© 2015 Minorities, z.s.

Tato webová stránka používá cookies, které můžete kdykoliv vypnout prostřednictvím nastavení svého prohlížeče.

  • Facebook App Icon
  • Twitter App Icon
  • YouTube App Icon

Čas

 

Kolečka vozíku na dlažbě drnčela a poskakovala stejně jako kufry na něm, které do sebe co chvíli narážely. Všechno se to ztrácelo v nádražním hluku a já došel ke staré zdi, která stála tak trochu stranou všeho toho hemžení. Zadržel jsem dech a začal se soustředit. Vyšlo to, prošel jsem tou zdí a stál na nástupišti devět a tři čtvrtě. Ještě aby ne, vždyť to není poprvé! Nablýskaný vlak vpředu s parní lokomotivou, nazývaný Bradavický Express, právě přijížděl a chrlil obrovské množství páry dodávající nástupišti neobyčejnou atmosféru. Zahlédl jsem Harryho s Ronem z nebelvírské koleje, stejně jako jsem já, a nejistě jim zamával. Nic. Přehlédli mě. Co jsem vlastně čekal? Vždyť si mě nikdy nijak moc nevšímali. Ale pak z té páry vystoupila Jane, nejkrásnější holka na světě. Srdce se mi rozbušilo, nic jiného jsem nevnímal. Probral mě z toho hlas mé maminky: „Ta by se k tobě hodila, Jonathane. Je moc hodná a milá.“ – „Ale mami, vždyť jí sahám akorát tak do pasu, musel bych chodit na chůdách, aby si mě vůbec všimla.“ Sklopil jsem oči. Bylo mi hrozně. Maminka pronesla něco o tom, že nevadí, že jsem trochu nevyrostl, objala mě a dala mi pusu na tvář. Tatínek mě poplácal po rameni a popřál hodně zdaru při studiu. Nastoupil jsem do vlaku a zamával jim. Maminka se tvářila trochu ustaraně. No, jako maminka. Oba mávali, vlak se hnul a oni mi zmizeli v dálce.

Do Bradavic jsem se těšil. Měl jsem to tam moc rád. Sice mě mrzelo, že tam nemám žádného pořádného kamaráda, ale v případě Malfoye jsem byl i rád, když si mě nevšímal. Čím menší jsem byl ve srovnání s ostatními, tím víc se do mě navážel.

A je tu slavnostní zahájení školního roku. My, všichni studenti z jednotlivých kolejí: (Havranspáru, Mrzimoru, Nebelvíru a Zmijozelu) jsme se shromáždili v obrovském sále s dlouhými stoly a lavicemi, oblečeni v dlouhých hávech. Byli jsme nadšeni a zážitky z prázdnin jsme ze sebe doslova chrlili. Ron ukazoval dřevěnou zdobenou krabičku, kterou když otevřel, tak z ní vyteklo neuvěřitelné množství mořské vody. Ta se rozlila snad do půlky stolu. Začaly se na ní zvedat vlny a na těch vlnách vyplula krásná loď velká tak akorát do dlaně. V tu chvíli Ron zvolal: „Na téhle lodi jsme pluli a všechno to ještě můžu zvětšit.“ Hermiona ho hned okřikla: „V žádném případě. Nechci být hned první den celá zmáchaná!“ Do toho se jízlivě a namyšleně vmísil Malfoy: „Tak Weasleyovic rodina drhla podlahu v téhle kocábce!“ Jeho přisluhovači se hned začali smát. A pak se otočil na mě a zeptal se: „ A co ty skrčku? Tys vystupoval někde v bleším cirkuse?“ A opět smích. Ten mě ale rozčílil. To už ale přišli všichni profesoři v čele s ředitelem Brumbálem. Snape se tvářil ledově, tak jako vždy, profesorka McGonagallová naopak vypadala natěšeně. V záři nespočetných svíček vznášejících se ve vzduchu k nám Brumbál zahájil svůj proslov. Všechny nás vítal a přál nám mnoho úspěchů. V jeho hlase ale byly znát i obavy. Za chvíli jsme se také dozvěděli proč. Nejenže se ztratily všechny pláště neviditelnosti, jež byly velmi drahé a vzácné, ale ještě ke všemu hrozí Bradavicím zastavení času! Všichni jsme věděli, kdo za tím stojí, jeho jméno se nikdo neodvážil vyslovit. „Pokud se ty pláště neviditelnosti nenajdou, pak je tu vážné nebezpečí, že se do Bradavic dostane nepozorovaně kdokoliv. Opravdu kdokoliv!“ Po těchto slovech nás zamrazilo a v sále to začalo hučet jako v úle. Brumbál však s naléhavostí a zármutkem v hlase pokračoval: „Dojde-li k zastavení času v Bradavicích, tak až na výjimky bude náš život v přímém ohrožení.“ Sálem se rozhostilo mrazivé ticho. Nevěřícně jsme upírali zraky na Brumbála a nemohli a ani jsme to nechtěli pochopit. To ticho přerušil Snape: „Je možné, že bude muset školní rok předčasně skončit. Ještě se čeká na vyjádření Ministerstva kouzel.“, a bylo těžké říct, proti komu je jeho zloba právě namířená. Poté navrhl, abychom byli odvedeni na jednotlivé koleje.

Druhý den ráno nás čekala hodina s Hagridem. Stáli jsme venku před jeho domem, kde byl uvázán Klofan. Malfoy ho neustále dráždil. Pokřikoval na něho, házel na něj klacky a pak hodil dokonce i kámen. Snažil jsem se to ignorovat. Klofan byl neuvěřitelně rozzuřený. Jenže Malfoy do mě strčil a já spadl do bláta na zem, přímo pod Klofanovy nohy. Ať jsem se snažil jakkoliv, nebylo úniku. Těch ran, co jsem utržil, než se Hagridovi podařilo Klofana zklidnit a mě zachránit, bylo moc. Odnesli mě na ošetřovnu, kde se o mě pečlivě staraly slečny ošetřovatelky. Zranění se rychle hojila, a já byl rád, že mám od Malfoye klid. Když jsem byl téměř zdráv, přišel za mnou Brumbál s Harrym, Hermionou a Ronem, tvářili se tajuplně a já byl zvědavý, proč vlastně přišli. Brumbál začal: „To, co se ti stalo, je velice nepříjemné a nepřípustné. Abychom tě uchránili dalších problémů, navrhuji, aby ses vrátil domů. Vliv Malfoyových rodičů bohužel sahá i za brány Bradavic. Zatím. Je to jen dočasné řešení.“ „Anebo je tady ještě jedna možnost,“ řekla rychle Hermiona, jen co se Brumbál odmlčel. „Musíme najít pláště neviditelnosti a udělat co jen bude možné pro čas v Bradavicích. Pojď s námi. Do té doby bude jistě zjednána náprava.“ Brumbál už jen dodal, že rozhodnutí je jen na mně. Zaskočilo mě to, cítil jsem se zmateně. Snažil jsem se rozumně rozhodnout a došel jsem k závěru, že domů nechci. Měl jsem ale obavy, abych tak důležité výpravě, jaká byla nyní přede mnou, nebyl jen na obtíž. A jak vlastně zjistím, co mám dělat? Harry jako by mi četl myšlenky: „Neboj se, poznáš, kdy máme vyrazit.“ Brumbál se zvedl a než odešel, zamyšleně nám řekl: „Nejdůležitější je klíč.“ Jaký klíč? Proč? Nechápavě jsme se na sebe podívali. Pak se se mnou rozloučili i ostatní a nechali mě odpočívat.

Hned příští večer se stalo něco zvláštního. Vyšel jsem ven. Jako by mě tam něco táhlo. Čekal jsem, jak už se bude všechno ztrácet v šeru, ale mýlil jsem se. Bylo to jako bych prohlížel staré zažloutlé fotky. Kam jsem se jen podíval, všechno mělo ostré obrysy a to světlo dávalo všemu nažloutlý nádech. Uslyšel jsem z dálky nějaké šustění. Ani nevím proč, šel jsem uzoučkým chodníčkem přímo k růžovému keři. Utrhl jsem malou větvičku s poupaty a ta poupata mi v rukách přímo před očima rozkvetla. Pak jsem si všiml, že i ostatní poupata na tom keři s šustěním rozkvétají. A ta vůně. Věděl jsem, že se zítra vydáme na cestu.

Druhý den hodně brzy ráno – právě vycházelo Slunce, které slibovalo hezký den, a všichni ještě spali - jsem se opatrně vyplížil ven. Vzal jsem si své létající koště, napadlo mě, že by se mohlo hodit. Byl jsem rozechvělý a snažil se, aby mě nikdo nezahlédl. Proběhl jsem kolem skleníku, kde jsme se učili přesazovat mandragoru, a doběhl až na kraj Černého lesa. Tam už čekali Ron, Harry a Hermiona. Mlčky jsme vyrazili vyšlapanou cestou v trávě a pak na odlehlém místě vzlétli. Už ani nevím, jak se před námi objevil prastarý hřbitov. Zdi byly v některých místech pobořené a rezavá brána, svázaná stejně rezavým a zároveň pevným řetězem, nešla otevřít. Ron vytáhl hůlku a zaklínadlem řetěz rozpůlil. Brána se rozevřela dokořán. Hermiona Rona hned okřikla: „Rone, vždyť byla vyvrácená, mohli jsme se tam snadno protáhnout.“ A Ron se na ni provinile podíval. Vešli jsme na hřbitov. Nevěděl jsem, co tady vlastně hledáme, ale ještě nikdy jsem neviděl tak zvláštní náhrobky. Najednou Hermiona zvolala: „Pojďte sem, tady to je!“ Stála u hrobu, kde byl na náhrobku z černého kamene nádherně vyobrazený zámek i s parkem a kašnou. Ta kašna byla zároveň vytesanou nádobkou na vodu. „Dávejte si pozor,“ řekl Ron, „ty náhrobky jsou nebezpečné.“ Slova se hned ujala Hermiona a vysvětlila nám, že upoutávají pozornost a kdo se na ně zadívá, octne se v jejich světě. Člověku je tam tak příjemně, že se mu nechce zpátky. Kdo nemá pevnou vůli, už se nikdy nevrátí. Ron už jen s povzdechem dodal, že zrovna tam musíme hledat klíč, o kterém Brumbál mluvil. Ten klíč je prý důležitý pro čas v Bradavicích. Dočetli se o tom v bradavické knihovně.„Asi bude nejlepší, když se tam vydáme já s Johnatanem,“ řekl Harry. „Vy dva to budete jistit odsud“ a otočil se na Hermionu s Ronem. Přikývli. Potěšilo mě, že půjdu zrovna já. Pak jsme se v myšlenkách ponořili do obrázku zámku s parkem a opravdu jsme najednou stáli v parku u té kašny. Šli jsme přímo k zámku. Klíč byl v hlavních dveřích zevnitř. Byl úplně rozžhavený, horko z něj jen sálalo. Naštěstí to bylo velmi snadné, jednoduchým kouzlem jsme klíč zchladili a vytáhli ze dveří. To mnohem těžší nás teprve čekalo. Moc se mi tu líbilo, takže mě vůbec nenapadlo, že bych se měl vrátit. Ani Harry neměl naspěch. Zaléval nás pocit štěstí, radosti a bezstarostnosti. Jen tak bezcílně jsme bloudili zahradou a mysleli si, že nám nic nechybí. Ale to už jsme slyšeli naléhavé volání Hermiony a Rona, které probudilo naši mysl a donutilo nás sebrat všechny síly k návratu. Bylo velice těžké překonat sám sebe. Ani nevím, jak dlouho jsme stáli zahleděni do neurčita. Probral jsem se, až když jsem si uvědomil, že se mnou někdo třese. Byl to Ron. „Máme,“ zvolal jsem potichu radostně a rozevřel dlaň, ve které zazářil klíč. Docela jsem se styděl, že moje vůle rozhodně není tak pevná jak jsem si myslel, ale nebyl jsem na tom tak sám. Byli jsme Hermioně a Ronovi vděční, že nás odtamtud dostali. Klíč už jsme měli. Teď nás čekaly pláště neviditelnosti a čas v Bradavicích.

Nesměli jsme ztrácet ani chvíli. Proto jsme se rozdělili. Harry s Hermionou se vydali pro pláště a já s Ronem jsme zamířili k Černému jezeru. Vzpomněl jsem si na Hagrida, jak nám jednou nechtěně řekl, jak se dostat do Hradu bradavického času. Kousek od jezera roste zakletý strom, jenž nás přenese k řece. Její slepé rameno vede k tomuto hradu. Netrvalo dlouho a byli jsme u zakletého stromu. Ron se ho dotkl a najednou zmizel, já ho následoval. Objevili jsme se u té řeky a vstoupili do jejího koryta. Tak jsme byli jejím kouzlem chráněni před Voldemortem a jeho přívrženci. Ta řeka byla zvláštní. Myslel jsem si, že voda bude příšerně ledová, ale mýlil jsem se. Byla velice příjemná. Ani jsme nebyli mokří. Jak jsme postupovali ve směru toku, vody přibývalo, až jsme byli úplně pod vodou. Šli jsme po dně a bez problémů dýchali. Pak jsme odbočili do jejího slepého ramene a pokračovali proti proudu, brzy jsme měli vody zase jen po kotníky. Kolem nás byly hodně příkré svahy, hustě porostlé mohutnými listnatými stromy. Jejich koruny skoro úplně zakrývaly oblohu. S obrovským úsilím jsme se vyškrábali nahoru a prodrali se lesem na jeho okraj. Byli jsme vyčerpaní. Krátce jsme si odpočali a pokračovali dál. Na louce před námi se majestátně tyčil hrad. To byl náš cíl. Zdálo se, že je celkem blízko. Opak byl však pravdou. Hrad byl obrovský a cesta k němu daleká. Ještě, že jsme měli létající košťata. I se schody k němu bychom měli velké problémy. Sahaly mi asi po ramena. V pohodě jsme doletěli až ke vchodu. Když jsme se dostali dovnitř, prošli jsme několik nádherně vyzdobených komnat a našli v jedné z nich hodiny. Napadlo mě, že ten klíček patří do nich. Visely ale hodně vysoko. Museli jsme přisunout těžký velký stůl, postavit na něj židli, Ron na ni vylezl a přesto to bylo málo. Proto mě vzal na ramena. Takhle jsme tam balancovali, až se mi podařilo zasunout klíček do hodin a natáhnout je. Pak jsem klíček zase schoval do kapsy a najednou jsme se s Ronem objevili u Černého jezera.

Tam nás čekali Harry s Hermionou. V ruce drželi krásně vyšívané pláště neviditelnosti. Abychom se vyhnuli jakýmkoliv nepříjemnostem, abychom nepotkali nikoho z Ministerstva kouzel, oblékli jsme je na sebe. Jakmile nás nebylo vidět, vrátili jsme se zpátky do hradu. Neviditelní jsme prošli až do Brumbálovy pracovny. Seděl tam za stolem a vypadal ustaraně, něco psal. Svlékli jsme pláště. Když zvedl hlavu a uviděl nás, měl obrovskou radost, že jsme zpět. Předali jsme mu plášť a klíček. Pochválil nás a uschoval vše u sebe.

Chtěl hned napsat zprávu na Ministerstvo kouzel a svolat mimořádné shromáždění ve velkém sále. Proto jsme jeho pracovnu opustili. Na chodbě nás potkal profesor Snape, byl nepříjemný jako obvykle. Všiml si, že jsme chyběli na jeho hodinách a chtěl nás potrestat. To už ale proudily davy studentů do velkého sálu. Přidali jsme se k nim. Poslední přišli profesoři. Studenti byli netrpěliví, co se stalo tak významného, proč je svolali. Když se ztišili, začal Brumbál: „S radosti Vám oznamuji, že čas v Bradavicích byl zachráněn. Vážné nebezpečí pominulo!“ Studenti s údivem pozorně poslouchali. „Nyní je v Bradavicích bezpečno a doufám, že zbytek roku proběhne v poklidu. Poděkovat můžeme za naši záchranu a nalezení plášťů výjimečným studentům, na které jsem pyšný. Těmito hrdiny jsou: Harry Potter, Hermiona Grangerová, Ron Weasley a Johnatan Lee. A proto přiděluji za každého z nich Nebelvíru 30 bodů.“ Snape byl rozzlobený a požádal o stržení 25 bodů Nebelvíru, za to, že jsem s Ronem, Harrym a Hermionou nebyl na jeho hodinách. Profesorka McGonagallová dodala: „I přes to je Nebelvír o velký kus blíže k získání školního poháru.“ Všichni nám věnovali potlesk ve stoje. Jane se na mě usmála. Měl jsem radost a uvědomil si, že vůbec nezáleží na tom, že jsem malý.