© 2015 Minorities, z.s.

Tato webová stránka používá cookies, které můžete kdykoliv vypnout prostřednictvím nastavení svého prohlížeče.

  • Facebook App Icon
  • Twitter App Icon
  • YouTube App Icon

Šachová partie

 

Byl to právě jeden z těch vzácných dnů, kdy na Gotham svítilo slunce, avšak přes špinavá okna ústavu Elizabeth Arkhamové pro kriminalně choré si toho nikdo nevšímal. Oči všech – strážných, lékařů i chovanců – se upíraly na dění ve společenské místnosti, kam právě Aaron Cash, následovaný několika dalšími dozorci, přivedl Jokera. V Arkhamu se totiž čekalo jen na málo událostí: a to na masový útěk (protože útěk jednotlivců z řad nejvíce obávaných zločinců nebyl nic neobvyklého), na den, kdy se ozve zabušení na přední bránu (a Batman přitáhne některého z dříve zmíněných největších ničemů), na Vánoce (protože to byl jediný den, kdy bylo jídlo v jídelně poživatelné) a na den, kdy bude Jokerovi „za dobré chování“ vydáno povolení k návštěvám společenské místnosti (kteréžto je obvykle zrušeno do deseti minut).
Cash střelil pohledem po dvojici strážných u dveří, téměř jako povel ke zvýšené ostražitosti. Potom zdravou rukou sundal Jokerovi pouta a okamžitě stiskl tlačítko vysílačky, kterou měl připnutou na rameni.
„Je na místě, dávejte pozor,“ prohlásil rázně.
Joker, který mezitím udělal pár kroků, se otočil. „Tady kapitán Hook mi nevěří?“ zeptal se hraným ublíženým tónem. Než mu Cash stihl cokoli říct, pokračoval: „Samozřejmě, velký hlavoun ochranky vlastně nemá rád, když se o tom háku mluví… Škoda, že tu není Croc, ten by zcela jistě dodal, jak se Carovou rukou málem udusil a…“
„Ještě slovo, klaune, a jdeš zpátky tam, odkud jsi přišel,“ pronesl pomalu a zřetelně Cash.
Joker se zeširoka usmál. „Už ani slovo.“
Cash ještě chvíli zůstal na místě a zamračeně pozoroval, jak se Joker zdraví s ostatními chovanci. Věděl, že z něj nikdo nespustí oči. U dveří stála ochranka, na stropě byly kamery a za obousměrným zrcadlem, které bylo zasazeno do jedné ze stěn, jistě napjatě čekal přinejmenším tucet dalších strážných a několik doktorů. Jenže s Jokerem to nikdy nebylo snadné… Zakroutil hlavou a vyšel ze dveří, za kterými stála další dvojice stráží.
Ve společenské místnosti se rozhostilo neobvyklé ticho – každodenní šum byl ten tam.
Joker se s okázalým gestem uklonil: „Tak jsem tu, přátelé! Můžete začít uzavírat sázky, jak dlouho mě tu dnes Cashie nechá…“
Všichni na něm doslova viseli očima – tedy téměř všichni. V nejvzdálenějším rohu místnosti se nad šachovnicí sešli dva, kteří byli pevně rozhodnuti využít příležitost, která se jim až tak často nenaskytla – zahrát si v klidu šachy.
„Mám dobrou zprávu,“ prohlásil tiše Jervis Tetch, když na šachovnici před sebou narovnal poslední figurku. „Od minule jsme přišli jen o bílého koně a dva černé pěšce. Ten, kdo je vzal, měl alespoň tu slušnost nechat tu za ně náhradu. Ukázal na dva tmavě šedé kamínky umístěné v přední řadě černých figur a na víčko od plastové láhve, které mezi jeho bílým vojskem nahrazovalo koně.
Jonathan Crane, který seděl naproti němu, si se staženým obočím prohlédl různorodou směs předmětů před sebou nahrazujících ztracené a ukradené figury a značně sarkasticky poznamenal: „Doufám, že se tu v půlce hry zase objeví Humty a začne nám tu z figurek stavět průvod.“
„Neobjeví,“ pronesl zcela klidně Jervis. „Je na ošetřovně. Pořezal se o střepy.“
V jeho výpovědi bylo cosi, co upoutalo Jonathanovu pozornost. „Jaké střepy?“ zeptal se.
„Z rozbitého zrcadla,“ odpověděl mu Jervis a v jeho modrých očích se rozzářily ďábelské jiskry.
Jonathan se ušklíbl, alespoň v něčem už svého šachového soupeře prohlédl. „Jak?“
„Mám, tedy, míval jsem malé zrcátko. Asi deset minut před tím jsem ho půjčil Harveymu a přednesl mu svou teorii, že ty jeho dvě tváře jsou vlastně špatně, protože levá hemisféra ovládá pravou polovinu těla a naopak, a tudíž má pod zlou tváří ten hodný mozek a obráceně – takže je to všechno zrcadlově převrácené.“ Odmlčel se, a po chvíli pokračoval s naprosto vážným tónem. „Dovedeš si jistě představit, že z mé zprávy nebyl příliš nadšený. Jelikož mu jeho psychiatr zase zabavil tu jeho minci, nebyl se schopný rozhodnout, jestli mě má zabít hned, nebo až později, a tak aspoň rozbil to zrcátko, než ho strážní vyvedli.
Zbytek si dovedeš domyslet – Humpty nesnese rozbité věci, a tak se okamžitě jal sestavovat střepy zpět dohromady, přičemž se pořezal.“ Jervis pokrčil rameny. „Nehody se stávají…“
Jonathan byl mírně zaskočen, ale nedal to na sobě znát. „Jen se divím, že tě taky neodvedli… Bylo to tvoje zrcátko.“
Jervis se pousmál. „Nemohli mi dokázat úmysl. Navíc, je mi Humptyho docela líto.“
„Říkáš, jako kdybys to celou dobu neplánoval,“ poznamenal Jonathan a posunul si brýle výš ke kořenu nosu.
Jervis nad tím stáhl obočí. „Neplánoval… Původně jsem chtěl Humptymu to zrcátko prostě nabídnout výměnou za to, že nám vrátí černého krále a nechá nás na pokoji, když ho bude montovat do té své… Čehosi…“ kývl směrem ke stolku mezi okny, kde trůnila nepřehledná změť provázků, papírů a rozbitého opěradla od židle, na jehož špičce byl drátkem přidělaný odřený pahýl, který kdysi býval figurou černého krále.
Jonathan se podíval tím směrem. „Tak tohle zní víc jako ty. I když, i tak to zabralo…“ otočil se zpět k šachovnici. „Bílá první,“ poznamenal.

Několik dalších minut hráli mlčky, což Jonathanovi zcela vyhovovalo. Nikdy nebyl z těch, kteří by museli každé ticho vyplnit bezduchým tlacháním. Dlouhými kostnatými prsty uchopil střelce a vyhodil z šachovnice bílou věž, ačkoli mu už v tu chvíli bylo jasné, že o něj v příštím tahu přijde. Jervis mu už vzal oba koně, věž a několik pěšáků a v následujícím tahu by ho připravil o královnu, kdyby neobětoval střelce.
Oba byli zcela zabraní do hry, a tak ani jeden z nich netušil, co se k nim blíží. Do jejich kapesního bitevního pole se jako zásah shůry snesla bílá ruka se zelenými nehty a v další vteřině zmizela i s oharkem červené svíčky, která nahrazovala černého krále.
Joker se hlasitě zasmál. „Tak, a teď se nedozvíte, jak to skončilo.“
Jonathan na něj rozezleně hleděl, ale než stačil cokoli říct, Jervis sklouzl ze židle. S ruku nataženou a dlaní vzhůru udělal krok blíž. Gestem naznačil vrať to zpátky a snažil se u toho vypadat co nejvážněji (což se mu s jeho výškou sotva půl druhého metru příliš nedařilo – rozesmál se totiž nejen Joker, ale i početná skupinka přihlížejících).
„Vrať to zpátky,“ v jeho hlase byl slyšet vztek.
Joker udělal obličej: „Nebo co? Co mi uděláš? Budeš mi číst Alenku v říši divů tak dlouho, dokud nezešílím?“ zasmál se vlastnímu vtipu a potom se sehnul, jako kdyby mluvil k malému dítěti. „Měl bych ti prozradit tajemství, Hučkaři. Ono by to stejně nefungovalo, protože my jsme tu všichni šílení.“
Místností otřásl další výbuch smíchu. Jonathan zatnul zuby – v takových momentech jako byl tento se mu vracely vzpomínky na střední školu. Hierarchie v Arkhamu s ní měla leccos společného. Joker byl jako to populární dítě, jehož vtipům se všichni smějí, protože se ho vlastně bojí. A pak tu byli tací, jako on nebo Jervis – knihomolové, šachový kroužek – zkrátka ti, co byli příliš snadný cíl. Samozřejmě to platilo jen přibližně – mimo Arkham by si na ně sotva někdo z těch, co se jim nyní smáli, troufl. Mimo Arkham totiž nebyl žádný Jonathan – venku byl Scarecrow – pán strachu, ten, co je schopný využít číkoli nejistotu ve svůj prospěch, ten, kterého se bojí i sám Batman. A když měl respekt Batman, měli ho i arkhamští – on byl ten, o kterém se šeptem vyprávělo, že je schopen člověku říct takové věci, že si oběť raději vypíchne vlastní oči, propíchne bubínky nebo se oběsí na vlastních vnitřnostech. Jonathan si tuhle pověst o sobě užíval natolik, že se ani nepokoušel nikoho opravit, protože ty vypíchnuté oči byl pouhý výmysl, který se nikdy nestal.
Jervis bohužel takové štěstí neměl – jako Mad Hatter byl možná obávaný venku, ale v Arkhamu byl bez svých obvodů, mikročipů a mysl ovlivňujících chemikálii jen „ten blonďatý zakrslík posedlý dětskou knížkou“, což ho stavělo až na úplný konec potravního řetězce k takovým jako byl Arnold Wesker – břichomluvec trpící představou, že ho ovládá jeho prokletá loutka, která ho nutí páchat zločiny.
Navzdory tomu si Jonathan jeho společnost oblíbil, nemohl mu upřít jeho geniální mysl ani to, že Jervisův výzkum hypnózy a možností ovládání lidské mysli měl v mnoha aspektech blízko k jeho vlastní práci zabývající se vlivem strachu. Navíc tu také panovalo jisté profesionální zaujetí, protože jako bývalý psychiatr viděl Jonathan důsledky, které na Jervise měla kombinace několika psychických poruch. Byl proto ochotný tolerovat jeho výstřednosti, ať už se to týkalo nadměrného pití čaje, citovaní děl Lewise Carrolla, posedlosti pokrývkami hlavy nebo mluvení ve verších.
V součtu všeho byl pro něj Jervis tím nejbližším přítelem, jakého kdy měl. (Tedy téměř – zcela nejbližší bylo jeho alter ego Scarecrow, jenže to bylo teď pod vlivem všech předepsaných léků tiché a pohřbené kdesi hluboko v jeho hlavě…) Rozhodně mu nebylo příjemné, že si z něj někdo utahuje.

Zvedl oči od šachovnice a otočil hlavu. Z jeho pohledu sálal takový chlad, že většina smíchu v místnosti rázem utichla. Joker si toho ale ani v nejmenším nevšímal. Napadl ho totiž jiný způsob, jak trápit Jervise, který jako správný anglický gentleman očekával, že pokud přidá za požadavek slůvko prosím, jeho žádost nemůže být odmítnuta. Joker mu svíčku skutečně podával, ale v momentě, kdy se po ní Jervis natáhl, ucukl s rukou do výšky tak, aby na ni Jervis nedosáhl. Jokerovi nejvěrnější obdivovatelé se znovu rozesmáli.
Jonathan v duchu proklínal strážné za to, že nezasáhli, ačkoli věděl, že dokud nepůjde o život nebo o něco cenného, každý v Arkhamu se radši bude dívat jinam. Věděl ale také to, že kdyby před Jokerem stál kdokoli jiný, on sám by také nehnul ani brvou. Jenže tentokrát to nebyl někdo jiný…

„Tenhle vtip už začíná být ohraný…“ poznamenal chladně, když vstával od stolku. Atmosféra v tom okamžiku spadla na bod mrazu.
Jokerovi ztuhl na tváři neupřímný škleb: „Takže slaměný panák je tu najednou expert na humor? Neměl bys jít radši za čarodějem prosit o mozek?“
Jonathan na sobě cítil nedočkavé pohledy. Odpoví? Nebo se otočí a přizná porážku? Sám si nebyl jistý – věděl dost dobře, jak moc se mu vzdor může vymstít (ten poslední, s kým se Joker nepohodl, musel být s natřikrát přeraženou rukou, zlomenými žebry a rozraženou lebkou okamžitě odvezen do nemocnice, protože na taková zranění arkhamská ošetřovna nestačila).
Nakonec se rozhodl, že odpoví: „Čaroděj byl podvodník…“ neodpustil si literární upřesnění pro začátek. „Mozek mám, a dokud jsi nám nesebral tu figurku, dokonce jsem ho používal i k užitečnější mu účelu než…“ slova se mu zasekla v krku. Za Jokerovým ramenem se mihl stín a vyděšené tváře ostatních v místnosti ho utvrdily v tom, že to, co viděl, je skutečné.
Joker ale pokračoval dál: „Ztrácíme slova? Myslel jsem,“ spustil ruku s kusem svíčky níž a už už se zdálo, že ji Jervisovi opravdu podá, ale v poslední chvíli mu paže opět vystřelila nahoru,„že alespoň někdo se mnou udrží krok.“
Velká ruka v černé rukavici se ho chytila za zápěstí. Svíčka, kterou Joker leknutím upustil, se koulela po podlaze zcela zapomenuta.
„Myslím, že já držím krok docela dobře,“ ozval se hluboký chraplavý hlas.
Jokerovi se na tváři znovu objevil úsměv. „Bats přišel na návštěvu…“ otočil se na něj. Batman ale jeho zápěstí nepustil.
„Našel jsem tu bombu“ promluvil znovu chraplavě. „Byl tam jen marcipán a koťátka…“
„Jenže to nebyla ta bomba, Batsy…“ rozesmál se Joker na celé kolo.
Batman přikývl a na tváři mu přeběhl lehký úsměv. „Já vím, tu pravou už jsem taky zneškodnil… Má pravdu,“ kývl směrem Jonathanovi, „tvé vtipy opravdu začínají být ohrané.“ Jeho těžké boty zaskřípěly na rozbitých dlaždicích podlahy, když se otočil na místě a lem jeho kápě zmizel za dveřmi do vstupní haly.
Joker byl tak zaskočený, že ani neprotestoval, když mu jeden ze strážných nasadil pouta a vyváděl ho pryč.

Jakmile strážný s Jokerem zmizeli za dveřmi, vrátil se do společenské místnosti obvyklý šum. Podle hodin nad dveřmi se usoudilo, že tentokrát Joker vydržel dlouho. Kdosi dokonce přísahal, že kdyby to vydržel ještě pět minut, byl by to rekord.

Jervis se sehnul pro svíčku a umístil ji na šachovnici tam, kde byla naposled, a posadil se za stůl. Jonathan následoval jeho příkladu.
Na Jervisově tváři hrál úsměv. Jonathan na něj tázavě pohlédl.
„Zastal ses mě,“ vysvětlil Jonathanovi prostě.
„Ne, přišel netopýr,“ opravil svého rozesmátého soupeře.
„Ale kdyby nepřišel, zastal by ses mě,“ trval na svém.
Jonathan si povzdechl: „Co kdybys to nechal být a pokračoval jsi ve hře?“

Netrvalo dlouho a hra byla u konce. Jonathan přišel o oba střelce i o královnu, a tak už nedokázal svého voskového krále uchránit před matem.
Cvrknutím svého krále srazil a přiznal porážku. „Takže jsi vyhrál, Tetchi…“
Úsměv na Jervisově tváři se ještě rozšířil: „To tě to tak vzalo, že už mě zase oslovuješ příjmením?“
Jonathan se ušklíbl a odhrnul si z čela pramen zrzavých vlasů, který mu padal do očí. „To ani ne…“
„Takže je to proto, protože jako vítěz se tě teď můžu zeptat na cokoli, a ty mi musíš odpovědět pravdivě?“ uchichtl se Jervis.
Jonathan si se zoufalým výrazem promnul spánky. „Můžeš mi prosím znovu vysvětlit, za jakých okolností vůbec došlo k tomu, že jsme tohle pravidlo zavedli?“