Kapitola 32
Pak jsem zaplatil konečně účet, vypadl z kavárny a vzal jsem to rovnou do trafiky. Koupil jsem tam jednu menší předplacenou kartu a dal jsem ji do toho rezervního opravenýho telefonu, kterej se mnou prošel celou cestu z Řecka až do Turecka. Vytočil jsem číslo a asi po třetím zazvonění to někdo zvedl.
„Dobrý deň, Biely pri telefóne…“
„Ahoj, Mariáne… To… To jsem já…“ Na vteřinu jsem přemýšlel, jak se mu představím dál, ale nebylo to potřeba.
„Miro, to nie je možné. Čo robíš na Slovensku?“ Překvapil mě, protože z tónu řeči bylo slyšet, jakou má radost.
„No… Já… Jen jsem projížděl, víš a chtěl jsem tě vidět, jenže… Pak jsem zjistil, že ses přemístil do Čech…“
„Čo ti mám hovoriť, to by bolo na román, čo sa mi všetko stalo. Ale to je strašná škoda, tak rád by som ťa videl…“ Vzhledem k situaci bych čekal, že z toho ze všeho bude špatnej, ale neznělo to tak.
„Já tebe taky, ale… Večer letím z Bratislavy do Berlína, tam přespím a zítra kvečeru pokračuju do Reykjavíku… Takže…“
„Počkaj, počkaj…“, zarazil mě a moment bylo ticho. „A máš v tom Berlíne nejaký program?“ Zeptal se pak.
„Ne, žádnej… Ty bys za mnou přijel až tam?“ Nechtělo se mi tomu věřit.
„Jasné… Predsa sú prázdniny, nie? Chcel by si?“
„To víš, že jo! Přes tu Bratislavu jsem jel stejně jen kvůli tobě!“ Zasmál jsem se.
„Tak dobre… Pôjdem hneď ráno po šiestej, pred poludním budem tam…“
„Super!“ Fakt jsem měl radost. „Napíšu ti ještě večer, kde zhruba jsem a najdu nějakou pěknou kavárnu ve městě, jo?“
Pak jsme se rozloučili, já jsem si za těch pár hodin prošel město a večer už jsme přistávali na Schönfeldu. Když jsem vystoupil z letadla a jel do hotelu, říkal jsem si, jak to město najednou vidím jinak. Ale radši jsem nic neriskoval, zapadl jsem do hotelu, šel na večeři a pak rovnou na pokoj. Neměl jsem po tom všem chuť pokoušet vůbec nic.
Ráno jsem z hotelu vypadl kolem deváté, na internetu jsem si našel, kde mají v centru dobrý kafe, a napsal jsem Mariánovi adresu.
Na místě jsem byl samozřejmě o čtvrt hodiny dřív a posadil jsem se tak, abych viděl na dveře. Těsně před polednem se u vchodu objevil vyšší štíhlej týpek a já jsem vstal, aby mě nemusel dlouho hledat. Za pár vteřin už mě držel v náručí a dokonce mi dal pusu.
„To je zmena, čo?“ Mrkl na mě, když jsme si sedli. „Ale ty si stále rovnako krásny…“
„Díky“, usmál jsem se. „Ale… Taky jsem měl dobu, že bys mě možná nepoznal… Byl jsem v Řecku v uprchlickým táboře, víš?“
„Naozaj? Asi ako dobrovoľník, že? Tam si asi musel vidieť věci…“ Přikývl jsem.
„Jo, nějak tak to bylo…“ Radši jsem to dál nerozebíral. „A co bylo s tebou?“ Mávl rukou.
„Ani nehovor. Dopadlo to tak, ako asi muselo. Irónia bola, že som sa do toho baru dostal snáď po troch mesiacoch, keď som tam toho chlapca stretol. Moc sa mi nezdal už od začiatku, ale nakoniec ma presvedčil, nech s ním idem na hotel. Potom urobil pár nejakých fotiek, o ktorých som nevedel a druhý deň mi ich poslal do mailu a chcel tisíc euro, keď ich nezverejní…“ Povzdechl si.
„To snad není možný… Takovej bastard…“ Pokrčil rameny.
„Asi bol zo zlých pomerov. Taky bol veľmi mladý, aj keď som mal šťastie v tom, že bol plnoletý. Inak neviem, ako by to dopadlo. Pretože … Tých prvých tisíc euro som mu zaplatil, lenže potom chcel stále viac. A keď som platiť prestal, tak tie fotky poslal bulváru. S tým, kto som a že mám dvojaký život. Bol z toho strašný škandál, v banke mi naznačili, že mám odísť a žena hneď podala návrh na rozvod. Väčšina priateľov so mnou prerušila styky a v práci sa mi niektorí vyhýbali. A potom som toho mal zrazu dosť. Spomenul som si, o čom sme sa spolu bavili a rozhodol som sa, že začnem nový život. Žene som nechal dom a auto, možno ani nič iné nechcela. V banke som im ponúkol dohodu. Pôjdem sám a potichu, keď mi dajú celý zlatý padák. A z tých peňazí som si kúpil v Prahe byt. Dobre platenú prácu som našiel jednoducho a potom som si našiel aj partnera. Predstav si, že je to jeden známy pražský kaderník, chodil som sa tam strihať a teraz už sme pol roka spolu…“
„To je super… Gratuluju…“ Konečně jsem ho přerušil, protože jsem měl fakt radost. Pak jsem si na něco vzpomněl. Na ten řetízek, kterej se mnou prošel to všechno, co jsem zažil a vlastně jsem si ho ani jednou z ruky nesundal. Dokonce jsem ho měl i v té zatracené autodílně.
„A… Nechceš ho zpátky, pro něj?“ Ukázal jsem mu ho.
„Blázniš? Nebyť teba, nikdy by som nenabral odvahu, aby som to celé urobil.“ Otevřel peněženku a ukázal mi tu padesátku, kterou jsem mu tehdy dal. „Taky ju mám stále pri sebe… Nemusíš mi veriť, ale tá noc mi zmenila život. A čo ty? Taky máš niečo nové?“ Přikývl jsem. Byly i věci, který jsem mu říct mohl a možná potřeboval, abych si na sebe do budoucna nenachystal nějaký nepříjemný překvapení.
„Já… Hodně jsem cestoval, víš… A taky se mi obrátil život naruby… Matka mi konečně řekla, kdo je můj otec… Že to nebyl Amík, ale libyjskej důstojník, co studoval v Praze a tím se spousta věcí vysvětlila… Vypravil jsem se ho hledat do Turecka a fakt jsem ho našel, v Istanbulu, a představ si, že… Nakonec jsem to nevydržel a řekl jsem mu, jak to se mnou je. Měl jsem tehdy dost strach, co se stane, ale kupodivu… Přijal mě takovýho, jakej jsem. A když to bylo tak, začal jsem aspoň občas používat to jméno, co mám od něj, Tareq. I když… Na Miro slyším pořád dobře…“ Už se mi docela příčilo vytvářet pořád nějaký „legendy“, ale tohle jsem vyřešit muset. Mohlo se klidně stát, že za náma jednou oba přijedou na návštěvu na sever a v tom případě bych tu svou „trojjedinou“ identitu vysvětloval asi pěkně těžko. Navíc jsem doufal, že je to snad jedna z posledních příležitostí, kdy tohle musím dělat. Potom jsem se konečně dostal k tomu hlavnímu, co jsem mu chtěl říct.
„Ale to nejdůležitější pro mě bylo, že jsem skončil skoro na rok v táboře v Řecku… Našel jsem si tam krásnýho kluka, Syřana, kterýmu zabili otce a kterej si až do doby, než jsme se potkali, myslel, že je nemocnej . Sice… Pak se to celý zkomplikovalo a na rok nás to rozdělilo, ale teď za ním jedu na Island, kde skončil i s matkou a malým bráškou… Chceme se tam vzít, víš?“ Vzal mě za ruku.
„To je nádherné, keď človek môže normálne žiť a nemusí sa stále báť. Dúfam, že sa čoskoro stretneme všetci štyria. Bolo by to pekné, nie?“ Přikývl jsem.
Byli jsme spolu pak celý odpoledne. Letadlo startovalo až v šest a jemu jel vlak v půl pátý, takže to krásně vyšlo.
V Reykjavíku jsme přistáli v půl devátý místního času, ale den byl tak dlouhej, že jsem i do hotelu dojel po světle.
Ráno jsem vstal po osmé a ven jsem vypadl před devátou. Na odpoledne jsem měl dohodnutou schůzku v realitce kvůli pronájmu a zítra už mě čekalo vyřizování na úřadech. Ale Jamala jsem chtěl najít hned, už tak jsem měl rok zpoždění. Na internetové mapě jsem si vyhledal poslední adresu, kterou jsem znal, a modlil jsem se, aby to byla pořád pravda.
K domu, kde měli bydlet, jsem přišel zhruba v půl desátý a nezbývalo mi než čekat. A pak jsem ho uviděl. V jedný ruce měl tašku, ze který koukala mrkev a druhou rukou vedl Farida, kterýmu zrovna něco vyčítal.
„Ja-ma-le!“ Neudržel jsem se a rozběhl jsem se k nim Jamal zůstal jako přimraženej. Chytil jsem ho do náruče.
„Hassane…“ zašeptal a viděl jsem, že mu začínají téct slzy. Věděl jsem, že mu budu muset moc věcí vysvětlit, ale ted jsem na to kašlal, Rychle jsem ho vzal za ruku. Dal jsem mu pusu do dlaně a přitom jsem uviděl, že ten prstýnek ode mě naštěstí pořád má. Stáhl jsem mu ho z prstu, dal jsem si ho na dlaň a klekl jsem si před ním na koleno.
„Jamale, lásko moje, vezmeš si mě?“
Kapitola 31
Do večera jsem se pořád ujišťoval, že se mi to nezdálo, ale prostě to tak bylo. Až jsem pak ležel v posteli, napadlo mě, kde to můj otec vlastně sloužil. Jestli byl fakt pilot, jak mi říkal, když jsem byl malej kluk. Ale pak jsem se na to vykašlal. Jednak jsem byl ten poslední, kterej by měl někomu hodnotit morální profil. A hlavně, už to muselo být strašně dlouho, kdy vůbec u něčeho sloužil, nejmíň pětadvacet let. Jedna z věcí, který jsem si pamatoval snad nejdýl, bylo, jak si v Praze otec přál, aby se na něj v těch zmatcích zapomnělo a jaký měl obavy, aby ho nezačali nutit vrátit se. Kde byl pak ty první roky po tom, co od nás odešel, jsem nevěděl a ani jsem se ho na to nechtěl ptát. Kdo byli naši klienti teď, jsem věděl. Otec přede mnou nic neschovával a byl jsem si jistej, že firma není žádný krytí pro nějaký podezřelý aktivity. Zvenku jsme žádný peníze ani nepotřebovali, běžnej obchod šel víc než dobře. Tak jsem to pustil z hlavy a příští dny jsem dělal všechno, abych si vyřídil víza do Evropy. Na rozdíl od otce jsem měl oficiálně jen jedno občanství, libyjský, takže to chvíli mohlo trvat a pořád jsem měl před sebou, že musím co nejrychleji za Jamalem.
V červenci, skoro na den rok potom, co mě deportovali do Baghdádu, jsem měl všechno pohromadě, a začal jsem si shánět letenky. A bylo to možná neuvěřitelný, ale chtěl jsem se po cestě na pár hodin stavit za Marianem. Říct mu, že i když už někoho mám, že jsem si na něj stejně často vzpomněl a že pro mě ta noc byla důležitá. Letenku jsem si tak koupil s přestupem v Bratislavě a pak s dalším v Berlíně. Přes Prahu se mi jednoduše nechtělo. Sice jsem zase už vypadal jinak, otec trval na tom, abych na Islandu hned na začátku neudělal ostudu a nevypadal jako někdo, kdo utekl přes hory z Iráku, ale stejně. Věděl jsem, že náhoda je pěkný svinstvo, byly prázdniny, klidně bych mohl na Ruzyni vrazit do někoho, kdo by mě poznal.
Když jsem se na konci července se všema loučil, byly holky smutný. Nisa dokonce brečela.
„Bude mi po tobě smutno…“ držela se mě kolem krku. „Přijedeš zase, že jo? Brzo…“
„To víš, že jo…“ Odpověděl jí místo mě otec. „Bude muset přijet, aby nám řekl, jak splnil úkol…“
„Tak jeď, synu…“, zůstal jsem na něj koukat, protože jsem nevěděl, že už to řekl i sestrám, kdo vlastně jsem. „Myslím, že jsme udělali všechno, co bylo potřeba a že to tam zvládneš…“ Objal jsem ho.
„Jasně, tati… Dám si pozor, teď už fakt… A díky za všechno, dlužím ti za život…“ Plácl mě lehce po tváři.
Jo jo, já vím… Buď v klidu…“ Řekl mi zas trochu ironicky, jak už jsem to znal, a pak jsem šel.
V Bratislavě na letišti prošlo všechno jakoby nic. Měl jsem asi deset hodin času, tak jsem se sbalil a jel jsem do města. Do jedný hlavní pobočky. Chtěl jsem se nadrzo stavit za Marianem. Barák to byl obrovskej, stál skoro v centru, minout jsem to nemohl.
„Dobrý den…“, šel jsem rovnou k recepci. „Chtěl bych si u vás založit účet pro složitější transakce se zahraničním prvkem a… Váš pan ředitel mi před nějakou dobou říkal, že by mi sám osobně vybral poradce…“ Znělo to kupodivu vcelku důvěryhodně, dneska jsem jako vagabund zrovna nevypadal.
„Samozrejme neviem, ako bude mať pán riaditeľ čas, ale pošlem vás na sekretariát, môžu vám tam dohodnúť termín schôdzky…“ Holka z recepce někam zavolala a sekuriťák mě pustil do výtahu.
Když jsem ale přišel před dveře, lekl jsem se. Mariánovo jméno tam nebylo. Jenže to už se otevřely dveře, stála v nich paní ve středních letech a té jsem něco říct musel.
„Prosím vás… Já… Chtěl jsem mluvit s inženýrem Bielym, ale…“ Ukázal jsem na tabulku.
„Dobrý deň … Ako dlho ste s ním nehovoril, prosím?“ Zeptala se a dívala se na mě trochu divně.
„No, pár měsíců…“ Pokrčil jsem rameny. Podívala se za sebe, vyšla za mnou na chodbu a skoro začala šeptat.
„Vari vy ste nepočul o tom škandále pred rokom? Písali o tom aj v novinách. Pán riaditeľ musel z banky odísť …“ Teď jsem se lekl pořádně. Samozřejmě jsem nic slyšet nemohl, tou dobou jsem podle všeho ležel pod nějakým autem v dílně v Baghdádu.
„Neslyšel, byl jsem nějakou dobu v zahraničí… To mě mrzí…“ Vypravil jsem ze sebe. Udělala ještě dva kroky a zavřela za sebou dveře, aby uvnitř nikdo nic neslyšel.
„Počúvajte, asi by som o tom nemala hovoriť, ale … Pán riaditeľ opustil aj Slovensko a pokiaľ viem, pracuje teraz ako finančný expert v Prahe. Ale podrobnosti si už musíte nájsť sám …“ Pořád jsem na ni jen koukal. „Je škoda, že je preč, moc dobre sme spolu vychádzali…“ Dodala ještě. Konečně jsem se vzpamatoval.
„Děkuju vám mockrát… Já… Už ho nějak najdu… A nashledanou.“ Rychle jsem se rozloučil a vypadl jsem. Zatraceně, co se mohlo stát? Přece… Marián mi nepřipadal jako týpek, co si plete trezor se samoobsluhou. Venku jsem zapadl do první kavárny a připojil jsem se na wi-fi. Zadal jsem do vyhledávače jeho jméno a pak jsem na to vytřeštil oči. Vylítla na mě hromada článků z bulváru a jestli jsem tomu dobře rozuměl, Marián měl tu smůlu, že narazil někde v baru na absolutního bastarda, vlastně prostituta, co ho začal vydírat. A jak to tak vypadalo, když ten kluk nedostal, co chtěl, prodal jeho příběh a pár dalších novinám. Na Slovensku z toho byl na pár dní pořádnej skandál, Marián radši sám odešel z banky a jeho žena ho vyhodila. K čertu, bylo mi ho líto. Takovej super chlap. Ale pak jsem dopil kafe a znovu jsem si otevřel internet. Tentokrát jsem k jeho jménu dopsal finanční analytik a asi na třetí straně se mi podařil najít jeho současnej profil i s kontaktem. Chybělo málo, a vytočil bych to číslo okamžitě. Pak mi došlo, že i když mám pas a vízum, neznamená to, že mám začít dělat pitomosti. Už jsem chtěl zaplatit, když mi docvaklo, že teď mám jednu z mála příležitostí zjistit ještě jednu věc, která mi dlouho vrtala hlavou. Jak to dopadlo s těma dvěma pitomcema, Tomášem a tím druhým expertem, V Bratislavě jsem byl mimo veškerý souvislosti a tady navíc za wi-fi, takže by mi nemělo hrozit nic. Zadal jsem si do vyhledávače jméno Jiří Hrazdira, který jsem si pamatoval zatraceně dobře a začal jsem hledat. Trvalo mi to možná ani ne pět minut, když jsem ten rok starej článek našel. Nebyl samozřejmě jen o té poště, ale i tu jsem tam našel. Rychle jsem četl. Jiří Hrazdira byl za pokračující trestnou činnost odsouzen k deseti letům odnětí svobody… Tomáš Svoboda za loupežné přepadení pošty k sedmi letům odnětí svobody v nepřítomnosti, neboť uprchl a dosud se skrývá v zahraničí… No jo, ale o mě vůbec něco zjistili? Četl jsem dál a pak jsem to objevil. Bylo tam něco o další prověřované osobě, která však v době vyšetřování kauzy zmizela a o jejím osudu není nic známo. Krucinál, otec měl pravdu, kdybych tehdy nevzal dráhu, dostali by mě. A taky měl pravdu v tom, abych se v republice ani omylem neukazoval, dokud nebude všechno spolehlivě promlčený. Takže, než se znovu podívám do Prahy, bude to trvat nejmíň dalších třináct let. Ale po pravdě, moc starostí mi to teď nedělalo.
Kapitola 30
„Tati, prosím tě…“, otočil jsem se k němu jednou v kanclu. „Nemohl bys prosím dát do vyhledávače mý jméno v češtině? Já… Vlastně vůbec nevím, kolik jsem v těch Čechách vyfasoval…“
„Prosím tě, ty sis to nezjistil?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Neměl jsem moc jak… Kdybych to začal někde googlit, mohlo by to vyběhnout jako hledání klíčovýho slova třeba z Řecka a kdo by to jinej dělal, když ne já… Ale ty by ses přece mohl zajímat, co dělá tvůj syn, ne?“
„Seš fakt opatrnej, to je dobře… Tak to zkusíme, jestli to bylo doživotí…“ Dělal si legraci, Ale stejně, jak to napsal a začal číst, byl jsem z toho přece jen nervózní.
„Tak hádej… Kolik to bylo?“ Pokrčil jsem rameny.
„Nevím… Pět?“ Zavrtěl hlavou.
„Sedm?“ Zase špatně. Lekl jsem se.
„Prosím tě snad ne třeba deset? To… To bych si snad nezasloužil…“ Rozesmál se.
„Ty seš fakt špión amatér… Tebe neodsoudili vůbec, seš jen pohřešovanej…“
„Cože?“ Vyletěl jsem. „Takže jsem zdrhnul zbytečně?“ Zavrtěl hlavou.
„To si nemyslím… Kdybys tam zůstal, asi by tě nakonec dostali… Takhle bylo možná pohodlnější nechat to tak, než tě stíhat jako uprchlýho a skoro bez důkazů.“
„Prosím tě, a kdy mě naposledy někde našli?“
„Představ si, že ti to vyšlo přesně, jaks chtěl… Píšou železniční zastávka v Kolíně čtvrtek večer… A tady jsem našel ještě článek o nějakým pátrání asi dva týdny potom… Píšou…. Že signál mobilu byl naposledy identifikován u Labe… A že nikdo neví, co se s tebou stalo, protože tělo nenašli ani potápěči… Důvod zmizení nebyl prý úplně jasný, i když tví kolegové ze zaměstnání uvedli, žes byl nervózní, když tě tam hledala policie…“
„No nazdar…“ Zasmál jsem se. „Doufám, že mi to jednou nepředepíšou k úhradě… Víš, co takový pátrání mohlo stát?“
Někdy v polovině června už jsem měl skoro zpátky svou původní váhu. Dobře jsem jedl a kromě toho jsem mohl cvičit. Otec měl v suterénu sice malou, ale dobře vybavenou posilovnu, a nic mi nebránilo v tom, abych tam každej druhej den aspoň hodinu byl. Vypadalo to, že otec taky nabírá formu, protože jsem ho sice k ničemu nenutil, ale stejně tam nakonec skoro vždycky skončil se mnou.
Jednou, vlastně to byl úplně běžnej všední den, mě otec požádal, abych mu dohlídl na obchod. Že má nějaký jednání a vrátí se nejdřív za dvě tři hodiny. Nic zvláštního jsem od toho nečekal, poslední měsíc se to stávalo dost často a otec si liboval, jaká je to pohoda nemuset se stresovat, že mu nějakej kšeft uteče, co bude pryč. Ale když se vrátil, tvářil se, jakoby něco vyhrál a plácnul mě po zádech.
„Pojď, musím se podívat na jednu loď, vyjedem si na moře…“ Na nic dalšího jsem se neptal, ale došlo mi, že má něco novýho.
Za chvíli jsme vyjeli na jedné z lodí směrem na východ. Když jsme byli dost daleko, otec zastavil, vyhodil kotvu a obrátil se na mě.
„Sednem si ven, co říkáš…“ Posadili jsme se na lehátka na přídi a otec mi podal obálku.
„Co to je?“ Zeptal jsem se.
„Tak to rozbal, ne?“ Mrkl na mě. Roztrhl jsem obálku a vypadl na mě rodnej list a pas. Zůstal jsem na to hledět. Skutečnej libyjskej pas na jméno Tareq Salem, s datem narození o rok později než mým, s mou fotkou a se všema razítkama, vystavenej před půl rokem a platnej ještě víc, než devět let.
„Tati… Kdes ho vzal? To je super!“ Nemohl jsem si pomoct, objal jsem ho a dal jsem mu pusu na tvář.
„To víš, pozůstatky zvláštních služeb…“ Ušklíbl se ironicky. „Nemusíš mít strach, všechno je pravý, pokud budeš mít vízum, můžeš s ním klidně do Států…“ Znovu jsem si ho prohlížel a pak mě napadlo, čí to byl doklad.
„Tati a… Ten kluk… Ten Tareq, ten je… Mrtvej?“ Vylítlo mi z pusy. Otec mě plácl po hlavě.
„Prosím tě, jak tě napadla taková pitomost? To musíš mít z nějakýho filmu… Copak myslíš, že si nějaká pořádná služba pořizuje fiktivní identity tak, že zmorduje lidi, sebere jim doklady a s těma pak pošle agenty za hranice? To by brzo skončila! Naprostá většina takovejch dokladů je vystavená na lidi, kteří nikdy neexistovali. Sice… Slyšel jsem o pár případech, kdy získali agenti identitu a krytí s dokladem někoho, kdo umřel jako malý dítě, nehlásilo se to a nějaký službě se podařilo dostat k rodnýmu listu. A třeba v cizí zemi… Tys nečetl o Abelovi?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Vidíš to a měl bys… Když seš už takovej avanturista…“ Dělal si legraci. Najednou mi došla další věc.
„Kolik tě to stálo, prosím tě?“ Pokrčil rameny.
„No… Tu nejmenší loď, co jsme tady pronajímali…Ono už je to teď docela vzácný zboží…“ Chytil jsem se za hlavu.
„Ježíšmarjá… To ti nikdy nesplatím…“ Mávl rukou.
„Prosím tě… Jednak, stejně jí hrčel motor a nedalo se v ní pořádně ani otočit, jak byla malá… A jednak, to víš, že splatíš, protože jsme u druhý kapitoly plánu…“ Kdybych ho za ty dva měsíce už neznal, možná bych se lekl, co bude chtít, ale takhle jsem byl spíš zvědavej.
„Už nějakou dobu totiž uvažuju o zřízení filiálky někde na severu, i když jsem to pořád odkládal, protože jsem neměl nikoho spolehlivýho, koho bych tam poslal… Doba je nejistá, zvlášť tady a je dobrý mít zadní vrátka. Myslel jsem původně v Německu, tam jsou Turků tisíce a nebyl bych nápadnej ani s dvojím občanstvím, ale… Tys říkal Island, tak ji otevřeme na Islandu, tam je moře určitě, když je to ostrov, ne? Vyřídíme ti podnikatelský vízum, najdeš tam dobrý prostory a tu pobočku rozjedeš, co říkáš? Do kšeftu se hodíš, lidem prodáš kdejakej nesmysl…“ Zíral jsem na něj jako blázen.
„Počkej, to myslíš vážně? To bych fakt moh'?“
„Ne že moh', to prostě zvládneš, ale ne že se budeš flákat, když tam budeš mít toho svýho Jamala…“ Zahrozil na mě.
Kapitola 29
„Já… Vím, že mě možná vyrazíš, ale…“
„A měl bych, co myslíš?“ Pokrčil jsem rameny a konečně jsem se na něj podíval.
„Amire… Ty máš přece taky arabský kořeny… A neříkej, že ne, támhle je zrcadlo… Takže, souhlasíš s tím, aby se bombardovali Židi v Hajfě? Nebo aby bezvěrce mlátili na náměstí a aby si ženský nesměly sundat šátek? Jo nebo ne?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Vidíš, tak proč si to myslíš o mně, prosím tě?“ Zůstal jsem na něj koukat a došlo mi, že má pravdu.
„Promiň, tati… Jsem debil…“ Zašeptal jsem.
„Poslyš, já… Nikdy jsem nebyl žádnej bojovník za lidský práva nebo aktivista a… Asi ani nebudu. Starám se o kšeft, jinak bych nebyl tam, kde jsem, a potřebuju vyjít skoro s každým, ale… Řekl bych, žes kvůli tomu už měl dost složitej život a ty geny, který máš v sobě, jsou z poloviny moje… Takže… Kde bych vzal právo ti to vyčítat? Mimochodem, co na to říkala tvoje matka?“
„Já… Nikdy jsem jí to neřekl…“ Otec se rozesmál tak hlasitě, že jsem se skoro lekl.
„Víš co, já být tebou… Taky bych jí to neříkal, kdyby to nebyla tvá matka, řekl bych, že je to pěkná čarodějnice… Ale… Nic ve zlým…“ Pak najednou zvážněl.
„Nebyl jsem moc rád, když jsem tě s ní nechal v Praze samotnýho, jenže… Kdybych tehdy neodjel a nezařídil si nějaký věci, rozhodně bych nebyl tady a s velkou pravděpodobností bych to celý nepřežil a… Když jsem se o tebe zajímal po nějakých šesti letech, měla tvá matka někoho jinýho a vypadalo to, že spolu dobře vycházíte, tak jsem se vám do toho nepletl.“ To mě udivilo.
„Jak to, žes to věděl?“ Pokrčil rameny.
„To víš, pár známých zůstalo v Čechách… Ale… Jestli je to tak, jak říkáš, asi bys tady moc šťastnej nebyl, takže… Budeš podle všeho potřebovat nový papíry, Hassane… Jak tě vůbec takový příšerný jméno napadlo, prosím tě?“ Poposedl jsem na křesle.
„No, našel jsem si na internetu nejčastější jména a…“
„Ty seš taky rozvědčík…“ Zabručel si otec spíš pro sebe a začal něco hledat v mobilu.
„Já… Nechtěl jsem ti přidělávat takovou práci…“, začal jsem se omlouvat. „Dovedu si představit, že na tak dobrý papíry, abych s tím mohl do Evropy, je potřeba spousta peněz a… Nevím, jestli mi ještě tolik zbylo…“
„Nebo známých, víš, a nejlíp obojí dohromady…“ Říkal mi otec pořád jen tak napůl a díval se do mobilu.
„Víš co…“, řekl mi, až ten mobil zas odložil na stůl, „Já jsem tvý matce nikdy neposlal ani korunu výživnýho a ona sama mě nehledala. Tak to ber tak, že to bude místo těch alimentů… Mimochodem,“ mrkl na mě, „Co je to za chlapa, ten tvůj? Neříkej, že Syřan, prosím tě…“ Dodal ironicky. Konečně jsem se taky rozesmál.
„Jo… Takovej krásnej syrskej kluk, je mu teprve devatenáct, teda… Vlastně teď už dvacet… A… Ta rvačka v Berlíně byla kvůli němu, i když u toho nebyl…“
Otec protočil oči.
„Jestli jsem si to nemyslel… Tak já najdu po dvaceti letech ztracenýho syna, zjistím, že se najednou jmenuje Hassan, že je na kluky a ještě, že si našel Syřana… To mám za všechny svoje hříchy…“ Vstal od stolu. „A pojď, taková hromada novinek člověka vyčerpá, dáme si kafe na terase… A pak ti ukážu dům, ještě jsi nic vlastně neviděl…“
Další dva měsíce jsem žil v takovým luxusu, jako ještě nikdy. Hned druhej den otec požádal Meryem, aby se mnou zašla do obchodu koupit oblečení. Tvrdil, že jak mě tak viděl, není si jistej, v čem bych se mu objevil v kanceláři. Meryem, jinak velmi příjemná, ale taky sebevědomá dáma, mě zavedla jen na dvě místa. Sám bych je ani omylem nenašel, ale koupil jsem si tam za dobrou cenu všechno, co jsem potřeboval. Trval jsem na tom, že si aspoň tohle celý zaplatím sám, ale stačilo mi na to necelých pět set euro. Další dny jsem chodil pravidelně s otcem do kanceláře a dělal jsem tam vlastně to, co v Praze. Snažil jsem se klientům vysvětlit, že koupit si naše zboží je vůbec to nejlepší, co můžou udělat. Přímo na vodě měl otec čtyři jachty, který pronajímal, a dost často jsme je spolu chodili lidem předvádět. Asi mi to šlo, protože mi otec říkal, že mám „talent do kšeftu“ a často se do mě trefoval, jaká to byla ztráta času lézt v Iráku po horách. Na nic jsem si nemohl stěžovat ani ve volným čase. Všechny tři holky mě měly rády a nejmladší Nisa na mě doslova visela. Bratr se nezapře, říkával mi otec bokem a bylo vidět, jak je spokojenej.
A dokonce se mi podařilo dát dohromady i jiný věci. Nějakej spolehlivej otcův kontakt mi vytáhl data z mýho rozsednutýho mobilu a najednou jsem měl číslo na Jamala a byl jsem na signálu. Ale než jsem mu zavolal, radši jsem se zeptal otce, co si o tom myslí.
„No… Nemůžu ti nic radit a je mi jasný, že bys ho chtěl slyšet, jenže… Budeš s ním mluvit jako Hassan? Taky… Po mobilu bys mu ty věci asi vysvětlovat neměl. Je to na tobě, ale já bych asi počkal…“ Nakonec jsem uznal, že na tom něco je, Hassan se ztratil při cestě přes hory, tady po mně doklady zatím nikdo nechtěl a kdybych na sebe nějak upozornil, mohlo by mi to zkomplikovat další plány. Tak mi zbývalo počítat dny a čekat, kdy se něco stane.
Asi po třech týdnech mě napadlo, že bych se mohl pokusit zjistit, jak to se mnou vlastně dopadlo v Čechách.
Kapitola 28
Jídlo se mi zdálo úplně fantastický a ani jsem se tomu nedivil. Po tom, jak jsem se stravoval skoro dva roky, jsem se pomalu bál, že nebudu umět používat příbor. Podle toho, jak to při jídle vypadalo, mi došlo, že se otec nezměnil. V čele stolu seděla jeho paní a holky se mezi sebou nenuceně bavily. Sice jsem jim nerozuměl, protože mluvily turecky, ale poznat to bylo. Mě se v podstatě nikdo na nic neptal, což bylo dobře, protože jsem se nejdřív potřeboval s otcem domluvit, co říct můžu a co ne.
„Pojď,“ zvedl se po jídle otec. „Půjdem do mé pracovny, tam bude klid, máme si co povídat…“
Pracovna byla v podstatě vedle toho pokoje a byla zařízená stejně dobře, jako všechny ostatní místnosti. Ale navíc jsem si všiml, že má zvukově izolovaný dveře.
„Prosím tě, tak mi řekni, jak se to celý stalo…“ Ukázal mi otec na pohodlný křeslo proti svýmu stolu.
„No…“, pustil jsem se do toho. „Celý to začalo skoro před dvěma rokama… To jsem se já debil nechal přesvědčit od jednoho pitomce, abych počkal s nastartovaným motorem před poštou v Praze. Nikomu se sice nic nestalo, ale… Těch peněz bylo dost a když se po mně začali ptát policajti, řekl jsem si, že zdrhnu… Že to zařídím tak, abych se úplně ztratil a využiju tu migraci tak, abych se dostal k nový identitě…“ Otec se zjevně bavil, tak jsem pokračoval tím, jak jsem si zorganizoval cestu a jak se mi v Řecku podařilo dostat do uprchlickýho tábora. Přerušil mě až tady.
„Prosím tě, jak tě napadlo dělat ze sebe Iráčana? Vždyť to někdo mohl poznat podle řeči, že odtam nejseš…“ Pokrčil jsem rameny.
„Taky jsem z toho měl strach, ale Iráčanů tam tehdy moc nebylo a Řekové to nepoznali, tak mi to prošlo… Jako Libyjec bych dva roky zpátky na žádnej azyl nedosáhl…“ Otec přikývl a já jsem pokračoval. Popsal jsem mu všechno, jak to bylo. S jedinou výjimkou, Jamala jsem radši vynechal.
Když jsem se asi po hodině dostal k tomu průšvihu v Berlíně a k deportaci do Baghdádu, otec se zase rozesmál.
„Promiň, prosím tě… Já vím, že to pro tebe nebylo jednoduchý, ale… Skončit kvůli nějakýmu šoférování v Baghdádu, kde lítají kolem bomby a Mosul zas není tak daleko, mi připadne jako v nějaké absurdní komedii, to se jen tak někomu nepovede… A jak ses z toho dostal, prosím tě?“
„To bylo nejtěžšího třičtvrtě roku v mým životě…“, na moment jsem se odmlčel, protože jsem si vzpomněl, jak jsem stál na tom letišti v Baghdádu a ještě teď se mi dělalo nanic. „První noc jsem byl na ulici. Bylo to hrozný, v životě jsem tam nebyl, neznal jsem nikoho, nevěděl jsem, čeho se mám bát a čeho ne, město bylo zčásti rozstřílený a přes den bylo možná padesát stupňů. Fakt, připadlo mi, jako kdybych byl dítě, někde se ztratil a vůbec nevěděl, jak z toho ven.“ Zavrtěl jsem hlavou, ale znovu jsem se nadechl a pokračoval jsem. „Ale pak jsem si řekl, že to nevzdám. Druhou noc jsem přežil v jakýmsi hotelu hrůzy a na ty papíry“, vytáhl jsem z kapsy ty zatracený doklady na jméno Hassan Said a podal jsem je otci, „jsem si našel místo v malé místní autodílně, protože tam by asi brali každýho, kdo věděl, jak vypadá motor… Do týdne se mi podařilo objevit malej pokoj v jednom rodinným baráku, kterej byl zrovna bez vody a elektriky a začal jsem shánět informace, jak se odtam dostanu…“ Otec mi vrátil ty papíry, ale nepřerušil mě.
„Zhruba po měsíci jsem se tam trochu zorientoval a pak už jsem hledal kontakty na spolehlivý převaděče… Protože jsem chtěl mít jistotu, že mě hned nevrátí znovu, to by mě asi zabilo…“ Usmál jsem se. „Chvíli mi to trvalo, tak jsem na sebe moc neupozorňoval, na základní jídlo a nájem jsem si vydělal a čekal jsem až do března, než jsem narazil na lidi, kterým jsem věřil… Taky… Už jsem se trochu v tom Iráku vyznal, ale… Po pravdě, kdybych neměl ještě zbytek peněz…“, chvíli jsem hledal vhodnej termín, „za to taxikaření, tak nevím, co bych dělal… “ Otec se rozesmál.
„Taxikaření, jo? No, každej tomu říká jinak… Kolik tě ta legrace stála?“
„No… Nechtěl jsem moc riskovat a přepravovat se někam na sever Iráku sám, takže dvanáct set euro, jinak by se to dalo pořídit i za tisíc. Nejdřív jsme jeli ke hranicím pod hory a ty jsme pak přešli pěšky… Ten přechod byl dost náročnej, ale tím jsem měl to nejhorší za sebou. Naštěstí jsem chtěl jen do Turecka, kdybych potřeboval dál, bylo by to dražší. Já… Sice jsem to ještě jednou mohl zkusit třeba po vodě do toho Řecka, ale popravdě, už jsem na to neměl moc nervy, tak… Jediná věc, která mi zbývala, bylo zkusit tě najít…“Otec na chvíli nic neříkal.
„Víš, že nejseš úplně k ničemu? Asi máš po mně trochu divokou krev, a… Sice si umíš udělat pěknej malér, ale taky se z něj dokážeš vyhrabat ven. Víš co, tak tady na nějakou dobu zůstaň… Viděls to, jsou tady na mě čtyři ženský a ty vždycky zůstaneš můj prvorozenej a jedinej syn, i když to ví zatím jen má žena. Dům je můj a místa je v něm dost. Žádnou nouzi nemáme, kšefty jdou naštěstí dobře válka neválka a proč by tě hledali zrovna v Turecku, když jsme se dvacet let neviděli…“ Bylo to něco, v co bych si ani nedovolil doufat, ale stejně jsem tu nabídku nemohl využít.
„Jsi moc hodnej tati a já ani nevím, jak bych ti poděkoval, jenže… Já musím na Island, víš?“ Vytřeštil na mě oči a znovu se rozesmál.
„Tak já si o sobě myslím, bůhví jakej nejsem dobrodruh, ale na tebe nemám, hochu… Na Island? Víš, jaká je tam zima? A že je tam půl roku tma?“
„Jo, jo… Já to všechno vím, jenže… Já… S někým jsem se v táboře v Řecku potkal a ta… Osoba skončila před rokem na Islandu a… Vlastně už třičtvrtě roku neví, co se mnou je…“
Když jsem to řekl, trochu se mi stáhl krk. Z Iráku jsem se s Jamalem nedokázal spojit, pak jsem při přechodu hor spadl na batoh a od tý doby se mi nepodařilo ani zapnout mobil, ani z něj dostat čísla. Sice jsem si za tureckýma hranicema koupil za pár euro nějakej šunt kvůli tomu, abych se vůbec mohl když tak připojit na net, ale to bylo všechno. A to, že jsem nechal Jamala bez jediný zprávy, byla věc, která mě trápila ze všeho nejvíc. Otec se na mě pořádně podíval.
„Říkáš s někým… Takže to byla nějaká až moc mladá holka?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Nebo vdaná žena?“ Pokračoval a mně byl jasný, co bych měl udělat. Měl bych mu říct, že jo a nějak to vysvětlit, ale nešlo to. Zavrtěl jsem hlavou.
„Amire, takže to byl muž, je to tak?“ Neřekl jsem nic a zůstal jsem koukal na desku stolu před sebou. Otec neříkal nic a mně letělo hlavou, že je to zase v háji, že mě vyžene. Že to byla přece pitomost, začít si hrát teď na hrdinu, když to vypadalo, že bych to snad s jeho pomocí celý nějak mohl zvládnout. Neříkal nic a já jsem se bál zvednout oči. Když už se to ticho nedalo snést, nevydržel jsem to.
Kapitola 27
Zase byl duben, jako když jsem přijel do Německa. Ale teď byl už rok 2017 a já jsem stál v Istanbulu před velkou výlohou agentury, která pronajímala a prodávala jachty. Na tabuli nad vchodem bylo napsaný jméno mýho otce. Pár vteřin jsem váhal, ale nakonec jsem šel tak blízko, až mi fotobuňka otevřela dveře. Jinou možnost jsem neměl.
Vešel jsem dovnitř a když jsem se na moment uviděl v zrcadle na stěně, moc velkou radost jsem ze sebe neměl. Zase jsem měl na sobě jakýsi laciný khaki, pár dní jsem se neholil a podle bot bylo vidět, kudy jsem šel. Dokonce mě napadlo, aby hned radši nespustili alarm, že jsem jim přišel vybrat kasu.
Ale pak jsem se rozhlídl a za stolem jsem uviděl sedět chlapa. Něco po padesátce, ale štíhlej a ve formě, hodně ženských by o něj určitě stálo. Bezpochyby můj otec. Na dvě tři vteřiny jsme na sebe zůstali koukat.
Pak se zvednul a znovu se na mě pořádně podíval.
„Amire?“ Řekl jenom, ale nebyla to ani tak otázka, jako spíš údiv nad tím, že jsem tady.
„Tati…“ Na nic jinýho jsem se nezmohl. Udělal ke mně pár kroků a objal mě.
„Jak dlouho jsme se neviděli?“ Zeptal se.
„Na živo? Dvacet let…“ Najednou jsem byl tak vyčerpanej, že jsem sotva stál. „Jaks mě vůbec poznal?“ Usmál se.
„Na to by mi stačilo zrcadlo… Kdybych ti ukázal svoje starý fotky, viděl bys to taky…“ Plácl mě po zádech.
„Ale jaks našel ty mě?“ Pokrčil jsem rameny.
„Jseš tady vážená osoba a jméno máš pořád stejný, nebylo to tak těžký…“ Pak jsem se musel znovu nadechnout. „Tati, mám hrozný potíže… Nechtěl jsem tě obtěžovat, ale jinou možnost jsem neměl…“ Viděl jsem, jak se zarazil.
„Snad ses nějak nezapletl do té války tady?“ Skoro jsem se lekl.
„Ježíšmarjá, to by mi ještě chybělo… Já… Udělal jsem pitomost doma, v Český republice, předloni, a když jsem začal mít dojem, že mě shání policajti, zdrhnul jsem, jenže nakonec jsem skončil v Baghdádu a…“ Zničeho nic se nahlas rozesmál.
„Že bys po mě něco zdědil? Víš co…“, zastavil mě. „To nebudeme řešit tady… Taky… Vypadá to, žes byl dlouho na cestě… Půjdem domů, místa je tam dost, nechám ti připravit pokoj, osprchuješ se, dáme si oběd a všechno mi řekneš po jídle, co ty na to? Asi nikam nespěcháš, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou a nemohl jsem věřit tomu, jak mě přijal. „Jenom… Bude ti vadit, pokud tě představím zatím jako synovce? Moje tři dcery budu muset trochu připravit na to, že mají bratra…“ Mrkl na mě a já jsem zavrtěl hlavou. Nevadilo mi to vůbec, spíš jsem se divil, že mě rovnou nevyrazil.
Trochu mě překvapilo, že zamčel dveře zevnitř, ale když otevřel další dveře do zázemí, došlo mi to. Kancelář byla přímo spojená s domem, kterej byl podle všeho otcův. Prošli jsme ještě kousek chodbou, pak po schodech nahoru, v prvním patře otec zavolal asi turecky něco do prostoru a ještě mě vedl jedno patro nahoru. Schody končily v široké chodbě, která vedla vpravo i vlevo. Bylo v ní světlo, protože místo poloviny stropu měla matný skleněný tabule. Otec zabočil vlevo a otevřel asi třetí dveře v řadě.
„To je náš nejhezčí pokoj pro hosty… Buď tady jako doma, koupelnu najdeš…“ Usmál se na mě. „Až se dáš do pořádku, sejdi o ty jedny schody dolů, uvidím tě..“
Vešel jsem do pokoje a rozhlídl jsem se. Krásný moderní vybavení, velký okno, sprchovej kout jen pro mě a bílá pohodlná postel. K tomu dokonale čistá podlaha, částečně zakrytá béžovým vysokým kobercem, na kterej bych v botech v životě nešlápl. Když jsem si vzpomněl, že ještě včera jsem spal ve škarpě pod celtou, zdálo se mi to neskutečný. Ale posledního tři čtvrtě roku mě naučilo využívat všechny příležitosti. Svlíkl jsem se, vlezl jsem pod sprchu a užíval jsem si ten pocit, kterej jsem měsíce nezažil. Osuška a ručníky byly nachystaný při ruce, což bylo štěstí, protože já jsem nic takovýho s sebou neměl. Byl jsem v tý koupelně snad půl hodiny, ale když jsem se podíval do zrcadla, musel jsem uznat, že mi to přece jen pomohlo. Podle toho, co mi řekl otec, sešel jsem dolů a zůstal jsem stát u schodů. Otec se objevil hned, prošel se mnou jakousi malou halou a najednou jsme byli v něčem, co byl nejspíš obývací pokoj. Velká místnost se sedačkou, a konferenčním stolkem, ale byl tady taky velkej jídelní stůl s šesti židlema kolem a jednou v čele stolu. Z dalšího jsem si všiml hlavně francouzskýho okna, který vedlo někam na terasu.
„Pojď… Představím tě…“ Mrkl na mě otec a vzal mě dál do místnosti, kde jsem viděl jednu paní tak kolem čtyřiceti a tři holky odhadem mezi patnácti a pěti lety.
„Tak vám vedu našeho hosta… Amire, tady je má paní Meryem a tady moje dcery Ela, Ada a Nisa… Amir u nás bude nějakou dobu bydlet a bude mi pomáhat v obchodě…“ Vysvětlil jednoduše, já jsem si se všema podal ruku a šlo se ke stolu.
Kapitola 26
Psal jsem si s ním stejně každej den, zdálo se mi, že se jim tam daří dobře a jedinej Jamalův problém je, že nejsme spolu. V květnu jsem nastoupil fakt do práce, dokonce jsem měl dost i těch „oficiálních“ peněz, a začal jsem shánět informace o tom, co potřebuju, abych mohl jet dál na sever. Jenže za rohem už bylo něco, co zničilo všechno, kam se až doteď dostal. A jako minule, mohl jsem si za to zase sám.
V poslední sobotu v červnu 2016 bylo horko, možná až moc. Napadlo mě, že si oběd sním venku, abych nebyl v zapařený jídelně. Našel jsem si místo na lavici u stolu a šel jsem si pro jídlo. Jenže když jsem se vrátil, byl kolem mýho místa shluk možná osmi lidí a jeden držel v ruce můj mobil, kterej jsem tam zapomněl, a něco ukazoval ostatním. Skoro se mi zastavilo srdce. Vběhl jsem mezi ně a tomu, co držel telefon, jsem ho vyrval z ruky. Samozřejmě, musel ho najít ten největší náboženskej fanatik, co byl v táboře. Shodou okolností Syřan. Začal na mě ukazovat
„To není žádnej uprchlík kvůli válce! Je to teplouš! Takoví tady nemají co dělat!“ Bylo mi jasný, že mám problém. Kolem bylo moc lidí a všechny to zatraceně zajímalo.
„Jak sis mohl dovolit se mi hrabat v mobilu?“ Zařval jsem na něj, ale bylo pozdě. Nadával mi dál a kolem se začal dělat už menší dav. Letělo mi hlavou, co mám dělat, jenže v tom momentě se na mě vrhnul. Až takovej problém by to nebyl, byl tak o dvacet čísel menší, určitě bych si s ním poradil. Jenže když už jsem ho měl na zemi, skočil mi na záda další. To trochu změnilo poměr sil, ale než jsem ho mohl setřást, prorazil si cestu davem Nabil a postavil se na mou stranu. Pokud jsem to dobře chápal z dřívějška, měl s tím šílencem, co mě napadl, nějaký drobný už delší dobu. K Nabilovi se pak přidali jeho kámoši z patra a já jsem s hrůzou viděl, jak začíná obří rvačka, jak lidi rvou prkna ze stolů a mlátí se židlema. Podařilo se mi vymotat se ven a viděl jsem, jak jde všechno do háje.
„Stop, proboha, nechte toho…“ Slyšel jsem se řvát arabsky a pak možná i česky, ale nikdo mě neposlouchal. Nakonec přijeli policajti, spláchli všechno proudem vody a vyžádali si kamerový záznamy. Věděl jsem, že jsem v háji.
Hned v pondělí si mě zavolali na správní oddělení.
„Víte, jaká škoda vznikla v důsledku rvačky, kterou jste s panem Samaanem vyprovokovali? Deset tisíc euro nehledě na náklady policejního zásahu. Můžete nám prosím říct něco k tomu, co ten konflikt vyvolalo?“ Ptal se úředním tónem, ale pořád zdvořile vedoucí tábora.
Poposedl jsem si na židli.
„Pan Samaan…“, přemohl jsem se, „využil toho, že jsem zapomněl svůj mobil venku na dvoře, otrevřel mé soukromé zprávy a začal mě urážet…“ Nechtělo se mi to dál moc rozebírat.
„A čeho se týkaly ty urážky?“ Vyptával se dál vedoucí. Zavrtěl jsem hlavou.
„O tom nechci mluvit…“ Hlavou mi letělo, že bych to měl říct, že bych měl říct, jak to se mnou je, ale stejně jsem to nedokázal. Taky proto, že bych nejspíš jako důkaz musel vytáhnout ten mobil a pak by tam všichni uviděli Jamala.
„V tom případě vás ale musím upozornit, že pokud nebudete chtít spolupracovat s námi a policií na objasnění incidentu, můžete být vyhoštěn a navrácen do Iráku…“ Pokrčil rameny.
A pak šlo všechno sice korektně, ale stejně ráz na ráz. Policie došla k závěru, že rvačku jsme vyprovokovali se Samaanem oba dva. Byla polovina roku 2016, Němcům občas docházela trpělivost a uprchlíkům začalo procházet čím dál míň věcí. V polovině července mi oznámili, že nebudu sice dál stíhán za trestný čin, kterého jsem se na území Německa dopustil, ale že mě čeká repatriace. Další možnosti odvolání jsem neměl a navíc jsem to celou dobu nebyl schopnej napsat Jamalovi. S tím jsem si psal každej den, jakoby všechno bylo v nejlepším pořádku.
Sice jsem pořád doufal v zázrak, ale ten se tentokrát nekonal. Azyl mi odebrali v pár týdnech s tím, že v mý zemi původu se válčí jen na omezeným území, stanovili termín návratu a zajistili mi letecky cestu do Baghdádu. Zdálo se mi, že všechno jde tak strašně rychle, že jsem si ani nestačil pořádně uvědomit, co se děje. Nakonec jsem rezignoval, ale pořád mě děsilo, co bude s Jamalem, co bude se mnou bez něj a co mu asi teď napíšu, když jsem mu o tom, co se stalo, neřekl vůbec nic. O nějakým spojení z Iráku jsem si vůbec nedělal iluze a na to, jakej bude mít šok, když o ten skoro denní kontakt přijde, jsem se bál jen pomyslet. Tím spíš, že jsem moc dobře věděl, v jakým byl stavu, když přijel do Řecka a jak křehká je ta rovnováha, ke který se dokázal dostat.
Hlavou mi letělo tisíc otázek. Třeba proč se to celý stalo a jak jsem mohl dopustit, abych do takovýho srabu nedostal jen sebe, ale jako side efekt i tak čistýho a naivního kluka, jako byl Jamal. Chvílema jsem uvažoval, že bych zkusil znovu vzít roha, ale tentokrát jsem měl smůlu. Němci nás všechny, který měli deportovat, hlídali víc, než aby se dalo jednoduše zmizet.
Až ten den, co jsme měli letět, jsem konečně Jamalovi napsal, že jsem se dostal do problémů, že musím na nějakou dobu z Německa odjet, že nevím, jak na tom budu se signálem, ale že se nemá bát, že ho mám pořád stejně rád a že se ozvu jak to bude možný. Když jsem tu zprávu odesílal, cítil jsem na hrudníku hroznej tlak. To se mi zatím nikdy nestalo a napadlo mě, jestli mě to třeba ještě tady na letišti nesloží. Ale asi jsem byl odolnější, než jsem si myslel.
Kdybych měl popsat let do Bagdhádu, těžko bych si z něj něco vybavil. Podle všeho jsem byl celou dobu napůl mimo. Jak jsem tomu těch pár týdnů vlastně pořád nevěřil, že by mě mohli deportovat, teprve teď mi došlo, že je to doopravdy.
Z letadla jsem vystoupil po nějakých deseti hodinách letu na rozpálenou letištní plochu. V dálce jsem viděl nějakej oblak nad městem a ani jsem nevěděl, jestli je to jen smog, nebo jestli jsou to zbytky požárů po bombách Islámskýho státu, který tady zabily před pár dny nějakých dvěstě lidí. Díval jsem se na to a věděl jsem, že si za to všechno můžu sám. A pak jsem se poprvý snad po patnácti letech rozbrečel.
Kapitola 25
S tím jsme se rozešli a já jsem druhej den brzo ráno vyrazil. Vlak vyjel jen s malým zpožděním a možná jsem se až divil, že těch, co vypadali, že jsou na tom jako já, v něm bylo vcelku málo. Tentokrát jsem neměl žádný velký obavy, doklady jsem měl v pořádku, jak to nejlíp šlo, včetně tranzitních víz, a hlavně jsem měl už udělenej azyl. Když jsem přemýšlel, jak to, že mi to vůbec vyšlo, došlo mi, že jsem měl štěstí, že jsem přijel tak brzo, ještě před tou hlavní vlnou. Protože pak to bylo čím dál složitější.
Vlak jel přes Soluň, dál přes Makedonii a Srbsko, prostě tou samou cestou, co jsem měl za sebou před pár měsíci, ale naopak. Po trase jsem viděl dost velký skupiny lidí, který putovaly pěšky a většinou uvízly někde na hranicích. Vypadalo to, že jsou tam v daleko horších podmínkách, než jsem viděl v táboře a vůbec jsem jim to nezáviděl.
Čím víc jsme byli na sever, tím větší byla zima a tím víc se mi všechno vracelo. Zvlášť když jsme už projížděli Rakouskem. Strach z toho, že by mě někdo náhodou viděl a poznal, jsem neměl. Jednak pravděpodobnost, že na někoho známýho narazím, byla skoro nulová a jednak, vypadal jsem jinak. Dřív jsem nosil vlasy tak na dva cenťáky nahoře na hlavě a boky jsem měl vyholený skoro na nulu. Teď jsem nebyl třičtvrtě roku u holiče, česal jsem se dozadu a stahoval si vlasy gumkou na temeni. Taky jsem se zas tak často neholil a přišel jsem o nějakejch deset kilo ve svalech. Spíš jsem vypadal jako kick boxer, než jako někdo, kdo ještě před rokem chodil nejmíň čtyřikrát týdně zvedat železo do posilovny. I barvu jsem měl jinou, rozhodně ne takovou, jako když jsem seděl osm hodin denně v autosalónu. Prostě, na první pohled by mě nikdo, kdo by se na to zrovna extra nesoustředil, nepoznal.
Cesta sice trvala víc než den, ale moc jsem se nenudil. Přemýšlel jsem o tom, co podniknu v Německu, abych mohl být co nejdřív s Jamalem. Měl jsem v podstatě jen dvě možnosti, buď se je všechny pokusím dostat zpátky na kontinent, nebo mi nezbyde nic jinýho a budu muset na Island. Základní předpoklad pochopitelně byl sehnat nejdřív práci a pak bydlení mimo lágr, to mi bylo jasný.
Do Berlína jsme přijeli druhej den skoro večer. Potřeboval jsem ještě přejet o pár kilometrů dál, protože tábor, kterej mi vybrali, byl kousek od Berlína, ale na to už mi stačila místní doprava. Moc jsem se nezdržoval, abych nepřijel až v noci, a tak jsem někdy kolem osmý k tomu zařízení fakt došel. Byly tam vcelku velký budovy, ale za vysokým plotem a s bránou, která vypadala jako od kasáren.
Ohlásil jsem se na vrátnici, ukázal jsem jim papíry a ouřada za sklem začal někam volat. Pak mi dobrou angličtinou vysvětlil, že je sice po úředních hodinách vedení uprchlickýho zařízení, ale že je tady služba, která mě aspoň ubytuje. Pustil mě dál, šel jsem k baráku, kam mi ukázal, a říkal jsem si, že kdybych nutně nechtěl za Jamalem, bylo by mi asi líp v tom bahně v Řecku. Tady byl samej beton, ploty a úředníci, kteří nevypadali, že by s nima byla moc legrace.
Ale pak jsem si řekl, že teď nemůžu dělat nic jinýho, než se někde ubytovat a teprve pak začít řešit ostatní.
Paní, která měla tu smůlu, že měla službu, byla spíš ve středním věku. Když si prohlídla papíry, zvedla ke mně oči.
„Výborné je, že jste si počkal na azyl v Řecku. Budeme vám moci hned začít hledat práci. Chcete přece začít pracovat, že?“ Možná to neznělo ani moc podezřívavě.
„Samozřejmě, co nejdřív.“ Přikývl jsem a hned jsem pokračovat. „Taky bych si sám chtěl najít bydlení, nerad bych tady zabíral místo…“ Pokývala hlavou.
„Máte výbornou angličtinu, skoro jako byste se ji učil v Evropě…“ Trochu jsem zbystřil.
„Já… Jsem ze severního Iráku a Kurdové na školství dbali víc, než ostatní a… Matka je navíc učitelka…“
„Ale, vy nejste Kurd, ne?“ Podívala se znova na jméno. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, ale… Nejsem ani muslim, otec vyznával nějakou starou víru, kterou se bál dát najevo, takže… Nevedl mě k žádnému náboženství…“ Chvíli se na mě dívala.
„My tady ani nesmíme dělit klienty podle náboženství, ale… Jsme rádi, pokud nevznikají zbytečné potíže, i když není to vždycky jednoduché…“ Nedopověděla to, ale asi jsem chápal, co myslí.
„Já… Mám zkušenosti z tábora v Řecku, byl jsem tam od července a vím, co se všechno může stát…“ Dál jsme to neřešili, zavedla mě do třetího patra další velké budovy a ukázala mi na jedny dveře.
„Tady zatím budete bydlet, bohužel nemáme samostatný pokoj pro každého klienta…“
„Nevadí, to jsem ani nečekal…“ Mávl jsem rukou.
„Zítra dopoledne se zastavte na správě, kvůli podpoře a podobně…“ Řekla mi ještě a dala mi do ruky klíč.
Zaklepal jsem a otevřel jsem dveře.
„Ahoj…“, pozdravil jsem nejdřív a pak jsem se rozhlídl. Místnost mohla mít možná necelých dvacet metrů, byly v ní čtyři postele a vcelku čisto. U stolu seděli dva kluci, černí jako uhel a na posteli ještě jeden, kterýho bych tipoval tak na Sýrii . „Já jsem Hassan a… Asi tady s váma budu nějakou dobu bydlet…“
Odpověděli mi všichni a ten nejsvětlejší mi ukázal na jednu postel.
„Ta je volná, tak je asi pro tebe… A já jsem Nabil…“ Mluvil se mnou arabsky, asi jsem na nic jinýho nevypadal.
„Díky… Prosím tě, můžeš mi říct, kde jsou tady třeba sprchy? A třeba jak to tady chodí s jídlem?“ Radši jsem šel rovnou k věci.
„Jasně… Sprchy jsou hned vedle na chodbě…“ Začal a pak jsem se za čtvrt hodiny dozvěděl všechno, co jsem pro začátek potřeboval. Že je tady jídelna, že dostanu dokonce nějaký dávky, že tady bydlí děsně moc lidí odevšud a že většina z nich čeká dlouhý týdny a měsíce na to, jestli jim udělí status uprchíka. Taky jsem zjistil, že ti dva další na cimře jsou z Eritreje a že je dost těžký se s nima dorozumět.
První noc jsem si nevšiml žádnýho velkýho hluku, protože jsem po cestě spal asi dost tvrdě. Ráno jsem se byl nasnídat a stavil jsem se na správním oddělení. Dodatečně jsem byl zatraceně rád, že jsem na azyl počkal v Řecku, papíry jsem měl pohromadě a netýkala se mě už žádná zvláštní registrace, při který by mi třeba brali otisky prstů. A taky jsem si říkal, že bylo fakt štěstí, že jsem se všude objevil vlastně včas, ještě před tou hlavní uprchlickou vlnou, protože být v ní, všechno by znamenalo další měsíce čekání navíc.
Horší bylo, jak jsem do týdne zjistil, že sehnat tady byt pro čtyři lidi bude skoro neřešitelnej problém. Práci jsem měl slíbenou od května ve skladu kousek od tábora, uměl jsem nejen dobře anglicky, ale i jezdit s vysokozdvihem, takže mě na personálním ve firmě dokonce rádi viděli. Žádnou diskriminaci jsem nepozoroval, ale životem v táboře jsem moc nadšenej nebyl. Byla tady strašná nuda, žádný hodiny počtů pro děcka, žádný kamarádi od dobrovolníků. S klukama z pokoje jsem žádný problémy neměl, s Eritrejcema jsme se sice nedostali přes jazykovou bariéru, ale nijak jsme si nevadili. S Nabilem jsem si dokonce celkem rozuměl, párkrát mi vykládal, co zažil doma kousek od Aleppa. Taky to stálo za to, i když jemu otce nezabili. Nebo spíš o ničem takovým nevěděl, protože o svý rodině neměl už pár měsíců žádný zprávy, do Evropy utekl sám. Ale kromě toho jsem kolem sebe viděl komplikovaný vztahy mezi jednotlivýma skupinama lidí ze středního východu, Afriky a Asie, který se často projevovaly hlavně jako náboženská nevraživost přecházející až do nenávisti. Mně samotnýmu bylo každý náboženství v podstatě jedno a taky jsem se snažil do ničeho se neplést, ale upřímně řečeno, začalo mi být jasný, že tady rozhodně nechci zůstat dlouho a že rychlejší cesta k Jamalovi bude, pokud já vypadnu na Island.
Kapitola 24
Ráno jsem se dal aspoň trochu do pořádku a vypadl jsem ze stanu hledat Janise. Asi úplně poprvý jsem od něj něco chtěl. Nebyl daleko, našel jsem ho ve škole, kde chystal s dalšíma hodinu angličtiny.
„Můžu, prosím tě?“ Chtěl jsem ho vzít na chvíli stranou.
„Jo, hned…“ Zavolal na mě, ale když přišel blíž, začal si mě nějak moc prohlížet. Došlo mi, že jsem se asi tak úplně do pořádku nedal.
„Prosím tě, není ti něco? Nemáš horečku?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, já… Jen jsem špatně spal…“ Na moment jsem nevěděl, jak začít. „Hele, víš, že si nikdy na nic moc nestěžuju a… Sice je to divný, ale fakt bych tady s váma klidně zůstal dál, jenže…“
„Jamal odjel…“ Doplnil to za mě a já jsem se lekl.
„Prosím tě, to bylo tak vidět, že… Co mezi náma je? Snažil jsem se, aby si toho nikdo nevšiml, pokud budeme tady…“ Zavrtěl hlavou.
„Ne, neměj strach… Došlo mi to jen proto, že's mi to o sobě sám řekl. Všichni ostatní si beztak mysleli, že si tě Jamal našel jako staršího bratra, že mu nahrazuješ otce… Ale, ty chceš urychlit tu relokaci, ne?“ Přikývl jsem a byl jsem rád, že mu nemusím nic vysvětlovat.
„Jo, já… Celou dobu jsem si myslel, že už to vyjde tak, že odjedem spolu, ale… Jeho matka pak ztratila nervy. Sice nevím, jak jim na tom Islandu bude, ale… Na druhý straně jí to nemůžu mít za zlý, špatně to tady snášela. Jenže já bych se teď potřeboval dostat aspoň do toho Německa. Azyl mám, anglicky umím, myslím, že tam si už poradím, abych jel buď za ním nebo je dostal k sobě. Taky, mám o něj strach, on… Ani nevěděl, kam jede, jak to tam bude vypadat, prostě nic. Představ si, že až do tý doby, než jsme se potkali, nerozuměl tomu, co s ním je. Myslel si, že je nemocnej, bál se na to i podívat třeba na net… Zatracenej život…“ Dodal jsem už možná spíš pro sebe. Janis mě vzal kolem ramen.
„Poslyš, sice na to nemám přímo vliv, ale… Udělám, co půjde. A… Snad to celý dobře skončí, je to blbý, vidět tě takhle…“
„Jo, já vím… Dám se zase dohromady… A dík…“ Sebral jsem se a šel jsem napsat Jamalovi aspoň zprávu, abych se dozvěděl, jak se zatím zabydleli.
Pak se zhruba čtrnáct dní nic nedělo. Snažil jsem se dělat všechno, co předtím, i když celá moje energie byla v háji. Štvalo mě všechno, co jsem předtím nevnímal. Fronty, shánění jídla, bahno a tisíce lidí kolem. Ale když jsem přišel jeden den na hodinu matiky, přihnal se ke mně Janis s nějakým papírem.
„Hele, přišlo ti nějaký rozhodnutí na imigrační, dali mi to pro tebe ráno, abys to měl co nejdřív… Rozbalíš to hned?“ Ptal se mě, jako kdyby to byl jeho život, co se mělo řešit. Vzal jsem mu ten dopis z ruky a podíval jsem se na něj. Pak jsem mu ho vrátil.
„Hele… Můžeš to rozdělat ty a říct mi to? Já vím, že vypadám jako pitomec, ale… Vždycky jsem musel všechny dopisy, ze kterejch jsem měl strach, otevřít sám…“ Vypadalo to, že už se tady asi nedivil ničemu. Roztrhl obálku, rychle to přelítl a pak se rozesmál. Začal mě mlátit do zad.
„Jo, jo… Vyhověli ti, jedeš do Německa… To je super!“ Chytil jsem ho do náruče a zvedl jsem ho kus nad zem.
„Kámo, díky… Jak se ti to povedlo, ty seš kouzelník…“ Zatřásl jsem s ním. Pokrčil rameny.
„Štěstí, bez toho to nejde…“ Pak se zarazil. „Ale nebejt toho, že ti o to tak šlo, víš, že mi budeš zatraceně chybět?“
„Ty mně taky, já… Nevím, jestli jsem někoho takovýho jako ty předtím potkal… Ale… Jak to bude možný, přijedem… Oba. Místo dovolený ti sem budu jezdit o prázdninách učit děcka a opravovat elektriku, pokud to teda bude ještě potřeba. Fakt, čestný slovo…“
Tu novinu jsem okamžitě napsal Jamalovi. Byl z toho celej pryč a odepsal mi něco o tom, že se nemůže dočkat, až za ním přijedu. Že je na Islandu sice zima a fouká tam v jednom kuse vítr, ale že jsou tam moc príma lidi, nikdo nikoho nevyhání a že bysme tam klidně mohli zůstat, protože práce je tam dost.
Vlastně hned jsem se začal starat, jak se do toho Německa dostanu. Zjistil jsem si všechno kolem dokladů, který mi budou stačit na tranzit, a kolem dopravy. Hromadnou cestu nikdo tentokrát neorganizoval, tak jsem si říkal, že bude nejlepší, když pojedu vlakem. Našel jsem dokonce přímej spoj z Atén do Berlína. Jel asi den a půl, což mi bylo fuk. Zvlášť když jsem si vzpomněl, jak jsem jel sem.
Na jízdenku jsem dostal příspěvek, z čeho jsem měl trochu výčitky svědomí, ale slíbil jsem si, že to nějak vrátím. Nakonec se mi to celý povedlo dát do hromady asi za týden a tak jsem mohl počítat s tím, že začátkem dubna vypadnu.
Když bylo těsně před odjezdem, sbalil jsem si těch pár věcí, který jsem teď vlastnil. Zabralo mi to zhruba deset minut i s kompletním vyklizením stanu, kterej byl mý jediný soukromí minulýho třičtvrtě roku. Když jsem se díval na ten batoh a prázdnej stan, připadala mi to jako pěkná ironie. Naprostá většina lidí by potřebovala k transportu všech svejch věcí možná půlku vagónu, mě stačil batoh, a to nijak extra velkej. Ale způsobil jsem si to celý sám a pokud to mělo bejt tak, že jsem tu cestu musel projít, abych našel Jamala, nestěžoval bych si.
Vlak mi jel ráno něco po osmý, tak jsem se radši se všema rozloučil už večer před odjezdem. Nejvíc mi vadilo, že přijdu o Janise, byl to super kluk a za ty poslední měsíce jsme si na sebe fakt zvykli. Navíc ani jemu to nebylo úplně jedno.
„Přeju ti šťastnou cestu a úspěšnej novej start…“, říkal mi, když jsme se loučili. „A nezapomeň napsat, jak to tam bude vypadat… Jednak abysme tady měli aspoň nějaký objektivní informace, ale hlavně abysme věděli, že seš v pořádku…“
„To víš, že jo…“, objal jsem ho. „A uvidíš, že přijedu, teda… Doufám, že přijedem oba…. Chci si ho vzít, víš?“ To už jsem mu skoro pošeptal, aby to nikdo nemohl slyšet.
„Zrovna tobě to vyjde, uvidíš… Komu jinýmu by mělo?“
Kapitola 23
Když za mnou přišel tu poslední noc a držel jsem ho v náručí, z ničeho nic se zeptal na něco, co mi ještě přidalo.
„Hassane… A… Tohle je všechno?“
„Jak všechno?“ Ze začátku jsem nechápal, o čem to mluví.
„No… Jestli jsme spolu už dělali všechno, jako… Jako jsi to kdysi dělal s ostatníma?“ Zarazil jsem se. Nebylo to všechno, samozřejmě, ale spíš mě šokovalo, jak to asi v tý Sýrii vypadá, pokud to neví. Zavrtěl jsem hlavou.
„Není… Ještě nás moc věcí čeká, víš… Jenomže… Tady… Nemohl bych to zařídit tak, aby tě to nebolelo… Hlavně napoprvý, víš?“ Chvíli neříkal nic.
„A… Bolí to moc? Já… Chtěl bych s tebou mít prostě všechno… Dlouho jsem to nevěděl, ale… Teď nechci, aby nám něco chybělo…“ Uvažoval jsem, co teď. Hrozně jsem stál o to, aby měl na všechno jen pěkný vzpomínky a neuměl jsem si představit horší podmínky, než tenhle zatracenej stan. Ale ani jsem ho nechtěl nechat v takový nevědomosti. Nakonec jsem se rozhodl pro něco napůl cestě.
„Víš co, tak to opatrně zkusíme… Jen trochu, jo? A když ti to začne být nepříjemný, hned mi řekneš, slibuješ?“ Přikývl.
Otočil jsem ho zády k sobě a začal jsem ho hladit. Díval jsem se, jak reaguje a zdálo se mi, že je zatím hlavně zvědavej, co bude dál. A pak jsem to zkusil. Co nejopatrněji, už kvůli tomu, jak jsem byl rostlej. Jenže když jsem viděl, jak se Jamalovi napjaly svaly na krku a jak zaťal prsty do polštáře, i když mi neuhnul ani o centimetr, hned jsem toho nechal. Chvíli jsem ho zase hladil, aby se zklidnil, a pak jsem ho otočil zpátky obličejem k sobě.
„Dobrý? Bolí to ještě?“
„Jen maličko, fakt…“ Na moment byl zticha, ale pak to nevydržel. „A… A tohle bylo už všechno?“ Bleskem jsem zauvažoval, co mu řeknu, nechtěl jsem, aby měl strach z nějakýho „příště“.
„Nebylo, ale… Nemusíš se ničeho bát, dá… Dá se to udělat tak, aby… Aby to bylo hezký i na začátku, ale… Tady ne, víš? Uvidíš, jak nám ještě bude spolu dobře…“ Zase chvíli přemýšlel.
„A… Když jsou takhle dva kluci spolu, tak…“, evidentně měl problém to zformulovat. „Tak… Tohle může jen jeden z nich?“ I když to byla situace úplně k ničemu, musel jsem se rozesmát.
„Ne… To můžou oba, když chtějí… Prosím tě, tys o tom fakt nikdy neslyšel? Nebo nečetl?“ Zavrtěl hlavou.
„Mě by ani nenapadlo něco takovýho hledat, víš? Moc let, tak od svých čtrnácti, jsem si myslel, že jsem nemocnej, akorát, že se to nedá dobře léčit… A když jsem o někom něco takovýho zaslechl, tak se většinou říkalo, že by se ho rodina měla zbavit, aby jí nedělal hanbu, tak jsem si dával hlavně pozor, aby na to nikdo nepřišel. Já… Třeba vůbec nevím, co si o tom myslel můj otec, nikdy bych si netroufl mu něco naznačit…“ Vzal jsem ho do náruče.
„Ach jo… Ale… Všechno bude nakonec dobrý, uvidíš… Víš, že jsem se díval a zrovna na Islandu se můžou dva kluci vzít?“ Aspoň to mu udělalo radost.
„Fakt? Víš, jak bych byl šťastnej? A tam je třeba nějakej takovej imám, jak jsi mi říkal?“
„No…“ odkašlal jsem si. „To nevím přesně, ale… Jejich starosta by ti nestačil?“ Zamyslel se.
„Stačil. Když bych si mohl vzít tebe, tak stačil…“ Dal jsem mu pusu a najednou jsem se rozhodl. Stáhl jsem si z pravýho malíčku ten prstýnek a říkal jsem si, že jsem dobře udělal, když jsem z něj před nějakou dobou opatrně vypiloval punc..
„Podívej se, ten je zásnubní… Chci ti ho dát teď… Pro jistotu… Když sis ho budeš moct nechat, budu rád. Ale kdybys nutně potřeboval peníze nebo kdybys měl potíže, můžeš ho prodat… Je to zlato s diamantem, má cenu minimálně 4 a půl tisíce euro, mohlo by vám to když tak pomoct…“
„Ne… To si přece nemůžu vzít, určitě's do něj dal skoro všechny peníze…“, bránil se.
„Vždyť ti říkám, že je zásnubní… Jestli chceš mě, musíš si ho vzít… Ukaž… Doufám, že ti nebude malej, kdyby jo, asi bys ho měl nosit na řetízku na krku…“ Vzal jsem ho za ruku, abych mu ho zkusil navlíknout. Nakonec to vyšlo hned na první pokus, na levej prsteníček. Objal jsem ho a dal jsem mu pořádnou dlouhou pusu.
„Tak a teď jsme zasnoubení…“
„Jsme… Budu na tebe čekat, ať to bude, jak chce dlouho…“ Pošeptal mi. Pak se lekl. „Ale, co řeknu mámě, když ten prstýnek uvidí?“
„Že jsem si ho u tebe schoval, protože na Islandu se nekrade a že se pro něj stavím…“
Druhej den, když dopoledne odjížděli, jsme se moc loučit nemohli. Nechtěl jsem, aby si někdo na poslední chvíli něčeho všiml, zvlášt ti, co odjížděli stejným směrem.
Tak jsem Jamala jen na chvíli obejmul a pošeptal jsem mu, aby mi napsal hned, jak letadlo dosedne.
A pak byl najednou pryč. Všechno bylo vlastně pryč a nic mi nezůstalo. Zbytek dne jsem jen tak chodil po táboře a měl jsem dojem, jako bych ani já nebyl celej. V noci jsem toho moc nenaspal, v jednom kuse jsem myslel na Jamala, a když bylo konečně ráno, stejně se mi neulevilo.
V deset jsem měl jako vždycky ten den v týdnu počty s dětma, ale bylo to jen další martýrium. Jamal tam poslední měsíce pokaždý chodil se mnou, dělal mi něco jako asistenta a teď jsem viděl jen to prázdný místo, co po něm zbylo. Dopoledne mi sice poslal krátkou esemesku, že jsou na místě a že je mu hrozně smutno, ale ani to mi moc nepomohlo. Odpoledne jsem vyrazil do Atén, koupil jsem si láhev nějakýho řeckýho vína a večer jsem ji ve stanu vypil. Asi moc dobrý nebylo, protože když jsem se po pár hodinách probudil, bylo mi tak zle, že jsem až do rána chodil zvracet k plotu. Bylo mi jasný, že takhle to dál nepůjde.
Kapitola 22
„Jamale… Počkej tady, prosím tě, já… Jdu zkusit zjistit, jestli by nevzali i mě… Musím hned, aby mi neodešla vedoucí…“ Vyběhl jsem ze stanu a utíkal jsem k velkýmu stanu, kde většinou bývali dobrovolníci a lidi z vedení tábora. Vypadalo to, že se pomalu chystají odejít, ale ještě jsem je chytil.
„Prosím vás… Já… Teď jsem zjistil, že ta jedna syrská rodina, které jsem tady pomáhal, má jet na Island… Jsou na mě hodně vázaní a nebudou tam mít, kdo by je živil, protože přišli o otce… Nemohl bych jet taky? Azyl mám a na tom Německu netrvám…“ Snažil jsem se, aby to nevyznělo tak zoufale, jak jsem to cítil, ale moc jsem to nezvládal, protože jsem zoufalej byl.
„Já bych vám ráda vyšla vstříc, moc jste nám tady pomohl, ale… Oni chtěli jen rodiny s dětmi, takže to bohužel nepůjde. Nebo aspoň ne v této skupině, můžeme se pokusit příští měsíc…“ Bolest na hrudníku nepřestávala.
„Děkuju vám… Já… Pokusím se jim to nějak vysvětlit, že to teď nepůjde…“ Vypravil jsem ze sebe, otočil jsem se a běžel jsem zpátky za Jamalem. Věděl jsem, že s tím nic nenadělám, že bude muset odjet, ale chtěl jsem, aby mi věřil, že to tak nenechám, že je to otázka pár měsíců, co na mě počká.
„Jamale… Zkoušel jsem, aby mě vzali taky, ale chěli jen rodiny s dětma… Poslyš, já… Je to pro mě hrozně těžký, nikdy jsem nikoho neměl rád, jako tebe, ale… Ty je nemůžeš nechat odjet samotný, tvá máma by to nezvládla, nemá jiný zastání…“ Začaly mu téct slzy, zůstal úplně potichu, ale najednou to bylo zase zpátky. Znovu všechno to trápení ještě ze Sýrie.
Nechápal jsem, jak je to možný, ale fyzicky jsem cítil, jak se mi sesypal svět a nebejt toho, že mi oba mí otcové uložili do hlavy, že chlapi nikdy nebrečí, asi by mi ty slzy tekly taky.
„Jamale… Prosím tě… Neboj se… Já… Dostanu se za tebou, jen na to potřebuju pár týdnů, nenechám tě samotnýho a všechno bude nakonec tak, jak jsme to vymysleli… Jsi to jediný, na čem mi záleží, věříš mi to?“ Chytil jsem ho za ruku.
„Jo… Věřím, ale hrozně mě to bolí, víš? Poprvý v životě jsem byl šťastnej…“
Zůstal se mnou celej večer, za nic jsem ho nemohl donutit, aby se vrátil do jejich ubikace. Bylo mu sice jasný, že za to jeho matka nemůže, že nemohla vědět, jak mu ublíží, ale stejně ji nechtěl vidět. Děsil jsem se, aby ho nehledala po táboře a nenašla ho rovnou u mě, ale asi nechtěla nechat Farida někde samotnýho. Když pak Jamal kolem čtvrté ráno odešel, začal jsem uvažovat, co teď. Jistý bylo, že tak špatně mi nebylo ani tehdy, když jsem myslel, že mě za pár dní zavřou. Ale věděl jsem, že to nevzdám, že udělám všechno proto, abych se co nejdřív dostal odsud a pak už si nějak poradím, O život na Islandu určitě nebude takovej zájem, abych tam neprošel zrovna já.
Druhej den jsem hned po ránu vypadl do Atén. Šel jsem rovnou za tím týpkem, co jsem si od něj před pár měsíci koupil smartphone. Chtěl jsem mít jistotu, že Jamal bude mít po ruce kvalitní telefon a že s ním budu moct být co nejčastějc v kontaktu.
„Tři sta euro…“, zatvářil se mazaně, když jsem si vybral vlastně ten samej, co jsem měl sám.
„Cože?“ Nevěřil jsem tomu, co slyším. „Před půl rokem jsi za něj chtěl dvě stovky!“ Pokrčil rameny.
„To víš, je vás tady teď víc…“ Rozčílil jsem se.
„No a co jako? Hele, dám ti za něj maximálně dvě stě pade, jinak jdu jinam…“ Sice se ještě kroutil, ale nakonec na tu nabídku šel. Za padesát jsem ještě koupil kartu s kreditem a vrátil jsem se do tábora. Jamal už mě podle všeho nějakou dobu hledal a držel se kousek od mýho stanu, aby viděl, až přijdu.
„Letíme už pozítří…“, řekl mi neštastně. „Matka se strašně těší, ale…“ Ani to nemusel doříct, taky mi bylo strašně.
„Promiň, že jsem ti to hned ráno neřekl… Musel jsem do města víš? Podívej se, co jsem ti přinesl… Budeme spolu pořád, aspoň přes telefon, než se mi podaří za tebou dostat…“ Vytáhl jsem mobil z krabice a dával jsem do něj kartu, abych se přesvědčil, že všechno funguje.
„Prosím tě…“, koukal na mě zase jednou skoro s otevřenou pusou, „kde's na to vzal? Vždyť… Tohle je strašně drahý…“ Pokrčil jsem rameny.
„Udělal jsem kdysi banku, víš?“ Jamal se přes to všechno rozesmál.
„To určitě! Neukradl bys tady v táboře ani kus chleba… A to tady někteří kradou, občas jsem to viděl…“ Pro jistotu jsem to dál nerozebíral a radši jsem ten mobil rozjel. Kreditu bylo dost a pokud se Jamalovi podaří využívat wi-fi, což by na Islandu neměl bejt problém, mohlo by to fungovat. Pak jsem si teprve uvědomil, co to vlastně říkal. Že pozítří jedou, a zase jsem cítil, jak se mi hůř dýchá.
„Jak vlastně jedete?“ Zeptal jsem se.
„Na letiště do Atén autobusem a pak letadlem. Máma se strašně těší, že budeme zase bydlet v domě, kde bude voda, a že se nebudeme muset pořád brodit v bahně, ale… Já bych to všechno klidně vyměnil...“ Povzdechl si. „Jak to tam vypadá, nevíš? Vůbec si to neumím představit…“ Díval jsem se na něj a uvažoval jsem, co mu mám říct. Jestli to, že je tam bezpečno a podle všeho celkem v pohodě lidi, nebo to, že je tam zima a půl roku tma.
„No… Je to hodně na severu, víš? Takže… Asi si budete muset sehnat pořádný oblečení a boty, ale… Až tam budem spolu, tak nám tam bude dobře…“ Snažil jsem se ho trochu potěšit.
„No jo, ale kdy to bude?“ Ptal se a slyšel jsem v tom spíš beznaděj, než co jinýho.
„Brzo, uvidíš. Udělám pro to všechno. Azyl mám, tak… Neměly by to bejt dlouhý měsíce…“
Když jsem se tak slyšel, napadlo mě, jestli chci přesvědčit jeho nebo spíš sebe.
Ty dva další dny utekly strašně rychle. Pořád jsem před sebou viděl, jak se posunujou hodiny a bylo mi na nic.
Kapitola 21
V příštích pár týdnech se stalo něco neuvěřitelnýho. Jamalovi zářily oči, utrápenej výraz byl pryč a najednou byl všude daleko víc vidět a slyšet. Říkal jsem si, jak je možný, že mu jediná věta, kterou jsem mu řekl tu první noc ve stanu, mohla tak pomoct. Nakonec jsem pochopil, že to asi bylo přesně to, co chtěl slyšet, ale že to není to hlavní. Že se prostě zamiloval, pravděpodobně poprvý v životě, že je plnej endorfinů, že to přebilo všechno kolem. Paradoxní bylo, že já jsem se cítil stejně, asi taky poprvý v životě, i když jsem byl o nějakejch šest let starší. Rozblácenej tábor s frontama na všechno mi byl úplně jedno, protože Jamal byl se mnou. Důvodů, který jsme dokázali vymyslet, abysme byli spolu, bylo nekonečný množství. A nebylo to jen ve dne, oba jsme znali situaci v táboře už tak dobře, že za mnou proklouzl do stanu snad každou noc.
Pravda byla, že k tomu poslednímu kroku, abysme mohli říct, že mezi sebou máme běžnej sexuální vztah se vším všudy, jsem se zatím neodhodlal. Měl jsem strach, že bych to v lágru nebyl schopnej zařídit tak, aby to pro Jamala nebyl šok. Za nic jsem nechtěl, aby ho vůbec něco bolelo, a tak jsem si řekl, že počkám, až se odsud dostanem. Dřív by mě podle všeho nic takovýho nenapadlo ani ve snu, ale teď mi na tom strašně záleželo.
Čas mi začal utíkat daleko rychlejc, než dřív, a najednou tady byly Vánoce. Jasně, v lágru to neznamenalo v podstatě nic, byla tady jasná převaha muslimů, kterým něco říkaly úplně jiný svátky, a řecký Vánoce byly odsud jednoduše daleko. Možná jediná věc, které jsem si všiml, byla, že tady bylo vidět o něco míň dobrovolníků. Mě samotnýho naštěstí žádná nostalgie nechytala, i když to mělo bejt poprvý, co nedostanu od nikoho žádnej dárek. Měl jsem Jamala a to mi úplně stačilo. Ale stejně jsem jednu věc udělal. Zajel jsem do Atén a koupil jsem pro něj tričko FC Barcelony, který si hrozně přál mít, a pak ještě řecký korálky pro štěstí. Jen jsem musel vymyslet, co mu řeknu, aby mu to nepřišlo divný.
Nakonec jsem se rozhodl udělat pro něj nenápadně štědrej večer po česku. Když za mnou přišel 24. prosince v noci do stanu, dal jsem mu pusu jako vždycky a pak jsem vytáhl dárek, kterej se mi dokonce povedlo pěkně zabalit.
„Hele, něco pro tebe mám… Říkal jsem si, když jsme v tý Evropě, tak můžem využít nějaký jejich zvyky, ne? Dávat si dárky o Vánocích je pěkný, co říkáš?“ Na moment se zarazil.
„No jo, ale… Já pro tebe nic nemám… Nenapadlo mě to…“ Objal jsem ho a dal jsem mu další pusu na tvář.
„To nevadí… Příští rok si spolu ozdobíme i stromek, uvidíš… Nějakej návod na to najdeme…“ Rozesmál se.
„Tak jo…“ Vzal si dárek a rozbalil ho.
„No teda… Jak's věděl, že jsem ten dres tak chtěl? A co je tohle?“ Ptal se na ty korálky.
„To je pro štěstí… Takovej talisman, víš?“ Chvíli si je prohlížel.
„Víš, že kdyby mě s tím chytil nějakej radikální imám třeba v Saúdský Arábii, mohli by mi useknout ruku?“ To jsem nevěděl.
„A proč, prosím tě?“ Pokrčil rameny.
„No, podle koránu nesmíš mít žádný talismany, ani si třeba nechat vykládat karty a tak, prý je to čarodějnictví… Někteří z toho měli hrozný problémy…“ Napadlo mě, že jsem pořád stejnej flink, že když jsem chtěl dělat uprchlíka, mohl jsem si aspoň některý věci zjistit, abych si nepřipadal, jako děda Mráz v rovníkový Africe. Ale než jsem mu stihl začít vykládat něco o vlivu Kurdů v severním Iráku, řekl něco, co mě dostalo.
„Mám hrozný štěstí, že už tam nejsem… Jinak bych se s tebou nikdy nepotkal… Děkuju ti…“
Díval jsem se na něj a věřil jsem, že to zvládnem, Že se nakonec dostaneme z tábora, někde si zařídíme úplně normální život a já budu moct celýmu světu ukázat, jak nádhernýho mám kluka. A konečně si budu vážit tý svobody, ze který jsem měl dřív takovej strach.
Další výborná zpráva pak přišla v únoru, oba jsme prošli přes další pohovor s imigračním, kterej byl zvlášť u mě vcelku formalita, a za dalších pár dní jsme skoro současně dostali azyl. Potom jsme si vyplnili papíry kvůli relokaci do Německa a sice pořád potajmu, ale o to raději jsme si začali dělat plány na novej život. Já jsem si říkal, že bych se aspoň pro začátek zaměstnal v nějaký firmě, která má něco společnýho s elektrotechnikou nebo s autama, přitom bych si zařídil svářečský zkoušky a mohl bych je všechny tři nějakou dobu živit sám. Jamal si chtěl pro změnu udělat kvalifikační kurz pro sociální práci, aby mohl dělat opatrovníka pro seniory nebo naopak hlídat děti. Upřímně řečeno, ze všech kluků, se kterýma jsem se kdy potkal, by se na něco takovýho hodil rozhodně nejlíp. O Farida se staral líp, než profík baby-sitter a pro starý lidi měl obrovský pochopení.
Všechno šlo tak dobře, až jsem začal věřit tomu, že mám fakt štěstí. Až do 18. března.
Ten den jsem byl po delší době s Janisem v Aténách s další syrskou rodinou, která měla potíže dorozumět se jinak, než arabsky. Do tábora jsem se vracel už skoro za tmy a jen jsem prošel bránou, když jsem viděl, že ke mně běží Jamal a že se určitě stalo něco špatnýho. S hrůzou jsem si všiml, že je ubrečenej, a měl jsem co dělat, abych ho dostal do stanu, než nás někdo uvidí.
„Jamale, proboha, co se stalo? Něco s mámou? Nebo s Faridem?“ Ptal jsem se hned a vzal jsem ho do náruče, aby se uklidnil.
„Hassane, stala se hrozná věc… Byli tady nějací lidi, nevím odkud, ale ptali se, jestli by se někdo nechtěl přestěhovat na Island… Já… Ani nevím, kde to je, ale… Máma to tady strašně špatně snáší, tak… Tak se přihlásila a… Oni jí dali vyplnit nějakej papír, zjistili, že už máme azyl a nabídli jí, že za týden můžem jet… Že tam budem mít pěkný ubytování, Farid že půjde do školky a že dostanem nějaký sociální příspěvky… Máma byla nadšená, podepsala to a na pětadvacátýho už máme jízdenky. Ale…“, znovu začal brečet, „Já nikam nechci, chci tady zůstat s tebou a počkat, až odjedem spolu…“ Cítil jsem, jak jsem ztuhnul a pak jsem měl dojem, že mi v hrudníku explodoval granát. To ne, panebože, to nemůže být pravda.
Kapitola 20
V jednu noc na začátku prosince jsem už pomalu usínal, když jsem uslyšel u stanu nějakej šramot a pak otvírání zipu. Bleskově jsem byl vzhůru a pro jistotu jsem sáhl pod polštář, kde jsem měl ten malej nožík ještě z Prahy. Ale hned jsem ho zas nechal, kde byl. Do stanu vlezl Jamal, lehl si vedle mé matrace a schoulil se do klubíčka. Okamžitě jsem zvedl hlavu.
„Jamale, proboha, co se ti stalo?“ I po tmě bylo vidět, že je skoro ve spodním prádle, měl jen tenký tepláky na spaní a tričko s krátkým rukávem, i když venku mohlo bejt nějakejch sedm osm stupňů. Celej se třásl a cvakaly mu zuby.
„Promiň… Já… Nechtěl jsem tě vzbudit… Měl jsem strašnou noční můru, víš, nevydržel jsem v posteli a utekl jsem ven. Jenže jsem měl dál hroznej strach a…“ Sotva jsem mu rozuměl, tak jsem ho přerušil.
„Pojď za mnou, zahřeješ se a všechno mi to řekneš, jo?“ Věděl jsem, že to pro mě bude těžká zkouška, ale venku jsem ho nechat nemohl a další deku jsem neměl. Zavrtěl hlavou.
„Ne, já… Nemůžu tě tak obtěžovat…“ Nechápal jsem to.
„Jamale, neblázni, mně to přece nevadí… Takhle dostaneš zápal plic a víš, že tady nemůžeš bejt nemocnej…“ Dál vrtěl hlavou. Zvedl jsem deku.
„Hele, pokud se nepřikryješ, nebudu pod dekou ani já a budeme nemocní oba…“ Konečně si dal říct, přestěhoval se ze studené země na matraci a nechal se zakrýt. Třásl se ale dál, tak jsem rozepnul zip spacáku, aby se ode mě mohl zahřát. Pomalu se uklidňoval.
„Bylo to strašný…“, zašeptal. „Zdálo se mi, jak vlečou otce po ulici, viděl jsem ho umírat…Pak k nám do ložnice spadla bomba a viděl jsem Farida od krve… Pak jsem se vzbudil a bylo mi děsně zle…“ Vzal jsem ho za rameno.
„Klid… Neboj se, už je to pryč…“ Chtěl jsem ho vzít na moment do náručí, ale odtáhl se. Rozuměl jsem tomu čím dál míň. Nikdy dřív se takhle nechoval.
„Co je, Jamale? Stalo se něco?“ Zeptal jsem se a on se rozbrečel.
„Já… Musím ti říct něco hroznýho, já vím, že mě pak vyženeš, ale musíš to o mě vědět… Jsem nemocnej, víš?“ Vyděsil jsem se a hlavou mi letělo, co mu může bejt. Říkal to tónem, jako kdyby měl za pár měsíců umřít.
„Jak, nemocnej?“ Vypravil jsem ze sebe. Krk jsem měl úplně sevřenej.
„Já… Nelíbí se mi holky, víš… Zkoušel jsem to kolikrát, abych na ně myslel, ale nejde mi to… A myslím, že bych s žádnou nemohl ani… Víš, co myslím? Alláh mě zatratil…“ Zdálo se mi, že vedle mě práskl blesk.
„Jamale… To přece není žádná nemoc. A to co je nad náma, má rádo všechny dobrý lidi, nikdo tě nezatratil…“ Snažil jsem se mu to říct tak, aby to pochopil.
„Jenže… Já… Když to už nevydržím, tak…“ Nemohl to ze sebe vypravit. „Udělám to sám, víš, a dřív jsem přitom myslel na nějaký kluky a… A teď myslím na tebe a vůbec na tebe myslím pořád…“ Srdce mi mlátilo jako zvon a současně jsem se styděl. On má tolik odvahy, že se mi tady přizná k něčemu, za co by ho doma v lepším případě zavřeli. Nemůže vědět, co udělám, a stejně mi to řekne tady uprostřed lágru, jen proto, abych to věděl. I když si myslí, že tak o mě může přijít. Zatraceně, jakej jsem to byl zbabělej parchant. Pohladil jsem ho po tváři.
„Jamale, ani tak nejseš nemocnej…“ Pak jsem se rozhodl. „Já… Jsem na tom stejně… A mám tě moc rád, věř mi…“ Zůstal na mě koukat doslova s otevřenou pusou. Pak se znovu rozbrečel.
„Hassane… Víš, že ti věřím všecko, cos mi řekl… Ale tohle ne… Říkáš to jen proto, aby mi bylo líp…“ Krucinál fagot, to mám za to. Celou dobu ho chudáka krmím pohádkama a když mu poprvý řeknu pravdu v zásadní věci, tak mi to nevěří. A pak jsem přestal přemýšlet. Políbil jsem ho na pusu, nejdřív měl rty pevně sevřený, a teprve, když jsem trochu přitlačil, je povolil. Trvalo to jen vteřinu, pak nad ním vyhrála příroda. Pootevřel pusu, abych k němu trochu mohl a současně se ke mně přitiskl. Na stehně jsem ucítil to, co se dalo čekat. Levou rukou jsem ho tam pohladil. Dneska na to nebude sám. Pak mi došlo, že za pár vteřin bude pozdě, stačil jsem mu stáhnout tepláky a sáhnout po ručníku. Nedovedl jsem si představit, že by mohl jít po táboře s mokrým flekem na kalhotách. V další vteřině se prohnul a vydechl. Celou dobu byl úplně potichu, musel být zvyklej se s tím schovávat před všema. Když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že mu pořád tečou slzy.
„Víš, že je to hřích? Skončím v pekle… Proč nemůžu bejt holka, když už mě máš rád?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Nesmysl… Vždyť ses tak narodil, za to tě žádnej bůh nemůže trestat…“ Dal jsem mu pusu na tvář.
„Ale… Vždyť ty se vůbec ve víře nevyznáš, nikdy jsem tě neviděl se modlit, jak to můžeš vědět?“ Hádal se se mnou.
„To je možný, ale vím, co je dobrý a co je špatný…“ Byl jsem si jistej, že změní názor. Až spolu budeme nějakou dobu a až přijde do jinýho prostředí, určitě to bude vnímat jinak, nebyl žádnej fanatik. Jenže jsem ho chtěl uklidnit hned.
„Víš, co mi řekl jeden pokrokovej imám v Sheladizu v mešitě?“
„Tys někdy chodil do mešity?“ Zeptal se, ale nevypadalo to, že by mě z něčeho podezříval.
„Jo, párkrát jsem tam zašel, když jsem nevěděl, co se sebou… A on mi řekl, že to není tak strašný a… Že když najdu nějaký místo, kde si budu moct takhle někoho vzít, tak už to žádnej hřích nebude…“
Znovu na mě zůstal koukat.
„A… To je někde možný? Já … Nikdy jsem o tom neslyšel…“ Vrtěl hlavou.
„Jasně, třeba ve Velký Británii, ve Francii, v Holandsku a na celým severu Evropy… A ještě v dalších zemích…“ Uvědomoval jsem si, že je to nebetyčná drzost, když tak nevinnýmu a naivnímu klukovi říkám takový věci, ale neměl jsem jinou možnost, jak ho zbavit věčnýho strachu a výčitek svědomí. O koránu jsem nevěděl nic a vymyslet nějakou argumentaci, která by ho přesvědčila, jsem si netroufal. Taky jsem si říkal, že všechno chce čas, že mu jednou ukážu úplně jinej svět, než znal, a že je klidně možný, že si spolu dáme i nějaký to pivo.
„Fakt? A myslíš, že se někam dostaneme, kde bysme spolu mohli být? O mámu a Farida bych se staral samozřejmě dál, ale… Jinak bysme byli spolu…“ Konečně jsem ho k sobě pořádně přitiskl.
„To víš, že jo… Tady v táboře to ještě nikomu říkat nebudeme, ale… Až odsud vypadnem, tak budeme spolu…. Slibuju…“
Otevřel jsem zip na spacáku o něco víc, abychom v něm mohli být oba. Bylo to zvláštní, nikdy bych neřekl, že se tam vlezem, ale nějak se to podařilo. Jamal skoro hned usnul, ale já jsem zůstal vzhůru. Bylo mi jasný, že takhle nemůžem spát až do rána, že se Jamal musí nejpozději kolem třetí nebo půl čtvrtý vrátit, aby si někdo nevšiml, že byl pryč, ani jeho matka ne. Ve tři, i když se mi to vůbec nechtělo udělat, jsem ho začal pomalu budit.
„Jamale, miláčku…“, dal jsem mu pusu, „Musíš se vrátit…“ Otevřel oči, probral se celkem rychle a usmál se.
„Jo, já vím…“ vytáhl ruku ze spacáku, aby mě mohl pohladit. „Já už jdu… Ale… Víš, že už se tak moc nebojím?“
„Čeho by ses bál, když budeme na všechno dva?“ Pošeptal jsem mu do ucha. Chtěl jsem mu dát na cestu po táboře deku, ale za nic ji nechtěl.
„Neboj… Je to kousíček a za pár hodin budu zase s tebou…“ Vyběhl ze stanu, boty naštěstí měl a já jsem ještě pěknou chvíli nemohl usnout.
Kapitola 19
Stavil se a pak další dny zase. Učil jsem ho angličtinu, povídali jsme si o všem možným, protože ho zajímalo kde co kolem politický situace v Evropě, občas mi přišel pomáhat, když jsem ve škole měl s malýma dětma počty a časem jsem ho s sebou začal brát do Atén a do Pirea. Když jsme měli štěstí, podařilo se nám sehnat nějakejch pár euro pro oba. Všechno mu šlo rychle, protože měl obrovskej zájem dohnat ty věci, který mu utekly za poslední dva roky. Jen řečem o Iráku jsem se víceméně obratně vyhýbal.
Jednou, když jsem mu říkal, proč je dobrý vyhnout se po cestě Maďarsku, začal s něčím, co mě trochu rozhodilo.
„Víš, že kdybych si nebyl jistej, odkud seš, že bych nikdy neřekl, že seš Iráčan?“ Řekl jakoby nic. Zůstal jsem na něj hledět.
„A jak tě to napadlo, prosím tě?“ Kluk jeden zatracenej, myslel sem si, zatím si toho všiml jako jedinej.
„No… Seš moc velkej a… Taky seš skoro bílej…“ Nechybělo moc a rozesmál bych se. Bílej, já. Kterýmu za zády v Praze nadávali do čmoudů. To jsem ale radši nechal bejt.
„To je tím, že je podzim, víš? Stihl jsem tady už vyblednout, ale neboj, v létě budu zase tmavší…“ Zkusil jsem na něj použít to, čeho jsem si všiml v Praze. Že totiž černoši, kteří pocházejí ze zemí nad rovníkem, v Evropě trochu ztrácí barvu a že je to nejvíc vidět v zimě. Ale moc se nedal.
„A hlavně, moc toho víš…“ To mě zajímalo tím víc.
„Jak to myslíš?“
„No… Víš toho daleko víc, než ostatní tady… Třeba o technice, o autech a tak. A hlavně o tom, jak se žije v Evropě, musels toho hrozně přečíst, když tě poslouchám, připadám si, jako bych tam byl…“ Jak to tak vypadalo, asi si budu muset dávat pozor.
„No, na severu Iráku nejsou tak špatný školy… Ale hlavně můj otec má jednoho bratra v Turecku a dokud byl větší klid, párkrát jsme u něj byli a tam jsem se potkal s turistama z Evropy. Trénoval jsem si na nich angličtinu a občas jsem si vydělat pár peněz, když jsem je provedl po bazaru. No a taky jsem se při tom dozvěděl zajímavý věci…“ Snažil jsem se mu to vysvětlit, jak to šlo. Pak už jsme to dál nerozebírali, ale od tý doby jsem jsem víc přemýšlel o tom, co řeknu.
Byla pomalu druhá polovina listopadu, když jsem jednou hned po obědě musel jet s Janisem do Atén kvůli dvěma lidem taky ze Sýrie, co odešli na vlastní pěst z tábora a pak je zadržela řecká policie. Trvalo to dost dlouho, cestou zpátky jsme ještě nakoupili pár věcí a nakonec mě Janis vzal na večeři. Když jsem se vrátil, bylo osm pryč a Jamala jsem na obvyklejch místech nenašel. Že už by spal? Říkal jsem si a najednou mi naplno došla hrozná věc, kterou jsem už pěkně dlouho cítil někde vzadu v hlavě, jen jsem ji nechtěl vidět. Kristepane, já ho mám rád! Mám o něj strach, chybí mi, když není se mnou, když má problém, mám pocit, že je to i můj problém. Navíc, není to tak, jako s mladším sourozencem. Ten kluk mě přitahuje se vším všudy. Sice jinak, než ten zmetek Tomáš, ale stejně. Mám tendenci na něj sahat, být mu co nejblíž, nejradši bych ho vzal do náruče. V hlavě mi vznikl hroznej zmatek, kterej přiživoval i styl chování kluků v arabským prostředí, kteří si můžou být fyzicky daleko blíž, než Evropani a přitom to neznamená vůbec nic. Sám Jamal se mě dotýkal v jednom kuse a občas mě bral za ruku. Ale to jsem viděl tolikrát u jasně heterosexuálních arabských kluků, že jsem o tom ani moc nepřemýšlel. I když mi to bylo příjemný až moc.
Zalezl jsem do svýho stanu, sedl jsem si na zem a snažil jsem se srovnat si to v hlavě. To snad není možný, abych měl takový „štěstí“, že si vždycky vyberu někoho, se kterým nebudu moct mít nějakej normální vztah. Ale co teď? Pokud se zase nechci měsíce trápit, měl bych z toho v sobě samotným vycouvat, měl bych si to zakázat. Jenže když s ním budu jako doteď, tak to prostě nedokážu, a pokud ho opustím, bude to pro něj další rána. Často mi říkal, že jsem jedinej, kdo mu zbyl. Chytil jsem se za hlavu. Zatraceně, nemohl jsem bejt radši na holky, když mám takhle blbě nastavenej radar? Mořil jsem se s tím do jedný do rána a nepřišel jsem na žádný řešení, který by k něčemu bylo. A hlavně jsem se nemohl dočkat, až ho ráno uvidím.
Dalších čtrnáct dní běželo všechno jako předtím a já jsem si nedovedl představit, že bych Jamala nějakou delší dobu neviděl. Byl tak důvěřivej a bezelstnej, že jsem si zase často připadal jako bezcharakterní grázl. Ale pak se stalo něco, co mi obrátilo život vzhůru nohama.
Kapitola 18
Na podzim byl tábor už tak přeplněnej, že se stály fronty i na základní věci. Hlavně na jídlo a do sprch. S jídlem jsem takovej problém neměl, buď jsem si něco opatřil jinde nebo jsem jedl s Janisem, ale dodržovat aspoň nějaký pravidla osobní hygieny mi zabralo času dost. Asi v půlce října, když už jsem čekal před umývárnou skoro hodinu a půl a byl jsem možná třetí na řadě, jsem za sebou uslyšel křik. Automaticky jsem se otočil.
„Ne, já nepředbíhám…“ Bránil se ne úplně dokonalou angličtinou nějakej mladej kluk, co držel v náručí malý dítě. „Stál jsem tady sám dvě hodiny… Pak jsem poprosil toho…“, ukázal prstem na souseda ve frontě, „aby mi držel místo, že jdu pro bratra. Přece tak malý dítě nemůže čekat dvě hodiny venku…“ Chlápek, kterej na něj předtím řval, si to ale nechtěl nechat vysvětlit a začal ho za loket vláčet ven z řady. Malej se rozbrečel a to už jsem nevydržel. Udělal jsem pár kroků, toho týpka jsem jednoduše chytil v pase a vyhodil jsem ho z fronty ven. Nebylo to nic těžkýho, byl možná o dvacet čísel menší a i když jsem zhubnul za poslední měsíce možná osm kilo, pořád jsem byl jiná váhová kategorie než on.
„Co to má bejt, tohle?“ Houkl jsem na něj. „Zbláznil ses? Nevidíš, že drží malý dítě?“ Týpek podle všeho začal nadávat i mně, ale nerozuměl jsem mu ani slovo a hlavně se sklidil na svý místo o nějakejch padesát lidí dozadu. Se mnou by moc šancí neměl.
„Dobrý? Už je všechno v pořádku, neboj…“ Řekl jsem malýmu arabsky a pohladil jsem ho po tváři.
„Víš co, vem si moje místo… Tamhle… Já zůstanu tady…“ Obrátil jsem se k tomu klukovi.
„Běž, mně to fakt nevadí…“ Ujistil jsem ho, když jsem viděl, jak zaváhal.
„Děkuju moc…“ Pípl a za moment zmizel ve sprchách.
Já už jsem pak taky moc dlouho nečekal, s tím málem vody, co teklo z růžice, jsem udělal, co šlo, a myslel jsem si, že tím to skončilo. Ale když jsem kvečeru seděl v jídelně s hrnkem kafe z várnice a s chlebem s paštikou, kterej jsem si donesl z Atén, najednou se vedle mě objevil ten kluk.
„Já… Hledal jsem tě celý odpoledne… Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat, že ses nás zastal, protože já… Fakt jsem v tý frontě stál. A…“ Na chvíli se zarazil. „Myslím, že to bylo stejně kvůli tomu, že jsem Syřan… Už se mi tady párkrát podobný věci staly…“ Podíval jsem se na něj pořádně. Samozřejmě tmavý vlasy a oči, poměrně světlá pleť, jemnej pěknej obličej a někde za tím schovaný utrpení a strach.
„Jste tady celá rodina?“ Zavrtěl hlavou.
„Jen matka, malej a já… Otec nepřežil před dvěma lety elektrický šoky, když ho sebrali Asadovi vojáci a… Pak začala válka, půl domu nám rozstříleli, tak matka sebrala všechno, co jsme měli, a utekli jsme přes Turecko…“ Přikývl jsem.
„Já jsem Hassan, ze severního Iráku, ze Sheladizu… Začali se tam roztahovat ti grázlové z Islámskýho státu, tak… Radši jsem zdrhnul… Jak se jmenuješ?“
„Jamal…“, konečně se usmál a podával mi ruku. „Skoro jsem si myslel, že tady jen pomáháš…“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Jsem tady už dost dlouho, víš? A… Když se na začátku zjistilo, že někteří, co přijeli na lodích, vůbec nerozumí anglicky, pomáhal jsem tlumočit a pak už to tak zůstalo. Pomáhám Janisovi…“, rozhlídl jsem se, jestli ho někde neuvidím, ale nebyl tady. „Jak jste tady dlouho? Zatím jsem si tě nevšiml… Ani v táboře ani při vylodění…“ Zavrtěl hlavou.
„Tos ani nemohl, přivezli nás před týdnem trajektem z ostrova Lesbos, dostali jsme se tam na gumovým člunu z Turecka. Bylo to blíž než sem, ale ostrov už byl strašně přeplněnej, tak jsme skončili tady… A od tý doby se mi už kolikrát stalo, že mi někdo nadával do Syřanů, viděls dneska toho Afghánce. Ani nevím, proč to tak je… Možná kvůli víře, jsem muslim, víš? Jako můj otec…“ Byl smutnej a mně bylo jasný proč. Nezůstalo jim vlastně nic, skončili s malým klukem tady a ani nemohli vědět, kdy a kam se odtud dostanou.
„A… Iráčanům se tady nenadává?“ Obrátil se ke mně. Na moment jsem se nad tím zamyslel.a pokrčil jsem rameny.
„No… Já jsem s tím žádnej problém neměl, jak ostatní moc nevím… Ale je nás tady míň, takže… Možná tolik nevadíme, víš?“ Zasmál se.
„U tebe bych se tomu nedivil… Seš pořádně velkej a určitě si na tebe jen tak někdo netroufne…“
„Poslyš… Kolik ti vlastně je?“ Zeptal jsem se ho.
„Příští měsíc mi bude devatenáct… Střední školu jsem už nestihl dodělat a ani anglicky neumím pořádně, určitě ne tak dobře jako ty…“
„S angličtinou by to nebyl takovej problém…“, pokrčil jsem rameny. „Jestli chceš, můžeme třeba spolu zkusit konverzaci, něco umíš a mohl by ses tak líp rozmluvit…“ Překvapeně se na mě podíval.
„A něco takovýho by šlo? Já… Nemám totiž žádný peníze, abych ti to mohl zaplatit…“ Rozesmál jsem se.
„Neblázni, co bys mi platil? Kdo myslíš, že mi platí, když tady učím děcka počty? A to nejsem jen já… Chodí jsem i lidi z venku a nedostanou taky nic. Jsem rád, že něco můžu dělat a nenudím se…“ Zavrtěl hlavou.
„Jak je to možný, že jsou tady někteří tak zlí a někteří zase dělají tolik věcí pro druhý zadarmo?“ Pokrčil jsem rameny.
„To je těžký, víš… Oni ani nemusí být zlí. Lidi jsou tady namačkaní na sebe, chybí jim základní věci pro život, neví co s nima bude, mají strach… A do toho jsou z různejch zemí a mají jiný různý náboženství… To prostě nemůže dělat dobrotu a čím dýl to bude trvat, tím to bude horší. Sám bych byl taky už rád pryč, jenomže když jsem viděl, jak to vypadá v těch dalších tranzitních místech, radši jsem si to rozmyslel…“ Chvíli neříkal nic a koukal do stolu.
„Taky mám strach, víš… Brácha je ještě tak maličkej, jsou mu teprve dva a půl, otec si ho skoro neužil… Máma má zase už skoro čtyřicet, těžko snášela tu děsnou cestu a tady je taky nešťastná. Bojím se každej den od tý doby, co přišli vojáci a odtáhli otce a když začala válka, myslel jsem si, že se zblázním…“ Viděl jsem, že se mu začaly třást ruce. Říkal jsem si, jestli se ho mám ptát dál, abych mu to celý ještě víc nepřipomínal, ale pak jsem to nevydržel.
„Poslyš… A kde jste vlastně bydleli? Jestli o tom chceš mluvit…“
„Kousek od Homsu, jak jsou ty velký rafinérie… To bylo odjakživa Asadovo silný místo, i když taky u nás bylo dost lidí, co ho nenáviděli. No a jak začalo celý to arabský jaro, mysleli jsme si, že by to mohlo dojít i k nám, že bysme se ho třeba zbavili. Otec byl umírněnej muslim, nikdy nebyl žádnej bojovník, ale asi někde něco řekl a někdo ho udal. Pak přišli vojáci, řekli, že je nepřítel režimu, zatkli ho a už jsme ho neviděli. Matka byla úplně zoufalá, protože jsme najednou neměli, kdo by nás živil, a tak jsme se snažili zjistit, co s ním je a kdy by se mohl vrátit. Jenže…“ Na moment se zarazil a viděl jsem, jak se mu chce brečet, ale stejně pokračoval. „Jenže… Jak ho v tom vězení mučili proudem, tak to nepřežil, asi… Asi dostal srdeční záchvat, bylo mu skoro padesát, víš? Bylo to strašný, otec měl malou zámečnickou dílnu, jenže neměl žádný zaměstnance a mně bylo tehdy nějakejch sedmnáct, chodil jsem do školy a tu práci jsem prostě dělat nemohl… Nakonec nás zachránil jeden z otcových bratrů, co sám neměl rodinu. Přestal dělat v rafinérii a znovu otevřel dílnu. Jenže… Pak se začalo válčit, kus domu, kde jsme bydleli utrhla bomba a to už matka nevydržela. Prodala pod cenou dílnu a za ty peníze jsme se dostali sem. Teď vlastně nemáme nic, všechno jsme nakonec dali převaděčům. Zbyl nám jen ten rozbořenej dům v Sýrii, ale to už je na nic…“ Poslouchal jsem ho a nemohl jsem si pomoct, ale bylo mi trapně. Sice jsem za tu dobu už podobnej příběh slyšel, ale nikdy ne tak zblízka, a až teď jsem si naplno uvědomil, proč tady skončil Jamal a proč naopak já.
„To je blbý, to ti nezávidím…“ To bylo asi tak jediný, co jsem byl schopen vymyslet. Jamal sebou trhnul.
„Prosím tě, kolik je hodin?“ Podíval jsem se na hodinky, kterejch jsem se před těma pár týdnama nedokázal zbavit.
„Půl osmý…“ Jamal bleskově vstal.
„Prosím tě, promiň, musím letět… Matka by se bála…“ Na vteřinu jsem ho ještě zadržel.
„Víš co, kdyby se cokoliv dělo nebo bys něco potřeboval, bydlím támhle v tom bílým stanu vedle tý buňky, vidíš?“ Ukázal jsem mu tím směrem. „A taky nás čeká ta angličtina, tak určitě přijď, jo?“
„Díky, přijdu…“ Odpověděl mi už po cestě a pak zmizel.
Ten večer jsem měl zatraceně o čem přemýšlet a říkal jsem si, jestli se ten kluk staví.
Kapitola 17
Janis to sice tak rychle nezvládl, ale za hodinu a půl byl zpátky. V jedné ruce nesl menší basu s vercajkem a v druhé igelitovou tašku.
„Hele… To nářadí je bohužel jen vypůjčený, tak tady nemůže zůstat, ale materiál je už náš…“
„Super, díky…“, nakoukl jsem do tašky, „To snad bude stačit a nářadí neztratím, neboj…“
Pustil jsem se do opravy a když jsem sporák po další hodince a půl zapnul, neprobíjelo už nic. Pak jsem ještě v půlhodině udělal, co šlo, v rozvodné skříňce a v pět už se zase dalo vařit.
„Vracím… Myslím, že by to mělo bej v pořádku. Sporák už nekope a neměl by ani vyhazovat proud… S tím rozvaděčem to není úplně dobrý, ale dělal jsem, co jsem mohl…“ Podával jsem Janisovi basu, aby ji zase mohl odnést. Kroutil hlavou.
„Ty se mi snad zdáš… A v čem dalším se ještě takhle vyznáš?“ Pokrčil jsem rameny.
„V motorech… Trochu… Ale to je celý, pak už nic…“ Plácl mě po zádech.
„Teda, kámo… Já snad řeknu Alexandridisovi, aby na ty tvoje papíry moc nespěchal…“ Když si všiml, jak se na něho ten druhej blonďatej kluk, co mi s tím aspoň trochu pomáhal, podíval, rychle pokračoval. „Ne, promiň, dělám si samozřejmě srandu…“ Ušklíbl jsem se.
„V pohodě, to ani nebude potřeba, řekl bych, že se tady ještě nějakou dobu zdržím…“
A vypadalo, že jsem měl pravdu. Dny šly jeden za druhým a nevypadalo to, že bych měl brzo vypadnout. Víc a víc jsem rozuměl situaci v táboře. Všiml jsem si, že nejvíc lidí tady bylo asi ze Sýrie. Kromě nich taky velkej počet Afghánců, kterým jsem nerozuměl ani dobrej den, a pak nějací Iráčani, těm jsem se snažil pro jistotu nenápadně vyhnout. Pro většinu z nich byl hlavní problém nedostatek úplně normálních věcí, o kterých jsem v Praze pomalu nevěděl, že existujou, jak byly samozřejmý. Zubní pasta, mýdlo, nový ponožky a tisíc dalších věcí najednou přestaly být automaticky dosažitelný. Občas to bylo všelijaký i s jídlem. Ale nebylo to jen tohle. Kromě toho v táboře nebylo skoro co dělat, dny byly jeden jak druhej a naděje na rychlý řešení se spíš vzdalovala, než blížila. Já sám jsem měl z nudy a prázdnejch hodin hrůzu, ale naštěstí se mě aspoň toto moc netýkalo. Pokud bylo potřeba, jezdil jsem s Janisem pro lidi, když byl pohovor s někým, kdo uměl jen arabsky, tlumočil jsem imigračnímu a dokonce jsem s další skupinkou dobrovolníků začal chystat jakousi improvizovanou školu pro děcka. Když jsem si občas vzpomněl, jak jsem ještě před nějakým půl rokem řešil, jestli si boty koupím Puma nebo Adidas a co si oblíknu v sobotu do baru, připadalo mi to směšný.
Postupně jsem se na život tady docela adaptoval a dokázal jsem si opatřit pár věcí, který mi zatraceně chyběly. Nejvíc mi pomohla sice starší, ale docela vysoká molitanová matrace a polštář, díky kterým jsem se zbavil rozlámaných zad z tvrdý země každý ráno. Taky mi došlo, že brzo začne být přece jen chladněji, a sehnal jsem si deku a pár kusů teplejšího oblečení.
Často jsem vypadl do Atén a dokonce jsem tam našel něco, o čem jsem si myslel, že už neexistuje. Internetovou kavárnu. Tam jsem se mohl v podstatě anonymně připojit k síti a zjistit si, jak to vypadá ve zbytku Evropy. Moc velkou radost jsem z toho neměl, uprchlíci bylo téma číslo jedna a připadalo mi, že existuje čím dál víc politiků, kteří si skrze ně chtějí udělat jméno a kariéru. Tím, že budou předvádět, kdo je nenávidí víc.
Taky jsem měl cukání, kterýmu jsem se těžce bránil. Cukání zadat do vyhledávače svoje jméno a jména těch dvou pitomců, co jsem je vezl z pošty. Jenže jsem věděl, že pokud to nevydržím, bude možný dohledat, že nějaký dotazy na tyto klíčový slova přišly z Řecka. A pokud by je oba dva už měli za katrem, koho jinýho než mě by něco takovýho zajímalo? Tak jsem se na to radši vykašlal a místo toho jsem si založil novej mail na falešný jméno. Měl jsem pro to vlastně jen jeden důvod. Chtěl jsem se ozvat Marianovi. Vybavoval se mi v hlavě asi častějc, než bych čekal, a taky jsem se dokola sám sebe ptal, jestli bylo potřeba, abysme si oba dva tak podělali život. A ke všemu, on k tomu možná nějakej důvod i měl, zatímco já ne. Čím dýl jsem byl z Prahy, tím líp jsem věděl, že já jsem k tomu žádnej důvod neměl. Kromě jednoho, že jsem v sobě neměl dost odvahy, abych se k tomu přiznal.
Marianovi jsem nepsal nic moc dlouhýho a dal jsem si pozor, aby nebylo hned na první pohled vidět, o co mezi náma šlo. Vždycky se mohlo stát, že se mu do pošty mohl dostat někdo nepovolanej, třeba i jeho žena. Hlavně jsem mu dal vědět, že se mi nic nestalo, že jsem musel narychlo odjet a že to setkání s ním pro mě bylo zatraceně důležitý. A taky to, že tu „věc“ od něj mám pořád u sebe. Trvalo mi to možná nějakou čtvrt hodinu a pomalu jsem se chystal zaplatit a odejít. Jenže než jsem zavřel poštu, přilítla mi odpověď, která mě možná trochu rozhodila. Marian mi psal, že od tý noci na mě myslí snad každej den, že mu naplno došlo, o kolik věcí se připravil a že v jednom kuse řeší to, jestli by se na všechno neměl vykašlat a odjet třeba někam, kde by mohl začít novej život. A že je mi moc vděčnej, že jsem mu napsal a že bude dál čekat. Nebylo mi z toho moc veselo, věděl jsem, že není reálný, abysme se mohli znovu vidět a říkal jsem si, jak moc je pravděpodobný, že by v tý Bratislavě v dohledný době mohl narazit na někoho, kdo by byl ochotnej taky všechno sbalit a ten novej život s ním začít. Už jsem ale neodpovídal a radši jsem vypadl.
Září pomalu končilo a situace v táboře se rozhodně nelepšila, spíš to vypadalo čím dál hůř. Příliv uprchíků se sice trochu zpomalil, ale i tak byl tábor děsně přeplněnej a zajistit pro takový množství lidí cokoli, začínal bejt pořádnej problém. Každej menší déšť změnil povrch tábora v ring pro zápasy v blátě a všichni jsme se brodili po kotníky v bahně. Janise a ostatní z týmů dobrovolníků, který se sem sjely i z dalších zemí, z toho chvílema chytalo zoufalství, ale i když dělali, co mohli, pořád to nebylo dost. Ani jsem se moc nedivil, že někteří migranti začali ztrácet trpělivost, odcházeli z tábora a šli některou z cest sami na sever. Já jsem to ale udělat nemohl ani náhodou. Moc dobře jsem věděl, na jak tenkým ledě celou dobu bruslím a že ta má chatrná legenda by se v Německu nebo Rakousku zhroutila jako domeček z karet. Jediná šance byla počkat tady na pořádný papíry, protože řeckej přístup byl přece jen daleko míň systematickej. Pro jistotu jsem si pravidelně oživoval všechny ty vytvořený údaje a čekal jsem, až přijdu na řadu. Kromě toho jsem se snažil vypadnout ven co nejčastějc. Párkrát jsem si zajel do Pirea a brzo jsem zjistil, že si tady můžu vcelku jednoduše přivydělat. Stačilo se nabídnout rybářům nebo obchodníkům, kteří potřebovali odtáhnout hromady zboží odněkud někam a za nějakejch deset patnáct eur jim ta pomoc většinou stála, protože jsem byl celkem výkonnej a ušetřili tak dost času.
Kromě toho jsem dál pomáhal dobrovolníkům v táboře. Tlumočil jsem, když byla potřeba arabština, nakonec na mě zbyly i nějaký hodiny matiky nebo spíš počtů pro děcka a když se něco rozsypalo, většinou taky volali mě. Došlo to tak daleko, že si někteří lidi mysleli, že jsem tady s některým z pomocnejch týmů. To mě celkem pobavilo, kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že mě čeká taková kariéra a ještě k tomu na rozbahněným poli, myslel bych si, že je blázen. Tehdy jsem měl jiný priority, pokud jsem teda vůbec nějaký priority měl.
Kapitola 16
Nákup byl nakonec jednodušší, než jsem si představoval. Sehnal jsem si nejlevnější smartphone z druhý ruky, v drogerii jsem si opatřil základní hygienu a ve stáncích, který mi připadaly jako ty vietnamský u nás, jsem našel pět šest kousků oblečení, bez kterýho bych se v táboře neobešel.
Když už jsem se pomalu vracel, dostal jsem pořádnou chuť na kafe. Možná jsem po cestě ucítil, že někde vonělo nebo jsem měl kofeinovej absťák, a tak jsem se začal ohlížet po nějaký malý kavárně.
Nemusel jsem hledat dlouho. Jedna se stolečkama na chodníku byla skoro přede mnou a mladá holka, podle všeho baristka, se zrovna pokoušela umýt zaprášený okno, ale nemohla kartáčem dosáhnout až nahoru. Najednou mě něco napadlo.
„Ahoj…“, usmál jsem se na ni. „Když mi za to uvaříš kafe, umyju ti to okno… Mám přece jen delší ruce…“ Nejdřív se zatvářila překvapeně, ale pak se rozesmála.
„Tak jo… Když po mě pak nebudeš chtít sto euro…“ Podávala mi kbelík, kartáč a širokou stěrku.
„Neboj…“ Mrkl jsem na ni a pustil jsem se do toho. Šlo mi to pěkně, tak jsem jí v deseti minutách umyl všechny skleněný tabule, co vedly z kavárny na ulici.
„No teda…“ Zůstala na to koukat, když mi donesla hrneček s kafem ke stolku. „Počkej, za to ti musím něco připlatit…“
„Neblázni… Já to nedělám na výdělek…“ Snažil jsem se ji zastavit, ale donesla mi pět euro. Jenže než jsem to kafe dopil, objevily se další tři holky z obchodů okolo, jestli bych jim ty skla neumyl taky. Málem bych si myslel, že se mi to zdá, ale když jsem za půl hodiny odcházel, měl jsem v kapse dvacet eur a ještě k tomu plněnou pitu od holky z občerstvení.
V táboře jsem kousek od jídelny narazil na Janise.
„Hele, to jsem si vydělal..“ Ukázal jsem mu ty čtyři pětieurovky.
„Cože? A jak?“ Když jsem mu to vysvětlil, začal se smát.
„Poslouchej, kdyby sis koupil kýbl a kartáč, za chvíli si vyděláš na jízdenku do Německa první třídou… Máš obchodní talent… A dobrý PR…“
„Zatím jsem si toho moc nevšiml…“ Prohodil jsem ironicky.
„Ale s holkama ti to vychází, ne? Určitě jsou z tebe celý pryč…“ Vsadil bych se, že tím nic nemyslel, ale zarazil jsem se. A pak mi vypadlo z pusy něco, čemu jsem skoro nemohl věřit.
„Jo, to jo… Ale není to k ničemu. Jsem teplej, víš?“ Na vteřinu na mě zůstal hledět.
„Shit…“, uklouzlo mu. „Promiň, ale tos měl štěstí… Kdyby ses potkal s těma hrdlořezama z Islámskýho státu, zabili by tě…“ Pokrčil jsem rameny.
„Jo, já vím… Jenom… Necháš si to pro sebe, že jo? Víš, že seš první, komu jsem to takhle narovinu řekl?“ Vzal mě za loket.
„Neboj… Tady v táboře bude lepší s tím nezačínat, ale… Brzo odjedeš někam, kde budeš moct bejt sám sebou… A asi bys to měl říct při tom druhým pohovoru, byl by to důvod navíc…“
„Nevím… Původně jsem o tom nechtěl vůbec mluvit, ale… Asi to prostě muselo ven, už jsem s tím nevydržel úplně sám, zvlášť tady…“To byla podle všeho shodou okolností pravda. Tlak těch posledních šesti týdnů nebo kolik to bylo, se prostě nějak projevit musel.
„Buď úplně v klidu, od toho tady jsme… Stejně… Když spočítáš, kolik je tady lidí, možná by ses divil, kolik je jich ve stejný situaci…“
Pak jsem se rozešli každej po svým a já jsem přemýšlel, proč jsem s tím vylezl. Zrovna teď a tady. Nakonec mi docvaklo, že to bylo kvůli tomu, že Janis byl vlastně můj jedinej současnej sociální kontakt a taky kvůli tomu, jakej byl. Znal jsem ho dva dny, ale byl jsem si jistej, že je to kluk, kterej má rád lidi, jde mu o ně a snaží se jim pomoct z nejhoršího. Nikoho tak nezištnýho a obětavýho jsem už pěkně dlouho neviděl. Když jsem si pak uvědomil, jak jsem se tady nabral já sám, radši jsem se v tom dál nehrabal, protože jsem měl strach, na co bych přišel.
V noci to bylo skoro stejný, jak minule. Člun byl naštěstí jen jeden. Stejně jsem si říkal, pokud to tak půjde dál, kam ty lidi budou dávat a jak jim budou obstarávat třeba jídlo. Nedovedl jsem si představit, že by na to stačili všichni ti dobrovolníci i kdyby se rozkrájeli.
Další den jsem se vyhrabal ze stanu až kolem desátý, protože do spacáku jsem se dostal až ve dvě v noci.
Šel jsem si pro kafe, když jsem uviděl kousek dál něco, při čem mi vylítlo srdce až do krku. Na žebříku opřeným o sloup stál mladej kluk a právě se chystal neizolovaným šroubovákem začít něco dělat v rozvodné skříňce, která vypadala podezřele už ze sta metrů. Rozběhl jsem se k němu.
„Pozor… Nech toho, nebo tě to zabije…“ Volal jsem na něj anglicky už po cestě. Zarazil se.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ale tohle je fakt nebezpečný… Můžeš mě k tomu pustit? Studoval jsem doma elektro, víš?“ Slezl dolů. Mohlo mu být kolem devatenácti a podle přízvuku a podle toho, že to byl modrookej blonďáček, bych sázel, že pochází odněkud ze severu nebo maximálně z Německa.
„Já… To mi nedošlo… Pořád tady vypadává proud a pak nesvítí některý světla, chtěl jsem se podívat, jestli nezjistím, od čeho to je… Trochu rozumím počítačům…“ Začal mi to vysvětlovat, ale přerušil jsem ho.
„To je úplně něco jinýho a taky… Elektrika v Řecku může vypadat trochu jinak, než bys to čekal.“ Vzal jsem si od něj ten šroubovák a vylezl jsem na žebřík. Z toho, co jsem viděl ve skříňce, na mě šly mrákoty. Neizolovaný dráty přes sebe, nechybělo moc a mohlo bejt o jednoho pěknýho kluka míň. Slezl jsem.
„Prosím tě, kde je tady nějakej větší spotřebič? Myslím ne světlo…“ Upřesnil jsem to, protože něco muselo ty výpadky dělat. Zamyslel se.
„Moh' by to bejt elektrickej sporák tamhle v kuchyni?“ Ukázal směrem k jídelně.
„Přesně… Jdem se na to podívat…“
Když jsme tam dorazili, nějaká drobná tmavší holka, podle všeho Řekyně, právě dávala na plotnu velkou várnici.
„Počkej prosím tě… Vypadá to, že ten sporák není v pořádku… Pustíš mě k němu?“ Zkusmo jsem se ho dotkl na pár místech a podle toho, jak mě brněly prsty, mi bylo jasný, že moc bezpečný to nebude.
„Hele… Ten sporák pořádně probíjí, asi bude nějakej problém s izolací. Na moment to vypnu a podívám se, jo?“ Koukali na mě trochu vyjeveně, asi nebylo normální, aby se uprchlík vrtal v drátech, ale nehádali se se mnou. Odmontoval jsem část krytu a podíval jsem se dovnitř. Stejnej binec jako u tý skříňky. Zvedl jsem se.
„Ten sporák má závadu…“ Ani jsem se jim to nesnažil vysvětlit. „Dá se to spravit, ale budu potřebovat pár věcí… Nevíš, kde je Janis?“ Obrátil jsem se k tomu klukovi ze žebříku. Probral se.
„Já ho najdu…“
Za chvíli byl zpátky i s Janisem.
„Už zase já… Prosím tě, tenhle sporák není dobře odizolovanej, probíjí a často vyhazuje proud v půlce tábora… Já… Zvládnu to aspoň trochu opravit, aby to nebylo nebezpečný, ale potřebuju k tomu pár věcí…“ Začal jsem mu je vyjmenovávat. Zakroutil hlavou.
„Vidíš, a já jsem si říkal, čím to je… Tady takový věci nemáme, ale vypadnu do města a a snad něco seženu… Za hodinu bych snad měl bejt zpátky…“ Sedl jsem si v jídelně a napadlo mě, že jsem si právě zadělal na to, že nebude ani teplý kafe.
Kapitola 15
Nejdřív jsem si říkal, že bych měl najít nějaký organizátory nebo vedení tábora, ale na nikoho takovýho jsem nenarazil. Nakonec jsem se začal vyptávat kolem a měl jsem štěstí, že mě ti, co tady byli už pár dní, neposlali do háje.
Vypadalo to tak, že život tady běží tak nějak sám od sebe. Nebyl tady žádnej povinnej režim, jídlo podle možností nosili dobrovolníci a když se něco stalo, volali taky pomoc. Zjistil jsem, kde bych mohl dostat trochu kafe a vypravil jsem se tam. U velké várnice stála holka sotva osmnáct a nalívala je do plastových kelímků.
„Ahoj… Můžu dostat trochu kafe, prosím?“ Usmála se.
„Jasně, ty jsi tady novej, že jo? Není to nic moc, ale… Aspoň něco…“
„Díky moc…“ Fakt jsem jí byl vděčnej. Pak jsem uviděl Janise.
„Ahoj… Jak ses vyspal? Super, že jsem tě nemusel moc dlouho hledat… Šel bys prosím se mnou? Jestli teda nemáš jinej program…“ Rozesmál jsem se.
„Jo… Za chvíli jdu na operu do divadla…“ Moment to trvalo, než mu to došlo, ale pak se rozesmál taky.
„Tak pojď, ať nám neroztaje led v koktejlu, támhle v baru…“ Oplatil mi to a šli jsme.
„Prosím tě… Budu moct odsud ven? Nebo jen na nějaký povolení?“ Zavrtěl hlavou.
„Tady nejseš ve vězení… Jak dostaneš náhradní doklad po prvním rychlým pohovoru s imigračním, můžeš v podstatě kam chceš… Jen si musíš rozmyslet, kde budeš žádat o azyl. Jestli tady nebo jestli se chceš pokusit dostat se sám někam dál, ale… Nevím, jestli bych ti to doporučoval…“ Přikývl jsem.
„Slyšel jsem, že je to na těch dalších hranicích docela problém… Radši bych zůstal tady, než se trochu zorientuju…“ Došli jsme k velkýmu plátěnýmu stanu, byl to takovej ten skoro hangár, co se používá v letních kempech na pořádání akcí. Vešel jsem za Janisem dovnitř a na jednom konci jsem viděl stolek, u kterýho seděl týpek ve středním věku, co vypadal jako nějakej úředník a naproti němu mladá holka, co držela v náručí tak dvouletý dítě.
Janis pozdravil toho týpka, ukázal na mě a chvíli spolu mluvili řecky. Úřada přikývl a Janis se obrátil ke mně.
„Budeš tak hodnej prosím a pomůžeš nám s tím rozhovorem? Bude to asi daleko rychlejší, zatím se nebyli schopní domluvit…“ Pokrčil jsem rameny.
„Můžu to vzít z arabštiny do angličtiny a zpátky, řecky zatím neumím…“
„Jasně, jasně, to bude úplně stačit…“ Udělal pár kroků a podal mi židli. Sedl jsem si a pohovor pokračoval. Imigrační sice anglicky trochu uměl, ale nebylo to nic moc. Nějaký složitější věci jsme překládali nadvakrát. Já z arabštiny do angličtiny, Janis z angličtiny do řečtiny a zase naopak. Otázky, na který se úřada ptal, byly hlavně o místě, odkud přijela, o její rodině, o tom, kudy přijela a co chce dělat dál. Nebylo jich úplně málo a říkal jsem si, že je možná dobře, že jsem to viděl předem a můžu si to celý zopakovat.
Jenže když s ní byl imigrační hotovej, Janis s ním zase začal něco probírat a pak se ke mně obrátil.
„Poslyš, kdyby ti to nevadilo… Byl bych rád, kdybys s náma dál spolupracoval, tak jsem pána z imigračního poprosil, jestli by s tebou nemohl udělat ten první pohovor hned, abys dostal dočasnej doklad, co říkáš?“ Pořádně mi zatrnulo, ale říct ne jsem jednoduše nemohl.
„Super… To bych byl moc rád…“ Zatvářil jsem se jakoby nic a pohovor rovnou začal. Jenže byl daleko jednodušší a formálnější než u tý holky. Jak se jmenují mí rodiče, odkud jsem přišel, jestli se tam nebo blízko bojovalo a jak jsem se sem dostal. Naštěstí mu stačily jen obecný informace typu zaplatili jsme převaděčům a ti nás dostali přes hory do Turecka. Za chvíli vypsal nějakou kartičku a podal mi ji.
„To je váš prozatímní doklad… Co se týká vašich dalších plánů, například žádosti o azyl a podobně, to bude následovat až v další etapě, bohužel vám nemůžu přesně říct, kdy…“
Poděkoval jsem mu a nemohl jsem věřit, že mám první zkoušku za sebou. Ale neměl jsem moc času si to užít, protože jsme ještě nekončili. Byl jsem tam celý dopoledne, když se po posledním klientovi Janis chytil za hlavu.
„Tys nejedl, co? A bůhví odkdy, promiň… Pojď, jdem na oběd…“ Zavedl mě do dalšího stanu, kterej vypadal jako jídelna. Bylo tam děsně nacpáno, ale vedl mě ke stolu, kterej byl asi vyhrazenej pro personál.
„Sedni si tady, donesu pro oba…“ Ukázal mi na lavici. Za chvíli se vrátil s dvěma miskama nějaký zeleniny, s chlebem a pak ještě došel pro pití. Před jídlem jsem měl strašnej hlad, po něm o něco menší. Pro mou běžnou potřebu byly ty porce žalostný, i když jsem byl vděčnej i za tohle. Jen jsem si říkal, že to s tím jídlem budu muset nějak vyřešit, jinak se tady ztratím bez pohřbu.
„Díky za pomoc… Teď odpoledne tě nechám oddechnout, ale kdyby večer přijeli další, jel bys s náma?“ Obrátil se na mě Janis po jídle. Přikývl jsem.
„Já děkuju za jídlo… Klidně pojedu… Kde mě najdeš, víš… Bydlím pořád na stejný adrese…“ Zatvářil jsem se vážně a on se rozesmál. Plácl mě po zádech.
„Víš, že je s tebou sranda, kámo? Ahoj a večer…“ Rozloučili jsme se a já jsem šel zjistit, jak to vypadá v mým stanu.
Po poledni se udělalo pořádný horko. Mohlo bejt víc než 35 stupňů, ale moc možností, jak se před tím schovat, jsem nenašel. Nakonec jsem se natáhl v otevřeným stanu, kterej byl naštěstí ve stínu, jen v boxerkách na celtu a měl jsem dojem, že jsem na nějakou dobu usnul. Probral jsem se kolem čtvrtý a protože to vypadalo, že Janis mě bude potřebovat zas až v noci, rozhodl jsem se, že si zajedu do Atén koupit pár věcí, který mi zatraceně chyběly. Nebylo to extra daleko a kousek od tábora byla zastávka autobusu. V umývárně jsem se dal do pořádku, jak to šlo, abych neděsil lidi a před pátou jsem vypadl.
Kapitola 14
Na prostranství kousek od břehu z nás vzniklo několik větších skupin. Pak za náma přišli nějací lidi ve žlutých vestách, co byli podle všeho dobrovolníci z organizací, který už několik týdnů imigrantům pomáhaly. Začali nám vysvětlovat, že by nebylo dobrý zůstávat na místě v přístavu, protože ten je už teď přelidněnej a dělalo by to jen další organizační potíže. Že nejlepší bude, když si nastoupíme do autobusů, který za nějakou chvíli přijedou a odvezou nás do tábora kousek od Atén, kde se můžeme ubytovat. Mluvili dobrou angličtinou, se kterou jsem neměl žádnej problém, ale podle toho, jak zmateně se rozhlížela holka, co stála vedle mě se zhruba tříletým klukem v náručí, jsem pochopil, že nerozumí ani slovo.
„Chcete, abych vám to řekl arabsky?“ Obrátil jsem se k ní. Jen přikývla. Tak jsem jí to začal opakovat a najednou se kolem mě udělal hlouček lidí, co si to potřebovali poslechnout taky. Zatraceně, napadlo mě, kdybych měl se dostat do cizí země na gumovým člunu, málem se někde utopit a ještě bych nerozuměl ani slovo, nevím, jestli by se mi chtělo.
Mezitím, co jsme měli čekat na ty busy, přišel za mnou jeden kluk ve žlutý vestě, mohl mít něco po dvacítce.
„Ahoj… Viděl jsem, že jsi tlumočil… Ty umíš dobře anglicky?“ Zeptal se mě.
„Ahoj… Jo, řek bych, že jo… Rozhodně se domluvím…“ Pokusil jsem se mluvit tak, aby z toho moc nečouhal evropskej přízvuk, ale podle všeho nic moc neřešil.
„Odkud jsi?“
„Ze severního Iráku…“ Už jsem si pomalu začínal zvykat.
„Ale nejsi Kurd, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou, hrát Kurda bych nejspíš neměl nejmenší šanci zvládnout.
„Poslyš, a nechtěl bys nám trochu pomoct s tlumočením do arabštiny? Někteří lidi nerozumí vůbec a jsou z toho zbytečný komplikace…“ S tím jsem problém neměl. Říkal jsem si, že už kvůli tomu, jak jsem se tady nabral, bych se měl snažit aspoň o to, abych byl k něčemu užitečnej.
„Jasně… To není problém…“ Už jsem chtěl říct, že arabsky umím fakt dobře, ale včas jsem se zarazil, protože by si pak musel myslet, že mi asi přeskočilo.
„Fajn… Tak až přijedou autobusy, drž se blízko mě, jo? Můžem jim to přeložit rovnou všem a ne po pár lidech…“
Velký kloubový busy přijely zhruba za další půlhodinu, dokonce jsem Janisovi, jak se ten kluk jmenoval, do nich pomohl lidi našibovat, a pak jsme vyjeli. Stál jsem na předposledním schodu u řidiče a Janis ještě pode mnou. Lidí bylo hodně a většina chtěla odjet, i když jsem viděl pár skupinek, který se od davu na břehu hned nenápadně oddělily a zmizely směrem do města. Vypadalo to, že to byli ti, kteří se chtěli vydat do Německa hned teď pěšky. Když jsem si vzpomněl, co jsem viděl na makedonský a srbský hranici, moc jsem jim to nezáviděl.
Tábor nebyl daleko od Atén a cesta netrvala naštěstí moc dlouho. Se vším zmatkem v přístavu jsme byli na místě po třetí. Tábor mi připadal vcelku velkej, kolem byl plot a za ním jsem viděl obytný kontejnery, stany a taky jakýsi improvizovaný přístřešky z celt. Když jsme vystoupili z busů, rozhlídl jsem se a začal jsem to porovnávat s tím, co jsem čekal. Nebyl to žádnej interhotel, ale ani jsem zatím neviděl žádný haldy odpadků ani jsem neslyšel moc hluku, vypadalo to, že kdo může, tak radši spí.
Dobrovolníci nám řekli, že pokud máme svý stany, máme si najít místo na jejich postavení a těm ostatním zkusili najít volný místo. Rodiny šly většinou do těch kontejnerů, kluci si naopak začali stavět přístřešky z plachet u plotu, podobně jako to měli ti předchozí. Mně ukázal Janis na bílej menší stan.
„Ty nemáš svůj, že jo? Tady je jeden náš… Někdy zítra a další dny by měly být první pohovory s imigračníma, tak kdybys nám mohl pomoct s tlumočením, bylo by to fajn… Sice někteří z nás…“, ukázal na svý kolegy, kteří pomáhali lidem najít místo, kde budou spát, „umí trochu arabsky, ale… Není jich moc…“ Přikývl jsem.
„Není problém… Řecky neumím, ale… Přes angličtinu to nějak zvládnem… Kde mě najdeš, víš… Asi teď nikam cestovat nebudu…“ Dodal jsem ironicky.
„Dobrý…“, plácl mě po zádech. „Počítám s tebou. A teď běž asi spát, ne? Musíš toho mít za tu cestu dost…“ Přikývl jsem a chtěl zalézt do stanu.
„Počkej…“, zarazil mě. „Ty nemáš ani vodu, co? Zbyla mi jedna láhev, na… Ráno budem řešit ostatní…“ Podal mi ji a vypadl.
Zalezl jsem do stanu. Nebyl moc velkej, na rozdíl ode mě, ale když si lehnu z rohu do rohu, nemusel bych mít ani nohy venku. Otevřel jsem si batoh. Úplně dole jsem měl celtu a hned nad ní ten miniaturní spacák z kšeftu s horolezeckým vybavením. Vytáhl jsem ho ven, roztřepal a byl jsem vděčnej za nápad vzít ho s sebou. Jinak bych spal rovnou na podlážce stanu, která byla sice čistá, ale taky pěkně tvrdá. Zul jsem si boty a sundal kalhoty, obojí bylo ještě mokrý z moře. Vlezl jsem si do spacáku, pod hlavu jsem si dal složenou celtu a na ni ručník. K sobě jsem si vzal peníze, napil jsem se vody, co mi dal Janis, a zapnul jsem zip. Sice jsem byl utahanej, ale než jsem usnul, uvědomil jsem si, že jediný věci, co mi zbyly, se vejdou do malýho batohu. Měl jsem dvě trička, jedny dlouhý kalhoty, jedny kraťasy, troje boxerky, bundu z tržnice, jedny ponožky, jedny boty a jedny sandály, sluneční brýle, hodinky, baterku, malej nožík, celtu, ručník a spacák. To bylo kromě peněz všechno, na příbor jsem pochopitelně nemyslel. Proč taky, když mi jídlo na talíř většinou nachystal někdo jinej. Ať už to bylo v hospodě nebo doma. Nestálo to za moc, ale věděl jsem, že si za to můžu sám. A taky jsem neměl strach. Zítra začíná nová etapa, vlastně už začala, a bude na mě, jak si poradím.
Ráno jsem se vyhrabal ze stanu po osmý a náladu mi o něco zvedlo, že bylo krásně. Rozhlídl jsem se kolem. Po táboře chodili chlapi a ženský všech věkovejch kategorií a pobíhala tady spousta děcek. Některý si neslo hračku, jiný honilo obruč a kousek dál hráli kluci fotbal. Na některých kontejnerech visely šňůry s vypraným prádlem. Lidí nebylo zrovna málo, ale nějakej dav jsem taky neviděl. Rozhodl jsem se, že půjdu zjistit, jak to tady chodí.
Kapitola 13
Došel jsem do přístavu. Horko bylo už snesitelnější, moře dělalo svý a taky bylo skoro pět. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Podle plánu bych se teď měl usadit nenápadně někam na lavičku a měl bych počkat, co se bude dít. Jestli a kam přesně přijedou gumový čluny s uprchlíkama a co se bude dít pak. Jenže jsem měl pořádnej hlad a čekala mě celá noc venku. Nakonec jsem zapadl do tratorie, která byla kousek zpátky do města. Dal jsem si souvlaki, řeckou variantu kebabu, s okurkovým salátem a karafu vína. Jídlo bylo vynikající, ani nebylo drahý a pěkně mi zvedlo náladu. Pak jsem se vrátil přímo k moři, usadil jsem se na lavičku a začal jsem si hrát na turistu, kterej na něco čeká. Utekla hodina, pak dvě, začao se stmívat a nedělo se nic. Říkal jsem si, že bude pěknej průšvih, jestli ty řeči o uprchlíkách budou jen výmysly novinářů a já se jich ani nedočkám. Ale najednou jsem viděl, že se na moři objevily dva placatý čluny, který se přibližovaly. Za chvíli jsem rozeznal, že jsou plný lidí a někteří z nich mají oranžový vesty. Nemohl jsem jít blíž, abych nebyl moc nápadnej, ale i tak jsem viděl, jak kousek od břehu začali seskakovat do moře a většinou celí mokří vycházeli z vody. Kousek dál, už na chodníku, se z nich vytvořily skupinky a pak menší dav, ke kterýmu za pár minut dorazilo několik vojáků. Začali ty lidi organizovat, ukazovali jim, kam jít a nakonec jich většinu odvedli směrem k autobusům, kterých jsem si předtím moc nevšiml. Za hodinu bylo po všem. Zůstal jsem sedět na lavičce a jen tak pro sebe jsem začal hodnotit, co jsem viděl. Při vylodění nastal manší zmatek, ale žádný strkanice ani násilí tam neproběhly. Ani mezi těma lidma ani když přišli vojáci. Obojí mi hrálo do noty. Pokud bude zítra situace podobná, neměl bych mít problém nenápadně se k těm lidem připojit, i když půjdu ze břehu a ne z moře. Pokud přijedou aspoň dva čluny, bude se při vylodění motat víc než sto lidí, kteří se většinou dali dohromady až na lodi. Nikdo by si nemusel všimnout, že jsem s nima nebyl po cestě.
Už jsem se chtěl pomalu zvednout a jít třeba někam na pláž, kde bych se na chvíli natáhl, když přijely další tři lodě. Tak jsem si dal ještě repete, ale všechno šlo zhruba, jako poprvý. Nešel jsem tak blízko, abych to mohl zřetelně rozeznat, ale zdálo se mi, že na lodích je zhruba stejnej počet vcelku mladejch kluků a naopak matek s dětma různýho věku Dokonce jsem zdálky viděl, že některý měly v náručí skoro batolata.
Když se zase všechno uklidnilo, vypravil jsem se směrem, kde jsem čekal pláž. Fakt tam byla, ale měl jsem strach na takovým místě usnout. Ne že by se mi mohlo něco stát, spíš jsem měl strach o batoh. Vydržel jsem vzhůru, ale když ráno začínalo svítat, byl jsem už docela utahanej a ospalej. Rozhodně tak, že se mi představa nespat víc než dalších 24 hodin nezdála realizovatelná. Přemýšlel jsem, co udělám, protože to byla první věc, se kterou jsem nepočítal. Myslel jsem si, samozřejmě úplně mimo, že vydržím s přehledem nespat třeba tři dny a ještě přitom zůstat svěží. Nakonec jsem se znovu spolehl na sociální inženýrství. Zapnul jsem mobil a začal se shánět po nějakým hostelu dál ve městě. Jeden jsem našel. Když jsem tam přišel, bylo půl devátý. Za recepcí byl mladej studentík.
„Dobrý den…“, pozdravil jsem slušně v dobrý angličtině. „Můžete mi pomoct, prosím vás? Já… Jedu za kamarádama na severní Krétu, jsou tam už týden… Měl jsem na dnes lístek na loď, ale včera večer jsem to trochu přehnal s pitím a usnul jsem na pláži. No a když jsem se vzbudil, byly pryč doklady a půlka peněz. Nahlásil jsem to na policajty, ale na ambasádě jsem objednanej až na odpoledne, aby mi vystavili náhradní doklad. Nemohl bych se u vás trochu vyspat, než pojedu do těch Atén? Jsem tak unavenej, že skoro nevidím A zůstal bych až do zítřka, protože tu dnešní loď nestihnu…“ Pokrčil rameny.
„Já bych vám rád pomohl, ale máme check-in až ve dvě, to byste musel platit i za minulou noc…“ Zavrtěl jsem hlavou.
„To mi vůbec nevadí, klidně vám zaplatím ty dva dny rovnou teď, zapíšu se vám tady a až odpoledne přijedu s tím dokladem, předložím vám ho dodatečně…“ Žádnej problém v tom zjevně neviděl.
„Dobře… Tak by to šlo… Mám tady volnej malej jednolůžák, o ten není většinou moc zájem… Vadilo by vám, že má okno do dvora?“
To mi vadilo ze všeho nejmíň. Zaplatil jsem třicet eur za dvě noci, do knihy jsem se zapsal jako Marian Čierny, původem z Nových Zámků, Slovenská republika, vzal jsem si klíč a zapadl jsem nejdřív do sprchy na chodbě a pak do pokoje. Budík na mobilu jsem si nastavil na dvě hodiny, spadl jsem do postele a okamžitě jsem spal.
Vzbudil jsem se sám za pět dvě. Protáhl jsem se v posteli a rychle jsem zhodnotil, jak mi je. Byl jsem sice trochu rozlámanej po cestě busem a po dlouhým nočním sezení na tvrdé lavičce, ale jinak jsem se dobře vyspal a jen jsem měl hlad. Na nic moc jsem nečekal, oblíkl jsem se a před půl třetí už jsem vracel klíč na recepci.
„Zatím díky moc, doufám, že mi tam pomůžou… Jinak mám po prázdninách….“ Rozloučil jsem se a vypadl.
Uvažoval jsem, co budu teď dělat. Nakonec jsem si říkal, že bych se nemusel už druhej den potloukat po přístavu, jinak si mě ještě někdo všimne, a zajel jsem zase metrem na jídlo do Atén. Vrátil jsem se až po šestý a naplno jsem si uvědomil, že se blíží nejdůležitější část mý únikový akce.
Do večera už jsem se snažil, abych se nikde moc neukazoval. Když se začalo před devátou stmívat, zalezl jsem do nějaký polorozpadlý boudy na vzdáleným konci přístavu a převlíkl jsem se do toho anonymního ohozu z vietnamnské tržnice. Pas jsem nejdřív zkusil spálit a zčernalý zbytky jsem vzal s sebou na vyhození do kanálu. Samozřejmě jsem si dal pozor, aby stránky s identifikací zmizely úplně. Amir zmizel a já jsem opatrně vyšel ven. Zbavil jsem se torza pasu, do dvou odpadkových košů jsem strčil bundu a kalhoty. Boty jsem postavil na další koš, možná se někomu budou hodit. Pak jsem vzal do ruky mobil. Bylo mi skoro líto se ho zbavit, měl jsem ho zapnutej jen pár hodin, ale nakonec jsem se rozhodl neriskovat. Nenechal jsem si kromě peněz, řetízku, obyčejnejch hodinek a těch pár kousků oblečení s odpáranejma značkama nic. Z mobilu jsem vytáhl kartu, šlápl jsem na něj a všechno jsem to hodil do veřejné kanalizace. Pak jsem se už po tmě přikrčil u pláže a čekal jsem. Na to, že by tuto noc nikdo nepřijel, jsem radši nemyslel.
Naštěstí to netrvalo moc dlouho, v dálce se objevily gumový čluny, který jely k pobřeží. Byly dokonce čtyři. Potichu jsem vlezl do vody a snažil jsem se, abych se co nejvíc vyhnul světlům. Čluny byly blíž a blíž a mně začalo bušit srdce. Zvládnu to, zamíchat se mezi ně? Pak jsem najednou slyšel hlasy a zvuky skoků do vody. Udělal jsem pár kroků ještě v předklonu a najednou jsem byl přímo mezi něma. Kolem mě byla spousta lidí, všude zmatený hlasy, rozeznal jsem arabštinu, ale míchala se i s něčím jiným, čemu jsem nerozuměl. Všichni jsme šli ke břehu za světlem, pak se objevili nějací lidi, co pomáhali na břeh matkám s dětma v náručí.
Vylezl jsem z půli mokrej na chodník a potkal se s prvním vojákem.
„Where are you from?“ Zeptal se anglicky.
„From nothern Iraq…“ A v té chvíli se narodil Hassan Said.
Kapitola 12
Vzbudil jsem se z ničeho nic a pár vteřin jsem uvažoval o tom, kde jsem a co se děje. Z okna jsem viděl, že jsme na nějaké dálnici a radši jsem se podíval na hodinky. Jedna??? To jsem spal nějaký dvě a půl hodiny? Podle všeho jsem prošvihl hranice s Maďarskem a za půl hodiny by měla přijít Budapešť. Rychle jsem sáhl za sebe, jestli mi nechybí batoh. Všechno bylo na svým místě, ale stejně, asi bych si mohl začít dávat větší pozor.
Když se blížila Budapešť, už jsem si dal pozor, abych neusnul. V životě jsem tady nebyl a chtěl jsem si kousek města prohlídnout aspoň z okna busu. Město vypadalo hezky, zvlášť kvůli Dunaji a všem těm mostům, který přes něj vedly. Na autobusovým nádraží jsme pak měli asi deset minut přestávku, tak jsem si vyběhl na nástupiště koupit kafe a bagetu z automatu. Ale stejně jsem si pořád periferně kontroloval, jestli to nevypadá na odjezd. Kdybych zůstal zrovna tady, nebylo by jednoduchý se odsud dostat a stěžovat bych si nikde nemohl, že mi ujeli, když jsem jel napůl na černo.
Cesta z Budapešti na hranice se Srbskem byla spíš otrava než co jinýho. Teprve až bylo Roszke skoro na dohled, začal jsem být trochu nervózní. Projde to i tentokrát bez pasu? Ukázal bych jim ho, jasně, ale lepší by bylo, kdybych nemusel. Na maďarské straně to nevypadalo, že by se s náma chtěl někdo zdržovat. Viděl jsem, že je tam nějaká skupina lidí, kteří mohli být klidně uprchlíci, ale ti šli opačným směrem a Maďaři se netvářili, že by byli ochotní pustit je dál. My jsme si jen v jednom z pruhů počkali, až auta před náma projedou pod žlutou velkou bránou a za chvíli jsme byli na srbským území. Autobus pak zastavil na stanovišti a ve dveřích se objevil srbskej voják. Ale jak to tak vypadalo, řidiče znal a pokud jsem dobře pochopil, co jsem zaslechl, oslovoval ho dokonce jménem. Pak jen nahlídl do uličky, mávl rukou a odporoučel se ven. Řidič zavřel dveře a jelo se dál. Čekalo nás pěknejch pár stovek kilometrů na jih přes celý Srbsko. Hlavou se mi honila spousta věcí a když se po deváté začalo stmívat, rozhodl jsem se, že se možná zkusím trochu vyspat. Vedle mě bylo volný místo, mohl jsem si dokonce napůl lehnout a batoh jsem si dal pod hlavu. Probudil jsem se, když autobus vjel podle všeho do zatáčky. Kolem byla tma a ticho a vypadalo to, že všichni spí. Podíval jsem se na hodinky. Bylo po půlnoci a za nějakou půl hodinu měly přijít další hranice. Sedl jsem si a podíval jsem se z okna. Zdálo se mi, že jedeme mezi horama a za chvíli jsem viděl v dálce světla. Vypadalo to, že je před náma nějaký město, který se táhne v údolí. Podle času to mělo být už asi Preševo, hraniční přechod mezi Srbskem a Makedonií.
A taky bylo. Jak jsme se blížili, bylo světel čím dál víc a najednou jsme byli na hranicích. Byla sice noc, ale velký množství lidí, kteří se chtěli dostat do Srbska, se přehlídnout nedalo. Taky jsem si všiml. že je kolem hodně uniforem, ale nebyl jsem schopnej přesně rozeznat, kolik z nich bylo vojáků a kolik policajtů. Čekal jsem, co se bude dít přímo na čáře, ale nestalo se nic. U brány jsme sotva zastavili, ale viděl jsem moc dobře, že je to podle všeho hlavně kvůli tomu, že všichni jsou na druhý straně a řeší tam ty davy, co chtějí opačným směrem. Na moment jsem si říkal, co bude se mnou, až najednou nebudu žádnej občan EU, ale tím jsem se teď nechtěl nechat rozhodit.
Průjezd Makedonií jsem prospal a na přechodu do Řecka, kde jsme byli kolem pátý, jsem se ani úplně neprobral. Teprve až o hodinu a půl později v Soluni mi docvaklo, že první půlku únikovýho plánu mám skoro za sebou. Byl jsem v Řecku, můj pas neměl nikdo v ruce a nikomu jsem neřekl svoje jméno. Zatím šlo všechno tak jednoduše, až mi to bylo podezřelý. Ale místo dlouhejch rozborů jsem radši koukal z okna, protože bylo samozřejmě už světlo a busem jsem skoro skrz celý Řecko ještě nejel. Několikrát jsme zastavili u nějakých restaurací, kde vystupovalo pár lidí a taky jsme si mohli koupit narychlo něco k jídlu.
Před druhou jsem před náma na obzoru uviděl jakejsi mrak. Brzo mi došlo, že to bude smog nad Aténama a že za necelou půl hodinu budeme na místě. To mě probralo a začal jsem si v duchu opakovat další části itineráře. Dostával jsem se totiž do fáze, ve který jsem už neměl přesně daný časy a kde další vývoj záležel na situaci na místě.
Zbytek cesty najednou utekl strašně rychle, zastavili jsme na autobusový stanici, sebral jsem ze sedadla batoh a hrnul jsem se ven. Žádný zavazadla jsem na rozdíl od ostaních neměl, tak jsem jen znovu poděkoval řidiči, kterej byl už zase ten samej, co mě vzal do autobusu, a šel jsem.
Po pár krocích jsem si uvědomil, jaký je tady strašný vedro. Bus byl klimatizovanej, ale teď jsem se okamžitě zpotil. Koneckonců jsem měl na sobě pořád ty military hadry a boty na trek, takže se nebylo čemu divit. Nedalo se to ale dobře vydržet, takže jsem zapadl do klimatizované kavárny, objednal jsem si kafe a kolu a uvažoval, co s tím. Ale nejdřív jsem stejně chtěl konečně zapnout mobil ze zastavárny. Modlil jsem se, aby byl v pořádku a aby bez problémů vzal slovenskou přednabitou kartu. Že by mě podle připojení mohl někdo identifikovat, jsem se nebál. Byly prázdniny, kolem byly davy turistů a beztak plno Čechů a Slováků. Zmáčkl jsem knoflík a čekal. Mobil se po pár vteřinách poslušně rozsvítil, kupodivu vydrželo i nabití ze středy večer. Dal jsem do něj kartu a za chvíli jsem měl síť. Výborně. Pocit divnýho mezičasí najednou zmizel, měl jsem zničehonic dojem, že jsem zpátky. Zpátky na příjmu, zpátky v civilizaci. Zvláštní, jak málo někdy člověku stačí. Navíc tady byla wi-fi, takže na zjištění spojů do Pirea jsem nespotřeboval žádnej kredit. Jezdilo tam v jednom kuse něco, i metro, takže mi zbývalo vyřešit to oblečení. Stalo by se něco, pokud bych si na sebe vzal ty uprchlický kraťasy? Rozhlídl jsem se. Kolem chodili polonazí lidi, mezi kterýma se i takhle vymóděnej lehce ztratím. Tričko jsem si nakonec nepřevlíkal, zbavil jsem se dlouhejch kalhot a přezul jsem se do plážovejch pantoflí. Pak jsem dopil kolu, vyšel ven, zařadil se do davu a byl jsem si jistej, že jsem zapadl. Stanici metra jsem dlouho hledat nemusel, byla hned za rohem. Koupil jsem si lístek a za půl hodiny jsem se dostal z upečených Atén do Pirea.
Hned, jak jsem vyšel v Pireu z metra, ucítil jsem to, z čeho jsem byl vždycky celej pryč. Mořskej vzduch. Často jsem si říkal, že jsem se narodil ve špatným místě, protože moře jsem jednoduše miloval a když jsem u něj mohl být chvíli aspoň o prázdninách, cítil jsem se jako v sedmým nebi. A pak jsem po pár krocích uviděl další věc, která mě fascinovala. Lodě. Obrovský lodě, který jsem viděl jen párkrát v životě. Zatraceně, napadlo mě najednou, a nestačilo by, abych si tady našel nějakou nádenickou práci v přístavu nebo dokonce na lodi? Zůstal tady pár měsíců nebo rok dva a počkal, až se to celý přežene? Na moment jsem nad tím zapřemýšlel, ale včas mi došlo, že je to nesmysl. V roce 2015 je celej svět propojenej, plnej databází, skoro všichni Evropani jsou někde zapsaní, každej musí mít všechny možný pojištění a nevím, co ještě. Pokud bych se tady zaměstnal na svůj pas a Češi by mě začali hledat, našli by mě bez problémů a vydání do republiky by bylo velmi rychlý. Bohužel, nedá se nic dělat, musím zůstat u původního plánu.
Kapitola 11
Zamířil jsem směrem, kde jsem tušil obchodní dům. Nebylo to moc daleko, supermarket jsem našel jednoduše, koupil jsem si jídlo a pití na cestu a ještě jednu slovenskou přednabitou telefonní kartu.
Bylo před půl desátou a to byla správná doba na cestu na autobusový nádraží. Čekala mě druhá část postupový zkoušky ze sociálního inženýrství a kromě toho jsem si musel tu akci pečlivě načasovat. Potřeboval jsem k tomu autobusu doběhnout akorát, ne pozdě, ale ani ne moc brzo, aby všechno šlo rychle a abych nikomu nedal moc času na přemýšlení.
Na místě jsem byl ve tři čtvrtě na deset. Zdálky jsem viděl, že autobus zrovna přijel, ale ještě bylo brzo. Schoval jsem se za budovu a čekal. Že mají ještě patnáct volnejch míst jsem kontroloval předevčírem večer na netu a doufal jsem, že to vydrželo.
Za šest minut deset jsem se rozdýchal a vyběhl jsem směrem k autobusu. Potřeboval jsem, aby to vypadalo, že jsem běžel přes půl města.
„Slečno… Slečno… Prosím vás, počkejte…“ Volal jsem na stevardku zdaleka a mával jsem rukama.
„Prosím vás, máte ještě jedno volný místo? Já… Letím přes celý město, stalo se mi něco strašnýho… Já… Mám přítelkyni, a…“, dělal jsem, že lapám po dechu, „a ona měla dnes ráno v Řecku nehodu, je tam v baru na brigádě, volali mi z nemocnice a já… Byl jsem tady u otce na práci a teď se tam nemůžu dostat rychleji než s váma, našel jsem si vás na poslední chvíli na netu…“ Holka, mohlo jí bejt sotva osmnáct, na mě zírala a probrala se až za moment.
„Ale… Takhle to nejde, musíte mít jízdenku předem a předložit doklady, ale… To už se nestihne…“ Začala protestovat a mně došlo, že mluví česky. To se mi výborně hodilo, protože nehrozila žádná nevraživost vůči čehúnom.
„Já vím, ale je to má jediná možnost… Podívejte se, mám nachystaný peníze na jízdenku, připlatím si, mám o ni hroznej strach… Měl jsem za ní přijet příští týden, chtěl jsem ji požádat o ruku, podívejte se…“ Strčil jsem jí pod nos ten prstýnek. „A teď ani nevím, v jakým stavu ji najdu ani co se jí stalo… Já… Já za ní prostě musím…“ Vytáhl jsem z kapsy nachystanejch 150 euro, i když jsem moc dobře věděl, že jízdenka stojí 90. Řidiče, zaručeně Řeka, kterej celou dobu jen nezúčastněně koukal a nepletl se do debaty, to viditelně zaujalo. Holka chvíli ještě váhala, ale pak se k němu obrátila. Mluvila na něj řecky. Tvářil se dál stejně lhostejně, ale pak udělal mezi zuby jakýsi tss a ukázal na autobus.
„Dobře… Když je to taková mimořádná věc… Ale máte pas, aby nebyly na hranicích problémy, že jo? A cesta trvá třicet hodin, s tím doufám počítáte…“ Vzala si ty eura, dala je řidiči a ten je okamžitě stopil v kapse. Tentokrát bude mít i příplatek za jízdu o víkendu. Vytáhl jsem z batohu pas a zvenku jsem jí ho předvedl.
„Jasně… To bylo jediný, co jsem si stihl vzít… Díky moc…. Zachránili jste mě…“
„Jo a řidič říkal, ať si sednete na ty místa vzadu a moc na sebe neupozorňujete…“ Ukázala mi na dveře.
Už jsem nic neříkal a zapadl jsem na poslední sedadla úplně do rohu. Enerigii na to, abych dělal nějaký vylomeniny, jsem rozhodně neměl. To mi ani nemuseli říkat. Jak jsem si sedl, dveře se zaklaply a autobus vyjel.
Zavřel jsem oči, ale spát jsem nechtěl. Snažil jsem se spíš si srovnat v hlavě, co se to v těch minulejch dvanácti hodinách vůbec stalo. Nic takovýho jsem v plánu neměl a navíc mě to zatraceně vykolejilo. Potkal jsem se s týpkem, ktrerej by podle všeho stál za to, aby člověk hodil za hlavu věčnej strach a řekl, jak to s ním je. Ke všemu to vypadalo, že on to má podobně. A už od začátku jsem věděl, že to bude jen pár hodin a že ho s pravděpodobností 99% už nikdy neuvidím. Koneckonců, možná to bylo štěstí, aspoň si mě bude pamatovat jako milýho studentíka z Prahy a ne jako gangstera s podílem na kořisti v batohu, kterýho budou za pár dní hledat policajti po celé republice. A taky bezcitnýho padoucha, co jako jedinej syn opustil svou matku. Vytáhl jsem vizitku, co mi dal, a konečně jsem si přečetl, s kým jsem to byl v posteli.
Inženýr, Ph.D., ředitel bratislavské pobočky jednoho z lídrů na bankovním trhu. Navíc tak pěknej a sympatickej chlap. A měl podle všeho úplně stejně podělanej život jako já. S jedinou výjimkou, když chtěl otevřít trezor v bance, nepotřeboval k tomu kámoše s umělohmotnou bouchačkou. Pak mě napadlo, že až budu na místě, mohl bych si zřídit zas nějakej falešnej anonymní mail a poslat mu aspoň zprávu, že jsem v pořádku. Že jsem nespadl do žádný rokle, ale že jsem musel někam odjet. Třeba na Island, vždyť je to fuk. Takový riziko by to asi nebylo. Ale teď jsem to vyřešit nemohl.
Zkusil jsem se začít soustředit na to, co se bude dít v příštích dnech v Praze a jestli mě to může nějak ohrozit. Pokud nenastal nějakej průšvih, ještě by po mně nikdo neměl ani vzdechnout. První poprask by měl nastat až pozítří, v pondělí. A podle všeho by mě nejdřív měli hledat v práci, protože áčko jsem za ty dva a půl roku neměl ani jedno. Nebo rovnou ten policajt kvůli tomu, že jsem nepřišel na výslech v deset. Ten by asi volal do firmy a šéf pak bude shánět matku, jestli jsem se vrátil. Všem jsem shodně řekl, že jedu na rallye do Polska a tam se fakt o víkendu jelo, to jsem si pohlídal. Proto jim nějakou dobu zabere, než přes ředitelství soutěže zjistí, co se stalo. Nikomu jsem neřekl, kterej to měl bejt tým, takže budou ten zmatek podle mýho odhadu rozmotávat minimálně den, než zjistí, že jsem tam vůbec bejt neměl. Teprve pak by snad mělo přijít na řadu prověření mýho mobilu. Poslední stopy po připojení na buňku budou někde u Labe. Možná budou hledat tam a taky asi začnou prověřovat počítač, kterej bude ovšem totálně mrtvej. Pak, ale podle mýho nejdřív v úterý nebo ve středu, by měli začít prohlížet záznamy na kamerách. Tam by mě ale najít tak jednoduše neměli. Jednak jsem se vyhnul všem dopravním uzlům a jednak by mě ani neměli dobře rozeznat. Oblečení jsem měl takový, jaký jsem si na sebe v životě nevzal, včetně bot, a celou dobu jsem měl kšiltovku a tmavý brýle. Taky mi hrálo do karet, že se možná ty záznamy bůhvíjak dlouho neuchovávají, aspoň některý, a že řada těch kamer je mizernejch a obraz z nich nestojí za nic.
Byla by to prostě neskutečná náhoda, kdyby mě někde zachytili. Spíš bylo pravděpodobný, že jsem se jim jednoduše ztratil a budou muset začít řešit proč. Jestli jsem zdrhnul sám nebo jestli mně někdo třeba vzal něčím po hlavě a pak do tý vody hodil. A nebude to úplně snadný, s Tomášem jsem si nikdy o ničem nepsal ani jsme si nevolali. Všechno se domlouvalo potichu a nenápadně v posilovně u baru. Dohromady nikdo nevěděl, co se mezi náma dělo, a jestli byl Tomáš pořád ve Státech, což měl bejt, ani nehrozilo, že by policajtům něco vyklopil. Bůhví, jestli už mají toho zatracenýho Hrazdíru. Podívat se, jestli je třeba v pátračce, jsem samozřejmě nemohl ani z toho novýho mobilu, takovej blázen jsem zase nebyl. Prostě jsem to musel hodit za hlavu a starat se v první řadě o to, co mám dělat já sám. Na chvíli jsem si zkusil uvolnit ztuhlej krk a pak jsem asi usnul.
Kapitola 10
Celý nám to vydrželo asi do dvou. Pak jsem usnul a vzbudil jsem se těsně po sedmý. Když jsem si uvědomil, kde jsem a co mě čeká, moc velkou radost jsem z toho neměl. Marian vedle mě ještě spal, ale jak jsem se pohnul, otevřel oči. Beze slova jsem se k němu natáhl a dal jsem mu pusu.
„Dobré ránko, miláčik…“ Usmál se. Na moment jsem ho znovu objal.
„Budu muset jít… Jenom… Můžu se ještě jednou u tebe osprchovat? Mám před sebou celej den cesty…“
„Samozrejme. Ale nechceš sa so mnou ešte naraňajkovať? Urobil by si mi veľkú radosť…“ Bleskově jsem to zkusil propočítat.
„Jak daleko jsme od centra? Jede mi to po půl desátý, ale musím si koupit ještě pár věcí…“ Taky bych se s ním rád nasnídal.
„Štvrť hodiny autom. Odveziem ťa. Vieš čo, môžeš ísť pod sprchu a ja to medzitým nachystám. Ušetríme čas.“ Navrhl mi a mě to připadlo jako dobrý řešení. Když odešel dolů a já jsem vstal, viděl jsem, že v týhle ložnici i koupelně je s ním normálně fakt ženská, že mi nelhal. Průhledem do chodby bylo navíc vidět další pootevřený dveře, za kterýma byl nepochybně dětskej pokoj. Taky to asi nemá jednoduchý, v jednom kuse se přetvařovat a teprve až manželka odjede na prázdniny, moct si zajít do klubu. Dál jsem to ale radši nerozebíral.
Ve tři čtvrtě na osm jsme už seděli u stolu a Marian mi nalíval kafe.
„Vieš, že to bola jedna z najkrajších nocí v mojom živote?“ Pohladil mě po tváři.
„Díky…“, pak jsem se na moment zarazil a chvíli jsem uvažoval, jestli mám vůbec pokračovat, ale nedalo mi to. „Nechci bejt vlezlej nebo se tě vyptávat, ale tady… Asi to lidi jako ty a já nemají jednoduchý, co?“ Pokrčil rameny.
„Ako sa to vezme. Asi to veľa záleží na osobné odvahe a na tom, odkiaľ pochádzaš…Ja som z Nových Zámkov a tam to ešte teraz nie je jednoduché. Nepoznám tam veľa ľudí, čo by sa k tomu verejne priznali. Keď mi bolo tak sedemnásť, čakal som, že sa to zmení, až odtiaľ odídem. Lenže potom som prišiel do Bratislavy na fakultu a než som si tam stihol zvyknúť, našla si ma jedna spolužiačka, ktoré som sa páčil. Ani neviem, ako sa to stalo, ale zrazu sme boli spolu na radnici. Potom sa narodilo dieťa, urobil som kariéru v banke, skoro som sa stal riaditeľom veľkej pobočky a na všetko bolo neskoro. Viem, že je to moja chyba a často som z toho nešťastný, ale nie je z toho cesta von. Aspoň nie teraz… Možno, keby som stretol skôr chlapca ako ty, bolo by to inak. U vás je to asi jednoduchšie. Keď žiješ v Prahe, môžeš byť openly gay bez nejakých následkov, nie?“ Poposedl jsem si.
„To máš pravdu… Můžeš… Ale já jsem to taky nedokázal svýmu okolí říct… Matka ani lidi…“ Už jsem chtěl říct v práci, ale včas jsem se zastavil. „…ve škole to neví…“ Nedokázal jsem mu lhát aspoň v tomto.
„A otec?“ Vylítlo mu z pusy.
„Já… Vlastně žádnýho otce nemám… Byl to cizinec, napůl černej Američan. Byl v Praze na pár tejdnů v roce 1990 a ztratil se, ještě než jsem se narodil… Ale možná, kdybych včas potkal chlapa jako ty, mohl jsem bejt jinde…“ Jo, kdybych potkal jeho a ne toho zmetka Tomáše, nemusel bych zdrhat, prolítlo mi hlavou. Vzal mě za ruku.
„Prepáč. Ale preto si teda taký krásny exotický typ…“ Skoro bych se rozesmál, když jsem si vzpomněl na ty poznámky, co mi lidi ve škole trousili za zády.
Chvíli jsme si povídali ještě o hloupostech a najednou bylo skoro tři čtvrtě na devět. Podíval jsem se na hodinky. „Budu muset…“ Pomalu jsem se zvedal.
„Prepáč. Nevysvetlí si to zle, ale chcel by som ti dať aspoň malý darček…“ Evidentně byl trochu v rozpacích, asi abych si nepřipadal jako holka, kterou sbalil někde na chodníku.
„Neblázni… Já… Nic pro tebe nemám na oplátku, nedělej si starosti…“ Usmál jsem se na něj a myslel jsem to vážně, nic jsem si odnést nechtěl.
„Ale ty si mi ten krásny darček už dal, včera…“ Stoupl si ke mně a dal mi pusu.
„Ale… Mně se to líbilo taky… Nic mi nedlužíš… Opravdu…“ Objal jsem ho. Byla to pravda, bylo mi s ním dobře. Asi jako už dlouho ne.
„Nie, počkaj ..“ Pustil mě a na moment zmizel do obýváku. Když se vrátil, něco mi podával. Pěknej řetízek na ruku, vypadalo to na zlato.
„Prosím zober si to…“ Začal jsem se bránit.
„Ne, já… To fakt nemůžu… Bylo to pěkný pro nás oba… A…“ Dal mi ruku na pusu.
„Kúpil som to pre niekoho, komu som to nedokázal dať … Teraz z toho zrovna strach nemám, tak mi to prosím nepokaz.“ Vzal mě za ruku a sám mi ten řetízek zapnul. Došlo mi, že by nebylo pěkný se s ním dál přetahovat.
„Tak… Díky moc, ale opravdu to nebylo nutný…“
„Já viem… Práve preto… Vieš čo? Akú máš najmenší mincu?“ Nevěděl jsem, jak to myslí, ale sáhl jsem do kapsy a natáhl jsem k němu ruku s drobnýma. Rozhrábl je a vybral si dvaceticent.
„Dáš mi ju? Aby som si bol istý, že sa mi to nezdalo…“
„Ne, počkej…“ Zarazil jsem ho. „Ta by se ti pletla s vašima…. Mám pro tebe něco jinýho…“ Hrábl jsem hlouběji do kapsy. Měl jsem tam úplně novou padesátku, asi rovnou z mincovny. Svítila jako dukát. Podal jsem mu ji. „Tahle je pro tebe…“
Ještě jedna pusa, asi poslední. Venku bysme se takhle loučit nemohli.
Vyšli jsme do haly. Počkal jsem, až dojede přímo před dveře a bleskově jsem nastoupil. Pak jsem se sklonil tak, aby mě z venku nebylo vidět.
„Čo to robíš?“ Otočil se ke mně překvapeně.
„Nechci, aby tě se mnou někdo viděl… Máte tady určitě sousedy a nerad bych ti vyrobil malér…“ Vysvětlil jsem mu to ještě s hlavou u kolen. Narovnal jsem se teprve, až jsme byli na normální silnici.
V centru jsme byli za deset minut. Zaparkoval v jedné boční ulici blízko obchoďáku a obrátil se ke mně.
„Nedáš mi na seba číslo?“ Zeptal se po chvíli mlčení. Zarazil jsem se.
„Já… Zrovna měním operátora… Brzy bude neplatný a nový ještě nemám, ale… Můžeš mi dát mail? Pošlu ti ho, až se vrátím do Čech…“ Skoro jsem tomu nechtěl věřit, ale vytáhl oficiální vizitku. Vzal jsem si ji.
„Díky a neboj, volat nebudu… Když tak, pošlu nějakou neutrální esemesku…“ Zkusil se usmát. Ale vypadal sklesle.
„Som veľmi rád, že sme sa stretli… A dávaj na seba pozor…“ Na vteřinu jsem se dotkl jeho ruky pod palubní deskou.
„Budu, ale ty taky… Někteří kluci jako já jsou hrozní bastardi…“ Zavrtěl hlavou.
„Nemaj strach, ty si bol prvý, koho som si vzal domov …S tými pár ostanými som bol v hoteli. Mám radar na ľudí, vieš? A vedel som, že ty si ten najmilší chalan na celom Slovensku…“ Hlavou mi prolítlo, jestli je fakt sen každýho ředitele banky, aby si do vily za bůhví kolik miliónů přivedl gaunera, kterej se účastnil ozbrojenýho přepadení pošty.
„Ahoj…“ Otevřel jsem dveře. „Třeba někdy…“
„Budem čakať Stále…“ Zabouchl jsem za sebou, už jsem se neotočil a šel jsem pryč. Bylo mi pěkně zle, z toho, že musím pryč i ze mě samotnýho, ale musel jsem se okamžitě sebrat.
Kapitola 9
V parku jsem už dál nezůstával, sbalil jsem si batoh, koupil si v trafice jízdenku a tramvají odjel na konečnou až do jakési vesnice za Brnem, kde se dalo nasednout na místní courák do Břeclavi. Cesta nebyla nijak moc zajímavá, jen jsem z okna zahlídl Pálavu, kde jsme se byli s firmou minulý léto opít ve vinným sklepě. Teambuilding tomu šéf tehdy říkal.
Jak jsem se pomalu blížil k první hranici, přece jen mi trochu stoupl adrenalin. Normálně tady sice kontroly nebyly, ale tohle léto byly některý věci přece jen jinak. Stát se to mohlo. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych ten mezinárodní EC rychlík úplně vypustil a přejel na Slovensko jinak, ale pak jsem se na to vykašlal. Tohle risknu. Přijdou určitě horší hranice a pokud bych začal blbnout už tady, asi bych nikam nedojel.
Vlak mi měl jet něco před sedmou, ale měl asi dvacet minut zpoždění. Na rozdíl od těch předchozích byl narvanej, sotva jsem našel místo. Sedl jsem si a čekal jsem, až vyjedeme. Průvodčí pochodoval kolem vlaku a rozhlížel se. Pak jsem sebou trhnul. Dveře do vagónu se otevřely a dovnitř vešel pár policajtů v černejch uniformách. Do háje, říkal jsem si, teď budu muset ten zatracenej pas vytáhnout a stane se, co jsem rozhodně nechtěl. Cítil jsem zrychlenej tep, když jsem viděl, jak si všechny prohlíželi, ale nakonec se nezastavili u nikoho. Vydechl jsem si a došlo mi, že bych se měl rychle uklidnit. Tady, jak se ukázalo, o nic nešlo, čekají mě zaručeně divočejší věci a pokud budu nervózní, budu automaticky podezřelej.
Zbytek cesty se obešel bez dalších šoků a před devátou už jsem byl v Bratislavě před nádražím. Podle plánu jsem se měl na noc někam zašít, moc na sebe neupozorňovat a počkat do rána. Jenže jsem udělal něco neuvěřitelnýho. Než jsem odjel, nedalo mi to a podíval jsem se na netu, kde jsou tady jaký gay bary a kluby. A teď jsem se do jednoho z nich vypravil.
Podnik byl menší, žádná diskotéka a vypadalo to tam útulně. Posadil jsem se k jednomu stolu spíš u stěny a objednal jsem si pro začátek jen kafe. Moc dlouho jsem sám nebyl. Po nějaký čtvrt hodině jsem uviděl týpka, kterej mířil ke mně. Mohl být tak o deset let starší než já, štíhlej, dobře oblečenej, prostě pěknej a sympatickej chlap.
„Čauky, môžem si k tebe prisadnúť?“ Zeptal se rovnou. Ukázal jsem na židli.
„Jasně, na nikoho nečekám…“
„Vojačik?“ Usmál se a ukázal na mý tričko. Zasmál jsem se.
„Ani ne… Jedu do Tater trochu chodit… Takže jsem si jednou za čas oblíkl military… Já… Studuju v Praze na fakultě, prostě čehún…“ Začal jsem budovat přijatelnou legendu. Přikývl.
„Ja som Bratislavčan, teda teraz… Ako sa voláš?“
„Miro…“ Podal jsem mu ruku.
„Marian…“
Začali jsme si povídat a každej jsme si objednali drink. Evidentně jsem se mu líbil. Po nějaký hodině jsem došel k tomu, že to nebyl jen první dojem. Byl fakt sympatickej a chytrej, podle všeho měl dobrou práci. Na chvíli jsem přemýšlel o tom, proč jde do baru a hledá kluka, jako jsem já. Pak se zkusmo dotkl mé ruky.
"Mal by si niečo proti tomu, keby sme spolu išli niekam, kde bude menej ľudí?“ Podíval jsem se na něj a pomalu jsem zavrtěl hlavou.
„Já… Asi ne, ale… Víš, jak se to tady dělá?“ Zavrtěl hlavou.
„Chcel som ťa pozvať k sebe domov. Žena konečne odišla s deťmi na prázdniny…“
Pokud mi říkal pravdu a nevymýšlel si, jako já, leccos to vysvětlovalo. Bleskově jsem zkusil zhodnotit, jak velký je to riziko, zvlášť kvůli tomu, jakej byl můj hlavní program. Ale nakonec jsem neodolal, taky se mi líbil.
Před lokálem ukázal na auto. Nádherný BMW, sportovní SUV. Tak dvě dvě a půl mega podle výbavy, v tom jsem se vyznal. Dokonce mi otevřel dveře.
„Sme tam za chvíľu. Je to kúsok…“ Nasedl jsem. Nevypadalo to, že bych se musel bát o batoh.
Za nějakou čtvrt hodinku vyjelo auto do kopce a zastavilo před bránou do zahrady, ve které stála nová vila. No nazdar, napadlo mě. Tady budou všude kamery se záznamem, kterej se tak rychle mazat nebude. To byl ale nápad. Ale brána se zatím neotevřela. Otočil se ke mně.
„Môžeš prosím chvíľočku počkať? Pôjdem vypnúť kamerový systém. Aspoň tam, kde budeme …“ Ulevilo se mi. Podle všeho mi moc nelhal.
Za moment se vrátil, z auta otevřel bránu a dojel k domu. Auto nechal stát u vchodu a pak jsme vešli dveřmi do vstupní haly. Hned jak jsem se rozhlídl, bylo mi jasný, že tenhle týpek není jen tak nějakej úředníček z magistrátu. Zavedl mě do pokoje, otevřel bar a nalil nán dvě sklenice whisky.
Posadili jsme se do obrovské bílé sedačky, skoro jsem měl strach, abych ji nepolil. Přisunul se ke mně a položil mi ruku na stehno.
„Môžem?“ Objal jsem ho.
„Proto jsme tady, ne? Jenom… Nemohl bych se nejdřív osprchovat? Byl jsem celej den na cestě…“ Dal mi první pusu. Pak se zvedl a vzal mě za ruku.
„Poď…“ Vyšli jsme po schoddech přímo z pokoje do patra. Byla tam ložnice s velkou manželskou postelí a jednou skleněnou stěnou, za kterou byla rovnou koupelna. Koukal jsem na to jako cvok, protože takovej interiér jsem viděl snad zatím jen ve filmu. Ukázal mi na skleněný dveře.
„Bude ti vadiť, že na teba uvidím?“ Zeptal se a já jsem zavrtěl hlavou.
„Proč? Jestli chceš, pojď rovnou se mnou. Můžem začít tam… Stejně, co kdybych ti tam něco pokazil?“ Rozesmál se, i když jsem to myslel skoro vážně.
„Dobre…. Moc rád…“ Svlíkl jsem se a za chvíli jsme byli pod proudem vody, která padala přímo ze stropu. Objal jsem ho.
„Chceš? Pomôžem ti…“ Natáhl se po mýdle a já jsem neměl nic proti tomu, když mě sám začal umývat. Asi spíš naopak, bylo mi to víc než příjemný, tohle ti kluci, co jsem je balil na jednu noc v Praze, nikdy nedělali. Byli jsme pod tou sprchou snad deset minut a mazlili jsme se. Když jsme se pak přesunuli k posteli, uvědomil jsem si, že s sebou nemám nic, co by bylo nutný k tomu, čemu se normálně říká bezpečnej sex. Obrátil jsem se na něj.
„Promiň, ale já… Nějak jsem nepočítal s tím, že by něco takovýho mohlo nastat, a…“ připadal jsem si celkem trapně, že mě to taky mohlo napadnout dřív, ale nenechal mě ani domluvit.
„To ja som dúfal, že by sa mi niečo podobné mohlo stať …“ Vytáhl z tašky balíček a taky menší lahvičku.
„Ještě že tak…“ Objal jsem ho. „Jak by se ti to líbilo, co?“ Pošeptal jsem mu a kousl jsem ho do ucha.
„První ty, áno?“ Za moment jsme leželi v posteli. Ještě chvíli jsem ho hladil, pak jsem se natáhl po těch věcech na nočním stolku a nechal jsem ho kleknout zády k sobě. Snažil jsem se dát pozor aspoň ze začátku, byl jsem dobře vybavenej, aspoň podle toho, co mí partneři obvykle říkali, a nechtěl jsem mu ublížit. Slyšel jsem, jak dýchá.
„Dobrý?“ Otočil jsem mu hlavu k sobě a viděl jsem, že si to užívá.
„Poď… Môžeš…“ Trochu jsem přitlačil a za moment mi bylo jasný, že bude za chvíli po všem. Zhluboka jsem vydechl a najednou jsme zase leželi vedle sebe.
„To bolo super….“ Prohrábl mi rukou vlasy. „Možno som nič také ešte nezažil… Ako to robíš, že si tak chlapský a nežný súčasne?“ No jo, to jsem věděl. V posteli jsem byl vždycky ten nejhodnější kluk, asi někdy až moc. „Díky za uznání… Teď ty, jo?“Zatahal jsem ho zlehka za vlasy.
„Dobre… Ale chcel by som pritom na teba vidieť. Bude ti to vadiť?“ Nevadilo, takže jsme zůstali obličejem k sobě. Bylo to sice fyzicky náročnější, ale o to víc to stálo za to. Taky nebyl špatnej.
Kapitola 8
Kupodivu to zabralo podle všeho dobře. Vzbudil jsem se až kolem půl sedmý, ještě chvíli jsem ležel a pak jsem si dal záležet, abych udělal všechno jako každej den. Tašku jsem měl připravenou z večera a jinak jsem si s sebou nevzal nic. Žádný fotky, žádný talismany, žádnou knížku, prostě nic. Řekl jsem matce ahoj, zavřel jsem za sebou dveře, sešel po schodech a vypadl na ulici. Ani jsem se moc nerozhlížel, i když jsem věděl, že pokud všechno vyjde, už se sem nevrátím. Minimálně ne několik dalších let a ne jako Amir. V práci jsem se snažil nevyrobit na poslední chvíli nějakou pitomost, která by mohla vzbudit pozornost.
Odcházel jsem jako každej den po půl pátý a jel jsem rovnou do centra. Nejdřív jsem se najedl v restauraci, kam jsem normálně nikdy nechodil, pak jsem si koupil ještě plněnou bagetu, litr koly a ledový kafe v plechovce. A po sedmý jsem vyjel z hlavního nádraží příměstským vlakem do Kolína.
Vystoupil jsem na zastávce ještě před nádražím a pak jsem se kolem vody vypravil směrem ke slepým ramenům Labe. Znal jsem ty místa vcelku dobře z doby, kdy jsme tam s otčímem jezdívali na výlety. Moc lidí jsem v takový lokalitě takhle večer nečekal a nahrávalo mi i to, že všude byla spousta stromů a keřů.
Na místo, kde jsem chtěl být, jsem došel někdy kolem osmý, ale zdálo se mi, že je ještě moc světlo. Sedl jsem si na břeh u vody, procházel jsem si v duchu itinerář a čekal jsem, až padne tma. Kolem půl desáté už bylo natolik šero, že jsem se rozhodl spustit celou akci. Mou únikovou akci.
Nejdřív jsem se kompletně převlíkl do připravenejch military hadrů a to, co jsem si svíkl, jsem rozdělil na dvě hromádky. Pak jsem rozšlápl mobil i s kartou a hodil jsem ho do vody. I s peněženkou, s kreditkama, s občankou, s řidičákem. Na stejným místě letěly do řeky i boty a bunda. Pak jsem se přesunul o nějakejch dvě stě metrů dál a hodil jsem do vody zbytek i tašku, se kterou jsem jezdíval na závody. Amir přestával existovat, i když Hassan se ještě ani zdaleka neobjevil. Z dokladů jsem si nechal jen pas. Potřeboval jsem přejet několikery hranice a to, že mě někde zapíšou do systému nebo že si mě dokonce někdo zapamatuje, i pokud bych pas musel ukázat, mi přišlo daleko míň pravděpodobný, než že by mě jako osobu úplně bez dokladů na některé hranici rovnou strčili do basy.
Podíval jsem se na hodinky, který jsem taky nevyhodil, protože jsem je zatím nutně potřeboval. Nebyla ani půlnoc a to znamenalo, že mám minimálně čtyři hodiny času. Byla teplá červencová noc, byl jsem si jistej, že jsem tady sám a říkal jsem si, že by nebylo špatný chvíli se vyspat, i když jsem si nic takovýho nenaplánoval. Pod hlavu jsem si dal batoh, přikryl jsem se bundou a za chvíli jsem spal.
Vzbudil jsem naštěstí předtím, než jsem začal být ztuhlej. Kolem začínalo svítat a cítil jsem, že tráva navlhla od rosy. Sedl jsem si a podíval jsem se na hodinky. Byly zhruba čtyři Otevřel jsem si plechovku s kafem, k tomu jsem si dal zbytek bagety a radši jsem si v duchu zopakoval pokračování itineráře.
Před pátou jsem se zvedl, protáhl jsem se a vyšel jsem směrem zpět do Kolína. Tentokrát jsem mířil ne na vlakový nádraží, ale na zastávku autobusu. Říkal jsem si, že jestli si za pár dní budou prohlížet kamerový záznamy, pokud to vůbec udělají, budou mě hledat spíš u vlaku a ne kdesi po celým městě. Těsně po šestý mi jel autobus do Kutný Hory. Normálně by to byla samozřejmě pitomost, ta cesta trvala víc jak dvě a půl hodiny, vlakem by to bylo za necelou hodinu. Řidič se na mě sice díval trochu udiveně, ale když jsem na něj pro jistotu začal anglicky, asi si řekl něco o bláznivých Američanech kvůli vlaječce s pruhy a hvězdama, co jsem měl na bundě, a nechal mě bejt.
Po cestě jsem celou dobu koukal z okna, ale moc jsem toho neviděl. Znovu jsem si probíral časy odjezdů, plánoval, kde si koupím jídlo a fixoval si svý „rodinný data“ z papírků, který jsem si udělal jako jakýsi taháky a zatím jsem je nezlikvidoval.
Před půl devátou jsem vystoupil v Kutný Hoře na zastávce a hned jsem se přesunul na vlakový nádraží. Skoro přesně v devět jel úplně běžnej rychlík do Brna. Koupil jsem si jízdenku, pak jsem stihl i nějaký jídlo s sebou, protože jsem začínal mít pořádnej hlad, a když vlak přijel, našel jsem si prázdný kupé. Neměl jsem ani tak strach, že by si mě někdo zapamatoval, ale spíš jsem chtěl být sám a mít klid. Čekalo mě zhruba další dvě a půl hodiny jízdy, takže jsem se nejdřív najedl, počkal jsem, až mi průvodčí označí jízdenku, pak jsem pustil všechno z hlavy a na hodinu jsem usnul. Stejně, skoro jsem se tomu divil, ale necítil jsem žádnej velkej stres ani jsem se nebál. Jel jsem podle itineráře, podle svýho únikovýho plánu, soustředil jsem se na pár příštích hodin a nad tím, co bude za týden nebo dokonce za rok, jsem vůbec nepřemýšlel.
V Brně jsem zase nejel až na hlavní nádraží, ale vystoupil jsem o stanici dřív. Podle názvu Královo Pole bych možná čekal něco jinýho, než omšelou budovu, která vypadala jako z roku 1975, ale nebyl jsem tady, abych psal průvodce. Přidal jsem se ke skupině lidí, kteří šli ven z nádraží, kousek od východu jsem našel zastávku tramvaje, v automatu jsem si koupil lístek, protože jsem rozhodně nechtěl, aby mě legitimoval revizor, a jel jsem do centra. V Brně jsem nikdy nebyl a jak to tak vypadalo, asi se sem zase dlouho nepodívám. Podle toho, co jsem si přečetl, bylo možný se tady dobře najíst a taky jsem měl dost času na slušnej oběd, konečně jsem se nemusel odbýt jen nějakou bagetou. Bylo horko, tak jsem si sedl na zahrádku jedný restaurace kousek od centra, nad kterou byly starý stromy. Servírka byla mladá, hezká a tetovaná všude, kam jsem dohlídl. Kdybych byl na holky, stálo by za to zkusit dát si s ní rande.
„Dobrý den, co si dáte?“ Opřela se o stůl a podávala mi jídelní lístek.
„Nevím… Co byste mi doporučila?“ Usmála se.
„Vaříme hlavně židovskou aškenázkou kuchyni… Takže třeba husí stehno v šouletu?“ Rozhlídl jsem se a všude na oknech, co vedly do lokálu, jsem viděl Davidovu hvězdu. Skoro jsem se rozesmál. Teplej Arab v židovský restauraci. Ale po pravdě řečeno, nikdy jsem nebyl rasista. Prostě mi to nešlo, nic takovýho jsem necítil. Neměl jsem problém s národnostma, s žádnou barvou kůže, o náboženství ani nemluvě. Otec muslim nebyl, o žádné víře se mnou nikdy nemluvil a já jsem ani pořádně nevěděl, kdo byl prorok Mohammed. Tím víc mi ale nebylo jasný, proč jsem nikdy nikomu z mýho okolí nepřiznal, jak to se mnou je.
Oběd byl výbornej, ještě jsem si dal v klidu pivo a vypadl jsem až v půl druhý. Na hodinku jsem si sedl do parku a jen tak jsem se rozhlížel kolem. Měl jsem najednou pocit, jako bych se dostal do nějakýho typu stavu beztíže. Mobil se neozýval. Ani nemohl, když ležel v Labi a ten další jsem si až doteď neaktivoval a vlastně ani nezapnul, abych zjistil, jestli je v pořádku. S nikým kromě pokladních, průvodčích a servírky jsem od včera nepromluvil a podle mýho plánu to tak koneckonců mělo bejt. Všechny vazby jsem sám včera zrušil a vznik něčeho novýho byl v programu až na někdy příště. Pokud by mě zrovna teď někdo ze známých vyhmátl, byl by to malér a měl bych po plánu. Zatřepal jsem hlavou, abych se toho divnýho pocitu zbavil a radši jsem si vybavil, co mám dělat příštích pár hodin.
Kapitola 7
Ve středu mě čekal složitější program. Z poloviny divadýlko a z poloviny sociální inženýrství. V práci jsem si vzal dovolenou na pátek s tím, že jedu na záskok na závody. Nikdo se tomu nedivil, nebylo to zas až tak výjimečný, protože když jsem takhle za někoho zaskakoval v nějakým týmu, moc dopředu jsem to normálně nevěděl. Odpoledne po práci jsem rychle hodil domů mobil, aby mě nemohli tak jednoduše zpětně vytrasovat. Pak jsem se stavil v zastavárně koupit „novej“ smartphone, o kterým jsem si stejně myslel, že je kradenej, a u O2 jsem si pořídil anonymní předplacenou kartu s dost velkým kreditem. Všechno placený pochopitelně v hotovosti.
Jako další štace mě čekalo to nejhorší. Peníze z tý velký rány jsem měl od rána u sebe a pěkně mě pálily v kapse. Zamířil jsem do směnárny, kde jsem kluka za přepážkou znal od vidění, ale rozhodně ne tak, aby on znal moje jméno.
„Ahoj…“, pozdravil jsem ho a přešel do arabštiny. „Jdu ti udělat velkej kšeft…“ Usmál jsem se jakoby nic a vytáhl jsem prvních dvě stě tisíc. „Budeš mít za tohle eura? Jsou toho asi dvě stovky…. Dostal jsem dobrou nabídku na nákup auta z Německa a spěchá to…“
„Jasně…“, kývl hlavou. „To jsou drobný…. Ale potřebuju na to tvoje doklady… Podle zákona, znáš to…“ To jsem samozřejmě čekal.
„Zapomněl jsem si všechno u kámoše o víkendu a jestli to auto nezaplatím dneska, přijdu o ně…“ Díval jsem se mu přímo do očí. Zavrtěl hlavou.
„Měl bych průšvih… Kdyby na to někdo přišel…“ Kdybych nebyl taky Arab, těžko bych si všiml toho záblesku v oku, podle kterýho jsem poznal, že mám napůl vyhráno.
„Prosím tě, copak mě neznáš? Myslíš, že jsem kontrola z čojky nebo z berňáku, jo? Dohodnem si dobrej kurz a žádnej papír nechci…“
„Hm…“, naklopil hlavu trochu ke straně. „euro za jednatřicet…“ Ty peníze jsem nutně potřeboval a klidně bych šel i na tenhle kurz, ale nemohl jsem. Bylo by to okamžitě podezřelý. Strčil jsem si ty peníze zpátky do kapsy.
„Tak nutně to auto zas nepotřebuju…“ Pomalu jsem se obrátil k východu, ale samozřejmě mě zastavil.
„Tak neblbni… Nějak se dohodnem… Musíme držet spolu, když nás tady všichni tak milujou, ne? A pojď dovnitř…“ Vzal mě k sobě do kukaně a otočil se tak, aby na kameře nebylo dobře vidět, co se děje na pultě. Nakonec jsme to zobchodovali za 29,50, já jsem odcházel s 6700 eury v kapse a jemu zůstalo necelých dvacet litrů navíc.
V další směnárně, která patřila do jiný skupiny, jsem to zvládl přesně stejným postupem dokonce za 29 korun. Dohromady to hodilo skoro 13 a půl tisíce eur a s tím už se leccos dalo zvládnout.
V kapse jsem měl ale pořád ještě skoro 200 litrů, potřetí jsem to ve směnárně pokoušet nechtěl a taky jsem si říkal, že bude lepší ty peníze diverzifikovat. Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po šestý, ale věděl jsem, že nějaký klenotnictví ještě najdu otevřený.
„Dobrý den…“, pozdravil jsem zdvořile, abych byl za hodnýho hocha, „prosím vás, chci požádat svou slečnu o ruku a potřeboval bych prsten… Říkal jsem si něco kolem stopadesáti tisíc… Myslíte, že bychom něco našli i s briliantkem? Něco pěknýho?“ Holka za pultem se rozzářila. Dneska bude mít splněno.
„Ale jistě…“ Začala vytahovat plata s prstýnkama. „Znáte velikost?“ I na to jsem myslel.
„To ani nebude potřeba… Představte si, že má prsteníček stejnej, jako já malíček… Prostě k sobě patříme…“ Taková romantika. Za dalších pět minut jsem měl vybráno a mohl jsem vypadnout. Českejch mi zbylo zhruba padesát tisíc a to už jsem měnit nechtěl.
Finance byly pod střechou. Na to, co mi zůstalo na účtu, jsem se vykašlal. Kdybych ty peníze teď vybral, bylo by jasný, proč jsem to udělal.
Přišel jsem domů a rozhlídl jsem se po pokoji. Bylo už jen pár věcí, co mi zbývalo udělat. Nějakou dobu, co jsem chystal únikovej plán, jsem přemýšlel o tom, že bych se pokusil doma a v autě zlikvidovat svoje otisky. Když už jsem je neměl v pasu, protože jsem byl lempl, co se nikdy nedonutil vyřídit si ten složitější biometrickej. Ale pak jsem si řekl, že to dělat nebudu. Protože pak by bylo jasný, že jsem vzal dráhu, sám a dobrovolně. Vlastně bych se přiznal. Takhle nikdo minimálně pár měsíců nebude s jistotou vědět, jestli se mě někdo zbavil, jestli jsem si to hodil nebo jestli jsem zdrhnul. A dál, nebyl jsem podezřelej z takovýho zločinu, aby mě hledali po celým světě. Aspoň jsem v to doufal.
Takže jsem si ověřil pár posledních informací na netu, potom jsem vzal šroubovák a odmontoval záda počítače. Zničit disk a ještě si ověřit, že z něj už nikdo nic nedostane, mi zabralo jen pár minut.
Za další půl hodinu jsem prošel diář a papíry na stole, abych něco nezapomněl zlikvidovat. Když jsem připravoval na vyhození pár cédéček se starým gay pornem, uviděl jsem pod postelí ležet svinutej balíček. Celtu, co mi koupil druhej otec. Vždycky mi říkal, že až jednou vyrazím někam na čundr, mám si ji přibalit, abych venku nepromokl. Potěžkal jsem ji a nakonec jsem ji do připravené tašky fakt hodil.
„Amire… Máš večeři na stole…“ Slyšel jsem matku z kuchyně a radši jsem hned šel, aby se za mnou nepřišla podívat.
„Jedu na závody do Polska, mami… Zítra rovnou z práce a vrátím se až v pondělí odpoledne…“ Znělo to úplně normálně, až jsem se divil.
„Tak dej hlavně pozor, ať někoho nezabiješ…“ Taky jako vždycky. Ne dávej na sebe pozor, ať se ti nic nestane, ne zavolej mi, až budeš mít po závodě. Vlastně jsem ani nic jinýho nečekal. A možná i proto jsem neměl žádný větší výčitky, že ji tady nechám samotnou. Dokonce jsem si myslel, že se jí možná uleví. Že už se nebude muset dívat na svou pedagogickou prohru, protože jsem vypadl ze školy a ani nemám slušnou slečnu. Napadlo mě, že pokud by se provalilo, čeho jsem se účastnil a zavřeli by mě, nejspíš by ji trefil infarkt nebo by se mě zřekla, pokud to teda právní řád Český republiky umožňoval. Takže, to že kopnu do vrtule, bude lepší pro všechny. Akorát se nesmím nechat chytit. Pomeranče a buchty by mi do basy určitě nenosila.
Po večeři jsem se osprchoval a v deset jsem si lehl. Tak nějak jsem tušil, že bych se měl pokusit dobře vyspat, protože další dvě noci to bude úplně nalevačku a pak kdovíjak. Najednou mi došlo i to, že je to možná má poslední noc v povlečený posteli na pěknejch pár týdnů nebo měsíců. Ale pak jsem si podobný myšlenky zakázal. Žádný babrání se v minulým životě, žádný výčitky, žádnej strach. Už jsem se rozhodl a teď není dobrá doba, abych o sobě začal pochybovat.
Vzpomněl jsem si na metodu americkejch mariňáků, jak co nejrychleji usnout. Uvolnit všechny svaly, pokusit se přestat myslet a představit si, že jsem v loďce na obrovský klidný hladině.
Kapitola 6
Plánoval jsem dál a dál, dělal jsem si itinerář krok za krokem, podobně jako se chystá pro rallye. Najednou jsem si všiml, že je venku světlo. Podíval jsem se na hodiny. Byly čtyři a něco a na stole leželo u komplu pět pečlivě popsanejch listů A4. Znovu jsem je prolistoval a skoro jsem nevěřil tomu, že jsem tohle celý vytvořil sám. Normálně mi musel každej pomalu posílat kolkovanou žádost, abych napsal deset řádků o schůzce s klientem. Protáhl jsem se. Teď jsem měl plán úniku, jak jsem tomu začal říkat, pohromadě. Zbývalo mi oběhnout pár míst, abych věděl, jestli tam seženu všechno, co potřebuju, a prověřit, kde přesně přestanu existovat. A taky se rozhodnout, kdy. Začal jsem přepočítávat dny. Teď byla necelá půlka července a jestli nechci, abych zase nedotáhl něco, co jsem si už připravil, nesmím moc dlouho čekat. Musím sebrat odvahu, všechno tady zabalit a nejpozději do měsíce vypadnout. Stejně, pokud policajti chytnou vítr a začnou mě podezřívat, klidně mě můžou začít hlídat nebo mě rovnou vrazit do vazby. Z té představy mi zatrnulo, ale už mě nechytila taková panika, jako ještě včera. Znovu jsem se podíval, kolik je. Půl páté. Adrenalin mi pomalu začal klesat a přišlo mi, že se mi možná začíná chtít spát. Lehl jsem si jen tak na postel a podle všeho jsem usnul skoro hned.
Vzbudil jsem se před jedenáctou se sevřeným žaludkem. Ale když jsem na stole uviděl ležet popsaný stránky, vrátila se mi energie z noci. Vstal jsem a podíval jsem se do zrcadla. Asi bych se měl oholit, říkal jsem si, ty poslední dny jsem o některý věci moc nedbal. Ale pak mě napadlo, že ne. Že to nechám tak, protože by nemuselo být špatný vypadat o něco jinak než normálně.
Matka doma nebyla, což mi ušetřilo kázání o tom, jak můžu vstávat v poledne. Takže jsem se oblíkl, vypadl ven na oběd a večer do baru. V neděli jsem zašel do posilovny, a zkusil jsem se nenápadně zeptat, jestli se něco ví o tom zmetkovi Tomášovi.
„Jó, to bys viděl…“, mávl rukou instruktor, kterýmu nezbylo nic jinýho, než odbíhat za bar a míchat proteiňáky „Včera dával na instáč fotku s hromadou žetonů, prej postoupil do závěrečný fáze a už teď má zaručenejch 100 tisíc babek… Dokonce nám začal nabízet, jestli si to tady nechceme někdo koupit, že by teď jezdil chvíli po těch turnajích po světě, prej je to úplně jinej život…“
„To si dovedu představit…“ Ušklíbl jsem se, i když ten kluk samozřejmě nemohl vědět, jak to přesně myslím..Z tý rány mu zbylo skoro dvě mega, začal jsem počítat. Na nejdražší turnaje se platilo startovný 25 000 dolarů, pokud jsem se nepletl, a cesta ho mohla vyjít i při později kupovaný letence maximálně tak na třicet.tisíc českejch. Zvlášť pokud si ji koupil jen jednosměrnou. A jestli byla pravda to, že už teď měl zajištěnejch 100 tisíc dolarů, vycházelo mi to na necelý tři a půl mega, na který dosáhne. A když přestane s karbanem za hotový, bude si vybírat menší turnaje tak do pěti tisíc babek a občas dokonce něco vyhraje, koneckonců nebyl úplně špatnej hráč, může mu to chvíli vydržet.
V pondělí mě hned ráno poslali s jedním z aut do servisu kvůli nějaké poruše na klimatizaci. Měl jsem si tam na to počkat a tak jsem se do salónu vrátil až skoro v poledne.
„Prosím tě, koho's zase kde přejel?“ Vítal mě šéf ve dveřích.
„Cože?“ Zeptal jsem se zmateně.
„No že tě tady hledali policajti… Zatykač připravenej…“ Trhnul jsem sebou.
„Ale prosím tě… Jako kdybys ho neznal, vůbec ho neposlouchej…“ Mávla rukou Jana od recepce. „Fakt tady byli, ale říkali, že shání nějakýho tvýho kámoše, jestli nevíš kde je. Nechali ti tady předvolání na příští pondělí a máš tam prej telefonní číslo, kdybys v tu hodinu nemohl nebo kdyby ses chtěl třeba stavit dřív…“ Podávala mi nějakej lístek. Roztřásly se mi ruce.
„Jo… Díky za vyřízení… V pondělí tam zajdu…“ Snažil jsem se, aby nebylo vidět, jak jsem vyděšenej.
Když jsem si sedl ke stolu a zapnul jsem kompl, chvíli jsem jen zíral na monitor a vůbec jsem nevěděl, co tam vidím. Žádný čtyři týdny, musím vypadnout hned. Je možný, že jdou hlavně po Tomášovi, ale kvůli něčemu se na něj chtěli zeptat zrovna mě. Důkazy asi pohromadě ještě nemají, proč by si pro mě jinak nepřišli rovnou domů nebo proč by na mě nepočkali? Taky to samozřejmě mohla bejt bouda, mohli mě takhle vystrašit schválně a čekat, co udělám. Jestli třeba budu Tomášovi volat a to by znamenalo, že můžu mít už teď napíchnutej mobil. Začal jsem se i přes naplno jedoucí klimatizaci potit. Ne, to nesmím. Klid. Nařídil jsem si a párkrát jsem se zhluboka nadechl. Nikdo nesmí nic poznat a já teď nebudu dělat nic. Do té doby, než si doma přečtu svůj itinerář a spustím tu únikovou akci. Nevzdám to, nenechám se zavřít, nebudou mě vláčet po ulici v klepetech. Kupodivu se mi podařilo setřást strach, kterej mě nejdřív ochromil, a rozhodl jsem se. Čtvrtek bude poslední den, co tady budu. Na pátek si pod nějakou záminkou napíšu dovolenou a v sobotu budu za horama.
Zbytek odpoledne jsem nějak přežil a pak jsem jel hned domů. Zavřel jsem se v pokoji, znovu jsem si pročetl všechny ty stránky a pár věcí jsem ještě doplnil. Bylo mi jasný, že mě čekají nejsložitější dny za celej můj život a jestli udělám třeba jen jednu chybu, bude všechno zbytečný.
V úterý po práci jsem se bez mobilu vydal po nákupech. Ve dvou military shopech jsem si koupil napůl maskáčový a napůl lovecký vybavení. Kalhoty, dvě trička, bundu, čepici s kšiltem a vojenskej batoh. Prostě něco takovýho, co bych si jinak na sebe nikdy neoblíkl. A pak ještě baterku a kvalitní malej nožík. Boty jsem si pořídil v prodejně turistickýho vybavení a dal jsem si pořádnej pozor, aby byly pohodlný hned a nemusely se rozcházet. Navíc jsem to pojistil speciálníma ponožkama pro extrémní zátěž. Vybral jsem si tam i malej lehkej spacák a ověřil jsem si, že na něm není poznat, kde byl vyrobenej. Pak jsem to vzal do tržnice. U Vietnamců jsem si vybral otřesný kalhoty, co připomínaly tepláky, další tři trička neidentifikovatelnýho původu, šusťákovou bundu, pantofle, dvoje sluneční brýle, menší sportovní batůžek a ručník. Snažil jsem se, abych nebyl moc nápadnej a tak jsem těch stánků obešel fakt dost.
Domů jsem přišel v době, kdy jsem doufal, že matka nebude doma. Naštěstí jsem to trefil, podle všeho se ještě nestihla vrátit z procházky se svou kamarádkou ze Šárky. Takže jsem v klidu ze všech těch věcí odpáral a odstříhal veškerý značky a sbalil jsem si to do tašky, se kterou jsem normálně jezdil na závody.
Na posilovnu jsem se tentokrát vykašlal, protože jsem si chtěl po večeři ještě ověřit a upřesnit pár údajů k cestě. Pak mě napadlo, že se tam podle všeho už nikdy nepodívám. Ale koneckonců, to asi nebyl můj nejakutnější problém a taky, kdybych tam nenarazil na toho lumpa Tomáše, nemusel bych se na tržnici shánět po teplákách.
Kapitola 5
Musím podle všeho pryč. Půda mi tady doslova hoří pod nohama a pokud nezmizím, je vysoce pravděpodobný, že mě zavřou. Možná taky na šest nebo sedm let a budu mít po životě.
Jenže kam? Žádnej velkej cestovatel jsem nebyl, kromě dovolených u moře v Chorvatsku a Španělsku jsem vlastně nikde nebyl, nějakou síť kamarádů, kteří by mi mohli pomoct, jsem venku neměl, a i kdyby se mi ty peníze podařilo vyměnit na eura nebo dolary, jak dlouho bych s tím vydržel? Nějakou dobu možná někde v Africe nebo v Asii, kde jsou v poměru k Evropě nízký ceny, ale tam se mi nechtělo vůbec a ani jsem nevěděl, jak bych se tam takhle narychlo dostal. Začínal jsem bejt zoufalej, když mě napadlo, co takhle zkusit najít otce v Turecku a na pár měsíců se u něj schovat? Sice jsem si s ním naposled psal asi před pěti lety, ale pár informací o něm jsem měl. Podle všeho měl pěkně zajištěný postavení a já jsem byl koneckonců jeho prvorozenej syn. Začal jsem o tom uvažovat a líbilo se mi to asi čím dál víc. Jako kluka mě měl vcelku rád, možná by mě přes palubu nehodil, i když bych mu řekl, že mám doma problémy a že jsem musel utýct. A kdyby mě přece jen začali hledat, žádní lovci lebek by po mně nejspíš nešli, na to jsem toho zas tolik neudělal. Jenže, jestli jsem se moc nepletl, pokud by mě tady nakonec odsoudili v nepřítomnosti, nemohl bych zpátky do Evropy minimálně dvacet let. Takže žádný gay bary, žádný seznamky, nic a bůhví, jestli bych se z toho Turecka někam mohl hnout, když by na mě byl mezinárodní zatykač.
Začala mi z toho třeštit hlava a nepřestalo to celou noc ani ráno. V práci jsem se nesoustředil na nic, protože jsem v jednom kuse přemýšlel, jak to udělat a kam zdrhnout. Došlo to tak daleko, že jsem při zkušební projížďce málem sestřelil cyklistu a měl jsem velký štěstí, že to na mě klienti, kteří se klepali ještě deset minut potom, neřekli šéfovi.
V pátek u večeře jsem z toho byl tak vyčerpanej, že se mi zdálo, že usnu přímo u stolu. Z televize jsem slyšel jakoby z dálky zas nějaký zprávy o uprchlické krizi, o táborech v Řecku a v Itálii, kam se po moři dostávají tisíce lidí bez dokladů a bez minulosti. Ani nevím proč, ale otočil jsem se k televizi a viděl jsem na moři čluny, na kterých byli mladí kluci, malý děti i ženský,a pak zástup lidí na pevnině, jak čekají, až je nechají projít dál.
„To je hrůza, kam ten svět spěje…“ Povzdechla si matka, „Ale to všechno ti Američané, kdyby se do všeho nepletli, nemusela by tam být žádná válka.“ Spustila obvyklou litanii a já jsem se zvedl od stolu.
„Jdu si lehnout, mami… Měl jsem těžkej týden…“ V pokoji jsem doslova spadl do postele a okamžitě jsem usnul. Když jsem se vzbudil, bylo po půl dvanácté a uvědomil jsem si, že mám žízeň. Vstal jsem a šel jsem si do kuchyně pro vodu. V televizi právě končil ten škvár Titanic.
„Rose pak zůstala ve Spojených státech a přijala jméno Dawsonová…“ Slyšel jsem a najednou to bylo, jak kdyby mě trefil blesk. Všechno se spojilo, všechno mi bylo jasný. Zdrhnu někam do Itálie nebo Řecka, zařídím to tak, aby to vypadalo, že jsem uprchlík, vytvořím si novou identitu, pak se nechám přesunout někam do Německa nebo prostě někam a začnu úplně novej život. Najednou se mi nechtělo spát ani trochu a zdálo se mi, že konečně vidím světlo na konci tunelu.
Vrátil jsem se do pokoje a chvíli jsem jen tak seděl ve tmě. Kristepane, že by se mi konečně jednou, po celý tý době mohlo hodit, že jsem poloviční Arab? Že bych si konečně jednou mohl zchladit žáhu za to, jak jsem byl pořád vočouzenej, Arabáč nebo černej bastard? Že bych mohl využít i to, že se mnou otec nemluvil skoro jinak než arabsky? Zapnul jsem počítač a najednou se mi vrátilo sebevědomí. Možná jsem cítil něco, co jsem nezažil od tý chvíle, co jsem odešel z fakulty. Že bych mohl mít nějakej zásadní vliv na to, co se mnou bude dál, že bych si další cestu mohl naplánovat já sám a taky ty plány uskutečnit.
Zamyslel jsem se. Kdo bych asi tak chtěl bejt? A kde bych se měl znovu narodit? Už jsem se chystal zadat do prohlížeče klíčový slova, když mi došlo, že jsem ani nezačal a už bych vyrobil první pitomost. Kvůli každý „problematický“ objednávce jsem využívat matčiny účty, který jsem jí založil a neměla o nic ani tušení, a najednou bych po sobě nechal úplně jasnej jízdní řád policajtům rovnou pod nosem. Nebyl jsem žádnej moc velkej hacker, ale to, že až se ztratím, budou prohlížet historii mýho vyhledávání, jsem věděl bezpečně. O počítač jsem strach neměl, i ten nejpitomější student slaboproudu v pátým semestru musel vědět, jak v pár minutách uškvařit disk tak, že z něj nic nedostal ani svatej Petr, ale nic moc po mně nesmělo zůstat ani na sítích. Matka sama byla počítačově úplně negramotná a než jim vůbec dojde, že by měli prověřovat i ji, mi minimálně dá nějakej čas navíc.
Konečně jsem si otevřel ten správnej prohlížeč. Podle všeho to vypadalo, že největší šance budu mít v Řecku. Byly dny, kdy se tam objevilo až osm tisíc lidí, jeden sem jeden tam, určitě nebudou mít čas všechny podrobně prověřovat. A kdo bych tak asi měl bejt? Nejpohodlnější by byl Libyec, jenže větší naději na azyl měli teď spíš Iráčani. V Iráku se aktuálně válčilo s Islámským státem a ze severních oblastí musely utéct desetitisíce lidí. Takže jo, stane se ze mě Iráčan. Řeč by sice mohla být problém, nedělal jsem si iluze, že by se v irácké vesnici mluvilo stejnou arabštinou jako před třiceti lety v Libyi, ale pro začátek by mohlo stačit, abych se těm „pravým“ Iráčanům vyhnul a moc nemluvil, než se trochu zorientuju.
Najít jméno nebyl problém. Místo Amira ze mě bude Hassan. Hassan Said z města na severu Iráku, kterej se přes Turecko dostal do Řecka.
Začal jsem rozklikávat další a další odkazy. Taky v arabštině a snad poprvý v životě jsem byl vděčnej za to, že jsem byl pořád ještě bilingvní Našel jsem tam tolik rad, jak a kudy nejlíp do Evropy, až jsem začal mít podezření, že je tam dávají nejspíš pašeráci lidí, aby jim ti chudáci padli pak přímo do náruče.
Hltal jsem všechny ty informace a dělal jsem si poznámky na papír. Jak se jmenovalo sousední město, co jsem tam viděl, kde se bojovalo, kdy jsme museli vypadnou a proč, kudy jsme šli, proč jsem se ztratil ostatním a jdu sám a další a další věci. Mozek mi jel na plný obrátky a měl jsem pocit, že jsem se dostal do nějakýho transu.
Pak mě napadlo, že budu muset ještě promyslet, jak se do toho Řecka dostanu. Abych se fakt ztratil a zmizel natrvalo, musel jsem to udělat tak, aby si mě zaručeně nikdo nevšiml v Český republice a v ideálním případě ani za hranicema. Bylo mi jasný, že čím dál budu, tím bude v současným zmatku menší riziko, že se všechny informace propojí a někdo mě vyhmátne třeba v Srbsku. Aspoň pokud teda někde po cestě nevyvedu nějakou pitomost. Nahrávalo mi, že byly prázdniny, v Evropě se přesouvaly tam a zpátky statisíce lidí a kontroly na hranicích i mimo Schengen nebyly nic moc. Naopak to, že jsem byl napůl Arab a bylo to i vidět, byl trochu problém. Ale na druhou stranu, říkal jsem si, čím dál budu po cestě na jih, tím líp splynu s davem.
Kapitola 4
Červen se překlopil na červenec a dny pochodovaly jednotvárně jeden za druhým. A s každým dalším se mi to čtvrteční odpoledne, kdy jsem seděl v autě se spuštěným motorem, vzdalovalo. Všechno bylo jako dřív, jednou, výjimečně dvakrát týdně jsem se stavil v gay baru, kde jsem si našel společnost na jeden večer, a minimálně čtyřikrát jsem chodil cvičit k Tomášovi. Podle toho, jak se tvářil spokojeně, to vypadalo, že ty prachy ještě nestihl prohrát a nasekat další dluhy. Stejně jako dřív mě jeho podivný dvojsmyslný narážky udržovaly v nejistotě a měl jsem ho plnou hlavu, i když jsem věděl, že za to ten grázlík prostě nestojí. Pomalu jsem začínal uvažovat o dovolené, jestli bych si třeba nezajel k moři, do nějakýho „teplýho“ letoviska, kde bych se nemusel s ničím schovávat a současně bych si mohl bejt jistej, že tam nikoho známýho nepotkám. Dokonce mě jednou napadlo, že bych si cestu mohl zaplatit pár penězma, který pořád ležely v šupleti. No co, říkal jsem si, ti dva určitě utrácejí o sto šest a nestalo se fakt nic.
Jenže pak, v jednu sobotu zhruba v půlce července, se stalo něco, co mě vrátilo o měsíc zpátky. Seděl jsem s matkou u večeře a už jsem si plánoval, kam za chvíli vyrazím. V televizi běžely zprávy, který jsem moc nemusel, ale matka bez nich bejt nemohla. Poslouchal jsem to všechno jedním uchem, ale pak jsem slyšel větu, po které se mi rozbušilo srdce.
„Včera došlo na silnici směrem na Benešov k přepadení transportního vozidla bezpečnostní agentury“, slyšel jsem a neodolal jsem, abych se k té televizi neotočil. Reportérka stála přímo na silnici a pokračovala dál. „Za pomoci slzného granátu a pohrůžky zbraní dva pachatelé donutili posádku k vydání jedenácti milionů korun. Nikdo naštěstí nebyl zraněn. V souvislosti s loupeží policie hledá Jiřího Hrazdíru, který je důvodně podezřelý i z jiné trestné činnosti a žádá veřejnost o případné informace o této osobě.“ Pak se na obrazovce objevila fotka a mně se udělalo nanic. Samozřejmě, byl to ten druhej kluk. Zůstal jsem na tu televizi koukat a nebyl jsem schopnej se pohnout.
„Co se stalo, Amire? Úplně jsi zbledl. Ty ho snad znáš?“ Slyšel jsem matku zdaleka a došlo mi, že se musím sebrat.
„Ne, já…. Jak jsem se napil, strašně mě píchlo v zubu, až do hlavy …“ Ani jsem nevěděl, jak se mi podařilo vymyslet takovou pitomost a následně jsem si samozřejmě vysloužil matčinu přednášku, co všechno zanedbávám a co si tak můžu způsobit. Ale dnes mi to bylo jedno, soustředil jsem se jen na to, abych do sebe ještě něco dostal Pak jsem zapadl do koupelny, opláchl jsem si obličej studenou vodou a zkusil jsem se zkoncentrovat na to, co by se mohlo dít dál. Toho kluka jsem neznal a jestli se Tomáš nepředvedl jako ukázkovej zmetek, neznal možná ani on mě. Když mluvili o „jiné trestné činnosti“, nemuseli tím nuně myslet tu poštu, ale malér to jistě byl. Pokud ho chytnou, a to se pravděpodobně stane, je skoro jistý, že přijdou na to, jak to bylo v ten čtvrtek. A od něj může bejt přímá cesta k Tomášovi a od toho zase ke mně. Cítil jsem, že se začínám potit a věděl jsem, že dneska rozhodně do žádnýho baru nepůjdu. Sice bych si tam asi našel někoho, s kým bych se na chvíli „odreagoval“, ale nevěřil jsem tomu, že já sám bych byl vůbec schopnej nějaký akce.
Nakonec jsem sebral ze stolu mobil a vypadl jsem ven. Doma bych stejně nevydržel. Do centra Prahy jsem dojel kolem půl devátý a vybral jsem si nějakou tu typickou anonymní hospodu plnou turistů, mezi kterýma jsem se ztratil. Nechal jsem si donést pivo a připojil jsem se na wi-fi. Aspoň bych mohl zjistit, co všechno mi hrozí. Otevřel jsem si nějaký stránky kolem práva, do vyhledávače jsem zadal loupež a začal jsem si to pročítat. Ozbrojená loupež, značná škoda, organizovaná skupina, spolupachatelství… Druhej odstavec… Kristepane, pět až dvanáct let. Znovu mě polil studenej pot a chvíli jsem na to jen hleděl. Sice, nikdy jsem trestanej nebyl, ale podle toho, co jsem viděl, by to na podmínku nebylo. I když jsem je „jen“ odvezl. Nikdo by mi nevěřil, kdybych se snažil vykládat, že jsem nevěděl, co tam jdou dělat. Naopak jsem byl „člen organizované skupiny“ a pokud by se to dostalo k soudu, půjdu si sednout. Udělalo se mi nanic od žaludku, krucinál fagot, proč jsem do toho lezl? Kvůli zadluženýmu gamblerovi, kterej konekonců za nic nestál a jen mě využil. Kvůli penězům, který jsem vlastně na nic nepotřeboval. Pořádně jsem se nadechl a snažil jsem se uklidnit. Třeba… Třeba to vidím tak černě, protože mám jednoduše strašnej strach, třeba na mě vůbec nedojdou, třeba mě ti dva neprásknou, vždyť nikdo další o tom snad ani neví.
Zaplatil jsem to pivo a radši jsem šel. Nějaký tři hodiny jsem chodil kolem řeky v Holeškách, než jsem se po půlnoci vrátil domů a pak jsem stejně celou noc nespal.
V neděli odpoledne jsem vyrazil do posilovny a hlídal jsem si, kdy se budu moct stavit za Tomášem na baru, aby nás nikdo neslyšel. Moc dlouho to netrvalo.
„Poslyš, neříká ti náhodou něco jméno Jiří Hrazdira?“ Šel jsem rovnou k věci. Moc příjemný mu to nebylo.
„Tys to taky viděl?“
„To se těžko dalo nevidět, když to bylo v hlavních zprávách! Musels k tomu brát takovýho gangstera, kterýmu nestačily dvě mega a musel to hned zopakovat? Víš, co z toho může bejt?“ Začal jsem mu polohlasem vyčítat. Pokrčil rameny.
„No… Ono by to bez něj nešlo… Byl před nějakou dobou u tý bezpečnostní agentury…“
Ježíšmarjá, jestli jsem si to nemyslel.
„A seš už debil nebo co?“ Pustil jsem se do něj. „Tos nevěděl, že tyhle lidi se prověřujou nejdřív? I kdyby už nic dalšího neprovedl?“
„Ale… To ještě nic neznamená…“ Začal mě uklidňovat. „Beztak někam zalezl a… Než na něj přijdou, pokud vůbec, tak se na tu poštu zapomene… Hlavně nesmíme začít dělat něco, co by bylo podezřelý…“
„To chci teda vidět…“ Moc jsem tomu nevěřil, ale bylo zbytečný to dál rozebírat, tak jsem si šel radši dojet trénink.
V pondělí se nestalo nic zvláštního, ale když jsem přišel do posilovny v úterý večer, za barem byl instruktor, co se za celou dobu snad nestalo.
„Kde máš šéfa?“ zeptal jsem se ho jakoby nic. „Někam si odskočil?“
„Jo, odskočil…“ Zasmál se. „Copak on ti to neřekl? Aspoň tady se s tím pořád vytahoval. Včera dopoledne odletěl do Améru na nějakej ten drahej pokrovej turnaj… S hotelem, jídlem, se vším… A má to tam bejt dokonce snad čtrnáct dní… Nevím, kde na to vzal…“
Dál jsem ho neposlouchal nebo spíš neslyšel. Zatmělo se mi před očima. Ten bastard! Nic mi neřekl a vzal dráhu! Nechal mě v tom tady samotnýho, zmetek!
Jako první mě napadlo se sbalit, okamžitě vypadnout a pak dělat nevím co, ale včas mi došlo, že to nejde. Že tady musím zůstat, odcvičit normálně celej trénink a tvářit se, že se nic neděje. Co když se na to někdo za pár dní bude ptát?
Sebral jsem poslední síly a šel na obvyklý kolečko. Na cestu domů jsem skoro neviděl, v hlavě jsem měl guláš jako ještě nikdy a měl jsem pocit, že v tomhle stavu bych radši neměl dělat nic. Doma jsem se jen osprchoval studenou vodou a okamžitě jsem si šel lehnout. Na moment jsem zavřel oči a pokusil jsem se uspořádat si myšlenky.
Kapitola 3
Vylezl jsem z postele a vypravil jsem se do kuchyně. Na stole bylo prostřeno k snídani. Modrý hrnky, žlutý talířky, modrá konvice s kafem, žlutá konvička s mlíkem, látkový ubrousky, rozkrojený housky s máslem, marmeláda. Ideální obraz rodinné pohody každej den stejnej. Nenáviděl jsem to už od puberty.
„Kdy jsi včera přišel, Amire, prosím tě? A jak to vypadáš? Nebyl jsi zase na nějaké párty? A snad jsi neřídil opilý?“ Matka učitelka se nezapřela.
„Ale mami, prosím tě… Vždyť víš, že piju s rozumem a že pod vlivem bych si v životě za volant nesedl… Měli jsme včera nějakou firemní akci a musel jsem pak rozvézt klienty domů…“ Snažil jsem do sebe co nejrychleji nalít kafe a sníst aspoň dva rohlíky, abych radši mohl zapadnout do koupelny a dát se trochu do pořádku.
Když jsem se pak podíval do zrcadla, moc velkou radost jsem ze sebe neměl. Kdybych byl aspoň ženská, mohl bych ty kruhy pod očima zamáznout mejkapem, ale takhle jsem si jen vyčistil zuby, oholil jsem se, v pokoji jsem si na sebe natáhl džíny a čistý tričko a vypadl jsem ven.
V salónu jsem byl za pět devět jako vždycky. Pro klienty ještě otevřený nebylo, tak jsem si sedl ke svýmu stolu v patře a zapnul jsem si počítač. Jako první jsem si otevřel zprávy a když jsem se z celorepublikových dostal na pražský, na moment jsem zkameněl.
V Praze došlo včera k přepadení pošty, policie prosí veřejnost o spolupráci při identifikaci pachatelů… Ruce se mi roztřásly tak, že jsem je málem neudržel na klávesnici. Měl jsem strach se toho článku i jen dotknout, ale na druhý straně jsem věděl, že to musím udělat.
Po nějaký minutě jsem klikl na titulek a donutil jsem se začít číst.
Včera kolem půl šesté odpoledne byla na Praze 11 přepadena pošta. Dva ozbrojení lupiči přinutili pokladní k vydání peněz. Se situací na poště museli být dobře obeznámeni, neboť vystihli okamžik, kdy se v trezoru nacházelo skoro pět milionů korun… Po činu patrně odjeli osobním automobilem zatím nezjištěné značky… Přepadená pokladní utrpěla šok a musel k ní být přivolán lékař… Pokud některého z pachatelů poznáte na záznamu z bezpečnostních kamer, kontaktujte…. Dokázal jsem přečíst a trochu se mi zatmělo před očima.
Kristepane, pět míčů…. Vždyť… To nemohla bejt náhoda, ta akce byla zorganizovaná daleko pečlivěji, než se mi zdálo, podle všeho museli mít někoho rovnou na té poště nebo u nějaké bezpečnostní agentury, která tam vozila peníze. Vyschlo mi v krku a pak jsem se konečně odvážil podívat na ty fotky a záznam. Byli na nich oba, Tomáš i ten neznámej kluk, ale musel jsem uznat, že fakt nebyli jednoduše k poznání. Trochu jsem se uklidnil a vrátil jsem se k článku. Patrně odjeli osobním automobilem zatím neznámé značky., bylo tam. Takže, podle všeho jsem to zaparkoval úplně skvěle, mimo kamery, a nikdo nás na žádným záznamu nenašel, aspoň zatím.
„Miro…“, ozvalo se najednou zdola a já jsem sebou trhnul, „Máš tady klienty na devátou, kde ses zapomněl?“ Rychle jsem ty zprávy zavřel a seběhl jsem po schodech dolů.
Celej den jsem pak měl co dělat a musel jsem se soustředit na jiný věci, než abych se v jednom kuse vracel k včerejšku. Asi i díky tomu se mi ta šílenost začala pomalu vzdalovat a nervozita, která se mě držela od včerejšího rána, přece jen trochu otupěla. V noci jsem dokonce vcelku v klidu spal.
V sobotu jsem vstal až kolem poledne, den jsem nějak zabil ve městě, abych se nemusel celej den dívat doma na matku a večer jsem se jako skoro každej týden vypravil do toho gay baru přes půl Prahy.
„Ále, tak ses zase vrátil na svý? A co šéf, už dobrý?“ Vítal mě barman a moc nechybělo, abych na něj začal nechápavě koukat. Asi si budu muset dávat větší pozor, zvlášť teď.
„Jo jo… Uklidnil se, to víš, prodeje rostou… Něco mi namíchej, prosím tě… Nechám to na tobě….“ Posadil jsem se ke stolu a rozhlídl jsem se. Celkem brzo se ke mně přidal nějakej zahraniční student, taky vcelku velkej a ne úplně bílej, prostě podobnej typ, jako já. Do dvou hodin jsme pak skončili u něj na privátu. Tomáš to sice nebyl, ale pořád to s ním stálo za to a taky… Konečně jsem měl dojem, že jsem ze sebe setřepal pěknej kus strachu a vrátilo se mi obvyklý sebevědomí.
V neděli ráno jsem si šel na chvíli zaběhat a hned po obědě jsem se vypravil do posilovny. Patřila Tomášovi a i když jsem nikdy nic z toho nebral, byl jsem si jistej, že tam ve velkým valí anabolika.
Převlíkl jsem se v šatně, trochu jsem se rozehřál a šel jsem posilovat nohy. Všechno jako vždycky. Teprve pak jsem si udělal pauzu, dal jsem bacha, aby u Tomáše na baru nikdo nezacláněl a posadil jsem se k němu.
„Už ses viděl, mediální hvězdo?“ Mluvil jsem potichu a z repráků stejně burácel nějakej metal, nikdo mě nemohl slyšet. Tomáš se pro jistotu rozhlídl.
„To víš, že jo… Ale… Myslím, že by mě tam nepoznala ani vlastní matka…“ Usmál se sebevědomě. „Ty bys mě poznal?“ Pokrčil jsem rameny.
„Nevím, asi ne… Ale poslyš…“, ještě jsem ztišil hlas. „Cos udělal s tou bouchačkou?“ Podíval se na mě, jako kdybych spadl z Marsu.
„S jakou bouchačkou?“ Obrátil jsem oči.
„No s tou krochnou, co jste s ní vyděsili pokladní…“ Rozesmál se.
„To myslíš vážně? Že bych měl s sebou něco, čím bych fakt mohl někoho střelit? Vždyť to byla maketa z umělý hmoty! Na kuličky, za dvě stovky z military shopu! Prostě jsme hráli pokra s tři pět mimo barvu a vyšlo to…“ Znělo to pobaveně a já jsem věděl, že jsem si zase naběhl. To byl celej on, nejen, že jsem vypadal jako pitomec, kterej nepozná revolver od hračky, ale navíc jako pěknej grázl, kterej by šel klidně do akce s nabitým kvérem.
„No bejt tebou, tak o tom pokru bych radši nemluvil…“ Rýpl jsem do něj, abych mu to aspoň takhle oplatil. Dluhy z karet byly podle všeho hlavní důvod, proč to celý vymyslel. Ale, jak se zdálo, cítil se tak nad věcí, že to s ním ani nehnulo.
„Proč? Teď mám zas za co hrát… Zaplatím si startovný na nějakej pořádnej turnaj, vyhraju to a budu v pořádným balíku… Mimochodem, viděls, kolik tam bylo, ne?“ Vytahoval se, ale hned pokračoval. „Mám pro tebe taky připravenej ten zbytek, je tam ještě jednou tolik, spokojenost, ne?“ Dál jsme to ale řešit nemohli, protože hned za mnou se zničehonic objevili dva kluci a Tomáš jim šel nachystat ionťáky.
Když jsem pak odcházel, hodil mi při placení do tašky Tomáš nenápadně obálku. Doma jsem ji vytáhl a strčil jsem ji do šuplete vedle těch prvních peněz. Připadalo mi jich podobně jako minule, ale asi by mě nenapadlo, abych si to přepočítal. Vůbec, měl jsem z těch prachů pořád divnej pocit.
Kapitola 2
Sedl jsem si do auta a snažil jsem se uklidnit. V hlavě jsem to měl pořád jak v automatický pračce a pokud jsem byl schopen udělat takovou pitomost, jako pochodovat po Praze s půlkou lesa na hlavě, byla jen otázka času, kdy udělám ještě větší chybu. Nastartoval jsem a říkal jsem si, co budu dělat večer. Abych šel domů a potkal se tam s matkou, to se mi chtělo ze všeho nejmíň. Taky mi bylo jasný, že dnes nijak jednoduše neusnu. Nakonec jsem to vzal směrem na Žižkov, kde jsme bydleli v pátým patře jednoho starýho činžáku Auto jsem zaparkoval kousek od baráku, pěšky jsem došel k metru a jel jsem přes půl Prahy do jednoho baru, kde jsem se objevoval zhruba jednou týdně.
„Zdar… Co že jdeš tentokrát ve čtvrtek?“ Přivítal mě barman spíš mimochodem a hned pokračoval. „Co si dáš?“
„Udělej mi mojito, prosím tě… A hodně ledu, jo?“ Poprosil jsem ho, ale když přede mnou sklenice za chvíli přistála, uvědomil jsem si, že na to pití ani nemám chuť. Žaludek jsem měl sevřenej a jak se v baru začalo scházet víc lidí a najednou tam byl hluk, kterej mi jinak nevadil, začala mi třeštit hlava.
„Teda, ty máš dneska náladu…“ Šťouchl do mě barman. „Stalo se ti něco?“ Samozřejmě jsem se znovu lekl. Aby na mě všichni viděli, že nejsem v pohodě, to bylo poslední, co jsem potřeboval.
„Ale… To nic, jen otravnej šéf v práci…“ Snažil jsem se to zamluvit. Zasmál se.
„Ty si tak můžeš stěžovat… Kdybych byl celej den mezi nóbl auťákama a přinejhorším vozil fárem lidi na vyjížďky, tak si hvízdám…“
Nakonec jsem vypil ty drinky sotva dva a vypadl jsem. Bylo před jedenáctou a byla už tma, ale jet domů rovnou se mi nechtělo. Abych si konečně všechno srovnal v hlavě, šel jsem pěšky. Mohlo to bejt dobrejch pět kilometrů a trvalo mi to přes hodinu, takže když jsem opatrně otvíral dveře od bytu, byla matka naštěstí už ve svým pokoji a snad i spala.
Co nejtišeji jsem vlezl do koupelny, osprchoval jsem se a pak jsem zalezl do pokoje. Složil jsem se na postel a jediný, co jsem chtěl, bylo usnout. Jenže to podle všeho nepřipadalo v úvahu. Srdce mi pořád mlátilo jako zvon a hlavou mi letělo všechno možný.
Sakra, proč jsem do tý šílenosti lezl? Ty peníze jsem na rozdíl od Tomáše tak akutně nepotřeboval. Dluhy jsem kromě pár korun na kreditce neměl, gambler jsem nebyl a na to, že mi bylo pětadvacet, jsem vcelku slušně vydělával. Adrenalin jsem měl sice rád, ale dost jsem si ho užil na soutěžích a že bych byl profesionální dobrodruh, bych asi říct nemohl. Tak proč jsem se nechal ukecat?
Jenže to bylo jednodušší, než to vypadalo a já jsem to dobře věděl. Byl jsem totiž teplej. A ne jen tak nějak napůl, že bych nevěděl, jak to se mnou je. Byl jsem ukázková buzna, věděl jsem to o sobě snad od dvanácti, ženský mi neříkaly vůbec nic a Tomáš byl posledních pár měsíců můj největší problém. Strašně mě přitahoval a už nějakou dobu jsem měl podezření, že to ten zmetek poznal, i když jsem se nikdy nevyoutoval a před známýma jsem to zoufale tajil. Taky jsem na to moc nevypadal, dokonce ještě tak v sedmnácti mi připadalo divný, jak můžu vypadat tak moc jako chlap a současně bejt na kluky. Ale až jsem pak viděl nějaký to porno, došlo mi, že jednoduše budu to, čemu se říká military typ a hotovo. Svý „potřeby“ jsem řešil rychlýma známostma ze seznamek nebo právě v tom baru přes půl Prahy, kde jsem se snažil o sobě moc nemluvit, aby se ty dva moje světy náhodou někde nespojily.
Když jsem nad tím vším teď uvažoval, nebylo mi úplně jasný, proč jsem vlastně nikdy nepřiznal, jak to se mnou je, protože pak by bylo všechno daleko jednodušší. Navíc, nežil jsem někde na vesnici, ale v Praze, a nebyly dávno osmdesátý léta. Ale z ničeho nic mě napadlo, jestli s tím přece jen nemá něco společnýho ten můj „původ“. Byl jsem totiž napůl Arab. Můj otec byl Kaddáfího pilot, jak s oblibou říkal. Prostě libyjskej důstojník, kterýho Velká libyjská arabská lidová socialistická džamahírie vyslala v roce 1988 studovat do ČSSR. Tady se pak v kurzu češtiny potkal s mou matkou, která už v tý době byla poněkud „starší dorostenka“ a z celý situace jsem se v roce 1990 narodil já, možná i proto, že se otci moc nechtělo zpátky do pouště. Dostal jsem jméno Amir a otec se ve mně podle všeho viděl. Mluvil se mnou skoro pořád arabsky, koneckonců byl jsem syn a ne ledajaká holka, a vykládal mi o tom, jak spolu jednou pojedem do jeho země. Pak se ale něco pokazilo, ze dne na den se sbalil, odjel domů a už jsem ho nikdy neviděl. I když tolik informací jsme měli, aby bylo jasný, že se mu všechny ty turbulence podařilo ve zdraví přežít, že se z něho stal obchodník a že si podle všeho koupil dům v Turecku. Další čtyři roky jsme byli s matkou sami, než se jí podařilo najít dalšího týpka. Tentokrát to byl majitel pěknýho autoservisu, kterej mě přivedl ke všem těm motorům a byl to prima chlap. Taky se ve mně viděl, koneckonců proč ne, byl jsem vcelku šikovnej, ale ani to nestačilo, aby u nás zůstal. Vydržel s matkou nějakejch šest let, pak utekl taky a pro mě to kromě jinýho znamenalo, že jsem skončil se závoděním v motokárách. Tak jsem dokončil s dobrým prospěchem gympl a dostal se na elektro na ČVUT, jenže tam mě všechny ty výpočty přestaly v pátým semestru bavit a radši jsem šel dělat asistenta prodeje do jednoho velkýho autosalónu na kraji Prahy. Takže kolem a kolem, byl jsem pořád úspěšnej tak nějak napůl. Jezdil jsem výborně, ale neměl jsem za sebou žádnej kapitál, aby mě vzali někam do týmu a abych se tím mohl začít živit. Práce v salónu mi šla, s lidma jsem to od malička uměl, ale pořád jsem byl jen asistent. Byl jsem pěkně rostlej, skoro metr devadesát, svalů tak akorát a holek bych mohl mít, kolik bych chtěl. Ale co mi to bylo platný, když jsem žádnou nechtěl a nikdy jsem nenašel tolik odvahy, abych všem řekl, jak to se mnou je. Pro matku jsem byl nepochybně zklamání, ani jednomu z mých „otců“ jsem nakonec nestál za to, aby se mnou zůstali a navíc jsem v sobě měl kdesi hluboko zažranou pochybnost, jestli jsem s tou svou „orientací“ stejně dobrej, jako všichni ostatní kluci, co se motali kolem motorů a pravidelně se chlubili, kterou „osmnáctku“ kde sbalili a co s ní prováděli. A do toho všeho jsem potkal Tomáše, kterej ve mně spustil takovou chemickou reakci, jakou jsem asi ještě nezažil.
Když jsem si vzpomněl na Tomáše, znovu mi došlo, jakou blbost jsem včera udělal. Do včerejška jsem vyrobil maximálně pár přestupků v autě, i když jsem se kolikrát tvářil, kolik toho mám za sebou. A teď se nechám nahučet na něco, co vypadá jako parodie na gansterku, kdyby to ale nebylo doopravdy.
Na posteli jsem se převaloval možná do čtyř do rána, než jsem podle všeho usnul. Ve snu jsem sklouzl ze skály a těsně předtím, než jsem dopadl na dno propasti, jsem se vzbudil. Byl jsem zpocenej jako myš a současně jsem měl děsnou zimnici. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl šesté a v první chvíli mě napadlo, že se mi to celý zdálo a že je všechno zase jako předevčírem. Ale pak jsem uviděl na stole rozsypaný tisícovky a dvoutisícovky, který jsem tam nechal ležet jen tak, a bylo to zase zpátky. Usnout jsem se radši už nepokoušel a když bylo konečně čtvrt na osm, kdy jsem normálně vstával, se mi vlastně ulevilo.
Kapitola 1
Seděl jsem za volantem, motor běžel a každá vteřina mi připadla jako hodina. Zatraceně, proč to tak dlouho trvá? Cítil jsem, jak se mi do krve vyplavuje další a další adrenalin, ale nebyl to ten příjemnej pocit, jako když se řítíte z kopce na lyžích. Spíš mě začala chytat pořádná panika a musel jsem se soustředit na to, abych nezačal mlátit dlaní do volantu. Krucinál, bylo mi to celý potřeba? Proč jsem se od toho pitomce Tomáše do takovýho kšeftu nechal vůbec navézt? Jasně, jemu jsem se nedivil, kde by tady stejně dobrýho jezdce jako mě sehnal? Už jako malej kluk jsem byl blázen do všeho, co mělo kola a motor. Začínal jsem na motokárách, když mi bylo dvanáct, a i když jsem se ježděním přímo neživil, často jsem třeba jako záskok jezdil soutěže v rallye. Ale já? Proč jsem s tím pitomým nápadem souhlasil? Teď jsem seděl v autě vypůjčeným (možná) na cizí občanku, koukal jsem po sloupech, kde je jaká kamera a jestli náhodou kolem nejedou policajti. Podíval jsem se na sebe do zpětnýho zrcátka. Dobře, měl jsem na hlavě čepici s kšiltem a zrcadlový brejle, ale… Bude to stačit, aby mě když tak neidentifikovali? A najednou mi prolítlo hlavou něco, z čeho se mi udělalo skoro černo před očima a cítil jsem, jak mě doslova polil studenej pot. Panebože, co bych asi tak dělal, kdyby se z tý pošty, od který jsem stál sotva třicet metrů, ozval výstřel? Ale než jsem to celý stihl domyslet, rozlítly se dveře, z pošty vyběhly dvě postavy a za pár vteřin mi skočily do auta.
„Jeď!!!“ Vykřikl Tomáš, ještě než se oba složili na zadní sedadlo. Šlápl jsem na plyn, skříply gumy a auto se prudce odlepilo z místa. Po pár desítkách metrů jsem odbočil do prava, ale stejně jsem stihl zahlídnout, jak se nad poštou rozblikalo světlo a spustila se siréna.
„Rychlejc, rychlejc…“ Popoháněl mě Tomáš zezadu, což jsem zrovna teď potřeboval.
„Sklapni, jo?“ Houkl jsem na něj. „Jestli chceš, aby na nás hned teď udělali manévry, protože si nás všimne první policajt, nebo abysme se zabili, tak mi to dej vědět!“ .
„Dobrý… Snad ale chápeš, že už chci bejt pryč, ne?“ Jak to tak vypadalo, podařilo se mi ho usadit.
I když mi srdce pořád mlátilo jako blázen, pokusil jsem se soustředit na cestu. Samozřejmě jsem si trasu párkrát projel předem, ale trochu starosti mi dělalo pár přechodů pro chodce, který na výpadovce byly, protože přejet někoho nebo u nich naopak zastavovat, se mi moc nechtělo. Nakonec jsem ale měl štěstí, všude byla zelená a hned, jak jsme byli za Prahou, jsem na to pořádně šlápl. Po nějakých třiceti kilometrech, který jsem prolítl možná ve čtvrt hodině, jsem odbočil na okresku a za dalších pět minut jsem konečně uviděl lesní cestu, na kterou jsem celou dobu čekal. Vzal jsem to doprava tak prudce, až hvízdly kola a uslyšel jsem, jak se vzadu Tomáš, kterej ještě pořád ležel na sedadle, začal rozčilovat.
„Au…. Seš normální? Víš, jak jsem se praštil do hlavy?“
„Chtěls bejt brzo na místě, ne?“ Podíval jsem se na něj ve zpětným zrcátku. „A vůbec, třeba se ti konečně rozsvítilo…“
„Blbečku…“ Hrabal se pomalu nahoru, ale to už jsme byli skoro na místě.
Sjel jsem i z té lesní cesty do porostu a pak jsme zastavili na miniaturní loučce, která měla z jedný strany menší skalku a z druhé hustej les a křoví, mezi kterým vedla sotva znatelná pěšina k řece.
Otevřeli jsme dveře a všichni tři jsme vypadli současně ven. Kluci si konečně stáhli cyklistický obličejový štíty a mě ve vteřině došlo, že toho druhýho fakt neznám, A po pravdě řečeno, ani jsem neměl moc zájem zjisťovat, kdo to je a jak se nabral u týhle šílený akce. Tomáš začal jásat.
„Woooooow, povedlo se to! A takovej ranec!“ Zatřepal batohem, ve kterým byl podle všeho pěknej balík. Pak ho položil na zadní kapotu a začal odpočítávat peníze.
„Na… Tady je těch 300 tisíc, jak jsme se dohodli…. A zbytek podílu dostaneš, až to přepočítáme…“ Natáhl ke mně ruku s paklíkem bankovek.
„Počkej…“ Zarazil jsem se. „Tyhle peníze? Co když mají někde zaznamenaný čísla?“ Vylítlo mi z pusy. Rozesmál se.
„Seš zdravej, copak je to výkupný? Proč by si na poště psali čísla bankovek? A kdy? Ale…“, objal mě blahosklonně kolem ramen, „Jestli máš takovej strach, vem to do směnárny a nech si to tam vyměnit. Proč by to pro tebe neudělali, když jste skoro všichni rodina, ne?“
„Víš co? Tak až budeš potřebovat zase odvoz, řekni si svým sněhobílým kamarádům, debile…“ Pokrčil jsem rameny, ale abych pravdu řekl, na kecy o svým původu jsem byl za ty roky tak zvyklej, že už to se mnou ani nehnulo.
„Ale no tak, snad se nemusíš hned urazit…“ Plácl mě po zádech. „Všechno dobrý, ne? Tak a jdem každej po svým… A potkáme se jako vždycky… Žádný mimořádnosti…“ Dodal nakonec, ještě jsme zkontrolovali, jestli po nás v autě něco nezůstalo a pak jsme fakt vypadli.
Rychle jsem přeběhl loučku a zapadl jsem do lesa po té pěšině. Mírně se svažovala, pak přišel strmější úsek, ale to už jsem viděl řeku. Na břehu mi konečně došlo, že si můžu stáhnout černý chirurgický gumový rukavice, který jsem měl kvůli otiskům prstů, a na moment jsem zauvažoval o tom, jestli už jsem se vůbec uklidnil natolik, abych neudělal nějakou zbytečnou pitomost. Pro jistotu jsem se párkrát zhluboka nadechl a teprve pak jsem otevřel batoh, kterej jsem celou dobu vláčel v ruce. Vytáhl jsem z něj svou bundu a naopak jsem do něj strčil tu strašnou šusťákovku, co jsem si koupil včera na tržnici, černou čepici s kšiltem a brejle, který jsem předtím rozšlápl na zemi. Přesvědčil jsem se, že kámen, kterej jsem tam vrazil kvůli zatížení, je svým místě, zapnul jsem zip a batoh jsem hodil do řeky. I kdyby po nějaký době přece jen vyplaval, kde bude nějaký DNA, říkal jsem si. Pak jsem se podíval na hodinky. Bylo půl sedmý, od začátku akce to bylo jen nějakých třičtvrtě hodiny, a vypadalo to, že bych měl stihnout všechno, co jsem potřeboval. Tím spíš, že byl červen a nehrozilo, že budu muset běhat v lese potmě. Stejně jsem ale už na nic nečekal a kolem řeky jsem se vydal směrem k tý větší vesnici kousek od Benešova, kam jsem si dnes brzo ráno zaparkoval auto.
Terén nebyl nic moc a dost to klouzalo, ale nějakým zázrakem se mi nepovedlo spadnout do řeky. Za deset sedm jsem vyšel z lesa na polní cestu, po které jsem se za pár minut dostal do městečka. Dokonce ani můj minicooper nestál nikomu za tu námahu, aby ho kradl, tak jsem co nejrychleji nasedl a odjel směrem zpět do Prahy.
Musel jsem se totiž dostat nejpozději do osmi do kavárny, kde jsem docela často vysedával a kde jsem dnes těsně před pátou „omylem“ nechal ležet na baru svůj mobil. Sice jsem nebyl nějakej bezpečnostní expert, ale že je možný podle mobilu zjistit, kde kdo byl, to jsem věděl.
Před vchodem jsem zabrzdil těsné po tři čtvrtě na osm.
„Ahoj…. Tys tady něco nechal, ne?“ Přivítala mě hned u dveří Petra, co tam už pěknejch pár let vařila kafe a pokud jsem to dobře chápal, měla pro mě víc než slabost.
„Jo… Jsem debil, promiň… Jednou někde nechám hlavu…“ Vzal jsem si ho od ní a snažil jsem se, abych vypadal aspoň trochu normálně. Najedou se rozesmála.
„Co je?“ Zeptal jsem se nechápavě. Ukázala mi na hlavu.
„Ty ses dal na orienťák? Máš plnou hlavu jehličí nebo čeho…“ Trhnul jsem sebou a rychle jsem se šel podívat do zrcadla na stěně. Fakt měla pravdu. Proboha, jak můžu bejt takovej pitomec? Co jí asi teď řeknu? Setřásal jsem z vlasů zbytky toho lesa, kudy jsem běžel, a snažil jsem se získat čas. Pak mě něco napadlo.
„Ne… Já… Byl jsem na hřbitově, matka po mně chtěla, abych dovezl babičce na hrob novej písek… Nemám to tam moc rád, ale… Ty pytle mají asi deset kilo, nemohl jsem ji to nechat tahat…“ Vida, v životě bych neřekl, že jsem tak vzornej syn. Chápavě se usmála.
„Tak… Aspoň to máš za sebou… Přijdeš zítra?“ Zeptala se, když už jsem byl skoro ve dveřích.
„Nevím… Snad jo… Podle toho, kdy skončím v práci… Měj se a ještě jednou dík…“ zamával jsem jí a vypadl jsem ven.