Jak je to vlastně s naší společností v otázkách přijímání diverzity či, pokud se budeme chtít důsledně držet českého jazyka, jinakosti?

Při obecném pohledu a jednoduchém srovnání s okolními zeměmi být menšinou v České republice není takový problém. Česká společnost vykazuje poměrně vysokou míru tolerance k řadě jevů, které jsou jinde přijímány velmi problematicky, což se projevuje nejen v odpovědích obyvatel v průzkumech společenského mínění, ale i v běžném denním životě. Jenže... Na druhé straně se v jiných průzkumech setkáváme s prvky xenofobie až rasismu již u dětí v základní škole, na sociálních sítích si získávají významnou podporu tzv. politicky nekorektní příspěvky, které v naprosté většině hraničí se zdravým rozumem, a řada lidí má obavy vyjádřit své politické či jiné stanovisko, dokud si není jista, že hovoří se stejně smýšlejícím. Takže jak je to tedy s proklamovanou českou tolerancí ve skutečnosti? Asi vždy záleží na konkrétní případě, na konkrétním místě a zejména na konkrétní skupině osob, se kterými se setkáváme. Narodit se jako queer jedinec na jihomoravské vesnici může být stejná pohroma jako být stižen albinismem v rovníkové Africe.

Naším záměrem je napomoci vytvářet povědomí, že diverzita je rysem, který je společnosti vlastní, protože nemůžeme a ani nechceme být všichni stejní, a taky, že její existence nás chrání před nebezpečím vzniku totalit nejrůznějšího typu. Přitom není naším cílem omezit se jen na diverzitu ve smyslu sexuálního chování, ale na schopnost respektovat, že někdo jiný může mít jiný způsob života, jiný politický názor či jinou barvu pleti, než mám já. 

A proč tedy v titulcích používáme bez ohledu na genderové požadavky nejčastěji mužského rodu? Je to jednoduché, protože každý jsme hlavně člověk. The human after all...