Velká Británie: Alan Turing a Lord Wolfenden​

​

Velká Británie je v současnosti považována za vzor akceptace LGBT+ osob napříč společností, včetně odpovídající právní úpravy, a v létě 2022 oslavila již 50. výročí prvního pochodu Pride v Londýně. Kdy a jak k tomuto postoji ale britská společnost dospěla, a jaký boj v této souvislosti bylo nutno svést? A kdo byl Lord Wolfenden a proč má mezi britským LGBT+ hnutím status hrdiny?

​

Počátek 19. století, provázený v mnohých evropských státech pokusy o „opětovné pozvednutí morálky“, byl ve Velké Británii charakterizován vlnou perzekucí vůči homosexuálně orientovaným osobám, zejména mužům, kdy byly vícekrát prováděny razie v podnicích, které byly pokládány za bary pro homosexuály či veřejné domy (např. zásah v pivnici „Bílá labuť“ v roce 1810). V obdobné atmosféře pak byl v roce 1828 po bezmála 270 letech nepřetržité platnosti zrušen „Buggery Act“, který byl nahrazen Zákonem o zločinech proti osobě (Offences against the person Act). V pozitivně právní úpravě však jinak poměrně pokrokovým zákonem, který se mj. poprvé zasazoval o některá práva ženských obětí sexuálního násilí, k velké změně nedošlo; homosexuální chování bylo nadále trestáno smrtí a bylo tak postaveno na roveň např. znásilnění. Trest smrti pro homosexuální chování, i nadále nazývané starým termínem „buggery“, byl zrušen až roku 1861 dodatkem k Zákonu o zločinech proti osobě, přičemž naposledy byl aplikován v roce 1835 na Jamesi Prattovi a Johnu Smithovi. Dobové statistiky hovoří o tom, že mezi lety 1806  a 1861 bylo ze „sodomie“ obžalováno 8921 mužů, z nichž bylo 404 odsouzeno k smrti a 56 popraveno.

Další vývoj vztahu britského právního řádu k homosexualitě, resp. homosexuálnímu chování, byl poměrně ambivalentní. Na jednu stranu byly tyto „přečiny“ nadále široce krimininalizovány s tím, že trest smrti byl zaměněn za trest odnětí svobody; tento se přitom od roku 1885 vztahoval na jakékoliv typy sexuální interakce mezi muži. Dalo by se tedy říci, že 19. století přišlo se širší perzekucí homosexuality než předchozí historická období; toto se projevilo rovněž v častějším uvádění právních norem do praxe. Mezi nejznámější příklady patřil tzv. Proces Boultona a Parka (hlavními obviněnými byli transvestité Ernest Boulton a Frederick Park, přičemž však celým skandálem bylo postiženo více osob včetně liberálního politika Lorda Arthura Clintona, který před procesem spáchal sebevraždu; v případu nebyly vyneseny tresty z důvodu nedostatku důkazů), dále tzv. skandál v Clevelandské ulici (proces s provozovateli a klienty mužského veřejného domu, jehož zákazníky měli být rovněž členové královské rodiny) a v neposlední řadě též notoricky známý proces se spisovatelem Oscarem Wildem, který byl v roce 1895 odsouzen ke dvěma rokům nucených prací. Na druhé straně se v konci 19. století započalo formovat hnutí za práva homosexuálních občanů založené Georgem Cecilem Ivesem, které bylo předznamenáním budoucích změn.

V samém počátku 20. století nabíralo hnutí o dekriminalizaci homosexuálního chování a plného zrovnoprávnění homosexuálně orientovaných osob v oblasti soukromého života na síle. V roce 1913 byla aktivistou Edwardem Carpenterem založena Britská společnost pro studium sexuální psychologie, jejímž cílem byl mimo jiné boj za změnu náhledu na homosexuální chování podloženou novými vědeckými poznatky. Nazírání proklamované touto společností se od dnešního náhledu ještě poměrně značně lišilo, když sám zakladatel Carpenter považoval homosexuálně orientované osoby za tzv. třetí pohlaví; samotný požadavek změn však již znamenal značný posun v obecně společenském myšlení, zvláště pokud si uvědomíme, že členové společnosti nebyli nijak perzekvováni a naopak se jednalo o osoby těšící se značné vážnosti. V prakticky totožné době se rovněž začínají objevovat první specializované zábavní podniky, známé v současné době pod názvem "gay cluby" (prvním takovým podnikem působícím v Londýně byla "Jeskyně Zlatého telete" v okolí Regent Street otevřená již v roce 1912) a homosexuální orientace je poměrně obecně přijímána zejména v oblasti kultury a umění. Zajímavou skutečností je rovněž fakt, že v roce 1921 ztroskotal ve Sněmovně Lordů pokus o přijetí dodatku k trestnímu zákonu, který by kriminalizoval homosexuální chování mezi ženami; lesbicky orientované ženy tak zůstávaly bez rizika trestního postihu.

K dekriminalizaci mužské homosexuality však zbývala v dané době ještě poměrně dlouhá cesta. Předchozí emancipační snahy byly na několik let přerušeny druhou světovou válkou, která prakticky zastavila mnohé typy občanského aktivismu, a v 50. letech 20. století naopak vztah společnosti k homosexualitě zaznamenal značný regres, daný zejména odrazem amerického mccarthismu v britském prostředí. Vzhledem k tomu, že v mccarthiovských Spojených státech amerických byla homosexualita považována za "nakažlivou společenskou chorobu, která je rizikem pro stabilitu společnosti", vyústilo toto politické směřování rovněž ve Velké Británii "honem" na homosexuálně orientované muže, a to zejména představitele vyšší společnosti a osoby politicky angažované.

Mezi nejznámější oběti této kampaně, která se projevovala opět, prakticky totožně jako o století dříve, policejními raziemi a rovněž nasazením tajných agentů, které vyústilo později ve značný nárůst paranoie ve společnosti, patřil jednak Alan Turing (matematik a počítačový specialista, který se za druhé světové války zasloužil o sestrojení dešifrovacího stroje Enigma; Turing spáchal sebevraždu v důsledku depresí, které se u něj projevily po tzv. chemické kastraci), a jednak obžalovaní v tzv. procesu Montague z roku 1954, kterými byli mimo konzervativního politika Edwarda Montagua (který jako jediný v rámci procesu tvrdil svoji nevinu) zejména Michael Pitt-Rivers a Peter Wildeblood. V rámci zmíněného procesu byli v duchu soudobé atmosféry všichni z obžalovaných shledáni vinnými; vzhledem k široké pozornosti, která mu byla věnována ze strany  veřejnosti a zejména mediální sféry, vyústilo však nakonec celé soudní řízení v revizi dosavadního nazírání na homosexuální chování. V důsledku mediálního tlaku (mezi nejznámější související eseje patřilo např. "Právo a pokrytectví" publikované v Sunday Times, popř. "Policie a Montaguův případ" uveřejněný v New Statesman) souhlasil Sir David Maxwell Fyfe z pozice tajemníka pro vnitřní záležitosti s ustanovením komitétu, který se měl věnovat otázkám trestnosti homosexuality.

Komitét, který byl pro související otázky ustanoven, nesl oficiální název Komise pro homosexuální trestné činy a prostituci, ovšem byl častěji nazýván Wolfendenovým komitétem, a výsledek jeho činnosti potom Wolfendenovou zprávou (dle Lorda Johna Wolfendena, který mu předsedal, a není bez zajímavosti, že mnozí se dosud domnívají, že byl do této funkce vybrán pro své obecně konzervativní postoje, tedy s cílem zachovat současný stav spíše než přinést společenské změny), a působil mezi roky 1954 a 1957. Činnost komise, která čítala 15 osob (12 mužů a 3 ženy) se předně zaměřila na rozhovory se "svědky", kterými byli jak oběti předcházejících perzekucí včetně Petera Wildeblooda, tak odborníci z oblasti psychiatrie, církevní hodnostáři a policejní důstojníci. Tzv. Wolfendenova zpráva, na níž se komitét usnesl, byla vydána 4.9.1957 a ve výsledku vydala doporučení, že homosexuální chování, které je praktikováno v soukromí a za souhlasu zúčastněných osob, by nemělo být dále trestním právem postihováno, neboť se jedná o nepřípustný zásah do soukromí občanů.

Je zcela zřejmé, že tzv. Wolfendenova zpráva znamenala poměrně značný průlom v obecném společenském postoji zejména po předcházejícím období ovládaném mccarthistickými idejemi, a zejména z tohoto důvodu byla zejména v prvních letech po své publikaci vnímána velmi ambivalentně a i přes poměrně jasné doporučení ke změně pozitivního práva nevedla. Již od roku 1958 v návaznosti na její výsledky však velmi zesílilo hnutí za dekriminalizaci homosexuality a též za opuštění tradičního konceptu, kdy na ni bylo nazíráno jako na psychickou chorobu. V této souvislosti byla v roce 1958 založena Společnost za reformu zákonů proti homosexualitě, a v roce 1963 pak Skupina pro výzkum menšin, která byla první LGBT organizací na území Velké Británie. Pokusy o změnu pozitivně právní úpravy se potom udály neúspěšně v roce 1959 (z iniciativy labouristy Alana Horsfalla), v roce 1965 (na návrh Lorda Arrana, který ztroskotal na zorganizovaném průzkumu veřejného mínění) a v roce 1966 (z iniciativy konzervativního poslance Humphryho Berkeleyho; návrh se dostal až do druhého čtení v rámci parlamentu; parlament byl však záhy nato rozpuštěn a ke schválení zákona nedošlo).

Po zvolení nového parlamentu v roce 1967 se snahy o přijetí zákona o dekriminalizaci homosexuality obnovily ze strany velšského poslance Lea Abseho, podporovaného labouristickým kolegou Royem Jenkinsem (Berkeley ve volbách mandát neobhájil), a to v rámci komplexního nového Zákona o sexuálních zločinech, který měl nahradit starý Zákon o zločinech proti osobě. Rozdílně oproti předchozím pokusům byl zákon téhož roku vyhlášen a vstoupil v účinnost (tedy celých 10 let po zveřejnění tzv. Wolfendenovy zprávy; syn Lorda Johna Wolfendena Jeremy, novinář a agent tajných služeb, který byl sám gay, se změny legislativy nedočkal, zemřel v roce 1965 ve věku 31 let za nevyjasněných okolností). Napříště nemělo být trestně postihováno homosexuální chování mezi osobami staršími 21 let uskutečňované v soukromí. (Není bez zajímavosti, že spodní věková hranice pro posuzování sexuálního chování jako oboustranně souhlasného, tj. tzv. age of consent, byla ve Velké Británii finálně sjednocena až po roce 2000 po opakovaných výtkách Evropské unie, která vnímala rozdíl jako diskriminační.)

Dekriminalizace homosexuálního chování vedla logicky k další vlně zakládání organizací podporujících práva sexuálních menšin (kromě homosexuálně orientovaných osob rovněž např. transsexuálů; operace změny pohlaví se však na území Velké Británie prováděly již od 30. let 20. století, byť poměrně marginálně). Ve výsledku tyto snahy ve Velké Británii vyústily v přijetí zákona o tzv. civilním partnerství v roce 2004. Právo adoptovat děti bylo stejnopohlavním párům přiznáno již v roce 2002.