© 2015 Minorities, z.s.

Tato webová stránka používá cookies, které můžete kdykoliv vypnout prostřednictvím nastavení svého prohlížeče.

  • Facebook App Icon
  • Twitter App Icon
  • YouTube App Icon

Nebylo vždycky dobře

 

Na této stránce vám budeme přinášet kapitoly z minulosti, která z pohledu minorit občas nebyla zrovna veselá a ve většině případů byla pdlišná od toho, co by se dalo předpokládat. Postupně se budete dočítat, že středověk asi nebyl tak temný, jak se obvykle soudí a že jej v ponurosti mnohdy překonalo nám mnohem bližší 19. století.

 

Začínat budeme však obdobím patrně nejkrutějším, a to perzekucí homosexuálů v letech 1933 až 1945 v tzv. Třetí říši a na území jí okupovaných. Text, který následuje níže, je zpracován zejména z pohledu hodnocení právní zvůle, které byly osoby s minoritní sexuální orientací vystaveny. Pokud se budete o této době chtít dozvědět více, doporučujeme například skvělou knihu Cesta růžového trojúhelníku, která vznikla ve spoluautorství Rudolfa Brázdy a Jeana-Luca Schwaba.

 

Perzekuce homosexuálně orientovaných osob v nacistickém Německu patří bezesporu mezi nejtemnější kapitoly dějin lidských práv ve 20. století. Je zjevné, že již od samého počátku éry moci NSDAP se jednalo o jednu z klíčových problematik, jíž se Hitlerova strana cíleně věnovala, a to vedle perzekuce Židů a politických oponentů; dalo by se říci se stejnou intenzitou. Proklamovaným důvodem pro tento postup bylo přesvědčení, že se v případě homosexuálního chování jedná o ohrožení árijského ideálu mužnosti a též tradiční rodiny, na niž byl kladen zásadní důraz. Z dostupných pramenů (zejména přepisů projevů apod.) je pravděpodobné, že jedním z hlavním nositelů myšlenky nutnosti rozsáhlé perzekuce homosexuality byl Heinrich Himmler (přestože tento jeho postoj vykrystalizoval zřejmě až po tzv. Noci dlouhých nožů), je ale zjevné, že problematice přisuzoval zásadní význam rovněž Adolf Hitler. V pozdějších letech (konkrétně v roce 1936) byl dokonce založen Ústřední říšský úřad pro boj s homosexualitou a potraty, což pouze ilustruje důležitost, kterou daným otázkám tzv. národní socialisté přikládali.

Rozsáhlá perzekuce homosexuálně orientovaných osob byla započata v roce 1933, tedy prakticky okamžitě po nástupu NSDAP k moci, kdy zároveň poměrně značně oslaboval předchozí umírňující vliv Ernsta Röhma. Jako jedno z prvních "opatření" byly zakázány veškeré organizace zasazující se za práva homosexuálů, postaveny mimo zákon související odborné publikace a kluby s homosexuální klientelou podrobeny častým raziím. 6. května 1933 byl dále uskutečněn ozbrojený útok na Institut sexuálního výzkumu Magnuse Hirschfelda, který v předcházejícím období patřil k velmi vlivným organizacím; jeho vedoucí Kurt Hiller byl uvězněn v koncentračním táboře a v následujících dnech byla veřejně spálena prakticky celá knihovna Institutu. Při útoku byly též zabaveny jmenné seznamy homosexuálních občanů, které byly Institutem vedeny pro vědecké účely; v rukou nacistů se však staly velmi účinným nástrojem pozdější perzekuce. Další etapou pak byla samotná tzv. Noc dlouhých nožů (30.6. - 2.7.1934), která fakticky započala zavražděním výše uvedeného Ernsta Röhma; Röhmova poprava byla odůvodněna právě jeho homosexuální orientací, ačkoliv se v jeho případě zcela zjevně jednalo o likvidaci Hitlerova politického konkurenta. Další roky pak byly ve znamení organizované perzekuce a likvidace homosexuálně orientovaných obyvatel prakticky všech území postupně ovládaných nacistickým Německem.

Z hlediska právní úpravy došlo právě za účelem možnosti širší perzekuce k novelizaci výše zmíněného ustanovení § 175 Trestního zákoníku, a to jeho faktickým rozdělením na ustanovení § 175 – 175b. Samotný § 175 dostal nový název "oplzlost mezi muži" a na základě něj bylo nově možno postihovat prakticky jakoukoliv formu homosexuální interakce, tedy nikoli pouze samotný sexuální styk, jako tomu bylo ve znění zákona účinném od roku 1871, ale rovněž prakticky veškeré nekoitální fyzické styky mezi muži. Univerzálním trestem bylo uvěznění bez uvedení trestní sazby, a ustanovení rovněž obsahovalo zmírňující klauzuli o možnosti soudu upustit od potrestání v případě, že obviněný nedosáhl dosud věku 21 let. Ustanovení § 175a mělo pak povahu kvalifikované skutkové podstaty zakotvující trest odnětí svobody až na 10 let (ne však méně než 3 měsíce) pro vynucování homosexuálních aktivit násilím, v důsledku nadřízeného postavení či na osobě mladší 21 let, a dále pro homosexuální prostituci. Ustanovení 175b se potom věnovalo sexuálnímu styku se zvířaty. Lesbickému chování se žádné z ustanovení Trestního zákoníku nadále nevěnovalo, protože lesbicky orientované ženy byly nacistickými teoretiky považovány za snáze "napravitelné".

Na základě nového znění Trestního zákoníku se nacistickým soudům otevřela poměrně široká možnost perzekuce prakticky jakéhokoliv homosexuálního chování mezi muži, s tím, že vágní definice trestu a zejména jeho sazby umožňovala rovněž poměrně vysokou soudcovskou "kreativitu. Zpravidla též na rozdíl od předcházejícího období v praxi nebyla vyžadována příliš přesvědčivá důkazní situace, za dostatečný důkaz spáchání přečinu dle § 175 byly považovány i např. osobní dopisy. Ve výsledku tak bylo mezi lety 1933 a 1945 pro podezření z homosexuality zatčeno cca 100.000 mužů, z nichž cca 50.000 bylo oficiálně odsouzeno. Většina z nich vykonávala trest odnětí svobody v běžných vězeních, ale mnozí z nich (odhadem mezi 5 a 15 tisíci) byli též deportováni do koncentračních táborů, kde byli od roku 1937 značeni tzv. růžovým trojúhelníkem. Úmrtnost homosexuálních vězňů v koncentračních táborech se pohybovala okolo 60%, když mnozí z nich byli vystaveni rovněž krutému zacházení ze strany spoluvězňů a pseudovědeckým pokusům při odhalování "homosexuálního genu".

Perzekuce homosexuálních mužů na území Německa však neskončila s koncem 2. světové války a osvobozením koncentračních táborů spojeneckými vojsky. Vězňové, kteří byli odsouzeni dle ustanovení § 175, byli i nadále považováni za zločince a nikoli oběti nacistické perzekuce, a v důsledku toho byli nuceni vykonat uložené tresty v plné původní výši a neměli nárok ani na reparace a státní penze, které byly přiznány ostatním obětem nacistického režimu. Rovněž znění Trestního zákoníku zůstalo prakticky totožné jak pro východní, tak pro západní část Německa ještě po relativně dlouhou dobu. Není však bez zajímavosti, že nově ustanovená NDR přistupovala k proslulému ustanovení § 175 jinak než NSR; proto se na srovnání vývoje právnáí úpravy v těchto dvou státech následně alespoň krátce zaměříme.

Německá demokratická republika (obecně nazývaná Východním Německem) nastavila v nazírání na homosexuální chování o poznání tolerantnější hledisko než její západní soused. Již v roce 1946, tedy před vznikem nové NDR, zpráva tzv. Komise pro studium práva, jejímž úkolem byla revize předchozí právní úpravy, vyjádřila stanovisko, že homosexuální chování by nemělo být dle norem nového státu trestně postihováno, a v roce 1948 soud v Halle prohlásil změnu nazírání na homosexuální chování z roku 1935 za důsledek nacistické nespravedlnosti. Tato vyjádření však neměla žádných faktických důsledků až do roku 1950, kdy Berlínský odvolací soud (v tomto případě jako tvůrce práva) zaměnil znění nacistického § 175 za jeho dřívější variantu. Nový § 175a však zůstal zachován. Postih homosexuálního chování pro spolkové země NDR byl zrušen novým Trestním zákoníkem z roku 1968, přičemž věková hranice pro legální homosexuální styk byla 18 let. Nerovnost v této věkové hranici, a zároveň jakákoliv zmínka o homosexuálním chování byla zcela odstraněna zákonem z května 1989.

Naproti tomu Německá spolková republika (tzv. Západní Německo) přes poválečnou rozsáhlou revizi právního systému po poměrně dlouhou dobu ponechala diskutabilní § 175 i § 175a v platnosti, a to mj. s vysvětlením, že novelizace z roku 1935 "nebyla natolik ovlivněna nacistickou ideologií, aby bylo nutno ji v moderním demokratickém státě zrušit", a perzekuce homosexuálů pokračovala prakticky s obdobnou intenzitou (samozřejmě s výjimkou odesílání do koncentračních táborů). Mezi roky 1945 a 1969 došlo tak k odsouzení dalších cca 50.000 homosexuálních mužů, což s sebou mezi jinými neslo i poměrně velký nárůst sebevražednosti. Až do 60. let 20. století rovněž přetrvávalo přesvědčení, že homosexualita není vrozeným, nýbrž získaným chováním, což vedlo rovněž k rozsáhlým postihům tzv. homosexuální propagandy. Tento způsob nazírání se udržel až do roku 1966, kdy v důsledku nástupu sociálně demokratické strany k moci oslabila svůj vliv křesťansko demokratická unie byla (s účinností od roku 1969) konečně provedena revize § 175, ze kterého byla ponechána v platnosti pouze kvalifikovaná skutková podstata, tj. původní § 175a. Potlačení ve společnosti široce rozšířené homofobie však bylo ještě otázkou několika desetiletí. Až s prakticky se sjednocením Německa v počátku 90. let byl neblaze proslulý § 175 zcela odstraněn a teprve v počátku 21. století (přesněji v roce 2002, tj. rok po uzákonění civilního partnerství osob stejného pohlaví) byla Bundestagem vyslovena omluva za postih homosexuálů v době nacistického režimu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro vás, kteří si chcete přečíst z tohoto období autentický příběh, je zde již výše uvedená kniha.