Kapitola 5

 

Druhej den ráno jsme odjížděli už před sedmou. Počasí bylo nádherný, na silnici běžnej provoz, Aaron byl veselej a já taky. Když jsem ho vyložil u Centra, ještě se zastavil u mýho okýnka.

„Vyzvedneš mě odpoledne? Myslím, že tak do tří budeme hotoví, aspoň doufám, a když tak, klidně na tebe počkám…“  Natáhl jsem se ven, abych mu dal poslední pusu.

„Jasně… A good luck…“ Usmál se.

„Díky a… Dávej na sebe pozor, jo? Bacha na přetížení…“ Už skoro po cestě jsem na něj zamával.

„Neboj… Jsem přece zdejší hvězda, ne?“

Na základnu jsem přijel přesně, abych se stihnul převlíct do pracovní uniformy a doklusat včas na nástup. Pak jsme měli předletovou přípravu s týmem pozemního personálu u letadla a před jedenáctou jsem se šel nasoukat do kombinézy, která v sobě měla asi tisíc různejch čidel a kromě jinýho měla umět částečně odrušit následky velkýho přetížení. Znělo to sice pěkně, ale pokud šlo o hodnoty nějakých osm g, už jsem jí moc nevěřil. 

Jen o pár minut později oproti programu jsem kráčel k letadlu, kluci i z ostatních týmů se se mnou všichni zdravili a já jsem si jako vždycky říkal, že mi možná někteří trochu závidí a současně že by to bez nich rozhodně nešlo. Tak jako celý generace letců přede mnou jsem vylezl po žebříku do kokpitu. Usadil jsem se do sedačky, připnul jsem si pásy a natáhl jsem se pro kyslíkovou masku. Za moment se vedle kokpitu objevil technik a podával mi to, co měla být přilba, ale spíš to byl zázrak techniky. Měla v sobě integrovanej počítač a průhled byl současně z části obrazovka, na které se objevovaly aktuální důležitý data včetně meteorologický situace. Ale těsně předtím, než jsem si ji nasadil na hlavu, jsem si tak trochu „načerno“ strčil do ucha miniaturní reproduktor, ze kterýho jsem si pouštěl za letu rockový pecky tak, aby o tom nikdo neměl ani zdání. Samozřejmě jsem věděl, že si nemůžu nastavit hlasitost, jakou bych chtěl, abych pořád slyšel komunikaci ze sluchátek, ale i tak mi to stačilo.

Pak jsem zapnul palubní počítač, kde byly od pozemního personálu nastavený veškerý data k letu a já jsem si vlastně jako vždycky u cvičnejch letů říkal, jestli jsem fakt taková hvězda, jak se tady říká. Z dějin letectví, co jsme měli na fakultě, jsem zatraceně dobře věděl, jak to v letadlech vypadalo před sto i dvě stě lety. A vrtalo mi hlavou, jestli a jak bych zvládl letět s něčím, co bylo vrchol techniky třeba někdy v padesátých letech dvacátýho století. Jasně, naštěstí se už před nějakou dobou upustilo od představy, že pilot nakonec nebude dělat vůbec nic a řadu „pravomocí“ nám dokonce vrátili, protože se zjistilo, že v některejch věcech se člověk jednoduše vyřadit nedá. Pozemní personál díky trvalýmu přenosu dat věděl o letadle všechno vlastně dřív, než já, a taky se čím dál víc omezovala hlasová komunikace, která zůstala hlavně pro krizový momenty. Ale to, jakej zvolím tah motoru a řízení kniplem mi nechali. Samozřejmě kromě momentu, kdybych ztratil vědomí, protože pak se automaticky zapnul záchrannej systém, kterej měl zabránit nejhoršímu. Ale nad tím jsem uvažovat nechtěl a ani jsem na to neměl čas.

Ohlásil jsem se věži, zkontroloval, že rádio jede a pak jsem na displeji zadal začátek startovací procedury, Díky navádění jsem nemusel řešit popojíždění po dráze, systém poslal sám letadlo na správnou dráhu a já jsem si podle předpisu znova opakoval následující kroky. Když letadlo samo zastavilo na kraji ranveje, začal se mi trochu zvedat tep. Nahodil jsem motory a začal jsem přidávat na výkonu. Vnímal jsem to dunění, který sílilo, pak jsem odbrzdil a stroj vyrazil vpřed a vzhůru. Cítil jsem, jak roste přetížení, ale na to jsem byl zvyklej. Hnal jsem tryskáč výš a výš, až mi došlo, že bych se měl asi trochu zklidnit. Všiml jsem si, že mám docela vysokou tepovou frekvenci a začalo se mi trochu zužovat vidění a s tím jsem měl už pár zkušeností z centrifugy, takže jsem o něco zpomalil. Stejně jsem byl po pár minutách v nějakých 30 000 stopách, protože tyhle stroje x-tý generace byly prostě perfektní. Letěl jsem nad mraky a cítil jsem se tak svobodně, jak je to možný jen za kniplem. Všechno bylo skvělý, nade mnou modrá kupole se zlatorůžovým pruhem na obzoru, dole bílý peřiny z mraků a do ucha mi hrál rock někdy z počátku století, protože na ty současný elektrozvuky jsem moc nebyl. Kontroloval jsem průběžně přenos dat a instrukce ze země a když se najednou ozvalo rádio, skoro jsem se lekl.

„Dave 3, Dave 3, slyšíš mě?“ Ohlásil jsem se podle předpisu a pak přišlo něco, co jsem nečekal.

„Dave 3, okamžitý návrat na základnu.“ Moc jsem nechápal, co se děje, ale v armádě a hlavně v letadle platí, že rozkaz je rozkaz. Nejdřív jsem pořádně zaklel do kyslíkový masky, pak jsem potvrdil přijetí pokynu a ručně upravil kurs pro návrat.

Těch dvacet minut, než jsem dosedl, jsem přemýšlel, co se mohlo stát. S meteorologií to souviset nemohlo, to bych viděl na displeji počítače, a to samý platilo i pro technickej stav tryskáče. Dosedl jsem nakonec docela zprudka, systém za mě dobrzdil a po zastavení mě automatický navádění dovezlo k hangáru.

Když letadlo zastavilo a otevřel se kokpit, co nejrycleji jsem si odepnul všechny pásy i masku a začal jsem slézat po přistaveným žebříku. Pořád jsem ale byl spíš naštvanej, že mě to nenechali dolítat, než že bych měl strach, co bude. Ale to trvalo jen do momentu, než jsem uviděl Harryho. Znal jsem ho dobře a byl to takovej věčně veselej kluk. Jenže teď se ani neusmál.

„Harry, co se to sakra děje?“ Ptal jsem se ho, jen jsem došlápl na zem. Uhnul pohledem.

„Já… Já nevím, měli by ti to vsvětlil na velitelství…“ V té chvíli jsem věděl, že je zle.

„Harry, zatraceně…“, chytil jsem ho za loket. „Na misi byls u toho, když jsem málem spadl s letadlem… A teď chceš začít respektovat nějaký nařízení, kdo co může říct? Tak co je?“

„Něco s Aaronem…“ Vylezlo z něj nakonec. Chvíli jsem na něj zůstal koukat.

„Kristepane…“, otočil jsem se a rozběhl jsem se k budově velení.

Kapitola 4

„Neuvažovals nikdy o tom, že bysme mohli mít dítě?“ Zůstal na mě koukat, tak jsem radši pokračoval, abych to trochu odlehčil. „Představ si, že by umělo lítat jako já a ve fyzice by bylo geniální jako ty, to by byla výbava pro galaktickou expedici…“ Konečně se usmál.

„No, ještě by se to mohlo povést naopak, to by teprve bylo, ale… Nenapadá tě, že nám chybí jedna drobnost? Chromozómovej set XX?“  Mávl jsem rukou.

„To je maličkost. Mám přece mladší sestru, ta má stejnej základ jako já a jedno vajíčko by mohla oželet, ne? Když jich má tolik…“ To byla samozřejmě pravda, Rebecce bylo šestadvacet, momentálně se živila jako testovací jezdec pro výrobce sporťáků a vždycky jsme spolu dobře vycházeli. Možná mi trochu záviděla letadlo, stejně jako já jsem jí záviděl, že se může vozit a autech „starýho střihu“ pro fajnšmekry, který měly ještě řadící páku a spojkovej pedál, ale tím víc jsme se respektovali.

Aaron byl chvíli zticha, díval se na mě a já jsem si říkal, jestli jsem radši neměl držet pusu. Ale pak se konečně nadechl.

„Víš, že se mě ještě nikdy nikdo na nic podobnýho nezeptal? Já… Jasně, potřeboval bych si na tu představu nejdřív zvyknout, ale…  Nakonec proč ne… Jaks říkal, až to celý skončí, můžem o tom třeba začít uvažovat… A…“, natáhl se, aby mi dal pusu na tvář, „Jsem šťastnej, žes mi to nabídl…“

Zpátky domů jsme se vypravili po šestý a před osmou jsme byli zase u brány areálu. Večeři jsme si objednali už po cestě, takže jen jsme přijeli, byl u okna doručovací dron s připnutým balíčkem.  Když jsem se pak byl sprchovat a někdy před dvanáctou jsme se dostali do postele, říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby zase v půl jedný zavolali, že mám letět na Aljašku. Po odpoledni u moře jsem byl utahanej jako kotě, ale popravdě řečeno, bylo mi tak dobře, jako už dlouho ne.

Druhej den jsme měli na základně běžnej instruktážní den. Nějaký povídání o novinkách v bezpečnosti leteckýho provozu, opakování rutinních algoritmů pro řešení krizových situací a podobný věci, který byly sice nutný, ale i nudný. První lepší informace přišla až na odpoledním nástupu, což byla jedna z věcí, kterou si naše velení nemohlo odpustit, asi abysme nezapomněli, že jsme pořád v armádě. Při čtení rozpisu úkolů na další den jsem se dozvěděl, že na mě konečně zase vyšel hodinovej cvičnej let, což jsem měl samozřejmě z celý svý armádní služby nejradši. Cestou domů jsem si říkal, že to zas není tak špatná práce. I když jsem jako voják nemohl být úplně svobodnej, protože by mi mohli někdy nařídit něco, co by se mi zrovna nelíbilo, přece jen mi leccos prošlo, nebo lépe řečeno, procházelo mi toho vcelku dost. Byl jsem od přírody spíš rebel a některý armádní buzerace jsem si prostě nenechal líbit. Občas jsem si říkal, že kdybych neměl takový výsledky, možná by si se mnou některý mý diskuse pěkně vyřídili.   

Domů jsem přijel už před sedmou a našel jsem Aarona samozřejmě sedět u monitoru, jak dělá nějakej složitej výpočet.

„Ahoj, miláčku…“, šel jsem mu dát pusu. „Jak to šlo dneska?“ Zeptal jsem se už cestou k lednici, odkud jsem si chtěl vytáhnout minerálku.

„Ále…“, mávl rukou. „Ještěže jsme byli včera venku, dneska jsem odsud nevystrčil ani nos… Zítra máme schůzku týmu v Centru a potřebuju mít dopočítanou další fázi procesu… Mimochodem, můžeš mě ráno vzít s sebou? Určitě by pro mě někoho poslali, ale…“ Nenechal jsem ho ani domluvit a šel jsem u dát další pusu.

„Jasně… Kdovíjakej idiot by přijel, ještě by tě někde vyklopil… A takhle budeme tak o hodinu dýl spolu…“ Centrum bylo totiž necelých deset mil od základy a navíc to bylo po cestě. „Co bys chtěl k večeři?“ Zeptal jsem se pak. Mohli jsme si buď nechat něco doručit nebo si vystačit ze zásobama z lednice. Pak mě ale napadlo, že mám chuť na něco úplně klasickýho. „Hele…“, vytáhl jsem sáček s bramborama. „Upeču nám plech brambor a dáme si k tomu jogurt, co říkáš?“ Zvedl hlavu.

„No páni… Pečený brambory… Víš, jak dlouho jsem to nejedl? Možná o některejch prázdninách…“

„Tak jo…“, Dal jsem se do toho a za pár minut voněl celej byt, protože by mě ani nenapadlo používat žádný příšernosti typu automatickejch hrnců a podobnejch nesmyslů. Nakonec jsem sám nachystal stůl, protože jsem nechtěl rušit Aarona jen kvůli tomu, aby vytáhl vidličky ze šuplete. Když už bylo všechno na talířích, došel jsem pro něj do pokoje.

„Promiň, lásko moje… Nechci rušit, ale…“ Aaron z ničeho nic úplně vypnul počítaš a zvedl se.

„Tak… A mám toho zrovna dost… Teď se v klidu najíme a uděláme si pěknej večer, ne?“ Ani by mě nenapadlo ptát se ho, jestli dodělal, co bylo potřeba. Aaron byl sice vynikající vědec, ale zůstal mu zdravej rozum a nadhled, díky kterýmu byl ten nejlepší chlap pro společnej život, jakýho jsem kdy potkal.

„Zítra mám cvičnej let… Od jedenácti na hodinu… Víš, že se docela těším? A to jsem seděl včera za kniplem víc než čtyři hodiny…“ Usmál se.

„Na lítání vzniká taky nějaká závislost, ne? Mimochodem, máš plánovaný nějaký nízký průlety? Že bys to vzal nad základnou a tím taky nad Centrem, třeba by se někteří z vedení trochu probrali…“ „Zatím nemám, ale to se dá zařídit, kvůli tobě bych klidně podlítl pod mostem…“ Nechtěl jsem se ptát, co ho dneska dožralo, už tak byly poslední týdny plný stresu. .

Po jídle se ke mně Aaron obrátil.

„Zítra vstáváme brzo, co kdybysme šli dřív do postele? Co?“ Mrknul na mě.

„No, já žádnej lepší program nemám…“ Obešel jsem stůl a objal jsem ho zezadu kolem pasu. Ani jsem se nesnažil schovat, jakou z toho mám radost. Myslel jsem si totiž, že pokud má Aaron myšlenky na takový věci, nemůže bejt přetíženej tak moc, jak jsem si myslel. Otočil se, trochu zvednul hlavu a dal mi pusu. Chvíli na to jsme skončili v koupelně a možná nějakou čtvrt hodinu jsme se mazlili rovnou pod sprchou. Chtěl jsem, aby si to pořádně užil a tak jsem mu pošeptal, aby nedělal vůbec nic a nechal to celý na mě. Když jsme se konečně dostali do postele, už se mi moc čekat nechtělo.

„Můžu první?“ Kousl jsem ho do ucha.

„Určitě… A vůbec… Co kdyby ses o to dnes postaral se vším všudy?“ Prohrábl mi vlasy. Věděl jsem, jak to myslí a zařídil jsem se podle toho. Nejdřív jsem mu dal ještě chvilku, aby se úplně uvolnil a jen jsem ho hladil, pak jsem ho k sobě obrátil zády, ale nechal jsem ho ležet na boku. Nemusel se ani moc namáhat a po půlhodince jsme byli spokojení oba. Nejdřív já a pak jsem ho otočil obličejem k sobě. První pusu jsem mu dal někam na hrudník a každou další jsem se stěhoval pořád níž. Slyšel jsem ho, jak rychleji dýchá a pak jsem cítil, jak mi zaťal prsty do ramene.  Pak už jsem neřešil vlastně nic a zůstal jsem s ním až do konce.

Když bylo po všem a leželi jsme vedle sebe, vzal mě za ruku.

„Poslyš, víš, že vůbec nevím, jak by mi bylo, kdybych tě neměl? Vím, co bych dělal, to by bylo určitě to samý, ale není mi jasný, jak bych se třeba v posledních pár měsících cítil. Jsem… Jsem šťastnej, že tě mám a hrozně si vážím toho, co je mezi náma… Ať se venku děje, co chce…“  Zůstal jsem pár vteřin zticha, protože něco takovýho mi snad ještě nikdo nikdy neřekl.

„Díky… Já… Miluju tě, lásko…“ Vypravil jsem ze sebe a nic dalšího už jsem říkat nechtěl.

Kapitola 3

 

Dole u domu jsme se co nejrychleji naskládali do dopravního modulu, což nebylo úplně jednoduchý, protože nejčastějc ho lidi pouřívali jen pro jednu osobu. Říkal jsem si, jak by to dopadlo, kdyby něco podobnýho chtěl udělat náš šéf major, kterej měl tak 20 kilo navíc, ale toho by asi nic takovýho ani nenapadlo. A taky bych chtěl vidět toho šílence, kdo by si s ním do přibližovadla sedl. Ale pak jsem se vykašlal na šéfa a radši jsem se co nejrychleji snažil dostat na autostrádu, která byla nějakých deset mil od komplexu. Když jsem byl už na přivaděči, viděl jsem, že je silnice skoro prázdná. Takže jsem měl pravdu, v dubnu se z vnitrozemí k moři ještě moc nejezdilo.

Za chvíli mě začalo nudit, že se kolem nic moc neděje a já musím stejně dávat pozor na cestu, protože jsme přece jen nějakou stovkou jeli. Chtěl jsem spustit autopilota, ale ještě jsem ani nestihl sáhnout na displej, kdž mě Aaron zastavil.

„Co se chystáš zrovna udělat?“ Zeptal se ironicky.

„No… Chtěl jsem to dát na samořízení, abych si trochu užil cestu…“ Vysvětloval jsem mu to, ale už jsem tušil, že mi to neprojde.

„Aha, super nápad… Máš tam takovejch víc, prosím tě? Tak já si odpojím všechny komunikátory, aby nikdo nepřišel na to, že místo výpočtů jedu na výlet, a ještě ne sám, a ty jim chceš dát rovnou souřadnice…“ Zakroutil jsem pochybovačně hlavou.

„Prosím tě… Myslíš, že by to někdo řešil?“

„Někdo? Všichni! Jako kdybys nevěděl, že vedení projektu je plný závistivců, kteří ti přejou všechno možný, ale nikdy trochu zábavy… To jen ty si můžeš lítat, kde tě napadne…“ Plácl mě po stehně.

„Tak jo…“ Vzdal jsem to. „Co bych pro tebe neudělal. Chceš bejt neviditelnej, tak budem…“

Nakonec mi to ale stejně tak moc nevadilo, protože už za nějakou hodinu a půl se kolem cesty začaly objevovat borovicový lesíky a to znamenalo, že jsme skoro na místě.

Za dalších pár minut se silnice trochu zvedla a pak jsem to uviděl. Po pravý ruce jsme měli oceán a dokonce jsme byli už tak blízko, že jsem mohl rozeznat Golden Gate.

„Aarone… Podívej se…“ Nevydržel jsem to a ukazoval jsem mu to tak nadšeně, že jsem mu v tom miniprostoru málem vypíchl oko. Rozesmál se.

„Dave… Ty seš tak praštěnej… Nechápu, že se s tím svým letadlem nezřítíš třikrát do měsíce…“ Ale nakonec se tam stejně podíval. „Ale jo… Je to nádhera…“

„Že jo?“ Za chvíli jsem vyjel z autostrády, protože až do Frisca jsme tentokrát fakt nemohli. I když, říkal jsem si, proč bysme tam nemohli vypadnout třeba o víkendu? Byli jsme vlastně pořád zalezlí doma, pokud jsem nepočítal svoje lety, a měl jsem dojem, že Aaron celý ty měsíce pracuje až moc. Brutálně moc, o spoustu věcí přichází a každýmu z těch lidí v projektu je to jedno. Hlavně když má výsledky. Ale s tím jsem radši nezačínal, protože jsem mu nechtěl kazit, co bylo teď.

Ještě jsme pár minut jeli po místní silnici, pak jsem odstavil modul na parkovací ploše, sbalil jsem tašku a vypadli jsme ven. Sice bylo už po čtvrté, ale slunce pořád svítilo a hlavně tady bylo něco, co ve vnitrozemí člověk nepotká. Nádhernej svěží mořskej vzduch. Od parkovací plochy vedl směrem k moři nejdřív chodník a pak dolů z kopce cestička v písku. Kolem dokola nebyla ani noha a slyšet byl jen oceán a rackové. Pořádně jsem se nadechl a obrátil jsem se k Aaronovi.

„Chvilku tady můžem zůstat, ne? Byl jsem tady naposledy snad před pěti lety a asi už mi to chybělo nebo co…“ Podíval se směrem ke Golden Gate a objal mě kolem pasu.

„To víš, že jo… Já jsem tady nebyl ještě vůbec, takže… Ani jsem nevěděl, že by mi to chybělo, ale… Jo, měls pravdu, je tady nádherně a byl to dobrej nápad, na chvíli vypadnout…“ Vytáhl jsem z tašky piknikovou deku, dva sendviče, který jsem narychlo sbalil doma a dvě plechovky coly.

„Uděláme si malej piknik, co říkáš? Mám docela hlad…“ Rozdělával jsem deku a Aaron se pořád nemohl odtrhnout od pohledu na moře. Moc jsem se tomu nedivil, pocházel z Bostonu,  jeho matka byla špičková geoložka a otec astrofyzik, oba přednášeli na univerzitě a všichni je uznávali jako přední kapacity v oboru. Aaron byl jejich jediný dítě, už od malička bylo vidět, jak je nadanej a podle toho s ním zacházeli. Chodil do nejlepších škol, prošel si všechny programy pro rozvíjení vědeckýho potenciálu, ale moře a podobný věci si neužil. Já jsem na tom byl jinak, pocházel jsem z New Yorský periférie a vždycky jsem byl školní potížista, kterej byl schopnej vylézt po fasádě školy do druhýho patra, jen aby se předvedl před ostatníma. Můj otec byl jeden z tisíců techniků přes počítačový sítě a matka byla zdravotní sestra. Neměli jsme problémy s placením účtů, ale ani jsme nemohli moc rozhazovat. A tak jsem se hned v osmnácti upsal armádě a doufal jsem, že se mi podaří splnit si dětskej sen a stát se pilotem. A rodiče si možná dokonce oddechli, tím spíš, že jsem měl ještě o rok mladší sestru Rebeccu.

„To se vůbec nedivím, že máš hlad… Vždyť jsme neměli žádnej oběd…“ Zasmál se Aaron a vrátil mě zase zpátky do reality.

„No jo… Promiň… S obědem bysme to už fakt nestihli…“ Omlouval jsem se aspoň trochu, ale nezdálo se mi, že by mu to vadilo. Sedli jsme si na deku, pustili jsme se do sendvičů a koukali jsme se na moře. Pak jsme se na chvíli natáhli a já jsem si říkal, jak to asi bude vypadat, až bude za pár týdnů nebo maximálně měsíců hotovo a uzavře se celá tahle šílená a hektická etapa, která nás koneckonců spojila.

„Poslyš… Co budeš dělat potom?“ Překvapeně se na mě podíval.

„Počkej… Po čem myslíš?“

„No… Až to to celý vyřešíš, budou hotový všechny testy v laboratoři, doladí se prototypy a tak…“ Vysvětloval jsem mu to. „Myslím, že to bude pěknej rachot a všichni tě budou tahat po konferencích po celým světě a čekat, co jim řekneš…“  Rozesmál se.

„To víš, že jo. Na to mě tak užije. Celej ten cirkus má naštěstí mluvčího, komunikační strategii, PR program a já nevím, co ještě. Takže já nebudu muset říkat vůbec nic, udělám si pár měsíců dovolený, když budeš mít volno, pojedem do Frisca…“, ukázal rukou směrem k Golden Gate., „a budu ti chystat sendviče na svačinu… A až se někde zas najde něco, co by mě mohlo zajímat, nechám si projít hlavou, jestli by mě to bavilo…“  Nadzvedl se na lokti a dal mi pusu. Na moment jsem si ho přitáhl ještě blíž a najednou mi prolítla hlavou neuvěřitelná věc.

„Aarone, já… Můžu se tě zeptat na něco… Prostě hodně osobního, o čem jsme ještě nikdy nemluvili?“ Trochu se ode mě odtáhl, aby na mě viděl.

„Jasně… Žádný tabu mezi náma neexistuje, ne?“ Dvě tři vteřiny jsem byl zticha, ale pak jsem to fakt řekl.

Kapitola 2

 

Moc jsem se nebránil a za chvíli jsme spolu byli pod sprchou. Sice to dnes nevypadalo na nějaký delší hrátky, který jsme si vcelku často dopřávali, ale stejně jsem si užíval každej vzájemnej dotyk. Když už jsme vycházeli z koupelny, všiml jsem si velkýho červenomodrýho fleku, co měl Aaron zboku na stehně.

„Prosím tě, co se ti stalo?“ Zeptal jsem se a ještě jsem si ho trochu otočil ke světlu, abych na něj líp viděl.  Vypadalo to na pořádnou modřinu, a protože dostat Aarona k nějakýmu sportu byl nadlidskej úkol, nenapadalo mě, z čeho si něco takovýho pořídil.

„Ale… To nic není. Já… Nedal jsem pozor a narazil jsem do stolu…“ Snažil se to zamluvit, jenže asi by nebyl dobrej herec ani tajnej agent, protože když mi odpovídal, ulítl mu mimoděk pohled k oknu.  K tomu oknu, kde se před pár dny zasekla jedna z lamel vnější žaluzie, která tím pádem zůstala nefunkční a slunce pak svítilo Aaronovi přímo do monitoru. Říkal mi o tom už předevčírem, jenže já jsem na to jednoduše zapomněl. I když jsem moc dobře věděl, že pokud se do toho pustí Aaron, špatně to dopadne. Jako skoro každej vědec byl na praktický věci nešika a chtít po něm, aby lezl na stůl, pak na parapet a nakonec aby se napůl vysoukal oknem ven, aby na tu zatracenou lamelu dosáhl, bylo mimo realitu. Jenže, jak se ukázalo, slunce mu vadilo natolik, že to stejně zkusil a podle všeho se v některé z fází zřítil rovnou na podlahu. Sice ne z okna dolů, ale i to stačilo.

„Promiň, prosím tě… Byla to lamela, že jo? Jsem idiot, slíbil jsem ti, že to opravím a zapomnněl jsem na to…“ Objal jsem ho. „Kdyby viděli z vedení, že ses mohl praštit do hlavy a celej výzkum by šel do háje, určitě by mě degradovali…“

„To tak určitě…“ Zavrtěl hlavou. „Pokud se nepletu, obyčejní vojáci nemůžou lítat s tryskáčem a to mi řekni, kdo by jim pak všechny ty nesmysly vozil přes půl světa… Teda,“ opravil se pak, „nejen nesmysly, sem tam i nějakýho důležitýho troubu… Já jsem s tebou taky letěl, nepamatuješ si?“ Rozesmál jsem se. Aaron se bez ironie a specifickýho humoru prostě neobešel a jak přitom nešetřil ostatní, tak ani sám sebe. Byla to jedna z věcí, který jsem na něm měl nejradši a úplně upřímně, i mě samotnýho to trochu chránilo předtím, aby se ze mě nestal namyšlenej frajer, což jsem u svých kolegů už v pár případech viděl.

„Pojď, lásko moje…“, vzal jsem ho kolem ramen, „Jdem do postele, i když dneska to na žádný větší akce nevidím, to bych spíš tý armádě udělal pěknou ostudu…“

Za chvíli jsme zapadli pod peřinu, Aarona jsem držel v náručí a říkal jsem si, jaký jsem měl štěstí, že na mě před tím půl rokem vyšla správná služba. Kdybych měl volno, Aarona by vzal do letadla někdo z mých kolegů a ještě by se pak nakonec mohli dát dohromady s nějakým z těch vědátorů s brejličkama, kterejch měl plnej tým a někteří na tom byli určitě stejně jako on nebo já. Občas jsem si dokonce říkal, že nebýt toho, kolik a jak důležitý práce měl za posledních pár let, asi by už byl dávno zadanej. Bylo mu nedávno dvaatřicet a podle mě to byl ten nejkrásnější a nejlepší kluk pod sluncem, kterej neměl žádnej důvod čekat zrovna na mě. I když… Stejný věci říkal často naoplátku on mně taky. Že kdyby tenkrát tak rychle nepotřeboval do Utahu, nikdy by si nenašel krásnýho mladýho pilota.

Byl jsem tak utahanej, že jsem si ani neuvědomil, kdy jsem usnul. Když jsem se vzbudil, bylo slunce za oknem už pryč, což znamenalo, že je zaručeně po poledni  Natáhl jsem se po hodinkách, abych zjistil, kolik vlastně je a dával jsem přitom pozor, abych Aarona nevzbudil. Stejně jsem si myslel, že těch hodin, který tráví v posledních týdnech u počítače, je až dost, a že mu vůbec neuškodí, aby se jednou trochu dýl vyspal. Projekt byl těsně před koncem, zbývalo pár posledních, ale asi nejdůležitějších kroků a všichni kromě Aarona začínali ztrácet nervy. Čekali na výsledek, kterej mohl znamenat nejen naprostej převrat ve zdrojích energie, ale taky geopolitický a ekonomický změny ve světovým měřítku. Nemluvě o tom, že jak úspěch tak neúspěch musel vyvolat pořádnej vítr na všech burzách, co něco znamenaly. Jasně, armáda se snažila držet všechny informace pod pokličkou, ale leccos přece jen prosáklo ven a investiční žraloci pomalu začínali počítat pravděpodobnosti a hlavně budoucí zisky a ztráty. A já jsem to všechno viděl úplně zblízka a říkal jsem si, že je možný, že zrovna teď kolem mě pochoduje historie.

Ale stejně jako ostatním mi nezbylo nic jinýho, než počkat co bude. Takže jsem se radši podíval na hodinky, zjistil jsem, že jsou dvě pryč a ještě jsem se chvíli díval na Aarona. Spal na boku, měl maličko pootevřenou pusu, ale dýchal úplně klidně a tmavý vlnitý vlasy mu padaly do čela a na tvář. Prostě a jednoduše byl nádhernej a já jsem si říkal, že by těžko kdo tipoval, že zrovna tohle je špičkovej vědec a ne třeba někdo ze show bussinesu. Ale pak jsem si najednou uvědomil, že je vcelku bledej a že to bude tím, jak dlouho nebyl pořádně venku. Buď seděl doma u počítače nebo byl s ostatníma v laboratoři a v nejlepším případě mohl být v řídícím centru projektu, kde měli aspoň balkón. Ale jinak za posledních pět let fakt nic moc jinýho. Hrozně se mi chtělo aspoň se ho dotknout, když se zničeho nic vzbudil a samozřejmě mě přistihl, jak a něj civím.

„Jak ses vyspal, miláčku?“ Dal jsem mu radši pusu a pak mě najednou napadlo něco úplně mimo všechny plány a pracovní schémata, prostě šílenýho.

„Aarone… Pojď, vypadneme na odpoledne k moři, podívej se ven, jak je krásně…“ Chvíli na mě hleděl a pak přikývl.

„Tak jo… A kde máš zaparkovanej tryskáč? Protože je to aspoň nějakejch sto mil a jestli pojedeme tím tvých elektrickým přibližovadlem…“ Nenechal jsem ho domluvit.

„Aarone, no tak…“ Začal jsem ho přemlouvat a šťouchal jsem ho do ramene. „Vždyť… Dnes nemáš žádnou videokonferenci a… Jaks dlouho ten Pacifik neviděl, i když ho máme skoro za barákem? Za hodinu a půl jsme tam, uvidíš, autostráda bude skoro prázdná…“ Rozesmál se.

„Dave… Ty seš cvok… No tak jedem, co už s tebou, kdo by se měl na tebe celý odpoledne dívat, jak koukáš z okna… Ale dělej, je skoro půl třetí…“

„Jo… Už letím…“, dal jsem mu pusu, vyskočil jsem z postele, po cestě po bytě jsem naházel pár věcí do tašky, bleskem jsem se oblíkl a zasalutoval jsem před Aaronem, kterej už byl taky nachystanej.

„Kapitán Greenwood k vašim službám, doktore…“  Zvedl oči a zavrtěl hlavou.

„Hele, nech těch šaškáren, víš, že armádu v podstatě nesnáším…“

„Rozkaz…“ Pozlobil jsem ho ještě trochu a pak jsem ho chytil za ruku a táhl jsem ho schodech dolů.

Kapitola 1

 

„Ahoj, Dave...“ Mávl na mě z okna u brány kluk z ostrahy a tentokrát jsem byl fakt rád, že ho vidím, Znamenalo to, že jsem doma, za chvíli si dám snídani a pak konečně zapadnu aspoň na pár hodin do postele. Už jsem sotva viděl na cestu a kdybych měl řídit dál, kdoví, jak by to dopadlo.

„A jak se ti lítalo? Dobrý?“ Probral mě znova, zatímco se železný vrata obytnýho vojenskýho areálu začaly pomalu vyklápět. Mávl jsem rukou.

„Ále... To víš... Kvůli krabici desetkrát krát deset jsem musel dvakrát přes celý Státy... Taky by to jednou mohli poslat poštou...“ Dodal jsem ironicky, kluk se rozřehtal a pak už jsem konečně projel dovnitř do areálu.

Za bránou začínalo něco, co vypadalo spíš jako park, ve kterým stály pěkný domy s ještě pěknějšíma bytama uvnitř. Bydleli v nich lidi, co měli něco společnýho s armádou Spojených států, ať už to byli vojáci nebo civilové, kteří pro armádu pracovali, a bylo jich tady celkem hodně. Já jsem byl pilot stíhač, „eso“ jak někteří říkali, a i když z toho jsem si dělal spíš šoufky, hlavní bylo, že bez kniplu jsem si život nějak nedokázal představit. Letecká základna byla nějakejch padesát mil od areálu, což v porovnání se vzdálenostma, který jsem zvládal v letadle, bylo samozřejmě směšný, ale dneska mi i ten kousek připadal jako cesta přes Atlantik.

Za pár minut jsem byl u domu, osobní dopravní modul jsem odstavil na vyhrazený místo a pořádně jsem se nadechl. Byl duben, devět hodin ráno a nad celou Kalifornií nebyl snad ani jeden mráček. 

U domu jsem si identifikací duhovky otevřel hlavní vstup a po schodech vyšel do druhýho patra. Už jsem se nemohl dočkat, až si odemknu i ty poslední dveře, ale než jsem se stačil naklonit ke čtečce, otevřely se a v nich byl Aaron. Aaron byl už přesně pět měsíců a devět dní jediná „okolnost“, na které mi záleželo víc než na kniplu.

Chytil jsem ho do náruče snad ještě předtím, než jsem za sebou zaklapl a dal jsem mu pusu.

„Zatraceně... Jaks věděl, že jsem na chodbě? Že tys nějak vylezl na střechu? Protože odjinud není vidět na příjezd...“ Zatahal jsem ho vlasy.

„To teda ne, to bylo úplně jinak. Ty copak nevíš, že jsem si nechal poslat periskop?“ Oplatil mi to a pak pokrčil rameny. „Nevím, jak je to možný, ale... Prostě cítím, že jdeš... Vědecky se to nedá vysvětlit, což zrovna mě docela štve, ale je to tak...“

Hodil jsem tašku na zem, vytáhl jsem z lednice colu, nalil jsem si plnou sklenici a pak jsem se s tím složil na sedačku v pokoji.

„Uch...“, protáhl jsem se. „To teda byla noc, tak jsem si to včera večer nepředstavoval...“

„Tak co to bylo tentokrát?“ Zajímal se Aaron, protože to nebylo úplně poprvý, co se něco takovýho stalo. Jasně, hlavně jsem byl stíhač, co se měl starat o bezpečnost vzdušnýho prostoru jak ve Státech, tak taky jednou na misi na Blízkým východě, ale kromě toho jsem pro armádu často dělal toho nejrychlejšího pošťáka, když bylo potřeba něco nebo častěji někoho dostat z místa na místo v šibeničním termínu. Měl jsem v letadle jedno volný místo a vozil jsem přes celý Státy nebo i jinam důležitý lidi zpravidla tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Tak jsem se koneckonců před půl rokem poprvý potkal s Aaronem, kterej byl sice civil, vědec, ale taky hlavní mozek vývojovýho armádního týmu, kterej byl těsně před rozlousknutím problému, jak dokázat, aby díky vodíkové syntéze mohla voda sloužit jako palivo pro letadla, auta a taky třeba pro tanky. Bylo to možná k neuvěření, ale vlastně tak „jednoduchá“ věc dělala armádě problém ještě i v roce 2101, kterej se teď psal. Aaron byl kousek od řešení a pro generalitu Spojených států se tak stal momentálně jednou z veledůležitých osob, pro kterou bylo potřeba udělat všechno, na co si vzpomněla. Pravda ovšem byla, že Aaron si tohle možná ani neuvědomoval a obyčejně nechtěl vůbec nic mimo to, aby ho nechali v klidu pracovat. 

„Prosím tě... Kvůli čipu do naváděcího zařízení, kterej ani nebyl vidět, mě vytáhli v půl jedný z postele, letěl jsem přes půl Států až na základnu na Aljašce, tam jsem pět hodin čekal, až zase budu moct do vzduchu a pak jsem letěl zase zpátky... Prostě super mise...“ Aaron se zasmál.

„No jo... Ale je to i takový malý vítězství nad virtuální realitou, ne? Některý věci jsou pořád hmota, která se musí přemístit odněkud někam a žádnej počítač to tvý letadlo nenahradí, ne?“

„To jo, to máš pravdu...“ Musel jsem uznat. „Ale... Jsem úplně mrtvej, dám si něco k snídani a pak se půjdu na chvíli vyspat, jinak ti usnu přímo tady...“

Než jsem proti tomu mohl začít protestovat, Aaron se zvedl a za pár minut by zpátky s podnosem, na kterým byly nejen dvě sklenice pomerančovýho freshe, ale i rozpečený briošky s marmeládou a misky s jogurtem.

„Je to možný? Takhle rozmazlovat bys mě neměl, ani nevím, jestli to není proti nějakýmu vojenskýmu předpisu...“ Kroutil jsem hlavou a konečně jsem se napil, protože žízeň jsem měl fakt děsnou.

„Mně jsou všechny pitomý předpisy víš kde... Jako kdybys to nevěděl...“ Jo, to jsem věděl, Aaron měl spoustu věcí na háku a byl to jeden z nejsvobodnějších lidí, který jsem znal. Kdyby to nebylo staromódní, řekl bych dokonce, že má zatraceně blízko k anarchistům, což bylo něco, o co zaručeně nejvíc stála armáda Spojených států.

Jak jsem se najedl, začalo se mi znovu chtít spát.

„Promiň, prosím tě... Já... Půjdu se osprchovat a pak zapadnu na pár hodin do postele... Jsem fakt hotovej, zvlášť to čekání na Aljašce bylo docela náročný…“ Obrátil jsem se němu. Vzal mě za ruku.

„Nevadilo by ti, kdybych šel s tebou? Totiž...“ Na moment se zarazil. „Jak ti zavolali a pak bylo v noci tak strašný počasí, tak... Už jsem neusnul a nakonec jsem radši něco dělal, než jsem se tě dočkal... Víš, že se normálně nebojím, ale...“ Chytil jsem se za hlavu.

„Ježíšmarjá.... Tak nejen, že mě vytáhli z postele, ale ty ses kvůli nějakýmu čipu ani nevyspal a jestli se nepletu, tak máte za týden nějakej důležitej deadline, ne?“ Mávl rukou.

„To máš přece jedno, jestli jsem dělal přes noc místo dopoledne, ne? Pojď...“ Vytáhl mě za ruku ze sedačky, „jdem do koupelny a pak rovnou do peřin...“