Gerard, aneb všichni nemůžou být normální

 

Místností se rozprostíralo ticho a tma rušené jen občasnými paprsky světla pocházejícími ze světel aut tam venku. Z toho světa, který jsem tolik nenáviděl, dělalo se mi z něj špatně. Připadal jsem si, že sem vůbec nepatřím. Do téhle doby, do tohohle státu, města, čtvrti, domu. Připadal jsem si jako někdo jiný. Ne, nevěřím na reinkarnaci. Jenže tyhle myšlenky ze mě nedělaly jedinečného, vsadil bych se, že nejsem první ani poslední, kdo se tím zabývá. Ale já nejsem „obyčejný člověk“, jak by tvrdili naši dominantní, ale na druhou stranu zlomení a zoufalí přívrženci, fanoušci.

Jsme branou mezi zoufalým životem a blaženou smrtí. Dáváme těm pár tisícům zbloudilých duší důvod žít, důvod jít dál a čelit překážkám a hlavně věřit sám v sebe. Jsme kult společně nepřekonatelný, spolu nejsilnější, vždy držíme pohromadě. Budeme bojovat z posledních sil proti světu, nepřátelům, diskriminaci, předsudkům a všemu, co na nás tam venku čeká. Nikdy nedostanou naše duše, dokud věříme. Jsme My Chemical Romance a tohle je naše druhá rodina.

Alespoň takhle vnímají fanoušci nás.

 

Už zase. Se zvýšeným tepem a tělem v jednom ohni jsem ze sebe odkopl peřinu a posadil se. Snažil jsem se zmírnit rychlost nádechů, které jako jediné nedělaly tmavou místnost bez sebemenšího zvuku mým nynějším pokojem. Jenže to bych lhal, hlasy v mé hlavě nikdy neutichly a neutichnou. Zmateně jsem svou rukou vjel do podlouhlých černých vlasů a zatahal. Nesnášel jsem ty věčně  opakující se morbidní obrazce v mé mysli, nesnášel jsem, jak přemýšlím nad vším okolo mne. Vidím věci jinak, a to ze mě dělá ještě většího zoufalce, než jakým doopravdy jsem. Dvaadvacet let zavřený v suterénu svých rodičů kreslicí krvavé komiksy. Od osmi let pronásledován myšlenkami na vraždu a pohledy, kdy všichni, na kterých mi jen trochu záleží, umírají pomalou a bolestivou smrtí, sami. Naprosto odsuzován sociálním kolektivem. Bolest zmírňující alkoholem. Propadlý drogám a Xanaxu. Hnusící se sám sobě.

Jedenáctého září dva tisíce jedna se však můj dosavadní život od základů změnil a osud mi dal šanci začít úplně od znova. Dal mi důvod žít. Vytvořil jsem My Chemical Romance.

 

Věčné slýchávám fanoušky uplakané a šokované, když dostanou možnost vidět mě naživo a obejmout mě, opakující stále ty samé věty. Otevřel jsi mi oči. Vaše hudba mi neuvěřitelně pomáhá. Obdivuji tě za tvůj život a za to, co si dokázal. Dáváte mi důvod žít, věřit si a něco také dokázat. S vámi všechny mé problémy mizí. Zachránil jsi mi život, Gerarde.

 

Jenže jaký je to pak pro mě pocit, když sám nevím, jestli má slova a texty o „záchraně" nás všech směřují k nim, nebo spíš ke mě? Proč já se snažím motivovat ostatní, ale mě nikdo nepomůže? Netušil jsem, co to obnáší. Lidé jako já by neměli být lídři kapel. Sám nemám odvahu, sebevědomí ani nic podobného. Jsem furt stejný, zamlklý morbidní Gerard ze střední. To jen na pódiu jsem někdo jiný.

Poslední noci se chovám ještě divněji, než je mi obvyklé. Jsem v neustálém napětí a stresu, jsem podrážděný, náladový, představy úmrtí lidí okolo mě se dvakrát tak zhoršily, přinejmenším týden si nevybavuji žádný sen. To se nestává často a připadá mi, jako bych se každé ráno probouzel z kómatu. Jenže to není jediný můj momentální problém. Za svými nehty nacházím krev jakoby nedbale umytou. Děsí mě to a nevím, co si o tom mám myslet.

Rozhodl jsem se opustit můj hotel někde v San Franciscu, kde se zdržujeme na turné, a chtěl si jít udělat kávu. 

 

„Jdi do sklepa."

Když vtom mě něco donutilo zpozornět. Ztuhl jsem na místě.

„Jdi do sklepa, Gerarde," zopakoval ten hlas. Měl jsem dojem, že ho slyším jen já a nikdo jiný. 

„P-proč?" zašeptal jsem, jako bych snad čekal odpověď. Jak bláhové, Gerarde. Měl bych se léčit, tohle už zachází trochu moc daleko. Samozřejmě, že odezva žádná nepřišla. Jenže to bych nebyl Gerard Way, aby mě nevysvětlitelné věci nelákaly. U recepce jsem se poptal na hotelový sklep. Jen s nelibostí mi svěřili klíče. Sešel jsem pár schodů dolů do přízemí a po pravé straně hledal tmavě hnědé dveře, jak mi sdělili. Jakmile jsem je spatřil, zasunul jsem klíč do zámku a otočil. Po zádech mi běhal mráz. Celá tahle temně studená chodba ve mně vyvolávala prazvláštní pocity. A to jsem tmu miloval. 

 

„Vážně to chci udělat?" ptám se sám sebe. 

„Chci." Odpovědí mi však byl můj vlastní hlas a já polekaně uskočil od stále zavřených dveří. Tak a dost, dost bylo zbabělectví, ať už tam najdu cokoli, zaručeně mě to nepřekvapí. Na to jsem viděl moc hororů.

Mžikem oka jsem rozkopl dveře a vzápětí si přikryl ústa a nos dlaní. Příšerný puch něčeho, co se nacházelo patrně v rozkladu, se rozléval po celé místnosti a nyní i po chodbě. Nahmatal jsem po levé straně vypínač se snahou spatřit o něco více. To jsem ale dělat neměl. Přes půlku místnosti se rozprostírala obří mříž, což by zase tak divné nebylo. Ale to, co bylo v ní, mi doslova vyrazilo dech a já se nestabilně natiskl na zeď za mnou, po níž jsem se následně svezl s tlumenou ránou na zem. Stále jsem si tlačil zápěstí k ústům a z šoku začal skytavě brečet. Rozmazaně jsem postřehl krvavý nápis nad klecí, napsaný mým rozklepaným písmem.

 

Donutil mě, udělat to.

 

„Co jsem to kurva udělal!" zařval jsem s brekem na celou místnost, víčka tisknouc k sobě, jako bych tím snad dosáhl, že se vše vrátí do starých kolejí. Můj život už nikdy nebude jako předtím.

Náhle jsem ze zoufalého breku přešel do něčeho, co mi nebylo ani trochu podobné. Začal jsem se se zvyšující se intenzitou šíleně smát. Pomalu jsem se za doprovodu vysokého smíchu postavil na nohy, roztáhl ruce a po místnosti se točil, skákal a tancoval.

„Ha ha ha- tohle jste nečekali, že? Gerard- ha ha..a vrah!" s nárazem na mříže jsem se k lidským tělům rozsekaným na kousky přiblížil a zálibně si je prohlížel. 

„Vypadají tak… nevinně a krásně, nemyslíš?" ozvalo se mé druhé já, ovšem stále mým hlasem.

„Souhlasím," zašeptal jsem a opět se začal chechtat. Shledával jsem tuto situaci nanejvýš vtipnou.

„A kdo jsou vůbec zač, Gerarde?" pousmál jsem se nad sebou.

„Tak se přece podívej, Gee," odvětil a já se po svých slovech ještě více naklonil nad mříže. Ďábelský úsměv mi zamrzl na tváři. Přehnaný optimismus se vytratil tak rychle, jak se objevil.

Ray, Matt, Mikey. 

„Ne, ne ne… Ne NE! To snad ne!! M-Mikey... Ray a Matt! Matt, Ray, Mikey... Mikey, Ray, Matt... Mikey... Mikey…" opakoval jsem stále zmateně zoufale. Prosím, tohle musí být sen! Musí! Stav naprosté beznaděje a breku se vrátil o mnoho silněji. Do hlavy jako by mi píchaly stovky ostrých jehel. Myslel jsem, že se mi snad rozskočí hlava. Dlaněmi jsem svíral svou hlavu a marně se snažil z ní vyhnat ten hrozný hlas. Mé druhé já. Nebylo pochyb, tohle vše jsem způsobil já. Když jsem spal.

„Ty…ty hajzle!!" řval jsem a spěšně vyběhl z místnosti. Musel jsem ho najít. Frank musí žít! Musí!

Cestou jsem zakopával, narážel do zdí a lidí a připadal si jako na houbičkách, extázi, na všem možném. Nemohl jsem normálně fungovat. Tohle bude můj konec.

„Zabil jsem je!! Já je zabil!!" křičel jsem po ulici, lidé se otáčeli.

„Zabil jsem svou kapelu!! Slyšíte?! Jsem psychopat!!" řvalo mé druhé já. Nohy se mi zamotávaly do sebe. Cestou jsem čtyřikrát spadl. Běžel jsem po trávníku, chodníku, silnici v největším provozu, vše mi bylo jedno. Hlavním bylo najít ho, co nejdříve. Koutkem oka jsem zahlédl onen dům s prostornou terasou, která patřila Frankově tetičce. Celý malátný a ušpiněný cizí i vlastní krví jsem ztěžka dopadl na mahagonové dveře a dlouze tlačil na zvonek, dokud mi osoba za nimi neotevřela a já jí pod náporem gravitace nespadl do náruče. Stačilo málo a spadli bychom oba.

 

„Gerarde!! Slyšíš mě? Vzbuď se kámo! Prosím..." číši dlaně mě fackovaly do tváří a já s nelibostí otevřel oči. Nade mnou se skláněl Frank, na tváři šokovaný a zároveň ustaraný výraz, a bedlivě mě pozoroval. Značně si oddechl, když jsem projevil známku života.

„Co jsi sakra dělal, Gerarde? Měl jsem o tebe strach! Někdo tě přepadl?" začal se vyptávat a já s mírnou bolestí hlavy dal průchod náhlému pláči. Nikdy jsem nebyl tak citlivý, jenže od jisté doby, kdy mi mysl okupuje i někdo jiný, je náhle vše jinak.

„F-Frankie... Proč se mi sakra tohle d-děje?" šeptl jsem a prohlížel si krev na svých rukách. Frank mě k sobě přitiskl, ale neodpověděl. Důvod neznal stejně jako já. Ale věděl o mých stavech a vždy tu pro mě byl. Opravdový kamarád.

„Tak mi o tom řekni, Gerarde..." řekl povzbudivě a nechal mi čas na rozmyšlenou, což mi stejně ani v nejmenším nepomohlo. Chvíli ticha jsem přerušil, až když jsem byl připravený.

„J-já..já je z..totiž, m-mám teď takový pocit, že tu nejsem sám. Chci říct... jasně že ne, ale...uvnitř mé hlavy, chápeš? Slýchávám druhý hlas, který se mnou vede dialogy. Vlastně monology. Jenže, vychází to z mých úst. Mám halucinace. Ale to nejhorší je..." začal jsem znovu brečet při té vzpomínce na jejich těla, „on...donutil mě to udělat...to všechno. A já…nevím Frankie, opravdu nevím, proč se to děje zrovna mě?" upřel jsem na něj oči, doufajíce, že mi dá rozumné vysvětlení. Jenže to nemohl. 

„Já... myslím, že to je jakási oběť za slávu, za to jak moc lidi inspiruješ. Totiž i mě si inspiroval a taky... Myslím, že někomu prostě není souzeno být zachráněn, a ty ho prostě zachráníš. Vím, že to zní hloupě, ale chápeš mě?"

„Jenže Frankie… Ty to nechápeš!" zvýšil jsem hlas a stejně tak brek.

„Jak nechápu, co tím myslíš?"

„Já..z-zabil jsem je..Všechno jsem zničil! To na čem jsem pracoval, na čem jsme my pracovali, jsem prostě z-zničil! Zabil jsem bratra, zabil jsem Raye, zabil jsem Matta! Slyšíš?! Já je chladnokrevně zabil! A on mě d-donutil! Ty..ty představy o smrti v dětství to..Musela být předzvěst, jak se stanu.. tímhle..Nemyslíš? Život mi nedal roku dva tisíce jedna druhou šanci, to jen osud pokračoval! Nezasloužím si nic z toho, co nyní mám!" hystericky jsem vstal a běžel do kuchyně. Vždy jí tam jeho teta měla, věděl jsem to.

„Je tady…" šeptl jsem si pro sebe a cestou zpět si naštvaně otíral slzy do rukávu. V pokoji teď seděl Frank absolutně nehybně, v šoku a propaloval pohledem červenou pohovku. Vůbec netušil, co jsem udělal, a snažil se tomu alespoň z části porozumět. Věděl jsem to.

 

Hodil jsem Frankovi do klína černou lesklou pistoli s ráží dvacet dva a klekl si před ním na koberec. 

„U-udělej to hned. Nezasloužím si tu b-být, jsem zrůda. Jen to udělej, prosím..." sklonil jsem hlavu a čekal na výstřel. Pokud zabiju sebe, zabiju i Hlas a o to mi jde. Já už nikoho dalšího nezabiju. V mládí jsem se v krvi a vraždách vyžíval, ale nikdy bych nedokazal být jejich součástí. Mé pravé já by to nedokázalo.

„C-co..? Gerarde ne! N-neblázni! To ti neudělám!" křikl vyděšeně Frank a pistoli odhodil někam daleko za sebe. V očích měl strach. Nedivil jsem se mu. Ze mě by měli mít strach všichni. Když se nadále nic nedělo, zvedl jsem hlavu a naštvaně jsem do něj zabodl pohled. Zklamal mě.

„Zbabělče!" vmetl jsem mu do tváře u vchodových dveří, načež jsem spěšně a s ohlušující ránou opustil jeho dům. Běžel jsem tak rychle, jak jen mi to má kondice a tělo dovolovali. Přál jsem si už být v mém hotelu. Nevím, co budu dělat, každopádně jedno bylo jasné - musím se pokusit zbavit se Hlasu, což nepůjde jinak, než zabít sám sebe.

 

„Nesnáší tě," pověděl mi.

„Znič ho," prosil mě.

„Ví toho moc, prostě ho zabij!" poručil mi.

 

Ten den mé druhé já převzalo veškerou kontrolou nad pravým já a nad mým tělem. Už jsem dál nebyl Gerard Way, zpěvák, textař a kreslíř komiksů, už jsem „nezachraňoval" zničené duše našich fanoušků. Byl jsem jen prázdná schránka s démonickou duší. Dostal mě. 

Svýma očima jsem jakoby z povzdálí sledoval, jak se mě Hlas zmocňuje, jak přemlouvá mé pravé já k vraždě Franka a jak se mu to povedlo. Se slzami v očích jsem sledoval mé tělo, jak v klidu čeká přede dveřmi na osobu, která dveře otevře. O dvě hodiny později se tomu tak naneštěstí stalo. Frankovu pistoli bez okolků držely mé ruce. Hlaveň namířená na něj, který jen zděšeně jako v transu stál a čekal na rozsudek smrti. Ticho doprovázené jen jeho zrychleným přerušovaným dechem bylo za deset sekund přerušeno ohlušujícím výstřelem do Frankovy hlavy. Čas se nezastavil, jak bych čekal u hororových filmů. Jeho tělo nedopadalo pomalu do hlubokého neznáma, krev na zdi za ním nestékala dramaticky pomalu... Ne. Vše šlo ještě rychleji, než jsem očekával. Mé tělo odtáhlo to jeho v černém pytli do sklepa za ostatními. Hodilo ho k nim a igelit mu poté sundalo. Na okamžik jsem zahlédl jeho mrtvý a chladný pohled a potlačil moc Hlasu, jenž ovládal mé tělo, abych mu alespoň zavřel víčka.

 

Byl jsem otrokem sebe sama.

 

Po zbytek noci si pravé já povídalo s chladnými těly a omlouvalo se. Já jsem se omlouval a naříkal nad jejich ubohým koncem, kterého jsem byl sám příčinou. Alespoň na chvíli mě Hlas opustil. Možná to mělo znamenat pohřeb. Víčka se mi sama od sebe zavřela.

 

Bylo ráno. Nebo ne? Zprudka jsem otevřel oči a ještě prudčeji vstal z postele. 

„Co se tu sakra stalo?!" šeptl jsem si pro sebe a čekal odpověď. Ona ale nepřišla.

Bleskurychle jsem seběhl schody do přízemí, když shledal dveře otevřené, bez váhání vkročil. Ani na chvíli jsem nezaváhal, že by ta těla zmizela a tohle byl jen špatný sen. Jenže to co jsem spatřil, mě opravdu vyděsilo. Opět jsem sáhl po vypínači a k mříži přišel blíž. Frankova silueta. Frankova..Frankova… Proč jen Frankova?! Jako by se minulost opakovala a já opět vyděšeně kopýtl do zadu a svezl se po zdi. Kde jsou ostatní?!

„Ne.ne..ne,ne… Ne!NeNE!!" začal jsem vrtět hlavou a snažil se tuhle prapodivnou situaci pochopit.

„Co mi tím chceš říct? O co ti jde?! Neříkej mi, že...ne, to ne..." zděšeně jsem ještě jednou upřel pohled na Frankovo tělo. Byl Ray, Mikey a Matt snad jen vize?!

„Správně," odvětil.

 

Beru pistoli, naprosto odhodlaný a smířený se svým příštím a posledním činem. Mé pravé já vkládá černou kovovou věc do úst se slovy, které měla být vyřčena už dávno.

„Lidé by neměli věřit v kluka, kterého provází celým životem smrt." zašeptal jsem.

„Správně," odvětil hlas.

 

A tělo vraha dopadá vedle těla oběti.