Kapitola 19

 

Cestou domů jsem byl jak malej kluk, co dostal k narozeninám tisícovku a bojí se, aby ji někde nevytrousil. Celou dobu jsem se ujišťoval, jestli mám všechno ve vnitřní kapse letní bundy a říkal jsem si, že je štěstí, že jsme se nesešli na koupališti. Kam bych to schoval do plavek, jsem netušil. Doma jsem se jen pozdravil s matkou a zapadl jsem k sobě. Nejdřív jsem si pořádně prošel ty papíry. Bylo tam pár divnejch přístupů, který by samy o sobě mohly svědčit asi jen o zvědavosti, kdyby to ovšem nezapadalo do dalších souvislostí. Ten přístup, kterej by se hodil k předání obálky, co celej proces odstartovala, byl už sice časově mimo, ale jiný souvislosti se najít daly. Jen, pokud se přehled přístupů nakonec bude někomu předávat, budu ho muset celej přepracovat, aby nakonec neukázal na toho ajťáka. Stejně, říkal jsem si, musí mít ale koule, ten kluk. Něco takovýho bych v životě nedal z ruky tak daleko, abych na to neviděl. No nic, budu fakt opatrnej, abych ho nějak neohrozil, slíbil jsem si. Pak jsem se dostal k flešce. Od Martina jsem byl poučenej o tom, že pokud je někde zapnutý wi-fi, vždycky se může stát, že něco ulítne, kam to člověk nejmíň potřebuje. Takže jsem vypnul pro jistotu celej barák. Televize byla na kabelu a nemyslel jsem si, že by matka v době přípravy večeře něco hledala na netu. Už jsem chtěl dát flešku do portu, když jsem znovu začal být paranoidní. Otevřel jsem skříň a vytáhl svůj starej notebook, kterej byl sice funkční, ale už tak pomalej, že jsem ho před nějakýma dvěma rokama vyměnil za výkonnější model. Adaptér jsem připojil do zásuvky a zapnul on-off tlačítko. Monitor se za chvíli rozsvítil a po pár minutách jsem konečně klikl na ikonku, která se mi obrazovce nabídla.

Hned pak na mě vypadla hromada souborů, o kterejch jsem podle názvů nezjistil absolutně nic. Začal jsem se tím probíral, ale jak to tak vypadalo, do večeře jsem neměl šanci stihnout ani pět procent. Tak jsem se šel najíst, k počítači jsem se vrátil až po osmý a někdy kolem jedenáctý jsem začínal mít trochu přehled. Jasně, nebyly tam žádný plány letišť, rozmístění vojsk NATO a já nevím, co ještě, ale přece jen. Některý analýzy týkající se veřejnýho mínění nebo oblastí nejčastějších sociálnch tlaků, tam podle mě neměly co dělat. Aspoň podle toho, na jaký pozici ten týpek seděl, protože jeho jméno jsem pořád ještě neznal a ani jsem se je nesnažil třeba podle organizační struktury ministerstva zjistit.

Nakonec jsem to celý zavřel, flešku hodil do šuplíku s kancelářským harampádím, který se tam střádalo od dob mých studií ještě na gymplu, a začal jsem uvažovat, co s tím budu dělat. Jasně, zpracuju to ve stejným systému, jak psal ty předchozí záznamy Martin. S tím asi žádnej problém nebude, všelijakých stop už mám řadu, aby to mohlo někoho začít zajímat, ale komu to dám? Přece se nemůžu vypravit do některé z expozitur tajných služeb, zazvonit u dveří a říct dobrý den, já vám tady něco nesu. Okamžitě by to mohlo vypadat jako provokace, zvlášť teď. To už jsem všechno z těch knížek věděl. No nic, uzavřel jsem to, zpracuju to a... Pak se uvidí.

V sobotu a neděli jsem využil toho, že bylo krásně, sedl jsem si zase s tím starým noťasem k bazénu a nachystal obě věci. Jednak souhrn „kořisti“ od Králíka a jednak tu fake zprávu pro Urbana. Na tý jsem si dal zvlášť záležet. Bylo v ní pár notoricky známejch věcí, pak statistická část, která se tvářila jako důvěrná, ale s realitou neměla společnýho nic, a nakonec mý shrnutí situace. Dal jsem tomu bankovní štábní kulturu a divil jsem se, jak moc vědecky může takovej nesmysl vypadat. Soubor jsem odeslal někdy kolem pátý a už kolem sedmý mi pípl telegram. Urban.

„Vážený pane doktore, obdržel jsem vaši analýzu a musím vám říct, že je to skvělý podklad a dodal jste ho ještě před termínem. Samozřejmě se s vámi vyrovnáme okamžitě při příštím setkání. A mám pro vás velmi příjemné překvapení, jeden ze sympatizantů naší krevní skupiny, který je současně štědrým mecenášem, vás zve na příští sobotu na víkendovou párty do své rezidence kousek od Prahy. Bude tam mnoho vlivných osob a určitě tam najdete řadu nových užitečných kontaktů..“ A hele. Takže zabrali.

„To je výborná zpráva, pane Urbane. Samozřejmě se rád zúčastním a doufám, že se tam potkáme.“ Odepsal jsem hned zpátky.

„Jistě, už jsem na několika takových párty byl a rozhodně to vždy beru jako privilegium, že jsem byl pozván. Zejména kvůli tomu, že jsou tam jen názorově spříznění lidé.“ Jo, to se budeš divit, říkal jsem si pomstychtivě. Nebo by bylo asi lepší, aby se nedivil, napadlo mě pak. Protože musím hlavně dorazit tu misi, jak jsem tomu začal říkat, a nejlíp tak, abych u toho nebyl vidět. O žádnou  „slávu“ jsem nestál ani omylem. A taky jsem nechtěl mít dalších x let pocit, že mám někde za zádama  agresívní a zákeřný lidi, kteří by po mně šli.

V týdnu, kterej následoval, jsem pro banku udělal pěknej kus práce. Hra pro děti dostávala pomalu zřetelný obrysy. Výtvarník byl mladej kluk, zakázka ho bavila a tvořil vyloženě explozivně. Každej den minimálně dvakrát mi posílal nový obrázky a asi i pod jeho vlivem se mi vracela chuť něco dobrýho vytvořit.

Ale kromě toho, v jakési spodní rovině, jsem pořád měl v hlavě svou misi. Sobota se blížila a měl jsem pocit, že by to měl být další schůdek k informacím, po kterých jsem šel. Ale stejně jsem se na ni nemohl nijak připravit, protože jsem netušil do čeho vlastně jdu. A tak, když jsem v sobotu v poledne nastoupil už v Praze do příměstskýho autobusu, kterej mě měl dovézt poblíž haciendy onoho mecenáše, jsem byl přece jen trochu v tenzi. V něčem, co připomínalo luxusní výletní lokalitu zbohatlíků, jsem se ocitl těsné po jedné. Vystoupil jsem na zastávce na jejím okraji a podle navigace, kterou mi poslal Urban včera, jsem se vydal na cestu. Domy kolem mohly pocházet tak ze začátku munulýho nebo konce předminulýho století, to by mi ale asi nejlíp mohl říct otec, ten na to byl specialista.  Všechny vypadaly, že se někdo pečlivě stará nejen o ně, ale i o zahrady ve kterých většinou stály. 

Po pár minutách, to jsem byl už dost daleko od silnice, jsem si říkal, že vysokej plot na konci cesty by měla být správná adresa. A taky byla. Přišel jsem ještě blíž. Z týhle strany jsem viděl jen branku pro pěší, takže mi přestalo být divný, že nikde nevidím zaparkovaný auta jako při ostatních snobárnách, kterým se říká zahradní párty. Vypadalo to, že příjezd k domu bude asi z druhé strany. A úplně jasný bylo, že celej prostor je pokrytej bezpečnostním systémem, kamery byly patrný vlastně na první pohled. Dokonce jsem si říkal, jestli už to, jak jsou vidět, nemá odradit nezvaný návštěvníky. Vytáhl jsem z kapsy mobil a zavolal přes telegram Urbanovi.

„Dobrý den, pane doktore... Asi už jste tady, že?“ Ozvalo se po nějakých třech zazvoněních.

„Dobrý den, stojím před domem...“

„A přijel jste autem?“ Aha, měl jsem správnej dojem, někde na druhý straně bude asi vjezd.

„Ne, a stojím u takové menší branky...“ Upřesnil jsem mu to a uvažoval jsem o tom, kolik takových „pěších“ jako já bude za plotem, a co z toho můžou asi odvodit. Buď že jsem tak švorc, že nemám ani auto, nebo že tady chci pít alkohol ve větším množství a nemám, kdo by mě odvezl.

„Dobře... Nechám vám otevřít...“ Za nějaký dvě další minuty se ozval bzučák, zatáhl jsem za dveře a vešel dovnitř.

Kapitola 18

 

V neděli ráno jsem se vzbudil zase až v půl desátý, ale moc mi to nevadilo. Žádnej zvláštní program jsem neměl a spíš jsem uvažoval o tom, jestli bych neměl využít toho, co mi nabízel Honza. Abych se jim ozval, pokud si něčím nebudu jistej. Jistej jsem si nebyl skoro ničím, ale říkal jsem si, že na nějaký urgentní konzultace je možná ještě čas. Sice jsem nevěděl proč, ale cítil jsem, že by taková situace mohla celkem brzo nastat. Takže jsem využil toho, že bylo krásný počasí a konečně jsem vyčistil bazén na zahradě. Bylo to o něco náročnější, než u těch moderních modrejch ošklivostí z umělé hmoty, protože se nám ho podařilo zachovat v téměř původní podobě ze třicátejch let.  Až se mi ho povedlo nakonec napustit, přitáhl jsem k němu dřevěný lehátka se zahradním stolkem a zavolal jsem na matku, aby si šla taky užít pěkný odpoledne u vody. Objevila se možná za nějakou čtvrthodinu, nesla tác s kafem a zbytkem štrůdlu a já jsem si říkal, že bych ke štěstí zas tak moc nepotřeboval, stačil by mi k tomu už jen Martin.

Na začátku příštího týdne to na žádný pokračování dobrodružství nevypadalo. Vrátil jsem se k rozdělaným projektům ještě ze zimy a dokonce jsem začal organizovat tým k vytvoření té dětské hry, kvůli které mi volal šéf před pár týdny. Kupodivu se mi začala trochu vracet invence, takže jsem si už nemusel vymýšlet další výmluvy a požadavky na vedení, abych to oddálil. I čas dostával vcelku normální rozměr, doma jsem četl další knížky o ruským vlivu u nás a přestal jsem počítat hodiny, který mi zbývají, než půjdu spát.

Ve čtvrtek mi ale přišlo skrz Telegram první zadání od Urbana, jestli bych mohl najít nějakej čerstvej výzkum, kdo je podle Čechů viníkem zvyšujících se cen energií. Jestli Rusko, unie nebo NATO. Začal jsem přemýšlet, co s tím udělám. Jestli jim napíšu nějaký úplný nesmysly nebo naopak něco, co sice bude pravda, ale bude to tak obecný, že jim to nebude k ničemu. Klonil jsem se spíš k druhý variantě, ale protože jsem měl čas minimálně do pondělí, chtěl jsem si to nechat v hlavě uležet přes víkend. Jenže to jsem netušil, co se stane hned další den.

V pátek zrána vypadalo všechno normálně až do oběda, kdy mi přišla zpráva od Králíka.

„Nezajdem na kafe? Zítra v Costě?“ Takže zase kafe, zase něco akutního.

„Můžem, v šest tam budu.“ Odpověděl jsem okamžitě a ještě jsem si na netu ověřil, že ta kavárna, kterou jsme si dohodli posledně, má fakt dnes v pět otevřený. Celej zbytek pracovního dne jsem přemýšlel, co má novýho. A pak mi to došlo. Z Prahy se měl přece včera vrátit jeho spřátelenej ajťák, že by něco přivezl?

Když jsem v pět otevřel dveře do úplně nový kavárny pod kostelem, Králík už tam seděl a tvářil se, jako kdyby vyhrál hlavní cenu v loterii.

„Hádej, co mám?“ Vybafl na mě ještě než jsem si sedl.

„Něco z Prahy?“ Zeptal jsem se a začal mluvit tišeji.

„Jo... Hele...“ Vytáhl asi tři papíry A4. Zděsil jsem se.

„Ježíšmarjá... On to tiskl? A kde? Nepřijde se na to?“ Rozhlídl jsem se, jestli nás nikdo neslyší, ale servírka byla ještě daleko. Zavrtěl hlavou.

„Tak... On je hacker. Teda pardon, ajťák. On musí vědět, co je bezpečný. Dívej...“ Strčil mi to pod nos. „Tady jsou záznamy vstupů do databází toho dotyčnýho... Ještě popsal, co je v který. Šikula, ne?“ Evidentně byl pyšnej na svůj kontakt. „Myslím, že minimálně v některejch neměl co dělat. Třeba ty s personálníma datama. To nemá mít k čemu. A k tomuhle se dostal úplně zvenku, při instalaci tý nový aplikace... Dobrý, což?“ Říkal to jakoby nic.

„No, to je pěkný, tohle. A jak to zlegalizujem, kde jsme k tomu přišli? Až z toho budeme dělat výstup?“ Pokrčil rameny.

„To nevím. Tys přinesl to zadání, tak snad víš, cos chtěl a nějak to zařídíš, ne? Ale to není ještě všechno, to hlavní mám tady...“ Otevřel dlaň, ve které měl flešku.

„Co si dáte?“ Ozvalo se za náma a já jsem se lekl. Tak jsem se do toho zabral, že jsem neslyšel nikoho přijít.

„Krátký presso bych prosil. A nějakou vodu...“ Snažil jsem se tvářit jakoby nic.

„Jo jo... Mně to samý...“  Jak servírka odešla, vrátil se k flešce.

„Představ si, že se mu podařilo stáhnout celej jeho disk... Přímo z počítače. A ještě z toho mohl být parádní malér...“ Znělo to vyloženě vítězně.

„Ježíšmarjá... Co ho to napadlo?“ Nemohl jsem si pomoct, ale zatím jsem jeho nadšení nesdílel.

„No...“, pohodlně se opřel na židli, úplně v pohodě. „Chtěl mi udělat radost, tak k němu vlezl přímo do kanclu, když tam nikdo nebyl, vrazil svou flešku do USB výstupu, bleskově to odhesloval a stáhl. Jenže přesně dvě vteřiny potom, co tu flešku vytáhl, sáhl ten týpek na kliku. No a... Naštěstí   se mu podařilo v posledním momentu zapadnout pod stůl a předvádět, že tam hledá nějaký dráty... Ale bylo to teda tak tak...“ Cítil jsem, že jsem se zpotil.

„Kristepane... Co když jsou tam kamery?“ Zavrtěl hlavou.

„Nesmysl. Navíc, jak si ten kluk dělal bojovou přípravu, tak se mu nějak podařilo vloupat do systému bezpečnostních prvků, takže všechno bylo bezpečný. A oni měli v době zavádění tý nový aplikace vstup ke všem počítačům... Říkal jsem ti, že je to bombarďák...“

Jo, bombarďák. A podle všeho trochu ujetej, do takový šílenosti by jinak nikdy nemohl jít.

„Tak tady to máš... Pak mi řekni, co tam bylo...“ Strčil mi tu zatracenou flešku do ruky.

„Copak tys to neotevřel?“ Podivil jsem se.

„Ne. Co kdyby tam byly věci, na který nemám prověrku? Nechci to celý vidět...“ V ten moment na stole přistálo kafe a musel na chvíli zmlknout.

„No to je výborný...“, pustil jsem se do něj. „A ty si jako myslíš, že já mám nějakou prověrku nebo co?“

„To ani náhodou, ale ty nejseš v armádě, víš, puso?“ Usmál se tak ironicky sladce, jak je to možný jen mezi buznama, a napil se kafe.

„Tak to ti pěkně děkuju, já se nějak zařídím, ty kvítku naděje ozbrojenýho sboru...“ Nenechal jsem se zahanbit. Na tvorbu sloganů jsem byl vždycky dobrej.

„Kvítku naděje, jo? To si nechám vytisknout a zarámuju si to...“ Ušklíbl se.

„To víš, každej jsme profík na něco jinýho...“ Oplatil jsem mu to a vzal si flešku i ty papíry.

Kapitola 17

 

„Dobře. Ale jak bych vám s tím mohl pomoct zrovna já?“ Hrál jsem si na nechápavýho. „O armádě a vojenství nevím vůbec nic. Pokud bych měl dělat nějaký komentáře, tak bych tomu moc nepomohl...“ Zase mě zastavil.

„O to nám vůbec nejde... Vy přece pracujete v PR oblasti a máte na to na jedné straně vzdělání a na druhé to znáte i z praxe... Jste schopen podle výsledků statistik říct, na které impulsy budou lidé reagovat pozitivně a na které negativně. A taky víte, jaká komunikace může mít nejlepší výsledky v emocionální oblasti. Protože, nezdá se vám, nakolik jsou právě v dnešní době zneužívány takové lidské emoce jako je soucit, solidarita a podobně? Jak jsou lidé manipulováni skrze falšované zpravodajství?“ V ten moment se musel zastavit, protože ke stolu přišel číšník.

„Copak si dáte, pane doktore?“ Po pěkně dlouhé době se znovu ozval Němec.

„No... Asi bych si dal nějaký nealko... Máte prosím nějakou vodu s bublinkama? Hlavně studenou?“ Obrátil jsem se k číšníkovi.

„Ale to snad ne... Vy se nebudete jíst? Přece jsme vás pozvali na oběd...“ Začal protestovat Němec.

„To mě mrzí. Jenže... Měl jsem tady sraz s jedním kamarádem a vlastně jsem před chvílí dojedl. Ale... Příště si to líp vypočítám...“ Nenechal jsem se přesvědčit a zůstal jsem u tý vody.

„Tak... Já se vrátím k věci. Mimochodem, kdy odjíždíte? Abych věděl, kolik máme času...“ Vrátil se k hovoru Plukovník, kterýho jsem si mezitím pojmenoval po svým. Mávl jsem rukou.

„Až před pátou... Na nádraží je to kousek, takže času je dost...“

„Vy se určitě při své práci dostanete do kontaktu s výsledky statistických šetření. Samozřejmě nemáme v úmyslu po vás chtít, abyste nějak této možnosti využíval v náš prospěch...“ Začal mě ujišťovat, „ale určitě z nich získáte osobní názor, jaká jsou hlavní témata, která zajímají občany této země, z čeho mají obavy a na co slyší...“ Jo, občany této země, říkal jsem si v duchu. To je to, co vás zajímá. Pokrčil jsem rameny.

„To máte pravdu... Koneckonců využíváme vlastně jen veřejné zdroje a z těch děláme určité závěry...“ Němec skoro zajásal.

„Vidíte... A o takové závěry, vaše osobní závěry nám zrovna jde.“

„No jo, ale... Pro vás bude potřeba asi udělat speciální analýzu, protože se jedná o jiný zadání, než je bankovní praxe... A to bude chtít přece jen nějakou práci...“

„Samozřejmě, samozřejmě, na to jsme připravení...“ Němec mi to sežral i s navijákem. „O ohodnocení vaší práce se bát nemusíte... Tady pan Urban by vás vždycky požádal o zodpovězení nějakých otázek, které nás zajímají, vy byste si řekl, kolik to bude stát a my vám to promptně proplatíme...“ Přikývl jsem a radši jsem spolkl další větu, jestli bych to mohl dostat bez papíru a na ruku. Říkal jsem si, jestli by to na první setkání nebylo už trochu nápadný.

„Dobře Tak s tím bych vám asi pomoct mohl... A... Možná bych se zeptal i já vás na jednu věc. Uvažuju o přesídlení do Prahy, takže... Pokud tady třeba máte nějaký kontakty, který mají informace o zajímavých příležitostech, uvítal bych to. Mám pěkný místo, ale to víte, Praha je Praha...“ Snažil jsem se ještě ve finále zachovat šanci, že mi ukážou i další „spolupracovníky“. Zabralo to perfektně. Němec se zatvářil spiklenecky a naklonil se přes stůl ke mně.

„To máte pravdu, pro někoho, jako jste vy, jsou v Praze určitě lepší možnosti pro kariéru. A nemusíte mít obavy, zajímavých kontaktů máme hodně, uvidíte, že se od nás do pár týdnů dozvíte o nějaké pěkné pozici. Stejně...“, obrátil se k Urbanovi. „Kdyby se naše spolupráce rozrostla, bylo by praktičtější, kdybyste byl tady...“ Urban přikývl.

„To jistě, zpracované zprávy se samozřejmě dají poslat přes nějakou bezpečnou aplikaci, ale často je potřeba něco vysvětlit nebo doplnit a na to je osobní setkání daleko pružnější...“ Zdálo se, že jsou oba výsostně spokojení, protože už na první schůzce se našlo něco, o co bych měl zájem a za co bych jim pak musel být vděčnej.

Do odjezdu vlaku mi chyběla ani ne hodina a já jsem se soustředil na to, abych už říkal jen samý zdvořilostní klišé. Věděl jsem, jak nebezpečnej může být small talk, pokud ho člověk vede s profesionálem, a co všechno se při takový příležitosti může provalit. A že je Plukovník profesionál, o tom jsem vůbec nepochyboval. Kde se ty komunikační taktiky učil, jestli to bylo nějaký vojenský zpravodajství, jestli specializovaný pro práci „doma“ nebo venku, jsem nevěděl, ale že to není amatér, mi bylo jasný. A tak jsem si dával pro jistotu pořádnej pozor.

Když jsem pak seděl ve vlaku, říkal jsem si, jestli byl na tý schůzce Martin se mnou. Teď se už delší dobu neozval, až jsem začínal mít strach, jestli nakonec nejsem na všechno sám. Pak mě něco napadlo a vytáhl jsem z kapsy mobil.

„Mami... Jsem už na cestě domů... Přijedu po osmé... Jenom, měl jsem jen malej oběd a po cestě jsem dostal strašnou chuť na jablečnej štrůdl. Myslíš, že...“ Chtěl jsem se zeptat, jestli by to byla moc velká drzost po ní něco takovýho chtít v sobotu odpoledne, ale přerušila mě, protože se rozesmála.

„Víš, že máš štěstí? V lednici mi zůstalo jedno lístkový těsto a jabka taky mám. Chceš ho i s rozinkama, že jo?“ Musel jsem se rozesmát taky. Jasně, že bych nikdy nepochyboval o tom, že si pamatuje úplně přesně, co jsem po ní jako kluk vždycky chtěl.

„To víš, že jo. A taky s muškátovým oříškem, jo?“ Muškátovej ořech, ten byl to hlavní.

Když jsem večer konečně před devátou přijel domů, voněl celej dům a ještě teplej štrůdl na mě čekal na stole.

„Díky, mami...“, objal jsem ji na moment. „Jen se převlíknu a hned přijdu...“

„Jak bylo v Praze?“ Ptala se pak, když už jsem s ní seděl u kafe a s talířkem v ruce.

„Pěkně... Dokonce jsem se dozvěděl nějaký zajímavý věci...“ Naštěstí se neptala, co to bylo a já jsem si říkal, že je to jen dobře. Asi by nebyla nadšená, kdyby zjistila, do čeho jsem se to pustil.

Najednou jsem zase seděl na kraji našeho bazénu, nohy jsem měl ve studený vodě. Slunce pálilo jako blázen, nebe bylo krásně modrý a Martin mě objímal kolem ramen. Pak si mě k sobě přitáhl ještě blíž a dal mi pusu na tvář.

„Míšane, víš, že já tě vlastně vůbec neznám?“ Trochu jsem se od něj odtáhl, abych na něj líp viděl.

„Jak to? Vsadil bych se, že mě znáš líp, než já sebe...“  Divil jsem se. Pokrčil rameny.

„To jsem si taky myslel, ale asi to tak nebylo. V životě,“ znělo to skoro ironicky, „bych si nemyslel, do čeho se v klidu pustíš...“ Na vteřinu byl zticha, ale pak pokračoval. „Víš, osud je dopředu danej, ale ne úplně... Ani tady, na druhý straně, nevíme úplně přesně, jak co dopadne. A víš proč?“ Zavrtěl jsem hlavou. Jak bych to mohl vědět?

„Protože lidská vůle je do jistý míry svobodná a jak do sebe naráží všechny ty lásky, nenávisti a já nevím, co ještě, je to jak na kulečníkovým stole. Prostě hraješ pořád na stole, kterej má mantinely, co se nedají překročit, ale určitej stupeň volnosti tam je. A hádej, co z toho plyne?“ Klepl mě prstem po špičce nosu, což bylo gesto, po kterým jsem se většinou dozvěděl něco, co jsem nečekal.

„Nevím...“

„Že ani já ti nemůžu dopředu zaručit, že se nedostaneš do pěknýho maléru, pokud se budeš potkávat s takovýma lidma jako dneska. Takže, budeš na sebe dávat velkej pozor, slíbíš mi to?“

„Jasně...“, přikývl jsem. „Ale... Co by se mi nohlo stát?“ Chtěl jsem se ještě zeptat, ale najednou jsem se probudil. Postel vedle byla zase prázdná, ale všechno mi došlo daleko rychleji, než minule. To ten muškátovej ořech, zabralo to. Byl jsem šťastnej, že jsem byl aspoň na malou chvíli s Martinem, ale... To, co bych čekal, jsem se nedozvěděl. Jen to, že spousta věcí je pořád otevřená a čekají na to, jak si s nima poradím.

Kapitola 16

 

Po cestě domů jsem se ještě stavil v knihkupectví a koupil si další literaturu k metodám ruské propagandy. Po večeři jsem se s tím pak v pokoji usadil k počítači a vzpomněl jsem si, jak mi Králík říkal, jestli bych si neměl dát bacha. Na moment jsem se nad tím zamyslel a pak mi došlo, že od tý doby, co se „to“ stalo, mi začala bejt spousta věcí jedno a s tím zmizela i taková ta běžná spodní úroveň strachu, kterej lidi většinou mají. Nebylo to tak, že bych třeba chtěl jezdit autem jako blázen a čekat, jestli se náhodou nepotkám s Martinem dřív, než by si všichni mysleli. A nebylo to tak minimálně ze dvou důvodů. Jednak bych tady nikdy z vlastní vůle nenechal matku samotnou, protože tolik egoismu a sebelítosti jsem v sobě jednoduše neměl. A za další jsem byl odjakživa přesvědčenej o tom, že člověk si sám na život sahat nemá. Nemá a hotovo, i když se mu jeho pobyt na zeměkouli momentálně moc nelíbí. Ale na druhé straně byla pravda, že ta vnitřní zlost, že jsem o Martina přišel tak brzo, vedla k tomu, že jsem měl v sobě najednou daleko víc cynismu a odvahy. Takže jsem se pustil do čtení té nové knihy a říkal jsem si, že udělám všechno pro to, abych dokončil, co Martin začal. A netrvalo moc dlouho, než se začaly dít věci.

Někdy ve čtvrtek odpoledne se mi v liště objevila nová zpráva na facebooku. A hele, říkal jsem si, když jsem ji otevřel. Vypadalo to, že milej Putinův fanda se rozhodl sám urychlit běh věcí a nečekat, až se ozvu.

„Dobrý den, budu o víkendu v Praze. Kdyby se vám chtělo udělat si výlet, mohli bysme probrat tu naši věc. Náklady na cestu vám samozřejmě uhradíme.“

Aha, tak ty na to pěkně spěcháš, říkal jsem si. Ale koneckonců proč ne.

„Dobrý den, to musí být snad telepatie, zrovna jsem vám chtěl psát, že mám cestu do Prahy. Takže sobota by se vám hodila?“ Zkusil jsem být žoviální. Odpověď přišla okamžitě.

„Výborně, myslel jsem si, že vás to nakonec bude zajímat. Takže třeba ve tři v té české restauraci dole na Václaváku?“

Potvrdil jsem mu to a začal uvažovat nad strategií schůzky. Měla být už pozítří a zatím jsem   nepřišel na nic geniálního, jak bych z něj dostal nějaký informace navíc. No a co, uzavřel jsem to nakonec. Však ono se z toho na místě něco vyvine a když tak budu improvizovat.

V sobotu jsem zas tak moc brzo vstávat nemusel. Nic jinýho jsem v Praze na práci neměl, ale to bych jim samozřejmě nevykládal. V mým zájmu rozhodně nebylo, aby si mysleli kdoví jak jsou pro mě důležití.  Na místě jsem byl i přes všechny železniční komplikace po dvanáctý a měl jsem dost času, abych se prošel po městě. Květen pomalu končil a bylo krásný letní počasí. Potom jsem si zašel na oběd do dobrýho suši baru a po půl třetí jsem vyrazil na Václavák. Restauraci jsem dlouho hledat nemusel, dopředu jsem si ji našel na netu a vchod z ulice se přímo nabízel.

Vešel jsem dovnitř přesně sedm minut po třetí a rozhlídl jsem se. Bylo tam poměrně dost lidí a šance, že rovnou natrefím na týpka ve středním věku podle neurčité a malé fotky na facebooku, byla dost malá. Ale než jsem vytáhl mobil, abych mu napsal, najednou se kdosi zvedl od stolu a šel rovnou ke mně.

„Dobrý den, nejste prosím doktor Adler?“ Podíval jsem se na něj trochu líp. Na tom týpkovi bylo zvláštní to, že na něm nebylo zvláštní nic. Byl úplně průměrnej, v podstatě bylo nemožný si ho zapamatovat podle něčeho výraznějšího. Kolem padesátky, necelej metr osmdesát výšky bych řekl, střední postavy. Trochu šedivej, začínající pleš, modrošedý oči za běžnýma brýlema, bez vousů, v obyčejnejch džínách a košili s krátkým rukávem. Prostě na pohled ten nejprůměrnější Čech ve svý věkový skupině, z hlediska sociálního zařazení bych ho odhadl na příjem o něco nižší, než je průměr, ale ne zase o moc. Hm, to by mě zajímalo, jestli vidím jen krytí nebo osobní profil. Ale neměl jsem zatím čas to řešit.

„Jsem a vy budete asi pan Němec, je to tak?“

„Ano, ano, to jsem já...“ Podával mi ruku. „To jsem rád, že jsme se tak rychle našli... Pojďte, sedneme si ke stolu, přivedl jsem ještě jednoho kolegu, jak jsem vám psal, doufám, že vám to nevadí...“ To mi říkal už po cestě k jednomu ze zadních stolů. Za moment se zastavil a obrátil se ke mně.

„Tady... To je pan Urban... Ze stejné názorové skupiny...“ Zasmál se.

Kolega ze „stejné názorové skupiny“ se zvedl a podával mi ruku. „Urban...“

Usadili jsme se ke stolu a já jsem se snažil rychle zhodnotit, co je asi zač. Rozhodně byl starší, možná mohl mít pomalu k sedmdesátce, ale rozhodně se udržoval ve formě. Vysokej a štíhlej, vypadal, že je zvyklej na to mít autoritu a nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to bývalej voják. Nebo možná ne přímo voják, ale rozhodně ne běžnej civil.

„Jsem rád, že jste si našel čas, pane doktore...“, začal debatu zatím neutrálně. „Pořád jsem si říkal, jestli opravdu budete tak mladý, jak mi tady kolega, tvrdil, ale vidím, že měl pravdu...“ Poznamenal pak.

„Proč? Je v tom nějaký problém?“ Nenechal jsem se rozhodit, ale zvedl ruku, aby mě zastavil.

„Ne, ne... Rozhodně ne... Právě naopak. Vaše názory a úhel pohledu budou daleko bližší věkovým skupinám, které rovněž chceme oslovit, než naše.“ Mluvil v podstatě bez přízvuku a vypadalo to, že je zvyklej běžně mluvit na veřejnosti, zhruba tak, jak jsou třeba učitelé z vysokých škol. Když jsem zatím nic neříkal, hned pokračoval.

„Půjdu asi rovnou k věci. Asi jste si všiml, že současná bezpečnostní operace Ruska na Ukrajině vedla k masívní mediální kampani, která má u lidí vyvolat nenávist ke všemu východnímu. Nebudu vás tady zahrnovat fakty o tom, kdo to platí. To jsme sice rozkryli, ale zatím není vhodná doba ke zveřejnění těchto informací. Ta teprve přijde...“ No nazdar, říkal jsem si v duchu, ale nedal jsem na sobě nic znát. „Bohužel však všechny ty lži o takzvané ruské agresi vedly ke změně společenského klimatu a ke zmatení lidí a...“, Na moment se zarazil. „A s tím bychom chtěli něco dělat.“ Padl hlasem a vypadalo to, že čeká, co řeknu.

Kapitola 15

 

Další dny jsem po večerech měl co dělat. Pročítal jsem hlavní proruský weby, teda ty, který ještě nebyly zablokovaný, všechny ty Sputniky, Aeronety, a já nevím, co ještě, a dělalo se mi z nich nanic. Zatraceně, jak tomu svinstvu můžou lidi věřit? Kromě toho jsem si udělal aspoň nějakej přehled o lidech, o kterých se v těchto souvislostech nejvíc psalo, a začal jsem si kreslit mapu. Jak jsou propojení třeba v podnikatelským prostředí a taky na sociálních sítích.  Nikdy dřív jsem se o takový věci nezajímal a teď jsem se nestačil divit, co všechno se můžu dozvědět. A jak jsem měl celkem dost času, pustil jsem se do rozboru jejich sítě přátel, samozřejmě jen u těch, kteří si je nechávali zveřejnit.   

Tak to šlo několik dní. Měl jsem čím dál víc informací a pomalu jsem začínal chápat, jakej je obvykle vztah mezi politickou objednávkou k určitýmu tématu a výstupem na netu. Jenže pak se stalo něco, co bych nečekal. Jak jsem probíral profily lidí, co mě zajímaly, facebook si to vysvětlil jako vždycky po svým a podle všeho jim začal nabízet jako ideálního kandidáta pro přátelství můj vlastní profil. To, že bych si na tyhle „aktivity“ měl vytvořit nějakej umělej, mě napadlo až ve chvíli, kdy jsem v žádostech o přátelství našel jednoho týpka, kterej fake news šířil jak na běžícím pásu. Dokonce jsem si byl vcelku jistej, že to není jen obyčejnej užitečnej idiot, ale že je vyrábí vyloženě na objednávku.

Koukal jsem na to a přemýšlel, co dál. Proč mi tu žádost odeslal, mi bylo vcelku jasný. Na profilu zdi jsem neměl nic, z čeho by bylo možný usuzovat na mý politický preference. Sice hlavně kvůli tomu, že jsem v posledních čtyřech měsících neměl chuť komentovat cokoliv, ale stejně. Na druhý straně bylo poznat, že dělám něco v PR. A jak to tak vypadalo, tak v téhle oblasti jim to v poslední době fakt moc nešlo. Ještě jednou jsem si ho rozklikl a málem jsem se otřepal odporem. Jenže pak jsem se podíval na svůj papír s rozkreslenýma vazbama a přímo u něj v přátelích jsem narazil na jednoho novináře. A aby toho nebylo málo, byl to přesně ten, u kterýho to všechno začalo. Co když bych se k němu mohl nějak dostat? A zjistit aspoň něco? Jasně, nedělal jsem si iluze, že by vůbec někomu vykládal, kdo ho řídí, to by musel být blázen, ale třeba by se zmínil, že má nějaký exkluzívní zdroje. Ještě chvíli jsem přemýšlel a pak jsem tu „žádost o přátelství“ přijal a taky jsem hned toho dotyčnýho stčil do složky, ve které ode mě neviděl skoro nic.

Moc dlouho to netrvalo a pípla zpráva.

„Dobrý den, narazil jsem váš profil a napadlo mě, jestli byste nechtěl pomoct dobré věci.“ Stálo tam.

„Dobrý věci dělám rád, ale kterou zrovna myslíte?“ Zeptal jsem se a čekal, co z něj vyleze.

„Nezdá se vám, že lidi u nás, jako v republice, jsou v poslední době úplně zmatení z těch lží, co tady šíří oficiální média a platí Američani?“ Chvíli jsem uvažoval, co na to odpovědět.

„Lidi možná zmatení jsou, ale co bych s tím zrovna já mohl dělat a jak bych vám mohl pomoct? Nejsem novinář a v médiích nemám žádný kontakty.“ Hrál jsem si na nechápavýho.

„Určitě byste mohl. Zůstalo tady pár lidí, kteří s tím chtějí něco dělat, sbírají důkazy o tom, kdo ty lži platí a chtějí lidem otevřít oči. A hledáme pořád odborníky na komunikaci, kteří to umí správně lidem vysvětlit.“ Aha, říkal jsem si. Hledáme. Takže ty seš jeden z těch, kteří nás chtějí zachránit před dekadentním Západem.

„Záleželo by na podmínkách.“ Napsal jsem, protože jsem si říkal, že bude nejlepší, pokud to bude vypadat, že jdu po penězích. „Ale nebylo by lepší to probrat osobně? Facebook je americká firma a můžou nás přece monitorovat.“ Tím jsem mu samozřejmě kápl do noty.

„To máte určitě pravdu, musíme být opatrní. Měl byste něco proti tomu, kdybysme se sešli osobně? Já jsem ze západních Čech, ale mohl bych si udělat i přímo cestu za vámi. Na to máme zdroje.“

Jo, na to máte zdroje. Od koho asi. A ještě aby mě s takovejma lidma někdo viděl tady, to tak.

„Tak se sejdeme v Praze, jezdím tam vcelku často.“ Jasně i v Praze bych mohl někoho známýho potkat, ale je to daleko míň pravděpodobný.

„Výborně, tak mi dejte s nějakým předstihem vědět a já se podle toho zařídím. A možná by se mi povedlo na tu schůzku přijít ještě s někým dalším.“ Tím to v podstatě skončilo a já jsem si to celý začal přebírat v hlavě. Jednak by mě zajímalo, koho by na tu schůzku přitáhl. Ale tím líp, aspoň uvidím někoho dalšího ze struktury, říkal jsem si.

Druhej den po týhle epizodě, to už bylo úterý v dalším týdnu, mi hned ráno přišla na mobil zpráva od Králíka. Než jsme se minule rozešli, domluvili jsme si jednoduchej dorozumívací systém, jak si dáme vědět, pokud se něco stane.

„Ahoj, nezajdem zítra na kafe?“ Bylo tam a já jsem věděl, že je to něco akutního.  Kafe znamenalo dnes odpoledne a místo jsme měli domluvený od posledně. V jedné malé a zapadlé vinotéce pod dětskou nemocnicí, kde v pět ještě normálně nebývala ani noha a postaršímu majiteli bylo absolutně jedno, co se kolem něho děje. Kromě toho byl nahluchlej.

„Můžeme. Takže zítra v šest v Costě.“ To bylo z mý strany potvrzení, že můžu a že v určeným čase budu na místě. Hlavou mi prolítlo, jestli to s tou konspirací nepřeháníme, vždyť kdo by nás z čeho podezříval, ale pak jsem to odeslal a byl jsem zvědavej, co se dozvím.

Z práce jsem vypadl po půl páté, což bylo přesně, abych byl na místě ještě před Králíkem. Ve vinotéce nebyl fakt nikdo, takže jsem si v klidu vybral jeden ze zadních stolů, zašel si k pultu pro dvě deci Pálavy a koukal na dveře. Králík dorazil pět minut po páté a pomalu ode dveří bylo jasný, že má novinky.

„Ahoj, co piješ?“ Došel ke stolu a zeptal se jakoby nic.

„Pálavu, dej si, je dobrá...“ Ukázal jsem mu skleničku. 

„Tak jo...“. Za moment byl zpátky a konečně si sedl.

„Něco mám...“, začal mluvit potichu, i když to podle všeho bylo zbytečný. Vypadalo to, že by majitel nic neslyšel, ani kdyby mu v lokále vybuchl granát. „Představ si, že ten kluk, víš kterej, ne...“, přikývl jsem. Určitě to byl ten, kterej by něj udělal kde co. „No.... Prostě když jsem mu řekl, co bych potřeboval, tak našel cestu, jak se tam dostat.“

„Fakt?“ Zůstal jsem na něj zírat. Ani se mi nechtělo věřit, že by to šlo tak rychle.

„Jo... Měli jsme děsný štěstí. Pro celý ministerstvo se totiž zrovna teď předělává jedna část informačního systému a naši ajťáci na tom spolupracujou a... Když jsem se ho zeptal, jestli by mi mohl pomoct, tak narychlo vymyslel, že ještě navrhne nějakej up-grade. No a ten se všem děsně líbil, protože on je fakt bedna, a příští týden hned v pondělí tam jede. A říkal mi, že pro něj nebude vůbec problém podívat se na historii hledání toho chlapa tak, aby si toho nikdo nevšiml... Akorát... Jemu jsem musel říct přímo jeho jméno, ale to nebyla chyba, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„A jak bys to chtěl jinak udělat? To by se musel hrabat v přístupech celýho ministerstva, ne? Jo, a já mám taky něco. Budu mít schůzku s jedním z těch proruskejch aktivistů...“ Teď na mě zůstal hledět on.

„A jak se ti tam podařilo infiltrovat?“ Pokrčil jsem rameny.

„No... Ono to nakonec nebylo nijak složitý. Jak jsem pořád procházel ty weby a profily na facebooku, tak si mě nějak všiml a napsal mi, že potřebujou přesně někoho takovýho, jak jsem já.“ Vytřeštil na mě oči.

„A jak na to přišli? Já sám jsem ti projížděl profil kolikrát, protože jsem na tebe byl strašně naštvanej, ale nic takovýho jsem tam neviděl.“ Přiznal se k tomu úplně bez problémů.

„Hm. Ale tys tam hledal asi jiný věci, než že dělám PR pro banku, víš?“ Trochu jsem do něj rýpnul, ale po pravdě řečeno, bylo mi to vcelku jedno. „Oni teď podle všech průzkumů mají PR vyloženě na bodu mrazu, takže se ani nedivím, že hledají lidi. A taky nezapomeň, že přece jen přišli o přímej kontakt s velením, když skoro všichni z ambasády vypadli, takže si v lecčem nemusí vědět rady...“ Zavrtěl hlavou.

„A ty mi říkej, že nechceš hrát žádný zpravodajský hry. Neměl by sis na ně spíš dát pozor?“

„V klidu, navlíkl jsem to tak, že se sejdem, ale že je to pro mě kšeft, takže on si myslí, že mi jde o prachy. Neměl by mě podezřívat...“ Snažil jsme se tvářit, že mám všechno pod kontrolou, ale stejně jsem si říkal, že budu muset být opatrnej: Tohle prostředí jsem zatím neviděl ani z rychlíku a mohl bych si jednoduše naběhnout rovnou na vidle.

Kapitola 14

 

Po tom, co mi Petr řekl jméno, nebylo vůbec složitý Králíka najít. Rekrutační oddělení se na webových stránkách přímo nabízelo, což byla koneckonců jedna z jeho hlavních funkcí. A zástupce šéfa na nich svítil hned na druhým místě i s hodností. Moc dlouho jsem nad tím už dál neuvažoval a rozhodl jsem se, že na něj jednoduše některej den počkám u školy. Jen jsem doufal, že neodjede někam na školení, abych se tam nemusel schovávat kolik dní někde za sloupem a vypadat jako cvok.

Pro další kontakt jsem si nakonec vybral středu. Předpokládal jsem, že podobnej typ pracoviště, i když je na škole, bude mít nějakou normální pracovní dobu, která nebude moc záviset na rozvrhu. 

Nebo jsem v to aspoň doufal. Takže jsem si v práci vymyslel přijatelnou výmluvu, vypadl o hodinu dřív a už kolem půl čtvrtý jsem se začal nenápadně potulovat po druhý straně ulice, abych viděl na dveře, ale nestál rovnou u nich. Nemohl jsem si pomoct, ale přece jen jsem si připadal dost divně. V životě jsem nikoho takhle nenaháněl a jediný, co jsem si přál, bylo, abych ho zastihl co nejdřív a nebylo nutný sem chodit víckrát.

Čekal jsem a čekal. Byla to už skoro hodina a nějak před půl pátou jsem si začal říkat, že to dneska asi nevyjde. Že jsem toho chtěl moc, když jsem si myslel, že na něj narazím hned na první pokus. A taky mi konečně došlo, že nemám zajištěnej žádnej plán rychlýho ústupu, pokud by Králík nebyl sám. Jenže než jsem to stihl vymyslet, dveře se otevřely a v nich byl on. Sám. Přešel jsem cestu, aby mě musel potkat a abych za ním nemusel ještě běžet. Poznal mě samozřejmě hned.

„Co tady děláš? To má bejt jako stalking, nebo co? Myslel bych si, že po tom pátku se mi budeš chtít spíš vyhnout!“ Pustil se do mě okamžitě a já jsem musel uznat, že mu to v tý uniformě sluší ještě víc, než minule.

„Hele, kdyby to bylo na mě, tak tě nebudu hledat ani náhodou.“ Zastavil se v půli kroku.

„To mi jako chceš říct, že tě za mnou někdo poslat? To ti mám věřit?“ Zase začal vypadal v tenzi a to jsem mu ještě neřekl to hlavní.

„Jo. Martin. Těsně předtím, než...“, hledal jsem správný slova „než se to stalo, mi řekl, co jste spolu řešili. Předal mi nějaký poznámky a dal mi heslo k souboru, kterej si k tomu vedl. A řekl mi, že se to musí nějak dořešit. Byla to jedna z posledních věcí, co vůbec chtěl, a tak jsem mu to slíbil.“ Zůstal stát jako přimrazenej.

„Cože? Zatraceně, jak mi to mohl udělat? Že ti něco takovýho řekl?“ Vypadlo mu z pusy, ale pak se vzpamatoval. „Nebo to bylo jinak! Neřekl ti nic, ty ses mu dostal do počítače a pak chtěls vědět, jestli se mnou něco měl!“ Zavrtěl jsem hlavou.

„To určitě. Fakt si myslíš, že by si Martin, kterej se celou dobu živil kybernetickou bezpečností, nezajistil pořádně počítač? A vůbec, proč říkáš, jestli by ti něco takovýho udělal? Já taky nechci, aby se tady roztahovala ruská pátá kolona, i když jsem jen blbej bankovní markeťák...“, spolkl jsem konec věty tak jak si myslíš ty, a pokračoval jsem jinak. „Třeba i proto, že jsem Žid, jak podle všeho víš, a mám s nima nějaký drobný kvůli politickejm procesům...“ Zarazil se a vypadalo to, že je mu najednou trapně.

„No... Za tu větu v klubu se omlouvám, já... Nejsem žádnej antisemita, chtěl... Chtěl jsem tě jen co nejvíc naštvat... A...“ Přerušil jsem ho.

„Hele, já vím, že mě nemáš rád... Ale máme přece jen jeden společnej zájem. Takže bysme měli nějak dotáhnout to, co jste začali s Martinem. A... Z toho, že bych o tom někomu řekl, strach mít nemusíš. To bych Martinovi nikdy neudělal. Ale... Nebylo by lepší si k tomu někam sednout a neřešit to na ulici před školou?“ Podíval se na mě sice trochu nedůvěřivě, ale pak přikývl.

„Jo... To možná jo. Tady kousek je takový malý kafe, myslím, že teď tam moc lidí nebude...“ Ukázal směrem do jedné z ulic. Po cestě jsme se nebavili o ničem a já jsem si říkal, co mu asi zrovna teď běží hlavou.

Kavárna nebyla moc velká, ale naštěstí vcelku členitá a hlavně do ní nebylo vidět zvenku. Sedli jsme si k jednomu stolku za rohem, oba jsme si objednali presso a já jsem vytáhl Martinův papír s poznámkama.

„Hele... Tohle je z vaší poslední schůzky... A tady dole Martin napsal, co by bylo potřeba, ale nejsem si jistej, jestli ti to stihnul říct...“ Vzal ten list do ruky a jen se na něj chvíli díval. Na moment to vypadalo, že se mu chce skoro brečet, ale ovládl se.

„Ne, od tý doby jsme spolu nemluvili...“, zavrtěl hlavou, „takže... Zkusím vymyslet, kdo by mi s tím mohl pomoct, je to už vcelku ožehavý, ale jeden kluk mě napadá. Naši školní ajťáci jsou v kontaktu s těma v Praze a jeden z nich by pro mě asi udělal kde co...“ Přikývl jsem a na vteřinu jsem uvažoval o tom, jestli se mám zeptat na jednu věc, která mi ležela v hlavě. Pak jsem to nevydržel.

„Poslyš, já... Mám pocit, že ta první akce, kdes to podezření dostal, byla docela bizár...“ Snad poprvý se usmál.

„Jo, to byla... Byla to děsná náhoda. Já totiž...“, znovu se usmál. „Byl jsem v září v Praze na  semináři k náborové politice. Ale byli jsme v civilu, ne v uniformách. A druhej den, než jsem jel domů, mi prostě praskl zip na kalhotech a nechtěl jsem tak do vlaku,“ hleděl jsem na něj s čím dál větším zájmem a čekal jsem, co bude dál, „takže jsem vletěl do Kotvy a koupil jsem si tam nový. Jenže jsem si je nemohl nechat rovnou na sobě, protože na nich byl takovej ten terčík, co ti sundají až na pokladně. No a jediná věc, co mě napadla, bylo převlíct se rovnou tam na toaletách. Pochopitelně jsem zapadl do kabinky a když už jsem byl skoro převlečenej, tak jsem zvenku slyšel, že přišli nějací dva chlapi. Jenže nedělali tam, co bys asi čekal, ale o něčem se potichu bavili. O čem, to slyšet nebylo. A když jsem otevřel dveře a vypadl jsem ven, zrovna jsem je přistihl, jak si předávají tu obálku. Pak jsem dlouho uvažoval o tom, jak je možný, že si ten týpek nedával větší pozor, když viděl, že jedny dveře jsou zavřený a může tam někdo bejt. Ale asi to bylo tak, že nečekali, že by někdo vypadl tak rychle, protože normálně... Prostě než jdeš ven, tak je slyšet spláchnutí...“ Zíral jsem na něj jako cvok.

„Ty vole... Taková náhoda...“, vylítlo mi z pusy a pak jsem si na něco vzpomněl. „A myslíš, že tě poznal?“ Zavrtěl hlavou.

„Určitě ne, na hlavě jsem měl kšiltovku, předtím mě viděl jen v mundúru a neměl moc času po mně koukat, byl jsem hned pryč...“

„Ptám se jen, jestli může mít nějaký podezření, že po něm někdo jde...“ Znovu zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si... Koneckonců, řekl bych, že toho novináře úkoluje dál, podle toho, co ten píše... A dokonce i v týhle situaci, kdy lidí, kteří podporujou Rusko, je snad historický minimum...“ Narážel na válku na Ukrajině. 

„Jo, to jo, jenom... Myslíš, že jen předává informace tomu novináři kvůli článkům nebo i něco posílá rovnou do Ruska? Dneska už je to přece úplně jednoduchý... Žádný mrtvý schránky, stačí šifrovanej kanál a mají to tam hned. Zkusils kolem něj něco zjistit?“ Pokrčil rameny.

„Jen to, co jsem už říkal Martinovi... Je to starší týpek, tak pětapadesát a na ministerstvu sedí snad dvacet let, teď jako analytik. Já sám se kolem něj moc motat nemůžu, nemám s ním služebně nic společnýho, bylo by to nápadný...“ S tím jsem musel souhlasit.

„Víš co, tak... Já... Zkusím dělat to samý, co dělal Martin. Budu monitorovat weby a zkusím se podívat na podezřelý profily na sítích. A asi... Sešel by se nám hacker, nevíš, jestli Martin s někým takovým spolupracoval?“ Podíval se na mě skoro zděšeně.

„To teda nevím. Poslyš, a nemáš ty nějakej nízkej práh kriminální citlivosti?“ Musel jsem se zasmát.

„Ani ne... A agent jsem jen z nutnosti... Nikdy jsem nic takovýho dělat nechtěl.“

Když jsem odcházeli, napadlo mě, jak to celý asi vypadalo. Jako kdybych zkoušel balit pěknýho týpka v uniformě a byli jsme na prvním rande. A říkal jsem si, že věci se můžou navenek jevit úplně jinak, než jsou ve skutečnosti.

Kapitola 13

 

A pak jsem ho uviděl. Pěknýho kluka, možná o dva tři roky staršího, než já. Byl vysokej a štíhlej, nakrátko ostříhanej a na první pohled chodil často někam zvedat činky. Ve skutečnosti vypadal daleko líp, než na profilu. Celkem rychle mě zaregistroval a zamířil ke mně.

„Ty seš přece Michal...“, začal bez pozdravu a to, co následovalo, mě přimrazilo na místě.

„Já... Měl jsem podezření, že bys to mohl být ty, ale pořád jsem doufal, že ne. Jinak bych sem vůbec nechodil.“ Zůstal jsem na něj koukat. Co se to zatraceně děje?

„Počkej, prosím tě... Já... Vůbec nevím, o co jde. Mám pocit, že jsem tě v životě neviděl, takže nechápu...“

„Ale já vím, kdo seš. A abys věděl, já jsem měl Martina rád. A... A možná víc, než ty, když už po pár týdnech, co tady není, si hledáš nový známosti.“ Přerušil mě, ale než jsem mohl cokoliv říct, pokračoval dál a jak jsem viděl, začal být lehce hysterickej. Jediný štěstí bylo, že mluvil vcelku potichu.

„A nevymluvíš mi, že aspoň zčásti nemůžeš za to, že tady už není...“ Zasyčel na mě.

„Cože?“ Zmohl jsem se jen na otázku.

„Jo. Když jsem s ním byl naposledy v prosinci, vsadil bych se, že už mu nebylo dobře, jenže tys nic neviděl a nutně chtěls jet na předvánoční víkend do Vídně. Zrovna ty, kterýho by ty Vánoce ani nemusely zajímat. A mně teď Martin hrozně chybí... Taky kvůli tobě...“ Roztřásl se mu hlas, otočil se a pak už jsem jen viděl, jak mizí ve dveřích.

Stál jsem tam jak solnej sloup a koukal jsem za ním. Proboha, co to říkal? Že Martinovi bylo už v prosinci blbě? A že já jsem si toho nevšímal? Uvědomil jsem si, že jediný co chci, je bejt okamžitě pryč. Zamířil jsem ke dveřím, jenže najednou mě někdo chytil za loket. Petr, kterej chodil do vedlejšího kruhu na fakultě. to mi ještě chybělo. Normálně by mi nevadil, bavívali jsme se spolu bez problémů, ale dnes to bylo něco jinýho.

„Ahoj, Michale...“, měl v ruce koktejl a zjevně výbornou náladu. „Ty chceš vstoupit do armády?“ usmíval se na mě a mně se zdálo, že přestávám dobře chápat, co se kolem mě děje.

„Cože?“ Zeptal jsem se zmateně.

„No ten kluk, přece. Co ses s ním bavil. To je Vítek. Zástupce šéfa rekrutačního oddělení, ty ho neznáš?“ Zmohl jsem se na to, abych zavrtěl hlavou.

„Ne, narazili jsme na sebe náhodou...“

„Aha... A vůbec, dlouho jsem tě nikde neviděl. Nebyls někde odjetej? A kde je Martin?“ Začal se rozhlížet. Tím to celý dorazil.

„Martin mi odešel. Po Vánocích.“ Nějak jsem nedokázal říct, že umřel. Zarazil se.

„Ježíšmarjá... Promiň, prosím tě, nevěděl jsem, že už spolu nejste...“ Začal se omlouvat. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nerozešli jsme se. On už není, víš?“ Viděl jsem, že udělal to samý, co ostatní, když se to dozvěděli. Úkrok vzad a zděšenej obličej. Asi jsem mu zkazil páteční večer, i když to jsem rozhodně nechtěl. Než mi stačil říct upřímnou soustrast nebo něco podobnýho, bleskem jsem se rozloučil.

„Promiň, musím jít, někdo na mě čeká venku ... Ahoj...“ A konečně jsem vypadl ven, kde se pomalu začínalo stmívat. Nadechl jsem se a napadlo mě, že bych asi měl jít domů pěšky. Ale pak jsem si uvědomil, že to může být taky nějakejch sedm kilometrů, a zavolal jsem si taxi.

Doma jsem co nejtišeji otevřel dveře a vyšel po schodech k sobě. Jen jsem si shodil boty a spadl jsem do křesla. Panebože, není to nakonec tak, jak jsem se bál? Nemůžu za to celý já? A jak to, že mě ten kluk poznal? Jak je možný, kolik toho věděl? Třeba to, že jsem Žid? Měl jsem pocit, že se mi hlava rozletí na kusy a zase jsem po delší době cítil tlak na hrudi. Myslel jsem zoufale na Martina a natáhl jsem se po jeho tričku.

„Míšane... Zatraceně... Tak to nebylo. Ty za nic nemůžeš, to já jsem si nevšímal, že mi něco je.“ Slyšel jsem zřetelně vedle sebe Martinův hlas. „Ten kluk se do mě asi zbláznil a je na tebe naštvanej víc, než bych si dovedl představit. Ale věř mi prosím tě, nikdy jsem s ním nic neměl. Jenže...“, hlas trochu slábl. „Má ty informace a musíš je z něj dostat...“ Začínal se mi ztrácet.

„Martine...“, vyskočil jsem z křesla. „Seš tady?“

„Jo, ale...“ Slyšel jsem už zdálky a v okně jsem uviděl divný malý modrý světýlko, který pak hned zmizelo.

Udělal jsem ještě dva kroky a na chvíli zůstal stát u okna. Kupodivu mi najednou bylo daleko líp, zoufalství bylo pryč. Vždyť Martin je vlastně pořád se mnou, nenechal mě tady samotnýho. Jeho hlasu jsem se už nelekal a strach, že mi hráblo, mě přešel.

Párkrát jsem se nadechl, rozsvítil malý světlo, sedl jsem si znovu do křesla a natáhl jsem se po Martinových poznámkách. Díval jsem se na jeho rukopis a došlo mi, že už jsem se vcelku uklidnil. Jestli mám zvládnout to, co po mně Martin chce, musím začít racionálně uvažovat a udělat nějakou logickou analýzu toho, co se stalo.

Jasně, dneska to podle plánu moc nevyšlo. Ale zkusme zhodnotit pozitiva a negativa. Na jedný straně si můžu bejt stoprocentně jistej, že Bunny Boy je ten správnej Králík, kterýho jsem hledal. A díky Petrovi vím nejen, jak se jmenuje, ale i kde dělá. To jsou všechno klady. Na druhý straně jsem mu rozhodně do oka nepadl a že by mi chtěl sám od sebe s něčím pomoct, s tím by počítal leda někdo pod vlivem. To byl jednoznačně zápor.

Pak mě napadlo, kde se s ním Martin asi tak mohl potkat. Zapnul jsem jeho počítač a otevřel soubor Ministerstvo. Data schůzek začínaly koncem září. Zamyslel jsem se, co se v tý době dělo a pak mi to došlo. Martin měl přece hned na začátku semestru přednášku o kybernetické bezpečnosti pro zdejší vojenskou akademii. To bylo někdy kolem desátýho září. A jestli se tam do něj Králík zbláznil, což bylo klidně možný, a hledal nějakou cestu, jak se s ním setkávat dál a zrovna se dostal k takovýmu sólokaprovi, bylo logický, že toho využil. Vyřešil tak dvě mouchy jednou ranou. Jednak se dostal blíž k Martinovi a mohl možná doufat, že ho časem získá, a jednak se zbavil tý informace, která mu beztak ležela v hlavě. No, zbavil... Martin od něj chtěl řadu upřesnění, těch schůzek bylo podle záznamů totiž docela dost, někdy se viděli i dvakrát týdně. Z časový osy bylo vidět, že Martin dělal každej den rešerši toho, co vycházelo na všech hlavních proruských webech a hledali pak s Králíkem shody, co mohlo zase uniknout z ministerstva. Byli tak v pravidelným kontaktu a to bylo asi přesně, co Králík chtěl. Vzal jsem do ruky už pokolikátý ten poslední papír z šestnáctýho prosince. Dva dny předtím, než jsme jeli na ten nešťastnej víkend. Ach jo. Ale moment, tady dole je nějaká připsaná poznámka, která mi minule utekla. Najít někoho z IT ministerstva, kdo prověří historii hledání z počítače toho úředníka. Zjistit, jestli ten úkol Králíkovi stihnul zadat, jsem neměl jak, nemluvě o tom, že bych se mohl dozvědět, jakej byl výsledek. Nedá se prostě nic dělat, musím za ním znovu.

Kapitola 12

 

Když jsem kolem šestý přišel domů a všechno jsem si ještě jednou v klidu rozmyslel, rozhodl jsem se, že dnes večer zkusím Králíka najít. Takový štěstí, aby mě kontaktoval sám, určitě mít nebudu. Po večeři jsem zapadl k sobě nahoru. Matka se dívala na nějakej seriál v televizi a vypadalo to, že už po mně nic chtít nebude. Vůbec, připadala mi už daleko klidnější, než pár týdnama a když jsem se na sebe občas podíval do zrcadla, asi jsem věděl proč. Už jsem neměl tmavý kruhy pod očima a podle všeho jsem přestal hubnout.

„Tak jo, Martine, jdeme na to...“, řekl jsem někam do prostoru. Sice jsem ho od tý doby, co se mi o něm zdálo, vně svý hlavy neslyšel, ale věřil jsem, že bude stejně někde blízko. „A hele, dej na mě pozor, jo? Když už jsi mi to tak zařídil...“ Dodal jsem ještě a pak jsem se pustil do hledání.

Na první seznamce jsem nenašel nic, na druhé taky. Už jsem přemýšlel o tom, že jsem to možná špatně vyhodnotil, že mu tak Martin sám říkal z jinýho důvodu, když jsem najednou na tý třetí platformě objevil profil se stejným jménem. Cítil jsem, jak se mi trochu zrychlil tep, jestli to bude fakt on, a pak jsem ten profil rozklikl.

Na fotce byl pěknej kluk, tmavý krátký vlasy, štíhlej sportovní typ, možná kolem pětatřiceti, a ať jsem to studoval, jak chtěl, nemohl jsem si vybavit, že bych ho někdy viděl. Jenže místo zhruba odpovídalo, byl z okresního města tak třicet kiláků od nás, a určitě sem často jezdil. Hm. Tak mu napíšem, ne? Co už s tím. Klikl jsem na odpovědní pole a začal psát.

„Ahoj, našel jsem tvůj profil a líbíš se mi. Nechtěl bys třeba o víkendu zajít do klubu?“ Napsal jsem úplný minimum a uvažoval o tom, jestli jsem se náhodou už tou první větou definitivně neznemožnil. Co si psali kluci na seznamkách, jsem jednoduše nevěděl a jen jsem si představoval, jak by to mohlo asi vypadat. Ale nezbývalo mi nic jinýho, než čekat, co se bude dít. U Králíka sice svítil příznak, že by měl být zrovna online, jenže zatím nepsal. A to mohlo znamenat leccos, buď dělá něco jinýho nebo mě šoupnul do koše stejně, jako jsem to udělal já s nabídkama, který mi přišly od víkendu doteď. Pět minut, nic. Deset. Čtvrt hodiny. To by mě zajímalo, co budu dělat dál, říkal jsem si a šel jsem se k oknu nadechnout čerstvýho vzduchu ze zahrady. Pak se ozvalo pípnutí. Udělal jsem dva rychlý kroky ke stolu. A hele, je to on. Tak přece.

„Ahoj, taky nevypadáš špatně. A neznáme se třeba odněkud?“ Bylo tam napsaný.

„Myslím, že ne. Podle fotky si tě nevybavuju, ale třeba jsme se někde potkali.“ Enter, odesláno.

„Z tvýho inzerátu není moc poznat, co přesně bys chtěl. Jde ti o flirt nebo hledáš vztah?“ Začal komunikovat rychleji a já jsem si uvědomil, že jde do tuhýho. Nevěděl jsem totiž, čemu by dal přednost on. Hlavně to teď nějak nezmastit, když jsem ho už našel, říkal jsem si. Pokud je to teda on.

„Proti flirtu nic nemám, ale nejde mi o sex na jednu noc. Chtěl bych potkat někoho příjemnýho, s kým bych mohl na začátku vypadnout někam ven nebo do klubu a pak by se vidělo. Jestli se ti budu líbit, jestli máme stejný zájmy a tak.“ Zvolil jsem něco, o čem jsem si myslel, že by mohla být zlatá střední cesta.

„Dobře, to se mi líbí, taky tady nehledám jen nějakej orgán na krátký pobavení, sám žádnej vážnej vztah momentálně nemám...“ Vypadalo to, že jsem to trefil.

„To je super zpráva, jestli chceš, můžem se některej večer potkat...“ Reagoval jsem hned.

„Mně by se to hodilo třeba v pátek... Kam bys chtěl zajít? Pracuju v tvým městě, takže to tam trochu znám...“ Zbystřil jsem. Pracuje tady, to by mohlo být dobrý znamení.

„Co bys říkal Lemonu, klasika ne?“ Zkusil jsem to snad s tím nejznámějším, co tady bylo. Navíc, v pátek tam bude narváno, aspoň nebudu nikomu nápadnej.

„Tak jo, fixuju si termín. Myslíš, že se podle fotek poznáme?“

„Snad jo. Já budu mít světle modrý džíny, vzal bych si tričko s gorilou a budu přesně v osm u baru, na pravým konci.“ Zkusil jsem si představit, jak by to mohlo vypadat, ale asi se ničemu nedivil.

„Domluveno, já nosím černý kalhoty, tričko si vezmu s fotkou Golden Gate a někde tě tam najdu.“ Odpověděl mi hned a pak jsme se už jen rozloučili. Žasnul jsem nad tím, jak to bylo nakonec jednoduchý, ale starosti mi dělalo trochu to, co mu mám říct a jak zjistím, jestli je to fakt on. Na žádný zpravodajský hry a dlouhý předstírání zájmu o vztah jsem neměl náladu ani omylem, ale přece to na něj nemůžu jen tak vysypat.

Jenže člověk může něco předpokládat a ono to nakonec dopadne úplně jinak, než by čekal. V pátek kvečeru jsem si dal jednou po pěkně dlouhý době pozor, abych k něčemu vypadal. Aby bylo vidět, že mi na schůzce záleží, a na místě jsem byl už ve třičtvrtě na osm. Zatím jsem si nevšiml nikoho známýho, což se mi hodilo, a rozhlížel jsem se, abych ho viděl první. Neměl jsem rozmyšlený, co mu řeknu a říkal jsem si, že počkám, co se bude dít.

Kapitola 11

Druhej den ráno jsme se potkali s klukama přímo u autobusu. Na začátku jsem si všiml, že si dávají pozor, aby mě něčím nerozhodili, ale po pár hodinách cesty to zmizelo a bavili jsme se jako vždycky předtím. Jen Martin mi chyběl, ale snažil jsem se, aby to nebylo moc vidět. Notifikací mi zatím přišlo jen pár a nevypadalo to, že by si něčeho všimli.

Na místě jsme byli už před jedenáctou a z autobusovýho nádraží jsme hned vyrazili směrem do centra a k Dunaji. Vylezli jsme na Rybářskou baštu, odkud byl nádhernej rozhled a pak jsme se vydali dolů do města. Kolem druhé jsme našli na jedné z obchodních tříd restauraci, kam jsme zapadli na oběd. Jenže zrovna v ten moment se zase něco stalo a začaly mi chodit notifikace jedna za druhou. Chvíli jsem dělal, že se o to nestarám, jenže potom už to množství začínalo být divný. Kluci sice nic neříkali, ale mně by se to na jejich místě určitě divný zdálo. Zvlášť v ten moment, kdy jsem se to snažil nějak vypnout a na mobilu mohli klidně zahlídnout, že mi tam chodí fotky kluků. A to nejen obličejů, ale i ostatních částí těla.

„Zatraceně! Potřebuju najít jednoho kluka, co si říká Bunny Boy, začal jsem ho hledat na nějakých seznamkách a takhle to dopadlo!“ Vylítlo mi z pusy, protože mi to už strašně lezlo na nervy.

„A proč ho hledáš, pokud se teda neptám nevhod?“ Usmál se na mě Honza, ale zatím to nevypadalo, že by si myslel, že mi z toho všeho hráblo.

„Ále...“, mávl jsem rukou. „Našel jsem to jméno, když jsem uklízel Martinovy papíry a...“ Zůstali na mě koukat a mně až pozdě došlo, jak to muselo vypadat.

„Počkej, přece si nemyslíš, že by s ním Martin něco měl, to si nedovedu vůbec představit...“ Přerušil mě Robert a mně došlo, že to musím okamžitě vysvětlit.

„Ježíšmarjá, to ne, nic takovýho by mě v životě nenapadlo. Jenom, podle těch papírů Martin asi řešil v tý poslední době nějakej závažnej případ, už to nedodělal a ten kluk má s tím celým něco společnýho. Jenže to nemůžu jen tak donést k Martinovi do úřadu, protože je to celý strašně divný a nechtěl bych někoho dostat do maléru. Nepamatujete si třeba, že by se vás někdy v prosinci Martin ptal na nějaký zvláštní věci? Třeba na úniky informací a tak?“ Zeptal jsem se nakonec, protože u nich jsem se rozhodně nebál, že by to říkali někomu dalšímu. Robert zavrtěl hlavou.

„Na úniky informací určitě ne, to byla jeho parketa, to bysme se spíš museli ptát my jeho...“

„Počkej...“, skočil mu do řeči Honza. „Mě se na něco ptal, teď jsem si vzpomněl. Chtěl vědět, jaká je praxe kolem odposlechů telefonů u úředníků na vyšších postech a jestli vím něco o tom, jak často se to v praxi děje. Připadalo mi to zvláštní, ale nechtěl jsem se ho moc vyptávat...“

„Jo...,“ skoro jsem nadskočil na židli. „To by mi do všeho zapadalo... Prostě, musím toho kluka nějak najít a na pár věcí se ho zeptat. Martin by to určitě nechtěl nechat bejt... Vám to asi nic neříká, že ne? Já ani nevím, kolik kluků si může říkat Bunny Boy, kdyby jich bylo víc, přece se nemůžu všech ptát, jestli se znali s Martinem...“ Uvažoval jsem nahlas a Honza pokrčil rameny.

„Já jsem to v životě neslyšel, ale... Já se v těch seznamkách moc nevyznám a do klubů chodíme jen občas, takže to nemusí nic znamenat... Ale víš co, máme hodně kontaktů s lidma, zkusíme se nějak nenápadně poohlídnout. Nevíš prosím tě z jakýho prostředí by měl být?“

„Z vnitra nebo armády...“ Řekl jsem o něco tišeji, i když mi asi nikdo nemohl rozumět.

„No nazdar...“, podíval se Honza po Robertovi. „Tak to si musíme dát dvakrát bacha... A ty taky.“

Pak nám přinesli jídlo, já jsem si vypnul mobil a zbytek výletu jsem měl klid. Aspoň ten den s klukama jsem si chtěl užít tak, jak to nejlíp šlo.

Až jsme se loučili, Honza mě na chvíli objal.

„Poslyš, kdybys měl pocit, že ti můžem s něčím pomoct, volej hned. Kdykoli. A dávej na sebe pozor, ať se zbytečně ještě nestane něco tobě....“ Vrátil k tomu, o čem jsme mluvili u oběda.

„Budu, neboj. Byl to moc hezkej den... A díky za všechno... Ahoj.“ Pozdravil jsem se s nima a šel jsem na tramvaj.

Druhej den, to bylo pondělí, jsem chtěl po práci udělat dvě věci. Jednak jsem letmo proletěl tu horu nabídek, která mi za necelý tři dny přišla. Kdyby se stal zázrak a Králík by se mi nějakou náhodou ozval, abych ho s těma ostatníma nehodil taky do koše. To se ale nestalo, takže jsem se rozhodl, že ho zítra večer zkusím najít sám. A jednak jsem začal hledat nějakou seriózní literaturu o špionáži. Nevěděl jsem o ní totiž nic, nikdy mě to moc nezajímalo, ale pokud najdu Králíka a budu muset  pro začátek sám zhodnotit to, co mi řekne, měl bych znát aspoň základní informace. Jinak budu vypadat jako beznadějnej idiot, kterej ani nerozezná, co je pravděpodobný a co je kachna na první pohled.

Zadal jsem pár klíčových slov do prohlížeče a vypadly na mě desítky odkazů. No nazdar. Prohrabával jsem se jima snad půl hodiny, než jsem našel knížku, která mi připadala dobrá. Mezinárodní dezinformace od Bittmana. Jasně, Jamese Bonda ze mě neudělá, to jsem ani nechtěl, ale něco se z ní dozvím. Bohužel byla beznadějně vyprodaná, ale naštěstí se dala objednat v knihovně na zítra, což jsem taky hned udělal.

V úterý v pauze na oběd jsem si knihu vyzvedl a ještě odpoledne jsem se do ní pustil. No a co, koneckonců to byla pořád odborná literatura a klidně bylo možný, že se tam dozvím něco užitečnýho i pro práci. Jak jsem prošel obsah a prolistoval jsem ji, bylo mi jasný, že jsem to trefil. Text byl psanej úplně suše a byly v něm kila informací. Historii jsem vynechal a jako první jsem si vybral  kapitolu o vlivu agentů na novináře a média vůbec. Stačila mi ani ne hodinka a začal jsem daleko líp chápat to, co mi vrtalo hlavou z Martinových poznámek. Všechno do sebe zapadalo a najednou mi došlo, že ten případ prostě musím někam posunout. Že není možný, aby to ten dotyčnej dělal pořád dál a ještě dostával každej měsíc peníze od státu, kterýmu škodí.

Kapitola 10

 

Pomalu jsem sbíral dílky skládačky a rekonstruoval děj. Jak to tak vypadalo, všechno začalo tak bizarně, jako kdyby to byl lacinej špionážní román. Martinův informátor náhodou, se kterou nikdo nemohl počítat, viděl, jak na toaletách ve velkým obchoďáku v Praze jeden z úředníků předává týpkovi obálku ve velikosti A4. Ze začátku mu to připadalo jen divný, ale pak na serveru, kterej šířil fake news, vyšel článek, ve kterým byly kromě spousty nesmyslů i čísla, který pocházely z čerstvé zprávy ministerstva. Ta zpráva byla ovšem zatím v režimu tajné a nikdo nepovolanej se k ní neměl dostat. Tak zkusil zjistit, kdo ten článek napsal a nakonec se dobral k tomu, že to byl zrovna ten týpek, co si přebíral obálku. V ten moment mu celá věc přestala připadat jako náhoda a tak trochu se rozhlídl v okolí toho úřady, kde našel nějaký stopy po tom, že jedna předaná obálka asi nebude všechno, co má na svědomí. Potíž byla v tom, že to, co měl v ruce, zatím nestačilo na to, aby naše orgány dotyčnýho začaly sledovat, a bylo potřeba ještě spoustu věcí ověřit a doplnit. Martin to už udělat nemohl a nikdo jinej zvenku taky ne. Podle toho, co jsem četl, se zdálo, že jeho kontakt chtěl spolupracovat jen s ním a že jediná osoba, která o celý afeře teď ví nejvíc, jsem já.

Protáhl jsem se u počítače a zamyslel se, co dál.  Na podobnou činnost jsem neměl žádný vzdělání ani jsem se o ni dřív nezajímal. Co se týkalo práce, Martin mi vždycky poradil, když jsem se ho na něco zeptal. Ale o tom, co dělal on, jsem nevěděl nic, protože jsem si říkal, že bude lepší, když se ho nebudu zbytečně ptát. Měl na starosti většinou citlivý informace a nechtěl jsem, abych někde omylem plácl něco, co by nikdo vědět neměl.

Jenže, co s tím teď? První problém byl už v tom, že nikde nebylo napsaný, kdo je ten úředník a ani jsem přesně nevěděl, kdo je informátor. Nebo lépe řečeno, nevěděl jsem to vůbec. Jak v počítači, tak na papíru byla vždycky jen jeho přezdívka. A nemohl jsem si pomoct, ta přezdívka mi připomínala jen jedno prostředí. Gay seznamky, který mi vždycky lezly krkem. Když na nich někdo lovil kluky nebo když brouzdal inzerátama jen tak pro zábavu, byla to určitě jeho věc. Ale sám jsem to dělat nechtěl a když se o tom kluci občas bavili v klubu, nikdy jsem se do podobných diskuzí nezapojoval. Navíc mě mátla další věc. I když to bylo divný, připadalo mi, že ten kluk je z našeho města, ne z Prahy. Podle záznamů bylo těch schůzek v poslední době celkem dost a Martin přitom minulej rok na podzim a v zimě nebyl v Praze snad vůbec. A že by se sem ten dotyčnej dostal tak často jen tak, bez nějakýho důvodu a aby si toho nikdo nevšimnul, se mi taky nezdálo. Takže budu muset začít hledat teplýho kluka, protože aspoň tím jsem si byl jistej, na některým z detašovaných pracovišť ministerstva obrany nebo vnitra? A jak, když tam nikoho neznám? S nikým z Martinových spolupracovníků jsem se neznal tak dobře, abych za ním mohl zajít s nějakou legendou a čekat, že mi poradí. Tak jak na to, zatraceně?

Lámal jsem si s tím hlavu snad hodinu, ale nakonec jsem přišel na jedinou cestu. Jednoduše zkusím zadat přezdívku na pár gayseznamek, lokalizuju hledání pro bližší okolí a uvidím, co z toho vyleze. Sice si tam budu muset založit profily, což jsem nikdy ani za nic z principu nechtěl, jenže teď mi nic jinýho nezbude. Koneckonců je hned zase můžu smazat. 

Chvíli jsem přemýšlel, jaký jméno bych si měl dát sám. Nenapadalo mě absolutně nic, až jsem našel na netu specializovanou stránku, kde se takový nicknames daly najít. Koukal jsem na některý jako cvok, že bych si říkal Lavender Cowboy nebo třeba Light in the Pants? Nakonec jsem našel pár jmen, který byly přijatelný. Takže pro tyhle účely se stanu Mary Ann a budu doufat, že to nemá nějaký skrytý významy, který by mě nenapadly. V archivu jsem pak objevil jednu fotku, kde jsem byl i nebyl k poznání a začal jsem si vytvářet novou identitu. Věk 32, to jsem klidně mohl nechat. Koneckonců Bunny Boy, teda informátor, by měl být taky starší než třicet. Zájmy? Tam napíšeme nějakou klasiku, cestování, sport, hudba. Jenže ještě zbývala podle všeho jedna z hlavních věcí, a to preference. A tady jsem se zarazil. Pokud tam nedám nic, bude to vypadat divně. A o tom, „jak to mám já“ jsem se nikdy moc bavit nechtěl. To bylo něco, co měl vědět jen Martin a bylo úplně jedno, z jaké jsem byl menšiny. Vsadil bych se, že bych k tak intimním věcem přistupoval úplně stejně, i kdybych „byl na holky“. Do háje, co s tím? Nakonec jsem vytvořil něco na způsob, že nemám žádný zvláštní preference, ale že se vyhýbám extrémům.

A teď, kam ten profil nebo profily nejlíp umístit. Připadal jsem si jako úplnej a poslední diletant, protože jsem to seznamovací prostředí jednoduše neznal. Jen jsem o něm mockrát slyšel, což pochopitelně bohužel nebylo totéž. S Martinem jsme byli víc než devět let a ani předtím jsem se podobným způsobem s nikým seznámit nepokusil. Chlapi se na mě lepili, kde jsem se objevil, a že bych tomu měl pomáhat nějakou aktivitou navíc, by mě vůbec nenapadlo. Takže jsem si nakonec na netu našel reference platforem, pouvažoval o tom, kde bych mohl Králíka, jak jsem si ho přejmenoval, najít nejdřív a svý profily jsem fakt na tři místa umístil. A taky jsem to celý propojil s mobilem, což byl podle všeho ten nejlepší nápad, kterej jsem mohl dostat.

Po pár minutách bylo klidný sobotní odpoledne pryč a jedna za druhou mi začaly chodit notifikace zpráv. Na pár z nich jsem nahlídl a skoro jsem se lekl. Zatraceně, co jsem to spustil? A to jsem si ani nijak moc nefandil, žádnýho supermana jsem ze sebe nedělal ani náhodou. Nakonec mě to po půl hodině otrávilo tak, že jsem napsal esemesku Robertovi, že s tím zítra ve čtvrt na sedm počítám a vypnul jsem si mobil.

Kapitola 9

 

A najednou jsem zase seděl na vrcholu Ostrvy s Martinem po boku. Konečně jsme si mohli vydechnout po náročným výstupu a užít si zaslouženej výhled do kraje.

„Je to krása, viď?“ Obrátil jsem se k němu.

„Jo... Podívej se na to modrý nebe... A jakej je tady krásnej jarní vítr... “ Přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu na tvář. Pak mě lehce klepl prstem po špičce nosu a začal mluvit o něčem úplně jiným.

„Poslyš, Míšane... Víš, že máš občas pěkně dlouhý vedení? Víš, co mi dalo práce, než jsem ti nachystal jeden důležitej papír rovnou pod nos? A tys ho klidně zase zaházel do hromady dalších...“ Zůstal jsem na něj koukat, protože jsem nevěděl, co tím myslí, ale ještě pokračoval.

„Hele, nedá se nic dělat, musíš za mě něco dorazit, já už jsem to nestihl a je to moc důležitý...“ Hlas začal slábnout, tak jsem mu hleděl na pusu, abych mu líp rozuměl. „V mým počítači je složka Ministerstvo a heslo je Bukurešť...“

Trhnul jsem sebou a vzbudil jsem se. Tentokrát jsem nebyl zpocenej, ale srdce mi přece jen mlátilo. Zatraceně, co to bylo? Takovej nádhernej sen, to bylo zaručeně kvůli muškátovýmu ořechu, co byl ve štrůdlu. Vždycky jsem na to byl citlivej. Ale moment, počkat. Začínal jsem vnímat okolí. Martin přece něco říkal. Něco o nějakým papíru, kterej jsem zaházel do hromady a něco o svým počítači, musím si vzpomenout, zatraceně. Pomalu jsem se probíral, ale taky jsem se ze všech sil snažil nezapomenout, co jsem slyšel. Podíval jsem se na hodinky, byly čtyři. Jestli teď znovu usnu, zaspím to. Vstal jsem z postele a jako hypnotizovanej zapnul Martinův počítač. Nějakou chvíli trvalo, než se nahodil. Proboha, co to dělám. Jsem cvok, to přece nemůže být pravda. Jenže jak jsem otevřel knihovnu pracovní, zdálo se mi, že se mi na moment zastavilo srdce. Složka Ministerstvo tam byla a podle všeho byla jedna z posledních, ve který Martin něco dělal. Zkusil jsem ji otevřít, ale zastavil mě požadavek na heslo. Sakra, heslo! Co to Martin říkal? Nějaký město to bylo, Budapešť? První pokus. Ne, bylo to špatně, tam mám přece jet pozítří s klukama, a už mi zbývaly jen dvě možnosti. Martin byl zvyklej být opatrnej a tak se mi mohlo stát, že když si nevzpomenu, soubor odstřelím třetím špatným pokusem. Zatraceně, neměl bych počkat do rána a všechno si v klidu rozmyslet? Jak to bylo? Bylo to město a bylo na B, ještě jsem se tomu divil. Zoufale jsem se snažil soustředit a pak se mi rozbřesklo. Jo, mám to! Najednou jsem si vzpomněl, Bukurešť to byla. Tam jsme nikdy nebyli, proto jsem se divil, co to Martina napadlo. Zkusil jsem znovu zadat heslo a soubor se fakt otevřel. Koukal jsem na to a zůstal jako přimrazenej.

Vlastně jsem nevěděl, co mě víc šokovalo. Jestli že to celý fungovalo, jak mi řekl Martin ve snu, nebo to, co jsem tam našel. Zkusil jsem se začít orientovat v textu, kterej se přede mnou otevřel. Na první pohled se zdálo, že Martin měl kontakt na jednom silovým ministerstvu, kterej mu přinesl informaci o tom, že někdo z úředníků je krtek. Že dělá pro cizí zem, podle všeho pro Rusko. Připadalo mi to divný, protože Martin neseděl na místě, kde by měl mít nějaký informátory a taky se nikdy o ničem podobným nezmínil, ale asi se nějakej důvod našel. A moment, Martin mi přece něco říkal o nějakým papíru! Že mi ho tady nachystal a já jsem ho znovu zaházel mezi ostatní. Ale jak by mi ho mohl nachystat, když už byl ve špitále? Nebo, vzpomněl jsem si, nebylo to tehdy, jak spadla ta hromada z Martinova stolu? Připadal jsem si sice jako blázen, ale vstal jsem a začal jsem se tím vším probírat. Nebyl to tenhle? Nebo tento? V pokoji nebylo úplně světlo a moc dobře jsem na ty rukou psaný poznámky neviděl. Podíval jsem se na hodinky. Za pár minut pět. Co kdybych šel přece jen ještě spát a vrátil se k tomu, až se vzbudím? Třeba se ještě vrátí Martin a něco dalšího mi řekne. Najednou jsem si byl jistej, že mi nepřeskočilo, že se děje něco, čemu sice nerozumím, ale musím udělat to, co po mně Martin chce.

Kupodivu jsem usnul asi skoro hned. Už se mi nic sice nezdálo, ale vzbudil jsem se až v deset, což se mi od Vánoc zatím ani jednou nestalo. Když jsem sešel domů, matka se na mě usmála.

„Teda, říkala jsem si, jestli nebudeš chtít rovnou obědvat. To dělá ten čerstvej vzduch na zahradě...“

„To bych neřekl... Za to může ten štrůdl, abys věděla... Vždycky jsem po něm dobře spal a zdály se mi všelijaký sny...“ Nalil jsem si kafe a zakousl jsem se do croissantu.

„Co máš dneska v plánu? Zase se budeš lopotit na plantáži?“ Dělala si legraci a já jsem si říkal, že  to aspoň vypadá tak trochu jako dřív.

„Ne, dneska jsem chtěl dodělat jednu věc do práce a zítra jedem s klukama narychlo na ten výlet do Budapešti...“ Přikývla. Konečně jsem nechtěl sedět celý dny doma.

Kolem jedenácté jsem se vrátil nahoru a hned jsem znovu otevřel Martinův počítač. Jo, vypadalo to tak. Někdo se na něj obrátil, kdoví proč, a podělil se s ním o to, že některej z jeho kolegů asi už pěkně dlouho dělá věci, který zvlášť v dnešní situaci můžou být nebezpečný pro celej stát. Moc jsem se v tom sice nevyznal, ale bylo mi jasný, že v materiálech takovýho ministerstva, ať už by to bylo vnitro nebo obrana, asi budou údaje, který by nikdo nepovolanej vědět neměl. Tím spíš někdo, kdo se posledních pár let snaží nahlodat demokratickej systém v celý Evropě.

Pak jsem znovu začal přehrabovat papíry, co posledně spadly ze stolu. Měl jsem štěstí, za chvíli jsem ten, co posledně zůstal nahoře, objevil. Teď když bylo světlo, jsem si byl jistej, že se nepletu. Začetl jsem se do Martinových poznámek. Zdálo se, že je to záznam z úplně poslední schůzky s jeho kontaktem, kterej už nestihl zpracovat. Nahoře bylo napsaný datum 16.12 a mně se sevřelo srdce. Byl to čtvrtek před víkendem, kdy jsme spolu na dva dny byli ve Vídni. Jak dobře mi tam tehdy bylo a jak hrozný věci se pak staly. Ale nemohl jsem se tím nechat moc rozhodit. Čekala mě práce.

Kapitola 8

 

Vstal jsem, došel na tramvaj a kupodivu jsem se cítil daleko líp. Doma jsem se samozřejmě o ničem nezmínil ani náhodou, zavřel jsem se v pokoji a vytáhl z krabice knihu tety Agáty. Napadlo mě, jestli jsem si radši neměl přečíst další kapitolu, než jsem se pustil do cvičení.

A jen jsem tu knihu otevřel a prolistoval další stránky, bylo mi jasný, že jsem byl podle všeho netrpělivej až moc  Psalo se tam, že pokud člověk udělá nějakou chybu, může vyvolat věci, který se mu nebudou líbit. A že to můžou být nejen všelijaký zvuky, ale kdoví co dalšího. To jsem tomu dal, škrábal jsem se za uchem a měl jsem trochu výčitky svědomí. Bůhví, co jsem na tý druhý straně mohl naprovádět, když jsem se tak zoufale snažil přivést k sobě Martina. Pro jistotu jsem přečetl nějakých dalších padesát stránek, ale jak vyjít s těmi „nežádoucími jevy“ jsem se nedozvěděl. Tak jsem se pustil na chvíli do cvičení, do kterýho jsem zahrnul i to, co jsem si zrovna přečetl. Nestalo se ale nic a jen jsem cítil zase to zklidnění a úlevu jako dřív.  

Další den jsem přišel do práce v daleko lepší náladě, než dřív. Dokonce to vypadalo, že je to vidět i navenek, protože se na mě zničeho nic občas i někdo usmál, a to se za poslední čtyři měsíce moc nestávalo. Oběd se mi podařilo sníst konečně celej a když mi odpoledne napsal šéf, že mi děkuje za včerejší přednášku a že jsem měl nadšený ohlasy od účastníků, dokonce mi to udělalo radost. Sice jsem nevěděl, proč se jim to líbilo, moc dobrej jsem si nepřipadal, ale koneckonců, proč ne.

Když jsem se pak kolem půl šesté vrátil domů a otevřel jsem dveře do pokoje, zůstal jsem překvapeně stát ještě na prahu. Hranička papírů, co zůstaly na rohu Martinova stolu, se z poloviny zřítila na podlahu a listy se válely po koberci víc než metr daleko od stolu. Ani jsem je zatím nesebral, otočil jsem se a seběhl schody dolů.

„Mami, prosím tě, nebylo dneska u nás v pokoji otevřený okno?“ Musel jsem se zeptat, i když to mohlo znít docela divně.

„Já jsem tam vůbec nebyla, to bys je musel nechat otevřený ty...“ Zavrtěla hlavou. „Proč se ptáš?“

„No... Nějaký papíry spadly jen tak ze stolu... Okno je zavřený, ale možná se udělal průvan zespodu... Třeba jsem dobře nedovřel dveře, vlézt tam určitě nikdo nemohl...“ Snažil jsem se to spíš zamluvit.

„To určitě ne, dneska jsem byla pořád doma... A taky, kdo by tam co hledal. Nemáš chuť na koláč? Uvařila bych nám kafe...“ Zkusila to jako už tolikrát a tentokrát jsem ji překvapil.

„A víš, že jo?“ Seděli jsme pak spolu skoro hodinu u stolu a povídali jsme si jako kdysi. Možná teprve dnes mi došlo, že jsem byl tak zabranej do svý vlastní bolesti, že jsem vůbec nevnímal, jak těžce to musí prožívat ona. Řeč se mnou nebyla žádná, skoro jsem se jí ztrácel před očima, asi o mě měla pořádnej strach. Jsem sebestřednej idiot, říkal jsem si. A určitě jí to musím nějak vynahradit, sliboval jsem si v duchu.

Když jsem se vrátil do pokoje, sesbíral jsem ty papíry a pak mi padl zrak na ten, co zůstal nahoře. Byly to nějaký Martinovy rukou psaný poznámky, vypadaly dokonce jako zápis ze schůzky a to mi připadalo trochu divný, ale moc jsem tomu nerozuměl, takže jsem dal zase všechno zpátky na místo. Jen jsem si říkal, kolik let by měl normálně před sebou a kolik dobré práce ještě mohl udělat.

Ve dnech, který zbývaly do konce týdne, jsem se v práci konečně donutil znovu otevřít výchovnej projekt, kterej jsme vymysleli vlastně ještě s Martinem a kvůli kterýmu mi volali nedávno z Prahy. Začal jsem dokonce přemýšlet nad tím, kterej výtvarník by s náma mohl spolupracovat a jak by mohl vypadat finální výstup. A ve čtvrtek mě napadlo, že bych mohl zkusit zavolat Robertovi a pokud by zrovna na víkend s Honzou nikam nejeli, že bych se u nich mohl stavit. Dřív jsme se navštěvovali pomalu každej týden, ale teď jsem u nich nebyl víc než čtvrt roku. Dlouho jsem nad tím radši neuvažoval a rovnou jsem vyhledal v mobilu Robertovo číslo.

„Ahoj, Roberte... Doufám, že tě neruším... Jedete s Honzou teď někam na víkend?“ Zeptal jsem se a nestačil jsem se divit, protože to znělo vlastně úplně normálně.

„Ahoj, Michale... To jsem rád, že tě slyším...“, i z telefonu bylo poznat, že má fakt radost. „Původně jsme chtěli, ale pak nám do toho přišly urgentní trestní věci, tak jsme si říkali, že narychlo vypadnem asi jen na neděli. Třeba do Budapešti. Jízdenky ale ještě nemáme, takže... Nechceš jet s náma? Honza by byl určitě moc rád...“  Na moment jsem se zamyslel. Asi by mi s nima bylo daleko líp, než když budu doma koukat dva dny do zdi.

„Víš, co? Tak jo... Napíšeš mi, jak pojedem, až to budete vědět?“

„Super! Já teda rovnou koupím skupinovou jízdenku, o nic se nemusíš starat. A pošlu ti esemesku, kdy to jede. Sice to bude asi ráno, ale to ti tak nevadí, ne?“ Vypadalo to, že jsem ho po dlouhý době konečně překvapil s něčím příjemným.

„To víš, že ne... Těším se a pozdravuj doma, jo?“ Rozloučil jsem se a na moment jsem se zamyslet. Jak je možný, že se mi tam najednou chce jet a ani se nemusím do ničeho nutit?

V pátek bylo pěkný počasí, tak jsem vypadl z práce už ve tři  a zase jsem se na pár hodin pustil do zahradničení. Pravda byla, že se mi moc nechtělo, ale tentokrát jsem si říkal, že by nebylo špatný trochu s tím matce pomoct. Myslím, že byla docela ráda, i když asi hlavně kvůli tomu, že už se mnou přece jen byla lepší řeč.

„Michale, něco tady pro tebe mám... Nechceš přijít na kafe?“ Zavolala na mě zpod schodů někdy kolem šestý.

„Jo, už jdu...“ Moc jsem se nerozmýšlel, protože jsem stejně nic důležitýho nedělal.

Když jsem přišel dolů a nahlídl jsem do pokoje, došlo mi okamžitě, co je to „něco“. Všude voněl jablečnej štrůdl, po kterým jsem se mohl utlouct už jako malej kluk. Jabka, vanilka, muškátovej ořech, kterej občas umí zařídit barevný sny.

„To bude určitě úplatek, abych se dál lopotil na terase, ne?“ Usmál jsem se na matku, která zrovna nesla dva hrnečky s kafem.

„To víš, že jo. Proč bych se s tím jinak krájela?“ Jasně, u nás se jabka na štrůdl nikdy nestrouhaly, vždycky se musely nakrájet, aby v nich zůstala šťáva.

Když jsem se pak možná až za nějaký dvě hodiny vrátil nahoru, došlo mi, o kolik veselejší dnes matka byla a jak je to dobře. Dokonce se mi zdálo, že jí zase ubylo těch pár let, o který zničeho nic zestárla, když jsme přišli o Martina.

Kapitola 7

 

„Dobrý den...“, pozdravil jsem a pak jsem na vteřinu přemýšlel, jak mám vůbec pokračovat.

„Pan ředitel mě dnes ráno pověřil vedením této provozní porady,“ začal jsem oficiálně, ale pak jsem to dořekl, „i když mi přesně nesdělil, o čem máme vlastně jednat. To by nám měl hned na začátek sdělit kolega z IT oddělení... Takže ho prosím, aby nás uvedl do problému...“  Ukázal jsem na týpka, kterej to měl být. Mimochodem asi ten nejmladší, kterej na oddělení byl.

„No... Já ani nevím, jak bych to měl říct oficiálně, ale řeknu vám to asi rovnou na rovinu... Můj kámoš, ajťák ze Sberbanky, těsně předtím, než je poslali domů a banka pak zkrachovala, hacknul komplet databázi klientů. Vlastně se vším, s historií účtů, s adresama, firmy i osobní účty... Je toho za celej kraj. Asi si říkal, že by se to někomu mohlo hodit a tak to nabídl mě. Teda mně ne.“ opravil se. „ale naší bance, chce za to meloun... A já jsem mu řekl, že to tady teda proberu...“

Zůstal jsem na něj koukat. Nic takovýho jsem ještě neslyšel. Ukradená databáze z banky, která zbankrotovala.

„No... Tak už to víme, co na to říkáte?“ Obrátil jsem se k nim, abych získal čas. Už mi to bylo jasný, šéf by tu databázi chtěl, jenže to jaksi nebylo úplně legální. V zasedačce v ten moment vybuchla debata. Všichni se začali předhánět, jak by se to dalo udělat. Že ten milión v celým rozpočtu není zas tak moc, že bychom to zvýšení nějak uhájili a k čemu všemu by nám to pomohlo. Hádali se jako koně a mně už to začínalo lézt krkem. Na chvíli jsem je úplně přestal poslouchat, zahleděl jsem se na šetřič svýho monitor, kde se točily a prolínaly duhový spirály a ruch v zasedačce jsem slyšel spíš zdálky.

„Poslyš Míšane,“, ozvalo se vedle mě. „A nechceš se těch chytrolínů tady zeptat, jak to dostanou do nákladů? A jak to schováte v DPH?“ Martin a zase jednou přesnej zásah.

„Jasně! Vždyť ty máš pravdu!“ Vylítlo mi z pusy. A pak jsem se najednou probral a strašně jsem se lekl. Proboha, co to bylo? Slyšel jsem vedle sebe Martina. Řekl mi Míšane, jako mi neříkal nikdo jinej na celým světě a byl to jeho hlas. Zatraceně, přehnal jsem to a asi mi hráblo, slyším hlasy. Všiml jsem si, že se na mě všichni podívali a vyděsil jsem se znovu. Co jsem to vlastně potvrdil?

„No vidíte, je to správně, i Michal to říká...“ Triumfálně se ozval ten nejpříšernější kluk, kterýho jsme na oddělení měli. To mi ještě chybělo.

Sebral jsem všechny síly a vrátil se k řízení porady. Nějak se mi to podačilo zvládnout a před čtvrtou jsem se vrátil ke svýmu stolu. Hlava mi třeštila. Kristepane, co to bylo? Slyšel jsem Martinův hlas, kterej se vyjadčoval k věci na poradě. Slyšel jsem ho vně svý hlavy. To přece nemůžu nikomu říct, ještě by mě někam zavřeli.

Došel jsem domů, na žádný cvičení jsem si netroufl ani pomyslet a pořád jsem na to myslel. Jak to, že jsem slyšel úplně správnou věc, která mě předtím nenapadla? Jenže jsem se tím mořil úplně zbytečně, na žádný vysvětlení jsem samozřejmě nepřišel.

V příštích pár dnech se nestalo nic. Šéfovi jsem jako „doporučení“, který po mně chtěl, vyřídil to, co jsem slyšel od Martina. Asi se podle toho zařídil, protože to vypadalo, že jsme žádnou databázi načerno nekoupili a já jsem si začal myslet, že se mi to všechno jen zdálo. Že jsem se nějak zhypnotizoval zíráním na šetřič, že jsem snad na chvíli upadl do nějakýho mikrospánku a to, co jsem slyšel, bylo mý podvědomí. Cvičení jsem pro jistotu vynechal a pak přišel víkend. 

V sobotu večer jsem konečně našel odvahu a poprvý od tý doby, co jsem ztratil Martina, jsem si pustil Cukráře. Hlavní hrdina tam taky přišel o svou lásku a nějaký ztotožnění s ním mi šlo úplně samo. Možná až moc a možná na ten film bylo přece jen ještě moc brzo. Po nějaký době mi začaly  týct slzy a cítil jsem zase jednou tlak na hrudi. Martin mi chyběl vysloveně fyzicky a bylo mi strašně smutno. A pak se to stalo znovu.

„Míšane, já vím, že jsem to celý zvoral... Ale nemůžeš bejt takhle smutnej, ještě se ti něco stane...“ Slyšel jsem zřetelně Martinův hlas. Vylítl jsem z křesla.

„Martine, seš tady?“ Vylítlo mi z pusy.

„Jo, ale...“, ozvalo se spíš jako zdálky a pak už nebylo nic. Spadl jsem zpátky do křesla. Kristepane, tentokrát jsem byl zaručeně vzhůru. Slyším hlasy. Chytla mě pořádná zimnice a trvalo mi snad dvě hodiny, než jsem se aspoň trochu sebral. V neděli do mě nebylo vůbec nic a dělal jsem všechno pro to, aby matka nic nepoznala. 

V pondělí jsem sice musel do práce, ale stísněnej pocit jsem měl pořád. Nevěděl jsem, co se se mnou děje a žádný řešení jsem před sebou neviděl. Odpoledne jsem navíc přednášel na semináři pro nový lidi z marketingu z celýho města mimo pobočku ve školicím centru, o kterej mi šéf řekl před pár týdny. Musel jsem se zhruba tři hodiny soustředit, co jim říkám, a trochu jsem se od všeho odpojil, ale až skončila i diskuze a vypadl jsem ven, vrátilo se mi všechno znovu. Šel jsem na tramvaj po cestě, která vedla k městskýmu okruhu, v hlavě jsem cítil rotující buben automatický pračky a moc jsem si nevšímal, co se děje kolem. 

„Míšane, pozor!“ Ozval se výkřik, já jsem ztuhnul v půlce kroku a pak se těsně kolem mě přehnal džíp. Udělalo se mi špatně. Jak jsem byl zamyšlenej, nevšiml jsem si, že cesta, po který jdu, nemá na konci žádnej obrubník a vede rovnou na okruh. A protože už bylo šero, chtěl jsem vlézt přímo do silnice, aniž bych o tom věděl. Zatraceně, nebýt toho hlasu, byl bych mrtvej, proti džípu jedoucímu nějakou osmdesátkou bych neměl nejmenší šanci. Udělal jsem dva kroky stranou a dřepl jsem si na bobek.

Do háje, takhle to dál nejde! Dobře, slyším hlas. Ale neříká mi, abych donesl bombu do banky nebo začal zapalovat seníky. Naopak, říká mi správný věci a dnes, ať už to bylo, co chtělo, mi to zachránilo život. Takže pokud se nechci podívat na „druhou stranu“ dřív, než by bylo zdrávo, a zničit tak chudáka mou matku, musím se sebrat a dávat pozor na to, co se děje okolo. A musím tomu zkusit přijít na kloub.

Kapitola 6

 

Ani jsem nevěděl proč, protože mě nikdy tyhle věci nebraly, ale stejně jsem ji otevřel. Jen letmo jsem procházel archaický texty a pak mi to začalo vrtat hlavou. Že předpověděla invazi, to by mi tak zvláštní nepřipadalo. V Československu v tý době už probíhaly určitý procesy a podle maďarskýho scénáře se možná dalo čekat, že to moc dobře nedopadne. Ale. Ale jak mohla vědět, že si můj otec, kterýmu bylo tehdy ani ne patnáct, vezme za ženu Židovku? Kdyby řekla, že někoho třeba ze Slovenska, mohlo by to být pravděpodobný samo o sobě, ale Židovku? Jaká byla statistická šance, že se to stane? A to, že bude mít jen jednoho syna, to jí taky vyšlo.

Co když... Co když na tom všem nakonec něco je? Otevřel jsem si notebook a našel jsem si nějaký informace k paranormálním jevům. Bylo jich tolik, že jsem nad tím vším začal víc a víc uvažovat. Proč by koneckonců vědomí nemohlo být nějaký energetický pole, který s koncem mozku nezaniká, ale jen se někam přestěhuje? To bych byl schopen možná přijmout i přes všechno to vědecký vzdělání, kterým jsem prošel. A co když existujou lidi, kteří fungujou jako senzor a jsou schopní s tím polem komunikovat? Pokud všichni bez problémů přijmou to, že skoro neviditelnej procesor je schopen provést ve vteřině statisíce operací a to, že je možný teleskopem vidět na milióny světelnejch let,  proč by nebylo možný tohle? Vždyť to může být něco podobnýho jako kvantová fyzika, říkal jsem si. A pak mě napadlo něco šílenýho a natáhl jsem se po tý knize. Jak jsem byl nedočkavej, vynechal jsem všechny úvody a nalistoval jsem si rovnou třetí kapitolu, kde byl návod jak se dostat na „druhou stranu“. Pustil jsem se do čtení a za chvíli jsem si oddechnul, protože se tam nepsalo o žádných divných rituálech, který by bylo potřeba dělat a do kterých by se mi určitě nechtělo. Šlo vlastně jen o způsob hlubokýho soustředění a naslouchání, který by mělo vést k odpoutání se od běžnýho myšlení. Ani žádnou zapálenou svíčku to po mně nechtělo. A tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Sedl jsem si na židli obličejem k bílé stěně, snažil jsem se pravidelně dýchat a přestat na cokoli myslet. Jen jsem se snažil co nejlíp si představit Martina a nějaký pěkný věci, co jsme spolu zažili.

Za chvíli jsem cítil, jako bych se lehce propadal dozadu i s židlí a pak jako bych nebyl úplně pevně spojenej s podlahou. Trochu jsem se lekl a to mě vrátilo zpátky. Pak už nebylo nic, ale zvláštní bylo, že jsem se najednou cítil líp, i když jsem nevěděl, proč.

Zbytek víkendu už jsem žádný pokusy nedělal, ale celej postup jsem zopakoval zase v úterý, když jsem se vrátil domů. Dopadlo to podobně jako minule s tím rozdílem, že mi začala brnět levá půlka hlavy, což ale přešlo okamžitě, když jsem s cvičením přestal. Když jsem si pak hledal ještě nějaký informace na netu, dočetl jsem se, že to co dělám, je velmi podobný meditačním technikám a to vysvětlovalo, proč je mi nakonec o něco míň špatně.

Nakonec jsem ty cvičení začal dělat každej den, vždycky aspoň dvacet minut. Všiml jsem si, že jsem začal líp jíst, že se mi tak často už nezvedá žaludek a daleko dýl spím. Ale to hlavní, abych se nějak spojil s Martinem, nepřicházelo ani po třech týdnech. Začal jsem pomalu ztrácet naději, že by se mi to mohlo povést. Možná jsem se jen nechal unést, protože jsem se chytal každé naděje, a nic takovýho neexistuje. Nebo existuje, ale já nemám ten správnej talent.

Ale pak se v úterý 26. dubna stalo něco, na co asi dlouho nezapomenu. Možná do konce života. Někdy kolem desáté mi přišel urgentní mail od šéfa pobočky, že se mnou potřebuje co nejdřív mluvit. Na moment jsem se zamyslel, co by to tak asi mohlo bejt. Žádný peníze jsem neukradl, ani bych vlastně neměl jak, žádná informace, která by v sobě měla potenciál katastrofy, nám z oddělení  neutekla, a že by mi po třech měsících chtěl říct, že nějak ztrácím drajv, to se mi taky nezdálo. To asi stejně všichni viděli a pokud by to se mnou chtěl řešit a doporučit mi třeba delší „zdravotní dovolenou, určitě by to udělal už dřív. Tak jsem jen v duchu pokrčil rameny, zavřel jsem si rozdělanou práci na počítači a vyrazil jsem za ním. Sekretářka mě uvedla hned.

„Dobrý den, posaďte se, pane doktore...“ ukazoval mi na křeslo u stolku. Podle toho, jak se tvářil, mi bylo jasný, že mi nic vyčítat nebude. Spíš to vypadalo, že mi chce říct nějakou spikleneckou informaci, protože kolem toho chodil jako kolem horký kaše.

„Hm... Poslyšte, mám pro vás takový...“, na moment hledal slovo, „ takový delikátní úkol...“ Zůstal jsem na něho koukat, protože nic takovýho po mně ještě nikdy nechtěl.

„Svolal jsem dnes na druhou hodinu poradu několika seniorních pracovníků IT a marketingu, ke kterým mám důvěru a chtěl bych, abyste ji odřídil, posoudil výsledek a pak mi sdělil doporučení, jak v dané věci postupovat.“ Hleděl jsem na něho čím dál udiveněji, ale po malé chvíli pokračoval dál.

„Já... Teď vám nebudu přesně popisovat, o co jde, to vám všem na úvod porady sdělí jeden z IT odborníků, který s celou záležitostí přišel, jen v krátkosti jde o jednu databázi, která by bance mohla přinést zajímavé příležitosti, ale je s ní spojen menší problém. Jak vás znám, jste schopen reagovat rychle a přinášet kreativní řešení, takže to jistě zvládnete...“

Pokud bych se něco podobnýho dozvěděl v prosinci, buď by mi vylítly antény nebo bych byl naopak zvědavostí bez sebe, co to bude za senzaci. Šéfa jsem za ty léta znal, zakládal si na svým postu a chtěl současně dvě věci. Jednak aby byla naše pobočka mezi ostatníma nadprůměrně úspěšná a jednak aby se nevystavil riziku, který by ho mohlo stát místo. Sice ne moc často, ale občas přece jen tyhle věci nešly zrovna dobře dohromady, a stejnej pocit jsem měl dneska. On samozřejmě musel přesně vědět, o co jde, ale stejně mi nic neřekl, takže oficiálně nevěděl nic. Rozhodně nic, co by třeba bylo nutný někde ohlásit. Poradě se vyhne, takže k té věci, ať už to bude co chce, nebude veřejně dávat žádný stanovisko. A pokud nebude muset mít nakonec rozhodující slovo sám, zbaví se odpovědnosti úplně.

Dneska mi to bylo ale daleko víc jedno, než kdy předtím. Už mi bylo jasný, že skutečně důležitý jsou jiný věci. Takže jsem šel jako vždycky na oběd a těsně před druhou jsem se bez jakýkoli přípravy vydal do menší ředitelské zasedačky, kam nebylo vidět a používala se pro důvěrný jednání.

Bylo v ní, pokud jsem se nepletl, osm lidí. Pět markeťáků, který jsem všechny dobře znal, a tři ajťáci, se kterýma jsem se tak často nepotkával. Místo v čele stolu bylo volný a podle všeho čekalo na mě.

Kapitola 5

 

Po fotkách jsem se pustil do staré korespondence, kde jsem našel pár klenotů včetně úředního psaní o přidělení „nuceného nájemníka“, a pak tam bylo několik starých knížek s datem vydání od třicátých až do padesátých let. Zaujala mě jedna, která byla vydaná v roce 1930 v Římě o italské archtektuře a potom mi padla do ruky ohmataná brožura s názvem Návod k cestě do duchovního světa. Vypadalo to skoro jako jakejsi samizdat, vydavatele jsem nenašel a jméno autora byl nepochybně pseudonym. Na první pohled mi bylo jasný, že tahle knížka musela patřit Agátě. Otevřel jsem ji a podíval jsem se na obsah. Jak bylo vidět i přes archaickou češtinu, nešlo o žádnej filozofickej traktát, ale o praktický návody, jak navázat kontakt s těma na „druhé straně“. Do textu jsem se moc nezačítal a spíš jsem přemýšlel, jak to bylo s Agátou. Jestli v sobě nějaký „nadání“ objevila sama a pak si pořídila tuhle knihu, nebo jestli se jí dostala do ruky a až teprve pak z ní bylo „médium“. Na to jsem ale asi neměl šanci přijít, pokud se narodila v roce 1930, muselo by jí teď být skoro dvaadevadesát a počítat s tím, že by byla živá, se asi moc nedalo. Knihu jsem zavřel, dal do krabice, ale tu jsem matce zatím nenesl. 

Podíval jsem se z okna. Pomalu se stmívalo, což mě celkem překvapilo. Koukl jsem na hodiny, bylo skoro sedm. Je možný, že jsem u tý krabice vydržel víc než dvě hodiny? Divná byla ale i další věc, snad poprvý po x týdnech se mi stalo, že mě něco zaujalo tak, že jsem se do toho pořádně zabral. Ani jsem nevěděl, čím to bylo.

Další pracovní týden pak začal jako všechny ostatní posledního čtvrt roku. Setrvačně a mechanicky jsem chodil do práce, po práci domů, kde jsem se snažil nějak zabít čas, než půjdu spát. V pátek mi ale zazvonila na stole pevná linka služebního telefonu. Číslo bylo mobilní a nic mi neříkalo.

„Prosím, Michal Adler...“ ohlásil jsem se.

„Ahoj, Michale... To jsem rád, že jsem tě našel správně... Tady je Lukáš... Víš, kterej?“

Jestli vím, kterej?! Kdybych na tom nebyl, tak jsem byl, asi bych spadl ze židle. Já a Lukáš jsme byli Taťána a Evžen Oněgin, kdyby teda Puškin nenapsal obvyklou hetero historii, ale rovnou to vzal novátorsky jako queer téma. Lukáš byl má první láska, v úvodní fázi tajná. No a pak jsem mu napsal dopis, což se v té době neukázalo jako nejgeniálnější nápad. Jemu bylo dvacet, o něco opožděně dodělával poslední ročník u nás na gymplu a já jsem byl v sedmnácti ve třeťáku. Bohužel nebo možná bohudík jsem tehdy ještě nevypadal tak, aby se o mě chlapi rvali, a tak mě poslal zčerstva rovnou do háje s tím, co si o sobě vůbec myslím. Srovnal jsem se s tím možná až po půl roce, jenže když mi o pár let později bylo nějakých čtyřiadvacet, karta se obrátila. To už jsem ovšem měl, na rozdíl od Taťány, ne postaršího knížete Gremina, ale svýho krásnýho Martina, a i když mi Lukáš po sítích naznačoval, že by se se mnou rád dal dohromady, poslal jsem ho k šípku tentokrát já.  A teď jsem ho měl na drátě.

„Poslyš, Michale... Já... Doufám, že nevolám nevhod...“, začal opatrně. „Samozřejmě jsem slyšel, co se ti stalo a je mi to opravdu líto...“, no jo, to určitě, říkal jsem si hořce, protože jsem si moc dobře pamatoval, co mi tenkrát o Martinovi psal. Jakej je to ajťáckej suchar a jak se s ním budu jen nudit, ale zatím jsem ho nepřerušoval. „No a pak jsem tě nikde ani nezahlídl, tak jsem si říkal, jak ti asi je. Chvíli mi trvalo, než jsem na tebe sehnal číslo do banky, dělají s tím hrozný tajnosti, ale nakonec jsem tě našel. A... Tak jsem si říkal, jestli by sis třeba nechtěl někam zajít... Do klubu nebo na nějakej koncert, co říkáš?“ Na pár vteřin jsem se zamyslel, co mu mám říct.

„To seš hodnej, že sis vzpomněl, Lukáši... Ale... Já ani nikam kromě práce chodit nechci. Myslím, že by nemělo cenu, abych se do něčeho nutil...“

„Dobře, já to chápu, ale... Jsou to už skoro tři měsíce.“ Zatraceně, jak to tak přesně ví? Prolítlo mi hlavou. „Jak dlouho chceš žít jako mnich?“ Nemohl jsme si pomoct, ale naštvalo mě to. To, jak budu dál fungovat, byla jen moje věc a on byl ten poslední, kdo by mi měl radit.

„Já nevím, Lukáši. Asi už pořád. Pokud jde o vztahy, není nikdo takovej, aby mi Martina nahradil a pokud jde o nějakou chvilkovou zábavu, to už fakt nechci. Víš, on je totiž velkej rozdíl mezi zamilovaností, z který se když tak dostaneš za pár týdnů, a mezi tím, když máš někoho fakt rád. Víc než sebe a na celej život... Rád jsem tě slyšel, ale ahoj...“ Ani jsem nečekal, co dál řekne a položil jsem telefon.

Doma večer jsem si na něj znovu vzpomněl. Sice ne proto, že bych si s ním chtěl něco začít, ale řekl něco, co mi přece jen zůstalo v hlavě. O tom, jak dlouho chci žít jako mnich. Až teď jsem si uvědomil, že mě za celou tu dobu nenapadlo, jak to se mnou bude dál. Za rok, za dva, za dvacet let. Pokud se toho dožiju. Chvíli jsem ještě váhal, ale pak jsem si otevřel internet a podíval jsem se, jestli tam náhodou není něco o tom, kdy a do jaký míry se lidi s podobnou ztrátou vyrovnávají. Bylo tam toho hodně. Zjistil jsem, že běžná doba k návratu do normálu je půl roku až dva roky a některý americký zdroje uváděly až čtyři léta. Ale pak jsem tam našel, že jsou i lidi, kteří se s tím nesrovnají už nikdy a jsou až do konce jiní, než byli předtím. Podíval jsem se na židli, kde leželo Martinovo tričko a napadlo mě, že možná budu v tý poslední skupině. To, že bych měl někoho jinýho než Martina natrvalo vedle sebe, jsem se vůbec neuměl představit, a z toho, že by se mě někdo jen dotknul, se mi zvedal žaludek. 

V sobotu jsem se pustil do roztřídění starých zápisů z přednášek z fakulty. Šéf mně před pár dny požádal, abych udělal odpolední školení pro nový PR posily ze všech poboček ve městě a chtěl jsem si to aspoň trochu připravit. To, že do mě nic nebylo, ještě neznamenalo, že jim zkazím odpoledne třema hodinama obecných keců. Když jsem pak uklízel zbytek záznamů, znovu jsem vzal do ruky krabici z minulýho týdne a v ní ležela nahoře ta kniha. Kniha pratety Agáty.

Kapitola 4

 

„Co to jsou za věci? A kdo je tohle, mami?“ Obrátil jsem se k matce. Přišla se podívat blíž, co mám v ruce.

„Vidíš to, na tu krabici jsem úplně zapomněla...“, vzala mi fotku z ruky. „To budou věci snad ještě z padesátých nebo maximálně šedesátých let, to jsem tady ještě dávno nebyla...“ Usmála se, prohlížela si tu fotku a na chvíli se odmlčela.

„To je prateta Agáta, sestra tvého dědy... Táta o ní občas o mluvil, pamatuješ?“ Pokračovala a já jsem si říkal, že jsem byl pěknej trouba. Otec asi mluvil o spoustě zajímavých věcí, ale před nějakýma patnácti nebo kolika rokama mi přišly rodinný historie jako naprostá nuda. Takže jsem nevěděl nic a zeptat jsem se ho na to už nemohl. Ale od matky to byla spíš řečnická otázka, protože mluvila hned dál.

„Ona... Byla o nějakých pět let mladší než děda a někdy na konci čtyřicátých let začala studovat filozofickou fakultu... To ještě bydlela tady... Pak se odstěhovala a prý se tady stavovala už jen občas. Slyšela jsem, že byla hodně zvláštní, vůbec se pro ten socialismus nehodila a hrozně ji štvalo, jak to tady dopadlo. Štěstí měla aspoň v tom, že vystudovala angličtinu a španělštinu a dělala překladatelku pro jeden z podniků zahraničního obchodu, to bylo jedno z mála svobodnějších povolání, co se tady dalo dělat.“ Na moment se zase odmlčela a možná přemýšlela o tom, jestli má pokračovat.

„A pokud se nepletu, někteří z rodiny si o ní mysleli, že je cvok...“ Dořekla to nakonec s úsměvem. Ani nevím proč, ale začínalo mě to zajímat čím dál víc.

„Cvok? A proč?“ Zeptal jsem se.

„No... Jak bych to řekla... Byla duchař, víš... Někdy na začátku šedesátých let, kdy se to tady trochu uvolnilo, dokonce prý pořádala spiritistický seance...“

„Fakt?“ Vzal jsem jí fotku z ruky a znovu jsem si ji prohlídl. „Vůbec na to tady nevypadá...“ Vrtěl jsem nad tím hlavou. „A jak to dopadlo?“ Matka pokrčila rameny.

„No, ono to bylo zvláštní... V šestašedesátým předpověděla prý ruskou invazi a hned pak se jí podařilo z dovolené v Jugoslávii utéct na západ. Nakonec skončila v Denveru v Americe, kde si zařídila cukrárnu s českejma zákuskama a prý se jí dařilo moc dobře. Ale žádný kontakty jsme s ní už neměli, za normalizace všechno hlídala STB, taky děda umřel a táta už se s ní spojit nepokusil...“

„Předpověděla invazi? Dva roky předem?“ Divil jsem a dál jsem si prohlížel ten obrázek. Jenže matka pořád ještě neskončila.

„Ani jsem si nemyslela, že bych ti to někdy vykládala, ale když jsme tak dlouho čekali, než jsem přišla do jinýho stavu, řekla mi babička jednu hrozně divnou věc. Že někdy v tom šestašedesátým na nějaké takové seanci přišla Agáta s tím, že si její synovec nakonec vezme za ženu Židovku a že bude mít jednoho syna... Samozřejmě jsem tomu moc nevěřila a děda se dokonce zlobil, že mi říká takový hlouposti, ale to víš...  Když člověk devět let čeká, chytá se každé naděje... A nakonec ses narodil ty...“ Zůstal jsem na ni koukat. Tohle by mně v životě nenapadlo a jako první mi prolítla hlavou šílená myšlenka, jaká je škoda, že prateta navíc neřekla, že ten syn bude teplej a ve třiadvaceti si najde kluka, kterýmu hrozí prasklý slepý střevo. To jsem ale radši neřekl.

„Prosím tě, můžu si to na chvíli půjčit?“ Zeptal jsem místo toho. „Jsou tam fotky, který jsem nikdy neviděl...“

„Určitě...“ Matka proti tomu nic neměla a tak jsem si za chvíli celou krabici nesl nahoru.

Položil jsem ji na koberec a začal se probírat nejdřív fotkama. Pak mě napadlo, že co se týče rodiny, měl bych mít všechny předpoklady, abych byl úspěšnej. Sice byla pravda, že kdyby praděda Mořic nebyl takovej židovskej levičák, nechtěl se nutně vrátit do novýho Československa a zůstal v Anglii, mohlo všechno dopadnout jinak. Ale kdoví, to bych se asi zrovna já nenarodil. Koneckonců, měl ze svýho původu pořádný potíže minimálně dvakrát. Nejdřív kvůli fašounům, před kterýma se mu podařilo v poslední chvíli utéct, a pak kvůli stalinistům, kteří ho naháněli v padesátých letech. Sice ho nezavřeli, ale jako elitní konstruktér leteckých motorů nakonec skončil na pozici kresliče v jedné ze znárodněných fabrik. Jeho syn, tedy můj děda David, byl nakonec rád, že ho nechali vystudovat strojní fakultu. Co se týkalo předků z otcovy strany, taky to stálo za to. Praděda Albert byl architekt, vydělal spoustu peněz a patřil k městské honoraci. Děda Richard byl taky architekt, ale k honoraci už nepatřil. To se v padesátých letech nenosilo ani omylem a taky místo krásných rodinných vil projektoval hranatý krychle s malýma oknama podle sovětskýho vzoru. O většinu peněz rodina přišla za měnové reformy a mohli být moc rádi, že se jim podařilo uchránit vilu. I když v ní měli od padesátých až do osmdesátých let nucený nájemníky kvůli nadměrným metrům. Můj otec Petr vystudoval taky architekturu, ale protože kreslit hranatý krychle, i když s většíma oknama se mu nechtělo, zůstal radši na fakultě. Dobral se tam až k hodnosti profesora a pak mu těsně po šedesátce praskla výduť na aortě. Stalo se to bez jakýhokoli varování a byla to pro nás hrozná rána. Pro matku možná ještě větší, než pro mě. Pamatoval jsem si, jak pak za rok pookřála, když jsem si domů přivedl Martina. Martin mi vždycky připadal jako genetická chyba. Nebyl „z žádný rodiny“ a neměl všechny ty výhody ve startovní čáře, který jsem já pokládal za samozřejmý. Vzdělaný rodiče s kulturním rozhledem, velkou knihovnu i síť přátel kolem, která člověku může v tolika záležitostech pomoct.  Pocházel z malé vesnice na Vysočině, kam nikdy nejezdil, a o svých rodičích nemluvil. Řekl bych, že to bylo tím, že se podle všeho nevyrovnali s jeho orientací a nikdy jsem se na to neptal. Jenže byl inteligentní a úspěšnej jako málokdo a hlavně skoro vždycky veselej a vtipnej. Proto taky, když nám před pár týdny napořád odešel, to byla strašná pecka nejen pro mě, ale i pro matku.

Kapitola 3

 

Kolem poledne mi zazvonil mobil a na displeji se objevilo Robertovo číslo. Robert a Honza byli dva advokáti, kteří měli nejen společnou kancelář, ale byli spolu ještě o nějaký čtyři roky dýl, než já s Martinem. Byli o pár let starší, než my a Martin se znal s Honzou snad víc, než deset let. Občas spolu na něčem spolupracovali, ani jsem se většinou neptal, o co jde, ale daleko víc jsme se potkávali nepracovně. Někdy jsme spolu jeli na prodlouženej víkend, někdy jsme zašli do klubu nebo do divadla. Oba byli super kluci a vždycky jsem se na ně těšil. To bylo dřív, dneska jsem chvíli koukal na mobil a uvažoval jsem, jestli to mám vzít. Ale nakonec jsem to udělal.

„Ahoj, Michale... Poslyš, já vím, že ti ještě nemůže být dobře, ani já jsem se z toho ještě nevzpamatoval, ale... Nechceš s náma někam zajít? Do klubu bych tě nezval, ale co třeba do divadla? Nechtělo by se ti? Abys pořád neseděl doma zavřenej...“

Věděl jsem, že mi chce pomoct a že mu Martin taky chybí. Jenže náladu jsem neměl na nic a proč bych ji měl kazit ještě jim, když by se na mě v tomhle stavu museli dívat kolik hodin.

„Ahoj, Roberte... Seš hodnej, že voláš... Ale já... I když někde jsem, tak... Stejně to mám pořád v sobě, víš, sám bych z toho nic neměl a jedinej výsledek by byl, že bych vám zkazil večer, fakt...“ Bylo zbytečný, abych před ním něco hrál, vždycky jsme se bavili na rovinu. Slyšel jsem, jak si povzdechl.

„Tak nic... Ale kdyby sis to rozmyslel, nebo kdyby ses chtěl u nás jen tak stavit, tak dej vědět. Stejně, tak dlouho jsme tě neviděli, mám tě pozdravovat i od Honzy...“

Za chvíli jsme se rozloučili a já jsem si říkal, kolika lidem Martin schází. Měli ho rádi snad všichni a celej ten jejich úřad se z toho, že najednou nebyl, vzpamatovával dost dlouho. Některý věci uměl jen on a najít za něj náhradu se jim doteď nepodařilo. Několikrát mi dokonce volali, jestli bych jim některý věci nepomohl rekonstruovat. Ke všemu mi došlo, že je zase pátek, den, na kterej jsem se dřív těšil nejvíc z celýho týdne. Pokud jsme rovnou neměli v plánu nějakej výlet někam dál, většinou jsme si našli něco, co stálo za to. Ale poslední tři měsíce pro mě byly sobota a neděle snad ještě horší dny, než ty ostatní. Vůbec, říkal jsem si, dřív bych si nikdy nemyslel, jak moc by se mi  mohl změnit pohled na svět ve většině úplně běžnejch situací. Čas byl teď dřív, tedy ještě s Martinem, nebo teď, bez Martina. Když jsem nakupoval v obchodě, myslel jsem vlastně jen na to, co jsme kupovali dřív spolu, když jsem procházel kolem nějaký restaurace, dělil jsem je na ty, kam jsme spolu chodili a kam ne. Nejhorší to ale bylo, když jsem potkal pár starých lidí. Jednak jsem jim to záviděl, že spolu můžou být třeba pětapadesát let, jednak jsem jim to přál, ale hlavně jsem se o ně bál. Co proboha bude s tou babičkou, až jí umře pán, se kterým se ještě teď drží v tramvaji za ruku? Co jí asi tak zbude? A ať se dělo, co se dělo, měl jsem pocit, že se koukám na monitor, kde jsou sice sem tam nějaký ikony, ale všechny jsou na univerzálně černý tapetě.

V ten moment jsem si uvědomil, že mě bolí za hrudní kostí. Moc mě to nevyděsilo, stávalo se mi to v poslední době celkem často, zvlášť když na mě nejvíc lezla beznaděj, a věděl jsem, proč se mi to děje. Abych se trochu vzpamatoval, zkusil jsem si představit, že je Martin zase tady. Čeká na mě před bankou a pak spolu někam jdeme, přicházím domů, on sedí u svýho stolu u počítače a já mu řeknu ahoj, jak ses měl celej den? Zvláštní bylo, že tenhle trik spolehlivě fungoval jako vypínač. Okamžitě jsem si dokázal vybavit ten pocit bezpečí a radosti, kterej jsem míval v takové situaci vždycky předtím. Jediná škoda bylo, že to bylo jen na tu chvíli.

Zbytek dne jsem nějak přežil, z práce jsem jel hned domů, jen jsem se pozdravil s matkou a zapadl jsem k sobě. Co budu dělat jsem nevěděl, nic v plánu jsem neměl a ani se mi do ničeho nechtělo. Vzal jsem si rozečtenou knížku, abych zabil čas, než bude večeře. K tomu jsem si pustil rádio. Jenže za pár minut se z něj ozval Phil Collins a jeho Give me just a one more night. Cítil jsem, jak mi tečou slzy a nemohl jsem s tím dělat vůbec nic. Natáhl jsem se k židli pro Martinovo tričko, který tam pořád ještě leželo a na chvíli jsem si ho přitiskl na obličej.

„Michale, co budeš dnes dělat? Nechtěl by sis někam zajít? Aby pořád nebyl jen doma...“ Obrátila se na mě druhej den ráno matka u snídaně. Pokrčil jsem rameny.

„Nevím, nenašel jsem nic zajímavýho...“ Pak mě něco napadlo. „Víš co, připravím ti první terasu na zahradě, jak bývají kytky... Za pár dní by mělo být už tepleji...“ Zůstala na mě koukat.

„To myslíš vážně? Vždyť... Práci na zahradě nemohls nikdy ani vidět. Kvůli mě to dělat nemusíš... Myslela jsem spíš něco jinýho, třeba s nějakýma kamarádama, máš jich přece tolik...“ Mávl jsem rukou.

„Mně to fakt nevadí, aspoň budu venku...“

Celý dopoledne jsem opravdu zůstal na zahradě. Zryl jsem dva záhony a vytrhal nějaký rostliny, o kterejch jsem doufal, že je to plevel, protože jsem se v tom nevyznal, to měla matka rozhodně pravdu. Po obědě jsem zase zůstal u sebe nahoře a z dlouhý chvíle jsem se díval do pracovního mailu, kam mi přišlo něco ke strategii banky pro druhý pololetí. Tristní program na víkend.

„Michale... Prosím tě, můžeš mi s něčím pomoct?“ Ozvalo se zdola.

„Jo, mami, už jdu...“ Nenapadlo by mě nic jinýho, matka měla už skoro osmašedesát, byl jsem pozdní a tak říkajíc vymodlený dítě, ve který možná ani nedoufala, a na některý věci už fyzicky nestačila.

„Co je potřeba?“ Zeptal jsem se, když jsem prošel skleněnýma posuvnýma dveřma do její části domu.

„Říkala jsem si, že bych vysála za touhle skříní, ale nemůžu s tím pohnout...“ Ukázala k rohu.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Prosím tě, proč se s tím taháš? Mělas mě zavolat hned...“ Opřel jsem se do skříně. Šlo to celkem lehce, možná až moc, a pak se ozvala rána, protože shora ze skříně se zřítila nějaká krabice, které jsem si dřív nevšiml. 

„Zatraceně, já jsem ale nemehlo... Ještě že se nic nerozbilo...“ Sklonil jsem se k tomu a začal ty věci sbírat. Byly tam hlavně nějaký papíry, pár knížek a taky fotky. Jako poslední mi zůstal v ruce obrázek výrazně pěkné mladé holky na lyžích, která se smála na někoho, kdo byl za objektivem. Měl jsem dojem, že jsem nikdy nikoho takovýho neviděl.

Kapitola 2

 

Za oknem se pomalu začínalo rozednívat a už jsem si ani nedělal iluze, že bych ještě usnul. Místo toho jsem nakonec vstal, zapnul jsem si notebook a jen tak ze zvyku se podíval, co se děje ve světě. Ani tady nebyl žádnej důvod k radosti, ale pak jsem si uvědomil, že je mi to jedno. Bylo mi ty poslední měsíce všechno jedno a měl jsem pocit, jako by se mě ty věci ani netýkaly. Od tý doby, co mi Martin odešel, jsem měl pocit, že mi zmizelo nejen devět let života, ale že ve všem kolem mě jsou prázdný místa, kde není nic. Připadalo mi to jako obří slepá skvrna, která se rozlezla okolo a často jsem cítil, že ani já nejsem celej. Chvílemi jsem měl dojem, že mě kus chybí, měl jsem jen půl pravé ruky, půl levé nohy, půl žaludku a srdce skoro žádný. Veškerá energie byla pryč, dokonce jsem míval pocit, že fyzicky mám někde pod hrudním košem díru, kterou mi teče ven z těla, ale neměl jsem chuť ani sílu s tím něco udělat.

Chvíli jsem ještě hleděl do okna a pak jsem se podíval na hodinky. Bylo půl šestý. Fakt jsem tady takhle seděl skoro celý dvě hodiny? Asi jo. A ještě hodina a půl mi zbývala, abych se mohl pomalu začít chystat k odchodu do práce, protože i když se mi zoufale nechtělo, něco jsem dělat musel.

V půl osmé jsem sešel dolů na snídani, dělávali jsme to tak, i když tady ještě Martin byl.

„Ahoj, mami...“, sedl jsem si ke stolu a podíval jsem se na ni. Nevypadala taky šťastně, ale o té noční epizodě se ani nezmínila.

„Ahoj... Tady máš kafe a rohlík s máslem...“, přisunula mi hrnek a talířek. Snad pětadvacet let stejnej rituál, jen mi dřív vařila kakao. Asi by mi to mělo dát aspoň minimální pocit jistoty, ale nebylo to tak. Myslel jsem na to, jak na druhé židli sedával Martin a jak jsme si většinou už ráno plánovali co budeme dělat odpoledne.

„Díky...“, napil jsem se kafe a nakonec jsem si vzal i rohlík. Chtěl jsem ho sníst celej, ale sotva jsem do sebe dostal půlku.

„Michale...“, zadržela mně matka, když si všimla, že se chystám zvednout od stolu, „prosím tě, já... Já vím, co pro tebe Martin znamenal, mně samotné taky hrozně chybí, ale... Nemohl bys začít trochu jíst? Vždyť... Podívej se na sebe, máš minimálně osm kilo dole... Jak dlouho to chceš takhle vydržet? Poslyš...“, zarazila se, ale pak pokračovala, „nechtěl bys někam vyrazit? Někam dál? Říkala jsem si, že by ti třeba mohlo pomoct dělat na tři neděle dobrovolníka v Izraeli. Není to složitý se tam přihlásit, byl bys mezi lidma, dělal užitečnou práci... Nechtěl bys?“

Věděl jsem, že to myslí dobře a nebylo mi divný, ani co mi zrovna navrhla. Sama byla Židovka a jen díky předvídavosti mýho pradědečka, kterej včas s celou rodinou utekl v osmatřicátým do Anglie, jsem se nakonec já mohl narodit. Celá rodina byla sekulární a do synagogy jsme nikdy nechodili, ale Izrael matka milovala a udržovala si o něm dokonalej přehled. Ale stejně jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, mami... Já vím, jak to myslíš, ale... Já nemám sílu ani na to, abych zvládl sebe, tak jak bych mohl pomáhat druhejm. Ale já...  Oběd sním celej, fakt... Nemusíš mít strach...“

Jen si povzdechla a už mě do ničeho nenutila, stejně věděla, že se mnou nic neudělá. 

V bance jsem byl jako vždycky pět minut před půl devátou. Žádný volno jsem si nebral ani hned potom, co se to stalo. Šéf mi sice pár dnů nabízel, ale nechtěl jsem, protože jsem věděl, co bych doma v takovým případě dělal. Seděl, koukal do zdi a bylo by mi stejně špatně, jako když jsem seděl tady. Zapnul jsem si počítač a otevřel složku pošty. Nic zvláštního jsem nečekal a ani tam nic nebylo. V podstatě za celý poslední tři měsíce jsem nenašel nic, co by mě nějak zaujalo. Dělal jsem rutinní věci, hodnotil statistiky úspěšnosti reklam, chodil na pravidelný porady, který většinou k ničemu nebyly, protože banka jela pořád tím stejným směrem a stejným tempem, psal oběžníky pro podřízený jak na klienty. Ale zájem o to, vymyslet něco novýho a zajímavýho, jsem už neměl. Vlastně mi to celý připadlo úplně zbytečný, žádnou radost z výsledků ani z platu, co mi chodil na účet, jsem neměl. Peníze mě moc nepopoháněly nikdy, to jsme měli s Martinem společný, a teď mi byly úplně fuk. Za co a s kým bych je koneckonců utrácel. Před desátou se ozval telefon. Podle čísla mi volal šéf z pražské centrály. I ten mi byl teď jedno.

„Dobrý den, Michale. Poslyšte, včera jsme měli poradu a někdo si tam vzpomněl, jak jste snad už někdy v listopadu přišel s tím vynikajícím nápadem na budování vztahu k naší bance od raného věku. Víte, co myslím, tu dětskou hru pro výchovu k finanční gramotnosti, co bychom zdarma dodávali do škol. Vedení se to líbilo už tehdy a teď by s tím chtěli pokročit. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli už jste si na to vytvořil tým nebo jestli budete potřebovat nějakou asistenci z centrály...“

To mi tak ještě chybělo. Určitě mám náladu si hrát s nějakým člověče nezlob se, říkal jsem si, ale pak jsem se ovládl.

„Dobrý den, pane inženýre. Samozřejmě s tím projektem počítám dál, jen bych od vás potřeboval stanovisko vedení k atmosféře té hry, nakolik můžeme využít prvky komiky a podobně. Protože na tom závisí výběr výtvarníka a stylu. Pokud byste potřeboval nějak písemně specifikovat, co tím myslím, tak vám to sepíšu mailem...“ Vařil jsem vyloženě z vody, protože jsem na to samozřejmě ani nesáhl, ale přerušil mě.

„Ne, ne... To nemusíte. Je mi to jasné, předložím to na další poradě a do měsíce to máte, vidíte, občas je lepší ten telefon zvednout, věci se tím urychlí...“ Bylo vidět, že mu na tom nepřišlo nic podezřelýho. Koneckonců, proč taky. Vedení marketingu v centrále mě mělo vcelku za hvězdu, asi hlavně kvůli těm nápadům, který jsem dostával díky Martinovi. A dávali mi peníze na realizaci projektů, který se na první pohled zdály vyloženě šílený. Pravda byla, že naše krajská pobočka vykazovala zrovna v týhle oblasti vynikající výsledky, ale měl jsem dojem, že teď už nic tak dobrýho nevymyslím. Protože to hlavní, co jsem k práci potřeboval, bylo, abych měl sám dobrou náladu, a k tomu jsem se za poslední tři měsíce nedostal ani jednou. Ale na druhý straně mi zbytek rozumu říkal, že čím později na to z vedení přijdou, tím míň mě budou otravovat. A to jsem hlavně chtěl, aby mě všichni nechali na pokoji.

Kapitola 1

 

Vrchol Predného Soliska jsem měl skoro na dosah. Zbývalo pár metrů, když mi pod nohou ujel kámen a tak tak se mi podařilo udržet rovnováhu. Martin, kterej šel nějaký dva kroky přede mnou, se otočil a podával mi ruku.

„Pojď, ještě kousek, za chvíli jsme tam...“ Usmál se, klidnej jako vždycky. 

„Jo...“ Natáhl jsem se, ale než jsem se ho stačil chytit, utrhl se se mnou další kus a začal jsem se řítit někam do volnýho prostoru.

Strašně jsem sebou trhnul a probudil jsem se. Skoro jsem nemohl popadnout dech a cítil jsem, jak jsem se zpotil. Proboha, Martin! Napadlo mě ve zlomku vteřiny. Podíval jsem se na vedlejší postel.

Byla prázdná a v dalším okamžiku jsme se vrátil do reality. Byla prázdná, co bych taky čekal jinýho.

Posadil jsme se na posteli a věděl jsem, že zase, jako už několik týdnů, pěkně dlouho neusnu. Možná až do rána. Podíval jsem se na hodinky, bylo půl čtvrté a protože sotva začalo jaro, zbývalo ještě minimálně hodinu a půl, než se začne rozednívat.

Chvíli jsem jen tak hleděl do okna, nakonec jsem to nevydržel a vypadl z ložnice. Prošel jsem vstupní halou bytu a sešel po širokým vnitřím schodišti do přízemí. Snažil jsem se dělat co nejmenší hluk, protože za skleněnou stěnou s posuvnými dveřmi byl druhý, stavebně skoro identický byt, ve kterým bydlela moje matka a teď nejspíš spala. Aspoň jsem doufal, že spí. Opatrně jsem odemkl vstupní dveře a vyšel na terasu. Vila stála v kopci nad městem, měla zimní zahradu a eleganci domu, jaký si pro sebe a svoji rodinu vyprojektoval jeden z nejlepších architektů ve městě ve třicátých letech. Můj pradědeček. Teď jsme v těch dvou bytech po stotřiceti metrech bydleli dva.

Posadil jsem se do křesla, který matka vytáhla minulou sobotu a díval jsem se na světla v dálce. Nemohl jsem sice říct, že by se mi nějak ulevilo, ale aspoň se mi venku líp dýchalo. Hlavou se mi honilo všechno možný, ale nic z toho nebylo pěkný. Světlo na konci tunelu jsem nikde neviděl a hlavní pocit, kterj jsem měl, byla otupělost a nezájem o cokoliv, co bych mohl nebo měl dělat.

Pak se ozvalo cvaknutí kliky. Matka. Tak jsem přece jen nešel dost potichu.

„Michale... Zase nemůžeš spát? A seš tady jen v tričku, v takové zimě... Nachladíš se...  A ničemu to nepomůže, jako kdybys to nevěděl...“ Ani mi to nevyčítala, jen prostě nevěděla, jak mi pomoct. Nikdo mi nemohl pomoct, to mi bylo jasný přesně od té doby, co se to stalo.

„Já vím, mami... Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit... Víš, jak to teď se mnou je, ale... Za moment jsem zpátky, potřeboval jsem jen na chvíli na vzduch. Běž klidně spát, jo? Nic se mi nestane...“ Zavrtěla hlavou, ale nic už neřekla a vrátila se dovnitř. Ještě jsem se párkrát nadechl, vstal jsem a vrátil jsem se dovnitř. Věděl jsem, že by jinak neusnula, a tak jsem zaklapl dveře tak, aby si mohla být jistá, že jsem se vrátil. Taky to neměla jednoduchý.

Nahoře v ložnici jsem se posadil na postel. V hlavě jsem měl pořád ty samý otázky. Proč se o těch posledních Vánocích stalo to, co se stalo, proč to nejde vrátit a jestli jsem tomu mohl nějak zabránit. A pak taky, jak se mohlo stát tak báječnýmu a chytrýmu klukovi, jako byl Martin, že přehlídl všechny varovný příznaky, nevšiml si, že má zánět slepýho střeva a nakonec na něco takovýho v jednadvacátým století jednoduše umřel, protože bylo pozdě. Možná to bylo těma nešťastnýma Vánocema. Měl jsem je prostě rád a vždycky jsem se na ně strašně těšil, jako když jsem byl malej kluk. I když teď mi už bylo dvaatřicet pryč. Co když mu bylo celou dobu blbě, co když o tom věděl a jen mi nechtěl kazit radost? Co když za všechno vlastně můžu já? A taky, jak to, že jsem si ničeho nevšiml? Kdybych si ho víc všímal, mohlo mi to přece dojít. Chytil jsem se za hlavu. Byly to otázky, který jsem měl v hlavě celý ty týdny, hodinu za hodinou. Neopouštělo mě to v podstatě ani na minutu a kromě doby, co jsem spal, jsem je měl v hlavě pořád.  Všechno na světě bych dal za to, abych se mohl vrátit o tři měsíce zpátky a zabránit tomu, aby mi odešel. Zatraceně, ani jsme se pořádně nerozloučili! Po devíti letech, co jsme spolu byli. Fakt, celejch devět a půl roku to bylo. Ještě jsme si dělali legraci, jak oslavíme tu „desítku“ a kam tak asi vyrazíme.

Vzpomínky na začátek jsem měl tak jasný, jako kdyby to bylo včera. S Martinem jsme se potkali úplně normálně v klubu, mně bylo sotva třiadvacet a ještě jsem se vlastně hledal. Studoval jsem v té době ekonomii v magisterským stupni, už od nějakých patnácti jsem si byl jistej, jak to se mnou je, ale pokud jsem měl nějaký potíže, těžko jsem je mohl svádět na nějakou svou „orientaci“. Rodiče s ničím problém neměli, a i když matku možná mrzelo, že jí jediný dítě vnoučata tak jednoduše nepořídí, nikdy na sobě nedala nic znát. Žili jsme ve velkým městě, kde bylo takových kluků spousta a jak mi později došlo, hlavní problém mohl být jen v tom, že jsem byl podle všeho fakt zrovna typ, kterej v té době „letěl“. Věděl jsem to o sobě moc dobře snad už ve dvaceti, jak jsem se někde objevil, všichni se se mnou chtěli seznamovat a nabízeli mi kde co. Naštěstí jsem měl dost práce ve škole a snad i rozumu, abych nespadl do nějakýho většího průšvihu, i když pár úletů a pár „lajn“ koksu jsem za sebou měl. Jenže pak, když jsme na sebe narazili s Martinem, byl s výstřelkama konec. Martin byl totiž výjimečnej. O sedm let starší než já, krásně rostlej sportovec a měl takový kouzlo, že jsem se do něj na rozdíl od těch ostatních zbláznil vlastně na první pohled. A nakonec to dopadlo tak, že mi ani nemusel říkat, abych se nechoval jako pitomec. Když jsem byl s ním, došlo mi to celý tak nějak automaticky, srovnal jsem se sám a celou dobu jsem se od něj něco učil. Dal mi toho spoustu jak pro běžnej osobní život, tak pro práci. Už když jsme se seznámili, dělal analytika v úřadu pro kybernetickou bezpečnost a jak to tak vypadalo, měl vynikající výsledky. Proč taky ne, když byl jeden z nejchytřejších lidí, co jsem kdy viděl.  Zvlášť potom, co jsem po škole nastoupil do banky a celkem rychle jsem se stal šéfem PR vcelku velké pobočky, jsem vlastně všechny věci, kde jsem si nebyl jistej, probíral s ním. Předem, ještě včas, aby nestihnul vzniknout problém a vždycky se mi to vyplatilo. Martin měl sice odvahy na rozdávání, ale nebezpečí cítil vždycky už z dálky.

Podíval jsem se znovu na naše postele. Ta jeho byla pořád rozestlaná, přesně tak, jak v ní byl těsně předtím, než ho záchranka odvezla do nemocnice, protože jsem v sobě nenašel ani po třech měsících sílu, abych ji ustlal. Zatraceně, jak bylo možný, že nepoznal, co mu je? A asi dost dlouho, vybavilo se mi zase v hlavě. A to mi ten druhej den ještě v telefonu na chirurgii tvrdili, že bude všechno v pořádku. Jenže pak přišla otrava krve a s ní selhání srdce, který mi po týdnu na áru vzalo všechny naděje. Martine, Martine, cos mi to udělal? Jaks mě tady mohl takhle nechat? Pak mě napadla další věc, kterou jsem se mořil na střídačku s těma ostatníma. Nebyl jsem přece jen nevděčnej? Zažil jsem s ním nejlepších devět let svýho života a byl jsem v té době šťastnej. Jenže, uvědomoval jsem si to? Nebo mi to došlo, až jsem o něj přišel?