je oba s matkou v kuchyni, jak strouhali okurky. Podle všeho měl být po večeři salát.
„Hele... Tady máš tu barvu. A štětec...“ Položil jsem to na stůl.
„Jé, to je super, zítra ráno s tím začnu... Je to zelená, že jo?“ Šel si to zkontrolovat. Jenže teď mě čekalo to horší.
„Poslyš... Mám ještě něco. Chtěl bys pomoct Český republice, aby sem nepřišel Putin?“ Lekl se.
„Počkej, to by bylo možný? Já myslím, že by si snad netroufl...“ Matka po mně loupla očima.
„Samozřejmě, že ne... Jaks na takovou hloupost přišel?“ Zeptala se mě.
„No... Dneska za mnou byli z bisky...“, teď už na mě zůstali koukat oba. „Tvůj otec tvrdí, že tě unesly český tajný služby a že tě tady drží proti tvý vůli. Kontaktoval ruskej tisk a nějaký diplomaty a prezentuje to jako náš další nepřátelskej akt. No a ti dva týpci za mnou nejdřív přišli s tím, jestli náhodou nevím, kam bys mohl jít, protože věděli, žes mi volal. Takže nakonec jsem jim slíbil, že když ti zaručí bezpečnost, možná bys zítra mohl zavolat třeba sestře nebo matce, aby tvůj otec neměl další munici. Co myslíš, zvládneš to?“ Chvíli mlčel.
„Takovej bastard, víš kolik let jsem z něj měl děsnej strach?“ Zavrtěl hlavou. „Ale jo... Zvládnu to, jen... Myslíš, že s něma budu muset někam sám jet? Já... Byl bych radši, kdyby tam mohl být někdo, koho znám...“
„To víš, že jo... To byla jedna z věcí, kterou mi zaručili...“ Ujistil jsem ho. „A neměj žádný obavy, sejdem se s nima hned po ránu a za půl hodiny budeš zpátky. A ještě ti celý dopoledne zbyde na ten plot...“ Byl jsem překvapenej, že jsem ho nemusel nějak moc přesvědčovat a doufal jsem, že bude brzo po všem.
V pátek ráno jsem vstal o pár minut dřív. Otevřel jsem skříň a chvíli jsem se v ní hrabal. Jasně, Saška nebyl o tolik menší než já, ale rozhodně já jsem byl o něco mohutnější, což se při skoro patnáctiletým rozdílu ve věku dalo čekat. U triček by to takovej problém být nemusel, ale co s kalhotama? Měl pořád jen ty jedny džíny, ve kterejch utekl a to určitě nestačilo, tím spíš, že začínalo být pěkně horko. Na doma mu matka už samozřejmě něco z mých věcí našla, ale rozhodně dnes nemohl vypadnout ven v mých kraťasech na squash. Chvíli jsem se v tom přehraboval a pak jsem našel přece jen solidní letní kalhoty, který jsem nosil pár let zpátky, K tomu jsem vybral lehkou košili a šel klepnout na dveře. Saška stál u okna a koukal do zahrady. Kdoví, co se mu honí hlavou, říkal jsem si.
„Ahoj, jak ses vyspal? Hele, co jsem pro tebe našel. A hned příští týden vyrazíme na nákupy, jo?“ Otočil se ke mně.
„Díky, moc jsem toho dneska nenaspal, ale... To mi tak nevadí. Spíš mi vadí, že se mnou máte potíže a že vás stojím peníze. Bydlím u vás, živíte mě a ještě jsem si s sebou nic nevzal.“ Mávl jsem rukou.
„Prosím tě, a jak bys to chtěl udělat? Mohl ses vrátit pro kufr? Asi těžko, že jo. A to bydlení, myslíš, že by tady místo tebe byl třeba nějakej nájemník, kterej by nám platil? To asi taky ne... Tak to zatím neřeš a radši pojď, ať to máme za sebou...“
Kapitola 26
Druhej den dopoledne, hned kolem desátý, se mi na mobilu objevilo číslo, který jsem neznal.
„Prosím, Adler...“ Radši jsem to vzal hned.
„Dobrý den, pane doktore... Tady je Jelínek. Já jsem z Bezpečnostní informační služby, můžu s vámi na chvíli mluvit? Totiž... Spíš bych si s vámi potřeboval urgentně dohodnout schůzku...“
BIS, jasně, čemu bych se divil. Vždyť mi to Martin říkal, proběhlo mi hlavou.
„Asi mi neřeknete, čeho by se to mělo týkat?“
„No... Možná by bylo opravdu lepší probrat to osobně...“ To jsem taky čekal.
„Dobře... Nemám s tím problém.“ Pak mi ale něco došlo, zatraceně, jak poznám, že jsou z bisky? Co když Ivanov nějak došel na to, kde je Saška a já k němu rovnou dovedu nějaký jeho gorily. „Jenom... Vy si asi lidi z venku do úřadu nevodíte, že ne? A já jsem žádný průkazy ani od BIS ani od policie v životě neviděl a nemůžu si být jistej, kdo jste. Takže... Buď vás přivede někdo, kdo zná vás i mě a komu věřím, nebo nikam nejdu. Nutit mě asi nemůžete, ne?“ Na druhý straně bylo na moment ticho.
„Nutit vás nemůžeme, to máte pravdu. Ale... Asi bychom vás opravdu potřebovali...“ Pak mě něco napadlo.
„Nebo si můžete půjčit nějakou místnost na policii, kde vás znají, a sejdeme se tam. To by mi taky stačilo...“ Zase moment ticho.
„Dobře. Známe vaše podmínky. Zavoláme vám, jak to vyřešíme... Naslyšenou.“ Položil to a já jsem přemýšlel, o co jim může jít. Vědí, že jsem byl u Ivanova? Můžou vědět, že mám u sebe Sašku? Chvíli jsem si dokonce říkal, jak je divný, že z nich nemám žádný obavy. Vůbec, strach jsem v poslední době prostě neměl. Aspoň teda o sebe.
Po obědě kolem druhý se mi ozvali znovu.
„Pane doktore... Už jsme to vyřešili. Myslíte, že byste se mohl ještě dnes odpoledne stavit u advokáta Nováka v kanceláři?“ U Honzy? Skoro jsem tomu nevěřil.
„Jestli máte na mysli doktora Jana Nováka, tak mohl... Bude stačit v pět?“ Proti tomu jsem těžko mohl něco mít.
„Samozřejmě...“
Když jsem pak pár minut po pátý otevřel dveře u Honzy v kanclu, seděl na recepci sám Robert.
„Ahoj... Vítám tě po delší době u nás.“ Začal, jako by se nic nedělo. „Běž dál... Honza je tam s něma...“ Ukázal mi na dveře zasedačky. Na nic jsem už nečekal a otevřel dveře. V místnosti seděl Honza a dva týpci. Úředníci. Na žádný agenty nevypadali.
„Dobrý den... Já jsem Jelínek a volal jsem vás. Tohle je můj kolega Klimeš... Nakonec jsme měli štěstí a našli jsme společné známé...“
„Dobrý den... Ahoj, Honzo“, pozdravil jsem. „To by asi tajná služba měla umět, ne?“ Trochu jsem si rýpnul, ale pak jsem si sednul. „Tak co pro vás můžu udělat? Znělo to celkem naléhavě...“ Zeptal jsme se, abych to celý neprotahoval. Honza se zvedl.
„Jdu ještě něco dělat. Kdybyste mě potřebovali, jsem vedle..“
„Potřebovali bychom se vás na něco zeptat, pane doktore... Vy jste se před nějakým týdnem a něco účastnil zahradní párty u pana Ivanova, je to tak?“ Šel k věci Jelínek hned, jak za Honzou zaklaply dveře. A je to tady, Martin mi to přece říkal.
„Jo... To jsem nesměl?“ Zkusil jsem se zatvářit dotčeně.
„Ne, prosím vás... Neberte to špatně. Samozřejmě můžete chodit, kam chcete, ale... Jde o něco jiného. My... Asi bychom to neměli říkat, ale celá rodina Ivanovových už byla v té době pod kontrolou, však víte, že Ivanova předevčírem vyhostili... No... A jemu se ten samý den ztratil syn Alexandr. Ivanov tvrdí, že ho unesly naše tajné služby nebo policie a chce to využít proti České republice. Už kontaktoval ruský tisk a chce zásah na úrovni velvyslanectví. My jsme byli v této souvislosti požádáni, abychom zkusili zjistit, kde ten hoch může být, protože z české strany ho samozřejmě nikdo neunesl. A protože jsme za včerejšek prověřili skoro všechno a nenašli jsme vůbec nic, vrátili jsme se k odposlechu jeho telefonů z doby před pár dny, jestli tam něco nenajdeme. No a vzhledem k tomu, že on téměř nikomu nevolal, jako jediný zvláštní kontakt z toho vyšlo, že telefonoval vám. Sice nevíme, o čem jste se bavili, protože bylo monitorováno pouze kdo komu volal, ale ne obsah hovorů, ale chtěli jsme se vás zeptat, jestli neřekl něco, z čeho by mohla vyjít nějaká stopa, kam by mohl jít. Víme, že ta pravděpodobnost je velmi nízká, ale musíme zkusit všechno...“ Koukal jsem na ně a přemýšlel, co budu dělat. Hlavně mi šlo o to, jestli se budou snažit Sašku vrátit rodině.
„A až ho najdete, tak ho odvezete zpátky?“ Vypadlo mi z pusy skoro samo, i když to zrovna nebylo moc taktický. Jelínek zavrtěl hlavou.
„Pokud nebude chtít, tak samozřejmě ne... Jen bychom potřebovali, aby zavolal třeba své matce a řekl, že je v pořádku a odešel ze své vůle...“ Chvíli jsem přemýšlel, jestli jim můžu věřit. Pak jsem se rozhodl.
„Ušetřím vám čas, vím přesně, kde je...“ Zůstali na mě zírat.
„Ale... Než vám ho přivedu, chci mít jistotu, že ho otec pak nenajde a neodveze násilím do Ruska...“ Podívali se na sebe.
„O to nemusíte mít strach v žádném případě, zajistíme telefon a vybereme místo, ze kterého se nebude dát zjistit, kde je. Ale spěchá to. Myslíte, že ho přesvědčíte na zítra dopoledne? Chtěli bychom zabránit dalším Ivanovovým krokům...“
Hlava mi pracovala na plný pecky. Že bych zabil dvě mouchy jednou ranou? Nebo dokonce víc much?
„Dobře. A budu mít pro vás dokonce jedno překvapení jako dárek, ale něco za to chci.“
Kapitola 25
Rozloučili jsme se před osmou a nějakou hodinu potom jsem otevřel skříň. Vylovil jsem z ní nějaký dvě trička a boxerky a něco na spaní. Nic z toho ještě nebylo nošený, byly to letní věci, který jsem si chtěl vzít, až pojedem s Martinem na jaře někam ven. K tomu jsem přidal ještě ručník a osušku a šel jsem klepnout na dveře u Sašky. Našel jsem ho, jak sedí s tabletem na klíně v křesle a skoro jsem se lekl.
„Vypnul sis notifikaci místa, že jo?“
„Jo, ale... To není můj notebook, ten je vypnutej a v batohu. Vybral jsem si ráno o dva tisíce víc a koupil jsem si tuhle šunku v nejbližší zastavárně. Abych měl aspoň nějakej přístup k informacím, jinak by mi asi hráblo...“ Oddechl jsem si. Je fakt opatrnej.
„Hele... Tady ti nesu něco na převlečení a na spaní. A neboj, nikdo to na sobě neměl...“ Mávl rukou.
„Víš, že by mi to asi bylo jedno? Ale díky za všechno. Vůbec nevím, co bych jinak dělal.“
Na moment jsem přemýšlel, jestli se ho mám na jednu věc zeptat.
„Poslyš... Chtěl jsem se tě zeptat, ale jestli nebudeš chtít, nemusíš mi odpovídat. Máš tady někde někoho?“ Chvíli mlčel, ale pak se nadechl.
„Měl jsem. Víš, byl jsem děsně zamilovanej do jednoho kluka, co chodil o rok vejš u nás na gymplu. Celou dobu jsem si říkal, jestli je taky nebo ne. Na podzim jsem to nevydržel, zkusil jsem si o něm pár věcí zjistit a pak jsem ho pozval na jednu takovou párty kousek jak jsme bydleli. No a on fakt přišel, asi jsem se mu taky líbil. A za pár dnů jsme se dali tak nějak dohromady, sice... Úplně jsme spolu nespali, protože zatím nebylo moc kde, ale... Stejně jsem byl nejšťastnější snad za celej život, víš... A pak mi na začátku dubna řekl, že je konec, že nebude chodit se synem ruskýho oligarchy, kterej beztak podporuje válku a že nechce, aby se na něj lidi blbě dívali. Myslel jsem, že mi hrábne, bylo mi fakt strašně. Nenáviděl jsem celej svět, sebe, otce a hlavně to Rusko. Proto mi taky tenkrát tak ruply nervy na tý párty... Stejně, chtěl jsem se ti za to omluvit, nikdy dřív se mi to nestalo...“ Mávl jsem rukou.
„Ale prosím tě, nebýt toho, dnes bys tady neseděl...“
„A můžu se zeptat i já na něco tebe? Nevím, jestli to není blbý, ale... Tys o někoho přišel, že jo?“ Skoro jsem sebou trhnul.
„Jo... Jaks na to přišel, prosím tě?“
„Víš, mám takovej dojem, jako kdyby tady prostě měli bejt dva kluci... Ze všeho, co vidím okolo sebe. Z toho, jak to máš tady zařízený, z věcí, co jsou v koupelně a tak... A taky... Jseš pořád trochu smutnej, i když se třeba usměješ, je to tam pořád. Jenom, nevadí, že jsem to takhle řekl?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Byl jsem tady s Martinem, víš? Devět let. Byl ten nejlepší kluk, kterýho jsem kdy potkal a... Letos o vánocích mi najednou umřel...“ Dopověděl jsem to celý. Saška se lekl.
„Ježíšmarjá, a já se tě tak hloupě ptám. Myslel jsem si, že jste se třeba rozešli...“ Začal se omlouvat.
„To je dobrý... Už je to aspoň o něco lepší. A taky, copak se můžu hroutit, když mám takový důležitý úkoly?“ Usmál jsem se na něj. „Tak dobrou noc a kdyby něco, víš kde jsem. Bát se ničeho nemusíš, tady tě nikdo hledat nebude...“ Rozloučil jsem se a vzal jsem to po schodech dolů za matkou.
Našel jsem ji sedět u televize.
„Mami, prosím tě, nevadí ti, že jsem sem Sašku jen tak přitáhl a ani jsem se tě nezeptal? Víš, bylo to celý tak narychlo a ve zmatku...“ Zastavila mě.
„Myslíš, že je tady málo místa pro tři lidi?“ Ukázala kolem sebe. „Anebo že nás zruinuje, když budem chystat jídlo pro tři lidi místo dvou?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak vidíš. Kdo myslíš, že by tohle měl chápat líp, než já? Nebo než my? Víš, o kolik Židů navíc by nacisti zabili, nebýt ochotných a odvážných lidí po celý Evropě?“ Musel jsem uznat, že má pravdu. Takže jsem se nakonec vcelku uklidnil, ještě jsem si na počítači nahledal nějaký informace k podmínkám azylu a před půlnocí jsem zapadl do postele.
Druhej den ráno jsem sotva vyšel z ložnice a chystal se zapadnout do koupelny, když se opatrně otevřely dveře a ven vykoukl Saška. Vypadalo to, jako by za něma čekal, až mě uslyší.
„Ahoj, Míšo... Už jsem vstal, asi před půl hodinou... Mohl bych tady prosím tě třeba něco dělat?“
Zůstal jsem na něj koukat. S tím jsem tak úplně nepočítal.
„No... Víš co, nejdřív se nasnídáme a pak se zeptáš mámy, jo? Půjdem za ní dolů. Hned, jak se dám trochu do pořádku...“
Matka měla samozřejmě snídani nachystanou pro všechny. Nalili jsme si kafe a pustili jsme se do nahřátých křupavých rohlíků s máslem a marmeládou.
„Prosím vás, teto Eriko... Já jsem si s sebou nevzal žádný věci do školy a taky skoro začínají prázdniny, ale... Kdybych jen celej den seděl v pokoji, asi bych si připadal strašně hloupě, neměla byste pro mě něco, s čím bych mohl pomoct?“ Začal s tím znovu. Matka se podívala na něj a pak na mě.
„Není to tak moc potřeba, ale jestli chceš, až odejde Michal do práce, něco vymyslíme...“ Usmála se na něj.
V práci jsem celej den uvažoval o tom, co se to vlastně stalo a co bude dál. Ale na nic moc jsem nepřišel a říkal jsem si, že budu muset počkat, jak se věci vyvinou. Domů z práce jsem šel radši hned po půl pátý, abych zjistil, jestli nenastal nějakej průšvih. Matku jsem našel, jak sedí u bazénu i se Saškou.
„Běž se podívat na horní terasu...“, ukázala mi nahoru na zahradu. „Jak tam byla ta džungle... Vidíš? Teď jsou tam stromy na pěkným trávníčku. A hádej, kdo to udělal?“ Saška zářil.
„Ale... To nic nebylo, jen jsem tam posekal trávu... Jenom, mohl bys mi prosím tě zítra donést barvu? Teta říkala, že bych mohl natřít plot a branku. A... Chtěl jsem si to dojít koupit do města... Ale prý radši ne, kdyby mě třeba otec nechal hledat na facebooku nebo tak, že by mě mohl někdo poznat. Prý je tady taky dost Rusů...“ Trhl jsem sebou. Zatraceně, sítě! Vůbec mě nenapadlo, že bych měl zjistit, jestli na nich není nějaká větší pátrací akce. Zas mi to musel někdo připomenout.
„Tak jo... Já tu barvu zítra koupím. Máma má pravdu, zatím radši zůstaň tady...“ Dál jsem to nerozváděl, abych ho nevyděsil, ale slíbil jsem si, že zítra zkusím najít cestu, jak to prověřit. Jenže mi v té chvíli ještě nedošlo, že už na to nebudu mít čas.
Kapitola 24
Po cestě jsme moc nemluvili. Teprve, až jsme vyšlapali ten kousek silnice do kopce a vytáhl jsem klíče od branky, obrátil se ke mně.
„Tady bydlíš?“ Přikývl jsem.
„Jo. Já a máma. Je moc hodná a postará se o tebe, uvidíš.“ Když jsem pak otevíral dveře od domu, říkal jsem si, aby ji chudáka nakonec neranila mrtvice.
„Mami... Můžeš na moment přijít sem, prosím?“ Zavolal jsem už z chodby a teprve pak mi došlo, že jsem jí to měl samozřejmě aspoň napsat předem. „Já totiž... Nejsem tady sám...“ Skleněný dveře se za pár vteřin odsunuly a matka se na nás chvíli jen dívala.
„Mami, prosím tě, tohle je Saška, víš? On... Měl doma takovou menší nehodu a … Asi u nás bude muset nějakou chvíli zůstat. Pokud teda bude chtít...“
„Aha. Jestli tomu dobře rozumím, tak s tím drakem to bylo zatím jen těsně na body...“ Saška na nás sice koukal úplně zmateně, ale já jsem si oddechl. Matka nějakým šestým smyslem pochopila, co se stalo a nevypadalo to, že by s něčím měla problém.
„Ahoj, já jsem Erika... A jestli tady s náma zůstaneš, můžeš mi říkat teto...“ Podávala mu ruku a pak se rozhlídla kolem. „Ty s sebou nemáš ani žádný věci, viď? Nevadí, něco pro tebe na začátek najdeme. Michal ti ukáže nahoře pokoj a pak ti nachystám něco k jídlu, jo?“
Asi v tom bylo něco, co jsem já sám nepostřehl, ale vypadalo to, že ze Sašky konečně spadlo to strašný napětí, který jsem na něm viděl od prvního momentu, co jsme se potkali.
„Dobrý den... Děkuju vám moc a taky... Omlouvám se, že vám dělám potíže... Já totiž... Zatím ani nemůžu pochopit, co se vlastně stalo...“ Zavrtěl nešťastně hlavou. Matka ho vzala kolem ramen.
„Asi to nemáš jednoduchý, ale hlavně neměj strach. Vím o spoustě lidí, co na tom byli daleko hůř a taky se z toho dostali. A nejdřív se pořádně najíš, když má člověk hlad, vypadá všechno daleko hůř...“
Věděl jsem přesně, co myslí, ale nic jsem radši neříkal a místo toho jsem ho vzal nahoru a otevřel jsem dveře do místnosti, která byla něco jako pokoj pro hosty. Nebo ji možná můj praděda původně plánoval pro slečnu k dětem, ale to bylo vcelku jedno. Bylo tady pěkně, nábytek byl samozřejmě dřevěnej, zhruba z padesátých let, takže žádná dřevotříska, a okno vedlo do zahrady. Postel byla povlečená a k dispozici byl kromě křesla i psací stůl a židle.
„Bude to takhle dobrý? Asi to není takovej luxus, jako jste měli doma, ale...“ Obrátil jsem se k Saškovi, kterej šel dva kroky za mnou.
„Ježíšmarjá, že se ptáš... Takovej krásnej pokoj. Myslel jsem, že skončím někde na ubytovně a tys mě vzal domů... A tvoje maminka se vůbec nezlobila, že jsem sem tak vpadnul. Já... Hned, jak to půjde, si najdu nějakou brigádu, abych měl na jídlo a abych vám mohl platit něco jako nájem...“ Začal mě ujišťovat.
„No, na to si asi chvíli počkáš... Ale počkej,“ trhnul jsem sebou, „musím zavolat kamarádům. Oni jsou právníci, víš a budou nám muset poradit, co teď máme dělat. Zatím se tady usaď, já se za moment vrátím...“ Vyběhl jsem ze dveří a zapadl k sobě. Robert mi to vzal skoro hned.
„Ahoj, prosím tě, já vím, že je to strašně najednou, ale... Nastal průšvih. Nemohli byste se u nás ještě dneska stavit? Nebo třeba jen jeden?“
„Jako myslíš velkej průšvih? A kvůli tomu, o čem ses zmínil tenkrát v tý Budapešti, že jo?“ Zeptal se.
„Jo.“ Nezbylo mi, než to potvrdit.
„Jestli jsem si nemyslel, že se něco semele. Dobře, po půl sedmý budeme u vás.“ Oddechl jsem si. Přece jen, ve třech snad nějaký řešení najdeme.
Matka nás ještě před šestou zavolala k jídlu a já jsem uvažoval o tom, jak moc bych byl v takový situaci schopen jíst já. Ale Saška s tím naštěstí problém neměl a snědl všechno, co dostal na talíř.
„Děkuju vám mockrát, měl jsem strašnej hlad, totiž... Od snídaně jsem nejedl a já... Říkal jsem Michalovi, že si co nejdřív najdu práci, i kdybych tu školu zatím nedodělal, protože... Nemůžu se od vás nechat živit...“ Začal znovu s tím, co mi říkal už nahoře. Matka mávla rukou.
„O tom si promluvíme později, to zatím asi není hlavní problém...“ Pak se ozval zvonek a Saška sebou strašně trhnul. Vypadalo to, že má pořád ještě strach, že pro něj přijdou.
„To bude Robert...“ Vstal jsem od stolu a šel jsem otevřít. Byli tam oba.
„Dobrý večer, paní Adlerová...“ Zdravili matku z chodby, protože jsem je vlekl hned nahoru.
„Moment počkejte, jo?“ Nechal jsem je tam a za moment jsem byl zpátky i se Saškou.
„Prosím tě, co se to stalo?“ Zeptal se Honza, když jsme si všichni konečně sedli a koukal na kluka, kterýho nikdy předtím neviděl.
„No... To je Saška... Já totiž, našel jsem ho, když jsem potřeboval ty informace a... On pak musel utýct z domu...“ Začal jsem mu to vysvětlovat.
„Cože?“ Robert měl oči navrch hlavy. „Já tomu vůbec nerozumím, můžeš nám to říct prosím tě trochu podrobněji? On je Rus?“
„Jo...“, pustil jsem se do vyprávnění, i když ten úvod a některý skutečnosti jsem si radši nechal pro sebe. Nebylo potřeba, abych hned vypadal jako cvok.
„No, takže co s tebou?“ Podíval se Honza na Sašku a ten pokrčil rameny.
„Já bych jako jedinou cestu viděl požádat o azyl... Co myslíš?“ Obrátil se k Robertovi. Ten přikývl.
„Dobře... Takže těsně předtím, než nastane termín odjezdu, zajdeme tam a požádáš o mezinárodní ochranu. Já půjdu s tebou, takže strach mít nemusíš. Jenom...“, na moment se zamyslel. „Zkusíme nějak využít známejch, aby nemusel zůstat v lágru... O nic nejde, ale...“ Saška se vyděsil.
„Ježíšmarjá, do lágru? A na jak dlouho? A co když mě někdo pozná nebo tak něco?“ Honza zavrtěl hlavou.
„Ono by se ti tam nic nestalo a bylo by to zhruba na týden, ale... Zkusíme něco vymyslet, i když nic neslibuju. Dnes je úterý, termín k opuštění je za týden, takže zajedem tam v pondělí, co?“ Přikývl jsem a vzal jsem Sašku za rameno.
„Neboj se... To se všechno vyřeší. Nenecháme tě v tom samotnýho...“
Když jsem je pak vyprovázel, Honza se zastavil ve vchodových dveřích.
„Pěknej malér, co? Necháš ho u sebe, aspoň zatím?“ Přikývl jsem.
„Jasně... Přece ho nemůžu vyhodit do parku nebo přivázat na vodítko u zastávky busu... Ale co, místa je tady dost a jednoho kluka snad uživím, ne?“
„Tak jo. Kdyby něco, hned volej a budeme v kontaktu. Na ten příští týden ho musíme nachystat, nemůžem dopustit, aby ho deportovali. Víš, co by se s ním pak stalo?“
„Jo, já vím. Ale věřím ti, že to nějak vymyslíš...“ Plácl jsem ho po rameni.
„No, to ti pěkně děkuju. A když se něco podělá, bude to na mě, že jo.“ Pokrčil jsem rameny.
„Od toho seš advokát, ne? Měl bys na to bejt zvyklej.“ Trochu jsem do něj rýpnul, ale hned jsem se taky omluvil. „Ne, promiň, to jsem nemyslel vážně. Děkuju vám moc, za všechno...“
Kapitola 23
Až do víkendu se mi pak Saška ozýval každej den. Někdy jsme si napsali jednu dvě esemesky, někdy mi zavolal. Našli jsme každej nějakou školu, o který by se dalo uvažovat, ale jak to tak vypadalo, spíš potřeboval mít pocit, že se může držet lana, který končí venku z vězení. O víkendu jsem na sobotu vypadl s Honzou a Robertem za město a udělali jsme si menší piknik kousek od jedné z říček, která tady tekla. Uvažoval jsem o tom, jestli mám začínat s tím, jak se vyvinula situace, protože už to bylo pár týdnů od doby, co jsem jim poprvé něco naznačil. Ale nakonec jsem to neudělal, proč je zatěžovat pracovníma věcma o víkendu, říkal jsem si.
Jenže v úterý se stalo něco, co úplně rozbilo představu, kterou jsem měl o příštích dnech a týdnech. Mobil, na kterým svítilo Saškovo číslo, se ozval těsně před desátou. Vedl jsem zrovna poradu marketingovýho oddělení a v první chvíli jsem nevěděl, co udělám. Ale váhal jsem jen vteřinu. Jestli se nic nestalo, řeknu mu, ať zavolá za hodinku. A co má bejt, když to tady na minutku přeruším.
Omluvil jsem se, vyběhl z místnosti a pak jsem mu to zvedl.
„Michale...“, ozvalo se zoufale. „Michale, všechno je v háji... Otce od vás vyhostili, máme týden na opuštění republiky. To je konec, odvezou mě do Ruska a odtam se už nedostanu. Je pozdě...“ Rozbrečel se. K čertu, ztuhl jsem na místě. Ale pak mi mozek začal pracovat jako stroj.
„Není. Žádnej konec nebude, klid. Vydrž na mobilu...“, poručil jsem mu a letěl zpátky do kanclu.
„Moc se vám všem omlouvám, ale stalo se něco velmi závažného, co musím okamžitě vyřešit. Můžeme pokračovat zhruba za hodinu?“ Ani jsem nečekal na odpověď, v běhu jsem stihnul zamknout svou vlastní kancelář a vyběhl jsem s telefonem na horní terasu, o které jsem věděl, že bude zaručeně prázdná.
„Saško, slyšíš mě? Kde jsi?“ Naštěstí byl na drátě.
„V Praze, v centru. Šel jsem ráno normálně do školy, měla se uzavírat klasifikace. A po první hodině mi volala matka, že otce vyhostili a že musíme všichni odjet. Že mám ve škole požádat, aby mi vysvědčení a dokumentaci poslali mailem, že už na to nemůžu počkat.“ Slyšel jsem, že se snaží ze všech sil ovládat, ale moc se mu to nedařilo. Sevřelo se mi srdce a pak jsem se rozhodl.
„Musíš utýct. Okamžitě. Řeknu ti přesně, co uděláš. Ale musíš si být jistej, že to chceš, protože... Protože je možný, že pěknejch pár let neuvidíš svou mámu...“ Přerušil mě.
„Já... Já vím... Ale i tak, kdybych odjel, zabije mě to tam. Řekni mi prosím tě, co mám dělat...“
„Hele, kolik máš u sebe hotovosti?“ Zeptal jsem se.
„Nic moc, pár set... Ale mám kartu...“
„Dobře, vezmi kartu, běž k bankomatu v centru a vyber tak dvě tisícovky. A pak už budeš platit jen hotově, jo? Potom běž do nějakýho obyčejnýho obchodu s oblečením a kup si věci, do kterejch se hned převlečeš. Plus batoh, čepici s kšiltem a sluneční brýle. Mobil, ale ne tenhle, prosím tě, hoď někam do řeky, ale nenápadně, jasný? No a hned nato uháněj na nádraží, za hotový peníze si kup lístek, nasedni do rychlíku a ujížděj sem. Jo a žádný écéčko nebo žlutej, ale aby ten vlak měl aspoň sedm osm zastávek, budeš si to celý pamatovat?“ Říkal jsem si, kde se to ve mně vůbec bere.
„Budu, neboj... Tak já letím pro ty peníze...“
„Ještě moment, prosím tě.“ Snažil jsem se ho zbrzdit. „Z vlaku mi napíšeš esemesku, čím jedeš a já na tebe počkám na nádraží. Až mě uvidíš, půjdeš za mnou ven a až tam se potkáme, jo? A pokus se pro jistotu chodit co nejvíc mezi lidma, ne sám... Možná tě budou hledat na kamerách, tak ať to nemají tak jednoduchý. Protože by bylo nejlepší, abysme měli aspoň nějaký dva tři dny na to se domluvit, jak to vyřešíme, a pak teprve říct, že ses rozhodl zůstat tady, souhlas?“
„Jasně. Tak já utíkám. Nenecháš mě v tom samotnýho, že ne?“ Z hlasu teď bylo cítit rozčilení, ale už nebyl zoufalej.
„Neboj... Nenechám. A pokus se být po cestě v klidu, jinak budeš nápadnej a všimne si tě spousta lidí...“
„Jo, zvládnu to. A napíšu hned z vlaku!“ Slíbil a pak to složil. Rozhlídl jsem se kolem. Město mi připadalo najednou jaksi jiný. Proboha, co to dělám? Navedl jsem osmnáctiletýho kluka, aby sbalil svůj celej předchozí život a spálil za sebou všechny mosty: Měl jsem vůbec právo dát mu takový rady? Neměl odjet s rodičema a za rok se pokusit vrátit do Evropy studovat? Bylo by aspoň víc času na rozmyšlení. Zdálo se mi, že mi asi praskne hlava. Pokusil jsem se zhluboka nadechnout.
„Míšane, nezbývalo mu nic jinýho. A stejně jim chtěl utéct, tak se tím nedrásej, udělals to dobře...“ Slyšel jsem Martina těsně vedle sebe. „Ale... Když už to tak dopadlo, máš za něj odpovědnost, víš to, že jo? On totiž teď nemá nikoho jinýho, kdo mu může pomoct, než tebe.“
„Jo, jo, Martine, já vím... A díky...“ Podíval jsem se směrem vzhůru a nezbývalo mi nic jinýho, než se vrátit dolů.
Za hodinu jsem dorazil tu poradu a pak jsem začal být pořádně nervózní. Žádná zpráva mi nedocházela. Co s tím Saškou je, hrome, jak to, že ještě není ve vlaku? Neodchytli ho někde na ulici? Mobil mi pípl až v jednu. Okamžitě jsem rozbalil zprávu.
„Už jedu.“ Oddechl jsem si.
„Super. Neboj se, budu na tebe čekat.“ Odpověděl jsem hned a pak jsem se podíval, čím vlastně jede. Podle jízdního řádu by měl být před půl pátou na nádraží, v pohodě, to stihnu. Doufám, že ho rozeznám, když už jsem mu řekl, co všechno má dělat, aby nebyl hned k poznání, napadlo mě.
Když jsem pak po čtvrté vypadl z práce a šel na nádraží, došlo mi, jakou má ten kluk odvahu. Nezná mě a stejně za mnou jede. A to ještě tak, že o tom nikdo neví a nemá ani strach, že ho tady rozkrájím do šašliku nebo prodám na porno.
Vlak měl zpoždění jen pět minut a čím víc se příjezd blížil, tím víc jsem byl napjatej. Najdeme se tady mezi všema těma lidma? Ale měli jsme štěstí. Najednou jsem viděl, že se ke mně blíží kluk, kterej zpomaluje a čeká, až si ho všimnu. Otočil jsem se a šel jsem pomalu k východu. Před nádražím jsem na něj počkal.
„Tak tě tady vítám...“ Nic lepšího mě nenapadlo.
„Ahoj...“, podal mi ruku. „Měl jsem hroznej strach... Že mě ještě někde chytnou... Nebo že se nepotkáme. Ale... Už jsem tady.“
„Zvládnuls to výborně. A teď pojď, jdeme domů...“ Ukázal jsem mu směrem k tramvaji.
„Domů? A kam?“ Zeptal se nejistě.
„K nám. Jinde bych tě zatím neschoval.“ Vysvětlil jsem mu to jednoduše.
Kapitola 22
Odpoledne bylo nádherně, byla pomalu druhá půlka června a nějakých pětadvacet ve stínu určitě bylo. Vytáhl jsem z domu lehátka a stůl.
„Mami... Nepůjdeš si za mnou na chvíli sednout k bazénu? Je tak čistej, že se v něm klidně dá koupat... “ Zavolal jsem směrem do kuchyňskýho okna.
„Víš, že jo? Udělám kafe, jo?“ Za pár minut byla dole i s tácem.
„To je voda, co?“ Dělal jsem si zásluhy. Dřív se mi do věčnýho čištění jednoduše nechtělo a většinou jsem se vymlouval na to, že mám lepší věci na práci. Pak se ozval telefon, kterej jsem si vzal ven. Číslo jsem neznal, ale vzal jsem to.
„Michale... To jsem já... Ze včerejška, pamatuješ?“ Ozval se nejistej hlas.
„Jasně, Saška, že jo?“ Na druhý straně bylo vteřinu ticho.
„Ty víš, jak se jmenuju?“ Taky bych si mohl dát pozor, říkal jsem si. Ještě ho vyděsím.
„Jo... Asi jsem zaslechl, jak ti říkali...“
„Aha, to jo...“. Uklidnil se. „Prosím tě, potřeboval bych se tě zeptat na fůru věcí... Ale nevím, jak to mám udělat. Teď jsem zdrhnul, že se jedu projet na kole... Jenže sítě i mail nejsou bezpečný a když si budem volat přes tenhle mobil, otec na to přijde, protože normálně nevolám skoro nikam...“ Bleskově jsem se zamyslel.
„Hele, máš nějakejch pár korun v hotovosti? Jestli jo, kup si někde tlačítkovej mobil a předplacenou kartu... A pak můžeš zavolat vždycky, když budeš sám. To zvládneš, ne?“
„Jo, to je výbornej nápad... Udělám to hned zítra, jak pojedu do Prahy do školy a odpoledne ti zavolám. Můžu?“
„To víš, že jo. Jenom, abych věděl, jak na tom jsme, bylo ti už osmnáct?“ Zeptal jsem se pro jistotu. Kdyby ne, bylo by to v háji.
„Jo... Dva měsíce zpátky. Pas mám teď novej a trvalej pobyt...“ Výborná zpráva.
„Super... Drž se a zavolej zítra, jo?“ Nechtěl jsem to dál protahovat.
„Ahoj... A díky moc...“ Položil to a já jsem se podíval opatrně na matku. Celou dobu samozřejmě seděla vedle mě, bylo nemyslitelný, abych odešel někam, kde by mě neslyšela. A jak to mohlo vypadat zvenku, jsem si uměl představit.
„Zachraňuju jednu zakletou princeznu...“, řekl jsem dřív, než se na něco zeptala.
„On je...“ Ani jsem ji nenechal domluvit.
„Jo, je teplej... A je Rus, stejně jako jeho rodiče...“ Dál jsem to vysvětlovat nemusel.
„Aha... Tak dej hlavně pozor, ať tě u toho nesežere drak....“ Podotkla matka suše a na nic dalšího se neptala.
Druhej den, to bylo pondělí, jsem byl v práci trochu nervózní. Ještě jsem takhle z průšvihu nikoho netahal a měl jsem obavy, abych se mi třeba nepovedlo něco, čím bych mu ještě víc ublížil. Hlídal jsem si telefon, protože kdybych mu to nevzal, zpátky bych už volat nemohl.
Ale měl jsem štěstí. Číslo, který jsem zatím neznal, mi volalo, když jsem byl na obědě na jedné ze zahrádek.
„Ahoj, Michale... To jsem já...“ Zase ten nejistej tón. Nechal jsem nedojedený jídlo na stole a vypadl jsem kousek stranou.
„Ahoj... Povídej... Jedeš ze školy, ne?“
„Jo... Jsem zrovna ve městě. Poslyš, já... Prostě chci pryč, fakt... Nemáš nějakej nápad, jak by se to dalo udělat? Já vím, že to nebude jednoduchý, ale...“ Přerušil jsem ho.
„Říkal jsem si, že by se dalo něco vymyslet se studiem. Že by sis vybral školu, která je mimo Prahu a na začátek bys byl z domu aspoň přes týden... Řekni mi, kde teď studuješ?“ Povzdechl si.
„Jsem na jednom soukromým gymplu tady v Praze. Ale teprve ve třeťáku, to je ještě celej rok.“ Neznělo to moc vesele.
„A jakej je to gympl? Jako jazykovej nebo spíš přírodovědnej?“
„Takovej všeobecnej... Nemáme žádnou specializaci...“
„Jo... A co chceš dělat pak? Jakou vysokou?“ Hledal jsem cokoliv, co by nám mohlo pomoct.
„Já nevím, strašně rád maluju a chtěl jsem zkusit nějaký návrhářství, ale otec málem vyletěl z kůže... Trvá na tom, abych šel na ekonomii nebo na daně...“ Co bych tak čekal jinýho. Ale pak mě něco napadlo.
„Poslyš, a co kdybys mu řekl, žes našel něco, kde mají lepší matiku? Že by ses mohl ještě ve čtvrťáku líp připravit na přijímačky a pak na fakultu. Na to by mohl skočit, ne?“ Chviličku bylo ticho.
„Já teda matiku moc nemusím, ale... Zkusit by se to dalo. Jen by to muselo bejt dost daleko, abych nemohl dojíždět a otce by nesmělo napadnout, aby mi místo toho našel domácího učitele... Budu to hledat i sám, ale mohl by ses po něčem podívat taky?“
„To víš, že jo. Jo a poslyš, máš nějaký sourozence?“ Napadlo mě, že pokud by byl jedináček a měl by takhle poprvý vypadnout, byly by naděje na úspěch skoro nulový.
„Jo, starší sestru a mladšího bráchu, tomu je teprve třináct...“ Sice to nezaručovalo úspěch, ale přece jen jsem si oddechl.
„Dobře...“, ani jsem mu to moc nevysvětloval. „Tak já budu hledat a zeptám se i po známých, jo?“
„Díky moc...“, na moment bylo ticho. „Jenom, Michale... Neotravuje tě to? Že to po tobě chci a přidělávám ti práci? Já totiž, víš... Prostě za celou tu dobu jsem nenašel nikoho, kdo by na tom byl jako já. Jako abych se k někomu takovýmu dostal blíž. Nebo možná jo, ale nevím o tom. Otec je strašnej homofob a cokoliv, co by s takovýma věcma mohlo souviset, je u nás absolutní tabu. Otec je schopen klidně v půli vypnout film, ve kterým uslyší jednu jedinou závadnou hlášku. A podezřívám ho, že mi kontroluje i počítač, co stahuju, historii hledání a všechno... Takže jedinou šanci mám na školních počítačích...“
„Neboj, vůbec mě to neotravuje...“, ujistil jsem ho. „A na něco přijdem, uvidíš...“ S tím jsme se rozloučili a já jsem si šel dojíst oběd, kterej mi mezitím vystydnul, ale ani jsem si toho moc nevšiml. Měl jsem plnou hlavu toho, jak tomu klukovi pomoct.
Kapitola 21
Za moment jsme došli do odlehlejší části zahrady, kde skoro nikdo nebyl. Urban si sáhl do kapsy a vytáhl svazek bankovek.
„To je za tu první analýzu a nemusíte mít obavy, práce od nás budete mít dost...“ Strnul jsem. Těch peněz bylo hodně, odhadl jsem to aspoň na nějakých dvacet tisíc. A za takovej nesmysl. Jenže, co teď budu dělat? Ty peníze si nemůžu vzít, nesmím být na jejich výplatné listině! A jak je mám zatraceně odmítnout, když jsem se tvářil, že to chci dělat pro prachy! Kčertu a musím to vyřešit teď, v pár vteřinách, jinak bude pozdě. Pak se mi rozsvítilo. Zatvářil jsem se nadšeně.
„Tolik jsem si zasloužil? To je nádhera!“ Pak jsem se po sobě podíval. „Jenom... Můžu si to ještě na chvíli nechat u vás? Je to sice směšný, ale... Nemám u sebe absolutně nic, kam bych si ty peníze mohl dát, abych je nevytratil. Zvlášť při takové zahradní slavnosti... Stavil bych se pro ně za vámi, než bych odjížděl. Budete tady ještě takovou hodinku?“ Přikývl.
„Samozřejmě...,“ zasmál se a ukázal mi na kalhoty. „Vypadalo by divně, kdyby se z vás začaly sypat dvoutisícovky... A v klidu si to ještě užijte, já tady zůstanu minimálně do šesti...“
„Díky...“ Zvedli jsme se z lavičky a já jsem horečně začal hledat nějakej absolutně akutní důvod, kterej bude tak silnej, abych mohl okamžitě vypadnout a ještě u toho zapomenout na peníze u Urbana. Hlavně klid a nebýt nápadnej. Ve stanu jsem si nechal nalít ještě skleničku sektu, vyšel s ní pomalu na zahradu a uklidil se kousek dál. Pak jsem vytáhl z kapsy telefon. Sice na něm nic nebylo, ale tomu, že mi přišla esemeska, by se klidně dalo věřit. Trhl jsem sebou a rychle jsem si to namířil rovnou k Ivanovovi.
„Taková smůla! Teď mi psala matka, že se jí automaticky zamklo auto se všemi klíči a doklady v lesoparku pár kilometrů od domu. Musím okamžitě za ní, doufám, že stihnu vlak... Moc mě to mrzí, rád bych tady ještě zůstal, ale musím běžet...“
„To mě mrzí... Ale nebojte se, nebude dlouho trvat a zase se tady potkáme... Kdy vám to jede?“
To mě naštěstí nezaskočilo, stačil jsem se totiž v rychlosti podívat na jízdní řád v mobilu.
„Za půl hodiny z hlavního...“ Sáhl pro mobil.
„To byste autobusem nestihl. V sobotu nejezdí tak často. Nechám vás odvézt autem, nebudeme přece naše vážené hosty v takové situaci nutit volat taxi...“ Než jsem mohl začít protestovat, vydal po mobilu nějaký pokyny v ruštině a pak se ke mně obrátil. „Za pět minut na vás bude čekat řidič u garáže...“ Ukázal směrem za dům, kde jsem tušil hlavní vjezd. Chtěl jsem mu říct, že si fakt poradím, ale zarazil mě.
„Opravdu to není problém, to byste nás urazil. Utíkejte, matka je matka, tu nemůžete jen tak nechat v lese. Brzo se uvidíme...“ Podal mi ruku, já jsem mu poděkoval a pak jsem se skoro rozběhl naznačeným směrem, abych nezkazil dojem. Hlavně se vyhnout Urbanovi, říkal jsem si.
Za dalších pět šest minut jsme s Grigorijem, jak se mi představil řidič, projížděli v luxusním mercedesu automatickou bránou a na nádraží jsme byli tak brzo, že vlak ještě ani nebyl napsanej na odjezdový tabuli.
Teprve, až jsme se rozjeli, jsem si pořádně oddechl. Hrome, to bylo těsný. Ještě kousek a byl jsem zapsanej v nějaký evidenci příjemců černejch peněz, kterou si určitě vedou. Měl jsem tam vůbec lézt? Ale co jinak ten kluk? Letělo mi hlavou. A stejně, měl strašný štěstí, když už mu takhle ruply nervy. Narazit na pořádnou kádrovou rezervu, která by takovýho sólokapra bleskem donesla jeho papá, kdoví, co by se mu stalo. Vůbec je otázka, jestli to od něj byla odvaha nebo čirej nerozum, přemýšlel jsem dál. Jenomže, pokud neměl kolem sebe celý roky někoho, komu by se mohl svěřit, asi se není čemu divit, že přijde poslední kapka a celá fasáda se zhroutí. Koukal jsem z okna ven, jak kolem ubíhají stromy a z ničeho nic jsem si naplno vzpomněl na Martina. Co by mi na to asi řekl?
„Míšane,“ ozvalo se nahlas těsně vedle mě, „máš trochu rozumu? S těma lidma musíš hned přerušit kontakty. Jak bys to celý chtěl pak vysvětlit, až se tě na to někdo zeptá? A že se tě někdo zeptá, to si buď jistej.“ Už jsem se ani moc nelekl. Vcelku s chladnou hlavou jsem si dal mobil před pusu, aby se zdálo, že mluvím do něj.
„Jasně, Martine, já vím, že je to risk. A... Sbalím to co nejdřív...“ Slíbil jsem mu polohlasem.
„Tak jo... Ale musíš ještě pomoct Saškovi, nemůžeš ho zradit, když's mu řekl, že mu pomůžeš ven, jasný?“ A byl pryč.
Rozhlídl jsem se. Zdálo se, že si nikdo ničeho nevšiml. A já už jsem byl za těch pár týdnů tak vycvičenej, že místo toho, abych se drásal otázkama, jestli jsem cvok nebo ne, začal jsem uvažovat, co dál. Jakou bych pro Sašku asi tak mohl vymyslet záminku, aby se dostal z tý jejich zlatý klece? Nějaká vysoká škola mimo Prahu? To by šlo. Jenže zatím nevím, kolik mu přesně je, ani jakou školu studuje teď. Že už by byl po maturitě, se mi moc nezdálo. Takže, nedá se nic dělat, budu muset počkat, až se mi ozve.
V neděli ráno jsem se vzbudil po deváté a ještě v posteli jsem se s chladnou hlavou, jak jsem doufal, začal znovu probírat tím, co jsem včera všechno viděl. Bylo mi jasný, že musím udělat dvě věci. Za prvý si vymyslet něco pořádnýho, abych se zbavil Urbana, a za druhý přijít na něco ještě lepšího, abych dostal Sašku z domu. Hm. Před snídaní jsem samozřejmě nevymyslel ani jedno, ale zato jsem se rozhodl, že se vrátím ke cvičením z knížky tety Agáty. Martinova hlasu jsem se přestal bát. Vždycky mi koneckonců radil dobře a na to, abych řešil, odkud přicházel, jsem se minimálně pro teď vykašlal.
Kapitola 20
Za plotem byla pěkná velká zahrada se spoustou stromů a kytek a s udržovanýma cestičkama. Červenej secesní patrovej dům stál kousek bokem a všude bylo plno lidí. Šel jsem ještě pár kroků dál a pak jsem uviděl Urbana s ještě nějakým týpkem, co nebyl Němec. Mířil ke mně.
„Dobrý den, pane doktore... Tak jste to našel, že?“ Podával mi ruku. „Pojďte, seznámím vás s hostitelem...“ Ukázal mi směrem k bílýmu párty stanu, kde byl podle všeho bufet.
„Wow, tady je to krásný...“ Po cestě jsem vyjadřoval očekávatelnej údiv a zkoušel odhadnout, kolik je tady lidí. Řekl bych rozhodně víc než padesát hostů a k tomu možná tak deset lidí z cateringu. Ale to už jsme byli skoro u otevřenýho stanu, kde se přímo u švédskýho stolu s někým bavil týpek, kterýho bych tipoval na majitele. Něco po padesátce a nebýt všech těch zjevně drahých věcí, co měl na sobě, vypadal v podstatě průměrně a nenápadně. Teda kromě způsobu vystupování, kterej jasně vypovídal o tom, kdo je tady pán domu. Urban zdvořile počkal, až domluví, a pak mě dovedl až k němu.
„Tak tady máme našeho nového spolupracovníka, to je doktor Adler...“ Představil mě a v tom momentě mi došlo, že ten chlápek o mně ví. Že ví, že se mnou jeho lidi navázali kontakt a že bych jim měl být užitečnej při získávání lidí pro jejich věc. Budu si prostě muset dát pořádnýho bacha.
„Ivanov, pro přátele Vladimír Petrovič...“, podával mi ruku. „Vítám vás na naší malé oslavě, buďte tady jako doma... Snažíme se tady vytvořit jakousi oázu ruské pohostinnosti, kde by lidem bylo příjemně a mohli se svobodně bavit bez obav, kdo je uslyší...“ Mluvil perfektně česky jen s nepatrným přízvukem. Vypadalo to, že tady žije pěknejch pár let, jestli ne desetiletí.
„Dobrý den, děkuji vám za pozvání... Máte opravdu krásnou zahradu a spoustu přátel, jsem rád, že jsem mohl přijít...“ Reagoval jsem zhruba očekávatelným způsobem.
„Užijte si příjemné odpoledne, myslím, že se tady setkáte s řadou lidí, kteří pro vás mohou být v budoucnu užiteční...“ Zatraceně, tak věděl i to, že jsem se zajímal o nějaký příležitosti. Audience byla prozatím u konce, protože za mnou čekali na „rozhovor“ dva další lidi v řadě.
„Asi se nejdřív trochu najezte, rozhodně máte z čeho vybírat...“ Urban ukázal na stůl.
Bufet byl skutečně luxusní a typicky ruskej. Kaviár, pirožky, ryby, ve velké míse podle všeho boršč. A taky žádný umělohmotný jednorázový nádobí, ale porcelán a pěkný příbory. Na dalším stole bylo pití, ruský šampaňský, x typů vodky, ale i nealko.
Nabral jsem si přiměřenej talíř, nechal si nalít skleničku bublinama a našel jsem si jeden z vysokých stolků s damaškovým ubrusem, u kterýho zatím nikdo nebyl. Po pár minutách se vrátil Urban a nebyl sám.
„Pane doktore, rád bych vás seznámil s panem inženýrem Adámkem... Pracuje na zajímavé pozici v ČSOB tady v Praze...“
A tak to šlo dál. Jedl jsem, seznamoval se s lidma a v jedné chvíli jsem se málem skácel na zem, i když jsem toho pro jistotu moc nevypil. Kousek ode mě pochodoval s talířem týpek a mířil rovnou k Ivanovovi. Ve vteřině mi blesklo hlavou, že ho snad odněkud znám a pak mi to došlo. Krucinál, vždyť to je ten novinář!
Po nějaké hodince a půl jsem si to namířil do domu, protože jsem si potřeboval odskočit na toaletu. Když jsem se vracel, v chodbě se stalo něco, co mi vyrazilo dech.
„Zatraceně, jak to můžeš dělat? Jak můžeš chtít mít něco společnýho s těma lidma tady? Vždyť ty seš teplej! A víš, že v tom tvým milovaným Rusku by tě brali jako duševně nemocnýho?“ Přede mnou stál pěknej štíhlej mladej kluk s velkýma tmavýma očima, sotva osmnáct a zdálo se mi, že by to měl nejspíš být Ivanovův syn. Jenže teď byl pomalu bez sebe. Na vteřinu jsem ztuhnul, ale naštěstí jsem se bleskově vzpamatoval. Chytil jsem ho za loket, zatáhl ho zpátky za dveře a periferně jsem si ověřil, že tady fakt nikdo není.
„Krucinál, jaks to poznal?“ Vylítlo ze mě.
„To je přece jasný! Vidím, jak se díváš na ženský a jak se díváš na mě!“ Dál byl rozčilenej a než jsem ho stačil zarazit, pokračoval. „Protože já jsem taky, sakra! A mám už toho všeho dost! Já tady s těma lidma nechci dál bejt! Prostě už to nevydržím, už je mi to všechno jedno!“ Trochu ztrácel kontrolu a vypadalo to, že se rozbrečí. Znovu jsem jsem ho chytil za loket a dal jsem mu dlaň na pusu.
„Ticho, ježíšmarjá! Klid, nebo budeš zítra v Moskvě na nějaký klinice na konverzní terapii! Jo, máš pravdu. Jsem teplej a promiň, jestli jsem na tebe zíral. Ale... Já jsem tady kvůli něčemu jinýmu, nemám s těma lidma nic společnýho.“
„Počkej, ty seš novinář, že jo?“ Zoufalství bylo pryč a kluk byl najednou nadšenej. „Celý léta si přeju, aby se tady tajně objevil nějakej novinář. Všechno bych mu řekl...“ Musel jsem ho trochu poopravit.
„Nejsem přímo novinář, ale... Je to něco podobnýho, potřebuju prostě nějaký informace. Jenže kdyby na to přišli, šoupnou mě v sudu do přehrady...“ Pak jsem se lekl. „Ježíšmarjá, nemáte tady kamery?“ Zavrtěl hlavou.
„Neboj... Jsou všude, ale jen venku... Pomůžeš mi, prosím tě? Dostaneš mě odsud, že jo?“ Koukal na mě s takovou nadějí, že by mě v životě nenapadlo říct ne.
„Jasně... To víš že jo. Ale... Tady to nemůžeme probírat, mohlo by to bejt nebezpečný. Radši ti dám svý číslo a ty mi zavoláš, až tě nikdo určitě nebude slyšet. Musíš bejt opatrnej, jasný? A teď pojď, ať nás nikdo nevidí spolu...“ Vizitku, kterou jsem měl naštěstí u sebe, okamžitě stopil v kapse.
Vypadli jsme ze dveří akorát včas. Na začátku chodby se objevil někdo, kdo šel určitě sem.
„Máte moc pěkný dům...“ Řekl jsem schválně dost nahlas.
„Děkuju, otec tady nedávno dokončil rekonstrukci ...“ Pochopil tu hru, vypadli jsme zpět do zahrady a rozešli jsme se okamžitě každej na jinou stranu. Zamířil jsem do stanu, že si tam udělám ještě jeden obloženej chlebíček, abych nebyl nápadnej, protože lidi kolem pořád něco jedli a po cestě ven jsem narazil na Urbana.
„Zrovna jsem vás hledal, pane doktore. Můžete jít se mnou na moment stranou, prosím?“ Zarazil jsem se. Snad na něco nepřišel, kruci. Ale protestovat jsem pochopitelně nemohl.
„Samozřejmě.“
Kapitola 19
Cestou domů jsem byl jak malej kluk, co dostal k narozeninám tisícovku a bojí se, aby ji někde nevytrousil. Celou dobu jsem se ujišťoval, jestli mám všechno ve vnitřní kapse letní bundy a říkal jsem si, že je štěstí, že jsme se nesešli na koupališti. Kam bych to schoval do plavek, jsem netušil. Doma jsem se jen pozdravil s matkou a zapadl jsem k sobě. Nejdřív jsem si pořádně prošel ty papíry. Bylo tam pár divnejch přístupů, který by samy o sobě mohly svědčit asi jen o zvědavosti, kdyby to ovšem nezapadalo do dalších souvislostí. Ten přístup, kterej by se hodil k předání obálky, co celej proces odstartovala, byl už sice časově mimo, ale jiný souvislosti se najít daly. Jen, pokud se přehled přístupů nakonec bude někomu předávat, budu ho muset celej přepracovat, aby nakonec neukázal na toho ajťáka. Stejně, říkal jsem si, musí mít ale koule, ten kluk. Něco takovýho bych v životě nedal z ruky tak daleko, abych na to neviděl. No nic, budu fakt opatrnej, abych ho nějak neohrozil, slíbil jsem si. Pak jsem se dostal k flešce. Od Martina jsem byl poučenej o tom, že pokud je někde zapnutý wi-fi, vždycky se může stát, že něco ulítne, kam to člověk nejmíň potřebuje. Takže jsem vypnul pro jistotu celej barák. Televize byla na kabelu a nemyslel jsem si, že by matka v době přípravy večeře něco hledala na netu. Už jsem chtěl dát flešku do portu, když jsem znovu začal být paranoidní. Otevřel jsem skříň a vytáhl svůj starej notebook, kterej byl sice funkční, ale už tak pomalej, že jsem ho před nějakýma dvěma rokama vyměnil za výkonnější model. Adaptér jsem připojil do zásuvky a zapnul on-off tlačítko. Monitor se za chvíli rozsvítil a po pár minutách jsem konečně klikl na ikonku, která se mi obrazovce nabídla.
Hned pak na mě vypadla hromada souborů, o kterejch jsem podle názvů nezjistil absolutně nic. Začal jsem se tím probíral, ale jak to tak vypadalo, do večeře jsem neměl šanci stihnout ani pět procent. Tak jsem se šel najíst, k počítači jsem se vrátil až po osmý a někdy kolem jedenáctý jsem začínal mít trochu přehled. Jasně, nebyly tam žádný plány letišť, rozmístění vojsk NATO a já nevím, co ještě, ale přece jen. Některý analýzy týkající se veřejnýho mínění nebo oblastí nejčastějších sociálnch tlaků, tam podle mě neměly co dělat. Aspoň podle toho, na jaký pozici ten týpek seděl, protože jeho jméno jsem pořád ještě neznal a ani jsem se je nesnažil třeba podle organizační struktury ministerstva zjistit.
Nakonec jsem to celý zavřel, flešku hodil do šuplíku s kancelářským harampádím, který se tam střádalo od dob mých studií ještě na gymplu, a začal jsem uvažovat, co s tím budu dělat. Jasně, zpracuju to ve stejným systému, jak psal ty předchozí záznamy Martin. S tím asi žádnej problém nebude, všelijakých stop už mám řadu, aby to mohlo někoho začít zajímat, ale komu to dám? Přece se nemůžu vypravit do některé z expozitur tajných služeb, zazvonit u dveří a říct dobrý den, já vám tady něco nesu. Okamžitě by to mohlo vypadat jako provokace, zvlášť teď. To už jsem všechno z těch knížek věděl. No nic, uzavřel jsem to, zpracuju to a... Pak se uvidí.
V sobotu a neděli jsem využil toho, že bylo krásně, sedl jsem si zase s tím starým noťasem k bazénu a nachystal obě věci. Jednak souhrn „kořisti“ od Králíka a jednak tu fake zprávu pro Urbana. Na tý jsem si dal zvlášť záležet. Bylo v ní pár notoricky známejch věcí, pak statistická část, která se tvářila jako důvěrná, ale s realitou neměla společnýho nic, a nakonec mý shrnutí situace. Dal jsem tomu bankovní štábní kulturu a divil jsem se, jak moc vědecky může takovej nesmysl vypadat. Soubor jsem odeslal někdy kolem pátý a už kolem sedmý mi pípl telegram. Urban.
„Vážený pane doktore, obdržel jsem vaši analýzu a musím vám říct, že je to skvělý podklad a dodal jste ho ještě před termínem. Samozřejmě se s vámi vyrovnáme okamžitě při příštím setkání. A mám pro vás velmi příjemné překvapení, jeden ze sympatizantů naší krevní skupiny, který je současně štědrým mecenášem, vás zve na příští sobotu na víkendovou párty do své rezidence kousek od Prahy. Bude tam mnoho vlivných osob a určitě tam najdete řadu nových užitečných kontaktů...“ A hele. Takže zabrali.
„To je výborná zpráva, pane Urbane. Samozřejmě se rád zúčastním a doufám, že se tam potkáme.“ Odepsal jsem hned zpátky.
„Jistě, už jsem na několika takových párty byl a rozhodně to vždy beru jako privilegium, že jsem byl pozván. Zejména kvůli tomu, že jsou tam jen názorově spříznění lidé.“ Jo, to se budeš divit, říkal jsem si pomstychtivě. Nebo by bylo asi lepší, aby se nedivil, napadlo mě pak. Protože musím hlavně dorazit tu misi, jak jsem tomu začal říkat, a nejlíp tak, abych u toho nebyl vidět. O žádnou „slávu“ jsem nestál ani omylem. A taky jsem nechtěl mít dalších x let pocit, že mám někde za zádama agresívní a zákeřný lidi, kteří by po mně šli.
V týdnu, kterej následoval, jsem pro banku udělal pěknej kus práce. Hra pro děti dostávala pomalu zřetelný obrysy. Výtvarník byl mladej kluk, zakázka ho bavila a tvořil vyloženě explozivně. Každej den minimálně dvakrát mi posílal nový obrázky a asi i pod jeho vlivem se mi vracela chuť něco dobrýho vytvořit.
Ale kromě toho, v jakési spodní rovině, jsem pořád měl v hlavě svou misi. Sobota se blížila a měl jsem pocit, že by to měl být další schůdek k informacím, po kterých jsem šel. Ale stejně jsem se na ni nemohl nijak připravit, protože jsem netušil do čeho vlastně jdu. A tak, když jsem v sobotu v poledne nastoupil už v Praze do příměstskýho autobusu, kterej mě měl dovézt poblíž haciendy onoho mecenáše, jsem byl přece jen trochu v tenzi. V něčem, co připomínalo luxusní výletní lokalitu zbohatlíků, jsem se ocitl těsné po jedné. Vystoupil jsem na zastávce na jejím okraji a podle navigace, kterou mi poslal Urban včera, jsem se vydal na cestu. Domy kolem mohly pocházet tak ze začátku minulýho nebo konce předminulýho století, to by mi ale asi nejlíp mohl říct otec, ten na to byl specialista. Všechny vypadaly, že se někdo pečlivě stará nejen o ně, ale i o zahrady ve kterých většinou stály.
Po pár minutách, to jsem byl už dost daleko od silnice, jsem si říkal, že vysokej plot na konci cesty by měla být správná adresa. A taky byla. Přišel jsem ještě blíž. Z týhle strany jsem viděl jen branku pro pěší, takže mi přestalo být divný, že nikde nevidím zaparkovaný auta jako při ostatních snobárnách, kterým se říká zahradní párty. Vypadalo to, že příjezd k domu bude asi z druhé strany. A úplně jasný bylo, že celej prostor je pokrytej bezpečnostním systémem, kamery byly patrný vlastně na první pohled. Dokonce jsem si říkal, jestli už to, jak jsou vidět, nemá odradit nezvaný návštěvníky. Vytáhl jsem z kapsy mobil a zavolal přes telegram Urbanovi.
„Dobrý den, pane doktore... Asi už jste tady, že?“ Ozvalo se po nějakých třech zazvoněních.
„Dobrý den, stojím před domem...“
„A přijel jste autem?“ Aha, měl jsem správnej dojem, někde na druhý straně bude asi vjezd.
„Ne, a stojím u takové menší branky...“ Upřesnil jsem mu to a uvažoval jsem o tom, kolik takových „pěších“ jako já bude za plotem, a co z toho můžou asi odvodit. Buď že jsem tak švorc, že nemám ani auto, nebo že tady chci pít alkohol ve větším množství a nemám, kdo by mě odvezl.
„Dobře... Nechám vám otevřít...“ Za nějaký dvě další minuty se ozval bzučák, zatáhl jsem za dveře a vešel dovnitř.
Kapitola 18
V neděli ráno jsem se vzbudil zase až v půl desátý, ale moc mi to nevadilo. Žádnej zvláštní program jsem neměl a spíš jsem uvažoval o tom, jestli bych neměl využít toho, co mi nabízel Honza. Abych se jim ozval, pokud si něčím nebudu jistej. Jistej jsem si nebyl skoro ničím, ale říkal jsem si, že na nějaký urgentní konzultace je možná ještě čas. Sice jsem nevěděl proč, ale cítil jsem, že by taková situace mohla celkem brzo nastat. Takže jsem využil toho, že bylo krásný počasí a konečně jsem vyčistil bazén na zahradě. Bylo to o něco náročnější, než u těch moderních modrejch ošklivostí z umělé hmoty, protože se nám ho podařilo zachovat v téměř původní podobě ze třicátejch let. Až se mi ho povedlo nakonec napustit, přitáhl jsem k němu dřevěný lehátka se zahradním stolkem a zavolal jsem na matku, aby si šla taky užít pěkný odpoledne u vody. Objevila se možná za nějakou čtvrthodinu, nesla tác s kafem a zbytkem štrůdlu a já jsem si říkal, že bych ke štěstí zas tak moc nepotřeboval, stačil by mi k tomu už jen Martin.
Na začátku příštího týdne to na žádný pokračování dobrodružství nevypadalo. Vrátil jsem se k rozdělaným projektům ještě ze zimy a dokonce jsem začal organizovat tým k vytvoření té dětské hry, kvůli které mi volal šéf před pár týdny. Kupodivu se mi začala trochu vracet invence, takže jsem si už nemusel vymýšlet další výmluvy a požadavky na vedení, abych to oddálil. I čas dostával vcelku normální rozměr, doma jsem četl další knížky o ruským vlivu u nás a přestal jsem počítat hodiny, který mi zbývají, než půjdu spát.
Ve čtvrtek mi ale přišlo skrz Telegram první zadání od Urbana, jestli bych mohl najít nějakej čerstvej výzkum, kdo je podle Čechů viníkem zvyšujících se cen energií. Jestli Rusko, unie nebo NATO. Začal jsem přemýšlet, co s tím udělám. Jestli jim napíšu nějaký úplný nesmysly nebo naopak něco, co sice bude pravda, ale bude to tak obecný, že jim to nebude k ničemu. Klonil jsem se spíš k druhý variantě, ale protože jsem měl čas minimálně do pondělí, chtěl jsem si to nechat v hlavě uležet přes víkend. Jenže to jsem netušil, co se stane hned další den.
V pátek zrána vypadalo všechno normálně až do oběda, kdy mi přišla zpráva od Králíka.
„Nezajdem na kafe? Zítra v Costě?“ Takže zase kafe, zase něco akutního.
„Můžem, v šest tam budu.“ Odpověděl jsem okamžitě a ještě jsem si na netu ověřil, že ta kavárna, kterou jsme si dohodli posledně, má fakt dnes v pět otevřený. Celej zbytek pracovního dne jsem přemýšlel, co má novýho. A pak mi to došlo. Z Prahy se měl přece včera vrátit jeho spřátelenej ajťák, že by něco přivezl?
Když jsem v pět otevřel dveře do úplně nový kavárny pod kostelem, Králík už tam seděl a tvářil se, jako kdyby vyhrál hlavní cenu v loterii.
„Hádej, co mám?“ Vybafl na mě ještě než jsem si sedl.
„Něco z Prahy?“ Zeptal jsem se a začal mluvit tišeji.
„Jo... Hele...“ Vytáhl asi tři papíry A4. Zděsil jsem se.
„Ježíšmarjá... On to tiskl? A kde? Nepřijde se na to?“ Rozhlídl jsem se, jestli nás nikdo neslyší, ale servírka byla ještě daleko. Zavrtěl hlavou.
„Tak... On je hacker. Teda pardon, ajťák. On musí vědět, co je bezpečný. Dívej...“ Strčil mi to pod nos. „Tady jsou záznamy vstupů do databází toho dotyčnýho... Ještě popsal, co je v který. Šikula, ne?“ Evidentně byl pyšnej na svůj kontakt. „Myslím, že minimálně v některejch neměl co dělat. Třeba ty s personálníma datama. To nemá mít k čemu. A k tomuhle se dostal úplně zvenku, při instalaci tý nový aplikace... Dobrý, což?“ Říkal to jakoby nic.
„No, to je pěkný, tohle. A jak to zlegalizujem, kde jsme k tomu přišli? Až z toho budeme dělat výstup?“ Pokrčil rameny.
„To nevím. Tys přinesl to zadání, tak snad víš, cos chtěl a nějak to zařídíš, ne? Ale to není ještě všechno, to hlavní mám tady...“ Otevřel dlaň, ve které měl flešku.
„Co si dáte?“ Ozvalo se za náma a já jsem se lekl. Tak jsem se do toho zabral, že jsem neslyšel nikoho přijít.
„Krátký presso bych prosil. A nějakou vodu...“ Snažil jsem se tvářit jakoby nic.
„Jo jo... Mně to samý...“ Jak servírka odešla, vrátil se k flešce.
„Představ si, že se mu podařilo stáhnout celej jeho disk... Přímo z počítače. A ještě z toho mohl být parádní malér...“ Znělo to vyloženě vítězně.
„Ježíšmarjá... Co ho to napadlo?“ Nemohl jsem si pomoct, ale zatím jsem jeho nadšení nesdílel.
„No...“, pohodlně se opřel na židli, úplně v pohodě. „Chtěl mi udělat radost, tak k němu vlezl přímo do kanclu, když tam nikdo nebyl, vrazil svou flešku do USB výstupu, bleskově to odhesloval a stáhl. Jenže přesně dvě vteřiny potom, co tu flešku vytáhl, sáhl ten týpek na kliku. No a... Naštěstí se mu podařilo v posledním momentu zapadnout pod stůl a předvádět, že tam hledá nějaký dráty... Ale bylo to teda tak tak...“ Cítil jsem, že jsem se zpotil.
„Kristepane... Co když jsou tam kamery?“ Zavrtěl hlavou.
„Nesmysl. Navíc, jak si ten kluk dělal bojovou přípravu, tak se mu nějak podařilo vloupat do systému bezpečnostních prvků, takže všechno bylo bezpečný. A oni měli v době zavádění tý nový aplikace vstup ke všem počítačům... Říkal jsem ti, že je to bombarďák...“
Jo, bombarďák. A podle všeho trochu ujetej, do takový šílenosti by jinak nikdy nemohl jít.
„Tak tady to máš... Pak mi řekni, co tam bylo...“ Strčil mi tu zatracenou flešku do ruky.
„Copak tys to neotevřel?“ Podivil jsem se.
„Ne. Co kdyby tam byly věci, na který nemám prověrku? Nechci to celý vidět...“ V ten moment na stole přistálo kafe a musel na chvíli zmlknout.
„No to je výborný...“, pustil jsem se do něj. „A ty si jako myslíš, že já mám nějakou prověrku nebo co?“
„To ani náhodou, ale ty nejseš v armádě, víš, puso?“ Usmál se tak ironicky sladce, jak je to možný jen mezi buznama, a napil se kafe.
„Tak to ti pěkně děkuju, já se nějak zařídím, ty kvítku naděje ozbrojenýho sboru...“ Nenechal jsem se zahanbit. Na tvorbu sloganů jsem byl vždycky dobrej.
„Kvítku naděje, jo? To si nechám vytisknout a zarámuju si to...“ Ušklíbl se.
„To víš, každej jsme profík na něco jinýho...“ Oplatil jsem mu to a vzal si flešku i ty papíry.
Kapitola 17
„Dobře. Ale jak bych vám s tím mohl pomoct zrovna já?“ Hrál jsem si na nechápavýho. „O armádě a vojenství nevím vůbec nic. Pokud bych měl dělat nějaký komentáře, tak bych tomu moc nepomohl...“ Zase mě zastavil.
„O to nám vůbec nejde... Vy přece pracujete v PR oblasti a máte na to na jedné straně vzdělání a na druhé to znáte i z praxe... Jste schopen podle výsledků statistik říct, na které impulsy budou lidé reagovat pozitivně a na které negativně. A taky víte, jaká komunikace může mít nejlepší výsledky v emocionální oblasti. Protože, nezdá se vám, nakolik jsou právě v dnešní době zneužívány takové lidské emoce jako je soucit, solidarita a podobně? Jak jsou lidé manipulováni skrze falšované zpravodajství?“ V ten moment se musel zastavit, protože ke stolu přišel číšník.
„Copak si dáte, pane doktore?“ Po pěkně dlouhé době se znovu ozval Němec.
„No... Asi bych si dal nějaký nealko... Máte prosím nějakou vodu s bublinkama? Hlavně studenou?“ Obrátil jsem se k číšníkovi.
„Ale to snad ne... Vy se nebudete jíst? Přece jsme vás pozvali na oběd...“ Začal protestovat Němec.
„To mě mrzí. Jenže... Měl jsem tady sraz s jedním kamarádem a vlastně jsem před chvílí dojedl. Ale... Příště si to líp vypočítám...“ Nenechal jsem se přesvědčit a zůstal jsem u tý vody.
„Tak... Já se vrátím k věci. Mimochodem, kdy odjíždíte? Abych věděl, kolik máme času...“ Vrátil se k hovoru Plukovník, kterýho jsem si mezitím pojmenoval po svým. Mávl jsem rukou.
„Až před pátou... Na nádraží je to kousek, takže času je dost...“
„Vy se určitě při své práci dostanete do kontaktu s výsledky statistických šetření. Samozřejmě nemáme v úmyslu po vás chtít, abyste nějak této možnosti využíval v náš prospěch...“ Začal mě ujišťovat, „ale určitě z nich získáte osobní názor, jaká jsou hlavní témata, která zajímají občany této země, z čeho mají obavy a na co slyší...“ Jo, občany této země, říkal jsem si v duchu. To je to, co vás zajímá. Pokrčil jsem rameny.
„To máte pravdu... Koneckonců využíváme vlastně jen veřejné zdroje a z těch děláme určité závěry...“ Němec skoro zajásal.
„Vidíte... A o takové závěry, vaše osobní závěry nám zrovna jde.“
„No jo, ale... Pro vás bude potřeba asi udělat speciální analýzu, protože se jedná o jiný zadání, než je bankovní praxe... A to bude chtít přece jen nějakou práci...“
„Samozřejmě, samozřejmě, na to jsme připravení...“ Němec mi to sežral i s navijákem. „O ohodnocení vaší práce se bát nemusíte... Tady pan Urban by vás vždycky požádal o zodpovězení nějakých otázek, které nás zajímají, vy byste si řekl, kolik to bude stát a my vám to promptně proplatíme...“ Přikývl jsem a radši jsem spolkl další větu, jestli bych to mohl dostat bez papíru a na ruku. Říkal jsem si, jestli by to na první setkání nebylo už trochu nápadný.
„Dobře Tak s tím bych vám asi pomoct mohl... A... Možná bych se zeptal i já vás na jednu věc. Uvažuju o přesídlení do Prahy, takže... Pokud tady třeba máte nějaký kontakty, který mají informace o zajímavých příležitostech, uvítal bych to. Mám pěkný místo, ale to víte, Praha je Praha...“ Snažil jsem se ještě ve finále zachovat šanci, že mi ukážou i další „spolupracovníky“. Zabralo to perfektně. Němec se zatvářil spiklenecky a naklonil se přes stůl ke mně.
„To máte pravdu, pro někoho, jako jste vy, jsou v Praze určitě lepší možnosti pro kariéru. A nemusíte mít obavy, zajímavých kontaktů máme hodně, uvidíte, že se od nás do pár týdnů dozvíte o nějaké pěkné pozici. Stejně...“, obrátil se k Urbanovi. „Kdyby se naše spolupráce rozrostla, bylo by praktičtější, kdybyste byl tady...“ Urban přikývl.
„To jistě, zpracované zprávy se samozřejmě dají poslat přes nějakou bezpečnou aplikaci, ale často je potřeba něco vysvětlit nebo doplnit a na to je osobní setkání daleko pružnější...“ Zdálo se, že jsou oba výsostně spokojení, protože už na první schůzce se našlo něco, o co bych měl zájem a za co bych jim pak musel být vděčnej.
Do odjezdu vlaku mi chyběla ani ne hodina a já jsem se soustředil na to, abych už říkal jen samý zdvořilostní klišé. Věděl jsem, jak nebezpečnej může být small talk, pokud ho člověk vede s profesionálem, a co všechno se při takový příležitosti může provalit. A že je Plukovník profesionál, o tom jsem vůbec nepochyboval. Kde se ty komunikační taktiky učil, jestli to bylo nějaký vojenský zpravodajství, jestli specializovaný pro práci „doma“ nebo venku, jsem nevěděl, ale že to není amatér, mi bylo jasný. A tak jsem si dával pro jistotu pořádnej pozor.
Když jsem pak seděl ve vlaku, říkal jsem si, jestli byl na tý schůzce Martin se mnou. Teď se už delší dobu neozval, až jsem začínal mít strach, jestli nakonec nejsem na všechno sám. Pak mě něco napadlo a vytáhl jsem z kapsy mobil.
„Mami... Jsem už na cestě domů... Přijedu po osmé... Jenom, měl jsem jen malej oběd a po cestě jsem dostal strašnou chuť na jablečnej štrůdl. Myslíš, že...“ Chtěl jsem se zeptat, jestli by to byla moc velká drzost po ní něco takovýho chtít v sobotu odpoledne, ale přerušila mě, protože se rozesmála.
„Víš, že máš štěstí? V lednici mi zůstalo jedno lístkový těsto a jabka taky mám. Chceš ho i s rozinkama, že jo?“ Musel jsem se rozesmát taky. Jasně, že bych nikdy nepochyboval o tom, že si pamatuje úplně přesně, co jsem po ní jako kluk vždycky chtěl.
„To víš, že jo. A taky s muškátovým oříškem, jo?“ Muškátovej ořech, ten byl to hlavní.
Když jsem večer konečně před devátou přijel domů, voněl celej dům a ještě teplej štrůdl na mě čekal na stole.
„Díky, mami...“, objal jsem ji na moment. „Jen se převlíknu a hned přijdu...“
„Jak bylo v Praze?“ Ptala se pak, když už jsem s ní seděl u kafe a s talířkem v ruce.
„Pěkně... Dokonce jsem se dozvěděl nějaký zajímavý věci...“ Naštěstí se neptala, co to bylo a já jsem si říkal, že je to jen dobře. Asi by nebyla nadšená, kdyby zjistila, do čeho jsem se to pustil.
Najednou jsem zase seděl na kraji našeho bazénu, nohy jsem měl ve studený vodě. Slunce pálilo jako blázen, nebe bylo krásně modrý a Martin mě objímal kolem ramen. Pak si mě k sobě přitáhl ještě blíž a dal mi pusu na tvář.
„Míšane, víš, že já tě vlastně vůbec neznám?“ Trochu jsem se od něj odtáhl, abych na něj líp viděl.
„Jak to? Vsadil bych se, že mě znáš líp, než já sebe...“ Divil jsem se. Pokrčil rameny.
„To jsem si taky myslel, ale asi to tak nebylo. V životě,“ znělo to skoro ironicky, „bych si nemyslel, do čeho se v klidu pustíš...“ Na vteřinu byl zticha, ale pak pokračoval. „Víš, osud je dopředu danej, ale ne úplně... Ani tady, na druhý straně, nevíme úplně přesně, jak co dopadne. A víš proč?“ Zavrtěl jsem hlavou. Jak bych to mohl vědět?
„Protože lidská vůle je do jistý míry svobodná a jak do sebe naráží všechny ty lásky, nenávisti a já nevím, co ještě, je to jak na kulečníkovým stole. Prostě hraješ pořád na stole, kterej má mantinely, co se nedají překročit, ale určitej stupeň volnosti tam je. A hádej, co z toho plyne?“ Klepl mě prstem po špičce nosu, což bylo gesto, po kterým jsem se většinou dozvěděl něco, co jsem nečekal.
„Nevím...“
„Že ani já ti nemůžu dopředu zaručit, že se nedostaneš do pěknýho maléru, pokud se budeš potkávat s takovýma lidma jako dneska. Takže, budeš na sebe dávat velkej pozor, slíbíš mi to?“
„Jasně...“, přikývl jsem. „Ale... Co by se mi nohlo stát?“ Chtěl jsem se ještě zeptat, ale najednou jsem se probudil. Postel vedle byla zase prázdná, ale všechno mi došlo daleko rychleji, než minule. To ten muškátovej ořech, zabralo to. Byl jsem šťastnej, že jsem byl aspoň na malou chvíli s Martinem, ale... To, co bych čekal, jsem se nedozvěděl. Jen to, že spousta věcí je pořád otevřená a čekají na to, jak si s nima poradím.
Kapitola 16
Po cestě domů jsem se ještě stavil v knihkupectví a koupil si další literaturu k metodám ruské propagandy. Po večeři jsem se s tím pak v pokoji usadil k počítači a vzpomněl jsem si, jak mi Králík říkal, jestli bych si neměl dát bacha. Na moment jsem se nad tím zamyslel a pak mi došlo, že od tý doby, co se „to“ stalo, mi začala bejt spousta věcí jedno a s tím zmizela i taková ta běžná spodní úroveň strachu, kterej lidi většinou mají. Nebylo to tak, že bych třeba chtěl jezdit autem jako blázen a čekat, jestli se náhodou nepotkám s Martinem dřív, než by si všichni mysleli. A nebylo to tak minimálně ze dvou důvodů. Jednak bych tady nikdy z vlastní vůle nenechal matku samotnou, protože tolik egoismu a sebelítosti jsem v sobě jednoduše neměl. A za další jsem byl odjakživa přesvědčenej o tom, že člověk si sám na život sahat nemá. Nemá a hotovo, i když se mu jeho pobyt na zeměkouli momentálně moc nelíbí. Ale na druhé straně byla pravda, že ta vnitřní zlost, že jsem o Martina přišel tak brzo, vedla k tomu, že jsem měl v sobě najednou daleko víc cynismu a odvahy. Takže jsem se pustil do čtení té nové knihy a říkal jsem si, že udělám všechno pro to, abych dokončil, co Martin začal. A netrvalo moc dlouho, než se začaly dít věci.
Někdy ve čtvrtek odpoledne se mi v liště objevila nová zpráva na facebooku. A hele, říkal jsem si, když jsem ji otevřel. Vypadalo to, že milej Putinův fanda se rozhodl sám urychlit běh věcí a nečekat, až se ozvu.
„Dobrý den, budu o víkendu v Praze. Kdyby se vám chtělo udělat si výlet, mohli bysme probrat tu naši věc. Náklady na cestu vám samozřejmě uhradíme.“
Aha, tak ty na to pěkně spěcháš, říkal jsem si. Ale koneckonců proč ne.
„Dobrý den, to musí být snad telepatie, zrovna jsem vám chtěl psát, že mám cestu do Prahy. Takže sobota by se vám hodila?“ Zkusil jsem být žoviální. Odpověď přišla okamžitě.
„Výborně, myslel jsem si, že vás to nakonec bude zajímat. Takže třeba ve tři v té české restauraci dole na Václaváku?“
Potvrdil jsem mu to a začal uvažovat nad strategií schůzky. Měla být už pozítří a zatím jsem nepřišel na nic geniálního, jak bych z něj dostal nějaký informace navíc. No a co, uzavřel jsem to nakonec. Však ono se z toho na místě něco vyvine a když tak budu improvizovat.
V sobotu jsem zas tak moc brzo vstávat nemusel. Nic jinýho jsem v Praze na práci neměl, ale to bych jim samozřejmě nevykládal. V mým zájmu rozhodně nebylo, aby si mysleli kdoví jak jsou pro mě důležití. Na místě jsem byl i přes všechny železniční komplikace po dvanáctý a měl jsem dost času, abych se prošel po městě. Květen pomalu končil a bylo krásný letní počasí. Potom jsem si zašel na oběd do dobrýho suši baru a po půl třetí jsem vyrazil na Václavák. Restauraci jsem dlouho hledat nemusel, dopředu jsem si ji našel na netu a vchod z ulice se přímo nabízel.
Vešel jsem dovnitř přesně sedm minut po třetí a rozhlídl jsem se. Bylo tam poměrně dost lidí a šance, že rovnou natrefím na týpka ve středním věku podle neurčité a malé fotky na facebooku, byla dost malá. Ale než jsem vytáhl mobil, abych mu napsal, najednou se kdosi zvedl od stolu a šel rovnou ke mně.
„Dobrý den, nejste prosím doktor Adler?“ Podíval jsem se na něj trochu líp. Na tom týpkovi bylo zvláštní to, že na něm nebylo zvláštní nic. Byl úplně průměrnej, v podstatě bylo nemožný si ho zapamatovat podle něčeho výraznějšího. Kolem padesátky, necelej metr osmdesát výšky bych řekl, střední postavy. Trochu šedivej, začínající pleš, modrošedý oči za běžnýma brýlema, bez vousů, v obyčejnejch džínách a košili s krátkým rukávem. Prostě na pohled ten nejprůměrnější Čech ve svý věkový skupině, z hlediska sociálního zařazení bych ho odhadl na příjem o něco nižší, než je průměr, ale ne zase o moc. Hm, to by mě zajímalo, jestli vidím jen krytí nebo osobní profil. Ale neměl jsem zatím čas to řešit.
„Jsem a vy budete asi pan Němec, je to tak?“
„Ano, ano, to jsem já...“ Podával mi ruku. „To jsem rád, že jsme se tak rychle našli... Pojďte, sedneme si ke stolu, přivedl jsem ještě jednoho kolegu, jak jsem vám psal, doufám, že vám to nevadí...“ To mi říkal už po cestě k jednomu ze zadních stolů. Za moment se zastavil a obrátil se ke mně.
„Tady... To je pan Urban... Ze stejné názorové skupiny...“ Zasmál se.
Kolega ze „stejné názorové skupiny“ se zvedl a podával mi ruku. „Urban...“
Usadili jsme se ke stolu a já jsem se snažil rychle zhodnotit, co je asi zač. Rozhodně byl starší, možná mohl mít pomalu k sedmdesátce, ale rozhodně se udržoval ve formě. Vysokej a štíhlej, vypadal, že je zvyklej na to mít autoritu a nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to bývalej voják. Nebo možná ne přímo voják, ale rozhodně ne běžnej civil.
„Jsem rád, že jste si našel čas, pane doktore...“, začal debatu zatím neutrálně. „Pořád jsem si říkal, jestli opravdu budete tak mladý, jak mi tady kolega, tvrdil, ale vidím, že měl pravdu...“ Poznamenal pak.
„Proč? Je v tom nějaký problém?“ Nenechal jsem se rozhodit, ale zvedl ruku, aby mě zastavil.
„Ne, ne... Rozhodně ne... Právě naopak. Vaše názory a úhel pohledu budou daleko bližší věkovým skupinám, které rovněž chceme oslovit, než naše.“ Mluvil v podstatě bez přízvuku a vypadalo to, že je zvyklej běžně mluvit na veřejnosti, zhruba tak, jak jsou třeba učitelé z vysokých škol. Když jsem zatím nic neříkal, hned pokračoval.
„Půjdu asi rovnou k věci. Asi jste si všiml, že současná bezpečnostní operace Ruska na Ukrajině vedla k masívní mediální kampani, která má u lidí vyvolat nenávist ke všemu východnímu. Nebudu vás tady zahrnovat fakty o tom, kdo to platí. To jsme sice rozkryli, ale zatím není vhodná doba ke zveřejnění těchto informací. Ta teprve přijde...“ No nazdar, říkal jsem si v duchu, ale nedal jsem na sobě nic znát. „Bohužel však všechny ty lži o takzvané ruské agresi vedly ke změně společenského klimatu a ke zmatení lidí a...“, Na moment se zarazil. „A s tím bychom chtěli něco dělat.“ Padl hlasem a vypadalo to, že čeká, co řeknu.
Kapitola 15
Další dny jsem po večerech měl co dělat. Pročítal jsem hlavní proruský weby, teda ty, který ještě nebyly zablokovaný, všechny ty Sputniky, Aeronety, a já nevím, co ještě, a dělalo se mi z nich nanic. Zatraceně, jak tomu svinstvu můžou lidi věřit? Kromě toho jsem si udělal aspoň nějakej přehled o lidech, o kterých se v těchto souvislostech nejvíc psalo, a začal jsem si kreslit mapu. Jak jsou propojení třeba v podnikatelským prostředí a taky na sociálních sítích. Nikdy dřív jsem se o takový věci nezajímal a teď jsem se nestačil divit, co všechno se můžu dozvědět. A jak jsem měl celkem dost času, pustil jsem se do rozboru jejich sítě přátel, samozřejmě jen u těch, kteří si je nechávali zveřejnit.
Tak to šlo několik dní. Měl jsem čím dál víc informací a pomalu jsem začínal chápat, jakej je obvykle vztah mezi politickou objednávkou k určitýmu tématu a výstupem na netu. Jenže pak se stalo něco, co bych nečekal. Jak jsem probíral profily lidí, co mě zajímaly, facebook si to vysvětlil jako vždycky po svým a podle všeho jim začal nabízet jako ideálního kandidáta pro přátelství můj vlastní profil. To, že bych si na tyhle „aktivity“ měl vytvořit nějakej umělej, mě napadlo až ve chvíli, kdy jsem v žádostech o přátelství našel jednoho týpka, kterej fake news šířil jak na běžícím pásu. Dokonce jsem si byl vcelku jistej, že to není jen obyčejnej užitečnej idiot, ale že je vyrábí vyloženě na objednávku.
Koukal jsem na to a přemýšlel, co dál. Proč mi tu žádost odeslal, mi bylo vcelku jasný. Na profilu zdi jsem neměl nic, z čeho by bylo možný usuzovat na mý politický preference. Sice hlavně kvůli tomu, že jsem v posledních čtyřech měsících neměl chuť komentovat cokoliv, ale stejně. Na druhý straně bylo poznat, že dělám něco v PR. A jak to tak vypadalo, tak v téhle oblasti jim to v poslední době fakt moc nešlo. Ještě jednou jsem si ho rozklikl a málem jsem se otřepal odporem. Jenže pak jsem se podíval na svůj papír s rozkreslenýma vazbama a přímo u něj v přátelích jsem narazil na jednoho novináře. A aby toho nebylo málo, byl to přesně ten, u kterýho to všechno začalo. Co když bych se k němu mohl nějak dostat? A zjistit aspoň něco? Jasně, nedělal jsem si iluze, že by vůbec někomu vykládal, kdo ho řídí, to by musel být blázen, ale třeba by se zmínil, že má nějaký exkluzívní zdroje. Ještě chvíli jsem přemýšlel a pak jsem tu „žádost o přátelství“ přijal a taky jsem hned toho dotyčnýho stčil do složky, ve které ode mě neviděl skoro nic.
Moc dlouho to netrvalo a pípla zpráva.
„Dobrý den, narazil jsem váš profil a napadlo mě, jestli byste nechtěl pomoct dobré věci.“ Stálo tam.
„Dobrý věci dělám rád, ale kterou zrovna myslíte?“ Zeptal jsem se a čekal, co z něj vyleze.
„Nezdá se vám, že lidi u nás, jako v republice, jsou v poslední době úplně zmatení z těch lží, co tady šíří oficiální média a platí Američani?“ Chvíli jsem uvažoval, co na to odpovědět.
„Lidi možná zmatení jsou, ale co bych s tím zrovna já mohl dělat a jak bych vám mohl pomoct? Nejsem novinář a v médiích nemám žádný kontakty.“ Hrál jsem si na nechápavýho.
„Určitě byste mohl. Zůstalo tady pár lidí, kteří s tím chtějí něco dělat, sbírají důkazy o tom, kdo ty lži platí a chtějí lidem otevřít oči. A hledáme pořád odborníky na komunikaci, kteří to umí správně lidem vysvětlit.“ Aha, říkal jsem si. Hledáme. Takže ty seš jeden z těch, kteří nás chtějí zachránit před dekadentním Západem.
„Záleželo by na podmínkách.“ Napsal jsem, protože jsem si říkal, že bude nejlepší, pokud to bude vypadat, že jdu po penězích. „Ale nebylo by lepší to probrat osobně? Facebook je americká firma a můžou nás přece monitorovat.“ Tím jsem mu samozřejmě kápl do noty.
„To máte určitě pravdu, musíme být opatrní. Měl byste něco proti tomu, kdybysme se sešli osobně? Já jsem ze západních Čech, ale mohl bych si udělat i přímo cestu za vámi. Na to máme zdroje.“
Jo, na to máte zdroje. Od koho asi. A ještě aby mě s takovejma lidma někdo viděl tady, to tak.
„Tak se sejdeme v Praze, jezdím tam vcelku často.“ Jasně i v Praze bych mohl někoho známýho potkat, ale je to daleko míň pravděpodobný.
„Výborně, tak mi dejte s nějakým předstihem vědět a já se podle toho zařídím. A možná by se mi povedlo na tu schůzku přijít ještě s někým dalším.“ Tím to v podstatě skončilo a já jsem si to celý začal přebírat v hlavě. Jednak by mě zajímalo, koho by na tu schůzku přitáhl. Ale tím líp, aspoň uvidím někoho dalšího ze struktury, říkal jsem si.
Druhej den po týhle epizodě, to už bylo úterý v dalším týdnu, mi hned ráno přišla na mobil zpráva od Králíka. Než jsme se minule rozešli, domluvili jsme si jednoduchej dorozumívací systém, jak si dáme vědět, pokud se něco stane.
„Ahoj, nezajdem zítra na kafe?“ Bylo tam a já jsem věděl, že je to něco akutního. Kafe znamenalo dnes odpoledne a místo jsme měli domluvený od posledně. V jedné malé a zapadlé vinotéce pod dětskou nemocnicí, kde v pět ještě normálně nebývala ani noha a postaršímu majiteli bylo absolutně jedno, co se kolem něho děje. Kromě toho byl nahluchlej.
„Můžeme. Takže zítra v šest v Costě.“ To bylo z mý strany potvrzení, že můžu a že v určeným čase budu na místě. Hlavou mi prolítlo, jestli to s tou konspirací nepřeháníme, vždyť kdo by nás z čeho podezříval, ale pak jsem to odeslal a byl jsem zvědavej, co se dozvím.
Z práce jsem vypadl po půl páté, což bylo přesně, abych byl na místě ještě před Králíkem. Ve vinotéce nebyl fakt nikdo, takže jsem si v klidu vybral jeden ze zadních stolů, zašel si k pultu pro dvě deci Pálavy a koukal na dveře. Králík dorazil pět minut po páté a pomalu ode dveří bylo jasný, že má novinky.
„Ahoj, co piješ?“ Došel ke stolu a zeptal se jakoby nic.
„Pálavu, dej si, je dobrá...“ Ukázal jsem mu skleničku.
„Tak jo...“. Za moment byl zpátky a konečně si sedl.
„Něco mám...“, začal mluvit potichu, i když to podle všeho bylo zbytečný. Vypadalo to, že by majitel nic neslyšel, ani kdyby mu v lokále vybuchl granát. „Představ si, že ten kluk, víš kterej, ne...“, přikývl jsem. Určitě to byl ten, kterej by něj udělal kde co. „No.... Prostě když jsem mu řekl, co bych potřeboval, tak našel cestu, jak se tam dostat.“
„Fakt?“ Zůstal jsem na něj zírat. Ani se mi nechtělo věřit, že by to šlo tak rychle.
„Jo... Měli jsme děsný štěstí. Pro celý ministerstvo se totiž zrovna teď předělává jedna část informačního systému a naši ajťáci na tom spolupracujou a... Když jsem se ho zeptal, jestli by mi mohl pomoct, tak narychlo vymyslel, že ještě navrhne nějakej up-grade. No a ten se všem děsně líbil, protože on je fakt bedna, a příští týden hned v pondělí tam jede. A říkal mi, že pro něj nebude vůbec problém podívat se na historii hledání toho chlapa tak, aby si toho nikdo nevšiml... Akorát... Jemu jsem musel říct přímo jeho jméno, ale to nebyla chyba, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„A jak bys to chtěl jinak udělat? To by se musel hrabat v přístupech celýho ministerstva, ne? Jo, a já mám taky něco. Budu mít schůzku s jedním z těch proruskejch aktivistů...“ Teď na mě zůstal hledět on.
„A jak se ti tam podařilo infiltrovat?“ Pokrčil jsem rameny.
„No... Ono to nakonec nebylo nijak složitý. Jak jsem pořád procházel ty weby a profily na facebooku, tak si mě nějak všiml a napsal mi, že potřebujou přesně někoho takovýho, jak jsem já.“ Vytřeštil na mě oči.
„A jak na to přišli? Já sám jsem ti projížděl profil kolikrát, protože jsem na tebe byl strašně naštvanej, ale nic takovýho jsem tam neviděl.“ Přiznal se k tomu úplně bez problémů.
„Hm. Ale tys tam hledal asi jiný věci, než že dělám PR pro banku, víš?“ Trochu jsem do něj rýpnul, ale po pravdě řečeno, bylo mi to vcelku jedno. „Oni teď podle všech průzkumů mají PR vyloženě na bodu mrazu, takže se ani nedivím, že hledají lidi. A taky nezapomeň, že přece jen přišli o přímej kontakt s velením, když skoro všichni z ambasády vypadli, takže si v lecčem nemusí vědět rady...“ Zavrtěl hlavou.
„A ty mi říkej, že nechceš hrát žádný zpravodajský hry. Neměl by sis na ně spíš dát pozor?“
„V klidu, navlíkl jsem to tak, že se sejdem, ale že je to pro mě kšeft, takže on si myslí, že mi jde o prachy. Neměl by mě podezřívat...“ Snažil jsme se tvářit, že mám všechno pod kontrolou, ale stejně jsem si říkal, že budu muset být opatrnej: Tohle prostředí jsem zatím neviděl ani z rychlíku a mohl bych si jednoduše naběhnout rovnou na vidle.
Kapitola 14
Po tom, co mi Petr řekl jméno, nebylo vůbec složitý Králíka najít. Rekrutační oddělení se na webových stránkách přímo nabízelo, což byla koneckonců jedna z jeho hlavních funkcí. A zástupce šéfa na nich svítil hned na druhým místě i s hodností. Moc dlouho jsem nad tím už dál neuvažoval a rozhodl jsem se, že na něj jednoduše některej den počkám u školy. Jen jsem doufal, že neodjede někam na školení, abych se tam nemusel schovávat kolik dní někde za sloupem a vypadat jako cvok.
Pro další kontakt jsem si nakonec vybral středu. Předpokládal jsem, že podobnej typ pracoviště, i když je na škole, bude mít nějakou normální pracovní dobu, která nebude moc záviset na rozvrhu.
Nebo jsem v to aspoň doufal. Takže jsem si v práci vymyslel přijatelnou výmluvu, vypadl o hodinu dřív a už kolem půl čtvrtý jsem se začal nenápadně potulovat po druhý straně ulice, abych viděl na dveře, ale nestál rovnou u nich. Nemohl jsem si pomoct, ale přece jen jsem si připadal dost divně. V životě jsem nikoho takhle nenaháněl a jediný, co jsem si přál, bylo, abych ho zastihl co nejdřív a nebylo nutný sem chodit víckrát.
Čekal jsem a čekal. Byla to už skoro hodina a nějak před půl pátou jsem si začal říkat, že to dneska asi nevyjde. Že jsem toho chtěl moc, když jsem si myslel, že na něj narazím hned na první pokus. A taky mi konečně došlo, že nemám zajištěnej žádnej plán rychlýho ústupu, pokud by Králík nebyl sám. Jenže než jsem to stihl vymyslet, dveře se otevřely a v nich byl on. Sám. Přešel jsem cestu, aby mě musel potkat a abych za ním nemusel ještě běžet. Poznal mě samozřejmě hned.
„Co tady děláš? To má bejt jako stalking, nebo co? Myslel bych si, že po tom pátku se mi budeš chtít spíš vyhnout!“ Pustil se do mě okamžitě a já jsem musel uznat, že mu to v tý uniformě sluší ještě víc, než minule.
„Hele, kdyby to bylo na mě, tak tě nebudu hledat ani náhodou.“ Zastavil se v půli kroku.
„To mi jako chceš říct, že tě za mnou někdo poslat? To ti mám věřit?“ Zase začal vypadal v tenzi a to jsem mu ještě neřekl to hlavní.
„Jo. Martin. Těsně předtím, než...“, hledal jsem správný slova „než se to stalo, mi řekl, co jste spolu řešili. Předal mi nějaký poznámky a dal mi heslo k souboru, kterej si k tomu vedl. A řekl mi, že se to musí nějak dořešit. Byla to jedna z posledních věcí, co vůbec chtěl, a tak jsem mu to slíbil.“ Zůstal stát jako přimrazenej.
„Cože? Zatraceně, jak mi to mohl udělat? Že ti něco takovýho řekl?“ Vypadlo mu z pusy, ale pak se vzpamatoval. „Nebo to bylo jinak! Neřekl ti nic, ty ses mu dostal do počítače a pak chtěls vědět, jestli se mnou něco měl!“ Zavrtěl jsem hlavou.
„To určitě. Fakt si myslíš, že by si Martin, kterej se celou dobu živil kybernetickou bezpečností, nezajistil pořádně počítač? A vůbec, proč říkáš, jestli by ti něco takovýho udělal? Já taky nechci, aby se tady roztahovala ruská pátá kolona, i když jsem jen blbej bankovní markeťák...“, spolkl jsem konec věty tak jak si myslíš ty, a pokračoval jsem jinak. „Třeba i proto, že jsem Žid, jak podle všeho víš, a mám s nima nějaký drobný kvůli politickejm procesům...“ Zarazil se a vypadalo to, že je mu najednou trapně.
„No... Za tu větu v klubu se omlouvám, já... Nejsem žádnej antisemita, chtěl... Chtěl jsem tě jen co nejvíc naštvat... A...“ Přerušil jsem ho.
„Hele, já vím, že mě nemáš rád... Ale máme přece jen jeden společnej zájem. Takže bysme měli nějak dotáhnout to, co jste začali s Martinem. A... Z toho, že bych o tom někomu řekl, strach mít nemusíš. To bych Martinovi nikdy neudělal. Ale... Nebylo by lepší si k tomu někam sednout a neřešit to na ulici před školou?“ Podíval se na mě sice trochu nedůvěřivě, ale pak přikývl.
„Jo... To možná jo. Tady kousek je takový malý kafe, myslím, že teď tam moc lidí nebude...“ Ukázal směrem do jedné z ulic. Po cestě jsme se nebavili o ničem a já jsem si říkal, co mu asi zrovna teď běží hlavou.
Kavárna nebyla moc velká, ale naštěstí vcelku členitá a hlavně do ní nebylo vidět zvenku. Sedli jsme si k jednomu stolku za rohem, oba jsme si objednali presso a já jsem vytáhl Martinův papír s poznámkama.
„Hele... Tohle je z vaší poslední schůzky... A tady dole Martin napsal, co by bylo potřeba, ale nejsem si jistej, jestli ti to stihnul říct...“ Vzal ten list do ruky a jen se na něj chvíli díval. Na moment to vypadalo, že se mu chce skoro brečet, ale ovládl se.
„Ne, od tý doby jsme spolu nemluvili...“, zavrtěl hlavou, „takže... Zkusím vymyslet, kdo by mi s tím mohl pomoct, je to už vcelku ožehavý, ale jeden kluk mě napadá. Naši školní ajťáci jsou v kontaktu s těma v Praze a jeden z nich by pro mě asi udělal kde co...“ Přikývl jsem a na vteřinu jsem uvažoval o tom, jestli se mám zeptat na jednu věc, která mi ležela v hlavě. Pak jsem to nevydržel.
„Poslyš, já... Mám pocit, že ta první akce, kdes to podezření dostal, byla docela bizár...“ Snad poprvý se usmál.
„Jo, to byla... Byla to děsná náhoda. Já totiž...“, znovu se usmál. „Byl jsem v září v Praze na semináři k náborové politice. Ale byli jsme v civilu, ne v uniformách. A druhej den, než jsem jel domů, mi prostě praskl zip na kalhotech a nechtěl jsem tak do vlaku,“ hleděl jsem na něj s čím dál větším zájmem a čekal jsem, co bude dál, „takže jsem vletěl do Kotvy a koupil jsem si tam nový. Jenže jsem si je nemohl nechat rovnou na sobě, protože na nich byl takovej ten terčík, co ti sundají až na pokladně. No a jediná věc, co mě napadla, bylo převlíct se rovnou tam na toaletách. Pochopitelně jsem zapadl do kabinky a když už jsem byl skoro převlečenej, tak jsem zvenku slyšel, že přišli nějací dva chlapi. Jenže nedělali tam, co bys asi čekal, ale o něčem se potichu bavili. O čem, to slyšet nebylo. A když jsem otevřel dveře a vypadl jsem ven, zrovna jsem je přistihl, jak si předávají tu obálku. Pak jsem dlouho uvažoval o tom, jak je možný, že si ten týpek nedával větší pozor, když viděl, že jedny dveře jsou zavřený a může tam někdo bejt. Ale asi to bylo tak, že nečekali, že by někdo vypadl tak rychle, protože normálně... Prostě než jdeš ven, tak je slyšet spláchnutí...“ Zíral jsem na něj jako cvok.
„Ty vole... Taková náhoda...“, vylítlo mi z pusy a pak jsem si na něco vzpomněl. „A myslíš, že tě poznal?“ Zavrtěl hlavou.
„Určitě ne, na hlavě jsem měl kšiltovku, předtím mě viděl jen v mundúru a neměl moc času po mně koukat, byl jsem hned pryč...“
„Ptám se jen, jestli může mít nějaký podezření, že po něm někdo jde...“ Znovu zavrtěl hlavou.
„Nemyslím si... Koneckonců, řekl bych, že toho novináře úkoluje dál, podle toho, co ten píše... A dokonce i v týhle situaci, kdy lidí, kteří podporujou Rusko, je snad historický minimum...“ Narážel na válku na Ukrajině.
„Jo, to jo, jenom... Myslíš, že jen předává informace tomu novináři kvůli článkům nebo i něco posílá rovnou do Ruska? Dneska už je to přece úplně jednoduchý... Žádný mrtvý schránky, stačí šifrovanej kanál a mají to tam hned. Zkusils kolem něj něco zjistit?“ Pokrčil rameny.
„Jen to, co jsem už říkal Martinovi... Je to starší týpek, tak pětapadesát a na ministerstvu sedí snad dvacet let, teď jako analytik. Já sám se kolem něj moc motat nemůžu, nemám s ním služebně nic společnýho, bylo by to nápadný...“ S tím jsem musel souhlasit.
„Víš co, tak... Já... Zkusím dělat to samý, co dělal Martin. Budu monitorovat weby a zkusím se podívat na podezřelý profily na sítích. A asi... Sešel by se nám hacker, nevíš, jestli Martin s někým takovým spolupracoval?“ Podíval se na mě skoro zděšeně.
„To teda nevím. Poslyš, a nemáš ty nějakej nízkej práh kriminální citlivosti?“ Musel jsem se zasmát.
„Ani ne... A agent jsem jen z nutnosti... Nikdy jsem nic takovýho dělat nechtěl.“
Když jsem odcházeli, napadlo mě, jak to celý asi vypadalo. Jako kdybych zkoušel balit pěknýho týpka v uniformě a byli jsme na prvním rande. A říkal jsem si, že věci se můžou navenek jevit úplně jinak, než jsou ve skutečnosti.
Kapitola 13
A pak jsem ho uviděl. Pěknýho kluka, možná o dva tři roky staršího, než já. Byl vysokej a štíhlej, nakrátko ostříhanej a na první pohled chodil často někam zvedat činky. Ve skutečnosti vypadal daleko líp, než na profilu. Celkem rychle mě zaregistroval a zamířil ke mně.
„Ty seš přece Michal...“, začal bez pozdravu a to, co následovalo, mě přimrazilo na místě.
„Já... Měl jsem podezření, že bys to mohl být ty, ale pořád jsem doufal, že ne. Jinak bych sem vůbec nechodil.“ Zůstal jsem na něj koukat. Co se to zatraceně děje?
„Počkej, prosím tě... Já... Vůbec nevím, o co jde. Mám pocit, že jsem tě v životě neviděl, takže nechápu...“
„Ale já vím, kdo seš. A abys věděl, já jsem měl Martina rád. A... A možná víc, než ty, když už po pár týdnech, co tady není, si hledáš nový známosti.“ Přerušil mě, ale než jsem mohl cokoliv říct, pokračoval dál a jak jsem viděl, začal být lehce hysterickej. Jediný štěstí bylo, že mluvil vcelku potichu.
„A nevymluvíš mi, že aspoň zčásti nemůžeš za to, že tady už není...“ Zasyčel na mě.
„Cože?“ Zmohl jsem se jen na otázku.
„Jo. Když jsem s ním byl naposledy v prosinci, vsadil bych se, že už mu nebylo dobře, jenže tys nic neviděl a nutně chtěls jet na předvánoční víkend do Vídně. Zrovna ty, kterýho by ty Vánoce ani nemusely zajímat. A mně teď Martin hrozně chybí... Taky kvůli tobě...“ Roztřásl se mu hlas, otočil se a pak už jsem jen viděl, jak mizí ve dveřích.
Stál jsem tam jak solnej sloup a koukal jsem za ním. Proboha, co to říkal? Že Martinovi bylo už v prosinci blbě? A že já jsem si toho nevšímal? Uvědomil jsem si, že jediný co chci, je bejt okamžitě pryč. Zamířil jsem ke dveřím, jenže najednou mě někdo chytil za loket. Petr, kterej chodil do vedlejšího kruhu na fakultě. to mi ještě chybělo. Normálně by mi nevadil, bavívali jsme se spolu bez problémů, ale dnes to bylo něco jinýho.
„Ahoj, Michale...“, měl v ruce koktejl a zjevně výbornou náladu. „Ty chceš vstoupit do armády?“ usmíval se na mě a mně se zdálo, že přestávám dobře chápat, co se kolem mě děje.
„Cože?“ Zeptal jsem se zmateně.
„No ten kluk, přece. Co ses s ním bavil. To je Vítek. Zástupce šéfa rekrutačního oddělení, ty ho neznáš?“ Zmohl jsem se na to, abych zavrtěl hlavou.
„Ne, narazili jsme na sebe náhodou...“
„Aha... A vůbec, dlouho jsem tě nikde neviděl. Nebyls někde odjetej? A kde je Martin?“ Začal se rozhlížet. Tím to celý dorazil.
„Martin mi odešel. Po Vánocích.“ Nějak jsem nedokázal říct, že umřel. Zarazil se.
„Ježíšmarjá... Promiň, prosím tě, nevěděl jsem, že už spolu nejste...“ Začal se omlouvat. Zavrtěl jsem hlavou.
„Nerozešli jsme se. On už není, víš?“ Viděl jsem, že udělal to samý, co ostatní, když se to dozvěděli. Úkrok vzad a zděšenej obličej. Asi jsem mu zkazil páteční večer, i když to jsem rozhodně nechtěl. Než mi stačil říct upřímnou soustrast nebo něco podobnýho, bleskem jsem se rozloučil.
„Promiň, musím jít, někdo na mě čeká venku ... Ahoj...“ A konečně jsem vypadl ven, kde se pomalu začínalo stmívat. Nadechl jsem se a napadlo mě, že bych asi měl jít domů pěšky. Ale pak jsem si uvědomil, že to může být taky nějakejch sedm kilometrů, a zavolal jsem si taxi.
Doma jsem co nejtišeji otevřel dveře a vyšel po schodech k sobě. Jen jsem si shodil boty a spadl jsem do křesla. Panebože, není to nakonec tak, jak jsem se bál? Nemůžu za to celý já? A jak to, že mě ten kluk poznal? Jak je možný, kolik toho věděl? Třeba to, že jsem Žid? Měl jsem pocit, že se mi hlava rozletí na kusy a zase jsem po delší době cítil tlak na hrudi. Myslel jsem zoufale na Martina a natáhl jsem se po jeho tričku.
„Míšane... Zatraceně... Tak to nebylo. Ty za nic nemůžeš, to já jsem si nevšímal, že mi něco je.“ Slyšel jsem zřetelně vedle sebe Martinův hlas. „Ten kluk se do mě asi zbláznil a je na tebe naštvanej víc, než bych si dovedl představit. Ale věř mi prosím tě, nikdy jsem s ním nic neměl. Jenže...“, hlas trochu slábl. „Má ty informace a musíš je z něj dostat...“ Začínal se mi ztrácet.
„Martine...“, vyskočil jsem z křesla. „Seš tady?“
„Jo, ale...“ Slyšel jsem už zdálky a v okně jsem uviděl divný malý modrý světýlko, který pak hned zmizelo.
Udělal jsem ještě dva kroky a na chvíli zůstal stát u okna. Kupodivu mi najednou bylo daleko líp, zoufalství bylo pryč. Vždyť Martin je vlastně pořád se mnou, nenechal mě tady samotnýho. Jeho hlasu jsem se už nelekal a strach, že mi hráblo, mě přešel.
Párkrát jsem se nadechl, rozsvítil malý světlo, sedl jsem si znovu do křesla a natáhl jsem se po Martinových poznámkách. Díval jsem se na jeho rukopis a došlo mi, že už jsem se vcelku uklidnil. Jestli mám zvládnout to, co po mně Martin chce, musím začít racionálně uvažovat a udělat nějakou logickou analýzu toho, co se stalo.
Jasně, dneska to podle plánu moc nevyšlo. Ale zkusme zhodnotit pozitiva a negativa. Na jedný straně si můžu bejt stoprocentně jistej, že Bunny Boy je ten správnej Králík, kterýho jsem hledal. A díky Petrovi vím nejen, jak se jmenuje, ale i kde dělá. To jsou všechno klady. Na druhý straně jsem mu rozhodně do oka nepadl a že by mi chtěl sám od sebe s něčím pomoct, s tím by počítal leda někdo pod vlivem. To byl jednoznačně zápor.
Pak mě napadlo, kde se s ním Martin asi tak mohl potkat. Zapnul jsem jeho počítač a otevřel soubor Ministerstvo. Data schůzek začínaly koncem září. Zamyslel jsem se, co se v tý době dělo a pak mi to došlo. Martin měl přece hned na začátku semestru přednášku o kybernetické bezpečnosti pro zdejší vojenskou akademii. To bylo někdy kolem desátýho září. A jestli se tam do něj Králík zbláznil, což bylo klidně možný, a hledal nějakou cestu, jak se s ním setkávat dál a zrovna se dostal k takovýmu sólokaprovi, bylo logický, že toho využil. Vyřešil tak dvě mouchy jednou ranou. Jednak se dostal blíž k Martinovi a mohl možná doufat, že ho časem získá, a jednak se zbavil tý informace, která mu beztak ležela v hlavě. No, zbavil... Martin od něj chtěl řadu upřesnění, těch schůzek bylo podle záznamů totiž docela dost, někdy se viděli i dvakrát týdně. Z časový osy bylo vidět, že Martin dělal každej den rešerši toho, co vycházelo na všech hlavních proruských webech a hledali pak s Králíkem shody, co mohlo zase uniknout z ministerstva. Byli tak v pravidelným kontaktu a to bylo asi přesně, co Králík chtěl. Vzal jsem do ruky už pokolikátý ten poslední papír z šestnáctýho prosince. Dva dny předtím, než jsme jeli na ten nešťastnej víkend. Ach jo. Ale moment, tady dole je nějaká připsaná poznámka, která mi minule utekla. Najít někoho z IT ministerstva, kdo prověří historii hledání z počítače toho úředníka. Zjistit, jestli ten úkol Králíkovi stihnul zadat, jsem neměl jak, nemluvě o tom, že bych se mohl dozvědět, jakej byl výsledek. Nedá se prostě nic dělat, musím za ním znovu.
Kapitola 12
Když jsem kolem šestý přišel domů a všechno jsem si ještě jednou v klidu rozmyslel, rozhodl jsem se, že dnes večer zkusím Králíka najít. Takový štěstí, aby mě kontaktoval sám, určitě mít nebudu. Po večeři jsem zapadl k sobě nahoru. Matka se dívala na nějakej seriál v televizi a vypadalo to, že už po mně nic chtít nebude. Vůbec, připadala mi už daleko klidnější, než pár týdnama a když jsem se na sebe občas podíval do zrcadla, asi jsem věděl proč. Už jsem neměl tmavý kruhy pod očima a podle všeho jsem přestal hubnout.
„Tak jo, Martine, jdeme na to...“, řekl jsem někam do prostoru. Sice jsem ho od tý doby, co se mi o něm zdálo, vně svý hlavy neslyšel, ale věřil jsem, že bude stejně někde blízko. „A hele, dej na mě pozor, jo? Když už jsi mi to tak zařídil...“ Dodal jsem ještě a pak jsem se pustil do hledání.
Na první seznamce jsem nenašel nic, na druhé taky. Už jsem přemýšlel o tom, že jsem to možná špatně vyhodnotil, že mu tak Martin sám říkal z jinýho důvodu, když jsem najednou na tý třetí platformě objevil profil se stejným jménem. Cítil jsem, jak se mi trochu zrychlil tep, jestli to bude fakt on, a pak jsem ten profil rozklikl.
Na fotce byl pěknej kluk, tmavý krátký vlasy, štíhlej sportovní typ, možná kolem pětatřiceti, a ať jsem to studoval, jak chtěl, nemohl jsem si vybavit, že bych ho někdy viděl. Jenže místo zhruba odpovídalo, byl z okresního města tak třicet kiláků od nás, a určitě sem často jezdil. Hm. Tak mu napíšem, ne? Co už s tím. Klikl jsem na odpovědní pole a začal psát.
„Ahoj, našel jsem tvůj profil a líbíš se mi. Nechtěl bys třeba o víkendu zajít do klubu?“ Napsal jsem úplný minimum a uvažoval o tom, jestli jsem se náhodou už tou první větou definitivně neznemožnil. Co si psali kluci na seznamkách, jsem jednoduše nevěděl a jen jsem si představoval, jak by to mohlo asi vypadat. Ale nezbývalo mi nic jinýho, než čekat, co se bude dít. U Králíka sice svítil příznak, že by měl být zrovna online, jenže zatím nepsal. A to mohlo znamenat leccos, buď dělá něco jinýho nebo mě šoupnul do koše stejně, jako jsem to udělal já s nabídkama, který mi přišly od víkendu doteď. Pět minut, nic. Deset. Čtvrt hodiny. To by mě zajímalo, co budu dělat dál, říkal jsem si a šel jsem se k oknu nadechnout čerstvýho vzduchu ze zahrady. Pak se ozvalo pípnutí. Udělal jsem dva rychlý kroky ke stolu. A hele, je to on. Tak přece.
„Ahoj, taky nevypadáš špatně. A neznáme se třeba odněkud?“ Bylo tam napsaný.
„Myslím, že ne. Podle fotky si tě nevybavuju, ale třeba jsme se někde potkali.“ Enter, odesláno.
„Z tvýho inzerátu není moc poznat, co přesně bys chtěl. Jde ti o flirt nebo hledáš vztah?“ Začal komunikovat rychleji a já jsem si uvědomil, že jde do tuhýho. Nevěděl jsem totiž, čemu by dal přednost on. Hlavně to teď nějak nezmastit, když jsem ho už našel, říkal jsem si. Pokud je to teda on.
„Proti flirtu nic nemám, ale nejde mi o sex na jednu noc. Chtěl bych potkat někoho příjemnýho, s kým bych mohl na začátku vypadnout někam ven nebo do klubu a pak by se vidělo. Jestli se ti budu líbit, jestli máme stejný zájmy a tak.“ Zvolil jsem něco, o čem jsem si myslel, že by mohla být zlatá střední cesta.
„Dobře, to se mi líbí, taky tady nehledám jen nějakej orgán na krátký pobavení, sám žádnej vážnej vztah momentálně nemám...“ Vypadalo to, že jsem to trefil.
„To je super zpráva, jestli chceš, můžem se některej večer potkat...“ Reagoval jsem hned.
„Mně by se to hodilo třeba v pátek... Kam bys chtěl zajít? Pracuju v tvým městě, takže to tam trochu znám...“ Zbystřil jsem. Pracuje tady, to by mohlo být dobrý znamení.
„Co bys říkal Lemonu, klasika ne?“ Zkusil jsem to snad s tím nejznámějším, co tady bylo. Navíc, v pátek tam bude narváno, aspoň nebudu nikomu nápadnej.
„Tak jo, fixuju si termín. Myslíš, že se podle fotek poznáme?“
„Snad jo. Já budu mít světle modrý džíny, vzal bych si tričko s gorilou a budu přesně v osm u baru, na pravým konci.“ Zkusil jsem si představit, jak by to mohlo vypadat, ale asi se ničemu nedivil.
„Domluveno, já nosím černý kalhoty, tričko si vezmu s fotkou Golden Gate a někde tě tam najdu.“ Odpověděl mi hned a pak jsme se už jen rozloučili. Žasnul jsem nad tím, jak to bylo nakonec jednoduchý, ale starosti mi dělalo trochu to, co mu mám říct a jak zjistím, jestli je to fakt on. Na žádný zpravodajský hry a dlouhý předstírání zájmu o vztah jsem neměl náladu ani omylem, ale přece to na něj nemůžu jen tak vysypat.
Jenže člověk může něco předpokládat a ono to nakonec dopadne úplně jinak, než by čekal. V pátek kvečeru jsem si dal jednou po pěkně dlouhý době pozor, abych k něčemu vypadal. Aby bylo vidět, že mi na schůzce záleží, a na místě jsem byl už ve třičtvrtě na osm. Zatím jsem si nevšiml nikoho známýho, což se mi hodilo, a rozhlížel jsem se, abych ho viděl první. Neměl jsem rozmyšlený, co mu řeknu a říkal jsem si, že počkám, co se bude dít.
Kapitola 11
Druhej den ráno jsme se potkali s klukama přímo u autobusu. Na začátku jsem si všiml, že si dávají pozor, aby mě něčím nerozhodili, ale po pár hodinách cesty to zmizelo a bavili jsme se jako vždycky předtím. Jen Martin mi chyběl, ale snažil jsem se, aby to nebylo moc vidět. Notifikací mi zatím přišlo jen pár a nevypadalo to, že by si něčeho všimli.
Na místě jsme byli už před jedenáctou a z autobusovýho nádraží jsme hned vyrazili směrem do centra a k Dunaji. Vylezli jsme na Rybářskou baštu, odkud byl nádhernej rozhled a pak jsme se vydali dolů do města. Kolem druhé jsme našli na jedné z obchodních tříd restauraci, kam jsme zapadli na oběd. Jenže zrovna v ten moment se zase něco stalo a začaly mi chodit notifikace jedna za druhou. Chvíli jsem dělal, že se o to nestarám, jenže potom už to množství začínalo být divný. Kluci sice nic neříkali, ale mně by se to na jejich místě určitě divný zdálo. Zvlášť v ten moment, kdy jsem se to snažil nějak vypnout a na mobilu mohli klidně zahlídnout, že mi tam chodí fotky kluků. A to nejen obličejů, ale i ostatních částí těla.
„Zatraceně! Potřebuju najít jednoho kluka, co si říká Bunny Boy, začal jsem ho hledat na nějakých seznamkách a takhle to dopadlo!“ Vylítlo mi z pusy, protože mi to už strašně lezlo na nervy.
„A proč ho hledáš, pokud se teda neptám nevhod?“ Usmál se na mě Honza, ale zatím to nevypadalo, že by si myslel, že mi z toho všeho hráblo.
„Ále...“, mávl jsem rukou. „Našel jsem to jméno, když jsem uklízel Martinovy papíry a...“ Zůstali na mě koukat a mně až pozdě došlo, jak to muselo vypadat.
„Počkej, přece si nemyslíš, že by s ním Martin něco měl, to si nedovedu vůbec představit...“ Přerušil mě Robert a mně došlo, že to musím okamžitě vysvětlit.
„Ježíšmarjá, to ne, nic takovýho by mě v životě nenapadlo. Jenom, podle těch papírů Martin asi řešil v tý poslední době nějakej závažnej případ, už to nedodělal a ten kluk má s tím celým něco společnýho. Jenže to nemůžu jen tak donést k Martinovi do úřadu, protože je to celý strašně divný a nechtěl bych někoho dostat do maléru. Nepamatujete si třeba, že by se vás někdy v prosinci Martin ptal na nějaký zvláštní věci? Třeba na úniky informací a tak?“ Zeptal jsem se nakonec, protože u nich jsem se rozhodně nebál, že by to říkali někomu dalšímu. Robert zavrtěl hlavou.
„Na úniky informací určitě ne, to byla jeho parketa, to bysme se spíš museli ptát my jeho...“
„Počkej...“, skočil mu do řeči Honza. „Mě se na něco ptal, teď jsem si vzpomněl. Chtěl vědět, jaká je praxe kolem odposlechů telefonů u úředníků na vyšších postech a jestli vím něco o tom, jak často se to v praxi děje. Připadalo mi to zvláštní, ale nechtěl jsem se ho moc vyptávat...“
„Jo...,“ skoro jsem nadskočil na židli. „To by mi do všeho zapadalo... Prostě, musím toho kluka nějak najít a na pár věcí se ho zeptat. Martin by to určitě nechtěl nechat bejt... Vám to asi nic neříká, že ne? Já ani nevím, kolik kluků si může říkat Bunny Boy, kdyby jich bylo víc, přece se nemůžu všech ptát, jestli se znali s Martinem...“ Uvažoval jsem nahlas a Honza pokrčil rameny.
„Já jsem to v životě neslyšel, ale... Já se v těch seznamkách moc nevyznám a do klubů chodíme jen občas, takže to nemusí nic znamenat... Ale víš co, máme hodně kontaktů s lidma, zkusíme se nějak nenápadně poohlídnout. Nevíš prosím tě z jakýho prostředí by měl být?“
„Z vnitra nebo armády...“ Řekl jsem o něco tišeji, i když mi asi nikdo nemohl rozumět.
„No nazdar...“, podíval se Honza po Robertovi. „Tak to si musíme dát dvakrát bacha... A ty taky.“
Pak nám přinesli jídlo, já jsem si vypnul mobil a zbytek výletu jsem měl klid. Aspoň ten den s klukama jsem si chtěl užít tak, jak to nejlíp šlo.
Až jsme se loučili, Honza mě na chvíli objal.
„Poslyš, kdybys měl pocit, že ti můžem s něčím pomoct, volej hned. Kdykoli. A dávej na sebe pozor, ať se zbytečně ještě nestane něco tobě....“ Vrátil k tomu, o čem jsme mluvili u oběda.
„Budu, neboj. Byl to moc hezkej den... A díky za všechno... Ahoj.“ Pozdravil jsem se s nima a šel jsem na tramvaj.
Druhej den, to bylo pondělí, jsem chtěl po práci udělat dvě věci. Jednak jsem letmo proletěl tu horu nabídek, která mi za necelý tři dny přišla. Kdyby se stal zázrak a Králík by se mi nějakou náhodou ozval, abych ho s těma ostatníma nehodil taky do koše. To se ale nestalo, takže jsem se rozhodl, že ho zítra večer zkusím najít sám. A jednak jsem začal hledat nějakou seriózní literaturu o špionáži. Nevěděl jsem o ní totiž nic, nikdy mě to moc nezajímalo, ale pokud najdu Králíka a budu muset pro začátek sám zhodnotit to, co mi řekne, měl bych znát aspoň základní informace. Jinak budu vypadat jako beznadějnej idiot, kterej ani nerozezná, co je pravděpodobný a co je kachna na první pohled.
Zadal jsem pár klíčových slov do prohlížeče a vypadly na mě desítky odkazů. No nazdar. Prohrabával jsem se jima snad půl hodiny, než jsem našel knížku, která mi připadala dobrá. Mezinárodní dezinformace od Bittmana. Jasně, Jamese Bonda ze mě neudělá, to jsem ani nechtěl, ale něco se z ní dozvím. Bohužel byla beznadějně vyprodaná, ale naštěstí se dala objednat v knihovně na zítra, což jsem taky hned udělal.
V úterý v pauze na oběd jsem si knihu vyzvedl a ještě odpoledne jsem se do ní pustil. No a co, koneckonců to byla pořád odborná literatura a klidně bylo možný, že se tam dozvím něco užitečnýho i pro práci. Jak jsem prošel obsah a prolistoval jsem ji, bylo mi jasný, že jsem to trefil. Text byl psanej úplně suše a byly v něm kila informací. Historii jsem vynechal a jako první jsem si vybral kapitolu o vlivu agentů na novináře a média vůbec. Stačila mi ani ne hodinka a začal jsem daleko líp chápat to, co mi vrtalo hlavou z Martinových poznámek. Všechno do sebe zapadalo a najednou mi došlo, že ten případ prostě musím někam posunout. Že není možný, aby to ten dotyčnej dělal pořád dál a ještě dostával každej měsíc peníze od státu, kterýmu škodí.
Kapitola 10
Pomalu jsem sbíral dílky skládačky a rekonstruoval děj. Jak to tak vypadalo, všechno začalo tak bizarně, jako kdyby to byl lacinej špionážní román. Martinův informátor náhodou, se kterou nikdo nemohl počítat, viděl, jak na toaletách ve velkým obchoďáku v Praze jeden z úředníků předává týpkovi obálku ve velikosti A4. Ze začátku mu to připadalo jen divný, ale pak na serveru, kterej šířil fake news, vyšel článek, ve kterým byly kromě spousty nesmyslů i čísla, který pocházely z čerstvé zprávy ministerstva. Ta zpráva byla ovšem zatím v režimu tajné a nikdo nepovolanej se k ní neměl dostat. Tak zkusil zjistit, kdo ten článek napsal a nakonec se dobral k tomu, že to byl zrovna ten týpek, co si přebíral obálku. V ten moment mu celá věc přestala připadat jako náhoda a tak trochu se rozhlídl v okolí toho úřady, kde našel nějaký stopy po tom, že jedna předaná obálka asi nebude všechno, co má na svědomí. Potíž byla v tom, že to, co měl v ruce, zatím nestačilo na to, aby naše orgány dotyčnýho začaly sledovat, a bylo potřeba ještě spoustu věcí ověřit a doplnit. Martin to už udělat nemohl a nikdo jinej zvenku taky ne. Podle toho, co jsem četl, se zdálo, že jeho kontakt chtěl spolupracovat jen s ním a že jediná osoba, která o celý afeře teď ví nejvíc, jsem já.
Protáhl jsem se u počítače a zamyslel se, co dál. Na podobnou činnost jsem neměl žádný vzdělání ani jsem se o ni dřív nezajímal. Co se týkalo práce, Martin mi vždycky poradil, když jsem se ho na něco zeptal. Ale o tom, co dělal on, jsem nevěděl nic, protože jsem si říkal, že bude lepší, když se ho nebudu zbytečně ptát. Měl na starosti většinou citlivý informace a nechtěl jsem, abych někde omylem plácl něco, co by nikdo vědět neměl.
Jenže, co s tím teď? První problém byl už v tom, že nikde nebylo napsaný, kdo je ten úředník a ani jsem přesně nevěděl, kdo je informátor. Nebo lépe řečeno, nevěděl jsem to vůbec. Jak v počítači, tak na papíru byla vždycky jen jeho přezdívka. A nemohl jsem si pomoct, ta přezdívka mi připomínala jen jedno prostředí. Gay seznamky, který mi vždycky lezly krkem. Když na nich někdo lovil kluky nebo když brouzdal inzerátama jen tak pro zábavu, byla to určitě jeho věc. Ale sám jsem to dělat nechtěl a když se o tom kluci občas bavili v klubu, nikdy jsem se do podobných diskuzí nezapojoval. Navíc mě mátla další věc. I když to bylo divný, připadalo mi, že ten kluk je z našeho města, ne z Prahy. Podle záznamů bylo těch schůzek v poslední době celkem dost a Martin přitom minulej rok na podzim a v zimě nebyl v Praze snad vůbec. A že by se sem ten dotyčnej dostal tak často jen tak, bez nějakýho důvodu a aby si toho nikdo nevšimnul, se mi taky nezdálo. Takže budu muset začít hledat teplýho kluka, protože aspoň tím jsem si byl jistej, na některým z detašovaných pracovišť ministerstva obrany nebo vnitra? A jak, když tam nikoho neznám? S nikým z Martinových spolupracovníků jsem se neznal tak dobře, abych za ním mohl zajít s nějakou legendou a čekat, že mi poradí. Tak jak na to, zatraceně?
Lámal jsem si s tím hlavu snad hodinu, ale nakonec jsem přišel na jedinou cestu. Jednoduše zkusím zadat přezdívku na pár gayseznamek, lokalizuju hledání pro bližší okolí a uvidím, co z toho vyleze. Sice si tam budu muset založit profily, což jsem nikdy ani za nic z principu nechtěl, jenže teď mi nic jinýho nezbude. Koneckonců je hned zase můžu smazat.
Chvíli jsem přemýšlel, jaký jméno bych si měl dát sám. Nenapadalo mě absolutně nic, až jsem našel na netu specializovanou stránku, kde se takový nicknames daly najít. Koukal jsem na některý jako cvok, že bych si říkal Lavender Cowboy nebo třeba Light in the Pants? Nakonec jsem našel pár jmen, který byly přijatelný. Takže pro tyhle účely se stanu Mary Ann a budu doufat, že to nemá nějaký skrytý významy, který by mě nenapadly. V archivu jsem pak objevil jednu fotku, kde jsem byl i nebyl k poznání a začal jsem si vytvářet novou identitu. Věk 32, to jsem klidně mohl nechat. Koneckonců Bunny Boy, teda informátor, by měl být taky starší než třicet. Zájmy? Tam napíšeme nějakou klasiku, cestování, sport, hudba. Jenže ještě zbývala podle všeho jedna z hlavních věcí, a to preference. A tady jsem se zarazil. Pokud tam nedám nic, bude to vypadat divně. A o tom, „jak to mám já“ jsem se nikdy moc bavit nechtěl. To bylo něco, co měl vědět jen Martin a bylo úplně jedno, z jaké jsem byl menšiny. Vsadil bych se, že bych k tak intimním věcem přistupoval úplně stejně, i kdybych „byl na holky“. Do háje, co s tím? Nakonec jsem vytvořil něco na způsob, že nemám žádný zvláštní preference, ale že se vyhýbám extrémům.
A teď, kam ten profil nebo profily nejlíp umístit. Připadal jsem si jako úplnej a poslední diletant, protože jsem to seznamovací prostředí jednoduše neznal. Jen jsem o něm mockrát slyšel, což pochopitelně bohužel nebylo totéž. S Martinem jsme byli víc než devět let a ani předtím jsem se podobným způsobem s nikým seznámit nepokusil. Chlapi se na mě lepili, kde jsem se objevil, a že bych tomu měl pomáhat nějakou aktivitou navíc, by mě vůbec nenapadlo. Takže jsem si nakonec na netu našel reference platforem, pouvažoval o tom, kde bych mohl Králíka, jak jsem si ho přejmenoval, najít nejdřív a svý profily jsem fakt na tři místa umístil. A taky jsem to celý propojil s mobilem, což byl podle všeho ten nejlepší nápad, kterej jsem mohl dostat.
Po pár minutách bylo klidný sobotní odpoledne pryč a jedna za druhou mi začaly chodit notifikace zpráv. Na pár z nich jsem nahlídl a skoro jsem se lekl. Zatraceně, co jsem to spustil? A to jsem si ani nijak moc nefandil, žádnýho supermana jsem ze sebe nedělal ani náhodou. Nakonec mě to po půl hodině otrávilo tak, že jsem napsal esemesku Robertovi, že s tím zítra ve čtvrt na sedm počítám a vypnul jsem si mobil.