Kapitola 17

Janis to sice tak rychle nezvládl, ale za hodinu a půl byl zpátky. V jedné ruce nesl menší basu s vercajkem a v druhé igelitovou tašku.

„Hele… To nářadí je bohužel jen vypůjčený, tak tady nemůže zůstat, ale materiál je už náš…“

„Super, díky…“, nakoukl jsem do tašky, „To snad bude stačit a nářadí neztratím, neboj…“

Pustil jsem se do opravy a když jsem sporák po další hodince a půl zapnul, neprobíjelo už nic. Pak jsem ještě v půlhodině udělal, co šlo, v rozvodné skříňce a v pět už se zase dalo vařit.

„Vracím… Myslím, že by to mělo bej v pořádku. Sporák už nekope a neměl by ani vyhazovat proud… S tím rozvaděčem to není úplně dobrý, ale dělal jsem, co jsem mohl…“ Podával jsem Janisovi basu, aby ji zase mohl odnést. Kroutil hlavou.

„Ty se mi snad zdáš… A v čem dalším se ještě takhle vyznáš?“ Pokrčil jsem rameny.

„V motorech… Trochu… Ale to je celý, pak už nic…“ Plácl mě po zádech.

„Teda, kámo… Já snad řeknu Alexandridisovi, aby na ty tvoje papíry moc nespěchal…“ Když si všiml, jak se na něho ten druhej blonďatej kluk, co mi s tím aspoň trochu pomáhal, podíval, rychle pokračoval. „Ne, promiň, dělám si samozřejmě srandu…“ Ušklíbl jsem se.

„V pohodě, to ani nebude potřeba, řekl bych, že se tady ještě nějakou dobu zdržím…“

A vypadalo, že jsem měl pravdu. Dny šly jeden za druhým a nevypadalo to, že bych měl brzo vypadnout. Víc a víc jsem rozuměl situaci v táboře. Všiml jsem si, že nejvíc lidí tady bylo asi ze Sýrie. Kromě nich taky velkej počet Afghánců, kterým jsem nerozuměl ani dobrej den, a pak nějací Iráčani, těm jsem se snažil pro jistotu nenápadně vyhnout. Pro většinu z nich byl hlavní problém nedostatek úplně normálních věcí, o kterých jsem v Praze pomalu nevěděl, že existujou, jak byly samozřejmý. Zubní pasta, mýdlo, nový ponožky a tisíc dalších věcí najednou přestaly být automaticky dosažitelný. Občas to bylo všelijaký i s jídlem. Ale nebylo to jen tohle. Kromě toho v táboře nebylo skoro co dělat, dny byly jeden jak druhej a naděje na rychlý řešení se spíš vzdalovala, než blížila. Já sám jsem měl z nudy a prázdnejch hodin hrůzu, ale naštěstí se mě aspoň toto moc netýkalo. Pokud bylo potřeba, jezdil jsem s Janisem pro lidi, když byl pohovor s někým, kdo uměl jen arabsky, tlumočil jsem imigračnímu a dokonce jsem s další skupinkou dobrovolníků začal chystat jakousi improvizovanou školu pro děcka. Když jsem si občas vzpomněl, jak jsem ještě před nějakým půl rokem řešil, jestli si boty koupím Puma nebo Adidas a co si oblíknu v sobotu do baru, připadalo mi to směšný.

Postupně jsem se na život tady docela adaptoval a dokázal jsem si opatřit pár věcí, který mi zatraceně chyběly. Nejvíc mi pomohla sice starší, ale docela vysoká molitanová matrace a polštář, díky kterým jsem se zbavil rozlámaných zad z tvrdý země každý ráno. Taky mi došlo, že brzo začne být přece jen chladněji, a sehnal jsem si deku a pár kusů teplejšího oblečení.

Často jsem vypadl do Atén a dokonce jsem tam našel něco, o čem jsem si myslel, že už neexistuje. Internetovou kavárnu. Tam jsem se mohl v podstatě anonymně připojit k síti a zjistit si, jak to vypadá ve zbytku Evropy.  Moc velkou radost jsem z toho neměl, uprchlíci bylo téma číslo jedna a připadalo mi, že existuje čím dál víc politiků, kteří si skrze ně chtějí udělat jméno a kariéru. Tím, že budou předvádět, kdo je nenávidí víc.

Taky jsem měl cukání, kterýmu jsem se těžce bránil. Cukání zadat do vyhledávače svoje jméno a jména těch dvou pitomců, co jsem je vezl z pošty. Jenže jsem věděl, že pokud to nevydržím, bude možný dohledat, že nějaký dotazy na tyto klíčový slova přišly z Řecka. A pokud by je oba dva už měli za katrem, koho jinýho než mě by něco takovýho zajímalo? Tak jsem se na to radši vykašlal a místo toho jsem si založil novej mail na falešný jméno. Měl jsem pro to vlastně jen jeden důvod. Chtěl jsem se ozvat Marianovi. Vybavoval se mi v hlavě asi častějc, než bych čekal, a taky jsem se dokola sám sebe ptal, jestli bylo potřeba, abysme si oba dva tak podělali život. A ke všemu, on k tomu možná nějakej důvod i měl, zatímco já ne. Čím dýl jsem byl z Prahy, tím líp jsem věděl, že já jsem k tomu žádnej důvod neměl. Kromě jednoho, že jsem v sobě neměl dost odvahy, abych se k tomu přiznal.

Marianovi jsem nepsal nic moc dlouhýho a dal jsem si pozor, aby nebylo hned na první pohled vidět, o co mezi náma šlo. Vždycky se mohlo stát, že se mu do pošty mohl dostat někdo nepovolanej, třeba i jeho žena. Hlavně jsem mu dal vědět, že se mi nic nestalo, že jsem musel narychlo odjet a že to setkání s ním pro mě bylo zatraceně důležitý. A taky to, že tu „věc“ od něj mám pořád u sebe. Trvalo mi to možná nějakou čtvrt hodinu a pomalu jsem se chystal zaplatit a odejít. Jenže než jsem zavřel poštu, přilítla mi odpověď, která mě možná trochu rozhodila. Marian mi psal, že od tý noci na mě myslí snad každej den, že mu naplno došlo, o kolik věcí se připravil a že v jednom kuse řeší to, jestli by se na všechno neměl vykašlat a odjet třeba někam, kde by mohl začít novej život.  A že je mi moc vděčnej, že jsem mu napsal a že bude dál čekat. Nebylo mi z toho moc veselo, věděl jsem, že není reálný, abysme se mohli znovu vidět a říkal jsem si, jak moc je pravděpodobný, že by v tý Bratislavě v dohledný době mohl narazit na někoho, kdo by byl ochotnej taky všechno sbalit a ten novej život s ním začít. Už jsem ale neodpovídal a radši jsem vypadl.

Září pomalu končilo a situace v táboře se rozhodně nelepšila, spíš to vypadalo čím dál hůř. Příliv uprchíků se sice trochu zpomalil, ale i tak byl tábor děsně přeplněnej a zajistit pro takový množství lidí cokoli, začínal bejt pořádnej problém. Každej menší déšť změnil povrch tábora v ring pro zápasy v blátě a všichni jsme se brodili po kotníky v bahně. Janise a ostatní z týmů dobrovolníků, který se sem sjely i z dalších zemí, z toho chvílema chytalo zoufalství, ale i když dělali, co mohli, pořád to nebylo dost. Ani jsem se moc nedivil, že někteří migranti začali ztrácet trpělivost, odcházeli z tábora a šli některou z cest sami na sever. Já jsem to ale udělat nemohl ani náhodou. Moc dobře jsem věděl, na jak tenkým ledě celou dobu bruslím a že ta má chatrná legenda by se v Německu nebo Rakousku zhroutila jako domeček z karet. Jediná šance byla počkat tady na pořádný papíry, protože řeckej přístup byl přece jen daleko míň systematickej. Pro jistotu jsem si pravidelně oživoval všechny ty vytvořený údaje a čekal jsem, až přijdu na řadu. Kromě toho jsem se snažil vypadnout ven co nejčastějc. Párkrát jsem si zajel do Pirea a brzo jsem zjistil, že si tady můžu vcelku jednoduše přivydělat. Stačilo se nabídnout rybářům nebo obchodníkům, kteří potřebovali odtáhnout hromady zboží odněkud někam a za nějakejch deset patnáct eur jim ta pomoc většinou stála, protože jsem byl celkem výkonnej a ušetřili tak dost času.

Kromě toho jsem dál pomáhal dobrovolníkům v táboře. Tlumočil jsem, když byla potřeba arabština, nakonec na mě zbyly i nějaký hodiny matiky nebo spíš počtů pro děcka a když se něco rozsypalo, většinou taky volali mě. Došlo to tak daleko, že si někteří lidi mysleli, že jsem tady s některým z pomocnejch týmů. To mě celkem pobavilo, kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že mě čeká taková kariéra a ještě k tomu na rozbahněným poli, myslel bych si, že je blázen. Tehdy jsem měl jiný priority, pokud jsem teda vůbec nějaký priority měl.

​

Kapitola 16

Nákup byl nakonec jednodušší, než jsem si představoval. Sehnal jsem si nejlevnější smartphone z druhý ruky, v drogerii jsem si opatřil základní hygienu a ve stáncích, který mi připadaly jako ty vietnamský u nás, jsem našel pět šest kousků oblečení, bez kterýho bych se v táboře neobešel.

Když už jsem se pomalu vracel, dostal jsem pořádnou chuť na kafe. Možná jsem po cestě ucítil, že někde vonělo nebo jsem měl kofeinovej absťák, a tak jsem se začal ohlížet po nějaký malý kavárně.

Nemusel jsem hledat dlouho. Jedna se stolečkama na chodníku byla skoro přede mnou a mladá holka, podle všeho baristka, se zrovna pokoušela umýt zaprášený okno, ale nemohla kartáčem dosáhnout až nahoru. Najednou mě něco napadlo.

„Ahoj…“, usmál jsem se na ni. „Když mi za to uvaříš kafe, umyju ti to okno… Mám přece jen delší ruce…“ Nejdřív se zatvářila překvapeně, ale pak se rozesmála.

„Tak jo… Když po mě pak nebudeš chtít sto euro…“ Podávala mi kbelík, kartáč a širokou stěrku.

„Neboj…“ Mrkl jsem na ni a pustil jsem se do toho. Šlo mi to pěkně, tak jsem jí v deseti minutách umyl všechny skleněný tabule, co vedly z kavárny na ulici.

„No teda…“ Zůstala na to koukat, když mi donesla hrneček s kafem ke stolku. „Počkej, za to ti musím něco připlatit…“

„Neblázni… Já to nedělám na výdělek…“ Snažil jsem se ji zastavit, ale donesla mi pět euro. Jenže než jsem to kafe dopil, objevily se další tři holky z obchodů okolo, jestli bych jim ty skla neumyl taky. Málem bych si myslel, že se mi to zdá, ale když jsem za půl hodiny odcházel, měl jsem v kapse dvacet eur a ještě k tomu plněnou pitu od holky z občerstvení.

V táboře jsem kousek od jídelny narazil na Janise.

„Hele, to jsem si vydělal..“ Ukázal jsem mu ty čtyři pětieurovky.

„Cože? A jak?“ Když jsem mu to vysvětlil, začal se smát.

„Poslouchej, kdyby sis koupil kýbl a kartáč, za chvíli si vyděláš na jízdenku do Německa první třídou… Máš obchodní talent… A dobrý PR…“

„Zatím jsem si toho moc nevšiml…“ Prohodil jsem ironicky.

„Ale s holkama ti to vychází, ne? Určitě jsou z tebe celý pryč…“ Vsadil bych se, že tím nic nemyslel, ale zarazil jsem se. A pak mi vypadlo z pusy něco, čemu jsem skoro nemohl věřit.

„Jo, to jo… Ale není to k ničemu. Jsem teplej, víš?“ Na vteřinu na mě zůstal hledět.

„Shit…“, uklouzlo mu. „Promiň, ale tos měl štěstí… Kdyby ses potkal s těma hrdlořezama z Islámskýho státu, zabili by tě…“ Pokrčil jsem rameny.

„Jo, já vím… Jenom… Necháš si to pro sebe, že jo? Víš, že seš první, komu jsem to takhle narovinu řekl?“ Vzal mě za loket.

„Neboj… Tady v táboře bude lepší s tím nezačínat, ale… Brzo odjedeš někam, kde budeš moct bejt sám sebou… A asi bys to měl říct při tom druhým pohovoru, byl by to důvod navíc…“

„Nevím… Původně jsem o tom nechtěl vůbec mluvit, ale…  Asi to prostě muselo ven, už jsem s tím nevydržel úplně sám, zvlášť tady…“To byla podle všeho shodou okolností pravda. Tlak těch posledních šesti týdnů nebo kolik to bylo, se prostě nějak projevit musel.

„Buď úplně v klidu, od toho tady jsme… Stejně… Když spočítáš, kolik je tady lidí, možná by ses divil, kolik je jich ve stejný situaci…“

Pak jsem se rozešli každej po svým a já jsem přemýšlel, proč jsem s tím vylezl. Zrovna teď a tady. Nakonec mi docvaklo, že to bylo kvůli tomu, že Janis byl vlastně můj jedinej současnej sociální kontakt a taky kvůli tomu, jakej byl. Znal jsem ho dva dny, ale byl jsem si jistej, že je to kluk, kterej má rád lidi, jde mu o ně a snaží se jim pomoct z nejhoršího. Nikoho tak nezištnýho a obětavýho jsem už pěkně dlouho neviděl. Když jsem si pak uvědomil, jak jsem se tady nabral já sám, radši jsem se v tom dál nehrabal, protože jsem měl strach, na co bych přišel.

V noci to bylo skoro stejný, jak minule. Člun byl naštěstí jen jeden. Stejně jsem si říkal, pokud to tak půjde dál, kam ty lidi budou dávat a jak jim budou obstarávat třeba jídlo. Nedovedl jsem si představit, že by na to stačili všichni ti dobrovolníci i kdyby se rozkrájeli.

Další den jsem se vyhrabal ze stanu až kolem desátý, protože do spacáku jsem se dostal až ve dvě v noci.

Šel jsem si pro kafe, když jsem uviděl kousek dál něco, při čem mi vylítlo srdce až do krku. Na žebříku opřeným o sloup stál mladej kluk a právě se chystal neizolovaným šroubovákem začít něco dělat v rozvodné skříňce, která vypadala podezřele už ze sta metrů. Rozběhl jsem se k němu.

„Pozor… Nech toho, nebo tě to zabije…“ Volal jsem na něj anglicky už po cestě. Zarazil se.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ale tohle je fakt nebezpečný… Můžeš mě k tomu pustit? Studoval jsem doma elektro, víš?“ Slezl dolů. Mohlo mu být kolem devatenácti a podle přízvuku a podle toho, že to byl modrookej blonďáček, bych sázel, že pochází odněkud ze severu nebo maximálně z Německa.

„Já… To mi nedošlo… Pořád tady vypadává proud a pak nesvítí některý světla, chtěl jsem se podívat, jestli nezjistím, od čeho to je… Trochu rozumím počítačům…“ Začal mi to vysvětlovat, ale přerušil jsem ho.

„To je úplně něco jinýho a taky… Elektrika v Řecku může vypadat trochu jinak, než bys to čekal.“ Vzal jsem si od něj ten šroubovák a vylezl jsem na žebřík. Z toho, co jsem viděl ve skříňce, na mě šly mrákoty. Neizolovaný dráty přes sebe, nechybělo moc a mohlo bejt o jednoho pěknýho kluka míň. Slezl jsem.

„Prosím tě, kde je tady nějakej větší spotřebič? Myslím ne světlo…“ Upřesnil jsem to, protože něco muselo ty výpadky dělat. Zamyslel se.

„Moh' by to bejt elektrickej sporák tamhle v kuchyni?“ Ukázal směrem k jídelně.

„Přesně… Jdem se na to podívat…“

Když jsme tam dorazili, nějaká drobná tmavší holka, podle všeho Řekyně, právě dávala na plotnu velkou várnici.

„Počkej prosím tě… Vypadá to, že ten sporák není v pořádku… Pustíš mě k němu?“  Zkusmo jsem se ho dotkl na pár místech a podle toho, jak mě brněly prsty, mi bylo jasný, že moc bezpečný to nebude.

„Hele… Ten sporák pořádně probíjí, asi bude nějakej problém s izolací. Na moment to vypnu a podívám se, jo?“ Koukali na mě trochu vyjeveně, asi nebylo normální, aby se uprchlík vrtal v drátech, ale nehádali se se mnou. Odmontoval jsem část krytu a podíval jsem se dovnitř. Stejnej binec jako u tý skříňky. Zvedl jsem se.

„Ten sporák má závadu…“ Ani jsem se jim to nesnažil vysvětlit. „Dá se to spravit, ale budu potřebovat pár věcí… Nevíš, kde je Janis?“ Obrátil jsem se k tomu klukovi ze žebříku. Probral se.

„Já ho najdu…“

Za chvíli byl zpátky i s Janisem.

„Už zase já…  Prosím tě, tenhle sporák není dobře odizolovanej, probíjí a často vyhazuje proud v půlce tábora… Já… Zvládnu to aspoň trochu opravit, aby to nebylo nebezpečný, ale potřebuju k tomu pár věcí…“ Začal jsem mu je vyjmenovávat. Zakroutil hlavou.

„Vidíš, a já jsem si říkal, čím to je… Tady takový věci nemáme, ale vypadnu do města a a snad něco seženu… Za hodinu bych snad měl bejt zpátky…“ Sedl jsem si v jídelně a napadlo mě, že jsem si právě zadělal na to, že nebude ani teplý kafe.

​

Kapitola 15

Nejdřív jsem si říkal, že bych měl najít nějaký organizátory nebo vedení tábora, ale na nikoho takovýho jsem nenarazil. Nakonec jsem se začal vyptávat kolem a měl jsem štěstí, že mě ti, co tady byli už pár dní, neposlali do háje.

Vypadalo to tak, že život tady běží tak nějak sám od sebe. Nebyl tady žádnej povinnej režim, jídlo podle možností nosili dobrovolníci a když se něco stalo, volali taky pomoc. Zjistil jsem, kde bych mohl dostat trochu kafe a vypravil jsem se tam. U velké várnice stála holka sotva osmnáct a nalívala je do plastových kelímků.

„Ahoj… Můžu dostat trochu kafe, prosím?“ Usmála se.

„Jasně, ty jsi tady novej, že jo? Není to nic moc, ale… Aspoň něco…“

„Díky moc…“ Fakt jsem jí byl vděčnej. Pak jsem uviděl Janise.

„Ahoj… Jak ses vyspal? Super, že jsem tě nemusel moc dlouho hledat… Šel bys prosím se mnou? Jestli teda nemáš jinej program…“ Rozesmál jsem se.

„Jo… Za chvíli jdu na operu do divadla…“ Moment to trvalo, než mu to došlo, ale pak se rozesmál taky.

„Tak pojď, ať nám neroztaje led v koktejlu, támhle v baru…“ Oplatil mi to a šli jsme.

„Prosím tě… Budu moct odsud ven? Nebo jen na nějaký povolení?“ Zavrtěl hlavou.

„Tady nejseš ve vězení… Jak dostaneš náhradní doklad po prvním rychlým pohovoru s imigračním, můžeš v podstatě kam chceš… Jen si musíš rozmyslet, kde budeš žádat o azyl. Jestli tady nebo jestli se chceš pokusit dostat se sám někam dál, ale… Nevím, jestli bych ti to doporučoval…“ Přikývl jsem.

„Slyšel jsem, že je to na těch dalších hranicích docela problém… Radši bych zůstal tady, než se trochu zorientuju…“ Došli jsme k velkýmu plátěnýmu stanu, byl to takovej ten skoro hangár, co se používá v letních kempech na pořádání akcí. Vešel jsem za Janisem dovnitř a na jednom konci jsem viděl stolek, u kterýho seděl týpek ve středním věku, co vypadal jako nějakej úředník a naproti němu mladá holka, co držela v náručí tak dvouletý dítě.

Janis pozdravil toho týpka, ukázal na mě a chvíli spolu mluvili řecky. Úřada přikývl a Janis se obrátil ke mně.

„Budeš tak hodnej prosím a pomůžeš nám s tím rozhovorem? Bude to asi daleko rychlejší, zatím se nebyli schopní domluvit…“ Pokrčil jsem rameny.

„Můžu to vzít z arabštiny do angličtiny a zpátky, řecky zatím neumím…“

„Jasně, jasně, to bude úplně stačit…“ Udělal pár kroků a podal mi židli. Sedl jsem si a pohovor pokračoval. Imigrační sice anglicky trochu uměl, ale nebylo to nic moc. Nějaký složitější věci jsme překládali nadvakrát. Já z arabštiny do angličtiny, Janis z angličtiny do řečtiny a zase naopak. Otázky, na který se úřada ptal, byly hlavně o místě, odkud přijela, o její rodině, o tom, kudy přijela a co chce dělat dál. Nebylo jich úplně málo a říkal jsem si, že je možná dobře, že jsem to viděl předem a můžu si to celý zopakovat.

Jenže když s ní byl imigrační hotovej, Janis s ním zase začal něco probírat a pak se ke mně obrátil.

„Poslyš, kdyby ti to nevadilo… Byl bych rád, kdybys s náma dál spolupracoval, tak jsem pána z imigračního poprosil, jestli by s tebou nemohl udělat ten první pohovor hned, abys dostal dočasnej doklad, co říkáš?“ Pořádně mi zatrnulo, ale říct ne jsem jednoduše nemohl.

„Super… To bych byl moc rád…“ Zatvářil jsem se jakoby nic a pohovor rovnou začal. Jenže byl daleko jednodušší a formálnější než u tý holky. Jak se jmenují mí rodiče, odkud jsem přišel, jestli se tam nebo blízko bojovalo a jak jsem se sem dostal. Naštěstí mu stačily jen obecný informace typu zaplatili jsme převaděčům a ti nás dostali přes hory do Turecka. Za chvíli vypsal nějakou kartičku a podal mi ji.

„To je váš prozatímní doklad… Co se týká vašich dalších plánů, například žádosti o azyl a podobně, to bude následovat až v další etapě, bohužel vám nemůžu přesně říct, kdy…“

Poděkoval jsem mu a nemohl jsem věřit, že mám první zkoušku za sebou. Ale neměl jsem moc času si to užít, protože jsme ještě nekončili. Byl jsem tam celý dopoledne, když se po posledním klientovi Janis chytil za hlavu.

„Tys nejedl, co? A bůhví odkdy, promiň… Pojď, jdem na oběd…“ Zavedl mě do dalšího stanu, kterej vypadal jako jídelna. Bylo tam děsně nacpáno, ale vedl mě ke stolu, kterej byl asi vyhrazenej pro personál.

„Sedni si tady, donesu pro oba…“ Ukázal mi na lavici. Za chvíli se vrátil s dvěma miskama nějaký zeleniny, s chlebem a pak ještě došel pro pití. Před jídlem jsem měl strašnej hlad, po něm o něco menší. Pro mou běžnou potřebu byly ty porce žalostný, i když jsem byl vděčnej i za tohle. Jen jsem si říkal, že to s tím jídlem budu muset nějak vyřešit, jinak se tady ztratím bez pohřbu. 

„Díky za pomoc… Teď odpoledne tě nechám oddechnout, ale kdyby večer přijeli další, jel bys s náma?“ Obrátil se na mě Janis po jídle. Přikývl jsem.

„Já děkuju za jídlo… Klidně pojedu… Kde mě najdeš, víš… Bydlím pořád na stejný adrese…“ Zatvářil jsem se vážně a on se rozesmál. Plácl mě po zádech.

„Víš, že je s tebou sranda, kámo? Ahoj a večer…“ Rozloučili jsme se a já jsem šel zjistit, jak to vypadá v mým stanu.

Po poledni se udělalo pořádný horko. Mohlo bejt víc než 35 stupňů, ale moc možností, jak se před tím schovat, jsem nenašel. Nakonec jsem se natáhl v otevřeným stanu, kterej byl naštěstí ve stínu, jen v boxerkách na celtu a měl jsem dojem, že jsem na nějakou dobu usnul. Probral jsem se kolem čtvrtý a protože to vypadalo, že Janis mě bude potřebovat zas až v noci, rozhodl jsem se, že si zajedu do Atén koupit pár věcí, který mi zatraceně chyběly. Nebylo to extra daleko a kousek od tábora byla zastávka autobusu. V umývárně jsem se dal do pořádku, jak to šlo, abych neděsil lidi a před pátou jsem vypadl.

​

Kapitola 14

Na prostranství kousek od břehu z nás vzniklo několik větších skupin. Pak za náma přišli nějací lidi ve žlutých vestách, co byli podle všeho dobrovolníci z organizací, který už několik týdnů imigrantům pomáhaly. Začali nám vysvětlovat, že by nebylo dobrý zůstávat na místě v přístavu, protože ten je už teď přelidněnej a dělalo by to jen další organizační potíže. Že nejlepší bude, když si nastoupíme do autobusů, který za nějakou chvíli přijedou a odvezou nás do tábora kousek od Atén, kde se můžeme ubytovat. Mluvili dobrou angličtinou, se kterou jsem neměl žádnej problém, ale podle toho, jak zmateně se rozhlížela holka, co stála vedle mě se zhruba tříletým klukem v náručí, jsem pochopil, že nerozumí ani slovo.

„Chcete, abych vám to řekl arabsky?“ Obrátil jsem se k ní. Jen přikývla. Tak jsem jí to začal opakovat a najednou se kolem mě udělal hlouček lidí, co si to potřebovali poslechnout taky. Zatraceně, napadlo mě, kdybych měl se dostat do cizí země na gumovým člunu, málem se někde utopit a ještě bych nerozuměl ani slovo, nevím, jestli by se mi chtělo.

Mezitím, co jsme měli čekat na ty busy, přišel za mnou jeden kluk ve žlutý vestě, mohl mít něco po dvacítce.

„Ahoj… Viděl jsem, že jsi tlumočil… Ty umíš dobře anglicky?“ Zeptal se mě.

„Ahoj… Jo, řek bych, že jo… Rozhodně se domluvím…“ Pokusil jsem se mluvit tak, aby z toho moc nečouhal evropskej přízvuk, ale podle všeho nic moc neřešil.

„Odkud jsi?“

„Ze severního Iráku…“ Už jsem si pomalu začínal zvykat.

„Ale nejsi Kurd, ne?“ Zavrtěl jsem hlavou, hrát Kurda bych nejspíš neměl nejmenší šanci zvládnout.

„Poslyš, a nechtěl bys nám trochu pomoct s tlumočením do arabštiny? Někteří lidi nerozumí vůbec a jsou z toho zbytečný komplikace…“ S tím jsem problém neměl. Říkal jsem si, že už kvůli tomu, jak jsem se tady nabral, bych se měl snažit aspoň o to, abych byl k něčemu užitečnej.

„Jasně… To není problém…“ Už jsem chtěl říct, že arabsky umím fakt dobře, ale včas jsem se zarazil, protože by si pak musel myslet, že mi asi přeskočilo.

„Fajn… Tak až přijedou autobusy, drž se blízko mě, jo? Můžem jim to přeložit rovnou všem a ne po pár lidech…“  

Velký kloubový busy přijely zhruba za další půlhodinu, dokonce jsem Janisovi, jak se ten kluk jmenoval, do nich pomohl lidi našibovat, a pak jsme vyjeli. Stál jsem na předposledním schodu u řidiče a Janis ještě pode mnou. Lidí bylo hodně a většina chtěla odjet, i když jsem viděl pár skupinek, který se od davu na břehu hned nenápadně oddělily a zmizely směrem do města. Vypadalo to, že to byli ti, kteří se chtěli vydat do Německa hned teď pěšky. Když jsem si vzpomněl, co jsem viděl na makedonský a srbský hranici, moc jsem jim to nezáviděl.

Tábor nebyl daleko od Atén a cesta netrvala naštěstí moc dlouho. Se vším zmatkem v přístavu jsme byli na místě po třetí. Tábor mi připadal vcelku velkej, kolem byl plot a za ním jsem viděl obytný kontejnery, stany a taky jakýsi improvizovaný přístřešky z celt. Když jsme vystoupili z busů, rozhlídl jsem se a začal jsem to porovnávat s tím, co jsem čekal. Nebyl to žádnej interhotel, ale ani jsem zatím neviděl žádný haldy odpadků ani jsem neslyšel moc hluku, vypadalo to, že kdo může, tak radši spí.

Dobrovolníci nám řekli, že pokud máme svý stany, máme si najít místo na jejich postavení a těm ostatním zkusili najít volný místo. Rodiny šly většinou do těch kontejnerů, kluci si naopak začali stavět přístřešky z plachet u plotu, podobně jako to měli ti předchozí. Mně ukázal Janis na bílej menší stan.

„Ty nemáš svůj, že jo? Tady je jeden náš… Někdy zítra a další dny by měly být první pohovory s imigračníma, tak kdybys nám mohl pomoct s tlumočením, bylo by to fajn… Sice někteří z nás…“, ukázal na svý kolegy, kteří pomáhali lidem najít místo, kde budou spát, „umí trochu arabsky, ale… Není jich moc…“ Přikývl jsem.

„Není problém… Řecky neumím, ale… Přes angličtinu to nějak zvládnem… Kde mě najdeš, víš… Asi teď nikam cestovat nebudu…“ Dodal jsem ironicky.

„Dobrý…“, plácl mě po zádech. „Počítám s tebou. A teď běž asi spát, ne? Musíš toho mít za tu cestu dost…“ Přikývl jsem a chtěl zalézt do stanu.

„Počkej…“, zarazil mě. „Ty nemáš ani vodu, co? Zbyla mi jedna láhev, na… Ráno budem řešit ostatní…“ Podal mi ji a vypadl.

Zalezl jsem do stanu. Nebyl moc velkej, na rozdíl ode mě, ale když si lehnu z rohu do rohu, nemusel bych mít ani nohy venku. Otevřel jsem si batoh. Úplně dole jsem měl celtu a hned nad ní ten miniaturní spacák z kšeftu s horolezeckým vybavením. Vytáhl jsem ho ven, roztřepal a byl jsem vděčnej za nápad vzít ho s sebou. Jinak bych spal rovnou na podlážce stanu, která byla sice čistá, ale taky pěkně tvrdá. Zul jsem si boty a sundal kalhoty, obojí bylo ještě mokrý z moře. Vlezl jsem si do spacáku, pod hlavu jsem si dal složenou celtu a na ni ručník. K sobě jsem si vzal peníze, napil jsem se vody, co mi dal Janis, a zapnul jsem zip. Sice jsem byl utahanej, ale než jsem usnul, uvědomil jsem si, že jediný věci, co mi zbyly, se vejdou do malýho batohu. Měl jsem dvě trička, jedny dlouhý kalhoty, jedny kraťasy, troje boxerky, bundu z tržnice, jedny ponožky, jedny boty a jedny sandály, sluneční brýle, hodinky, baterku, malej nožík, celtu, ručník a spacák. To bylo kromě peněz všechno, na příbor jsem pochopitelně nemyslel. Proč taky, když mi jídlo na talíř většinou nachystal někdo jinej. Ať už to bylo v hospodě nebo doma. Nestálo to za moc, ale věděl jsem, že si za to můžu sám. A taky jsem neměl strach. Zítra začíná nová etapa, vlastně už začala, a bude na mě, jak si poradím.

Ráno jsem se vyhrabal ze stanu po osmý a náladu mi o něco zvedlo, že bylo krásně. Rozhlídl jsem se kolem. Po táboře chodili chlapi a ženský všech věkovejch kategorií a pobíhala tady spousta děcek. Některý si neslo hračku, jiný honilo obruč a kousek dál hráli kluci fotbal. Na některých kontejnerech visely šňůry s vypraným prádlem. Lidí nebylo zrovna málo, ale nějakej dav jsem taky neviděl. Rozhodl jsem se, že půjdu zjistit, jak to tady chodí.

​

Kapitola 13

Došel jsem do přístavu. Horko bylo už snesitelnější, moře dělalo svý a taky bylo skoro pět. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Podle plánu bych se teď měl usadit nenápadně někam na lavičku a měl bych počkat, co se bude dít. Jestli a kam přesně přijedou gumový čluny s uprchlíkama a co se bude dít pak. Jenže jsem měl pořádnej hlad a čekala mě celá noc venku. Nakonec jsem zapadl do tratorie, která byla kousek zpátky do města. Dal jsem si souvlaki, řeckou variantu kebabu, s okurkovým salátem a karafu vína. Jídlo bylo vynikající, ani nebylo drahý a pěkně mi zvedlo náladu. Pak jsem se vrátil přímo k moři, usadil jsem se na lavičku a začal jsem si hrát na turistu, kterej na něco čeká. Utekla hodina, pak dvě, začao se stmívat a nedělo se nic. Říkal jsem si, že bude pěknej průšvih, jestli ty řeči o uprchlíkách budou jen výmysly novinářů a já se jich ani nedočkám. Ale najednou jsem viděl, že se na moři objevily dva placatý čluny, který se přibližovaly. Za chvíli jsem rozeznal, že jsou plný lidí a někteří z nich mají oranžový vesty. Nemohl jsem jít blíž, abych nebyl moc nápadnej, ale i tak jsem viděl, jak kousek od břehu začali seskakovat do moře a většinou celí mokří vycházeli z vody. Kousek dál, už na chodníku, se z nich vytvořily skupinky a pak menší dav, ke kterýmu za pár minut dorazilo několik vojáků. Začali ty lidi organizovat, ukazovali jim, kam jít a nakonec jich většinu odvedli směrem k autobusům, kterých jsem si předtím moc nevšiml. Za hodinu bylo po všem. Zůstal jsem sedět na lavičce a jen tak pro sebe jsem začal hodnotit, co jsem viděl. Při vylodění nastal manší zmatek, ale žádný strkanice ani násilí tam neproběhly. Ani mezi těma lidma ani když přišli vojáci. Obojí mi hrálo do noty. Pokud bude zítra situace podobná, neměl bych mít problém nenápadně se k těm lidem připojit, i když půjdu ze břehu a ne z moře. Pokud přijedou aspoň dva čluny, bude se při vylodění motat víc než sto lidí, kteří se většinou dali dohromady až na lodi. Nikdo by si nemusel všimnout, že jsem s nima nebyl po cestě.

Už jsem se chtěl pomalu zvednout a jít třeba někam na pláž, kde bych se na chvíli natáhl, když přijely další tři lodě. Tak jsem si dal ještě repete, ale všechno šlo zhruba, jako poprvý. Nešel jsem tak blízko, abych to mohl zřetelně rozeznat, ale zdálo se mi, že na lodích je zhruba stejnej počet vcelku mladejch kluků a naopak matek s dětma různýho věku Dokonce jsem zdálky viděl, že některý měly v náručí skoro batolata.

Když se zase všechno uklidnilo, vypravil jsem se směrem, kde jsem čekal pláž. Fakt tam byla, ale měl jsem strach na takovým místě usnout. Ne že by se mi mohlo něco stát, spíš jsem měl  strach o batoh. Vydržel jsem vzhůru, ale když ráno začínalo svítat, byl jsem už docela utahanej a ospalej. Rozhodně tak, že se mi představa nespat víc než dalších 24 hodin nezdála realizovatelná. Přemýšlel jsem, co udělám, protože to byla první věc, se kterou jsem nepočítal. Myslel jsem si, samozřejmě úplně mimo, že vydržím s přehledem nespat třeba tři dny a ještě přitom zůstat svěží. Nakonec jsem se znovu spolehl na sociální inženýrství. Zapnul jsem mobil a začal se shánět po nějakým hostelu dál ve městě. Jeden jsem našel. Když jsem tam přišel, bylo půl devátý. Za recepcí byl mladej studentík.

„Dobrý den…“, pozdravil jsem slušně v dobrý angličtině. „Můžete mi pomoct, prosím vás? Já…  Jedu za kamarádama na severní Krétu, jsou tam už týden… Měl jsem na dnes lístek na loď, ale včera večer jsem to trochu přehnal s pitím a usnul jsem na pláži. No a když jsem se vzbudil, byly pryč doklady a půlka peněz. Nahlásil jsem to na policajty, ale na ambasádě jsem objednanej až na odpoledne, aby mi vystavili náhradní doklad. Nemohl bych se u vás trochu vyspat, než pojedu do těch Atén? Jsem tak unavenej, že skoro nevidím A zůstal bych až do zítřka, protože tu dnešní loď nestihnu…“ Pokrčil rameny.

„Já bych vám rád pomohl, ale máme check-in až ve dvě, to byste musel platit i za minulou noc…“ Zavrtěl jsem hlavou.

„To mi vůbec nevadí, klidně vám zaplatím ty dva dny rovnou teď, zapíšu se vám tady a až odpoledne přijedu s tím dokladem, předložím vám ho dodatečně…“ Žádnej problém v tom zjevně neviděl.

„Dobře… Tak by to šlo… Mám tady volnej malej jednolůžák, o ten není většinou moc zájem… Vadilo by vám, že má okno do dvora?“

To mi vadilo ze všeho nejmíň. Zaplatil jsem třicet eur za dvě noci, do knihy jsem se zapsal jako Marian Čierny, původem z Nových Zámků, Slovenská republika, vzal jsem si klíč a zapadl jsem nejdřív do sprchy na chodbě a pak do pokoje. Budík na mobilu jsem si nastavil na dvě hodiny, spadl jsem do postele a okamžitě jsem spal.

Vzbudil jsem se sám za pět dvě. Protáhl jsem se v posteli a rychle jsem zhodnotil, jak mi je. Byl jsem sice trochu rozlámanej po cestě busem a po dlouhým nočním sezení na tvrdé lavičce, ale jinak jsem se dobře vyspal a jen jsem měl hlad. Na nic moc jsem nečekal, oblíkl jsem se a před půl třetí už jsem vracel klíč na recepci.

„Zatím díky moc, doufám, že mi tam pomůžou… Jinak mám po prázdninách….“ Rozloučil jsem se a vypadl.

Uvažoval jsem, co budu teď dělat. Nakonec jsem si říkal, že bych se nemusel už druhej den potloukat po přístavu, jinak si mě ještě někdo všimne, a zajel jsem zase metrem na jídlo do Atén. Vrátil jsem se až po šestý a naplno jsem si uvědomil, že se blíží nejdůležitější část mý únikový akce.

Do večera už jsem se snažil, abych se nikde moc neukazoval. Když se začalo před devátou stmívat, zalezl jsem do nějaký polorozpadlý boudy na vzdáleným konci přístavu a převlíkl jsem se do toho anonymního ohozu z vietnamnské tržnice. Pas jsem nejdřív zkusil spálit a zčernalý zbytky jsem vzal s sebou na vyhození do kanálu. Samozřejmě jsem si dal pozor, aby stránky s identifikací zmizely úplně. Amir zmizel a já jsem opatrně vyšel ven. Zbavil jsem se torza pasu, do dvou odpadkových košů jsem strčil bundu a kalhoty. Boty jsem postavil na další koš, možná se někomu budou hodit. Pak jsem vzal do ruky mobil. Bylo mi skoro líto se ho zbavit, měl jsem ho zapnutej jen pár hodin, ale nakonec jsem se rozhodl neriskovat. Nenechal jsem si kromě peněz, řetízku, obyčejnejch hodinek a těch pár kousků oblečení s odpáranejma značkama nic. Z mobilu jsem vytáhl kartu, šlápl jsem na něj a všechno jsem to hodil do veřejné kanalizace. Pak jsem se už po tmě přikrčil u pláže a čekal jsem. Na to, že by tuto noc nikdo nepřijel, jsem radši nemyslel.

Naštěstí to netrvalo moc dlouho, v dálce se objevily gumový čluny, který jely k pobřeží. Byly dokonce čtyři. Potichu jsem vlezl do vody a snažil jsem se, abych se co nejvíc vyhnul světlům. Čluny byly blíž a blíž a mně začalo bušit srdce. Zvládnu to, zamíchat se mezi ně? Pak jsem najednou slyšel hlasy a zvuky skoků do vody. Udělal jsem pár kroků ještě v předklonu a najednou jsem byl přímo mezi něma. Kolem mě byla spousta lidí, všude zmatený hlasy, rozeznal jsem arabštinu, ale míchala se i s něčím jiným, čemu jsem nerozuměl. Všichni jsme šli ke břehu za světlem, pak se objevili nějací lidi, co pomáhali na břeh matkám s dětma v náručí.

Vylezl jsem z půli mokrej na chodník a potkal se s prvním vojákem.

„Where are you from?“ Zeptal se anglicky.

„From nothern Iraq…“ A v té chvíli se narodil Hassan Said.

​

Kapitola 12

Vzbudil jsem se z ničeho nic a pár vteřin jsem uvažoval o tom, kde jsem a co se děje. Z okna jsem viděl, že jsme na nějaké dálnici a radši jsem se podíval na hodinky. Jedna??? To jsem spal nějaký dvě a půl hodiny? Podle všeho jsem prošvihl hranice s Maďarskem a za půl hodiny by měla přijít Budapešť. Rychle jsem sáhl za sebe, jestli mi nechybí batoh. Všechno bylo na svým místě, ale stejně, asi bych si mohl začít dávat větší pozor.

Když se blížila Budapešť, už jsem si dal pozor, abych neusnul. V životě jsem tady nebyl a chtěl jsem si kousek města prohlídnout aspoň z okna busu. Město vypadalo hezky, zvlášť kvůli Dunaji a všem těm mostům, který přes něj vedly. Na autobusovým nádraží jsme pak měli asi deset minut přestávku, tak jsem si vyběhl na nástupiště koupit kafe a bagetu z automatu. Ale stejně jsem si pořád periferně kontroloval, jestli to nevypadá na odjezd. Kdybych zůstal zrovna tady, nebylo by jednoduchý se odsud dostat a stěžovat bych si nikde nemohl, že mi ujeli, když jsem jel napůl na černo.

Cesta z Budapešti na hranice se Srbskem byla spíš otrava než co jinýho. Teprve až bylo Roszke skoro na dohled, začal jsem být trochu nervózní. Projde to i tentokrát bez pasu? Ukázal bych jim ho, jasně, ale lepší by bylo, kdybych nemusel. Na maďarské straně to nevypadalo, že by se s náma chtěl někdo zdržovat. Viděl jsem, že je tam nějaká skupina lidí, kteří mohli být klidně uprchlíci, ale ti šli opačným směrem a Maďaři se netvářili, že by byli ochotní pustit je dál. My jsme si jen v jednom z pruhů počkali, až auta před náma projedou pod žlutou velkou bránou a za chvíli jsme byli na srbským území. Autobus pak zastavil na stanovišti a ve dveřích se objevil srbskej voják. Ale jak to tak vypadalo, řidiče znal a pokud jsem dobře pochopil, co jsem zaslechl, oslovoval ho dokonce jménem. Pak jen nahlídl do uličky, mávl rukou a odporoučel se ven. Řidič zavřel dveře a jelo se dál. Čekalo nás pěknejch pár stovek kilometrů na jih přes celý Srbsko. Hlavou se mi honila spousta věcí a když se po deváté začalo stmívat, rozhodl jsem se, že se možná zkusím trochu vyspat. Vedle mě bylo volný místo, mohl jsem si dokonce napůl lehnout a batoh jsem si dal pod hlavu. Probudil jsem se, když autobus vjel podle všeho do zatáčky. Kolem byla tma a ticho a vypadalo to, že všichni spí. Podíval jsem se na hodinky. Bylo po půlnoci a za nějakou půl hodinu měly přijít další hranice. Sedl jsem si a podíval jsem se z okna. Zdálo se mi, že jedeme mezi horama a za chvíli jsem viděl v dálce světla. Vypadalo to, že je před náma nějaký město, který se táhne v údolí. Podle času to mělo být už asi Preševo, hraniční přechod mezi Srbskem a Makedonií.

A taky bylo. Jak jsme se blížili, bylo světel čím dál víc a najednou jsme byli na hranicích. Byla sice noc, ale velký množství lidí, kteří se chtěli dostat do Srbska, se přehlídnout nedalo. Taky jsem si všiml. že je kolem hodně uniforem, ale nebyl jsem schopnej přesně rozeznat, kolik z nich bylo vojáků a kolik policajtů. Čekal jsem, co se bude dít přímo na čáře, ale nestalo se nic. U brány jsme sotva zastavili, ale viděl jsem moc dobře, že je to podle všeho hlavně kvůli tomu, že všichni jsou na druhý straně a řeší tam ty davy, co chtějí opačným směrem. Na moment jsem si říkal, co bude se mnou, až najednou nebudu žádnej občan EU, ale tím jsem se teď nechtěl nechat rozhodit.

Průjezd Makedonií jsem prospal a na přechodu do Řecka, kde jsme byli kolem pátý, jsem se ani úplně neprobral. Teprve až o hodinu a půl později v Soluni mi docvaklo, že první půlku únikovýho plánu mám skoro za sebou. Byl jsem v Řecku, můj pas neměl nikdo v ruce a nikomu jsem neřekl svoje jméno. Zatím šlo všechno tak jednoduše, až mi to bylo podezřelý. Ale místo dlouhejch rozborů jsem radši koukal z okna, protože bylo samozřejmě už světlo a busem jsem skoro skrz celý Řecko ještě nejel. Několikrát jsme zastavili u nějakých restaurací, kde vystupovalo pár lidí a taky jsme si mohli koupit narychlo něco k jídlu.

Před druhou jsem před náma na obzoru uviděl jakejsi mrak. Brzo mi došlo, že to bude smog nad Aténama a že za necelou půl hodinu budeme na místě. To mě probralo a začal jsem si v duchu opakovat další části itineráře. Dostával jsem se totiž do fáze, ve který jsem už neměl přesně daný časy a kde další vývoj záležel na situaci na místě.

Zbytek cesty najednou utekl strašně rychle, zastavili jsme na autobusový stanici, sebral jsem ze sedadla batoh a hrnul jsem se ven. Žádný zavazadla jsem na rozdíl od ostaních neměl, tak jsem jen znovu poděkoval řidiči, kterej byl už zase ten samej, co mě vzal do autobusu, a šel jsem.

Po pár krocích jsem si uvědomil, jaký je tady strašný vedro. Bus byl klimatizovanej, ale teď jsem se okamžitě zpotil. Koneckonců jsem měl na sobě pořád ty military hadry a boty na trek, takže se nebylo čemu divit. Nedalo se to ale dobře vydržet, takže jsem zapadl do klimatizované kavárny, objednal jsem si kafe a kolu a uvažoval, co s tím. Ale nejdřív jsem stejně chtěl konečně zapnout mobil ze zastavárny. Modlil jsem se, aby byl v pořádku a aby bez problémů vzal slovenskou přednabitou kartu. Že by mě podle připojení mohl někdo identifikovat, jsem se nebál. Byly prázdniny, kolem byly davy turistů a beztak plno Čechů a Slováků. Zmáčkl jsem knoflík a čekal. Mobil se po pár vteřinách poslušně rozsvítil, kupodivu vydrželo i nabití ze středy večer. Dal jsem do něj kartu a za chvíli jsem měl síť. Výborně. Pocit divnýho mezičasí najednou zmizel, měl jsem zničehonic dojem, že jsem zpátky. Zpátky na příjmu, zpátky v civilizaci. Zvláštní, jak málo někdy člověku stačí. Navíc tady byla wi-fi, takže na zjištění spojů do Pirea jsem nespotřeboval žádnej kredit. Jezdilo tam v jednom kuse něco, i metro, takže mi zbývalo vyřešit to oblečení. Stalo by se něco, pokud bych si na sebe vzal ty uprchlický kraťasy? Rozhlídl jsem se. Kolem chodili polonazí lidi, mezi kterýma se i takhle vymóděnej lehce ztratím. Tričko jsem si nakonec nepřevlíkal, zbavil jsem se dlouhejch kalhot a přezul jsem se do plážovejch pantoflí. Pak jsem dopil kolu, vyšel ven, zařadil se do davu a byl jsem si jistej, že jsem zapadl. Stanici metra jsem dlouho hledat nemusel, byla hned za rohem. Koupil jsem si lístek a za půl hodiny jsem se dostal z upečených Atén do Pirea. 

Hned, jak jsem vyšel v Pireu z metra, ucítil jsem to, z čeho jsem byl vždycky celej pryč. Mořskej vzduch. Často jsem si říkal, že jsem se narodil ve špatným místě, protože moře jsem jednoduše miloval a když jsem u něj mohl být chvíli aspoň o prázdninách, cítil jsem se jako v sedmým nebi. A pak jsem po pár krocích uviděl další věc, která mě fascinovala. Lodě. Obrovský lodě, který jsem viděl jen párkrát v životě. Zatraceně, napadlo mě najednou, a nestačilo by, abych si tady našel nějakou nádenickou práci v přístavu nebo dokonce na lodi? Zůstal tady pár měsíců nebo rok dva a počkal, až se to celý přežene? Na moment jsem nad tím zapřemýšlel, ale včas mi došlo, že je to nesmysl. V roce 2015 je celej svět propojenej, plnej databází, skoro všichni Evropani jsou někde zapsaní, každej musí mít všechny možný pojištění a nevím, co ještě. Pokud bych se tady zaměstnal na svůj pas a Češi by mě začali hledat, našli by mě bez problémů a vydání do republiky by bylo velmi rychlý. Bohužel, nedá se nic dělat, musím zůstat u původního plánu.

​

Kapitola 11

Zamířil jsem směrem, kde jsem tušil obchodní dům. Nebylo to moc daleko, supermarket jsem našel jednoduše, koupil jsem si jídlo a pití na cestu a ještě jednu slovenskou přednabitou telefonní kartu.

Bylo před půl desátou a to byla správná doba na cestu na autobusový nádraží. Čekala mě druhá část postupový zkoušky ze sociálního inženýrství a kromě toho jsem si musel tu akci pečlivě načasovat. Potřeboval jsem k tomu autobusu doběhnout akorát, ne pozdě, ale ani ne moc brzo, aby všechno šlo rychle a abych nikomu nedal moc času na přemýšlení.

Na místě jsem byl ve tři čtvrtě na deset. Zdálky jsem viděl, že autobus zrovna přijel, ale ještě bylo brzo. Schoval jsem se za budovu a čekal. Že mají ještě patnáct volnejch míst jsem kontroloval předevčírem večer na netu a doufal jsem, že to vydrželo.

Za šest minut deset jsem se rozdýchal a vyběhl jsem směrem k autobusu. Potřeboval jsem, aby to vypadalo, že jsem běžel přes půl města.

„Slečno… Slečno… Prosím vás, počkejte…“ Volal jsem na stevardku zdaleka a mával jsem rukama.

„Prosím vás, máte ještě jedno volný místo? Já… Letím přes celý město, stalo se mi něco strašnýho… Já… Mám přítelkyni, a…“, dělal jsem, že lapám po dechu, „a ona měla dnes ráno v Řecku nehodu, je tam v baru na brigádě, volali mi z nemocnice a já… Byl jsem tady u otce na práci a teď se tam nemůžu dostat rychleji než s váma, našel jsem si vás na poslední chvíli na netu…“ Holka, mohlo jí bejt sotva osmnáct, na mě zírala a probrala se až za moment.

„Ale… Takhle to nejde, musíte mít jízdenku předem a předložit doklady, ale… To už se nestihne…“ Začala protestovat a mně došlo, že mluví česky. To se mi výborně hodilo, protože nehrozila žádná nevraživost vůči čehúnom.

„Já vím, ale je to má jediná možnost… Podívejte se, mám nachystaný peníze na jízdenku, připlatím si, mám o ni hroznej strach… Měl jsem za ní přijet příští týden, chtěl jsem ji požádat o ruku, podívejte se…“ Strčil jsem jí pod nos ten prstýnek. „A teď ani nevím, v jakým stavu ji najdu ani co se jí stalo… Já… Já za ní prostě musím…“ Vytáhl jsem z kapsy nachystanejch 150 euro, i když jsem moc dobře věděl, že jízdenka stojí 90. Řidiče, zaručeně Řeka, kterej celou dobu jen nezúčastněně koukal a nepletl se do debaty, to viditelně zaujalo. Holka chvíli ještě váhala, ale pak se k němu obrátila. Mluvila na něj řecky. Tvářil se dál stejně lhostejně, ale pak udělal mezi zuby jakýsi tss a ukázal na autobus.

„Dobře… Když je to taková mimořádná věc… Ale máte pas, aby nebyly na hranicích problémy, že jo? A cesta trvá třicet hodin, s tím doufám počítáte…“ Vzala si ty eura, dala je řidiči a ten je okamžitě stopil v kapse. Tentokrát bude mít i příplatek za jízdu o víkendu. Vytáhl jsem z batohu pas a zvenku jsem jí ho předvedl.

„Jasně… To bylo jediný, co jsem si stihl vzít… Díky moc…. Zachránili jste mě…“

„Jo a řidič říkal, ať si sednete na ty místa vzadu a moc na sebe neupozorňujete…“ Ukázala mi na dveře.

Už jsem nic neříkal a zapadl jsem na poslední sedadla úplně do rohu. Enerigii na to, abych dělal nějaký vylomeniny, jsem rozhodně neměl. To mi ani nemuseli říkat. Jak jsem si sedl, dveře se zaklaply a autobus vyjel.

Zavřel jsem oči, ale spát jsem nechtěl. Snažil jsem se spíš si srovnat v hlavě, co se to v těch minulejch dvanácti hodinách vůbec stalo. Nic takovýho jsem v plánu neměl a navíc mě to zatraceně vykolejilo. Potkal jsem se s týpkem, ktrerej by podle všeho stál za to, aby člověk hodil za hlavu věčnej strach a řekl, jak to s ním je. Ke všemu to vypadalo, že on to má podobně. A už od začátku jsem věděl, že to bude jen pár hodin a že ho s pravděpodobností 99% už nikdy neuvidím. Koneckonců, možná to bylo štěstí, aspoň si mě bude pamatovat jako milýho studentíka z Prahy a ne jako gangstera s podílem na kořisti v batohu, kterýho budou za pár dní hledat policajti po celé republice. A taky bezcitnýho padoucha, co jako jedinej syn opustil svou matku. Vytáhl jsem vizitku, co mi dal, a konečně jsem si přečetl, s kým jsem to byl v posteli.

Inženýr, Ph.D., ředitel bratislavské pobočky jednoho z lídrů na bankovním trhu. Navíc tak pěknej a sympatickej chlap. A měl podle všeho úplně stejně podělanej život jako já. S jedinou výjimkou, když chtěl otevřít trezor v bance, nepotřeboval k tomu kámoše s umělohmotnou bouchačkou. Pak mě napadlo, že až budu na místě, mohl bych si zřídit zas nějakej falešnej anonymní mail a poslat mu aspoň zprávu, že jsem v pořádku. Že jsem nespadl do žádný rokle, ale že jsem musel někam odjet. Třeba na Island, vždyť je to fuk. Takový riziko by to asi nebylo. Ale teď jsem to vyřešit nemohl.

Zkusil jsem se začít soustředit na to, co se bude dít v příštích dnech v Praze a jestli mě to může nějak ohrozit. Pokud nenastal nějakej průšvih, ještě by po mně nikdo neměl ani vzdechnout. První poprask by měl nastat až pozítří, v pondělí. A podle všeho by mě nejdřív měli hledat v práci, protože áčko jsem za ty dva a půl roku neměl ani jedno. Nebo rovnou ten policajt kvůli tomu, že jsem nepřišel na výslech v deset. Ten by asi volal do firmy a šéf pak bude shánět matku, jestli jsem se vrátil. Všem jsem shodně řekl, že jedu na rallye do Polska a tam se fakt o víkendu jelo, to jsem si pohlídal. Proto jim nějakou dobu zabere, než přes ředitelství soutěže zjistí, co se stalo. Nikomu jsem neřekl, kterej to měl bejt tým, takže budou ten zmatek podle mýho odhadu rozmotávat minimálně den, než zjistí, že jsem tam vůbec bejt neměl. Teprve pak by snad mělo přijít na řadu prověření mýho mobilu. Poslední stopy po připojení na buňku budou někde u Labe. Možná budou hledat tam a taky asi začnou prověřovat počítač, kterej bude ovšem totálně mrtvej. Pak, ale podle mýho nejdřív v úterý nebo ve středu, by měli začít prohlížet záznamy na kamerách. Tam by mě ale najít tak jednoduše neměli. Jednak jsem se vyhnul všem dopravním uzlům a jednak by mě ani neměli dobře rozeznat. Oblečení jsem měl takový, jaký jsem si na sebe v životě nevzal, včetně bot, a celou dobu jsem měl kšiltovku a tmavý brýle. Taky mi hrálo do karet, že se možná ty záznamy bůhvíjak dlouho neuchovávají, aspoň některý, a že řada těch kamer je mizernejch a obraz z nich nestojí za nic.

Byla by to prostě neskutečná náhoda, kdyby mě někde zachytili. Spíš bylo pravděpodobný, že jsem se jim jednoduše ztratil a budou muset začít řešit proč.  Jestli jsem zdrhnul sám nebo jestli mně někdo třeba vzal něčím po hlavě a pak do tý vody hodil. A nebude to úplně snadný, s Tomášem jsem si nikdy o ničem nepsal ani jsme si nevolali. Všechno se domlouvalo potichu a nenápadně v posilovně u baru. Dohromady nikdo nevěděl, co se mezi náma dělo, a jestli byl Tomáš pořád ve Státech, což měl bejt, ani nehrozilo, že by policajtům něco vyklopil. Bůhví, jestli už mají toho zatracenýho Hrazdíru. Podívat se, jestli je třeba v pátračce, jsem samozřejmě nemohl ani z toho novýho mobilu, takovej blázen jsem zase nebyl. Prostě jsem to musel hodit za hlavu a starat se v první řadě o to, co mám dělat já sám. Na chvíli jsem si zkusil uvolnit ztuhlej krk a pak jsem asi usnul.

​

Kapitola 10

Celý nám to vydrželo asi do dvou. Pak jsem usnul a vzbudil jsem se těsně po sedmý. Když jsem si uvědomil, kde jsem a co mě čeká, moc velkou radost jsem z toho neměl. Marian vedle mě ještě spal, ale jak jsem se pohnul, otevřel oči. Beze slova jsem se k němu natáhl a dal jsem mu pusu.

„Dobré ránko, miláčik…“ Usmál se. Na moment jsem ho znovu objal.

„Budu muset jít… Jenom… Můžu se ještě jednou u tebe osprchovat? Mám před sebou celej den cesty…“

„Samozrejme. Ale nechceš sa so mnou ešte naraňajkovať? Urobil by si mi veľkú radosť…“ Bleskově jsem to zkusil propočítat.

„Jak daleko jsme od centra? Jede mi to po půl desátý, ale musím si koupit ještě pár věcí…“  Taky bych se s ním rád nasnídal.

„Štvrť hodiny autom. Odveziem ťa. Vieš čo, môžeš ísť pod sprchu a ja to medzitým nachystám. Ušetríme čas.“ Navrhl mi a mě to připadlo jako dobrý řešení. Když odešel dolů a já jsem vstal, viděl jsem, že v týhle ložnici i koupelně je s ním normálně fakt ženská, že mi nelhal. Průhledem do chodby bylo navíc vidět další pootevřený dveře, za kterýma byl nepochybně dětskej pokoj. Taky to asi nemá jednoduchý, v jednom kuse se přetvařovat a teprve až manželka odjede na prázdniny, moct si zajít do klubu. Dál jsem to ale radši nerozebíral.

Ve tři čtvrtě na osm jsme už seděli u stolu a Marian mi nalíval kafe.

„Vieš, že to bola jedna z najkrajších nocí v mojom živote?“ Pohladil mě po tváři.

„Díky…“, pak jsem se na moment zarazil a chvíli jsem uvažoval, jestli mám vůbec pokračovat, ale nedalo mi to. „Nechci bejt vlezlej nebo se tě vyptávat, ale tady… Asi to lidi jako ty a já nemají jednoduchý, co?“ Pokrčil rameny.

„Ako sa to vezme. Asi to veľa záleží na osobné odvahe a na tom, odkiaľ pochádzaš…Ja som z Nových Zámkov a tam to ešte teraz nie je jednoduché. Nepoznám tam veľa ľudí, čo by sa k tomu verejne priznali. Keď mi bolo tak sedemnásť, čakal som, že sa to zmení, až odtiaľ odídem. Lenže potom som prišiel do Bratislavy na fakultu a než som si tam stihol zvyknúť, našla si ma jedna spolužiačka, ktoré som sa páčil. Ani neviem, ako sa to stalo, ale zrazu sme boli spolu na radnici. Potom sa narodilo dieťa, urobil som kariéru v banke, skoro som sa stal riaditeľom veľkej pobočky a na všetko bolo neskoro. Viem, že je to moja chyba a často som z toho nešťastný, ale nie je z toho cesta von. Aspoň nie teraz… Možno, keby som stretol skôr chlapca ako ty, bolo by to inak. U vás je to asi jednoduchšie. Keď žiješ v Prahe, môžeš byť openly gay bez nejakých následkov, nie?“ Poposedl jsem si.

„To máš pravdu… Můžeš… Ale já jsem to taky nedokázal svýmu okolí říct… Matka ani lidi…“ Už jsem chtěl říct v práci, ale včas jsem se zastavil. „…ve škole to neví…“ Nedokázal jsem mu lhát aspoň v tomto.

„A otec?“ Vylítlo mu z pusy.

„Já… Vlastně žádnýho otce nemám… Byl to cizinec, napůl černej Američan. Byl v Praze na pár tejdnů v roce 1990 a ztratil se, ještě než jsem se narodil… Ale možná, kdybych včas potkal chlapa jako ty, mohl jsem bejt jinde…“ Jo, kdybych potkal jeho a ne toho zmetka Tomáše, nemusel bych zdrhat, prolítlo mi hlavou. Vzal mě za ruku.

„Prepáč. Ale preto si teda taký krásny exotický typ…“ Skoro bych se rozesmál, když jsem si vzpomněl na ty poznámky, co mi lidi ve škole trousili za zády.

Chvíli jsme si povídali ještě o hloupostech a najednou bylo skoro tři čtvrtě na devět. Podíval jsem se na hodinky. „Budu muset…“ Pomalu jsem se zvedal.

„Prepáč. Nevysvetlí si to zle, ale chcel by som ti dať aspoň malý darček…“ Evidentně byl trochu v rozpacích, asi abych si nepřipadal jako holka, kterou sbalil někde na chodníku.

„Neblázni… Já… Nic pro tebe nemám na oplátku, nedělej si starosti…“ Usmál jsem se na něj a myslel jsem to vážně, nic jsem si odnést nechtěl.

„Ale ty si mi ten krásny darček už dal, včera…“ Stoupl si ke mně a dal mi pusu.

„Ale… Mně se to líbilo taky… Nic mi nedlužíš… Opravdu…“ Objal jsem ho. Byla to pravda, bylo mi s ním dobře. Asi jako už dlouho ne.

„Nie, počkaj ..“ Pustil mě a na moment zmizel do obýváku. Když se vrátil, něco mi podával. Pěknej řetízek na ruku, vypadalo to na zlato.

„Prosím zober si to…“ Začal jsem se bránit.

„Ne, já… To fakt nemůžu… Bylo to pěkný pro nás oba… A…“ Dal mi ruku na pusu.

„Kúpil som to pre niekoho, komu som to nedokázal dať … Teraz z toho zrovna strach nemám, tak mi to prosím nepokaz.“ Vzal mě za ruku a sám mi ten řetízek zapnul. Došlo mi, že by nebylo pěkný se s ním dál přetahovat.

„Tak… Díky moc, ale opravdu to nebylo nutný…“

„Já viem… Práve preto… Vieš čo?  Akú máš najmenší mincu?“ Nevěděl jsem, jak to myslí, ale sáhl jsem do kapsy a natáhl jsem k němu ruku s drobnýma. Rozhrábl je a vybral si dvaceticent.

„Dáš mi ju? Aby som si bol istý, že sa mi to nezdalo…“

„Ne, počkej…“ Zarazil jsem ho. „Ta by se ti pletla s vašima…. Mám pro tebe něco jinýho…“ Hrábl jsem hlouběji do kapsy. Měl jsem tam úplně novou padesátku, asi rovnou z mincovny. Svítila jako dukát. Podal jsem mu ji. „Tahle je pro tebe…“

Ještě jedna pusa, asi poslední. Venku bysme se takhle loučit nemohli. 

Vyšli jsme do haly. Počkal jsem, až dojede přímo před dveře a bleskově jsem nastoupil. Pak jsem se sklonil tak, aby mě z venku nebylo vidět.

„Čo to robíš?“ Otočil se ke mně překvapeně.

„Nechci, aby tě se mnou někdo viděl… Máte tady určitě sousedy a nerad bych ti vyrobil malér…“ Vysvětlil jsem mu to ještě s hlavou u kolen. Narovnal jsem se teprve, až jsme byli na normální silnici.

V centru jsme byli za deset minut. Zaparkoval v jedné boční ulici blízko obchoďáku a obrátil se ke mně.

„Nedáš mi na seba číslo?“ Zeptal se po chvíli mlčení. Zarazil jsem se.

„Já… Zrovna měním operátora… Brzy bude neplatný a nový ještě nemám, ale… Můžeš mi dát mail? Pošlu ti ho, až se vrátím do Čech…“ Skoro jsem tomu nechtěl věřit, ale vytáhl oficiální vizitku. Vzal jsem si ji.

„Díky a neboj, volat nebudu… Když tak, pošlu nějakou neutrální esemesku…“ Zkusil se usmát. Ale vypadal sklesle.

„Som veľmi rád, že sme sa stretli… A dávaj na seba pozor…“ Na vteřinu jsem se dotkl jeho ruky pod palubní deskou.

„Budu, ale ty taky… Někteří kluci jako já jsou hrozní bastardi…“ Zavrtěl hlavou.

„Nemaj strach, ty si bol prvý, koho som si vzal domov …S tými pár ostanými som bol v hoteli. Mám radar na ľudí, vieš? A vedel som, že ty si ten najmilší chalan na celom Slovensku…“ Hlavou mi prolítlo, jestli je fakt sen každýho ředitele banky, aby si do vily za bůhví kolik miliónů přivedl gaunera, kterej se účastnil ozbrojenýho přepadení pošty.

„Ahoj…“ Otevřel jsem dveře. „Třeba někdy…“

„Budem čakať Stále…“ Zabouchl jsem za sebou, už jsem se neotočil a šel jsem pryč. Bylo mi pěkně zle, z toho, že musím pryč i ze mě samotnýho, ale musel jsem se okamžitě sebrat.

​

Kapitola 9

V parku jsem už dál nezůstával, sbalil jsem si batoh, koupil si v trafice jízdenku a tramvají odjel na konečnou až do jakési vesnice za Brnem, kde se dalo nasednout na místní courák do Břeclavi. Cesta nebyla nijak moc zajímavá, jen jsem z okna zahlídl Pálavu, kde jsme se byli s firmou minulý léto opít ve vinným sklepě. Teambuilding tomu šéf tehdy říkal.

Jak jsem se pomalu blížil k první hranici, přece jen mi trochu stoupl adrenalin. Normálně tady sice kontroly nebyly, ale tohle léto byly některý věci přece jen jinak. Stát se to mohlo. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych ten mezinárodní EC rychlík úplně vypustil a přejel na Slovensko jinak, ale pak jsem se na to vykašlal. Tohle risknu. Přijdou určitě horší hranice a pokud bych začal blbnout už tady, asi bych nikam nedojel.

Vlak mi měl jet něco před sedmou, ale měl asi dvacet minut zpoždění. Na rozdíl od těch předchozích byl narvanej, sotva jsem našel místo. Sedl jsem si a čekal jsem, až vyjedeme. Průvodčí pochodoval kolem vlaku a rozhlížel se. Pak jsem sebou trhnul. Dveře do vagónu se otevřely a dovnitř vešel pár policajtů v černejch uniformách. Do háje, říkal jsem si, teď budu muset ten zatracenej pas vytáhnout a stane se, co jsem rozhodně nechtěl. Cítil jsem zrychlenej tep, když jsem viděl, jak si všechny prohlíželi, ale nakonec se nezastavili u nikoho. Vydechl jsem si a došlo mi, že bych se měl rychle uklidnit. Tady, jak se ukázalo, o nic nešlo, čekají mě zaručeně divočejší věci a pokud budu nervózní, budu automaticky podezřelej.

Zbytek cesty se obešel bez dalších šoků a před devátou už jsem byl v Bratislavě před nádražím. Podle plánu jsem se měl na noc někam zašít, moc na sebe neupozorňovat a počkat do rána. Jenže jsem udělal něco neuvěřitelnýho. Než jsem odjel, nedalo mi to a podíval jsem se na netu, kde jsou tady jaký gay bary a kluby. A teď jsem se do jednoho z nich vypravil.

Podnik byl menší, žádná diskotéka a vypadalo to tam útulně. Posadil jsem se k jednomu stolu spíš u stěny a objednal jsem si pro začátek jen kafe. Moc dlouho jsem sám nebyl. Po nějaký čtvrt hodině jsem uviděl týpka, kterej mířil ke mně. Mohl být tak o deset let starší než já, štíhlej, dobře oblečenej, prostě pěknej a sympatickej chlap.

„Čauky, môžem si k tebe prisadnúť?“ Zeptal se rovnou. Ukázal jsem na židli.

„Jasně, na nikoho nečekám…“

„Vojačik?“ Usmál se a ukázal na mý tričko. Zasmál jsem se.

„Ani ne… Jedu do Tater trochu chodit…  Takže jsem si jednou za čas oblíkl military… Já… Studuju v Praze na fakultě, prostě čehún…“ Začal jsem budovat přijatelnou legendu. Přikývl.

„Ja som Bratislavčan, teda teraz… Ako sa voláš?“

„Miro…“ Podal jsem mu ruku.

„Marian…“

Začali jsme si povídat a každej jsme si objednali drink. Evidentně jsem se mu líbil. Po nějaký hodině jsem došel k tomu, že to nebyl jen první dojem. Byl fakt sympatickej a chytrej, podle všeho měl dobrou práci. Na chvíli jsem přemýšlel o tom, proč jde do baru a hledá kluka, jako jsem já. Pak se zkusmo dotkl mé ruky.

"Mal by si niečo proti tomu, keby sme spolu išli niekam, kde bude menej ľudí?“ Podíval jsem se na něj a pomalu jsem zavrtěl hlavou.

„Já… Asi ne, ale… Víš, jak se to tady dělá?“ Zavrtěl hlavou.

„Chcel som ťa pozvať k sebe domov. Žena konečne odišla s deťmi na prázdniny…“

Pokud mi říkal pravdu a nevymýšlel si, jako já, leccos to vysvětlovalo. Bleskově jsem zkusil zhodnotit, jak velký je to riziko, zvlášť kvůli tomu, jakej byl můj hlavní program. Ale nakonec jsem neodolal, taky se mi líbil.

Před lokálem ukázal na auto. Nádherný BMW, sportovní SUV. Tak dvě dvě a půl mega podle výbavy, v tom jsem se vyznal. Dokonce mi otevřel dveře.

„Sme tam za chvíľu. Je to kúsok…“ Nasedl jsem. Nevypadalo to, že bych se musel bát o batoh.

Za nějakou čtvrt hodinku vyjelo auto do kopce a zastavilo před bránou do zahrady, ve které stála nová vila. No nazdar, napadlo mě. Tady budou všude kamery se záznamem, kterej se tak rychle mazat nebude. To byl ale nápad. Ale brána se zatím neotevřela. Otočil se ke mně.

„Môžeš prosím chvíľočku počkať? Pôjdem vypnúť kamerový systém. Aspoň tam, kde budeme …“ Ulevilo se mi. Podle všeho mi moc nelhal.

Za moment se vrátil, z auta otevřel bránu a dojel k domu. Auto nechal stát u vchodu a pak jsme vešli dveřmi do vstupní haly. Hned jak jsem se rozhlídl, bylo mi jasný, že tenhle týpek není jen tak nějakej úředníček z magistrátu. Zavedl mě do pokoje, otevřel bar a nalil nán dvě sklenice whisky.

Posadili jsme se do obrovské bílé sedačky, skoro jsem měl strach, abych ji nepolil. Přisunul se ke mně a položil mi ruku na stehno.

„Môžem?“ Objal jsem ho.

„Proto jsme tady, ne? Jenom… Nemohl bych se nejdřív osprchovat? Byl jsem celej den na cestě…“ Dal mi první pusu. Pak se zvedl a vzal mě za ruku.

„Poď…“ Vyšli jsme po schoddech přímo z pokoje do patra. Byla tam ložnice s velkou manželskou postelí a jednou skleněnou stěnou, za kterou byla rovnou koupelna. Koukal jsem na to jako cvok, protože takovej interiér jsem viděl snad zatím jen ve filmu. Ukázal mi na skleněný dveře.

„Bude ti vadiť, že na teba uvidím?“ Zeptal se a já jsem zavrtěl hlavou.

„Proč? Jestli chceš, pojď rovnou se mnou. Můžem začít tam… Stejně, co kdybych ti tam něco pokazil?“ Rozesmál se, i když jsem to myslel skoro vážně.

„Dobre…. Moc rád…“ Svlíkl jsem se a za chvíli jsme byli pod proudem vody, která padala přímo ze stropu. Objal jsem ho.

„Chceš? Pomôžem ti…“ Natáhl se po mýdle a já jsem neměl nic proti tomu, když mě sám začal umývat. Asi spíš naopak, bylo mi to víc než příjemný, tohle ti kluci, co jsem je balil na jednu noc v Praze, nikdy nedělali. Byli jsme pod tou sprchou snad deset minut a mazlili jsme se. Když jsme se pak přesunuli k posteli, uvědomil jsem si, že s sebou nemám nic, co by bylo nutný k tomu, čemu se normálně říká bezpečnej sex. Obrátil jsem se na něj.

„Promiň, ale já… Nějak jsem nepočítal s tím, že by něco takovýho mohlo nastat, a…“ připadal jsem si celkem trapně, že mě to taky mohlo napadnout dřív, ale nenechal mě ani domluvit.

„To ja som dúfal, že by sa mi niečo podobné mohlo stať …“ Vytáhl z tašky balíček a taky menší lahvičku.

„Ještě že tak…“ Objal jsem ho. „Jak by se ti to líbilo, co?“ Pošeptal jsem mu a kousl jsem ho do ucha.

„První ty, áno?“ Za moment jsme leželi v posteli. Ještě chvíli jsem ho hladil, pak jsem se natáhl po těch věcech na nočním stolku a nechal jsem ho kleknout zády k sobě. Snažil jsem se dát pozor aspoň ze začátku, byl jsem dobře vybavenej, aspoň podle toho, co mí partneři obvykle říkali, a nechtěl jsem mu ublížit. Slyšel jsem, jak dýchá.

„Dobrý?“ Otočil jsem mu hlavu k sobě a viděl jsem, že si to užívá.

„Poď… Môžeš…“ Trochu jsem přitlačil a za moment mi bylo jasný, že bude za chvíli po všem. Zhluboka jsem vydechl a najednou jsme zase leželi vedle sebe.

„To bolo super….“ Prohrábl mi rukou vlasy. „Možno som nič také ešte nezažil… Ako to robíš, že si tak chlapský a nežný súčasne?“ No jo, to jsem věděl. V posteli jsem byl vždycky ten nejhodnější kluk, asi někdy až moc. „Díky za uznání… Teď ty, jo?“Zatahal jsem ho zlehka za vlasy.

„Dobre… Ale chcel by som pritom na teba vidieť. Bude ti to vadiť?“ Nevadilo, takže jsme zůstali obličejem k sobě. Bylo to sice fyzicky náročnější, ale o to víc to stálo za to. Taky nebyl špatnej.