Kapitola 9

 

Doktor ke mně otočil monitor, kterej stál na stole.

„Takže… Jaká je zhruba situace, asi víte. O té vás předevčírem informoval ošetřující lékař. A ten vám jistě řekl, že v mozku doktora Haimana uvízl zbytek trombu, který je rezistentní a brání návratu k normálnímu fungování orgánu. My víme velmi přesně, kde se nachází…“ Ukázal mi na obrazovce červeně označený bod nejdřív na schématu a pak podle všeho přímo v Aaronově hlavě. Snažil jsem se soustředit, i když to po těch dvou alkoholových večerech nebylo úplně jednoduchý.

„Ale hlavní problém je, že ten tromb nejsme schopni jen s externí navigací odstranit, dokonce ani za pomoci programovatelných nanobotů, které jinak k takovým operacím používáme. Tromb se totiž nešťastně zachytil v netypickém cévním záhybu a jakýkoli pokus o zásah z venku by mohl mít fatální následek. A teď se vás rovnou zeptám, je vám něco známo o armádním výzkumu s přesunem pole vědomí do trojrozměrných hologramů?“ Zatímco předtím jsem rozuměl všemu, teď jsem nevěděl vůbec, o čem mluví. Zavrtěl jsem hlavou a pak se ozval major.

„Ani nemohl, doktore… Tento výzkum patří k pečlivě utajované oblasti…“

„Dobře… Vysvětlím vám to. V armádní struktuře existuje osoba, která je schopna přenést vědomí osoby a vložit je do miniaturního hologramu, který pak může za pomoci silového pole vykonávat řadu funkcí. Zatím bylo provedeno několik krátkodobých pokusů u dobrovolníků s úspěšným návratem vědomí původnímu nositeli. Ale ještě nikdy nebyl hologram vložen do cizího těla s cílem provést přesně cílenou operaci. Vy byste byl první.“ Zůstal jsem na něj zírat, jinak se to říct nedalo.

„Počkejte, přenést vědomí to bych si možná ještě uměl představit. Ale vědomí je vědomí, jak dostane informace zvenčí, aby je mohlo vyhodnotit? A. podle toho, co říkáte, musí umět vyvinout nějakou  činnost. Jak by to mohlo udělat?“  Doktor se poprvý usmál.

„Podle toho, jak se ptáte, je vidět, že jste to pochopil. Zrakové a sluchové vjemy vám budou transformovány skrze hologram. A ten bude umístěn do miniaturního nanobota v podobě jakési kosmické lodi s vlastní zásobou energie, kterou budete ovládat skrze svou vůli. Navenek budete komunikovat vlastně písemně, na monitoru se objeví to, na co se soustředíte, abyste to sdělil… No a řízení té lodi by bylo v podstatě dvojí, jedno z řídícího centra zvenčí a druhé vaše, které by vyvrcholilo likvidací trombu…“ Řekl bych, že jsem na něj zíral stejně, jako předtím.

„A kdo je ta osoba, která přenos provede, to mi můžete říct?“ Major pokrčil rameny.

„Jméno vám nic neřekne, je to biofyzik a IT specialista v jednom. Pokud se pro tu misi rozhodnete, samozřejmě vás předem seznámíme. Předtím ale ne, pracuje v přísném utajení.“

„Chápu, že to pro vás bude těžké rozhodnutí, protože vám nikdo nebude moci zaručit bezpečný průběh. A tak, i když každý den navíc zvyšuje riziko následků pro doktora Haimana, určitě si můžete vzít čas na rozmyšlenou…“ Vložil se do hovoru znovu doktor. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nebudu si nic rozmýšlet. Jestli jsem to správně pochopil, potřebujete na to kvalitního pilota. A jsou určitě i lepší, než já, jenže těm o to nemůžete říct. Neumím si představit, že by armáda někomu z nich takový zadání doporučila. Takže, podle všeho jsem jedinej na světě, co to může udělat. A i kdybych nebyl, stejně bych do toho šel sám. Já… Sice vás zrovna tohle asi nezajímá, protože pro vládu Spojených států znamená doktor Haiman něco úplně jinýho, než pro mě…“, znovu jsem se neubránil hořkosti, „ale já nemám co ztratit.“ Dál jsem to nerozebíral, protože jim po tom, že jsem takhle přišel o všechno a ještě jsem to celý vlastně zavinil, vůbec nic nebylo.

„Dobře…“, podíval se doktor na majora. „Tak vás vezmeme do laboratoře. Je to přímo tady v areálu.“ Na nic dalšího jsem se neptal. Vyšli jsme z místnosti, pak z budovy a jen ve třech jsme došli k pavilónu, kterej vypadal celej ze skla a kovu.

Dveře otevřel major svou duhovkou a za nima jsem viděl betonovou chodbu s řadou dveří, na kterých nebylo poznat absolutně nic. Žádný cedule, žádný čísla, žádnej naváděcí systém. Jen úplně identický dveře. Na konci chodby byl výtah, kterým jsme vyjeli do třetího patra.  Když se výtah otevřel, byli jsme v hale, ze které vedly troje dvoukřídlý lítačky, na kterých už žádný zámky nebyly. Major na jedny z nich ukázal a jako první do nich vešel.

Byla za nima velká tmavší místnost, která vypadala jako fyzikální laboratoř a dva týpci. Jeden hodně mladej kluk, možná mohl mít tak pětadvacet, a pak fakt hodně zvláštní chlap. Těžko říct, kolik mu mohlo bejt, vypadal možná na třicet, ale říkal jsem si, že bude rozhodně daleko starší. A podle prvního pohledu byl prostě dokonalej, jak z učebnice, ale něco na něm bylo divnýho. Připadalo mi, že je úplně studenej, bez nejmenšího zájmu o okolí, nepoužíval skoro žádnou mimiku a měl pohled, podle kterýho mi bylo jasný, že se „za něj“ nedostanu, že nemám šanci zjistit, co si ten týpek myslí. Major a doktor se s ním pozdravili a pak major ukázal na mě.

„Tady je kapitám Greenwood, rozhodl se pro účast na misi…“ Šel mi podat ruku.

„Dobrý den, já jsem Knox. Říkali mi, že se o to pravděpodobně pokusíte, ale nečekal jsem, že se rozhodnete hned.“ Díval se na mě nehnutě, jenže jsem měl stejně pocit, že hledí skrz mě. „Když dovolíte, musím vás upozornit, že to, co se stalo doktoru Haimanovi a nutnost provést akci v podstatě hned, o několik měsíců předešlo výsledky výzkumu. Takže některé faktory nejsme schopni předem zcela přesně popsat a nevíme, zda akce proběhne ve sto procentech podle našich předpokladů. Nicméně výzkum je tak daleko, že existuje reálná šance na úspěch, jinak bychom vás vůbec nekontaktovali.“ Zatím jsem na to neříkal nic, co taky. Knox nevypadal, že by o něčem chtěl diskutovat, tak jsem jen čekal, co bude dál.

​

Kapitola 8

 

Další ráno mě probudil zvonek. Drnčel tak strašně, že jsem měl dojem, že se mi rozskočí hlava. Zvedl jsem se z křesla, protože do postele jsem večer nedošel, a abych se toho zvuku zbavil, zapnul jsem komunikaci k bráně.

„Dobrý den, kapitáne… To jsem rád, že jsem se vám dovolal…“ Ozval se strážný. „Je tady pan Newman z vnitra a chtěl by s váma mluvit, průkaz má… Můžu ho za vámi pustit?“

„Ale jo, vždyť je to jedno…“ Řekl jsem mu nakonec a šel jsem si do koupelny pustit studenou vodu na hlavu a aspoň trochu jsem se u toho napil Pan Newman, to určitě. Kdoví, co po mně budou chtít, jako kdyby to bylo poprvý, ale dneska ho s tím rovnou pošlu někam. Zabzučení se po pár minutách ozvalo přímo u dveří, tak jsem otevřel.

Na chodbě stál dobře oblečenej týpek, mohlo mu být nějakejch pětatřicet a říkal jsem si, že se asi nepletu.

„Dobrý den, já jsem John Newman z federálního oddělení pro vnitřní věci, můžu dál?“ Pustil jsem ho do dveří a podal jsem mu ruku.

„Liz Taylor, z Hollywoodu… Těší mě…“ Zůstal na mě koukat, tak jsem hned pokračoval.

„Poslyšte, pane Newmane“, dal jsem si záležet na ironickým tónu, „pro různý „služby“ jsem vozil důležitý pantáty tolikrát, že zpravodajce poznám zdaleka, to jste se nemuseli namáhat. Ale dneska vám nikoho nikam nepovezu, na to můžete zapomenout, šéf mě na týden vyrazil od kniplu a i kdyby ne, stejně bych se vám na to vykašlal…“ Pár vteřin byl ještě zticha, .

„Promiňte, byla to opravdu hloupost, hrát s vámi nějaké hry… Jde… Jde o doktora Haimana… Vláda Spojených států si chce být jistá, že se udělalo opravdu vše, aby se vrátil do života…“

„Aha…“ Skočil jsem mu do řeči. „A zajímal by vládu Spojených států Aaron Haiman, pokud by učil angličtinu někde v Bronxu? Asi ne, co?“

„Já vím, kapitáne“, povzdechl si, „já vím, ale… Mám pro vás důležité informace, nemohli bychom si k tomu sednout, prosím vás?“ Došlo mi, že se cítí možná fakt trapně a že tuhle misi si asi sám nevybral.

„Ale jo, vždyť je to jedno…“ Ukázal jsem do pokoje. Sedli jsme si na křesla a pak jsem si všiml, že na stole stojí pořád ta rozdělaná skoro prázdná láhev whisky, taže mu musí být jasný, co jsem tady včera dělal. Ukázal jsem na ni.“Nedáte si? Něco tam zbylo…“ Zavrtěl hlavou.

„Ne, děkuju. Nemohli bychom si radši dát kávu, prosím?“ Hlavou mi prolítlo, jak asi musím vypadat, ale to kafe jsem nakonec šel udělat a dokonce jsem nachystal i dvě sklenice vody. Žízeň jsem měl takovou, že bych se o ni mohl opřít.

Když jsme oba zase seděli, šel rovnou k věci.

„Poslyšte, včera proběhla ve velmi úzkém kruhu schůzka jednoho z nejlepších specialistů na lidský mozek, několika představitelů vlády a taky člena vrcholného velení armády Spojených států. Byl to možná spíš brain storming s pokusem najít řešení situace doktora Haimana. A u té příležitosti se objevila informace o existenci jedné a asi jediné možnosti ke zlepšení jeho stavu. Jenže je nebezpečná a neschválená, tedy zcela neoficiální, a navíc ji patrně nemůže využít nikdo jiný, než vy. Já sám vám o tom víc neřeknu, ne protože bych nechtěl, ale protože opravdu nemám víc informací.  Takže buď mi teď řeknete, že se ničeho podobného účastnit nechcete, nebo vás vezmu s sebou do místa jednoho utajeného výzkumu armády Spojených států. Pod podmínkou, že ať už se nakonec rozhodnete jakkoli, o ničem, co tam uvidíte, nebudete nikdy a nikde mluvit.“ Chvíli jsem mlčel a přemýšlel, odkud tenhle chlap skutečně je. Mluvil spisovně, bez přízvuku a vypadal teď spíš jako úřada, než jako běžnej zpravodajec. Na moment jsem si říkal, jestli je to celý pravda, ale nakonec mi došlo, že je to jedno. Ještě včera jsem se chtěl stejně uchlastat k smrti, tak co.

„Dobře…“, řekl jsem nakonec. „Stejně… Nemám co ztratit… Co si mám vzít s sebou?“

„Nic zvláštního…“, pokrčil rameny. „Za pár hodin jste zpět… Stačí když se oblečete…“ Nechtělo se mi uvažovat o tom, jestli jsem v tom taky neslyšel nějakou ironii, takže jsem neřekl nic, natáhl jsem si na sebe to, co jsem běžně nosil, a vypadli jsme. Před domem mě napadlo, že asi pěšky nepůjdeme. „Jak jste přijel?“ Zeptal jsem se. Ukázal k heliportu.

„Támhle stojí vrtulník…“ Podíval jsem se tam. Byla to nepochybně helikoptéra, jaký užívaly zvláštní složky vlády. Podle všeho by bylo zbytečný se na něco ptát, takže jsme se nalodili a pilot to zvedl. Celou cestu jsme vlastně mlčeli. Letěli jsme na jih, směrem k Los Angeles, ale pak to pilot vzal spíš do vnitrozemí a přistál někde dost stranou, kde jsem v životě nebyl.

Když jsme vypadli ven, ukázal mi směrem k pár budovám za vysokým plotem.

„Pojďte..“, Nehádal jsem se s ním. U brány zadal nějakej kód a za chvíli se objevil mladej kluk, kterej nás pustil dovnitř a přes dvůr nás zavedl ke vstupu jedné z nich. Vešli jsme do ní sami, pak jsme to vzali po schodech do prvního patra, kde ten týpek normálně zaklepal na dveře a taky je hned otevřel. Bylo jasný, že je tady jeden z „domácích“.

„Dobrý den, už jsme tady…“ Pozdravil dva lidi, kteří seděli na židlích u velkýho stolu. Rozhlídl jsem se. Byla to vcelku velká světlá místnost, kupodivu s nezatemněnými okny a vypadala jako úplně normální kancelář šéfa nějakýho úplně normálního oddělení.

„Dobrý den, kapitáne… Já jsem major Clark z armádního centra pro výzkum mozkových funkcí a toto je doktor Marone, jeden z předních neuro specialistů z univerzitní nemocnice v Los Angeles.“ Představil se mi starší z těch dvou týpků, co byli v místnosti. Podal jsem si s oběma ruku a posadili jsme se.

„Víte co, odpustíme si formality a půjdeme rovnou k věci. Doktor Marone vám popíše, jaká je patrně jediná cesta, jak pomoci doktoru Haimanovi a jak byste se na ní mohl podílet vy, pochopitelně pokud budete souhlasit, protože… Prostě protože vám nemůžeme zaručit bezpečnost…“ Přikývl jsem a obrátil jsem se k doktorovi..

„Rozumím, můžeme začít. Pokusím se, abych vám rozuměl…“

​

Kapitola 7

 

„Dýchá sám?“ Otočil jsem se na doktora.

„Ano, teď už bez problémů, než jsme odstranili několik menších trombů, měl nějaké výpadky, ale v současné době jsou jeho životní funkce zcela stabilizované…  Jen není při vědomí, bohužel…“

Udělal jsem ještě dva kroky k posteli a vzal jsem ho za ruku.  Žádná reakce samozřejmě nepřišla, nevím, co jsem čekal.

„Chcete tady ještě zůstat? Nebyl by to problém. Ale nechal bych vám přinést židli.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Teď tady nejsem na nic… Pokud by to nevadilo, přijel bych zase třeba zítra…“ Doktor přikývl.

„Samozřejmě… Pokud zrovna nebude probíhat nějaký lékařský výkon, není důvod vás sem nepustit… Navíc…“, podával mi nějakej čip, „Každý pacient zde má vlastní webovou kameru a pokud mají rodinní příslušníci zájem, mohou své blízké vidět on-line. Tady máte vaše přístupové kódy…“

„Děkuju doktore…“ Obrátil jsem se k východu, v předsálí jsem ze sebe stáhl tu bílou hrůzu a vyšel jsem zase do toho prostoru, kde jsem celý odpoledne čekal. Doktor mě ještě doprovodil a já jsem nakonec neodolal.

„Doktore… Myslíte, že se to mohlo stát kvůli stresu, kterýmu byl doktor Haiman vystavenej už měsíce?“  Zavrtěl hlavou.

„Vím, co myslíte, ale tím to nebylo. Šlo o tromby z velké krevní sraženiny uvnitř těla. Chvíli jsme nevěděli, z čeho to mohlo vzniknout, ale pak jsme našli velkou modřinu na stehně.“ Jak to řekl, zatmělo se mi před očima. Panebože, žádnej projekt. To já. Kdybych se na to nevykašlal a tu žaluzii bych opravil hned, Aaron by nešplhal na okno, nespadl by a dneska bych ho vyzvedl v Centru a  život by šel normálně dál. Já za to můžu, že tady leží a nikdo neví, co bude dál. Začala se mi točit hlava a doktora jsem slyšel jako zdálky.

„Kapitáne, není vám špatně?“ Dokázal jsem se dostat k židli a sesunout se na ni. Pak jsem se trochu sebral.

„Promiňte, doktore…  Já…  Potřebuju asi na vzduch…“ Zkusil jsem se soustředit jako v letadle, abych se dokázal sám dostat ven. „Děkuju vám, už je to lepší, díky za všechno a nashledanou…“ Rychle jsem se rozloučil a pak jsme se vymotal z budovy. Dole jsem sáhnul po komunikátoru.

„Georgi, prosím tě…“ Ani jsem nestihl domluvit.

„Jasně, brácho, letím pro tebe… Kam budeš chtít, domů nebo na základnu?“

„Na základnu…“ Sebral jsem se a šel jsem rovnou na heliport. George byl fakt do půlhodiny tady a skoro ani nepřistával. Rozhodně nechal zapnutej rotor a když jsem nasedl, hned se zvedl. Podíval se na mě.

„Tak co Aaron?“ Pokrčil jsem rameny.

„Vlítla mu do mozku krevní sraženina… Takže leží v bezvědomí na neurochirurgii a nikdo vlastně neví, co bude dál…“ Jen přikývl a už se na nic neptal.

„Šéf je ještě na základně… Když slyšel, žes volal, chtěl na tebe počkat…“ Obrátil se ke mně, když jsme byli skoro na místě.

„Tak… Aspoň mu to můžu říct přímo, místo abych to psal…“  Když jsem se slyšel, došlo mi, jak to zní zoufale a rezignovaně. „Díky moc…“ Rozloučil jsem se, když jsme dosedli, a šel jsem na velení. Po schodech jsem už neběžel a když jsem otevřel dveře do kanclu, zdálo se mi, že jsem tak unavenej, že už prostě nemůžu.

„Tak jsem zpátky, šéfe…“, ohlásil jsem se úplně mimo veškerý předpisy a major mi ukázal na židli.

„Posaď se, prosím tě… A řekni mi, jak to vypadá…“ Odrecitoval jsem mu, co mi řekl doktor a pak jsem se zarazil. Najednou jsem si neuměl představit, že bych s tím, co to celý způsobilo, zůstal sám.

„Jenže… Je tady ještě jedna věc… Aaron to neměl z žádnýho projektu, je… Je to celý moje vina…“

„Cože? Jaks na to přišel prosím tě?“ Zvedl obočí.

Tak jsem mu to dopověděl celý, to, jak si Aaron tu zatracenou modřinu udělal i že mě den předtím poprosil,  abych tu lamelu opravil. Zavrtěl hlavou.

„To nemůžeš tak brát… Byla to shoda nešťasných náhod, nikdo nemohl vědět, co se z takové hlouposti vyvine. Poslyš, teď tě George hodí domů, vezmeš si něco na spaní a půjdeš do postele, jasný?“

„Ale, to není potřeba, mám tady osobní modul, cestu domů zvládnu…“ Začal jsem protestovat.

„Jestli nechceš letět, tak zůstaneš na základně v ubytovací části, stejně tady máš vlastní postel… Ale sám nikam nepojedeš, nechci mít žádnou mimořádku, i když je to mimo službu…Ber to jako rozkaz, ano?“ Byl nekompromisní, ale pak přece jen změnil tón.

„Neblázni, Dave, podívej se, v jakým seš stavu a čemu by to pomohlo, kdyby ses rozmázl někde na dálnici. . Aaron se probere, uvidíš, a jak bych mu zodpověděl, že jsem tě nechal jet…“

„Možná máte pravdu, šéfe…“ Vzdal jsem to. „Ale radši bych domů…“

„Dobře…“, natáhl se po telefonu. „A máš týden mimořádnou dovolenou. Do letadla tě pustit nemůžu a stejně budeš chtít být často u Aarona, ne?“

Už jsem se s ním nehádal. Chudák George, kterej mi dnes dělal osobního pilota, mě vyložil na heliportu u obytnýho komplexu a za dalších pár minut jsem se u dveří bytu sklonil ke čtečce duhovky, abych si otevřel. Jenže jak jsem vešel dovnitř, bylo mi jasný, že jsem měl zůstat mezi klukama na základně. Všechno tady bylo tak, jak jsme ráno odešli. S jedinou výjimkou. Nebyl tady Aaron. A když jsem se podíval na jakýkoli místo, viděl jsem ho všude. U stolu u počítače, kde normálně pracoval, na židli u jídelního stolu, v koupelně u umývadla. Na okno se zaseknutou lamelou jsem neměl odvahu koukat vůbec. Zapnul jsem počítač a chvíli jsem váhal. Ale nakonec jsem použil přístupový kódy, co jsem dostal v nemocnici a dokázal jsem spustit webcam. Kolem Aarona zrovna chodila sestra a vyměňovala mu láhev na stojanu s kapačkou. Aaron se nepohnul ani o milimetr a já jsem si říkal, jestli mi to takhle nerve srdce ještě víc, než kdybych ho neviděl. Šel jsem ke skříni v pokoji a vytáhl jsem láhev whisky, kterou jsme před pár měsíci koupili, kdyby k nám přišel někdo na návštěvu. Byla ještě zavřená, tak jsem ji otevřel a aspoň podle toho, co jsem si pamatoval, jsem jí skoro polovinu vypil. Pak jsem podle všeho usnul nebo spíš upadl do bezvědomí, a když jsem se další ráno vzbudil, bylo mi strašně zle. Ne od žaludku, na to bylo to pití moc kvalitní, ale třeštila mi hlava a podle všeho jsem byl naprosto dehydratovanej. Tomu jsem se moc nedivil, včera jsem za celý odpoledne nepil vlastně nic a večer kromě whisky taky ne. Z ničeho nic mě napadlo, že pokud bych to tak dělal dál, můžu se tak za pár dní dobrovolně oddělat. Jen bych si musel ještě nějakou tu láhev navíc nechat poslat. Zapnul jsem počítač, napojil se na nemocniční webcam, ale viděl jsem pořád to samý. Aaron tam ležel bez hnutí, byl připojenej na monitorovací systém a občas kolem něj chodil doktor nebo sestra. Dopoledne jsem většinou seděl na židli a hleděl do prázdna, na jídlo jsem se vykašlal a odpoledne jsem tu láhev skoro dopil.

​

Kapitola 6

 

Dveře dole se naštěstí otevřely rychle, takže jsem si o ně nerozbil hlavu, a pak jsem vyběhl do druhýho patra. S žádnýma šaškárnama a hlášením jsem se nezdržoval, proběhl jsem sekretariátem, klepl na poslední dveře a hned jsem šel dál. Major seděl za stolem.

„Promiňte, šéfe, ale… Já… Nutně musím vědět, co se děje…“ Vstal ze židle.

„Dave, zhruba před půl hodinou volali z Centra, že Aaron těsně před jedenáctou náhle ztratil vědomí a když zavolali záchrannou službu, zjistilo se ještě na místě, že má krvácení do mozku… Takže teď je na neurochirurgii nemocnice v Sacramentu.“ Cítil jsem, jak se se mnou zhoupla místnost.

„Zatraceně… To všechno ten projekt! V životě jsem neviděl, aby někoho tak štvali za výsledkem,  kolik dní dělal třeba čtrnáct hodin v kuse…“ Neovládl jsem se. Major obešel stůl.

„Říkali mi, že okamžitě kontaktovali nejlepšího neurochirurga z Los Angeles a že už je na cestě…“

„To si dovedu představit… Bez něj totiž nejsou schopní ten projekt dokončit…“ Neubránil jsem se hořkosti. Major mě vzal kolem ramen.

„Já vím, Dave, já vím… Ale aspoň máš jistotu, že udělají to nejlepší, co existuje… Poslyš, jak se převlečeš do civilu, běž na heliport. Čeká tam na tebe George a vezme tě přímo do nemocnice… A… Zkus zachovat klid, pokud by se stalo něco tobě, ničemu to nepomůže…“

Přikývl jsem, i když jsem moc nevěděl, jak bych to udělal. Bylo to totiž daleko horší, než jakákoli situace v letadle, co jsem kdy zažil. Bylo to nejhorší, co jsem vůbec zatím zažil.

„Díky šéfe… “ Aspoň jsem mu poděkovat a rozběhl jsem se do místnosti, kde jsem se normálně převlíkal a připravoval na lety. Tam jsem ze sebe serval kombinézu, natáhl jsem na sebe to, v čem jsem ráno přijel, a letěl jsem na heliport. George byl už připravenej a jak jsem nasedl, obrátil se ke mně.

„Tak letíme, ne? Ať seš tam co nejdřív…“ George byl prima kluk, vždycky jsme spolu dobře vycházeli a normálně bysme si po cestě povídali, ale teď jsem na to neměl ani pomyšlení. Hlavu jsem měl otočenou k oknu, ale stejně jsem nic neviděl a George mě nerušil. Teprve až jsme přistáli a chystal jsem se seskočit na zem, na moment mě zadržel.

„Hele, já letím zpátky, ale až se budeš chtít vrátit, zavolej na základnu, přiletím pro tebe. Klidně i večer, mám službu a šéf proti tomu určitě nic mít nebude…“ Plácl mě po zádech.

„Díky… Seš hodnej…“ Rozloučil jsem se a rozběhl se k budovám, kde jsem celkem rychle podle navigace v komunikátoru našel ten správnej barák.

Dole byly zavřený dveře, ale když jsem zazvonil, vcelku rychle přišla sestra v modré uniformě. Jak to tak vypadalo, asi všichni věděli, že přijdu.

„Vy jste pan Greenwood?“ Zeptala se. Pan Greenwood? Hlavou mi proběhlo, že takhle mi snad za posledních pár let nikdo neřekl, ale jo, mluvila se mnou. Přikývl jsem.

„Pan Haiman je momentálně na dalším vyšetření mozkových funkcí, ale vezmu vás na oddělení a jak se ošetřující lékař uvolní, přijde za vámi…“ Vedla mě do prvního patra, nápisy na dveřích kolem jsem radši nečetl. Pak mi ukázala na několik řad židlí na čtvercové volné ploše, kolem které byly jinak samý skleněný stěny, zatažený žaluziemi. Nejdřív jsem si sedl, ale hned jak odešla, jsem na židli nevydržel a začal jsem přecházet sem a tam po těch pár metrech. Minuty se vlekly, ale čas přece jen utíkal. Byly tři odpoledne a pak čtyři. Teprve ve čtvrt na pět se jedny skleněný dveře otevřely a přišel doktor. Ani se mě neptal, kdo jsem.

„Dobrý den, doktore, prosím vás, jak to vypadá?“ Pokrčil rameny.

„Nejdřív vám asi řeknu, co se stalo… Doktoru Haimanovi se skrze krevní řečiště dostal do mozku velký tromb. Naštěstí nebyl zrovna sám, takže záchranáři přijeli velmi brzo, zajistili jeho životní funkce a převezli ho k nám. Tady jsme přesně lokalizovali ložisko a začali ty sraženiny rozpouštět. Částečně se to podařilo, ale problém je, že poměrně velký kus zůstal zachycen v předním laloku, odolává medikaci a my jsme zjistili, že se k němu nejsme schopni žádnou cestou dostat. Pokud bychom to zkusili a nepovedlo se to, mohly by být následky fatální. A stejně tak není možno zkusit zbytek rozpustit, protože by mohlo hrozit vnitřní krvácení. Paradox přitom je, že pokud bychom byli schopni sraženinu odstranit, doktor Haiman by celou situaci přežil pravděpodobně zcela bez následků a rychle by se uzdravil…“ Díval jsem se na něj a vlastně jsem všemu bezvadně rozuměl. Je  mi chyběla odpověď na jednu otázku.

„A doktore… Co když to tam zůstane?“ Znovu pokrčil rameny.

„V tom je právě ten problém… Pak by třeba k uzdravení dojít nemuselo…“

I tomu jsem rozuměl. Znamenalo by to, že by se Aaron už neprobral. Zkusil jsem se zhluboka nadechnout, aby trochu povolil tlak, co jsem cítil na hrudníku.

„Můžu ho vidět, prosím vás?“ Zeptal jsem se nakonec, protože nic jinýho nemělo smysl řešit.

„Samozřejmě… Sestra vám dá sterilní vybavení a já vás doprovodím.“ Šel dva kroky přede mnou a otevřel mi jedny skleněný dveře. Ani jsem si neuvědomil, jak jsem to na sebe všechno natáhl, jen mi hlavou letělo, v jakým stavu Aarona uvidím. Doktor se pro mě vrátil skoro hned.

„Hotovo? Takže můžeme jít…“ Provedl mě průchodem a já jsem viděl větší místnost se sklem místo zdí a několik postelí oddělených zástěnami. „Tady…“ Ukázal mi na jednu z nich a já jsem uviděl Aarona. Nebyl na ventilátoru, jak jsem se bál, a vypadal jako by spal. V předloktí měl zavedenou kanylu, do které vedla hadička z kapačky, měl na sobě několik čidel kvůli monitorování stavu, ale  všechno to vypadalo jako po nějaké banální operaci. Došel jsem až k němu a znovu se mi něco sevřelo u srdce.

​

Kapitola 5

 

Druhej den ráno jsme odjížděli už před sedmou. Počasí bylo nádherný, na silnici běžnej provoz, Aaron byl veselej a já taky. Když jsem ho vyložil u Centra, ještě se zastavil u mýho okýnka.

„Vyzvedneš mě odpoledne? Myslím, že tak do tří budeme hotoví, aspoň doufám, a když tak, klidně na tebe počkám…“  Natáhl jsem se ven, abych mu dal poslední pusu.

„Jasně… A good luck…“ Usmál se.

„Díky a… Dávej na sebe pozor, jo? Bacha na přetížení…“ Už skoro po cestě jsem na něj zamával.

„Neboj… Jsem přece zdejší hvězda, ne?“

Na základnu jsem přijel přesně, abych se stihnul převlíct do pracovní uniformy a doklusat včas na nástup. Pak jsme měli předletovou přípravu s týmem pozemního personálu u letadla a před jedenáctou jsem se šel nasoukat do kombinézy, která v sobě měla asi tisíc různejch čidel a kromě jinýho měla umět částečně odrušit následky velkýho přetížení. Znělo to sice pěkně, ale pokud šlo o hodnoty nějakých osm g, už jsem jí moc nevěřil. 

Jen o pár minut později oproti programu jsem kráčel k letadlu, kluci i z ostatních týmů se se mnou všichni zdravili a já jsem si jako vždycky říkal, že mi možná někteří trochu závidí a současně že by to bez nich rozhodně nešlo. Tak jako celý generace letců přede mnou jsem vylezl po žebříku do kokpitu. Usadil jsem se do sedačky, připnul jsem si pásy a natáhl jsem se pro kyslíkovou masku. Za moment se vedle kokpitu objevil technik a podával mi to, co měla být přilba, ale spíš to byl zázrak techniky. Měla v sobě integrovanej počítač a průhled byl současně z části obrazovka, na které se objevovaly aktuální důležitý data včetně meteorologický situace. Ale těsně předtím, než jsem si ji nasadil na hlavu, jsem si tak trochu „načerno“ strčil do ucha miniaturní reproduktor, ze kterýho jsem si pouštěl za letu rockový pecky tak, aby o tom nikdo neměl ani zdání. Samozřejmě jsem věděl, že si nemůžu nastavit hlasitost, jakou bych chtěl, abych pořád slyšel komunikaci ze sluchátek, ale i tak mi to stačilo.

Pak jsem zapnul palubní počítač, kde byly od pozemního personálu nastavený veškerý data k letu a já jsem si vlastně jako vždycky u cvičnejch letů říkal, jestli jsem fakt taková hvězda, jak se tady říká. Z dějin letectví, co jsme měli na fakultě, jsem zatraceně dobře věděl, jak to v letadlech vypadalo před sto i dvě stě lety. A vrtalo mi hlavou, jestli a jak bych zvládl letět s něčím, co bylo vrchol techniky třeba někdy v padesátých letech dvacátýho století. Jasně, naštěstí se už před nějakou dobou upustilo od představy, že pilot nakonec nebude dělat vůbec nic a řadu „pravomocí“ nám dokonce vrátili, protože se zjistilo, že v některejch věcech se člověk jednoduše vyřadit nedá. Pozemní personál díky trvalýmu přenosu dat věděl o letadle všechno vlastně dřív, než já, a taky se čím dál víc omezovala hlasová komunikace, která zůstala hlavně pro krizový momenty. Ale to, jakej zvolím tah motoru a řízení kniplem mi nechali. Samozřejmě kromě momentu, kdybych ztratil vědomí, protože pak se automaticky zapnul záchrannej systém, kterej měl zabránit nejhoršímu. Ale nad tím jsem uvažovat nechtěl a ani jsem na to neměl čas.

Ohlásil jsem se věži, zkontroloval, že rádio jede a pak jsem na displeji zadal začátek startovací procedury, Díky navádění jsem nemusel řešit popojíždění po dráze, systém poslal sám letadlo na správnou dráhu a já jsem si podle předpisu znova opakoval následující kroky. Když letadlo samo zastavilo na kraji ranveje, začal se mi trochu zvedat tep. Nahodil jsem motory a začal jsem přidávat na výkonu. Vnímal jsem to dunění, který sílilo, pak jsem odbrzdil a stroj vyrazil vpřed a vzhůru. Cítil jsem, jak roste přetížení, ale na to jsem byl zvyklej. Hnal jsem tryskáč výš a výš, až mi došlo, že bych se měl asi trochu zklidnit. Všiml jsem si, že mám docela vysokou tepovou frekvenci a začalo se mi trochu zužovat vidění a s tím jsem měl už pár zkušeností z centrifugy, takže jsem o něco zpomalil. Stejně jsem byl po pár minutách v nějakých 30 000 stopách, protože tyhle stroje x-tý generace byly prostě perfektní. Letěl jsem nad mraky a cítil jsem se tak svobodně, jak je to možný jen za kniplem. Všechno bylo skvělý, nade mnou modrá kupole se zlatorůžovým pruhem na obzoru, dole bílý peřiny z mraků a do ucha mi hrál rock někdy z počátku století, protože na ty současný elektrozvuky jsem moc nebyl. Kontroloval jsem průběžně přenos dat a instrukce ze země a když se najednou ozvalo rádio, skoro jsem se lekl.

„Dave 3, Dave 3, slyšíš mě?“ Ohlásil jsem se podle předpisu a pak přišlo něco, co jsem nečekal.

„Dave 3, okamžitý návrat na základnu.“ Moc jsem nechápal, co se děje, ale v armádě a hlavně v letadle platí, že rozkaz je rozkaz. Nejdřív jsem pořádně zaklel do kyslíkový masky, pak jsem potvrdil přijetí pokynu a ručně upravil kurs pro návrat.

Těch dvacet minut, než jsem dosedl, jsem přemýšlel, co se mohlo stát. S meteorologií to souviset nemohlo, to bych viděl na displeji počítače, a to samý platilo i pro technickej stav tryskáče. Dosedl jsem nakonec docela zprudka, systém za mě dobrzdil a po zastavení mě automatický navádění dovezlo k hangáru.

Když letadlo zastavilo a otevřel se kokpit, co nejrycleji jsem si odepnul všechny pásy i masku a začal jsem slézat po přistaveným žebříku. Pořád jsem ale byl spíš naštvanej, že mě to nenechali dolítat, než že bych měl strach, co bude. Ale to trvalo jen do momentu, než jsem uviděl Harryho. Znal jsem ho dobře a byl to takovej věčně veselej kluk. Jenže teď se ani neusmál.

„Harry, co se to sakra děje?“ Ptal jsem se ho, jen jsem došlápl na zem. Uhnul pohledem.

„Já… Já nevím, měli by ti to vsvětlil na velitelství…“ V té chvíli jsem věděl, že je zle.

„Harry, zatraceně…“, chytil jsem ho za loket. „Na misi byls u toho, když jsem málem spadl s letadlem… A teď chceš začít respektovat nějaký nařízení, kdo co může říct? Tak co je?“

„Něco s Aaronem…“ Vylezlo z něj nakonec. Chvíli jsem na něj zůstal koukat.

„Kristepane…“, otočil jsem se a rozběhl jsem se k budově velení.

​

Kapitola 4

​

„Neuvažovals nikdy o tom, že bysme mohli mít dítě?“ Zůstal na mě koukat, tak jsem radši pokračoval, abych to trochu odlehčil. „Představ si, že by umělo lítat jako já a ve fyzice by bylo geniální jako ty, to by byla výbava pro galaktickou expedici…“ Konečně se usmál.

„No, ještě by se to mohlo povést naopak, to by teprve bylo, ale… Nenapadá tě, že nám chybí jedna drobnost? Chromozómovej set XX?“  Mávl jsem rukou.

„To je maličkost. Mám přece mladší sestru, ta má stejnej základ jako já a jedno vajíčko by mohla oželet, ne? Když jich má tolik…“ To byla samozřejmě pravda, Rebecce bylo šestadvacet, momentálně se živila jako testovací jezdec pro výrobce sporťáků a vždycky jsme spolu dobře vycházeli. Možná mi trochu záviděla letadlo, stejně jako já jsem jí záviděl, že se může vozit a autech „starýho střihu“ pro fajnšmekry, který měly ještě řadící páku a spojkovej pedál, ale tím víc jsme se respektovali.

Aaron byl chvíli zticha, díval se na mě a já jsem si říkal, jestli jsem radši neměl držet pusu. Ale pak se konečně nadechl.

„Víš, že se mě ještě nikdy nikdo na nic podobnýho nezeptal? Já… Jasně, potřeboval bych si na tu představu nejdřív zvyknout, ale…  Nakonec proč ne… Jaks říkal, až to celý skončí, můžem o tom třeba začít uvažovat… A…“, natáhl se, aby mi dal pusu na tvář, „Jsem šťastnej, žes mi to nabídl…“

Zpátky domů jsme se vypravili po šestý a před osmou jsme byli zase u brány areálu. Večeři jsme si objednali už po cestě, takže jen jsme přijeli, byl u okna doručovací dron s připnutým balíčkem.  Když jsem se pak byl sprchovat a někdy před dvanáctou jsme se dostali do postele, říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby zase v půl jedný zavolali, že mám letět na Aljašku. Po odpoledni u moře jsem byl utahanej jako kotě, ale popravdě řečeno, bylo mi tak dobře, jako už dlouho ne.

Druhej den jsme měli na základně běžnej instruktážní den. Nějaký povídání o novinkách v bezpečnosti leteckýho provozu, opakování rutinních algoritmů pro řešení krizových situací a podobný věci, který byly sice nutný, ale i nudný. První lepší informace přišla až na odpoledním nástupu, což byla jedna z věcí, kterou si naše velení nemohlo odpustit, asi abysme nezapomněli, že jsme pořád v armádě. Při čtení rozpisu úkolů na další den jsem se dozvěděl, že na mě konečně zase vyšel hodinovej cvičnej let, což jsem měl samozřejmě z celý svý armádní služby nejradši. Cestou domů jsem si říkal, že to zas není tak špatná práce. I když jsem jako voják nemohl být úplně svobodnej, protože by mi mohli někdy nařídit něco, co by se mi zrovna nelíbilo, přece jen mi leccos prošlo, nebo lépe řečeno, procházelo mi toho vcelku dost. Byl jsem od přírody spíš rebel a některý armádní buzerace jsem si prostě nenechal líbit. Občas jsem si říkal, že kdybych neměl takový výsledky, možná by si se mnou některý mý diskuse pěkně vyřídili.   

Domů jsem přijel už před sedmou a našel jsem Aarona samozřejmě sedět u monitoru, jak dělá nějakej složitej výpočet.

„Ahoj, miláčku…“, šel jsem mu dát pusu. „Jak to šlo dneska?“ Zeptal jsem se už cestou k lednici, odkud jsem si chtěl vytáhnout minerálku.

„Ále…“, mávl rukou. „Ještěže jsme byli včera venku, dneska jsem odsud nevystrčil ani nos… Zítra máme schůzku týmu v Centru a potřebuju mít dopočítanou další fázi procesu… Mimochodem, můžeš mě ráno vzít s sebou? Určitě by pro mě někoho poslali, ale…“ Nenechal jsem ho ani domluvit a šel jsem u dát další pusu.

„Jasně… Kdovíjakej idiot by přijel, ještě by tě někde vyklopil… A takhle budeme tak o hodinu dýl spolu…“ Centrum bylo totiž necelých deset mil od základy a navíc to bylo po cestě. „Co bys chtěl k večeři?“ Zeptal jsem se pak. Mohli jsme si buď nechat něco doručit nebo si vystačit ze zásobama z lednice. Pak mě ale napadlo, že mám chuť na něco úplně klasickýho. „Hele…“, vytáhl jsem sáček s bramborama. „Upeču nám plech brambor a dáme si k tomu jogurt, co říkáš?“ Zvedl hlavu.

„No páni… Pečený brambory… Víš, jak dlouho jsem to nejedl? Možná o některejch prázdninách…“

„Tak jo…“, Dal jsem se do toho a za pár minut voněl celej byt, protože by mě ani nenapadlo používat žádný příšernosti typu automatickejch hrnců a podobnejch nesmyslů. Nakonec jsem sám nachystal stůl, protože jsem nechtěl rušit Aarona jen kvůli tomu, aby vytáhl vidličky ze šuplete. Když už bylo všechno na talířích, došel jsem pro něj do pokoje.

„Promiň, lásko moje… Nechci rušit, ale…“ Aaron z ničeho nic úplně vypnul počítaš a zvedl se.

„Tak… A mám toho zrovna dost… Teď se v klidu najíme a uděláme si pěknej večer, ne?“ Ani by mě nenapadlo ptát se ho, jestli dodělal, co bylo potřeba. Aaron byl sice vynikající vědec, ale zůstal mu zdravej rozum a nadhled, díky kterýmu byl ten nejlepší chlap pro společnej život, jakýho jsem kdy potkal.

„Zítra mám cvičnej let… Od jedenácti na hodinu… Víš, že se docela těším? A to jsem seděl včera za kniplem víc než čtyři hodiny…“ Usmál se.

„Na lítání vzniká taky nějaká závislost, ne? Mimochodem, máš plánovaný nějaký nízký průlety? Že bys to vzal nad základnou a tím taky nad Centrem, třeba by se někteří z vedení trochu probrali…“ „Zatím nemám, ale to se dá zařídit, kvůli tobě bych klidně podlítl pod mostem…“ Nechtěl jsem se ptát, co ho dneska dožralo, už tak byly poslední týdny plný stresu. .

Po jídle se ke mně Aaron obrátil.

„Zítra vstáváme brzo, co kdybysme šli dřív do postele? Co?“ Mrknul na mě.

„No, já žádnej lepší program nemám…“ Obešel jsem stůl a objal jsem ho zezadu kolem pasu. Ani jsem se nesnažil schovat, jakou z toho mám radost. Myslel jsem si totiž, že pokud má Aaron myšlenky na takový věci, nemůže bejt přetíženej tak moc, jak jsem si myslel. Otočil se, trochu zvednul hlavu a dal mi pusu. Chvíli na to jsme skončili v koupelně a možná nějakou čtvrt hodinu jsme se mazlili rovnou pod sprchou. Chtěl jsem, aby si to pořádně užil a tak jsem mu pošeptal, aby nedělal vůbec nic a nechal to celý na mě. Když jsme se konečně dostali do postele, už se mi moc čekat nechtělo.

„Můžu první?“ Kousl jsem ho do ucha.

„Určitě… A vůbec… Co kdyby ses o to dnes postaral se vším všudy?“ Prohrábl mi vlasy. Věděl jsem, jak to myslí a zařídil jsem se podle toho. Nejdřív jsem mu dal ještě chvilku, aby se úplně uvolnil a jen jsem ho hladil, pak jsem ho k sobě obrátil zády, ale nechal jsem ho ležet na boku. Nemusel se ani moc namáhat a po půlhodince jsme byli spokojení oba. Nejdřív já a pak jsem ho otočil obličejem k sobě. První pusu jsem mu dal někam na hrudník a každou další jsem se stěhoval pořád níž. Slyšel jsem ho, jak rychleji dýchá a pak jsem cítil, jak mi zaťal prsty do ramene.  Pak už jsem neřešil vlastně nic a zůstal jsem s ním až do konce.

Když bylo po všem a leželi jsme vedle sebe, vzal mě za ruku.

„Poslyš, víš, že vůbec nevím, jak by mi bylo, kdybych tě neměl? Vím, co bych dělal, to by bylo určitě to samý, ale není mi jasný, jak bych se třeba v posledních pár měsících cítil. Jsem… Jsem šťastnej, že tě mám a hrozně si vážím toho, co je mezi náma… Ať se venku děje, co chce…“  Zůstal jsem pár vteřin zticha, protože něco takovýho mi snad ještě nikdo nikdy neřekl.

„Díky… Já… Miluju tě, lásko…“ Vypravil jsem ze sebe a nic dalšího už jsem říkat nechtěl.

​

Kapitola 3

 

Dole u domu jsme se co nejrychleji naskládali do dopravního modulu, což nebylo úplně jednoduchý, protože nejčastějc ho lidi pouřívali jen pro jednu osobu. Říkal jsem si, jak by to dopadlo, kdyby něco podobnýho chtěl udělat náš šéf major, kterej měl tak 20 kilo navíc, ale toho by asi nic takovýho ani nenapadlo. A taky bych chtěl vidět toho šílence, kdo by si s ním do přibližovadla sedl. Ale pak jsem se vykašlal na šéfa a radši jsem se co nejrychleji snažil dostat na autostrádu, která byla nějakých deset mil od komplexu. Když jsem byl už na přivaděči, viděl jsem, že je silnice skoro prázdná. Takže jsem měl pravdu, v dubnu se z vnitrozemí k moři ještě moc nejezdilo.

Za chvíli mě začalo nudit, že se kolem nic moc neděje a já musím stejně dávat pozor na cestu, protože jsme přece jen nějakou stovkou jeli. Chtěl jsem spustit autopilota, ale ještě jsem ani nestihl sáhnout na displej, kdž mě Aaron zastavil.

„Co se chystáš zrovna udělat?“ Zeptal se ironicky.

„No… Chtěl jsem to dát na samořízení, abych si trochu užil cestu…“ Vysvětloval jsem mu to, ale už jsem tušil, že mi to neprojde.

„Aha, super nápad… Máš tam takovejch víc, prosím tě? Tak já si odpojím všechny komunikátory, aby nikdo nepřišel na to, že místo výpočtů jedu na výlet, a ještě ne sám, a ty jim chceš dát rovnou souřadnice…“ Zakroutil jsem pochybovačně hlavou.

„Prosím tě… Myslíš, že by to někdo řešil?“

„Někdo? Všichni! Jako kdybys nevěděl, že vedení projektu je plný závistivců, kteří ti přejou všechno možný, ale nikdy trochu zábavy… To jen ty si můžeš lítat, kde tě napadne…“ Plácl mě po stehně.

„Tak jo…“ Vzdal jsem to. „Co bych pro tebe neudělal. Chceš bejt neviditelnej, tak budem…“

Nakonec mi to ale stejně tak moc nevadilo, protože už za nějakou hodinu a půl se kolem cesty začaly objevovat borovicový lesíky a to znamenalo, že jsme skoro na místě.

Za dalších pár minut se silnice trochu zvedla a pak jsem to uviděl. Po pravý ruce jsme měli oceán a dokonce jsme byli už tak blízko, že jsem mohl rozeznat Golden Gate.

„Aarone… Podívej se…“ Nevydržel jsem to a ukazoval jsem mu to tak nadšeně, že jsem mu v tom miniprostoru málem vypíchl oko. Rozesmál se.

„Dave… Ty seš tak praštěnej… Nechápu, že se s tím svým letadlem nezřítíš třikrát do měsíce…“ Ale nakonec se tam stejně podíval. „Ale jo… Je to nádhera…“

„Že jo?“ Za chvíli jsem vyjel z autostrády, protože až do Frisca jsme tentokrát fakt nemohli. I když, říkal jsem si, proč bysme tam nemohli vypadnout třeba o víkendu? Byli jsme vlastně pořád zalezlí doma, pokud jsem nepočítal svoje lety, a měl jsem dojem, že Aaron celý ty měsíce pracuje až moc. Brutálně moc, o spoustu věcí přichází a každýmu z těch lidí v projektu je to jedno. Hlavně když má výsledky. Ale s tím jsem radši nezačínal, protože jsem mu nechtěl kazit, co bylo teď.

Ještě jsme pár minut jeli po místní silnici, pak jsem odstavil modul na parkovací ploše, sbalil jsem tašku a vypadli jsme ven. Sice bylo už po čtvrté, ale slunce pořád svítilo a hlavně tady bylo něco, co ve vnitrozemí člověk nepotká. Nádhernej svěží mořskej vzduch. Od parkovací plochy vedl směrem k moři nejdřív chodník a pak dolů z kopce cestička v písku. Kolem dokola nebyla ani noha a slyšet byl jen oceán a rackové. Pořádně jsem se nadechl a obrátil jsem se k Aaronovi.

„Chvilku tady můžem zůstat, ne? Byl jsem tady naposledy snad před pěti lety a asi už mi to chybělo nebo co…“ Podíval se směrem ke Golden Gate a objal mě kolem pasu.

„To víš, že jo… Já jsem tady nebyl ještě vůbec, takže… Ani jsem nevěděl, že by mi to chybělo, ale… Jo, měls pravdu, je tady nádherně a byl to dobrej nápad, na chvíli vypadnout…“ Vytáhl jsem z tašky piknikovou deku, dva sendviče, který jsem narychlo sbalil doma a dvě plechovky coly.

„Uděláme si malej piknik, co říkáš? Mám docela hlad…“ Rozdělával jsem deku a Aaron se pořád nemohl odtrhnout od pohledu na moře. Moc jsem se tomu nedivil, pocházel z Bostonu,  jeho matka byla špičková geoložka a otec astrofyzik, oba přednášeli na univerzitě a všichni je uznávali jako přední kapacity v oboru. Aaron byl jejich jediný dítě, už od malička bylo vidět, jak je nadanej a podle toho s ním zacházeli. Chodil do nejlepších škol, prošel si všechny programy pro rozvíjení vědeckýho potenciálu, ale moře a podobný věci si neužil. Já jsem na tom byl jinak, pocházel jsem z New Yorský periférie a vždycky jsem byl školní potížista, kterej byl schopnej vylézt po fasádě školy do druhýho patra, jen aby se předvedl před ostatníma. Můj otec byl jeden z tisíců techniků přes počítačový sítě a matka byla zdravotní sestra. Neměli jsme problémy s placením účtů, ale ani jsme nemohli moc rozhazovat. A tak jsem se hned v osmnácti upsal armádě a doufal jsem, že se mi podaří splnit si dětskej sen a stát se pilotem. A rodiče si možná dokonce oddechli, tím spíš, že jsem měl ještě o rok mladší sestru Rebeccu.

„To se vůbec nedivím, že máš hlad… Vždyť jsme neměli žádnej oběd…“ Zasmál se Aaron a vrátil mě zase zpátky do reality.

„No jo… Promiň… S obědem bysme to už fakt nestihli…“ Omlouval jsem se aspoň trochu, ale nezdálo se mi, že by mu to vadilo. Sedli jsme si na deku, pustili jsme se do sendvičů a koukali jsme se na moře. Pak jsme se na chvíli natáhli a já jsem si říkal, jak to asi bude vypadat, až bude za pár týdnů nebo maximálně měsíců hotovo a uzavře se celá tahle šílená a hektická etapa, která nás koneckonců spojila.

„Poslyš… Co budeš dělat potom?“ Překvapeně se na mě podíval.

„Počkej… Po čem myslíš?“

„No… Až to to celý vyřešíš, budou hotový všechny testy v laboratoři, doladí se prototypy a tak…“ Vysvětloval jsem mu to. „Myslím, že to bude pěknej rachot a všichni tě budou tahat po konferencích po celým světě a čekat, co jim řekneš…“  Rozesmál se.

„To víš, že jo. Na to mě tak užije. Celej ten cirkus má naštěstí mluvčího, komunikační strategii, PR program a já nevím, co ještě. Takže já nebudu muset říkat vůbec nic, udělám si pár měsíců dovolený, když budeš mít volno, pojedem do Frisca…“, ukázal rukou směrem k Golden Gate., „a budu ti chystat sendviče na svačinu… A až se někde zas najde něco, co by mě mohlo zajímat, nechám si projít hlavou, jestli by mě to bavilo…“  Nadzvedl se na lokti a dal mi pusu. Na moment jsem si ho přitáhl ještě blíž a najednou mi prolítla hlavou neuvěřitelná věc.

„Aarone, já… Můžu se tě zeptat na něco… Prostě hodně osobního, o čem jsme ještě nikdy nemluvili?“ Trochu se ode mě odtáhl, aby na mě viděl.

„Jasně… Žádný tabu mezi náma neexistuje, ne?“ Dvě tři vteřiny jsem byl zticha, ale pak jsem to fakt řekl.

​

Kapitola 2

 

Moc jsem se nebránil a za chvíli jsme spolu byli pod sprchou. Sice to dnes nevypadalo na nějaký delší hrátky, který jsme si vcelku často dopřávali, ale stejně jsem si užíval každej vzájemnej dotyk. Když už jsme vycházeli z koupelny, všiml jsem si velkýho červenomodrýho fleku, co měl Aaron zboku na stehně.

„Prosím tě, co se ti stalo?“ Zeptal jsem se a ještě jsem si ho trochu otočil ke světlu, abych na něj líp viděl.  Vypadalo to na pořádnou modřinu, a protože dostat Aarona k nějakýmu sportu byl nadlidskej úkol, nenapadalo mě, z čeho si něco takovýho pořídil.

„Ale… To nic není. Já… Nedal jsem pozor a narazil jsem do stolu…“ Snažil se to zamluvit, jenže asi by nebyl dobrej herec ani tajnej agent, protože když mi odpovídal, ulítl mu mimoděk pohled k oknu.  K tomu oknu, kde se před pár dny zasekla jedna z lamel vnější žaluzie, která tím pádem zůstala nefunkční a slunce pak svítilo Aaronovi přímo do monitoru. Říkal mi o tom už předevčírem, jenže já jsem na to jednoduše zapomněl. I když jsem moc dobře věděl, že pokud se do toho pustí Aaron, špatně to dopadne. Jako skoro každej vědec byl na praktický věci nešika a chtít po něm, aby lezl na stůl, pak na parapet a nakonec aby se napůl vysoukal oknem ven, aby na tu zatracenou lamelu dosáhl, bylo mimo realitu. Jenže, jak se ukázalo, slunce mu vadilo natolik, že to stejně zkusil a podle všeho se v některé z fází zřítil rovnou na podlahu. Sice ne z okna dolů, ale i to stačilo.

„Promiň, prosím tě… Byla to lamela, že jo? Jsem idiot, slíbil jsem ti, že to opravím a zapomnněl jsem na to…“ Objal jsem ho. „Kdyby viděli z vedení, že ses mohl praštit do hlavy a celej výzkum by šel do háje, určitě by mě degradovali…“

„To tak určitě…“ Zavrtěl hlavou. „Pokud se nepletu, obyčejní vojáci nemůžou lítat s tryskáčem a to mi řekni, kdo by jim pak všechny ty nesmysly vozil přes půl světa… Teda,“ opravil se pak, „nejen nesmysly, sem tam i nějakýho důležitýho troubu… Já jsem s tebou taky letěl, nepamatuješ si?“ Rozesmál jsem se. Aaron se bez ironie a specifickýho humoru prostě neobešel a jak přitom nešetřil ostatní, tak ani sám sebe. Byla to jedna z věcí, který jsem na něm měl nejradši a úplně upřímně, i mě samotnýho to trochu chránilo předtím, aby se ze mě nestal namyšlenej frajer, což jsem u svých kolegů už v pár případech viděl.

„Pojď, lásko moje…“, vzal jsem ho kolem ramen, „Jdem do postele, i když dneska to na žádný větší akce nevidím, to bych spíš tý armádě udělal pěknou ostudu…“

Za chvíli jsme zapadli pod peřinu, Aarona jsem držel v náručí a říkal jsem si, jaký jsem měl štěstí, že na mě před tím půl rokem vyšla správná služba. Kdybych měl volno, Aarona by vzal do letadla někdo z mých kolegů a ještě by se pak nakonec mohli dát dohromady s nějakým z těch vědátorů s brejličkama, kterejch měl plnej tým a někteří na tom byli určitě stejně jako on nebo já. Občas jsem si dokonce říkal, že nebýt toho, kolik a jak důležitý práce měl za posledních pár let, asi by už byl dávno zadanej. Bylo mu nedávno dvaatřicet a podle mě to byl ten nejkrásnější a nejlepší kluk pod sluncem, kterej neměl žádnej důvod čekat zrovna na mě. I když… Stejný věci říkal často naoplátku on mně taky. Že kdyby tenkrát tak rychle nepotřeboval do Utahu, nikdy by si nenašel krásnýho mladýho pilota.

Byl jsem tak utahanej, že jsem si ani neuvědomil, kdy jsem usnul. Když jsem se vzbudil, bylo slunce za oknem už pryč, což znamenalo, že je zaručeně po poledni  Natáhl jsem se po hodinkách, abych zjistil, kolik vlastně je a dával jsem přitom pozor, abych Aarona nevzbudil. Stejně jsem si myslel, že těch hodin, který tráví v posledních týdnech u počítače, je až dost, a že mu vůbec neuškodí, aby se jednou trochu dýl vyspal. Projekt byl těsně před koncem, zbývalo pár posledních, ale asi nejdůležitějších kroků a všichni kromě Aarona začínali ztrácet nervy. Čekali na výsledek, kterej mohl znamenat nejen naprostej převrat ve zdrojích energie, ale taky geopolitický a ekonomický změny ve světovým měřítku. Nemluvě o tom, že jak úspěch tak neúspěch musel vyvolat pořádnej vítr na všech burzách, co něco znamenaly. Jasně, armáda se snažila držet všechny informace pod pokličkou, ale leccos přece jen prosáklo ven a investiční žraloci pomalu začínali počítat pravděpodobnosti a hlavně budoucí zisky a ztráty. A já jsem to všechno viděl úplně zblízka a říkal jsem si, že je možný, že zrovna teď kolem mě pochoduje historie.

Ale stejně jako ostatním mi nezbylo nic jinýho, než počkat co bude. Takže jsem se radši podíval na hodinky, zjistil jsem, že jsou dvě pryč a ještě jsem se chvíli díval na Aarona. Spal na boku, měl maličko pootevřenou pusu, ale dýchal úplně klidně a tmavý vlnitý vlasy mu padaly do čela a na tvář. Prostě a jednoduše byl nádhernej a já jsem si říkal, že by těžko kdo tipoval, že zrovna tohle je špičkovej vědec a ne třeba někdo ze show bussinesu. Ale pak jsem si najednou uvědomil, že je vcelku bledej a že to bude tím, jak dlouho nebyl pořádně venku. Buď seděl doma u počítače nebo byl s ostatníma v laboratoři a v nejlepším případě mohl být v řídícím centru projektu, kde měli aspoň balkón. Ale jinak za posledních pět let fakt nic moc jinýho. Hrozně se mi chtělo aspoň se ho dotknout, když se zničeho nic vzbudil a samozřejmě mě přistihl, jak a něj civím.

„Jak ses vyspal, miláčku?“ Dal jsem mu radši pusu a pak mě najednou napadlo něco úplně mimo všechny plány a pracovní schémata, prostě šílenýho.

„Aarone… Pojď, vypadneme na odpoledne k moři, podívej se ven, jak je krásně…“ Chvíli na mě hleděl a pak přikývl.

„Tak jo… A kde máš zaparkovanej tryskáč? Protože je to aspoň nějakejch sto mil a jestli pojedeme tím tvých elektrickým přibližovadlem…“ Nenechal jsem ho domluvit.

„Aarone, no tak…“ Začal jsem ho přemlouvat a šťouchal jsem ho do ramene. „Vždyť… Dnes nemáš žádnou videokonferenci a… Jaks dlouho ten Pacifik neviděl, i když ho máme skoro za barákem? Za hodinu a půl jsme tam, uvidíš, autostráda bude skoro prázdná…“ Rozesmál se.

„Dave… Ty seš cvok… No tak jedem, co už s tebou, kdo by se měl na tebe celý odpoledne dívat, jak koukáš z okna… Ale dělej, je skoro půl třetí…“

„Jo… Už letím…“, dal jsem mu pusu, vyskočil jsem z postele, po cestě po bytě jsem naházel pár věcí do tašky, bleskem jsem se oblíkl a zasalutoval jsem před Aaronem, kterej už byl taky nachystanej.

„Kapitán Greenwood k vašim službám, doktore…“  Zvedl oči a zavrtěl hlavou.

„Hele, nech těch šaškáren, víš, že armádu v podstatě nesnáším…“

„Rozkaz…“ Pozlobil jsem ho ještě trochu a pak jsem ho chytil za ruku a táhl jsem ho schodech dolů.

​

Kapitola 1

 

„Ahoj, Dave...“ Mávl na mě z okna u brány kluk z ostrahy a tentokrát jsem byl fakt rád, že ho vidím, Znamenalo to, že jsem doma, za chvíli si dám snídani a pak konečně zapadnu aspoň na pár hodin do postele. Už jsem sotva viděl na cestu a kdybych měl řídit dál, kdoví, jak by to dopadlo.

„A jak se ti lítalo? Dobrý?“ Probral mě znova, zatímco se železný vrata obytnýho vojenskýho areálu začaly pomalu vyklápět. Mávl jsem rukou.

„Ále... To víš... Kvůli krabici desetkrát krát deset jsem musel dvakrát přes celý Státy... Taky by to jednou mohli poslat poštou...“ Dodal jsem ironicky, kluk se rozřehtal a pak už jsem konečně projel dovnitř do areálu.

Za bránou začínalo něco, co vypadalo spíš jako park, ve kterým stály pěkný domy s ještě pěknějšíma bytama uvnitř. Bydleli v nich lidi, co měli něco společnýho s armádou Spojených států, ať už to byli vojáci nebo civilové, kteří pro armádu pracovali, a bylo jich tady celkem hodně. Já jsem byl pilot stíhač, „eso“ jak někteří říkali, a i když z toho jsem si dělal spíš šoufky, hlavní bylo, že bez kniplu jsem si život nějak nedokázal představit. Letecká základna byla nějakejch padesát mil od areálu, což v porovnání se vzdálenostma, který jsem zvládal v letadle, bylo samozřejmě směšný, ale dneska mi i ten kousek připadal jako cesta přes Atlantik.

Za pár minut jsem byl u domu, osobní dopravní modul jsem odstavil na vyhrazený místo a pořádně jsem se nadechl. Byl duben, devět hodin ráno a nad celou Kalifornií nebyl snad ani jeden mráček. 

U domu jsem si identifikací duhovky otevřel hlavní vstup a po schodech vyšel do druhýho patra. Už jsem se nemohl dočkat, až si odemknu i ty poslední dveře, ale než jsem se stačil naklonit ke čtečce, otevřely se a v nich byl Aaron. Aaron byl už přesně pět měsíců a devět dní jediná „okolnost“, na které mi záleželo víc než na kniplu.

Chytil jsem ho do náruče snad ještě předtím, než jsem za sebou zaklapl a dal jsem mu pusu.

„Zatraceně... Jaks věděl, že jsem na chodbě? Že tys nějak vylezl na střechu? Protože odjinud není vidět na příjezd...“ Zatahal jsem ho vlasy.

„To teda ne, to bylo úplně jinak. Ty copak nevíš, že jsem si nechal poslat periskop?“ Oplatil mi to a pak pokrčil rameny. „Nevím, jak je to možný, ale... Prostě cítím, že jdeš... Vědecky se to nedá vysvětlit, což zrovna mě docela štve, ale je to tak...“

Hodil jsem tašku na zem, vytáhl jsem z lednice colu, nalil jsem si plnou sklenici a pak jsem se s tím složil na sedačku v pokoji.

„Uch...“, protáhl jsem se. „To teda byla noc, tak jsem si to včera večer nepředstavoval...“

„Tak co to bylo tentokrát?“ Zajímal se Aaron, protože to nebylo úplně poprvý, co se něco takovýho stalo. Jasně, hlavně jsem byl stíhač, co se měl starat o bezpečnost vzdušnýho prostoru jak ve Státech, tak taky jednou na misi na Blízkým východě, ale kromě toho jsem pro armádu často dělal toho nejrychlejšího pošťáka, když bylo potřeba něco nebo častěji někoho dostat z místa na místo v šibeničním termínu. Měl jsem v letadle jedno volný místo a vozil jsem přes celý Státy nebo i jinam důležitý lidi zpravidla tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Tak jsem se koneckonců před půl rokem poprvý potkal s Aaronem, kterej byl sice civil, vědec, ale taky hlavní mozek vývojovýho armádního týmu, kterej byl těsně před rozlousknutím problému, jak dokázat, aby díky vodíkové syntéze mohla voda sloužit jako palivo pro letadla, auta a taky třeba pro tanky. Bylo to možná k neuvěření, ale vlastně tak „jednoduchá“ věc dělala armádě problém ještě i v roce 2101, kterej se teď psal. Aaron byl kousek od řešení a pro generalitu Spojených států se tak stal momentálně jednou z veledůležitých osob, pro kterou bylo potřeba udělat všechno, na co si vzpomněla. Pravda ovšem byla, že Aaron si tohle možná ani neuvědomoval a obyčejně nechtěl vůbec nic mimo to, aby ho nechali v klidu pracovat. 

„Prosím tě... Kvůli čipu do naváděcího zařízení, kterej ani nebyl vidět, mě vytáhli v půl jedný z postele, letěl jsem přes půl Států až na základnu na Aljašce, tam jsem pět hodin čekal, až zase budu moct do vzduchu a pak jsem letěl zase zpátky... Prostě super mise...“ Aaron se zasmál.

„No jo... Ale je to i takový malý vítězství nad virtuální realitou, ne? Některý věci jsou pořád hmota, která se musí přemístit odněkud někam a žádnej počítač to tvý letadlo nenahradí, ne?“

„To jo, to máš pravdu...“ Musel jsem uznat. „Ale... Jsem úplně mrtvej, dám si něco k snídani a pak se půjdu na chvíli vyspat, jinak ti usnu přímo tady...“

Než jsem proti tomu mohl začít protestovat, Aaron se zvedl a za pár minut by zpátky s podnosem, na kterým byly nejen dvě sklenice pomerančovýho freshe, ale i rozpečený briošky s marmeládou a misky s jogurtem.

„Je to možný? Takhle rozmazlovat bys mě neměl, ani nevím, jestli to není proti nějakýmu vojenskýmu předpisu...“ Kroutil jsem hlavou a konečně jsem se napil, protože žízeň jsem měl fakt děsnou.

„Mně jsou všechny pitomý předpisy víš kde... Jako kdybys to nevěděl...“ Jo, to jsem věděl, Aaron měl spoustu věcí na háku a byl to jeden z nejsvobodnějších lidí, který jsem znal. Kdyby to nebylo staromódní, řekl bych dokonce, že má zatraceně blízko k anarchistům, což bylo něco, o co zaručeně nejvíc stála armáda Spojených států.

Jak jsem se najedl, začalo se mi znovu chtít spát.

„Promiň, prosím tě... Já... Půjdu se osprchovat a pak zapadnu na pár hodin do postele... Jsem fakt hotovej, zvlášť to čekání na Aljašce bylo docela náročný…“ Obrátil jsem se němu. Vzal mě za ruku.

„Nevadilo by ti, kdybych šel s tebou? Totiž...“ Na moment se zarazil. „Jak ti zavolali a pak bylo v noci tak strašný počasí, tak... Už jsem neusnul a nakonec jsem radši něco dělal, než jsem se tě dočkal... Víš, že se normálně nebojím, ale...“ Chytil jsem se za hlavu.

„Ježíšmarjá.... Tak nejen, že mě vytáhli z postele, ale ty ses kvůli nějakýmu čipu ani nevyspal a jestli se nepletu, tak máte za týden nějakej důležitej deadline, ne?“ Mávl rukou.

„To máš přece jedno, jestli jsem dělal přes noc místo dopoledne, ne? Pojď...“ Vytáhl mě za ruku ze sedačky, „jdem do koupelny a pak rovnou do peřin...“