Kapitola 6

 

Ani jsem nevěděl proč, protože mě nikdy tyhle věci nebraly, ale stejně jsem ji otevřel. Jen letmo jsem procházel archaický texty a pak mi to začalo vrtat hlavou. Že předpověděla invazi, to by mi tak zvláštní nepřipadalo. V Československu v tý době už probíhaly určitý procesy a podle maďarskýho scénáře se možná dalo čekat, že to moc dobře nedopadne. Ale. Ale jak mohla vědět, že si můj otec, kterýmu bylo tehdy ani ne patnáct, vezme za ženu Židovku? Kdyby řekla, že někoho třeba ze Slovenska, mohlo by to být pravděpodobný samo o sobě, ale Židovku? Jaká byla statistická šance, že se to stane? A to, že bude mít jen jednoho syna, to jí taky vyšlo.

Co když... Co když na tom všem nakonec něco je? Otevřel jsem si notebook a našel jsem si nějaký informace k paranormálním jevům. Bylo jich tolik, že jsem nad tím vším začal víc a víc uvažovat. Proč by koneckonců vědomí nemohlo být nějaký energetický pole, který s koncem mozku nezaniká, ale jen se někam přestěhuje? To bych byl schopen možná přijmout i přes všechno to vědecký vzdělání, kterým jsem prošel. A co když existujou lidi, kteří fungujou jako senzor a jsou schopní s tím polem komunikovat? Pokud všichni bez problémů přijmou to, že skoro neviditelnej procesor je schopen provést ve vteřině statisíce operací a to, že je možný teleskopem vidět na milióny světelnejch let,  proč by nebylo možný tohle? Vždyť to může být něco podobnýho jako kvantová fyzika, říkal jsem si. A pak mě napadlo něco šílenýho a natáhl jsem se po tý knize. Jak jsem byl nedočkavej, vynechal jsem všechny úvody a nalistoval jsem si rovnou třetí kapitolu, kde byl návod jak se dostat na „druhou stranu“. Pustil jsem se do čtení a za chvíli jsem si oddechnul, protože se tam nepsalo o žádných divných rituálech, který by bylo potřeba dělat a do kterých by se mi určitě nechtělo. Šlo vlastně jen o způsob hlubokýho soustředění a naslouchání, který by mělo vést k odpoutání se od běžnýho myšlení. Ani žádnou zapálenou svíčku to po mně nechtělo. A tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Sedl jsem si na židli obličejem k bílé stěně, snažil jsem se pravidelně dýchat a přestat na cokoli myslet. Jen jsem se snažil co nejlíp si představit Martina a nějaký pěkný věci, co jsme spolu zažili.

Za chvíli jsem cítil, jako bych se lehce propadal dozadu i s židlí a pak jako bych nebyl úplně pevně spojenej s podlahou. Trochu jsem se lekl a to mě vrátilo zpátky. Pak už nebylo nic, ale zvláštní bylo, že jsem se najednou cítil líp, i když jsem nevěděl, proč.

Zbytek víkendu už jsem žádný pokusy nedělal, ale celej postup jsem zopakoval zase v úterý, když jsem se vrátil domů. Dopadlo to podobně jako minule s tím rozdílem, že mi začala brnět levá půlka hlavy, což ale přešlo okamžitě, když jsem s cvičením přestal. Když jsem si pak hledal ještě nějaký informace na netu, dočetl jsem se, že to co dělám, je velmi podobný meditačním technikám a to vysvětlovalo, proč je mi nakonec o něco míň špatně.

Nakonec jsem ty cvičení začal dělat každej den, vždycky aspoň dvacet minut. Všiml jsem si, že jsem začal líp jíst, že se mi tak často už nezvedá žaludek a daleko dýl spím. Ale to hlavní, abych se nějak spojil s Martinem, nepřicházelo ani po třech týdnech. Začal jsem pomalu ztrácet naději, že by se mi to mohlo povést. Možná jsem se jen nechal unést, protože jsem se chytal každé naděje, a nic takovýho neexistuje. Nebo existuje, ale já nemám ten správnej talent.

Ale pak se v úterý 26. dubna stalo něco, na co asi dlouho nezapomenu. Možná do konce života. Někdy kolem desáté mi přišel urgentní mail od šéfa pobočky, že se mnou potřebuje co nejdřív mluvit. Na moment jsem se zamyslel, co by to tak asi mohlo bejt. Žádný peníze jsem neukradl, ani bych vlastně neměl jak, žádná informace, která by v sobě měla potenciál katastrofy, nám z oddělení  neutekla, a že by mi po třech měsících chtěl říct, že nějak ztrácím drajv, to se mi taky nezdálo. To asi stejně všichni viděli a pokud by to se mnou chtěl řešit a doporučit mi třeba delší „zdravotní dovolenou, určitě by to udělal už dřív. Tak jsem jen v duchu pokrčil rameny, zavřel jsem si rozdělanou práci na počítači a vyrazil jsem za ním. Sekretářka mě uvedla hned.

„Dobrý den, posaďte se, pane doktore...“ ukazoval mi na křeslo u stolku. Podle toho, jak se tvářil, mi bylo jasný, že mi nic vyčítat nebude. Spíš to vypadalo, že mi chce říct nějakou spikleneckou informaci, protože kolem toho chodil jako kolem horký kaše.

„Hm... Poslyšte, mám pro vás takový...“, na moment hledal slovo, „ takový delikátní úkol...“ Zůstal jsem na něho koukat, protože nic takovýho po mně ještě nikdy nechtěl.

„Svolal jsem dnes na druhou hodinu poradu několika seniorních pracovníků IT a marketingu, ke kterým mám důvěru a chtěl bych, abyste ji odřídil, posoudil výsledek a pak mi sdělil doporučení, jak v dané věci postupovat.“ Hleděl jsem na něho čím dál udiveněji, ale po malé chvíli pokračoval dál.

„Já... Teď vám nebudu přesně popisovat, o co jde, to vám všem na úvod porady sdělí jeden z IT odborníků, který s celou záležitostí přišel, jen v krátkosti jde o jednu databázi, která by bance mohla přinést zajímavé příležitosti, ale je s ní spojen menší problém. Jak vás znám, jste schopen reagovat rychle a přinášet kreativní řešení, takže to jistě zvládnete...“

Pokud bych se něco podobnýho dozvěděl v prosinci, buď by mi vylítly antény nebo bych byl naopak zvědavostí bez sebe, co to bude za senzaci. Šéfa jsem za ty léta znal, zakládal si na svým postu a chtěl současně dvě věci. Jednak aby byla naše pobočka mezi ostatníma nadprůměrně úspěšná a jednak aby se nevystavil riziku, který by ho mohlo stát místo. Sice ne moc často, ale občas přece jen tyhle věci nešly zrovna dobře dohromady, a stejnej pocit jsem měl dneska. On samozřejmě musel přesně vědět, o co jde, ale stejně mi nic neřekl, takže oficiálně nevěděl nic. Rozhodně nic, co by třeba bylo nutný někde ohlásit. Poradě se vyhne, takže k té věci, ať už to bude co chce, nebude veřejně dávat žádný stanovisko. A pokud nebude muset mít nakonec rozhodující slovo sám, zbaví se odpovědnosti úplně.

Dneska mi to bylo ale daleko víc jedno, než kdy předtím. Už mi bylo jasný, že skutečně důležitý jsou jiný věci. Takže jsem šel jako vždycky na oběd a těsně před druhou jsem se bez jakýkoli přípravy vydal do menší ředitelské zasedačky, kam nebylo vidět a používala se pro důvěrný jednání.

Bylo v ní, pokud jsem se nepletl, osm lidí. Pět markeťáků, který jsem všechny dobře znal, a tři ajťáci, se kterýma jsem se tak často nepotkával. Místo v čele stolu bylo volný a podle všeho čekalo na mě.

Kapitola 5

 

Po fotkách jsem se pustil do staré korespondence, kde jsem našel pár klenotů včetně úředního psaní o přidělení „nuceného nájemníka“, a pak tam bylo několik starých knížek s datem vydání od třicátých až do padesátých let. Zaujala mě jedna, která byla vydaná v roce 1930 v Římě o italské archtektuře a potom mi padla do ruky ohmataná brožura s názvem Návod k cestě do duchovního světa. Vypadalo to skoro jako jakejsi samizdat, vydavatele jsem nenašel a jméno autora byl nepochybně pseudonym. Na první pohled mi bylo jasný, že tahle knížka musela patřit Agátě. Otevřel jsem ji a podíval jsem se na obsah. Jak bylo vidět i přes archaickou češtinu, nešlo o žádnej filozofickej traktát, ale o praktický návody, jak navázat kontakt s těma na „druhé straně“. Do textu jsem se moc nezačítal a spíš jsem přemýšlel, jak to bylo s Agátou. Jestli v sobě nějaký „nadání“ objevila sama a pak si pořídila tuhle knihu, nebo jestli se jí dostala do ruky a až teprve pak z ní bylo „médium“. Na to jsem ale asi neměl šanci přijít, pokud se narodila v roce 1930, muselo by jí teď být skoro dvaadevadesát a počítat s tím, že by byla živá, se asi moc nedalo. Knihu jsem zavřel, dal do krabice, ale tu jsem matce zatím nenesl. 

Podíval jsem se z okna. Pomalu se stmívalo, což mě celkem překvapilo. Koukl jsem na hodiny, bylo skoro sedm. Je možný, že jsem u tý krabice vydržel víc než dvě hodiny? Divná byla ale i další věc, snad poprvý po x týdnech se mi stalo, že mě něco zaujalo tak, že jsem se do toho pořádně zabral. Ani jsem nevěděl, čím to bylo.

Další pracovní týden pak začal jako všechny ostatní posledního čtvrt roku. Setrvačně a mechanicky jsem chodil do práce, po práci domů, kde jsem se snažil nějak zabít čas, než půjdu spát. V pátek mi ale zazvonila na stole pevná linka služebního telefonu. Číslo bylo mobilní a nic mi neříkalo.

„Prosím, Michal Adler...“ ohlásil jsem se.

„Ahoj, Michale... To jsem rád, že jsem tě našel správně... Tady je Lukáš... Víš, kterej?“

Jestli vím, kterej?! Kdybych na tom nebyl, tak jsem byl, asi bych spadl ze židle. Já a Lukáš jsme byli Taťána a Evžen Oněgin, kdyby teda Puškin nenapsal obvyklou hetero historii, ale rovnou to vzal novátorsky jako queer téma. Lukáš byl má první láska, v úvodní fázi tajná. No a pak jsem mu napsal dopis, což se v té době neukázalo jako nejgeniálnější nápad. Jemu bylo dvacet, o něco opožděně dodělával poslední ročník u nás na gymplu a já jsem byl v sedmnácti ve třeťáku. Bohužel nebo možná bohudík jsem tehdy ještě nevypadal tak, aby se o mě chlapi rvali, a tak mě poslal zčerstva rovnou do háje s tím, co si o sobě vůbec myslím. Srovnal jsem se s tím možná až po půl roce, jenže když mi o pár let později bylo nějakých čtyřiadvacet, karta se obrátila. To už jsem ovšem měl, na rozdíl od Taťány, ne postaršího knížete Gremina, ale svýho krásnýho Martina, a i když mi Lukáš po sítích naznačoval, že by se se mnou rád dal dohromady, poslal jsem ho k šípku tentokrát já.  A teď jsem ho měl na drátě.

„Poslyš, Michale... Já... Doufám, že nevolám nevhod...“, začal opatrně. „Samozřejmě jsem slyšel, co se ti stalo a je mi to opravdu líto...“, no jo, to určitě, říkal jsem si hořce, protože jsem si moc dobře pamatoval, co mi tenkrát o Martinovi psal. Jakej je to ajťáckej suchar a jak se s ním budu jen nudit, ale zatím jsem ho nepřerušoval. „No a pak jsem tě nikde ani nezahlídl, tak jsem si říkal, jak ti asi je. Chvíli mi trvalo, než jsem na tebe sehnal číslo do banky, dělají s tím hrozný tajnosti, ale nakonec jsem tě našel. A... Tak jsem si říkal, jestli by sis třeba nechtěl někam zajít... Do klubu nebo na nějakej koncert, co říkáš?“ Na pár vteřin jsem se zamyslel, co mu mám říct.

„To seš hodnej, že sis vzpomněl, Lukáši... Ale... Já ani nikam kromě práce chodit nechci. Myslím, že by nemělo cenu, abych se do něčeho nutil...“

„Dobře, já to chápu, ale... Jsou to už skoro tři měsíce.“ Zatraceně, jak to tak přesně ví? Prolítlo mi hlavou. „Jak dlouho chceš žít jako mnich?“ Nemohl jsme si pomoct, ale naštvalo mě to. To, jak budu dál fungovat, byla jen moje věc a on byl ten poslední, kdo by mi měl radit.

„Já nevím, Lukáši. Asi už pořád. Pokud jde o vztahy, není nikdo takovej, aby mi Martina nahradil a pokud jde o nějakou chvilkovou zábavu, to už fakt nechci. Víš, on je totiž velkej rozdíl mezi zamilovaností, z který se když tak dostaneš za pár týdnů, a mezi tím, když máš někoho fakt rád. Víc než sebe a na celej život... Rád jsem tě slyšel, ale ahoj...“ Ani jsem nečekal, co dál řekne a položil jsem telefon.

Doma večer jsem si na něj znovu vzpomněl. Sice ne proto, že bych si s ním chtěl něco začít, ale řekl něco, co mi přece jen zůstalo v hlavě. O tom, jak dlouho chci žít jako mnich. Až teď jsem si uvědomil, že mě za celou tu dobu nenapadlo, jak to se mnou bude dál. Za rok, za dva, za dvacet let. Pokud se toho dožiju. Chvíli jsem ještě váhal, ale pak jsem si otevřel internet a podíval jsem se, jestli tam náhodou není něco o tom, kdy a do jaký míry se lidi s podobnou ztrátou vyrovnávají. Bylo tam toho hodně. Zjistil jsem, že běžná doba k návratu do normálu je půl roku až dva roky a některý americký zdroje uváděly až čtyři léta. Ale pak jsem tam našel, že jsou i lidi, kteří se s tím nesrovnají už nikdy a jsou až do konce jiní, než byli předtím. Podíval jsem se na židli, kde leželo Martinovo tričko a napadlo mě, že možná budu v tý poslední skupině. To, že bych měl někoho jinýho než Martina natrvalo vedle sebe, jsem se vůbec neuměl představit, a z toho, že by se mě někdo jen dotknul, se mi zvedal žaludek. 

V sobotu jsem se pustil do roztřídění starých zápisů z přednášek z fakulty. Šéf mně před pár dny požádal, abych udělal odpolední školení pro nový PR posily ze všech poboček ve městě a chtěl jsem si to aspoň trochu připravit. To, že do mě nic nebylo, ještě neznamenalo, že jim zkazím odpoledne třema hodinama obecných keců. Když jsem pak uklízel zbytek záznamů, znovu jsem vzal do ruky krabici z minulýho týdne a v ní ležela nahoře ta kniha. Kniha pratety Agáty.

Kapitola 4

 

„Co to jsou za věci? A kdo je tohle, mami?“ Obrátil jsem se k matce. Přišla se podívat blíž, co mám v ruce.

„Vidíš to, na tu krabici jsem úplně zapomněla...“, vzala mi fotku z ruky. „To budou věci snad ještě z padesátých nebo maximálně šedesátých let, to jsem tady ještě dávno nebyla...“ Usmála se, prohlížela si tu fotku a na chvíli se odmlčela.

„To je prateta Agáta, sestra tvého dědy... Táta o ní občas o mluvil, pamatuješ?“ Pokračovala a já jsem si říkal, že jsem byl pěknej trouba. Otec asi mluvil o spoustě zajímavých věcí, ale před nějakýma patnácti nebo kolika rokama mi přišly rodinný historie jako naprostá nuda. Takže jsem nevěděl nic a zeptat jsem se ho na to už nemohl. Ale od matky to byla spíš řečnická otázka, protože mluvila hned dál.

„Ona... Byla o nějakých pět let mladší než děda a někdy na konci čtyřicátých let začala studovat filozofickou fakultu... To ještě bydlela tady... Pak se odstěhovala a prý se tady stavovala už jen občas. Slyšela jsem, že byla hodně zvláštní, vůbec se pro ten socialismus nehodila a hrozně ji štvalo, jak to tady dopadlo. Štěstí měla aspoň v tom, že vystudovala angličtinu a španělštinu a dělala překladatelku pro jeden z podniků zahraničního obchodu, to bylo jedno z mála svobodnějších povolání, co se tady dalo dělat.“ Na moment se zase odmlčela a možná přemýšlela o tom, jestli má pokračovat.

„A pokud se nepletu, někteří z rodiny si o ní mysleli, že je cvok...“ Dořekla to nakonec s úsměvem. Ani nevím proč, ale začínalo mě to zajímat čím dál víc.

„Cvok? A proč?“ Zeptal jsem se.

„No... Jak bych to řekla... Byla duchař, víš... Někdy na začátku šedesátých let, kdy se to tady trochu uvolnilo, dokonce prý pořádala spiritistický seance...“

„Fakt?“ Vzal jsem jí fotku z ruky a znovu jsem si ji prohlídl. „Vůbec na to tady nevypadá...“ Vrtěl jsem nad tím hlavou. „A jak to dopadlo?“ Matka pokrčila rameny.

„No, ono to bylo zvláštní... V šestašedesátým předpověděla prý ruskou invazi a hned pak se jí podařilo z dovolené v Jugoslávii utéct na západ. Nakonec skončila v Denveru v Americe, kde si zařídila cukrárnu s českejma zákuskama a prý se jí dařilo moc dobře. Ale žádný kontakty jsme s ní už neměli, za normalizace všechno hlídala STB, taky děda umřel a táta už se s ní spojit nepokusil...“

„Předpověděla invazi? Dva roky předem?“ Divil jsem a dál jsem si prohlížel ten obrázek. Jenže matka pořád ještě neskončila.

„Ani jsem si nemyslela, že bych ti to někdy vykládala, ale když jsme tak dlouho čekali, než jsem přišla do jinýho stavu, řekla mi babička jednu hrozně divnou věc. Že někdy v tom šestašedesátým na nějaké takové seanci přišla Agáta s tím, že si její synovec nakonec vezme za ženu Židovku a že bude mít jednoho syna... Samozřejmě jsem tomu moc nevěřila a děda se dokonce zlobil, že mi říká takový hlouposti, ale to víš...  Když člověk devět let čeká, chytá se každé naděje... A nakonec ses narodil ty...“ Zůstal jsem na ni koukat. Tohle by mně v životě nenapadlo a jako první mi prolítla hlavou šílená myšlenka, jaká je škoda, že prateta navíc neřekla, že ten syn bude teplej a ve třiadvaceti si najde kluka, kterýmu hrozí prasklý slepý střevo. To jsem ale radši neřekl.

„Prosím tě, můžu si to na chvíli půjčit?“ Zeptal jsem místo toho. „Jsou tam fotky, který jsem nikdy neviděl...“

„Určitě...“ Matka proti tomu nic neměla a tak jsem si za chvíli celou krabici nesl nahoru.

Položil jsem ji na koberec a začal se probírat nejdřív fotkama. Pak mě napadlo, že co se týče rodiny, měl bych mít všechny předpoklady, abych byl úspěšnej. Sice byla pravda, že kdyby praděda Mořic nebyl takovej židovskej levičák, nechtěl se nutně vrátit do novýho Československa a zůstal v Anglii, mohlo všechno dopadnout jinak. Ale kdoví, to bych se asi zrovna já nenarodil. Koneckonců, měl ze svýho původu pořádný potíže minimálně dvakrát. Nejdřív kvůli fašounům, před kterýma se mu podařilo v poslední chvíli utéct, a pak kvůli stalinistům, kteří ho naháněli v padesátých letech. Sice ho nezavřeli, ale jako elitní konstruktér leteckých motorů nakonec skončil na pozici kresliče v jedné ze znárodněných fabrik. Jeho syn, tedy můj děda David, byl nakonec rád, že ho nechali vystudovat strojní fakultu. Co se týkalo předků z otcovy strany, taky to stálo za to. Praděda Albert byl architekt, vydělal spoustu peněz a patřil k městské honoraci. Děda Richard byl taky architekt, ale k honoraci už nepatřil. To se v padesátých letech nenosilo ani omylem a taky místo krásných rodinných vil projektoval hranatý krychle s malýma oknama podle sovětskýho vzoru. O většinu peněz rodina přišla za měnové reformy a mohli být moc rádi, že se jim podařilo uchránit vilu. I když v ní měli od padesátých až do osmdesátých let nucený nájemníky kvůli nadměrným metrům. Můj otec Petr vystudoval taky architekturu, ale protože kreslit hranatý krychle, i když s většíma oknama se mu nechtělo, zůstal radši na fakultě. Dobral se tam až k hodnosti profesora a pak mu těsně po šedesátce praskla výduť na aortě. Stalo se to bez jakýhokoli varování a byla to pro nás hrozná rána. Pro matku možná ještě větší, než pro mě. Pamatoval jsem si, jak pak za rok pookřála, když jsem si domů přivedl Martina. Martin mi vždycky připadal jako genetická chyba. Nebyl „z žádný rodiny“ a neměl všechny ty výhody ve startovní čáře, který jsem já pokládal za samozřejmý. Vzdělaný rodiče s kulturním rozhledem, velkou knihovnu i síť přátel kolem, která člověku může v tolika záležitostech pomoct.  Pocházel z malé vesnice na Vysočině, kam nikdy nejezdil, a o svých rodičích nemluvil. Řekl bych, že to bylo tím, že se podle všeho nevyrovnali s jeho orientací a nikdy jsem se na to neptal. Jenže byl inteligentní a úspěšnej jako málokdo a hlavně skoro vždycky veselej a vtipnej. Proto taky, když nám před pár týdny napořád odešel, to byla strašná pecka nejen pro mě, ale i pro matku.

Kapitola 3

 

Kolem poledne mi zazvonil mobil a na displeji se objevilo Robertovo číslo. Robert a Honza byli dva advokáti, kteří měli nejen společnou kancelář, ale byli spolu ještě o nějaký čtyři roky dýl, než já s Martinem. Byli o pár let starší, než my a Martin se znal s Honzou snad víc, než deset let. Občas spolu na něčem spolupracovali, ani jsem se většinou neptal, o co jde, ale daleko víc jsme se potkávali nepracovně. Někdy jsme spolu jeli na prodlouženej víkend, někdy jsme zašli do klubu nebo do divadla. Oba byli super kluci a vždycky jsem se na ně těšil. To bylo dřív, dneska jsem chvíli koukal na mobil a uvažoval jsem, jestli to mám vzít. Ale nakonec jsem to udělal.

„Ahoj, Michale... Poslyš, já vím, že ti ještě nemůže být dobře, ani já jsem se z toho ještě nevzpamatoval, ale... Nechceš s náma někam zajít? Do klubu bych tě nezval, ale co třeba do divadla? Nechtělo by se ti? Abys pořád neseděl doma zavřenej...“

Věděl jsem, že mi chce pomoct a že mu Martin taky chybí. Jenže náladu jsem neměl na nic a proč bych ji měl kazit ještě jim, když by se na mě v tomhle stavu museli dívat kolik hodin.

„Ahoj, Roberte... Seš hodnej, že voláš... Ale já... I když někde jsem, tak... Stejně to mám pořád v sobě, víš, sám bych z toho nic neměl a jedinej výsledek by byl, že bych vám zkazil večer, fakt...“ Bylo zbytečný, abych před ním něco hrál, vždycky jsme se bavili na rovinu. Slyšel jsem, jak si povzdechl.

„Tak nic... Ale kdyby sis to rozmyslel, nebo kdyby ses chtěl u nás jen tak stavit, tak dej vědět. Stejně, tak dlouho jsme tě neviděli, mám tě pozdravovat i od Honzy...“

Za chvíli jsme se rozloučili a já jsem si říkal, kolika lidem Martin schází. Měli ho rádi snad všichni a celej ten jejich úřad se z toho, že najednou nebyl, vzpamatovával dost dlouho. Některý věci uměl jen on a najít za něj náhradu se jim doteď nepodařilo. Několikrát mi dokonce volali, jestli bych jim některý věci nepomohl rekonstruovat. Ke všemu mi došlo, že je zase pátek, den, na kterej jsem se dřív těšil nejvíc z celýho týdne. Pokud jsme rovnou neměli v plánu nějakej výlet někam dál, většinou jsme si našli něco, co stálo za to. Ale poslední tři měsíce pro mě byly sobota a neděle snad ještě horší dny, než ty ostatní. Vůbec, říkal jsem si, dřív bych si nikdy nemyslel, jak moc by se mi  mohl změnit pohled na svět ve většině úplně běžnejch situací. Čas byl teď dřív, tedy ještě s Martinem, nebo teď, bez Martina. Když jsem nakupoval v obchodě, myslel jsem vlastně jen na to, co jsme kupovali dřív spolu, když jsem procházel kolem nějaký restaurace, dělil jsem je na ty, kam jsme spolu chodili a kam ne. Nejhorší to ale bylo, když jsem potkal pár starých lidí. Jednak jsem jim to záviděl, že spolu můžou být třeba pětapadesát let, jednak jsem jim to přál, ale hlavně jsem se o ně bál. Co proboha bude s tou babičkou, až jí umře pán, se kterým se ještě teď drží v tramvaji za ruku? Co jí asi tak zbude? A ať se dělo, co se dělo, měl jsem pocit, že se koukám na monitor, kde jsou sice sem tam nějaký ikony, ale všechny jsou na univerzálně černý tapetě.

V ten moment jsem si uvědomil, že mě bolí za hrudní kostí. Moc mě to nevyděsilo, stávalo se mi to v poslední době celkem často, zvlášť když na mě nejvíc lezla beznaděj, a věděl jsem, proč se mi to děje. Abych se trochu vzpamatoval, zkusil jsem si představit, že je Martin zase tady. Čeká na mě před bankou a pak spolu někam jdeme, přicházím domů, on sedí u svýho stolu u počítače a já mu řeknu ahoj, jak ses měl celej den? Zvláštní bylo, že tenhle trik spolehlivě fungoval jako vypínač. Okamžitě jsem si dokázal vybavit ten pocit bezpečí a radosti, kterej jsem míval v takové situaci vždycky předtím. Jediná škoda bylo, že to bylo jen na tu chvíli.

Zbytek dne jsem nějak přežil, z práce jsem jel hned domů, jen jsem se pozdravil s matkou a zapadl jsem k sobě. Co budu dělat jsem nevěděl, nic v plánu jsem neměl a ani se mi do ničeho nechtělo. Vzal jsem si rozečtenou knížku, abych zabil čas, než bude večeře. K tomu jsem si pustil rádio. Jenže za pár minut se z něj ozval Phil Collins a jeho Give me just a one more night. Cítil jsem, jak mi tečou slzy a nemohl jsem s tím dělat vůbec nic. Natáhl jsem se k židli pro Martinovo tričko, který tam pořád ještě leželo a na chvíli jsem si ho přitiskl na obličej.

„Michale, co budeš dnes dělat? Nechtěl by sis někam zajít? Aby pořád nebyl jen doma...“ Obrátila se na mě druhej den ráno matka u snídaně. Pokrčil jsem rameny.

„Nevím, nenašel jsem nic zajímavýho...“ Pak mě něco napadlo. „Víš co, připravím ti první terasu na zahradě, jak bývají kytky... Za pár dní by mělo být už tepleji...“ Zůstala na mě koukat.

„To myslíš vážně? Vždyť... Práci na zahradě nemohls nikdy ani vidět. Kvůli mě to dělat nemusíš... Myslela jsem spíš něco jinýho, třeba s nějakýma kamarádama, máš jich přece tolik...“ Mávl jsem rukou.

„Mně to fakt nevadí, aspoň budu venku...“

Celý dopoledne jsem opravdu zůstal na zahradě. Zryl jsem dva záhony a vytrhal nějaký rostliny, o kterejch jsem doufal, že je to plevel, protože jsem se v tom nevyznal, to měla matka rozhodně pravdu. Po obědě jsem zase zůstal u sebe nahoře a z dlouhý chvíle jsem se díval do pracovního mailu, kam mi přišlo něco ke strategii banky pro druhý pololetí. Tristní program na víkend.

„Michale... Prosím tě, můžeš mi s něčím pomoct?“ Ozvalo se zdola.

„Jo, mami, už jdu...“ Nenapadlo by mě nic jinýho, matka měla už skoro osmašedesát, byl jsem pozdní a tak říkajíc vymodlený dítě, ve který možná ani nedoufala, a na některý věci už fyzicky nestačila.

„Co je potřeba?“ Zeptal jsem se, když jsem prošel skleněnýma posuvnýma dveřma do její části domu.

„Říkala jsem si, že bych vysála za touhle skříní, ale nemůžu s tím pohnout...“ Ukázala k rohu.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Prosím tě, proč se s tím taháš? Mělas mě zavolat hned...“ Opřel jsem se do skříně. Šlo to celkem lehce, možná až moc, a pak se ozvala rána, protože shora ze skříně se zřítila nějaká krabice, které jsem si dřív nevšiml. 

„Zatraceně, já jsem ale nemehlo... Ještě že se nic nerozbilo...“ Sklonil jsem se k tomu a začal ty věci sbírat. Byly tam hlavně nějaký papíry, pár knížek a taky fotky. Jako poslední mi zůstal v ruce obrázek výrazně pěkné mladé holky na lyžích, která se smála na někoho, kdo byl za objektivem. Měl jsem dojem, že jsem nikdy nikoho takovýho neviděl.

Kapitola 2

 

Za oknem se pomalu začínalo rozednívat a už jsem si ani nedělal iluze, že bych ještě usnul. Místo toho jsem nakonec vstal, zapnul jsem si notebook a jen tak ze zvyku se podíval, co se děje ve světě. Ani tady nebyl žádnej důvod k radosti, ale pak jsem si uvědomil, že je mi to jedno. Bylo mi ty poslední měsíce všechno jedno a měl jsem pocit, jako by se mě ty věci ani netýkaly. Od tý doby, co mi Martin odešel, jsem měl pocit, že mi zmizelo nejen devět let života, ale že ve všem kolem mě jsou prázdný místa, kde není nic. Připadalo mi to jako obří slepá skvrna, která se rozlezla okolo a často jsem cítil, že ani já nejsem celej. Chvílemi jsem měl dojem, že mě kus chybí, měl jsem jen půl pravé ruky, půl levé nohy, půl žaludku a srdce skoro žádný. Veškerá energie byla pryč, dokonce jsem míval pocit, že fyzicky mám někde pod hrudním košem díru, kterou mi teče ven z těla, ale neměl jsem chuť ani sílu s tím něco udělat.

Chvíli jsem ještě hleděl do okna a pak jsem se podíval na hodinky. Bylo půl šestý. Fakt jsem tady takhle seděl skoro celý dvě hodiny? Asi jo. A ještě hodina a půl mi zbývala, abych se mohl pomalu začít chystat k odchodu do práce, protože i když se mi zoufale nechtělo, něco jsem dělat musel.

V půl osmé jsem sešel dolů na snídani, dělávali jsme to tak, i když tady ještě Martin byl.

„Ahoj, mami...“, sedl jsem si ke stolu a podíval jsem se na ni. Nevypadala taky šťastně, ale o té noční epizodě se ani nezmínila.

„Ahoj... Tady máš kafe a rohlík s máslem...“, přisunula mi hrnek a talířek. Snad pětadvacet let stejnej rituál, jen mi dřív vařila kakao. Asi by mi to mělo dát aspoň minimální pocit jistoty, ale nebylo to tak. Myslel jsem na to, jak na druhé židli sedával Martin a jak jsme si většinou už ráno plánovali co budeme dělat odpoledne.

„Díky...“, napil jsem se kafe a nakonec jsem si vzal i rohlík. Chtěl jsem ho sníst celej, ale sotva jsem do sebe dostal půlku.

„Michale...“, zadržela mně matka, když si všimla, že se chystám zvednout od stolu, „prosím tě, já... Já vím, co pro tebe Martin znamenal, mně samotné taky hrozně chybí, ale... Nemohl bys začít trochu jíst? Vždyť... Podívej se na sebe, máš minimálně osm kilo dole... Jak dlouho to chceš takhle vydržet? Poslyš...“, zarazila se, ale pak pokračovala, „nechtěl bys někam vyrazit? Někam dál? Říkala jsem si, že by ti třeba mohlo pomoct dělat na tři neděle dobrovolníka v Izraeli. Není to složitý se tam přihlásit, byl bys mezi lidma, dělal užitečnou práci... Nechtěl bys?“

Věděl jsem, že to myslí dobře a nebylo mi divný, ani co mi zrovna navrhla. Sama byla Židovka a jen díky předvídavosti mýho pradědečka, kterej včas s celou rodinou utekl v osmatřicátým do Anglie, jsem se nakonec já mohl narodit. Celá rodina byla sekulární a do synagogy jsme nikdy nechodili, ale Izrael matka milovala a udržovala si o něm dokonalej přehled. Ale stejně jsem zavrtěl hlavou.

„Ne, mami... Já vím, jak to myslíš, ale... Já nemám sílu ani na to, abych zvládl sebe, tak jak bych mohl pomáhat druhejm. Ale já...  Oběd sním celej, fakt... Nemusíš mít strach...“

Jen si povzdechla a už mě do ničeho nenutila, stejně věděla, že se mnou nic neudělá. 

V bance jsem byl jako vždycky pět minut před půl devátou. Žádný volno jsem si nebral ani hned potom, co se to stalo. Šéf mi sice pár dnů nabízel, ale nechtěl jsem, protože jsem věděl, co bych doma v takovým případě dělal. Seděl, koukal do zdi a bylo by mi stejně špatně, jako když jsem seděl tady. Zapnul jsem si počítač a otevřel složku pošty. Nic zvláštního jsem nečekal a ani tam nic nebylo. V podstatě za celý poslední tři měsíce jsem nenašel nic, co by mě nějak zaujalo. Dělal jsem rutinní věci, hodnotil statistiky úspěšnosti reklam, chodil na pravidelný porady, který většinou k ničemu nebyly, protože banka jela pořád tím stejným směrem a stejným tempem, psal oběžníky pro podřízený jak na klienty. Ale zájem o to, vymyslet něco novýho a zajímavýho, jsem už neměl. Vlastně mi to celý připadlo úplně zbytečný, žádnou radost z výsledků ani z platu, co mi chodil na účet, jsem neměl. Peníze mě moc nepopoháněly nikdy, to jsme měli s Martinem společný, a teď mi byly úplně fuk. Za co a s kým bych je koneckonců utrácel. Před desátou se ozval telefon. Podle čísla mi volal šéf z pražské centrály. I ten mi byl teď jedno.

„Dobrý den, Michale. Poslyšte, včera jsme měli poradu a někdo si tam vzpomněl, jak jste snad už někdy v listopadu přišel s tím vynikajícím nápadem na budování vztahu k naší bance od raného věku. Víte, co myslím, tu dětskou hru pro výchovu k finanční gramotnosti, co bychom zdarma dodávali do škol. Vedení se to líbilo už tehdy a teď by s tím chtěli pokročit. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli už jste si na to vytvořil tým nebo jestli budete potřebovat nějakou asistenci z centrály...“

To mi tak ještě chybělo. Určitě mám náladu si hrát s nějakým člověče nezlob se, říkal jsem si, ale pak jsem se ovládl.

„Dobrý den, pane inženýre. Samozřejmě s tím projektem počítám dál, jen bych od vás potřeboval stanovisko vedení k atmosféře té hry, nakolik můžeme využít prvky komiky a podobně. Protože na tom závisí výběr výtvarníka a stylu. Pokud byste potřeboval nějak písemně specifikovat, co tím myslím, tak vám to sepíšu mailem...“ Vařil jsem vyloženě z vody, protože jsem na to samozřejmě ani nesáhl, ale přerušil mě.

„Ne, ne... To nemusíte. Je mi to jasné, předložím to na další poradě a do měsíce to máte, vidíte, občas je lepší ten telefon zvednout, věci se tím urychlí...“ Bylo vidět, že mu na tom nepřišlo nic podezřelýho. Koneckonců, proč taky. Vedení marketingu v centrále mě mělo vcelku za hvězdu, asi hlavně kvůli těm nápadům, který jsem dostával díky Martinovi. A dávali mi peníze na realizaci projektů, který se na první pohled zdály vyloženě šílený. Pravda byla, že naše krajská pobočka vykazovala zrovna v týhle oblasti vynikající výsledky, ale měl jsem dojem, že teď už nic tak dobrýho nevymyslím. Protože to hlavní, co jsem k práci potřeboval, bylo, abych měl sám dobrou náladu, a k tomu jsem se za poslední tři měsíce nedostal ani jednou. Ale na druhý straně mi zbytek rozumu říkal, že čím později na to z vedení přijdou, tím míň mě budou otravovat. A to jsem hlavně chtěl, aby mě všichni nechali na pokoji.

Kapitola 1

 

Vrchol Predného Soliska jsem měl skoro na dosah. Zbývalo pár metrů, když mi pod nohou ujel kámen a tak tak se mi podařilo udržet rovnováhu. Martin, kterej šel nějaký dva kroky přede mnou, se otočil a podával mi ruku.

„Pojď, ještě kousek, za chvíli jsme tam...“ Usmál se, klidnej jako vždycky. 

„Jo...“ Natáhl jsem se, ale než jsem se ho stačil chytit, utrhl se se mnou další kus a začal jsem se řítit někam do volnýho prostoru.

Strašně jsem sebou trhnul a probudil jsem se. Skoro jsem nemohl popadnout dech a cítil jsem, jak jsem se zpotil. Proboha, Martin! Napadlo mě ve zlomku vteřiny. Podíval jsem se na vedlejší postel.

Byla prázdná a v dalším okamžiku jsme se vrátil do reality. Byla prázdná, co bych taky čekal jinýho.

Posadil jsme se na posteli a věděl jsem, že zase, jako už několik týdnů, pěkně dlouho neusnu. Možná až do rána. Podíval jsem se na hodinky, bylo půl čtvrté a protože sotva začalo jaro, zbývalo ještě minimálně hodinu a půl, než se začne rozednívat.

Chvíli jsem jen tak hleděl do okna, nakonec jsem to nevydržel a vypadl z ložnice. Prošel jsem vstupní halou bytu a sešel po širokým vnitřím schodišti do přízemí. Snažil jsem se dělat co nejmenší hluk, protože za skleněnou stěnou s posuvnými dveřmi byl druhý, stavebně skoro identický byt, ve kterým bydlela moje matka a teď nejspíš spala. Aspoň jsem doufal, že spí. Opatrně jsem odemkl vstupní dveře a vyšel na terasu. Vila stála v kopci nad městem, měla zimní zahradu a eleganci domu, jaký si pro sebe a svoji rodinu vyprojektoval jeden z nejlepších architektů ve městě ve třicátých letech. Můj pradědeček. Teď jsme v těch dvou bytech po stotřiceti metrech bydleli dva.

Posadil jsem se do křesla, který matka vytáhla minulou sobotu a díval jsem se na světla v dálce. Nemohl jsem sice říct, že by se mi nějak ulevilo, ale aspoň se mi venku líp dýchalo. Hlavou se mi honilo všechno možný, ale nic z toho nebylo pěkný. Světlo na konci tunelu jsem nikde neviděl a hlavní pocit, kterj jsem měl, byla otupělost a nezájem o cokoliv, co bych mohl nebo měl dělat.

Pak se ozvalo cvaknutí kliky. Matka. Tak jsem přece jen nešel dost potichu.

„Michale... Zase nemůžeš spát? A seš tady jen v tričku, v takové zimě... Nachladíš se...  A ničemu to nepomůže, jako kdybys to nevěděl...“ Ani mi to nevyčítala, jen prostě nevěděla, jak mi pomoct. Nikdo mi nemohl pomoct, to mi bylo jasný přesně od té doby, co se to stalo.

„Já vím, mami... Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit... Víš, jak to teď se mnou je, ale... Za moment jsem zpátky, potřeboval jsem jen na chvíli na vzduch. Běž klidně spát, jo? Nic se mi nestane...“ Zavrtěla hlavou, ale nic už neřekla a vrátila se dovnitř. Ještě jsem se párkrát nadechl, vstal jsem a vrátil jsem se dovnitř. Věděl jsem, že by jinak neusnula, a tak jsem zaklapl dveře tak, aby si mohla být jistá, že jsem se vrátil. Taky to neměla jednoduchý.

Nahoře v ložnici jsem se posadil na postel. V hlavě jsem měl pořád ty samý otázky. Proč se o těch posledních Vánocích stalo to, co se stalo, proč to nejde vrátit a jestli jsem tomu mohl nějak zabránit. A pak taky, jak se mohlo stát tak báječnýmu a chytrýmu klukovi, jako byl Martin, že přehlídl všechny varovný příznaky, nevšiml si, že má zánět slepýho střeva a nakonec na něco takovýho v jednadvacátým století jednoduše umřel, protože bylo pozdě. Možná to bylo těma nešťastnýma Vánocema. Měl jsem je prostě rád a vždycky jsem se na ně strašně těšil, jako když jsem byl malej kluk. I když teď mi už bylo dvaatřicet pryč. Co když mu bylo celou dobu blbě, co když o tom věděl a jen mi nechtěl kazit radost? Co když za všechno vlastně můžu já? A taky, jak to, že jsem si ničeho nevšiml? Kdybych si ho víc všímal, mohlo mi to přece dojít. Chytil jsem se za hlavu. Byly to otázky, který jsem měl v hlavě celý ty týdny, hodinu za hodinou. Neopouštělo mě to v podstatě ani na minutu a kromě doby, co jsem spal, jsem je měl v hlavě pořád.  Všechno na světě bych dal za to, abych se mohl vrátit o tři měsíce zpátky a zabránit tomu, aby mi odešel. Zatraceně, ani jsme se pořádně nerozloučili! Po devíti letech, co jsme spolu byli. Fakt, celejch devět a půl roku to bylo. Ještě jsme si dělali legraci, jak oslavíme tu „desítku“ a kam tak asi vyrazíme.

Vzpomínky na začátek jsem měl tak jasný, jako kdyby to bylo včera. S Martinem jsme se potkali úplně normálně v klubu, mně bylo sotva třiadvacet a ještě jsem se vlastně hledal. Studoval jsem v té době ekonomii v magisterským stupni, už od nějakých patnácti jsem si byl jistej, jak to se mnou je, ale pokud jsem měl nějaký potíže, těžko jsem je mohl svádět na nějakou svou „orientaci“. Rodiče s ničím problém neměli, a i když matku možná mrzelo, že jí jediný dítě vnoučata tak jednoduše nepořídí, nikdy na sobě nedala nic znát. Žili jsme ve velkým městě, kde bylo takových kluků spousta a jak mi později došlo, hlavní problém mohl být jen v tom, že jsem byl podle všeho fakt zrovna typ, kterej v té době „letěl“. Věděl jsem to o sobě moc dobře snad už ve dvaceti, jak jsem se někde objevil, všichni se se mnou chtěli seznamovat a nabízeli mi kde co. Naštěstí jsem měl dost práce ve škole a snad i rozumu, abych nespadl do nějakýho většího průšvihu, i když pár úletů a pár „lajn“ koksu jsem za sebou měl. Jenže pak, když jsme na sebe narazili s Martinem, byl s výstřelkama konec. Martin byl totiž výjimečnej. O sedm let starší než já, krásně rostlej sportovec a měl takový kouzlo, že jsem se do něj na rozdíl od těch ostatních zbláznil vlastně na první pohled. A nakonec to dopadlo tak, že mi ani nemusel říkat, abych se nechoval jako pitomec. Když jsem byl s ním, došlo mi to celý tak nějak automaticky, srovnal jsem se sám a celou dobu jsem se od něj něco učil. Dal mi toho spoustu jak pro běžnej osobní život, tak pro práci. Už když jsme se seznámili, dělal analytika v úřadu pro kybernetickou bezpečnost a jak to tak vypadalo, měl vynikající výsledky. Proč taky ne, když byl jeden z nejchytřejších lidí, co jsem kdy viděl.  Zvlášť potom, co jsem po škole nastoupil do banky a celkem rychle jsem se stal šéfem PR vcelku velké pobočky, jsem vlastně všechny věci, kde jsem si nebyl jistej, probíral s ním. Předem, ještě včas, aby nestihnul vzniknout problém a vždycky se mi to vyplatilo. Martin měl sice odvahy na rozdávání, ale nebezpečí cítil vždycky už z dálky.

Podíval jsem se znovu na naše postele. Ta jeho byla pořád rozestlaná, přesně tak, jak v ní byl těsně předtím, než ho záchranka odvezla do nemocnice, protože jsem v sobě nenašel ani po třech měsících sílu, abych ji ustlal. Zatraceně, jak bylo možný, že nepoznal, co mu je? A asi dost dlouho, vybavilo se mi zase v hlavě. A to mi ten druhej den ještě v telefonu na chirurgii tvrdili, že bude všechno v pořádku. Jenže pak přišla otrava krve a s ní selhání srdce, který mi po týdnu na áru vzalo všechny naděje. Martine, Martine, cos mi to udělal? Jaks mě tady mohl takhle nechat? Pak mě napadla další věc, kterou jsem se mořil na střídačku s těma ostatníma. Nebyl jsem přece jen nevděčnej? Zažil jsem s ním nejlepších devět let svýho života a byl jsem v té době šťastnej. Jenže, uvědomoval jsem si to? Nebo mi to došlo, až jsem o něj přišel?